O STARÝCH A NOVÝCH DESKÁCH.
1. Zde sedím a čekám, kol sebe staré rozražené desky i desky nové, z pola popsané. Kdy přide má hodina?
- hodina mého západu, zániku: neb jedenkrát ještě k lidem chci jít
Na to teď čekám: neb dříve je nutno, aby mi vzešla známem‘, že jest to hodina má, – totiž smějící se lev s hejnem holubic.
Zatím jako kdosi, kdo má kdy, sám k sobě promlouvám. Nikdo mi nevypravuje nic nového: i vypravuji sobě sám sebe. –
2. Když jsem přišel k lidem, nalezl jsem je sedící na staré domýšlivosti: všichni si domýšleli, že dávno již vědí, co člověku je dobré a zlé.
Čímsi starým a mdlým zdálo se jim vše mluvení o ctnosti; a kdo chtěl dobře spáti, mluvil o „dobru“ a „zlu“ a potom šel spát.
Z tohoto spáčství jsem je vyrušil, an jsem hlásal: co je dobré a zlé, nikdo ještě neví: – leda ten, kdo tvoří!
To pak je ten, kdo vytváří cíl člověka a zemi dává její smysl a její budoucnost: ten teprve stvoří, že něco jest dobré a zlé.
I kázal jsem jim, by překotili staré své učebné stolice a vše, kdekoli sedala ona stará domýšlivost; kázal jsem jim, aby se vysmáli svým velkým mistrům ctnosti, svým světcům, básníkům a vykupitelům světa.
Kázal jsem jim, aby se vysmáli svým ponurým mudrcům i všem černým hastrošům, kteří kdy výstražně usedli na stromu života.
Sedl jsem si na jejich velkou silnici, jež vede k hrobům, ba i vedle mrch a supů jsem usedl – a smál jsem se vší jejich minulosti a její zvětralé rozpadávající se nádheře.
Věru, podoben postním kazatelům a bláznům, svolával jsem hromy a blesky na všechnu jejich velikost a malost, – že jejich nejlepší dobro je tak pranepatrné! Ze jejich nejhorší zlo je tak pranepatrné! – tak jsem se smál.
Má moudrá touha, jež zrodila se v horách, křičela tak a smála se ze mne, divoká věru to moudrost! – má veliká touha, jež na perutech bouří.
A často mne strhla a vznesla a smetla, a uprostřed smíchu proletěl jsem v hrůze, jako šíp, slunečně zmámenou slastí:
– v dál do odlehlých budoucností jsem letěl, jichž neviděl ještě žádný sen, do jihů žhavějších, než o jakých kdy snili tvůrcové obrazů: až tam, kde bohové v tanci se stydí za všechna roucha:
- bych totiž mluvil podobenstvími a podoben básníkům belhal a koktal: a věru, stydím se, že ještě musím být básníkem! –
Až tam, kde všechno vznikání mi připadalo bohů tancem a bohů svévolí, a kde se mi zdálo, že svět, na svobodu puštěný a rozpustilý, sám k sobě zas nazpět utíká:
- kde svět se mi zdál odvěkým vzájemným útěkem a opětným vzájemným shledáním mnoha bohů, blaženým odporem a novým nasloucháním i posloucháním a opětnou pospolitostí mnoha bohů: –
Kde všechen čas mi připadal blaženým smíchem nad okamžiky; kde nutnost byla svoboda sama, jež blaženě si hrála s ostnem svobody: –
Kde jsem se opět shledal se svým starým ďáblem i arcinepřítelem, s duchem tíže, i se vším, co stvořil: s povinností, předpisem, nouzí a následkem a účelem i vůlí a dobrem a zlem: –
Neb zda není třeba, by bylo něco, přes co by se tančilo, přes co by se tančilo svobodně v dál? Není třeba, by v zájmu lehkých a nejlehčích – byli krtkové a těžcí trpaslíci?
3. Tam bylo to též, kde s cesty jsem zvedl slovo „nadčlověk“ i poznání,
- že člověk jest cosi, co musí býti překonáno, že člověk jest mostem a ne účelem a že ve jménu svého poledne a svého večera má blahoslavit sám sebe jakožto cestu k novým jitřním červánkům:
- tam to bylo, kde jsem zvedl Zarathustrovo slovo o velikém poledni a vše, cokoli jinak jsem nad člověkem zavěsil jakožto nachové druhé červánky večera.
Věru, i nové hvězdy jsem jim ukázal i nové noci; a nad mračny a noci a dnem jsem rozepial ještě smích jako pestrý stan.
