O DUCHU TÍŽE.

1. Můj jazyk – jazyk lidu: příliš hrubě a od srdce mluvím pro sluchy hedvábných ušáků. A ještě cizeji zní mé slovo zvířátkům všem, jež v inkoustu se brodí a nabodávají se na péra.  

Má ruka – bláznova ruka: běda všem stolům a stěnám a všemu, kde ještě je místo pro bláznů zdobné kličky a klikyháky!  

Má noha – koňská noha: tou, křížem a krážem, cestou necestou, dupu a dusám, a čertovsky jsem nadšen ze všeho rychlého běhu.

Můj žaludek – asi žaludek orlí? Neb ze všeho nejraději má jehněčí maso. Dojista však je to žaludek ptačí.

Nevinnými věcmi a málo věcmi živen, nedočkavě připraven k letu, k odletu – takový já už jsem: jak by tedy něco na mně nebylo jako pták!

A zvláště, že jsem sok ducha tíže, to mám od ptáka: a věru, jsem jeho nepřítel, arcinepřítel, na život a na smrt! Ó, kam že mé nepřátelství již neletělo, kam se nezaletělo!

O tom bych dovedl písničku zpívat — - a zazpívám ji též: třeba že jsem samoten v prázdném domě a nikomu jí nemohu zpívati než svým vlastním uším.

Arci, jsou jiní pěvci, těm teprve v plném domě změkne hrdlo, rozhovoří se ruka, oko najde svůj výraz a srdce procitne: těm já se nepodobám. –

2. Kdo jednou lidi naučí létat, pohne všemi mezníky; i všechny mezníky mu vzlétnou do vzduchu, a on pokřtí zemi novým jménem: „lehká“.

Pštros utíká rychleji než nejrychlejší kůň, ale i on ještě strká hlavu těžce do těžké země: tak člověk, jenž ještě nedovede létat.

Těžká zve se mu země, těžký zve se mu život; a tak tomu chce duch tíže! Kdo však lehkým chce se stát a kdo ptákem chce se stát, nechť miluje sám sebe: – tak učím já.

Ne ovšem láskou chorých a chtivých: neb u těch i sebeláska zapáchá!

Třeba se učit – tak učím já – sám sebe milovati láskou neporušenou a zdravou: kdo takto miluje, sám u sebe to snese a nebude těkati sem a tam.

Těkati sem a tam: tomu se říká „láska k bližnímu“; tímto slovem dosud nejlépe lhali a podváděli, zvláště ti, kdož celému světu byli na obtíž.

A věru, to není přikázání pro dnešek a zítřek, učiti se sebe milovat. Nýbrž ze všech umění toto jest nejjemnější, nejlstivější, nejzazší a nejtrpělivější.

Svému vlastníkovi totiž vše vlastní je dobře skryto; a ze všech zlatodolů vlastní důl vyhrabe se nejpozději, – toť dílo ducha tíže.

Jsme skoro ještě v kolébce a již nám dávají na cestu těžká slova, těžké hodnoty „dobro“ a „zlo“ – tak sluje toto věno. Pro ně nám promíjejí, že jsme na živu.

A proto k sobě nechávají přijití maličkých, aby jim v čas bránili milovat sebe samy: toťdílo ducha tíže.

A my – my poctivě vlečeme, co nám dali na cestu, na tvrdých plecích a přes drsné hory! A potíme-li se, říkají nám: „Ba, těžko nésti život!“

Ale člověku je jen těžko, aby sám sebe nesl! To proto, že příliš mnoho cizího vleče na svých plecích. Jako velbloud pokleká a dává si notně naložiti.

Zvláště silný, nosný člověk, v němž přebývá úcta: příliš mnoho cizích těžkých slov a hodnot si nakládá, – teď se mu život zdá pouští!

A věru! I leccos vlastního je těžko nésti! A leccos v nitru člověka se podobá ústřici, neb je to odporné a kluzké a těžce chápatelné –,

– takže se musí vzácná skořápka se vzácnou zdobou přimlouvat za obsah. Ale i tomuto umění nutno se učit: umění, míti skořápku a krásný vzhled a chytrou slepotu!

