O VIDĚNÍ A HÁDANCE.

1. Když se mezi lodníky rozneslo, že Zarathustra jest na lodi – neb současně s ním vstoupil na palubu muž, plující s blažených ostrovů –, tu povstalo velké dychtění a očekávání. Zarathustra však po dva dni mlčel a byl chladný a hluchý truchlivosti, tak že neodpovídal ani na pohledy ani na otázky. K večeru druhého dne však své uši zas otevřel, třeba že ještě mlčel: neb mnoho podivného a nebezpečného bylo slyšeti na této lodi, jež přicházela z dálky a spěla ještě dál. Zarathustra však byl přítelem všech, kdož konají daleké cesty a nechtějí žiti bez nebezpečenství. A hle! posléze se mu v poslouchání uvolnil vlastní jazyk, a led jeho srdce se rozlomil: – tu jal se mluviti takto:  

Vám, směle hledajícím pokušitelům a komukoli, kdo s úskočnými plachtami se kdy vyplavil na strašlivá moře, –  

vám, zmámeným hádankou, vám, kdož se těšíte z dvojsvitu, vám, jejichž duše flétnami jest vábena k jícnům všech bludišti: – neb nechce se vám zbabělou rukou tápati po niti; a kde můžete uhodnouti, tam v zášti máte usuzování –  

jedině vám budu vypravovati hádanku, kterou jsem viděl, – vidění nejosamělejšího. –  

Chmurně šel jsem nedávno soumrakem mrtvolně bledým, — chmurně a tvrdě, s přitisknutými rty. Nejenom jedno slunce mi bylo zašlo.

Stezka, jež vzdorně stoupala ostrým kamením, zlobná, osamělá, k níž netulilo se již býlí ni keř: horská stezka skřípala pod vzdorem mé nohy.

Němě kráčejíc přes výsměšně řinčící oblázky, drtíc kámen, po němž sklouzala: tak si noha má vynucovala cestu vzhůru.

Vzhůru: – na vzdory duchu, jenž táhl ji v hloub, do propasti v hloub, na vzdory duchu tíže, mému ďáblu a arcinepříteli.

Vzhůru: – ačkoli seděl na mně, půl trpaslík, půl krtek; chromý; zchromující; kapaje mi olovo v ucho a v mozek olověné krůpěje myšlenek.

„Ó Zarathustro, šepotal výsměšně slabiku za slabikou, ty kameni moudrosti! Vysoko ses vymrštil, ale každý vymrštěný kámen spadne!

Ó Zarathustro, ty kameni moudrosti, kameni hozený z praku, ty drtiteli hvězd! Sám sebes tak vysoko vymrštil, – ale každý vymrštěný kámen –– spadne!

Odsouzen k sobě sám a k vlastnímu kamenování: ó Zarathustro, vskutku, dalekos vymrštil kámen, – ale na tebe spadne zpět!“

Pak trpaslík mlčel; a trvalo to dlouho. Jeho mlčení mne však tížilo; a takto ve dvou je samota věru větší než samojedinému!

Stoupal jsem, stoupal, snil a přemýšlel, – ale všechno mne tížilo. Byl jsem jako nemocný, jejž znavuje zlá jeho trýzeň a jejž zase horší sen budí z usínání. –

Ale cosi jest ve mně, co jmenuji odvahou: to zavraždilo mi dosud každou bojácnou váhavost. Tato odvaha mi posléze kázala zastaviti se a promluviti: „Trpaslíku! Ty! Nebo já!“ –

Odvaha totiž je nejlepší vrah, – odvaha, která útočí: neb v každém útoku jest jásot polnice.

Člověk však je zvíře nejodvážnější: tím přemohl každé zvíře. Jásotem polnice přemohl ještě každý bol; lidský bol je však nejlubší bol.

Odvaha zavraždí též závrat nad propastmi: a kde by člověk nestál nad propastmi! Zdaž vidět samo není – vidět propasti? Odvaha jest nejlepší vrah: odvaha i soucit zavraždí. Soucit je však nejhlubší propast: jak hluboko člověk do života zírá, tak hluboko i do utrpení. Odvaha však jest nejlepší vrah, odvaha, která útočí: usmrtí samu smrt, neb dí tato slova: „To že byl život? Nuže vzhůru! Ještě jednou!“

V takových však slovech hlasitě jásá polnice. Kdo uši má, slyš! –

2. „Zadrž! Trpaslíku! řekl jsem. Já! Nebo ty! Já jsem však silnější z nás dvou –, ty neznáš mé propastné myšlenky! Té bys neunesl!“ –

Tu se stalo, co mi nadlehčilo: neb trpaslík mi seskočil s ramenou, zvědavý! A dřepl si na kámen přede mne. Byla to však právě cesta branou, kde jsme se zastavili.  

„Viz tuto cestu branou! trpaslíku! pokračoval jsem: ta má dvé tváří. Schází se tu dvé cest: těmi ještě nikdo neprošel až na konec.

Tato dlouhá ulice zpět: ta trvá věčnost. A ona dlouhá ulice do předu – toť jiná věčnost.

Odporují si, ty dvě cesty, narážejí si právě o čelo: – a zde pod tou branou se setkávají. Jméno té cesty branou jest napsáno nahoře: ‚Okamžik´.