Naučil jsem je všemu svému bájení a spájení: by v jednotu zbájili a dohromady spojili, co jest na člověku hádankou a zlomkem a hrůznou náhodou,
- já básník, hadač hádanek a vykupitel náhody jsem je učil, by utvářeli budoucnost, by všechno, co bylo, svým tvořením vykupovali.
By vše minulé na člověku vykupovali a každé „Bylo“ přetvářeli, až promluví vůle: „Ale tak jsem tomu chtěla! Tak tomu budu chtíti –“
- to jsem jim nazýval vykoupením, to jediné jsem je učil vykoupením zvát
Teď čekám na svoje vykoupení –, bych naposledy šel mezi ně.
Neb ještě jedenkráte chci klidem jít; dole mezi nimi chci zapadnouti, umíraje chci jim podati svůj nejštědřejší dar!
Tomu jsem se od slunce přiučil, když, přebohaté, sestupuje dolů: tu sype do moře zlato z bohatství nevyčerpatelného,
- tak, že i nejchudší rybář vesluje zlatým veslem! To jsem totiž jednou zřel a pohlížeje na to, nemohl jsem se ani do syta vyplakat –
Jako slunce, tak chce i Zarathustra zaniknouti: teď sedí zde a čeká, kol sebe staré rozražené desky i desky nové, – z pola popsané.
4. Hle, zde jest nová deska: ale kde jsou moji bratří, aby ji nesli se mnou do údolí a do masitých srdcí? –-
Takto káže má veliká láska k dálným a nejvzdálenějším: nešetři svého bližního! Člověk jest cosi, co musí býti překonáno.
Je mnoho poutí a podob, kterak jej překonávat: o to dbej sám! Ale jen šašek si myslí: „člověka lze též přeskočiti.“
Překonávej se sám i ve svém bližním: a nestrp, aby právo, jež si můžeš uchvátit, bylo ti darováno!
Co činíš sám, nemůže ti nikdo učiniti v odvetu. Hled, není odplaty.
Kdo si nedovede rozkazovati, nechť poslouchá. A leckdo dovede si rozkazovati, než dalek je toho, aby sám sebe též poslouchal!
5. Tak tomu chce způsob šlechetných duší: ničeho nechtějí zadarmo; zvláště ne zadarmo žiti. Kdo z luzy pochází, chce život zadarmo; ale my ostatní, kterým život se dal, – my stále uvažujeme, co nejlepšího dáti mu výměnou!
A věru, toť vznešená řeč, která dí: „co život slibuje nám, to my vyplníme životu! Nemá chtíti požívati, kdo požitku neposkytuje. A – nemá nikdo chtíti požívat!
Požitek a nevinnost jsou totiž nejstydlivější věci: nechtějí, aby byly hledány. Je dobře je míti –, ale ještě lépe, hledati vinu a bolesti!
6. Ó moji bratří, kdo je prvorozený, vždy bývá obětován. My však jsme prvorození.
My všichni krvácíme na tajných obětních stolech, hoříme a pečeme se všichni ke cti starých model.
Co na nás je nejlepšího, jest ještě mladičké: to dráždí chuť starých jazyků. Naše maso jest jemné, naše srst jest jen jehněčí srst: – jak bychom nedráždili starých modlářských kněží!
V nás samotných přebývá ještě ten starý modlářský kněz, jenž si k hostině upeče, co na nás je nejlepšího. Ach, moji bratří, jak by prvorození nebyli obětmi!
Ale tak tomu chce náš rod; a miluji ty, kdož se nechtějí ucho-vati. Ty, kdož zanikají, miluji já celou svou láskou: neb kráčejí na onen břeh. –
7. Býti pravdivý – to dovede málokdo! A kdo dovede, ještě nechce! Nejméně však to dovedou dobří lidé!
Ó těchto dobrých! Dobří lidé nikdy nemluví pravdy; pro ducha tudíž „býti dobrý“ znamená nemoc.
Povolují, ti dobří, vzdávají se, jejich srdce papouškuje, jejich důvod poslouchá: kdo však poslouchá, sám sebe neslyšil
Vše, co u dobrých zove se zlem, musí se spojití vespolek, aby se zrodila jedna pravda. Ó moji bratří, jste-li jen dosti zlí k této pravdě?
Odvážná odvážlivost, dlouhá nedůvěra, ukrutný zápor, omrzelost, řez do živého masa – jak zřídka vše foto se spojuje ve spolek! Z takového semene však – plodí se pravda!
Vedle zlého svědomí vzrůstalo dosud vše vědění! Rozrazte, vy poznávající, rozrazte mi staré desky!
