CO TŘEBA MÍJETI.

Tak, pomalu procházeje mnohým lidem a rozličnými městy, Zarathustra oklikami kráčel nazpět do svých hor a k své jeskyni. A hle, při tom se bezděky dostal též k bráně velkého města: tam k němu však přiskočil zpěněný blázen s rukama rozpřaženýma a vkročil mu do cesty. To pak byl týž blázen, jejž lid jmenoval „Zarathustrovou opicí“: neboť mu odposlouchal něco ze skladu a spádu jeho mluvy a také si rád vypůjčovával z pokladu jeho moudrosti. A blázen jal se k Zarathustrovi takto řečniti:  

„Ó Zarathustro, zde jest velké město: zde nemáš čeho pohledávat a všeho tu můžeš pozbýt.  

Proč by ses brodil tímto bahnem? Měj přece soucit se svou nohou! Raději plivni na městskou bránu – a odejdi!  

Zde jest peklo pro myšlenky poustevníků: zde velké myšlenky se za živa smaží a vařením se rozmělní.  

Zde všechny velké city zetlí: zde smějí jen cvakavě vychrtlé citečky cvakat!

Necítíš porážku a stravovny ducha? Nekouří se z tohoto města výpary poráženého ducha?

Nevidíš viseti duše jako vykuchané špinavé cáry? – A z těch cárů nadělají novin!

Neslyšíš, jak duch se tu stal hříčkou slov? Jak zvrací odpornou v břečku slov? – A z té břečky nadělají novin!

Štvou se navzájem a nevědí, kam. Rozpalují se navzájem a nevědí, proč. Břinkají svým plechem, cinkají svým zlatem.

Jsou studení a hledají teplo u pálených vod; jsou uříceni a hledají chládek u zamrzlých duchů; jsou všichni zkaženi neduhem a nakaženi veřejným míněním.

Zde jsou doma všechny chtíče a hříchy; ale jsou tu též ctnostní, je tu slušně v službě mnoho dovedné ctnosti: –

Mnoho slušné služebné ctnosti s prsty písařskými a s tvrdým masem k vysedání, vyčkávání, s požehnáním malých náprsních hvězd a s vycpanými dcerkami bez zadnic.

Je tu také mnoho pobožnosti, mnoho věřícího patolízalství a slintavého blátolíbalství před bohem zástupů.

Vždyt ‚s hůry‘ kape hvězda i slina milosti; vzhůru touží každá neohvězděná hrud.

Měsíc má svůj dvůr a dvůr své hejno náměsíčních stvůr: ke všemu však, co přichází od dvora, modlí se žebrácká luza a všecka ochotná žebrácká ctnost.

‚Sloužím, sloužíš, sloužíme* – takto vysílá všechna ochotná služebná ctnost své modlitby vzhůru ke knížeti: aby zasloužená hvězda konečně se přibodla na úzká prsa!

Ale měsíc točí se zas kolem všeho pozemského: a tak se kníže zas točí kolem nejpozemštějšího –: kolem zlata kramářů.

Bůh, jenž vládne nad zástupy, nevládne nad zlatými pruty; kníže míní, ale kramář – mění!

Při všem, co je v tobě jasného, silného, dobrého, ó Zarathustro! Plivni na toto město kramářů a odejdi!

Zde všemi žilami všechna krev plyne jak hnijící zpěněný louh a lenivá louž: plivni na velké město, na tu smrdutou stoku všech vyvrhlých pěn!

Plivni na město přimáčknutých duší a úzkých prsou, špičatých očí, lepkavých prstůna město dotěrných, nestoudných,  

na město písálků, pisklounů, na město přetopených ctižádostivců:  

kde všechno podezřelé a vetřelé, zpuchřelé, schmuřené, zduřené, vše zlotřilé a buřičské hnije a hnisá:  

plivni na velké město a odejdi!“

Zde však Zarathustra přerušil zpěněného blázna a ústa mu přidržel.

„Ustaň konečně! zvolal Zarathustra, hnusí se mi již dávno tvá řeč a tvé způsoby! Proč jsi tak dlouho přebýval u bahna, až jsi se sám stal žabou a ropuchou?

Neplyne teď i tvými žilami krev líná jako louh a louž, že jsi se naučil tak utrhačně kuňkat?

Proč jsi nešel do lesa? Či neoral zemi? Zdaž moře není plno zelených ostrovu?  

Pohrdám tvým pohrdáním; a mne-lis varoval, – pročs nevaroval sám sebe?

Jediné z lásky nechť mi vzlétne mé pohrdání a můj varovný pták: a nikoli z bahna! –  

Jmenují tě mou opicí, ty zpěněný blázne: já tě však jmenuji svým chrochtavým prasetem, – chrochtáním zkazíš mi ještě mou chválu bláznovství.

Co pak to bylo, čím jsi se poprvé rozchrochtal? Ze ti nikdo s dostatek nelichotil: – proto jsi se posadil k tomuto výkalu, abys měl, proč hodně chrochtat, – abys měl, proč hodně se mstítl Msta totiž, ty ješitný blázne, toť celý tvůj zpěněný vztek, já jsem tě dobře uhodl!

Tvé bláznovské slovo škodí však mně, i tam, kde máš pravdu!

A i kdyby Zarathustrovo slovo bylo stokráte v právu: ty bys mým slovem vždy – bezpráví páchali

Tak pravil Zarathustra; a pohlédl na velké město, vzdychl a dlouho mlčel. Posléze řekl:

Hnusí se mi též toto město a nejen tento blázen. Zde ani tam nic se nedá zlepšit, nic se nedá zhoršit.

Běda tomuto velkému městu! – A rád bych již viděl ohnivý sloup, v němž bude spáleno!

Neb takové ohnivé sloupy nezbytně půjdou před velkým polednem. Než to má svůj čas a zvláštní svůj osud. –

Toto poučení dávám však tobě, blázne, na rozloučenou: čeho nelze již milovati, to – míjejí!

Tak pravil Zarathustra a minul blázna i velké město.