O ZMENŠUJÍCÍ CTNOSTI.
1. Když byl Zarathustra opět na souši, nezamířil přímo do svých hor a do své sluje, nýbrž kráčel mnoha cestami a mnoho se ptal, vyzvídaje to i ono, takže sám o sobě žertem prohodil: „hle, řeka, jež v mnoha oklikách teče nazpět k pramenil“ Neboť chtěl se dověděti, co se zatím přihodilo s člověkem: zda vyrostl či se zmenšil. A jednou viděl řadu nových domu; tu se podivil a řekl:
„Co znamenají tyto domy? Věru, nepostavila jich veliká duše k podobenství svému!
Vzalo je snad stydlivé dítě z krabice na hračky? Nechť je jen jiné dítě zas uloží do své!
A tyto jizby a komory: což tudy mužové mohou vycházet a vcházet? Zdají se mi zrobeny pro hedvábné loutky; nebo pro mlsné kočky, jež dovolí, aby si někdo pomlsal zase na nich.“
A Zarathustra se zastavil a uvažoval. Posléze pravil zarmoucen: „Všechno se zmenšilo!
Všude zřím nižší brány; kdo jest mého rodu, projde tudy sic, ale jen, – shýbne-li se!
O, kdy přijdu zas do své domoviny, kde nemám již zapotřebí se shýbat – shýbat před malými!“ – A Zarathustra vzdychl a pohlížel do dálky. –
Téhož dne však promluvil svou řeč o zmenšující ctnosti.
2. Kráčím tímto lidem s otevřenýma očima: ti lidé mi neprominou, že jim nezávidím jejich ctností.
Kouší po mně, protože jim říkám: malým lidem třeba malých ctností, – a protože nenahlížím, že malých lidí je třeba!
Ještě se tu podobám kohoutu na cizím dvorci, po němž i slepice kouší; proto však se na tyto slepice nehněvám.
Jsem k nim dvorný jako ke všemu malému pohoršení; býti ježatý na malé věci, to se mi zdá moudrostí pro ježky.
Hovoří o mně všichni, když z večera sedí kolem ohně, hovoří o mně, nikdo však nemyslí – na mne!
Toť nové ticho, jež jsem poznal: jejich lomoz kolem mne – zastírá mé myšlenky pláštěm.
Lomozí mezi sebou; „k čemu nám tento ponurý mrak? jen pozor, aby nám nepřinesl nákazy!“
A nedávno žena k sobě strhla své dítě, jež chtělo ke mně: „pryč s dětmi! křičela; takové oči spálí dětskou duši!“
Kašlou, mluvím-li: domnívají se, že kašel jest námitkou proti silným vichrům, – neuhodnou ničeho z burácení mého štěstí!
„Nemáme ještě času pro Zarathustru“ – tak namítají; ale co záleží na čase, jenž pro Zarathustru „nemá času“?
A jestliže mne dokonce oslavují: jak bych jen mohl usnouti na jejich slávě? Ostnatým pásem je mi jejich pochvala: škrábe mne ještě, když ji odkládám.
A i tomu jsem se u nich naučil: kdo chválí, tváří se, jako by vracel, ve skutečnosti však chce sám býti více obdarován!
Zeptejte se mé nohy, líbí-li se jí jejich píseň, jež chválí a vábí!
Věru, dle takového taktu a tikotu nechce ani tančit ani stát.
K malé ctnosti by mne dostali rádi svým chválením a vábením; k tikotu malého štěstí by rádi přemluvili mou nohu.
Kráčím tímto lidem s očima otevřenýma: ti lidé se zmenšili a. neustále se zmenšují: – a způsobila to jejich nauka o štěstí a ctnosti.
Jsou totiž i v ctnosti skromní – neb chtějí pohodlí. S pohodlím však se snáší jen skromná ctnost.
I oni se sice po svém učí krokům a krůčkům do předu: to nazývám jich belháním –. Tím se stávají překážkou každému, kdo má na spěch.
A leckterý z nich kráčí vpřed a ohlíží se při tom do zadu se ztuhlou šíjí: do takového rád já vrážím.
Noha a oči nemají lháti ani se navzájem usvědčovati ze lži. Ale mnoho lhářství jest u malých lidí. Někteří z nich sice mají vůli, ale většinou chtějí jen, co chce jiný.
Někteří z nich jsou ryzí lidé, ale většinou jsou to špatní herci.
Jsou mezi nimi herci, kteří o tom nevědí, a herci, kteří tomu nechtějí –, ryzí lidé vždy jsou vzácní, a zvláště ryzí hercu
Skoro nikdo tu není mužem: proto mužatí jejich ženy. Neboť jen, kdo s dostatek je mužem, v ženě – vykoupí ženu.
A toto nejhorší pokrytectví jsem nalezl mezi nimi: že i ti, kdož rozkazují, pokrytecky předstírají ctnosti těch, kdož slouží.
„Sloužím, sloužíš, sloužíme“ – tak se zde modlí též pokrytectví panujících, – a běda, je-li prvý pán pouze prvým sluhou.
Ach, i do jejich pokrytectví zalétla zvědavost mého zraku; a dobře jsem uhodl všechno jejich muší štěstí a jejich bzukot kol okenních tabulí, ozářených sluncem!
Kolik dobroty, tolik slabosti zřím. Kolik spravedlivosti a soucitu, tolik slabosti.
