UZDRAVUJÍCÍ SE

1. Jednou z rána, nedlouho po svém návratu do jeskyně, vyskočil Zarathustra jako potřeštěn se svého lože, křičel strašlivým hlasem a počínal si, jako by na loži ležel ještě někdo, jenž nechtěl vstát; a tak se rozléhal Zarathustru v hlas, až jeho zvířata zlekána přispěchala, a ze všech slují a doupat v sousedství Zarathustrovy jeskyně vše živoucí se vyplašilo, – poletujíc a třepotajíc se, plazíc se a poskakujíc, dle toho, jaká noha a jaká perut komu byla dána. Zarathustra však promluvil tato slova:

Vzhůru, propastná myšlenko, z mé hlubiny! Já jsem tvůj kohout a jitřní šero, ty rozespalý červe: vzhůru! vzhůru! Můj hlas tě již vykokrhá ze spánku!

Uvolni pouta svých uší: naslouchej! Neb já tě chci slyšet! Vzhůru! Vzhůru! Zde hromu je dost, by také hroby se naučily naslouchat!

A ze svých očí si vytři spánek a všechno slabošské a slepé! Slyš mne i svýma očima: můj hlas je lékem i pro ty, kdož slepi se narodili!

A jak se mi jen probudíš, na věky budeš mi bdíti. Mým zvykem není, prabáby burcovati ze spánku a potom jim kázati, – aby spaly zas dál!

Hýbeš se, prohýbáš se, chroptíš? Vzhůru! Vzhůru! Nechropti – mluv mi! Volá tě Zarathustra, bezbožník!

Já Zarathustra, já přímluvci života, přímluvci bolu, přímluvci kruhu, – já volám tebe, svou myšlenku nejpropastnější!

Blaze mi! Přicházíš – slyším tě! Má propast mluví, svou poslední hloubku jsem překlopil na světlo!

Blaze mi! Sem! Dej ruku – ha! nech! Haha! — - Hnus, hnus, hnus — – běda mi!

2. Sotva však Zarathustra takto promluvil, shroutil se jako mrtvý k3a dlouho zůstal jako mrtvý. Ale když přišel zas k sobě, byl bled a chvěl se a zůstal ležeti a dlouho nechtěl jisti ani piti.

To potrvalo po sedm dní; jeho zvířata však ve dne ni v noci ho neopouštěla, leda že orel vylétal pro krmi. A co sloupil a přinášel, kladl na Zarathustrovo lože: takže Zarathustra posléze ležel pod žlutými a rudými bobulemi, hrozny, růžovými jablky, vonným kapradím a šiškami pinií. K jeho nohám pak byla rozestřena dvě jehňata, jež orel s námahou uchvátil jejich pastýřům.

Posléze, po sedmi dnech, Zarathustra se vzpřímil na loži, vzal do ruky růžové jablko, přivoněl k němu a shledal jeho vůni líbeznou. I domnívala se jeho zvířata, že je čas, aby s ním promluvila.

„Ó Zarathustro, pravila zvířata, tak ležíš teď již po sedm dní, s těžkýma očima: nepostavíš se zas konečně na nohy?

Vykroč ze své sluje: svět na tě čeká jako zahrada. Vítr hrá těžkými vůněmi, jež spějí k tobě; a všechny potoky by rády běhaly za tebou.

Všechny věci po tobě touží po sedm dnů, co jsi sám a sám, – vykroč ze své sluje! Všechny věci chtějí bytí tvými lékaři!

Přišlo k tobě snad nové poznání, kyselé, těžké? Jako kysající těsto jsi ležel, tvá duše vzkypěla a překypovala přes všechny své okraje. –“

– Ó zvířata má, odpověděl Zarathustra, žvatlejte tak dál a nechte mne poslouchat! Tolik mne osvěžuje, že žvatláte: kde se žvatlá, tam svět mi již leží jako zahrada. Jak je to líbezné, že jsou na světě zvuky a slova: zda zvuky a slova nejsou duhami a klamnými mosty mezi tím, co na věky jest rozloučeno?

Ke každé duši náleží jiný svět: každé duši každá jiná duše jest zásvětím.

Právě mezi nejpodobnějšími věcmi jest nejkrásnějsí zdání a nejlživější klam; neb nejmenší propast nejtíže se překlene.

Pro mne – jak by pro mne bylo nějaké „vně“? Není vnějšího světa! Toho však zapomínáme při všech zvucích; jak to líbezné, že zapomínáme!

