O TROJÍM ZLU.

1. Ve snu, v posledním jitřním snu stál jsem dnes na předhoří, – mimo svět, a v ruce jsem držel váhu a vážil jsem svět.

Ó, že příliš záhy mi přišla jitřní zora: rozpálila mne, žárlivá, až ze sna jsem procitl! Žárlí vždy na plápol jitřních mých snů.

Že změřitelný je pro toho, kdo má čas, že zvažitelný je pro toho, kdo dobře váží, že dosažitelný je pro let silných perutí, že rozluštitelný je pro louskače božských ořechů: takovým se zjevil svět mému snu: –

Můj sen, odvážný plavec, polo plachetní loď, polo meluzina, mlčící jako motýli, netrpěliv jako sokolové: jak že měl dnes trpělivost a volnou chvíli, by vážil svět!

Domluvila mu snad potají má moudrost, má smějící se bdělá denní moudrost, která se vysmívá všem „nekonečným světům“? Neboť praví: „kde je síla, tam i číslo vítězí: to má více síly“.

Jak pevně díval se můj sen na tento konečný svět, ne zvědavě jako dítě, ne zvědavě jako kmet, ne se strachem, ne s prosbou:  

- jako by se plné jablko nabízelo mé ruce, zralé zlaté jablko, s chladivě hebkou sametovou kůží: – tak se mi nabízel svět:  

- jako by strom na mne kýval, s širokými větvemi a silnou vůlí, zkřivený tak, že jest opěradlem a i trnoží zemdlenému poutníkovi: tak stál na mém předhoří svět: jako by půvabné ruce skřínku mi nesly vstříc, – skřínku rozevřenou pro pokochání stydlivě uctívajících očí: tak se mně v ústrety dnes podával svět:  

- ne dosti hádankou, by lidskou lásku zahnal, ne dosti rozluštěním, by lidskou moudrost uspal: – lidsky dobrou věcí dnes mi byl svět, o němž se mluví tolik zlého!

Jak děkovati mému jitřnímu snu, že takto jsem z rána dnes vážil svět! Jako lidsky dobrá věc ke mně přišel ten sen a těšitel mého srdce!

A bych se choval ve dne jak on, bych od něho a po něm se učil jeho nejlepšímu: položím teď na váhu ony tři věci, jež největšími jsou zly, a lidsky dobře je odvážím. –

Kdo učil žehnati, též proklínati učil: které že jsou ony tři věci, nejsilněji proklínané na světě? Abych je položil na váhu.

Rozkoš, vládychtivost, sobectví: tyto tři věci byly až dosud nejlépe proklínány a nejhůře přiváděny do prolhaných řečí, – ty tři já lidsky dobře odvážím.

Nuže vzhůru! Zde jest mé předhoří, a zde jest moře: a moře se ke mně valí, huňatý, lichotný, věrný ten starý stohlavý pso-hlavý netvor, kterého mám rád. –

Nuže vzhůru! Zde podržím váhu nad valícím se mořem: a volím též svědka, by přihlížel, – tebe, ty poustevnický strome se silnou vůní a širokou klenbou, tebe, jejž mám rád! –

Po jakém mostě k budoucnu kráčí přítomná chvíle? Podle které nutnosti nutí se vysoké, by sešlo k nízkému? A co i nejvyššímu káže, by rostlo ještě výš? –

Ted stojí váha rovně a tiše: tři těžké otázky jsem na ni vhodil, tři těžké odpovědi nese druhá miska.

2. Rozkoš: všem, kdož v rubáši kajícníků povrhují tělem, osten a kůl; rozkoš: pod jménem „svět“ proklínána u všech záhrobníků: neboť podvádí a za blázny má všechny blouznivce a bludaře.  

Rozkoš: chátře pomalý oheň, na kterém shoří; všemu červivému dříví a všem smrdutým cárům pec, jež je uvaří, uškvaří.  

Rozkoš: svobodným srdcím nevinná a svobodná; zahradní blaho země; překypující dík, kterým všechno budoucno zahrnuje přítomnou chvíli.  

Rozkoš: jen zvadlému nasládlý jed, pro ty však, kdož vůli mají lví, veliká posila srdcí a pokorně ušetřené víno všech vín.  

Rozkoš: veliké štěstí, jež jest podobenstvím vyššího štěstí a nejvyšší naděje. Lecčemu totiž manželství jest přislíbeno a více než manželství, –  

– lecčemu, co si jest navzájem cizejší než žena a muž: – a kdo zcela pochopil, jak cizí jsou si žena a muž!

Rozkoš: – ale chci míti ploty kolem svých myšlenek, ba i kolem svých slov: sice mi do mých sadů vpadnou svině a svatouškové! –

Vládychtivost: žhoucí důtky pro nejtvrdší z těch, kdož mají tvrdé srdce; krutá muka, jež čekají též na nejkrutšího; kalný plamen živoucích hranic.