Milovní práva, oblí a dobří jsou k sobě navzájem, tak jako písečná zrnka jsou k písečným zrnkům milovná práva, oblá i dobrá.
Skromně objímati malinké štěstí –to jmenují „oddaností“! a při tom skromně pošilhávají už po novém malinkém štěstí.
V podstatě prostince touží po jediné věci: aby na ně nikdo nebyl zlý. 1 předejdou každého a předcházejí si ho a jsou k němu dobří.
To je však zbabělost: byt to i slulo „ctnost“. –
A mluví-li někdy drsně, malí ti lidé: já v tom neslyším než chrapot, – každým vanem větru totiž ochraptí.
Jsou chytří a jejich ctnosti mají chytré prsty. Nedostává se jim však pěstí, jich prsty neznají si zalézati za pěsti.
Ctností je jim to, co činí skromným a krotkým: tím z vlka udělali psa a z člověka samotného nejlepší domácí zvíře v službách člověka.
„Postavili jsme svou židli doprostřed – to mi praví jejich blažený úsměv – a stejně daleko od umírajících zápasníků jak od rozkochaných sviní.“
To je však – prostřednost: byt to i slulo střídmost. –
3. Kráčím tímto lidem a vypouštím z úst nejedno slovo: ti lidé však neznají ani brát ani uchovávat.
Žasnou, že jsem nepřišel, proklínat neřesti a rozkoše; a věru, nepřišel jsem ani, varovat před kapesními zloději!
Žasnou, že nejsem ochoten, chytrost jejich ještě přiostřovat v šípy a vtipy: jako by ještě neměli dosti zchytralců, jejichž hlas mi vrže jak pisátko na břidlici!
A volám-li: „Klaňte všem zbabělým ďáblům v sobě, kteří by rádi kňučeli, spínali ruce a zbožňovali“, volají: „Zarathustra je bezbožný“.
A především tak volají jejich učitelé oddanosti –říj ale právě těm rád křičím do ucha: Ano! Já jsem Zarathustra, bezbožník!
Ti učitelé oddanosti! Kde je co malého a chorého a prašivého, tam všude vlezou, jak vši! a jen můj hnus mi zabraňuje, abych je rozmáčkl.
Nuže dobrá! Toť kázání mé pro jejich uši: jsem Zarathustra, bezbožník, jenž káže „kdo jest bezbožnější mne, bych se radoval z jeho návodu?“
Jsem Zarathustra, bezbožník: kde koho naleznu sobě rovna? A všichni ti jsou mi rovni, kdož sami si určují svou vůli a odhazují od sebe všechnu oddanost.
Jsem Zarathustra, bezbožník: já i každou náhodu si vařím ve svém vlastním hrnci. A teprve, je-li tam dovařena, vítám ji jakožto svoji potravu.
A věru, nejedna náhoda pánovitě ke mně přišla: pánovitěji však promluvila k ní má vůle, – tu ležela již, prosíc, na kolenou — - prosíc, by nalezla u mne přístřeší a srdce, a lichotivě domlouvajíc: „jen pohled, ó Zarathustro, kdo to přátelsky k příteli přichází!“ –
Než co mluvím, kde přece nikdo nemá uší mých! A tedy to provolám do všech větrů:
Neustále se zmenšujete, vy malí lidé! V drobty se drobíte, vy pohodlní! Ještě mi zahynete –
– mnoha svými malými ctnostmi, mnoha maličkostmi, jichž nečiníte, mnohou svou malou oddaností!
Taková jest vaše prst: přílišně vás šetří, příliš vám povoluje! Ale aby strom vyrostl a zmohutněl, k tomu je třeba, by tvrdé kořeny zabořil do tvrdých skal!
I to, čeho nečiníte, tká na tkanivu vší budoucnosti lidské; i vaše prázdnota jest pavučina a pavouk, žijící z krve budoucnosti,
A béřete-li, je to, jakbyste kradli, vy malí ctnostní lidé; ale i mezi darebáky takto se ozývá čest: „krásti se má, jen kde se nedá loupit.“
„Poddá se to“ – toť také učení oddanosti. Já vám však pravím, vy pohodlní: vezme si to a stále více si to od vás bude brati!
Ach, byste od sebe odvrhli vše poloviční chtění a odhodlali se i k lenivosti i k jednání!
Ach, byste pochopili mé slovo: „čiňte si, co chcete, – ale staňte se takovými, kdož dovedou chtíti!“
„Jen si milujte svého bližního jako sebe, – ale staňte se mi takovými, kdož milují sama sebe –
– kdož milují velikou láskou, kdož milují velikým pohrdáním!“ Tak praví Zarathustra, bezbožník. –
Než co mluvím, kde nikdo nemá uší mých! Přišel jsem o hodinu před svým časem.
Svým vlastním předchůdcem jsem mezi tímto lidem, svým vlastním kuropěním na temných ulicích.
Jejich hodina však přijde! A přijde i mál Co hodinu se zmenšují, chudnou, stávají se neplodnějšími, – ubohé býlí! ubohá prst!
A brzy mi tu budou stati jak suchá tráva, jak step, a věru! znaveni sami sebou – a prahnouce, více než po vodě, po ohni! O požehnaná hodino blesku! O tajemství před polednem! –
Tančící pochodně jednou z nich udělám a zvěstovatele s jazyky plamennými: zvěstovati jednou mi budou jazyky plamennými: Přichází, je na blízku, veliké poledne! –
Tak pravil Zarathustra.