NÁVRAT.
Ó samoto! Ty moje domovino samoto! Příliš dlouho a divoce jsem žil v divoké cizině, bych se k tobě se slzami nevracel!
Teď mi jen prstem pohroz, jak hrozí matky, teď se na mne usměj, jak se usmívají matky, teď jenom rci: „A kdo to byl, jenž jednou ode mne v dálku zabouřil jak vítr bouřlivák? – jenž při loučení volal: příliš dlouho jsem u samoty seděl, tu jsem se odnaučil mlčeti! Tomu – jsi se teď as naučil?
Ó Zarathustro, vím vše: i žes mezi mnohými byl opuštěnější, ty samo jediný, než u mne kdy!
Jiná jest opuštěnost, jiná samota: tomu – jsi se teď naučil! I že mezi lidmi vždy budeš divoký a cizí:
- divoký a cizí i tehdy, milují-li tě: neb přede vším ostatním chtějí, aby jich bylo šetřeno!
Zde však jsi u sebe doma a v domově svém; zde všechno můžeš vymluviti a všechny důvody vysypati, nic se tu nestydí za city zatajené, zakřiknuté.
Zde všechny věci laskajíce přicházejí k tvé mluvě a tobě lichotí: neb chtějí se projížděti na tvých zádech. Na každém podobenství rozjedeš se tu ke každé pravdě.
Přímo a upřímně smíš zde mluviti ke všem věcem: a věru, jako chvála to zní jejich uším, že někdo se všemi věcmi – mluví z přímá!
Jiná věc však jest, býti opuštěnu. Neb, víš ještě, ó Zarathustro? Když tehdy nad tebou volal tvůj pták, když jsi stál v lese, nerozhodnut, kam jít, nevědom, a mrtvoly blízek: – když jsi pravil: ‚nechť mne vedou má zvířata! Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty‘: – to byla opuštěnost!
A víš ještě, ó Zarathustro? Když jsi seděl na svém ostrově jak mezi prázdnými vědry zdroj vína, dávaje a rozdávaje, když jsi seděl mezi žíznivými, daruje a obdarovávaje:
- až jsi posléze sám seděl žízniv mezi spitými a bědoval v nočním stesku: ‚zda brati není blaženější než dávati? A krásti ještě blaženější než bráti?‘ – to byla opuštěnost!
A víš ještě, ó Zarathustro? Když přišla tvá nejtišší hodina a odehnala tě od tebe samotna, když promluvila zlým šepotáním: ‚Promluv a zlom se!‘ –
– když ti rozbolavěla všechno tvé čekání a mlčení a tvé odvaze vzala odvahu a tvou pokoru pokořila: to byla opuštěnost!“ –
Ó samoto! Ty moje domovino samoto! Jak blaženě a něžně promlouvá ke mně tvůj hlas!
My se druh druha neptáme, my spolu nelkáme, my spolu volně chodíme uvolněnými dveřmi.
Neb volno jest u tebe a jasno; a i hodiny zde utíkají na lehčích nohou. V temnu totiž tíže doléhá čas než ve světle.
Zde se mi rozvírají všeho bytí slova i slovní skříně: ze všeho bytí zde chce vzniknouti slovo, vše vznikání zde ode mne chce se naučit řeči.
Tam dole však – tam všechna řeč je marná! Tam zapomnít a míjet jest nejlepší moudrost: tomu – jsem se teď naučil!
Kdo by u lidí vše chtěl pochopit, všeho by se musil uchopit. Ale k tomu mám ruce příliš čistotné.
Ani jich dechu vdechovati nechci; ach, že jsem tak dlouho žil mezi jejich hřmotem a páchnoucím dechem!
O blažené ticho kol mne! O čisté vůně kol mne! O, jak toto ticho z hlubokých prsou nabírá čistého dechu! Ó, a jak naslouchá blažené to ticho!
Ale tam dole – tam hovoří vše, tam vše se přeslechne. Zvony svou moudrost vyzváněj: kramáři na trhu přezvučí ji groši!
Všechno u nich hovoří, nikdo už nedovede chápat. Všechno padá do vody, nic už nepadá do hlubokých studen.
Všechno u nich hovoří, nic se již nedaří a nedospívá konce. Všechno kdáká, kdo by však ještě tiše seděl na hnízdě a vejce vysedával!
Všechno u nich hovoří, všechno se mluvením rozmele. A co ještě včera bylo příliš tvrdé i pro čas a pro jeho zub: dnes to rozedřeno a rozžvýkáno visí z huby lidí dnešních.
Všechno u nich hovoří, všechno se vyzradí. A co kdys tajemstvím slulo a tajností hlubokých duší, dnes náleží pouličním trubačům a jiným vřešťanům.
O bytostí lidská, ty podivná! Ty hřmote temných ulic! Ted jsi zase za mnou: – mé největší nebezpečí je za mnou!
V ohledech a soucítění bylo vždy mé ne j větší nebezpečí; a všechna lidská bytost vyžaduje ohledů a soucitu.
Se zadrženými pravdami, s bláznovskou rukou, se zblázněným srdcem a bohat malými nepravdami soucitu: – tak jsem stále žil mezi lidmi.
Zakuklen jsem mezi nimi seděl, ochoten, sebe zapříti, bych je samy snesl, a rád jsem si domlouval: „blázne, neznáš lidí!“
Odnaučí se lidi znát, kdo mezi lidmi žije: příliš mnoho popředí je na všech lidech, – co tam s očima, jež jsou dalekozraké a jež stůní po dálce!
A nepoznali-li mne: já blázen jsem jich proto více šetřil než sebe, zvyklý jsa tvrdosti proti sobě a často sám na sobě se mstě za tyto ohledy,
Rozbodán jedovatými mouchami a jako kámen vydlabán mnoha krůpějemi zloby, tak jsem mezi nimi seděl a domlouval si ještě: „co malé jest, své malosti nezavinilo!
Obzvláště ty, kdož si říkají „dobří“, nalezl jsem nejjedovatějšími mouchami: ve vší nevinnosti bodají, ve vší nevinnosti lžou; jak by dovedli ke mně být – spravedliví!
Kdo mezi dobrými žije, toho soucit učí lhát. Soucit všem svobodným duším zamořuje vzduch. Hloupost dobrých je totiž nezbadatelná.
Sám sebe i bohatství své skrývati – tomu jsem se naučil tam dole: neb ještě u každého jsem nalezl, že chůd jest duchem. To byla šalba mého soucitu, že jsem u každého věděl, –
– že jsem na každém viděl a čichal, kde mu bylo s dostatek ducha a kde mu již bylo ducha příliš!
Jich dřevění mudrci: já zval je mudrci, ne dřevěnými, – tak jsem se učil polykati slova. Jich hrobaři: já zval je badateli a zkoumateli, – tak jsem se učil zaměňovati slova.
Hrobaři hrabou a choroby si vyhrabou. Pod starým rumem odpočívají špatné výpary. Není radno rozrývati bahno. Na horách má se žít
Blaženými chřípěmi zas vdechuji svobodu hor! Vysvobozen je konečně můj nos ode vší člověčiny!
Lechtána ostrým vzduchem jak pěnícím se vínem, má duše kychá,
– kýchá a jásá si vstříc; Ke zdraví! –
Tak pravil Zarathustra.