8. Jestliže voda má trámy, jestliže přes proud skáčí lávky a zábradlí, nikdo věru nedojde víry, kdo hlásá: „všechno je v proudu“.
Nýbrž i hlupci mu odporují. „Jak? říkají hlupci, všechno že je v proudu? Trámy a zábradlí jsou přece nad proudem!“
„Nad proudem všechno je pevné, všechny hodnoty věcí, mosty, pojmy, vše ‚dobro´ a ‚zlo´: to všechno je pevné!“ –
A přijde-li tvrdý mráz, krotitel zvířat a řek: pak i nejvtipnější se naučí nedůvěrovati; a věru, nejen hlupci pak promlouvají:
„Zdali pak všechno – nestojí nehnuto?“
„V podstatě vše stojí nehnuto“ –, toť pravé učení mrazu, dobrá věc pro neplodnou dobu, dobrá útěcha pro zimní spáče a pecivály.
„V podstatě vše stojí nehnuto“ –: proti tomu však káže březnový vítr!
Březnový vítr, býk, ne však býk orající, – zuřivý býk, ničitel, jenž vzteklými rohy boří led! Led však — - boří lávky!
O moji bratří, zda téct není vše v proudu? Zda nepadly do vody vše lávky a zábradlí? Kdo by se ještě držel „dobra‘’ a „zla“?
„Běda nám! Blaze nám! Vane březnový vítr!“ – Tak mi hlásejte všemi ulicemi, ó moji bratří!
9. Je starý blud, ten sluje dobro a zlo. Kol věštců a hvězdopravců J točilo se dosud kolo tohoto bludu.
Kdysi se věřilo ve věštce a hvězdopravce: a proto se věřilo: „všechno jest osud: tak a tak jednati máš, neboť musíš!“
Pak se opět nedůvěřovalo věštcům a hvězdopravcům: a proto se věřilo: „všechno je svoboda: můžeš, neboť chceš!“
O moji bratří, o hvězdách a budoucnosti dosud byly jen bludy, ne vědění: a proto dosud o dobru a zlu byly jen bludy, ne vědění!
10. „Neuloupíš! Nezavraždíš!“ – taková slova byla kdysi zvána svatými; před nimi skláněli kolena i hlavy a zouvali obuv.
Ale já se vás táži: kde byli kdy na světě lepší lupiči a vrazi, než byla taková svatá slova?
Zdaž i ve všem životě není – loupení a vraždění? A tím, že taková slova svatými slula, zdaž tím pravda sama nebyla — zavražděna?
Či bylo to kázání smrti, že svatým slulo, co všemu životu odporovalo a zrazovalo z něho?
O moji bratří, rozrazte, rozrazte mi staré desky!
11. Toť soucit můj se vším minulým, že vidím: jest vydáno v šanc, — vydáno v šanc milosti, duchu, šílenství každého pokolení, jež přichází a vše, co bylo, si vyloží tak, aby mu to sloužilo za most!
Velký násilnický vládce mohl by přijití, zchytralý netvor, jenž by svou milostí a nemilostí všechnu minulost nutil a zkrušil: až by se mu stala mostem i předzvěstí a hlasatelkou i kuropěním.
Toto však jest druhé nebezpečí a druhé mé soucítění: – kdo z luzy pochází, toho vzpomínání jde do zadu až k dědu,s dědem však přestává čas.
Tak vše minulé jest vydáno v šanc: neb mohlo by se jednou přihoditi, že by se luza stala pánem a že by se v mělkých vodách utopil všechen čas.
Proto, ó moji bratří, je třeba nové šlechty, jež jest odpůrkyní vší luzy a vší násilnické pánovitosti a na nové desky nově píše slovo „šlechetný“.
Mnoha šlechetných totiž je třeba i mnoha jejich odrůd, aby byla šlechta! Anebo, jak jsem kdysi v podobenství děl: „To právě jest božskostí, že jsou bohové, ale že není boha!“
12. Ó moji bratří, svědectví a svěcení vám dávám nové šlechty: máte se mi stati ploditeli a pěstiteli a rozsévači budoucna,
- věru, nevedu vás k šlechtictví, jež byste mohli zakoupiti jako kramáři a kramářským zlatem: neb málo hodnoty má vše, co svou cenu má.
Napříště nebudiž vám ke cti, odkud přicházíte, nýbrž, kam jdete! Vaše vůle a vaše noha, jež spěje nad vás samy výš, – ta budiž vaší novou ctí!
