NEJTIŠŠÍ HODINA.

Co se mi stalo, přátelé moji? Zříte mne rozrušena, odehnána, poslušná proti mé vůli, ochotna jít – ach, od vás odejít!  

Ano, ještě jednou musí Zarathustra do své samoty: nevesele však tentokráte medvěd se vrací do svého doupěte!  

Co se mi stalo? Kdo to rozkazuje? – Ach, má hněvivá velitelka tak tomu chce; promluvila ke mně; jmenoval jsem vám již kdy její jméno?

Včera k večeru promluvila ke mně má nejtišší hodina: toť jméno mé hrozné velitelky.  

A tak se to stalo, – neb všechno vám vypovím, by se vaše srdce nezatvrdilo proti tomu, jenž se náhle loučí!  

Znáte leknutí usínajícího? –

Až do prstův u nohou se lekne, protože mu půda pod nohama mizí a nastává sen.  

To vám říkám v podobenství. Včera, v nejtišší hodinu, zmizela mi půda: nastával sen.  

Rafije se sunula, hodiny života mého nabíraly dechu –, nikdy jsem kolem sebe neslyšel takového ticha: tak, že se mé srdce zaleklo.

Pak promluvilo cosi bez hlasu ke mně:“ Ty to víš, Zarathustro?“–  

A zaleknut jsem vzkřikl při tomto šepotu, a krev mi zmizela s tváře: mlčel jsem však.

Tu promluvilo to znova bez hlasu ke mně: „Ty to víš, Zarathustro, ale ty o tom nemluvíš!“ –

I odpověděl jsem posléze, a vzdorovitě: „Ano, vím to, nechci však o tom mluviti!“

Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Nechceš, Zarathustro? Je-li to však pravda? Neskrývej se ve svůj vzdor!“ –

1 plakal jsem a chvěl se jako dítě a pravil jsem: „Ach, já bych rád, ale jak mohu! Jen toho mne ušetři! Je to nad mou sílu!“

Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Co záleží na tobě, Zarathustro! Promluv své slovo a zlom se!“ –

I odpověděl jsem: „Ach, což je to moje slovo? Kdo jsem já? Cekám toho, kdo je důstojnější; nejsem ani hoden, bych se o něj zlomil.“

Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Co záleží na tobě? Nejsi mi ještě s dostatek pokorný. Pokora má nejtvrdší kůži.“– odpověděl jsem: „Čeho již nesnesla kůže mé pokory! Přebývám u paty své výšky: jak vysoké jsou as mé vrcholky? Toho mi nikdo ještě nepověděl. Dobře však znám svá údolí.“

Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Ó Zarathustro, kdo má přenášeti hory, přenese též údolí a nížiny.“ –

I odpověděl jsem: „Ještě mé slovo nepřeneslo hor, a cokoli jsem mluvil, nezastihlo lidí. Šel jsem sice k lidem, ještě jsem k nim však nedošel.“

Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Co víš o tom! Rosa padá na trávu, když noc je nejmlčelivější.“ –

I odpověděl jsem: „Vysmáli se mi, když jsem nalezl svou vlastní cestu a vlastní cestou šel; a v pravdě, mé nohy se tenkráte třásly.

A takto mi děli: odnaučil ses cestě, teď se ještě odnaučíš choditi!“

Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Co záleží na jejich výsměchu! Jsi ten, kdo se odnaučil poslouchati: teď rozkazuj!

Což nevíš, koho je všem nejvíce třeba? Toho, jenž rozkazuje veliké věci.

Veliké věci vykonávati jest těžké: ale těžší jest, veliké věci rozkazovati.

Toť tvá chyba nejméně odpustitelná: máš moc, a nechceš vlasti.“ –  

I odpověděl jsem: „K tomu, bych rozkazoval, nedostává se mi hlasu lva.“

Tu promluvilo to zase jako šepot ke mně: „Nejtišší slova to jsou, jež přinášejí bouři. Myšlenky, jež se blíží na nohách holubičích, řídí svět.

Ó Zarathustro, kráčeti máš, jsa stínem toho, co nezbytně přijde: tak budeš rozkazovati a rozkazuje půjdeš před ostatními.“ –  

I odpověděl jsem: „Já se stydím“.

Tu promluvilo to zase bez hlasu ke mně: „Musíš se ještě státi dítětem a býti beze studu.  

Hrdost mládí je ještě na tobě, pozdě jsi omládl: kdo se však chce stati dítětem, necht překoná ještě i svoje mládí.“ –  

I rozmýšlel jsem se dlouho a třásl se. Posléze však jsem pravil, co jsem pravil s počátku: „Nechci“.  

Tu strhl se kolem mne smích. Běda, jak mi ten smích trhal vnitřnosti a rozparoval srdce!  

A promluvilo to naposledy ke mně: „O Zarathustro, tvé plody jsou zralé, ty však nejsi zralý pro svoje plody! I nezbývá, než abys opět šel do své samoty: však se již poddáš.“ –  

A opět se to zasmálo a uniklo: pak bylo ticho kolem mne jakoby dvojnásobným tichem. Já jsem však ležel na zemi, a pot mi stékal s údů. –

Teď jste slyšeli vše, i proč je mi jiti zpět do mé samoty. Ničeho jsem vám nesmlčel, přátelé moji.  

Ale i to jste ode mne uslyšeli, kdo stále ještě všech lidí jest nejmlčelivější – a kdo jím býti chce!  

Ach, přátelé moji! Měl bych ještě, co bych vám řekl, měl bych, co bych vám ještě dal! Proč nedávám? Což jsem lakomý? –

Ale když Zarathustra promluvil tato slova, přepadla ho síla bolesti a blízkost rozloučení s přáteli, tak že hlasitě zaplakal; a nikdo ho nedovedl potěšiti. V noci však samoten odcházel a opustil své přátele.