O NEVÍTANÉM BLAŽENSTVÍ.

S takovými hádankami a hořkostmi v svém srdci jel Zarathustra přes moře. Ale když ujel čtyři dni cesty od blažených ostrovů a od svých přátel, tu již zdolal všecek svůj bol –: vítězně a pevnýma nohama zase stál na svém osudu. A tehdy Zarathustra promluvil takto k plesajícímu svému svědomí:

Sám jsem opět a sám chci býti, sám s čistým nebem a volným mořem; a opět jest kolem mne odpoledne.  

Odpoledne jsem po prvé kdys nalezl své přátele, odpoledne též po druhé: – v onu hodinu, kdy všechno světlo tichne.  

Neboť co blaha je ještě na cestě mezi nebem a zemí, to si v onu hodinu za přístřeší hledá světlou duši: vždyť všechno světlo štěstím se teď ztišilo.  

Ó mého života odpoledne! Kdysi též moje štěstí sestoupilo v údolí, přístřeší si hledat: tu nalezlo tyto otevřené pohostinské duše.  

Ó mého života odpoledne! Čeho jsem se všeho nevzdal, abych jedno měl: abych měl tuto živoucí osadu svých myšlenek a toto jitřní světlo své nejvyšší naděje!  

Druhy a děti své vlastní naděje hledal kdysi tvořící: a hle, ukázalo se, že jich nemůže nalézti, leda že si je teprve stvoří.  

Tak jsem uprostřed ve svém díle, k svým dětem jda a od nich se vraceje: pro své děti je Zarathustra povinen sám sebezdokonaliti.

Neboť z hloubi duše milujeme pouze své dítě a dílo; a kde jest veliká láska k sobě samotnému, tam je znakem těhotenství: tak jsem to nalezl.

Ještě se mi zelenají mé děti v svém prvém jaru, blízko u sebe stojíce a společně kláceny větrem – ty stromy mého sadu a nejlepší mé prsti.

A věru! Kde takové stromy pospolu stojí, tam jsou blažené ostrovy.

Ale jednou je vysadím a každý z nich postavím zvláště: aby poznal samotu a vzdor a opatrnost

Uzlovitě a zkřiveně a s ohebnou tvrdostí nechť mi pak ční na břehu moře, živoucí maják nepřemožitelného života.

Tam, kde se bouře vrhají do moře a kde chobot pohoří pije vodu, tam nechť každý jednou bdí na stráži ve dne a v noci, aby sám byl zkoumán a poznán.

Poznán budiž a zkoumán, zda mého jest rodu a původu, – zda jest pánem dlouhé vůle, zda jest mlčelivý i když mluví, a zda se poddává tak, že dávaje béře: –

– aby se jednou mým druhem stal, jenž spolu se Zarathustroú tvoří a spolu s ním slavnost slaví-: aby se stal tím, jenž mi moji vůli píše na moje desky: k dokonalejšímu dovršení všech věcí.

A pro něj i pro ty, kdož jeho druhu jsou, jsem já povinen sám sebe zdokonaliti: proto se teď vyhýbám svému štěstí a nabízím se všemu neštěstí – abych já byl poslední zkouškou zkoumán a poznán.

A věru, byl čas, abych šel; a poutníkův stín i nejdelší chvíle i nejtišší hodina – to vše mi domlouvalo: „je nejvyšší čas!“

Vítr mi foukal klíční dírkou a řekl: „Pojď!“ Dvéře se mi lstivě rozskočily a řekly: „Jdi!“

Já jsem však ležel připoután řetězem lásky k svým dětem: touha, touha po lásce mi nalíčila tato osidla, abych se stal kořistí svých dětí a v nich se ztratil.

Toužiti – to již mi znamená: že jsem se ztratil. Mám vás, moje děti! V tomto majetku vše budiž jistotou a nic pouhým toužením.

Leželo však na mně líhnoucí slunce mé lásky, ve vlastní šťávě se vařil Zarathustra, – tu přes mne přelétly stíny a pochybnosti.

Mrazu a zimy se mi již chtělo: „ó, by mráz a zima mnou zase chrastily a skřípaly!“ vzdychal jsem: – tu ze mne vystoupily ledové mlhy.

Má minulost rozlomila své hroby, procitla nejedna bolest pohřbená za živa – : jenom se vyspala, ukryta v umrlčí rubáš.

Takto na mne všechno volalo znameními: „je čas!“ Ale já – jsem neslyšel: až posléze má propast se pohnula a moje myšlenka mne kousla.

Ach, propastná myšlenko, jež jsi myšlenkou moji! Kdy naleznu sílu, bych tě slyšel hrabati a nechvěl se již?  

Až do hrdla buší mi srdce, slyším-li tě hrabati! I tvé mlčení samo mne rdousí, ty propastně mlčící!  

Ještě jsem se neodvážil nikdy, vyvolati tě vzhůru: dost na tom již, že jsem tě s sebou – nosil! Ještě jsem nebyl dost silný k poslední zvůli a svévoli lví.  

Dosti hrozného mi působila vždycky již tvá tíže: jednou však naleznu i sílu a lví hlas, bych tě vyvolal vzhůru! Jestliže se až k tomu přemohu, pak přemohu se ještě k čemusi většímu; a vítězstvím bude zpečetěno mé zdokonalení! –  

Zatím jsem ještě hnán po nejistých mořích; lichotí mi náhoda svým hladkým jazykem; zřím v před i v zad –, konce však ještě nezřím.

Nepřišla mi ještě hodina mého posledního boje, – či přichází mi právě teď? Věru, úskočnou krásou kolem kol na mne zírá moře i život!

Ó mého života odpoledne! Ó štěstí předvečerem! Ó přístave na širém moři! Ó míre v nejistotě! Jak málo důvěřuji vám všem!

Věru, nemám nedůvěry k vaší potměšilé kráse! Milenci se podobám, jenž nedůvěřuje úsměvu příliš sametovému.

Jako před sebou pohání svou nejmilovanější, žárlivec ten, něžný ještě v své tvrdosti, tak před sebou poháním tuto blaženou hodinu.

Pryč s tebou, ty blažená hodino! S tebou mi vzešlo blaženství nevítané! Zde stojím, bych vítal svůj nejhlubší bol:-přišla jsi nevčas!

Pryč s tebou, ty blažená hodino! Raději zvol si přístřeší tam – u mých dětí! Pospěš si! a ještě před večerem jim požehnej mým vlastním štěstím.

Tu se již blíží večer: slunce se sklání. To tam – štěstí mé! –

Tak pravil Zarathustra. A čekal na své neštěstí po celou noc: nadarmo však čekal. Noc zůstala jasná a tichá, a štěstí samo přicházelo mu stále blíž a blíž. K jitru však usmál se Zarathustra na své srdce a pravil výsměšně:, „štěstí běhá za mnou. To proto, že já neběhám za ženami. Štěstí však je žena“.