Věru nikoli, že jste sloužili knížeti – co ještě záleží na knížatech! – či že jste se tomu, co stojí, stali baštou, aby to stálo pevněji!
Nikoli, že váš rod se u dvorů podvorštěl a že jste se naučili, pestře a jako plameňáci stati po dlouhé hodiny v mělkých rybnících:
- neb dovésti stát jest zásluhou u dvořanů; a všichni dvořané míní, že k blaženství po smrti náleží – směti sedět! –
Také ne, že duch, jejž jmenují svatým, vedl vaše předky do zaslíbených zemí, jež mně záslibem se nezdají: neboť země, kde vyrostl nejhorší všech stromů, kříž, – ta nemá pranic slibného!
- a věru, kamkoli ten „svatý duch“ své rytíře vedl, vždy při takových výpravách docela v předu běžely kozy a husy a pobíhali střeštěnci s křížem! –
Ó moji bratří, vaše šlechtictví nemá se dívati nazad, než do předu, ven. Buďtež mi vyobcováni ze všech otčin a praotčin!
Ne svých otců, ale svých dětí zemi milovati budete: tato láska budiž vaším novým šlechtictvím, – láska k zemi neobjevené, v nejdálnějším moři! Po ní káži vašim plachtám pátrat a pátrat!
Na svých dětech napravte, že jste dětmi svých otců: vše minulé takto vykoupíte! Tuto novou desku nad vámi vztyčuji!
13. K čemu žiti? Všecko jest marnost! Žiti – toť mlátit slámu; žiti znamená popálit se a přece se neohřát.“
Takové starobylé povídání stále ještě platí za „moudrost“; a že je staré a že zatuchle páchne, proto jest ještě u větší vážnosti. I ztrouchnivělost šlechtí. –
Tak směly mluvit děti: neb štítí se ohně, protože je popálil! Je mnoho dětinství ve starých knihách moudrosti.
A kdo neustále „mlátí slámu“, jak ten by směl na mlácení láti! Takovému bláznu jen ústa zavázat!
Takoví lidé zasedají za stůl a nepřinášejí ničeho, ani ne pořádného hladu: – a teď lají: „všecko je marnost“.
Ale dobře jisti a piti, ó moji bratří, to věru není umění marnosti! Rozrazte mi, rozrazte desky těch, kdož se nikdy neradují!
14. Čistému vše čisto“: tak ústy lidu jsou chváleni nevinní. Já vám však pravím: sviním se všechno zasviní!
Proto blouznivci a lidé se svěšenými hlavami a svěšenými srdci hlásají: „svět sám je netvor, pokálený trusem.“
Neb ti všichni jsou ducha nečistotného; zvláště však oni, kteří nemají poklidu ni pokoje, leda že se na svět dívají ze zadu,
– vyznavači zásvětí!
Těm říkám do tváře, byt to i půvabně neznělo: svět se člověku podobá potud, že má zadnici, – v tom mají pravdu!
Na světě je mnoho trusu: v tom mají pravdu! Ale proto svět sám ještě není netvor, pokálený trusem!
Je moudře zařízeno, že na světě mnoho věcí nelibě páchne: sám hnus vytváří křídla i síly, jež vytuší prameny!
I na nejlepším je cosi, co působí hnus; a i nejlepší člověk je cosi, co musí býti překonáno! –
Ó moji bratří, je přemoudře zařízeno, že na světě je mnoho trusu! –
15. Takovýmito průpovědmi slyšel jsem nábožné záhrobníky promlouvati k svému svědomí, a věru, promlouvali bez šalby a špatnosti, – byt i na světě nebylo ničeho šalebnějšího ni špatnějšího.
„Nech svět se starati o svět! Ni prstu proti němu nezvedej!“
„Nech všechny lidi, kteří tomu chtějí, rdousit se a bodat a rozdírat se a škrábat: ni prstu proti tomu nezvedej! Tím se jenom naučí odříkati se světa.“
„A vlastní svůj rozum – ten sám hrdli a rdus; neb je to rozum světa tohoto, – tím sám se naučíš odříkati se světa.“ –
– Rozrazte mi, rozrazte, ó moji bratří, tyto staré desky pobožných! Rozemelte mi průpovědi pomlouvačů světa!
16. „Kdo se mnoho učí, odnaučí se vší prudké žádostivosti“ – – to druh druhu dnes šepce na všech temných ulicích.
„Moudrost unavuje; nic nemá ceny; nepožádáš, nezatoužíš!“ – – tuto novou desku viděl jsem zavěšenu i na veřejných trzích.