Ale kdo by jednou z nich šel dál – a vždy do dálnějších a vzdálenějších dálek: myslíš, trpaslíku, že tyto cesty si odporují na věky?“ –

„Vše přímé lže, zamumlal trpaslík opovržlivě. Každá pravda je křivá, sám čas je kruh.“

„Ty duchu tíže! pravil jsem hněvivě, neulehčuj si to příliš! Sice tě, kulhavče, nechám dřepěti, kde dřepíš, – a vznesl jsem tě vysoko!

Pohled, pokračoval jsem, na tento okamžik! Od této cesty branou, od tohoto okamžiku běží dlouhá věčná ulice do zadu: za námi leží věčnost.

Zda všechny věci, jež mohou běžeti, nutně již jednou neběžely touto ulicí? Zda všechno, co stati se může, nutně se již jednou nestalo, neuskutečnilo, ji neběželo mimo?

A bylo-li tu již všechno: co, trpaslíku, míníš o tomto okamžiku? Zdaž není nutno, aby jednou tu již i tato cesta branou – byla bývala?

A zda nejsou tímto způsobem všechny věci pevně spolu zauzleny, tak, že tento okamžik za sebou vleče všechny věci, jež přijdou? Tedy také sebe sám?

Neboť všechno, co může běžeti: také touto dlouhou cestou do předu – nutně jednou poběží! –

A tento pomalý pavouk, jenž leze v měsíčním svitu, a tento svit měsíční sám, a já a ty na cestě pod branou, šeptajíce spolu, o věčných věcech šeptajíce, – zdaž není nutno, abychom my všichni tu již byli bývali?  

a zda nepřijdeme nutně zas a nepoběžíme onou druhou ulicí, ven, tam před námi, onou dlouhou hrůznou ulicí – zdaž se nutně nebudeme vracet na věky? –“

Tak jsem mluvil, a stále tišeji: neb děsil jsem se svých vlastních myšlenek i toho, co se tajilo za nimi. Tu jsem pojednou zaslechl psa na blízku vyti.

Zaslechl jsem kdy psa takto vyti? Má myšlenka běžela zpět. Ano! Když jsem byl dítětem, v nejvzdálenějším dětství: – tehdy zaslechl jsem psa takto výti. A viděl jsem ho též, zježena, s hlavou vzhůru, chvějícího se, v nejtišší půlnoci, kdy také psi věří v přízraky: – takže mne jalo slitování. Právě totiž kráčel měsíc úplněk, smrtelně mlčící, nad domem, právě se zastavil, kulatý žár, – zastavil na ploché střeše, jakoby na cizím vlastnictví:

toho se tenkráte zděsil pes: neboť psi věří v zloděje a přízraky. A když jsem opět zaslechl takové vytí, jalo mne slitování podruhé.

Kam se teď poděl trpaslík? A cesta branou? A pavouk? A všechen šepot? Což jsem snil? Procitl jsem? Mezi divokými útesy jsem pojednou stál, já sám, opuštěn, v nejpustším svitu měsíce.

Ale zde ležel člověk! A zde! Pes, poskakující, zježený, kňučící, – teď mne viděl přicházet – tu opět vyl, tu křičel‘– – slyšel jsem kdy psa tak o pomoc křičet?

A věru, co jsem zřel, něčeho takového nezřel jsem nikdy. Mladého pastýře jsem zřel, jak se strhanou tváří se kroutil a dusil a sebou škubal, a z úst mu visel černý těžký had.

Viděl jsem kdy tolik hnusu a bledého zděšení na jediné tváři? Patrně ležel a spal – tu vlezl mu had do jícnu – a tam se zakousl?

Má ruka trhala hadem a trhala: – nadarmo! hada z jícnu ne-vytrhla. Tu vzkřiklo to ze mne: „Kousni! Kousni!

Ukousni hlavu! Kousni!“ – tak to křičelo ze mne, mé zděšení, má nenávist, můj hnus, mé slitování, všechno mé dobro i zlo křičelo ze mne jediným výkřikem. –

Vy smělí kol mne! Vy hledající pokušitelé a kdokoli z vás ú-skočnými plachtami se vyplavil na nezbadaná moře! Vy, kdož se těšíte z hádanek!

Nuž hádejte mi hádanku, kterou tenkráte jsem zřel, nuž vyložte mi vidění nejosamělejšího!

Neb vidění to bylo a předvídání: – co jsem tenkráte viděl v podobenství? A \do jest, jenž jednou nezbytně ještě přijde?

Kdo jest pastýř, jemuž takto had vlezl do jícnu? Kdo jest člověk, jemuž takto vše nejtěžší, nejčernější vleze do jícnu? –

Ale pastýř kousal, jak mu radil můj výkřik; kousal a dobře kousal! Daleko od sebe vyplivl hlavu hadí: – a vyskočil. –

Ne již pastýř, ne již člověk, – kdosi proměněný, ozářený, jenž se smál! Nikdy ještě na zemi nesmál se člověk, jak on!

O moji bratří, slyšel jsem smích, jenž nebyl člověka smíchem, — - a teď mne žízeň zžírá, touha, jež nikdy se neztiší!

Má touha po tomto smíchu mne zžírá: ó, kterak snesu ještě žít! A kterak snésti, abych teď zemřel! –

Tak pravil Zarathustra.