Vládychtivost: zlobný ovad na těle nejmarnivějších národů; výsměšný pronásledovatel vší nejisté ctnosti, jenž jede na každém oři a na každé pýše.

Vládychtivost: zemětřesení, jež zlomí a rozlomí vše zpuchřelé a jeskyňovité; drtící, smrtící, hněvně trestající rozbíjení obílených hrobů; bleskem sršící otazník vedle předčasných odpovědí.

Vládychtivost: před jejímž pohledem člověk se plazí a krčí a robotí a ponižuje se níže než vepř a červ: – až posléze veliké pohrdání z něho vzkřikne –,  

vládychtivost: děsná učitelka velikého pohrdání, která městům i říším do tváře hlásá „pryč s tebou!“ – až z nich samých vyrazí výkřik „pryč se mnoul“

Vládychtivost: která však, vábíc, i k čistým a osamělým vystupuje a vzhůru na soběstačné výšiny, planouc jako láska, jež na pozemském nebi vábivě maluje nachová blaženství,

Vládychtivost: než kdo by zval chtivostí, když vysoké zatouží dolů po moci! Věru, nic chorého a chtivého není na takové touze, na takovém sestupu!

Aby osamělá výše se neosamocovala a sobě jediná nepostačovala na věky; aby hora sešla v údolí a větry výšin k nížinám: –

Ó, kdo by nalezl pravé jméno křestní a ctnostné pro takovou touhu! „Ctnost, jež obdarovává“ – tak Zarathustra kdysi pojmenoval nepojmenovatelné.

A tenkráte se též stalo – a věru, poprvé se stalo! –, že jeho slovo blahoslavilo sobectví, zdravé, kypící sobectví, jež vyvěrá z mohutné duše: –

– z mohutné duše, k níž náleží vznešené tělo, krásné, vítězící, osvěžující tělo, kol něhož každá věc se stává zrcadlem:

– pružné přemlouvající tělo, onen tanečník, jehož podobenstvím a zkratkou jest duše, ze sebe se radující. Sobecká rozkoš takových těl a takových duší sama si říká: „ctnost“.

Svými slovy o dobrém a špatném obklopuje se taková sobecká rozkoš jako posvátnými háji; jmény svého štěstí zahání od sebe vše mrzké.

Odhání od sebe vše zbabělé; praví: špatné – tot zbabělé! Mrzkým se jí zdá ten, kdo stále se stará, kdo vzdychá, naříká a zvedá i nejmenší výhody.

Pohrdá také vší bolestivou moudrostí: neb věru, je též moudrost, kvetoucí v temnu, moudrost nočního stínu: ta neustále běduje „všechno jest marné!“ –

Plachá nedůvěra se jí zdá nízká, i každý, kdo přísahy chce místo pohledů a rukou: též každá příliš nedůvěřivá moudrost, – neb ta jest znakem zbabělých duší.

Nižším ještě zdá se jí, kdo rychle je úslužný, psovský tvor, jenž hned leží pokorně na znaku; a jest i moudrost, jež je pokorná jako pes a pobožná a rychle k službám ochotná.

Nenáviděn pak a hnusný jest jí ten, kdo se nikdy nechce bránit, kdo polkne jedovatou slinu a zlé pohledy, kdo se vším má přílišnou trpělivost a všecko strpí a vším se spokojuje: neb to je způsob rabský.

Ať je kdo rabem před bohy, kteří po něm šlapou, či před lidmi a přiblblým míněním lidským: jakémukoli rabskému způsobu do tváře plije ono blažené sobectví!

Špatné: tak zve všechno, co je shrbené a skoupé a rabské, vše nesvobodně mrkající oči, vše stísněná srdce i onen falešný povolný způsob, jenž líbá širokými zbabělými rty.

A pamoudrost: tak zve všechno, čím vtipkují rabi a kmeti a mdlí; a obzvláště celou tu zlou, vyšeptalou, vychytralou pošetilost kněží!

Pamudrci však, všichni ti kněží, všichni, kdo zemdleni jsou světem, všichni, jichž duše je ženská a rabska, – ó, jak jejich hříčky od jakživa zahrávaly všemu sobectví!

A právě to mělo býti ctností, mělo zváti se ctností, ze se vším sobectvím tak zle nakládali! A býti nesobečtí, to přáli si z dobrého důvodu všichni ti zbabělci, zemdlení světem, všichni ti pavouci křižáci!  

Ale těm všem vzejde nyní den, přijde změna a katovský meč, přijde veliké poledne: tehdy mnoho se zjeví!  

A kdo hlásá, že Já jest svaté a zdravé a kdo blahoslaví sobectví, věru, ten také káže, co ví, a prorocky hlásá: „Hle, přichází, je na blízku, veliké poledne!“ –

Tak pravil Zarathustra.