Rozrazte mi, ó moji bratří, rozrazte mi též tuto novou desku! Zavěsili ji tam umdlení světem a kazatelé smrti, a též žalářníci: neb hleďte, vždyť je to kázání vedoucí k porobě! –
Že se špatně učili a nejlepšímu neučili, že se učili všemu příliš záhy a všemu příliš rychle: že špatně jedli, odtud ten jejich zkažený žaludek, –
– zkaženým žaludkem je totiž jejich duch: ten radí k smrti! Neboť, v bratří moji, duch v pravdě jest žaludkem!
Život je zdrojem rozkoše: z koho však mluví zkažený žaludek, ten otec zármutku, tomu všechny prameny jsou otráveny.
Poznávati: toť rozkoší pro toho, kdo vůli má lví! Ale kdo zemdlel, chce jen to, co někdo jiný chce: a všechny vlny si ho podávají.
A takový je vždy způsob slabých lidí: ztrácejí se na svých cestách. Ba posléze ptá se jejich mdloba: „k čemu jsme kdy nějakými cestami kráčeli! Všechno jest jedno!“
Těm půvabně zaznívá v sluch, že se káže: „Nic nemá ceny! Nebudete ničeho chtíti!“ To však jest kázání vedoucí k porobě.
Ó moji bratří, všem, kdo jsou znaveni cestou, přichází Zarathustra, svěží vítr bouřlivák; ještě mnoho nosů rozkýchá!
I skrze zdi provane svobodný můj dech, a dovnitř do žalářů a do žalářovaných duchů!
Chtění to jest, jež osvobozuje: neb chtíti, toť tvořiti: tak učím já. A učiti se máte jen proto, byste tvořili!
A také jak se učit, máte se teprve ode mne učit, totiž jak dobře se učit! – Kdo uši má, slyš!
17. Kde stojí člun, – tam na onu stranu jde cesta snad ve velké Nic. – Ale kdo by vstoupil do tohoto „Snad“?
Nikdo z vás nechce vstoupiti do člunu smrti! Kterak tedy, že jste unaveni světem l
Unaveni světem! A ještě jste se ani nad zemi nevznesli! Nalezl jsem vás ještě stále chtivými po zemi a zamilovanými do vlastní únavy ze země!
Ne nadarmo vám sklesle visí ret: – malé pozemské přání na něm ještě sedí!
A v oku – neplave tam mráček nezapomenuté pozemské rozkoše?
Je na světě mnoho dobrých vynálezů; jedny jsou užitečné, druhé příjemné: pro ně nutno milovati zemi.
A leccos je tu tak dobře vynalezeno, že to je jako ňadra ženy: užitečné spolu i příjemné.
Vy však, vy unavení světem! Vy, leniví k pozemskému životu! Vás metlami mrskat! Metla by vám z hurta pomohla na nohy.
Neboť: nejste-li choři, nejste-li vyžilí ubožáci, jichž syta je země, tedy jste chytří lenochodi nebo zmlsané zalezlé kočky rozkoše. A nechcete-li zas čile běhat, – tedy co s vámi zde na světě!
Je zbytečno chtít léčiti nevyléčitelné: tak učí Zarathustra: –tedy co s vámi zde na světě!
Ale k tomu, by se udělal konec, je třeba větší odvahy, než k novému verši: to vědí všichni lékaři a básníci. –
18. Ó moji bratří, jsou desky, stvořené mdlobou, a desky, stvořené leností, hnilobnou leností: třeba že mají stejnou mluvu, nestejně chtějí být slyšeny. – Vizte zde tohoto chřadnoucího! Již jen o píď je statečný ten muž vzdálen svého cíle, mdlobou však se vzdorně zde položil do prachu!
Mdlobou zívá na cestu, zemi a cíl i sám na sebe: ani kroku již statečný ten muž nechce učiniti!
Teď slunce na něj žhne, a psi chlemtají po jeho potu: on tu však leží ve svém vzdoru a raději chce zchřadnouti: –
– zchřadnouti o píd před cílem! Věru, nezbude, než byste tohoto hrdinu za vlasy vtáhli do jeho nebes!
Či ještě lépe, nechte ho ležet, kam se položil, – aby ho navštívil potěšující spánek s chladivým dechem šumícího deště:
Nechte ho ležet, až procitne sám, – až sám od sebe odvolá všechnu mdlobu a vše, co mdloba učila jeho ústy!
Jen abyste, bratří moji, od něho zaplašili psy, líné ty lísaly, i všechnu tu bzučící ha vět: všechnu bzučící havět „vzdělanců“, jež si na potu každého hrdiny – pochutnává! –
19. Kruhy kol sebe opisuji a posvátné hranice; stále méně je těch, kdož se mnou stoupají na hory stále vyšší: stavím pohoří z hor stále posvátnějších.
