PŘED VÝCHODEM SLUNCE.

Ó nebe nade mnou, ty čisté! hluboké! Propasti světla! Tebe zřím a třesu se božskými žádostmi.  

Do tvé výšky se vrhnouti – toť moje hloubka! Do tvé čistoty se skryti – moje nevinnost.  

Bůh je zahalován svou krásou: tak zakrýváš ty svoje hvězdy. Nepromlouváš: tak mi hlásáš svoji moudrost.  

Beze slova nad mořem bouřícím jsi mi dnes vzešlo, tvá láska a tvůj stud promlouvá zjevením k mé bouřící duši.  

Žes v kráse ke mně přišlo, zahaleno ve svou krásu, že němě se mnou mluvíš, zjeveno ve své moudrosti:  

Ó, jak bych neuhodl vší stydlivosti v tvé duši! Před sluncem přišlos ke mně, nejosamělejšímu.  

Jsme od počátku přáteli: nám společné jest hoře i hrůza i hloubka;

a též slunce jest nám společné.  

Nemluvíme spolu, že toho příliš víme –: mlčíme spolu, úsměvem se dělíme o své vědění.  

Nejsi mému ohni světlem? Nemáš sesterské duše mému poznání?  

Všemu jsme se společně učili; společně jsme se učili, nad sebe k sobě samotným vystupovat a usmívat se bez mračen: – – bez mračen dolů se usmívat ze světlých očí a z dálek na míle a míle, když pod námi jako déšť se kouří tíseň a účel a vina.  

A putoval-li jsem sám: po kom lačněla má duše v nocích a na bludných stezkách? A stoupal-li jsem do hor, koho jsem kdy, ne-li tebe, na horách hledal?  

A vše mé putování a stoupání: nouze to byla jen a pomůcka toho, kdo si nedovede pomoci: – chce jen letěti celá má vůle, vletěti v tebe!

A koho jsem nenáviděl víc, než vlekoucí se mraky a vše, co tebe špiní? A vlastní svou nenávist jsem nenáviděl, že tebe špinila!

Vlekoucích se mraků jsem sok, těch plíživých loupežných koček: berou tobě i mně, co nám je vzájemné – ono ohromné neomezené Ano a Amen.

Těch smiřujících a směšujících, těch vlekoucích se mraků jsme sokové, těch polo-polovičatých, jež se nenaučily ani žehnati, ani proklínali z hloubi.  

A ještě raději pod uzavřeným nebem sedět v sudu, raději bez nebe sedět v propasti, než tebe vidět, ty nebe světla, pošpiněno vleklými mračny!  

A často se mi chtělo přibodnout je zlatými dráty klikatých blesků, bych, jako hromobití, na jejich kotlovitém břichu v buben tlouk‘: –

– já zlostný bubeník, že loupí mi tvoje Ano! a Amen!, ó nebe nade mnou, ty čisté! světlé! Propasti světla! – že tobě loupí moje Ano! a Amen!

Neb raději ještě hřmot a třesk a hromování, než pochybující tu kočkovitou rozvahu a klid; a též mezi lidmi nejvíce nenávidím všechny tichošlápky a polo-polovičaté i pochybující, otálející vleklá mračna.

A „kdo žehnat neumí, nauč se proklínat“ – toto jasné učení mi spadlo s jasného nebe, tato hvězda i v černých nocích trvá na mém nebi.

Já však jsem ten, který žehná a říká Ano!, jsi-li ty jen kolem mne, ty čisté! ty světlé! Propasti světla! – i do všech propastí pak vnáším své žehnající Ano.  

Stal jsem se tím, který žehná a říká Ano: a proto jsem zápolil dlouho a zápasníkem byl, abych si jednou k žehnání uvolnil ruce.

Toto pak jest mé žehnání: nad každou věcí bud vlastním svým nebem, svou okrouhlou bud střechou, svým azurným zvonem a věčnou jistotou: a blažen, kdo takto žehná!

Neb veškery věci jsou křtěny u zdroje věčnosti a mimo dobro a zlo; i dobro a zlo však jsou jen přechodnými stíny a vlhkými chmurami a vleklými mračny.

Věru, je žehnáním a ne rouháním, hlásám-li: „nad všemi věcmi klene se nebe náhoda, nebe nevinnost, nebe nenadání, nebe bujnost“.

„Z nenadání“ – toť nejstarší šlechtictví světa, to já jsem vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu.

Tuto svobodu, toto nebeské veselí jak azurný zvon jsem postavil nad všechny věci, když jsem hlásal: není pravda, že nad nimi a jimi nějaká „věčná vůle“ – chce.

Tuto bujnost, toto bláznovství jsem postavil na místo oné vůle, když jsem hlásal: „je nemožno, aby při čemkoli byla – rozumnost!“

Něco málo rozumu, semínko moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě, – ano, tento kvas je přimíchán všem věcem: ve jménu bláznovství je všem věcem přimíchána moudrost!  

Něco málo moudrosti, to není vyloučeno; tuto blaženou jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody – tančí.  

Ó nebe nade mnou, ty čisté! vysoké! Hle, to je mi tvá čistota, že není věčného pavouka rozumu ani pavučin rozumu: – – že tys mi taneční síní pro božské náhody, žes mi stolem bohů pro božské kostky, pro božské hráče! –  

Ale ty se rdíš? Vyslovil jsem, co vysloveno býti nemá? Rouhal jsem se, an jsem ti chtěl žehnat?

Či jsi se zardělo studem před druhem svým? – Kážeš mi jiti a mlčeti, že nyní – přichází den?  

Hluboký je svět –: a hlubší, než jak den si kdy pomyslil. Nesmí všechno v přítomnosti dne býti vysloveno. Ale přichází den: tedy se rozlučme!  

Ó nebe nade mnou, ty stydlivé! žhoucí! Ó ty mé štěstí před slunce východem! Přichází den: tedy se rozlučme! –

Tak pravil Zarathustra.