POUTNÍK.

K půlnoci bylo, tu dal se Zarathustra cestou přes ostrovní hřbet, aby s časným jitrem dostihl protilehlého pobřeží: tam totiž chtěl vstoupiti na loď. Bylať tam dobrá rejda, kde rády zakotvovaly též cizí koráby; ty odvážely leckoho, kdo s blažených ostrovů chtěl přes moře. A když Zarathustra stoupal tak do vrchu, vzpomínal cestou na množství osamělých poutí od svého mládí a na to, kolik hor a hřbetů a vrcholů již slezl.  

Jsem poutníkem a horským lezcem, děl srdci svému, nemiluji rovin, a zdá se, že nedovedu dlouho seděti na jednom místě. A nechť mi ještě vzejde jakýkoli osud a zážitek, – putování v tom bude a slézání hor: konec konců prožívá člověk již jen sám sebe.

Odplynul čas, kdy mne ještě náhody směly potkávati; a co by se mi teď ještě mohlo nahoditi, abych toho již neměl!

To se jen vrací, přichází mi konečně domů – má vlastní prapodstata i to, co z ní dlouho bylo v cizině a rozprášeno do všech věcí a náhod.

A ještě jedno vím: teď stojím před svým posledním vrcholem a před tím, čeho jsem nejdéle zůstal ušetřen. Ach, má nejtvrdší cesta do výšky nastává! Ach, počal jsem své putování nejosamělejší!

Kdo však jest mého rodu, takové hodině neujde: hodině, jež k němu promlouvá: „Teprve nyní kráčíš svou cestou velkosti! Vrchol a propast – to jest nyní uzavřeno v jedno!  

Kráčíš svou cestou velkosti: teď se ti stalo posledním útočištěm, co dosud se zvalo tvým posledním nebezpečenstvím!  

Kráčíš svou cestou velkosti: teď budiž tvou nejlepší odvahou, že za tebou cesty již není!  

Kráčíš svou cestou velkosti: zde nikdo se nebude plížiti za tebou! Tvá noha sama za tebou zametla stezku, nad níž jest psáno:

nemožnost.

A scházejí-li ti nyní všechny žebříky, zkus vystoupiti sám sobě na vlastní hlavu: jak jinak bys do výše stoupal?

Na vlastní hlavu a přes vlastní srdce v dál! Nyní nechť i nejmírnější na tobě se stane nejtvrdším. Kdo se vždy mnoho šetřil, postonává posléze mnohým šetřením.

Chvála tomu, co zatvrzuje! Nechvalořečím zemi, jež máslem a strdí oplývá!

Je nutno, bychom se naučili na sebe nehleděti, pak teprve mnoho uvidíme: – této tvrdosti třeba je každému, kdo stoupá na hory.

Kdo však jakožto poznávající má dotěrné oči, jak by ten viděl na všech věcech více než jejich popředí!  

Ty však, ó Zarathustro, chtěl jsi všech věcí viděti pozadí a dno: tak ti již nezbývá než stoupati přes sebe sama, – vzhůru, výš, až i své hvězdy budeš míti pod sebou!  

Ano! Kdybych zíral dolů na sebe sama a i na své hvězdy: to teprve bych nazval svým vrcholem, to mi ještě zbylo jakožto můj vrchol poslední! –

Tak promlouval Zarathustra sám k sobě, an stoupal, a tvrdými průpovídkami potěšoval své srdce: neboť byl v srdci svém ze-drán jak ještě nikdy před tím. A když vystoupil na hřeben horského hřbetu, hle, tu leželo před ním rozestřeno protější moře: i zastavil se a dlouho mlčel. Ale noc v této výšce byla studená a jasná a světle ohvězděná.

Poznávám svůj úděl, řekl posléz truchlivě. Nuže dobrá! Jsem připraven. Právě se počala poslední má samota.

Ach, toto temné, truchlivé moře pode mnou! Ach, tato těhotná noční rozmrzelost! Ach osude a moře! K vám je mi teď sestupovati!

Před svou nejvyšší horou stojím a před svou nejdelší poutí: proto je mi nejdříve sestoupiti hloub, než jsem kdy sestoupil: – hloub do bolesti, než jsem kdy sestoupil, až dolů do jejích nejčernějších vln! Tak tomu chce můj osud: Nuže dobrá! Jsem připraven.

Odkud pocházejí nejvyšší hory? tak jsem se kdysi ptal. Tu jsem poznal, že pocházejí z moře.

To svědectví je vryto v jejich kamení a v stěny jejich vrcholů. Až z nejhlubšího vyrůstá nejvyšší k své výšce. –

Tak pravil Zarathustra na temeni hory, kde bylo zima; ale když přišel na blízko moře a posléze samoten stál pod útesy, tu byl znaven cestou a byl ještě roztouženější než před tím.

Teď ještě všechno spí, pravil; i moře spí. Spánkem omámen a cize jeho zrak na mne zírá.

Dýchá však teple, to cítím. A cítím též, že sní. Ve snu sebou zmítá na tvrdých poduškách.

Slyš! Slyš! Jak stená zlým vzpomínáním! Či zlým očekáváním?

Ach, jsem s tebou smuten, temný netvore, a i na sebe se pro tebe hněvám.

Ach, že má ruka nemá dosti síly! Rád bych tě věru osvobodil od zlých snů! –

A jak Zarathustra takto promlouval,smál se těžkomyslně a hořce sobě sám. Jak! Zarathustro! pravil, i moři chceš zpívat útěchu?

Ach, ty láskyplný blázne Zarathustro, ty předůvěřivý blažený blázne! Ale takový byls vždy: vždy ses důvěrně blížil všemu hrozivému.

Každou obludu byl bys chtěl hladiti. Dýchnutí teplého dechu, pazoury porostlé měkkými chloupky –: a jižs byl ochoten lákat ji a laskat. Láska je nebezpečí nejosamělejšího, láska ke všemu, jen je-li to živé! K smíchu je věru mé bláznovství a moje skromnost v lásce! –

Tak pravil Zarathustra a usmál se při tom po druhé: tu však pomněl svých opuštěných přátel-, a jako by se byl svými myšlenkami na nich provinil, zlobil se na sebe pro své myšlenky. A brzy se stalo, že smějící se plakal: – zlobou a touhou Zarathustra hořce zaplakal.