Ať kamkoli však se mnou stoupáte, ó moji bratří: dbejte, by cizopasník nestoupal s vámi!
Cizopasník: toť plazivý, točivý červ, který chce ztučněti z chorých vašich rozbolavěných koutů.
A to jest jeho umění, že uhodne stoupající duše na tom místě, kde jsou mdlé: ve vaše hoře a do vaší rozmrzelosti, v něžný váš stud zapustí své hnusné hnízdo.
Kde silný je slab, kde šlechetný je příliš mírný, – tam zapustí své hnusné hnízdo: cizopasník přebývá, kde velký člověk má malé rozbolavěné kouty.
Co jest nejvyšší druh všeho jsoucna a co druh nejpovržlivější? Cizopasník je druh nejpovržlivější; kdo však jest nejvyššího druhu, vyživuje nejvíce cizopasníků.
Ona duše totiž, která má nejdelší žebřík a nejhloub sahá dolů: jak by na té nesedělo cizopasníků nejvíce?
- duše nejobjemnější, jež sama v sobě nejširšími kruhy může běhat a bloudit a těkat; duše nejnezbytnější, jež se z rozkoše vrhá do náhody:
- duše jsoucí, jež se noří ve vznikání; duše oplývající majetkem, jež o své ujmě chce se vrhat do chtění a žádostí:
- duše sama před sebou prchající, jež samu sebe dohání v nejširším kruhu; duše nejmoudřejší, jíž nejsladčeji domlouvá bláznovství:
- duše sama sebe nejvíc milující, v níž veškery věci mají svůj proud a protiproud, svůj příliv a odliv: – ó, jak by nejvyšší duše neměla nejhorších cizopasníků?
20. Ó moji bratří, což jsem ukrutný? Ale dím: co padá, to ještě postrčte!
Všechno dnešní – to padá a rozpadá se: kdo by to zadržoval!
Ale já – já chci do toho strčit!
Znáte rozkoš, která kameny kutálí do strmých hlubin? – Tito dnešní lidé: vizte je jen, kterak se do mých hlubin kutálejí!
Jsem předehrou pro lepší hráče, ó moji bratří! Jsem příkladem vaší hry! Jednejte dle příkladu mého!
A koho nenaučíte létati, toho mi naučte –-, aby rychleji padal! –
21. Miluji statečné: není však na tom dost, abys kolem sebe mlátil. Mlať si, ale věz, do koho!
A často je více statečnosti v tom, když potlačíš svůj hněv a svého soka míjíš: proto, aby ses uchoval pro důstojnějšího nepřítele!
Máte míti jen nepřátele, jichž byste nenáviděli, ne však takové, jimiž byste povrhovali: buďte mi hrdi na svého nepřítele: to jsem již jedenkráte hlásal.
Pro důstojnějšího nepřítele, ó přátelé moji, se uchovejte: proto jest nutno, byste míjeli mnoho věcí, –
– zvláště mnoho chátry, jež vám do uší hřmotí o národu a národech.
Uchovejte si oko neposkvrněné jejím „pro“ i „proti“! Tam je mnoho práva, mnoho bezpráví: kdo přihlíží a očí neodvrátí, rozzlobí se.
Očí neodvrátit a jen do toho mlátit – to je tam totéž: proto odejděte do lesů a meč svůj položte k spánku!
Jděte vlatsními svými cestami! A nechte, by národ i národové šli svými! – vskutku, temnými cestami, na nichž ni jediná naděje již neblýská!
Nechť kupčík vládne tam, kde vše, co se ještě třpytí – je zlato kupčíků! Již není čas králů: co si dnes říká národ, králů ne-zasluhuje.
Hleďte jen, jak tito národové teď sami si počínají jako kupčíci: nejmenší výhody si z každého smetí vyhrabou!
Číhají na sebe něco na sobě vymámí, – tomu říkají „dobré sousedství“. O blažená dávná dobo, kdy si národ řekl: „chci nad národy – býti pánem!“
Neboť, bratří mojí: co jest nejlepší, panovati má, co jest nejlepší, chce také panovati! A kde učení zní jinak, tam – není nejlepšího.
22. Tito lidé zde – kdyby ti chléb měli zadarmo, běda! Po čem by pak křičeli! Jejich výživa –toť jejich pravá zábava; a nechť jen mají život těžký!
