NA HOŘE OLIVOVÉ.
Mráz sedí u mne doma, zlý host; zmodraly mi ruce stisknutím jeho přátelských rukou.
Ctím toho zlého hosta, rád ho však nechávám o samotě sedět
Rád mu utíkám; a kdo utíká dobře, uteče mu!
S teplýma nohama, s teplými myšlenkami utíkám tam, kde se zastavuje vítr, – k slunečnímu koutu své olivové hory.
Tam se směji ctnému svému hostu a děkuji mu, že mi doma lapá mouchy a utišuje mnohý malý hřmot.
Nestrpí totiž, aby zpíval komár či dokonce komáři dva; i ulici osamotni tak, že měsíční svit se v ní v noci třese strachem.
Tvrdý to host, – já ho však ctím; a nevzývám, jako choulostivci, bůžka ohně, jenž tlustý má břich.
Raději přec trochu jektati zuby než modlit se k modlám! – tak tomu chce můj způsob a rod. A zvláště sočím na všechny dusné a ztuchlé bůžky ohně, z kterých vychází kouř!
Koho miluji, toho v zimě miluji lépe než v létě; lépe se posmívám svým nepřátelům a lépe jde mi smích od srdce teď od té doby, co mráz mi sedí za krbem.
Od srdce věru se směji, i tehdy, když lezu na lože –: tu se směje, tu vyvádí ještě mé zalezlé štěstí; směje se ještě lhářský můj sen.
Já – že lezu? Co živ jsem před mocnými po zemi nelezl; a lhal-li jsem kdy, z lásky jsem lhal. Proto jsem radosten i na zimním loži.
Nepatrné lože mne zahřívá více než bohaté, neb žárlím na svoji chudobu. A v zimě je mi nejvěrnější.
Zlomyslností zahajuji každý den, vysmívám se mrazu studenou koupelí: nad tím bručí ctný můj domácí přítel.
Také ho rád lechtám voskovou svíčičkou: aby mi konečně pustil nebe na svobodu z popelavě šedého soumraku.
Obzvláště zlomyslný bývám totiž z rána: v časnou hodinu, kdy vědro u studny řinčí, kdy oři horce řehtají šedými ulicemi: –
Tu netrpělivě čekám, že mi již vzejde světlé nebe, zimní nebe se sněžným vousem, ten stařec bělohlavý, – že mi vzejde mlčící zimní nebe, jež často i slunce své zamlčí!
Naučil jsem já se snad od něho dlouhému světlému mlčení? Či nebe ode mne? Či každý z nás to vynalezl sám?
Všech dobrých věcí vznik jest tisícerý, – vše dobré bujné věci z rozkoše vskočí do života: jak je možno, aby to činily – jen jedenkráte!
Dobrou a bujnou věcí jest také dlouhé mlčení; a jako zimní nebe se dívat ze světlé tváře s kulatým okem: –
– jak zimní nebe zamlčovati své slunce a nepoddajnou svou sluneční vůli: věru, tomuto umění a této zimní bujnosti já naučil se dobře!
Má nejmilejší zlomyslnost a mé nejmilejší umění jest, že se mé mlčení naučilo, mlčením se neprozrazovat.
Slovy a kostkami chřestě, přelstívám já slavnostní čekatele: všem těm ctným dohlížitelům upláchne má vůle a účel můj.
By nikdo mi neviděl až dolů v moji hloub a v nejzazší mou vůli, – k tomu jsem si vynalezl své dlouhé světlé mlčení.
Ledakohos chytrého jsem našel: ten zastřel svou tvář a zakalil svou vodu, by nikdo mu neviděl závojem do tváře, ani dolů na dno.
Ale právě k němu přicházeli chytřejší nedůvěřivci a louskači: a právě jemu vylovili jeho nejskrytější rybu!
Avšak světlí, srdnatí, průhlední – ti mi nejchytřeji mlčí: jejich dno leží tak hluboko, že ani nejčistší voda – ho neprozradí. –
Ty mlčící zimní nebe se šedivým vousem, ty bělohlavé s kulatým okem nade mnou! Ó ty nebeské podobenství mé duše a její bujnosti!
A zdaž nemusím se skrývati, jako ten, kdo spolkl zlato, – aby mi nerozpárali duši?
Nemusím chodit na chůdách, by přehlédli mé dlouhé nohy, – ti všichni závistníci a bolestínové kolem mne?
Ty zakouřené a zatopené duše, spotřebované, sezelenalé a utrápené – jak by jejich závist mohla snésti mé štěstí!
Tedy jim ukazuji pouze led a zimu na svých vrcholcích – a nikoli, že hora má kol sebe ovíjí všechny, všechny sluneční pásy!
Oni slyší jen hvízdat mé zimní vichřice: a nikoli, že se ženu též přes teplá moře, podoben jižním větrům, plným touhy, těžkým a žhavým.
Mají ještě slitování s mými nehodami a náhodami: – slovo mé však zní: „nechte náhody přijití ke mně: nevinná jest jako maličcí!“
Jak by mohli snésti mé štěstí, kdybych ho neobkládal nehodami a zimními strázněmi, čapkami ledových medvědů a rouškami sněžného nebe!
- kdybych sám neměl slitování s jejich soucitem: se soucitem oněch závistníků a bolestínů!
- kdybych sám před nimi nevzdychal a mrazem se nechoulil a shovívavě jim nedovoloval aby mne zahalovali do svého soucitu!
Toť moudrá zvůle a blahovůle mé duše: že své zimy a svých ledových vichřicí neskrývá; ba neskrývá ani svých omrzlin.
Samota tohoto jest útěk nemocného; samota onoho útěk před nemocnými.
Nechť jenom slyší ti všichni závistní ubožáci kol mne, kterak zimou se třesu a vzdychám! Takto vzdychaje, tak se třesa, přec unikám jejich vyhřátým světnicím.
Nechť soucitně vzdychají, soucitně vzlykají nad mými omrzlinami: „na ledu poznání nám ještě zmrzne!“ – tak pláčí.
Zatím já teplýma nohama kříž na kříž běhám po své olivové hoře: v slunečním koutu své hory olivové já zpívám a směji se všemu soucitu. –
Tak zpíval Zarathustra.