Zda nejsou věcem dány zvuky a jména, by se člověk věcmi osvěžoval? Je krásným bláznovstvím naše mluva: s tou člověk tančí přes všechny věci.

Jak líbezné je vše mluvení, jak líbezná všechna lež zvuků! Se zvuky tančí naše láska na pestrých duhách. –

„Ó Zarathustro, odpověděla zvířata, těm, kdo smýšlejí jako my, všechny věci samy od sebe tančí: přichází to vše a podává si to ruku a směje se a prchá – a vrací se.

Všechno přichází, všechno se vrací; věčně běží kolo jsoucna. Všechno umírá, všechno zase vzkvétá; věčně běží rok jsoucna.

Všechno se láme, všechno se spravuje; věčně se staví stejný dům jsoucna. Všechno se loučí, všechno zdraví se zas; věčně si zůstává věren prsten jsoucna.

Každým okamžikem počíná se jsoucno; kolem každého ‚Zde´ se otáčí koule ‚Tam´. Střed jest v každém bodě. Křivá je stezka věčnosti.“ –

O vy šašci a kolovrátky! odpověděl Zarathustra a usmíval se zase, jak dobře víte, co se za sedm dní musilo vyplniti: a jak onen netvor mi do jícnu vlezl a mne rdousil! Ale jámu ukousl hlavu a daleko jsem ji vyplivl.

A vy, – vy jste z toho již udělali písničku? Ted tu vsak ležím, znaven ještě tím kousáním a vyplivováním, churav ještě vlastním vykoupením.

A vy jste se na to vše dívali? Ó můj orle a hade, i vy jste ukrutní? Chtěli jste se dívati na mou velikou bolest, jako se dívají lidé? Člověk totiž je zvíře nejukrutnější.

Při truchlohrách, býčích zápasech a ukřižováních bylo mu dosud na zemi nejvolněji; a když si vynalezl peklo, hle, tu peklo bylo jeho nebem na zemi.

Křičí-li veliký člověk –: zhurta k tomu přiběhne malý; a jazyk mu visí z krku samou chtivostí. On to však nazývá svým „soucítěním“.

Jak horlivě malý člověk, obzvláště básník, svými slovy žaluje na život! Slyšte ho, ale nepřeslechněte mi slasti, která je v každé žalobě!

Takové žalobce života život překoná jediným zajiskřením očí. „Miluješ mne? praví život, drzá ta žena; jen sečkej chvíli,nemám ještě pro tebe kdy.“

Člověk sám proti sobě je nejukrutnější zvíře; a při tom všem, co si říká „hříšník“ a „křížonoš“ a „kajícník“, nepřeslechněte mi rozkoše, která jest v tomto žalu a žalování!

A já sám – fikám to, abych na člověka žaloval? Ach, moje zvířata, tomu jedinému jsem se dosud naučil, že člověku je třeba největšího jeho zla k jeho největšímu dobru, –  

– že vše největší zlo jest jeho nejlepší silou a nejtvrdším kamenem nejvyššímu tvůrci; a že jest nutno, by člověk vypěstil své dobro a spolu své zlo: –

Nebyl jsem přibit na to dřevo muk, že vím: člověk je zlý, – nýbrž křičel jsem, jak ještě nikdo nekřičel:

„Ach, že jeho největší zlo jest tak docela malé! Ach, že jeho největší dobro jest tak docela malé!“

Velká omrzelost člověkem – ta mne rdousila, ta mi vlezla do jícnu: a to, co věstil věštec: „všechno je jedno, nic nemá ceny, vědění rdousí.“

Dlouhý soumrak přede mnou belhal, smutek znavený k smrti, zmámený k smrti, a mluvil zívajícími ústy.

„Věčně se navrací ten člověk, jehož ses do únavy nabažil – malý člověk“ – tak zíval můj smutek a vláčel nohu a nemohl usnouti.

Ve sluj se mi změnila lidská zem, její hruď zapadla, vše živoucí se mi stalo lidskou práchnivinou a kostrou a zpuchřelou minulostí.

Mé vzdechy seděly na všech lidských hrobech a nemohly již vstát; mé vzdechy a otázky kuňkaly a rdousily a hlodaly a lkaly nocí a dnem: – „ach, člověk se věčně navrací! Malý člověk se věčně navrací!“ –

Oba jsem jednou uviděl nahé, největšího člověka i nejmenšího člověka: příliš podobni si byli, – příliš lidský byl i člověk největší!