Loupící šelmy to jsou: i v jejich „práci“ – je lupičství, i v jejich „výdělku“ – přelstívání! Proto ať jen mají život těžký!
Ať se tedy jen stanou lepšími šelmami, dovednějšími, chytřejšími, podobnějšími člověku: člověk totiž jest nejlepší šelma.
Všem zvířatům člověk již uloupil jejich ctnosti: to proto, že ze všech zvířat měl život nejtěžší.
Jen ještě ptáci jsou nad ním. A kdyby se člověk naučil ještě i létat, běda! až kam by pak – letěla jeho chtivost lupu!
23. Takto chci muže a ženu: muže zdatného k válce, ženu zdatnou, aby rodila, oba však zdatné, aby tančili hlavou i nohama. A ztracen budiž nám den, kdy ni jedinkráte se netančilo! A nepravou jmenujme každou pravdu, při níž nebylo jediného výsměchu!
24. Vaše „uzavírání“ sňatků! dejte pozor, aby to nebyl špatný závěr! Uzavřeli jste příliš rychle: i vyplývá z toho – zrušení sňatku!
A lépe ještě zrušit jej cizoložstvím, než zohýbat jej a předstírat! – Takto mi pravila žena: „ano, já zlomila řád manželství, ale dříve manželství zlomilo mne!“
Nalezl jsem vždy, že kdo jsou špatně spářeni, nejhůře touží po mstě: mstí se na celém světě za to, že již neběhá každý sám.
Proto žádám, aby poctivci navzájem si řekli: „máme se rádi: zkusme tedy, budeme-li se mít i nadále rádi! Či má naše zaslíbení být pochybením?“
– „Dejte nám lhůtu a malé manželství, bychom zkusili, jsme-li způsobilí k velkému! Není to malá věc, stále býti ve dvou!“
Takto radím všem poctivcům; a čím pak by byla má láska k nadčlověku i ke všemu, co přijití má, kdybych jinak radil a mluvil!
Nejen rozrůstati se máte, nýbrž růsti vzhůru – k tomu, ó moji bratří, vám pomoziž zahrada manželství!
25. Kdo nabyl poznání o starých zdrojích a vznicích, hle, ten posléze bude pátrati po pramenech budoucnosti a po nových zdrojích a vznicích. –
Ó moji bratří, maličko, a noví národové vzniknou a nové prameny zaburácejí do nových hlubin.
Zemětřesení totiž – to zasypává mnoho studní, to působí, že mnoho lidí zchřadne: to na světlo též zvedá vnitřní síly a tajnosti.
Zemětřesení zjevuje nové prameny. Při zemětřesení starých národů vyvěrají nové prameny.
A kdo volá: „Pohled, zde studna pro mnoho žíznivých, jediné srdce pro mnoho toužebných, jediná vůle pro mnoho nástrojů“: – kolem toho se shromáždí národ, to jest: mnoho lidí zkoušejících.
Tam se zkouší, kdo dovede rozkazovati a kdo musí poslouchati! Ach, a jak dlouhým hledáním se to zkouší a jakými radami a nezdary a jakým učením a jakými novými pokusy!
Lidská společnost: toť pokus, tak učím já, – toť dlouhé hledání: a hledá si rozkazujícího! –
– pokus, ó moji bratří! Nikoli však „smlouva!“ Rozrazte mi, rozrazte takové slovo měkkýšovitých srdcí a polo-polovičatých!
26. Ó moji bratří! U kterých že lidí jest největší nebezpečí pro veškeru lidskou budoucnost? Zdaž ne u dobrých a spravedlivých? –
– kteřížto říkají a ve svých srdcích cítí: „my již víme, co jest dobré a spravedlivé, my to též máme; běda těm, kdož tu ještě hledají!“
A nechť lidé zlí páchají sebe více škod: škoda páchaná na dobrých je škoda nejškodlivější!
A nechť pomlouvači světa páchají sebe více škod: škoda páchaná na dobrých je škoda nejškodlivější!
Ó moji bratří, dobrým a spravedlivým kdys do srdce kdosi nahlédl, jenž pravil: „jsou to farizejové“. Nerozumělo se mu však.
Dobří a spravedliví sami mu nesměli rozuměti: jejich duch jest zajat v jejich dobrém svědomí. Hloupost lidí dobrých jest nezbadatelně chytrá!
To však jest pravda: lidé dobří musí býti farizeji, – nemají jiné volby!
Dobří musí ukřižovati toho, kdo si vynajde svou vlastní ctnost! Toto jest pravda!