O lecčems na člověku vzniká zas klamné zdání proto, že leckterá skořápka je nepatrná a smutná a příliš skořápkou. Mnoho skryté dobroty a síly nikdy se neuhodne; nejrozkošnější lahůdky nenalézají nikoho, kdo by je chutnal!

To vědí ženy, nejrozkošnější: o málo tučnější, o málo tenčí – ó, kolik osudu se tají v tom málu!

Těžko člověka objeviti, a jemu samému je to nejobtížnější; často duch lže o duši. Toť dílo ducha tíže.

Ten však sám sebe objevil, kdo dí: toť moje dobro a zlo: tím připravil o řeč krtka a trpaslíka, který dí: „dobré pro všechny, pro všechny zlé“.

Věru, ani těch nemám rád, jimž každičká věc a dokonce i tento svět zovou se nejlepšími. Takové lidi jmenuji spokojenými se vším.

Spokojenost se vším, která všeho dovede okoušet a chutnat: to není nejlepší vkus! Ctím zpěčující se, vybíravé jazyky a žaludky, jež se naučily říkati „Já“ a „Ano“ i „Ne“. Ale všechno žvýkati a stra viti – toť pravý způsob vepřů! Vždy hýkati svůj souhlas – tomu se naučil jen osel a kdo jeho jest ducha! –

Hluboká žluť a hořící červeň: tak tomu chce můj vkus, – ten ke všem barvám přimíchá krve. Kdo však svůj dům natírá na bílo, prozrazuje mi bíle natřenou duši.

Jedni si zamilovali mumie a druzí přízraky; a zde i tam stejné nepřátelství proti všemu masu a proti vší krvi: ó, jak jedni i druzí jsou mi proti vkusu! Neb já miluji krev.

A tam nechci bydliti a dlíti, kde kdokoli plije a prská: toť již můj vkus, – raději ještě bych žil mezi zloději a křivopřísežníky. Nikdo nenosí v ústech zlata.

Ale ještě odpornější mi jsou všichni patolízalové; a nejodpornější zvíře, jež jsem mezi lidmi nalezl, pokřtil jsem jménem cizopasník: to nechtělo milovati a chtělo by přece žiti z lásky.

Neblahými zvu všechny, kdož mají jen jedinou volbu: stati se bud zlými zvířaty či zlými krotiteli zvířat: u těch bych si nestavěl stánků.

Neblahými zvu též ty, kdož musí stále čekati, – ti mi jsou proti vkusu: všichni ti publikáni a kupčíci a králové a jiní strážcové krajů a krámů.

Věru, i já se naučil čekati, a to důkladně, – ale jenom čekati na sebe. A naučil jsem se, nade vším stát a chodit a běhat a skákat a šplhat a tančit

To však jest moje učení: kdo se chce jednou naučit létat, uč se zprvu stát a chodit a běhat a šplhat a tančit: – letem se létat nenaučíš.

Naučil jsem se, po provazových žebřících lézti do nejednoho okna, po čilých nohou jsem šplhal na vysoké stožáry: a nezdálo se mi nepatrným blaženstvím, moci seděti na vysokých stožárech poznání,

- plápolati na vysokých stožárech jako plamének: nevelké sice světlo, a přece veliká útěcha plavcům, zahnaným bouřkou, i trosečníkům! –

Rozličnou cestou a poutí jsem se dostal k své pravdě: nevystupoval jsem po jediném žebříku do výšky, odkud mé oko těká v mou dálku.

A jenom nerad jsem se vždy vyptával po cestách, – to mi bylo vždy proti mému vkusu! Raději jsem se ptával samotných cest, raději jsem je zkoušel.

Vše moje chůze byla pokusem a otázkou: – a věru, i odpovídat na takové otázky nutno se učit! To však – jest můj vkus:

- ne dobrý, ne špatný, ale můj vkus, za nějž se již nestydím a jehož netajím:

„To – jest tedy cesta má, a kde jest vaše?“ tak jsem odpovídal těm, kteří se mne tázali „po cestě“. Cesty totiž, samospasitelné cesty – není! –

Tak pravil Zarathustra.