Příliš malý i největší! – to byla má omrzelost člověkem! A věčný návrat i nejmenšího! – To byla má omrzelost vším bytím!

Ach, hnus! hnus! hnus! — - Tak pravil Zarathustra a vzdychal a otřásal se; neboť si vzpomněl na svou nemoc. Tu mu však zvířata nedala mluviti dále.

„Nemluv dále, ty, jenž se uzdravuješ! – tak mu odpověděla jeho zvířata, nýbrž vyjdi ven, kde svět na tě čeká jako zahrada. Vyjdi ven k růžím a včelám a hejnům holubic! Ale zvláště k zpěvným ptákům: aby ses od nich naučil zpívati!  

Zpívati, to je totiž pro ty, kdo se uzdravují; kdo je zdráv, nechť mluví. A chce-li i zdravý člověk písně, chce přece jiné písně než ten, kdo se uzdravuje.“

„Ó vy šašci a kolovrátky, mlčte přec! – odpověděl Zarathustra, s úsměvem nad svými zvířaty. Jak dobře víte, jakou potěchu jsem si sám vynalezl v sedmi dnech!

Že musím zase zpívati, – tuto potěchu jsem si vynalezl a toto ozdravění: chcete i z toho hned zas udělati písničku?“

„Nemluv dále, odpověděla mu opět jeho zvířata; či raději, ty uzdravující se, uprav si k písni dříve lýru, uprav si novou lýru!

Neb hleď přece, ó Zarathustro! K tvým novým písním je třeba nových lýr.

Zpívej, burácej a překypuj, ó Zarathustro, novými písněmi zhoj svoji duši: bys nesl velký svůj osud, jaký ještě žádného člověka osudem nebyl!

Neboť tvá zvířata vědí dobře, ó Zarathustro, kým jsi a kým se nutně staneš: hleď, ty jsi učitelem věčného návratu -, toť již osud tvůj!

Že tobě prvému jest učiti tomuto učení, – jak by velký ten osud nebyl i tvým největším nebezpečím a tvou největší chorobou!

Hleď, víme, čemu učíš: že věčně se vracejí všechny věci a my sami s nimi, a že jsme tu nekonečněkráte již byli, a všechny věci s námi

Učíš, že jest veliký rok vznikání, nestvůrně veliký rok: ten, jako písečné hodiny, vždy znovu se otočí, by znovu běžel a doběhl:

- tak, že všechny tyto roky jsou si navzájem rovny, v největším a též v nejmenším, – že v každém velikém roce my sami sobě jsme rovni, v největším a též v nejmenším.

A kdybys teď chtěl zemříti, ó Zarathustro: hled, víme též, jak; bys tu k sobě promluvil: –– tvá zvířata tě však prosí, abys ještě neumíral!

Promluvil bys, a bez chvění, spíš vydechuje blaženstvím: neb velká tíha a velké dusno by s tebe byly sňaty, ty nejtrpělivější! –

Teď umírám a mizím, tak bys promluvil, a za okamžik obrátím se v nic Duše jsou stejně smrtelné jako těla.

Ale vrátí se uzel příčin, do něhož já jsem zamotán, – a ten mne opět vytvoří! Já sám náležím k příčinám věčného návratu.

Přijdu zase, s tímto sluncem, s touto zemí, s tímto orlem, s tímto hadem – ne abych žil život nový či život lepší či život podobný:

‚-budu věčně přicházeti, abych žil tento stejný život, nezměněný v nejmenším ani největším, bych opět učil věčnému návratu všech věcí,bych opět promluvil slovo o velkém poledni pozemském i lidském, bych opět člověku nadčlověka zvěstoval.

Promluvil jsem své slovo, lámu se o své slovo: tak tomu chce můj odvěký úděl – umírám jakožto zvěstovatel. Ted přišla hodina, by zanikající sám sobě žehnal. Takto se končí Zarathustrův zánik.´“ — -

Po těchto slovech zvířata se odmlčela, čekajíce, že jim Zarathustra něco řekne: Zarathustra však neslyšel, že zvířata mlčí. Nýbrž ležel tiše, s očima zavřenýma, tak jako spící, třeba že nespal: neb rozmlouval právě se svou duší. Had a orel pocítili toto jeho mlčení, ctili veliké ticho kol něho a opatrně se vzdálili.