Druhý však, jenž objevil jejich zemi, zemi a srdce a půdu dobrých i spravedlivých: to byl onen, jenž se ptal: „koho mají nejvíce v nenávisti?“
Tvořícího mají nejvíce v nenávisti: toho, kdo desky a staré hodnoty láme a zláme, – toho jmenují zločincem.
Dobří totiž – nedovedou tvořiti: jsou vždycky počátkem konce: – ukřižují toho, kdo píše nové hodnoty na nové desky, sami sobě obětují budoucnost, – ukřižují všechnu lidskou budoucnost!
Lidé dobří – ti byli vždy počátkem konce. –
27. Ó moji bratří, pochopili jste též toto slovo? I co jsem kdysi Vyřekl o „posledním člověku“?
U kterých že lidí jest největší nebezpečí pro veškeru lidskou budoucnost? Zdaž ne u dobrých a spravedlivých?
Rozrazte mi, rozrazte dobré a spravedlivé! – Ó moji bratří, pochopili jste též toto slovo?
28. Prcháte přede mnou? Jste zlekáni? Třesete se při tomto slově? Ó moji bratří, když jsem vám kázal, byste rozrazili dobré i desky dobrých: teprve tehdy jsem člověka vypravil na jeho širé moře.
A teprve nyní naň přichází velký děs, velká chvíle, kdy se rozhlíží, velká nemoc, velký hnus, velká mořská nemoc.
Dobří vám ukazovali nepravá pobřeží a nepravé jistoty; ve lžích lidí dobrých byli jste zrozeni a skryti. Dobří všechno až na dno prolhali, prohnuli.
Kdo však objevil zemi „člověk“, objevil též zemi „budoucnost člověka“. Ted mi buďte mořskými plavci, srdnatými a vytrvalými!
Zpříma mi choďte, dokud čas, ó moji bratří, učte se zpříma choditi! Moře bouří: mnoho lidí chce se vaší pomocí opět vzpřímiti.
Moře bouří: všechno jest v moři. Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vy stará námořnická srdce!
Čím je nám zem našich otců! Tam směřuje naše kormidlo, kde našich dětí je zem! Tam do daleka, bouřněji než moře, bouří naše veliká touha! –
29. „Proč tak tvrd? – pravil kdysi diamantu kuchyňský uhel; což nejsme blízce spřízněni?“ –
Proč tak měkcí? Ó moji bratří, tak já se táži vás: což nejste – moji bratří?
Proč tak měkcí, tak couvající a povolující? Proč tolik popírání, zapírání ve vašem srdci? Tak málo osudu ve vašem pohledu?
A nechcete-li být osudy a neúprosnými: jak byste se mnou mohli – vítěziti?
A nechce-li vaše tvrdost blýskat a rozlučovat a rozřezávat: jak byste jednou mohli se mnou – tvořiti?
Ti, kdo tvoří, jsou totiž tvrdi. A blaženstvím musí se vám zdát, můžete-li svou ruku vtisknout na tisíciletí jako na vosk, –
– blaženstvím, můžete-li na vůli tisíciletí psáti jako na kov, – tvrději než kov, vzácněji než kov. Zcela tvrdé jest jen to, co jest nejvzácnější.
Tuto novou desku, ó moji bratří, vztyčuji nad vámi: staňte se tvrdými!
30. Ó moje vůle! Jež obracíš veškeru tíseň, ó nezbytnosti má! Uchraň mne všech malých vítězství!
Ty určení mé duše, jemuž dávám jméno osudu! Ty, jež jsi ve mně! A nade mnou! Uchraň a ušetř mne k jedinému velikému osudu!
A poslední svou velikost, vůle má, si uspoř pro svůj poslední skutek, – bys byla neúprosná uprostřed ve svém vítězství! Ach, kdo nepodlehl svému vítězství!
Ach, čí oko neztemnělo v zmámeném tomto soumraku! Ach, čí noha nezavrávorala a neodnaučila se ve vítězství – stát! –
– Bych jednou byl připraven a zralý o velkém poledni: připraven a zralý jako rozžhavený kov, jako mračno těhotné bleskem a vémě mlékem kypící: –
– připraven sám k sobě a k své nejskrytější vůli: luk, jenž prahne po svém šípu, šíp, jenž prahne po své hvězdě: -
– hvězda, připravená a zralá o svém poledni, žhoucí, protknutá, blažená ničícími slunečními šípy: –
– samo slunce a neúprosná sluneční vůle, připravená k ničení prostřed vítězství!
Ó vůle, jež obracíš veškeru tíseň, ó nezbytnosti má! Uchovej mne k jedinému velikému vítězství!
Tak pravil Zarathustra.