VELIKÉ TOUZE

Ó moje duše, já tě naučil, abys říkala „Dnes“ jako „Kdys“ a “Před časy“ a tančila svůj rej přes všechno Zde a Tu a Tam.  

Ó moje duše, já tě vysvobodil ze všech koutů, já s tebe oprášil prach, pavučiny a přítmí.

Ó moje duše, já s tebe smyl malý stud a pokoutní ctnost, já jsem tě přemluvil, bys před očima slunce stála nahá.  

Vichrem, jenž sluje „duch“, jsem dul přes tvoje vzduté moře; všechna mračna jsem zahnal svým dujícím dechem, zardousil jsem i rdousící bytost, která sluje „hřích“.  

Ó moje duše, já dal ti právo, bys říkala Ne jako vichr, bys říkala Ano, jak říká rozevřené nebe: tichá jak světlo teď stojíš a kráčíš zapírajícími vichry.  

Ó moje duše, já svobodu ti vrátil nad stvořeným i nestvořeným: a kdo, jako ty, zná rozkoš budoucna?  

Ó moje duše, já naučil tě pohrdání, jež nevrtá jako červotoč:  pohrdání velkému a milujícímu, jež miluje nejvíce tam, kde nejvíce pohrdá.

Ó moje duše, já naučil tě přemlouvati tak, bys i nejhlubší důvody přemluvila k sobě: podobna slunci, jež přemlouvá moře až ke své výši.

Ó moje duše, já tě sprostil všeho poslouchání, poklekání a vzývání slovem „pane!“, já sám tě nazval obranou proti tísni, nezbytností a osudem.

Ó moje duše, já dával ti nová jména i pestré hračky, já jsem tě nazval „osudem“ i „objemem objemů“, „pupeční šňůrou času“ i „azurným zvonem“.

Ó moje duše, tvé prsti jsem dal piti vší moudrosti, piti všech nových vín i všech nepamětně starých silných vín moudrosti.

Ó moje duše, já jsem tě skropil každým sluncem a každou nocí, každým mlčením a každou touhou: – tu jsi mi vzrostla jako vinná réva.

Ó moje duše, teď přebohatá tu stojíš a těžká, vinná réva s kypícími vemeny a hnědě zlatými hrozny, plnými k prasknutí: –

- bobtnajíc a stísněna svým štěstím, čekajíc pro samý nadbytek a stydlivá i pro své čekání.,

Ó moje duše, teď nikde není duše, jež více by milovala, více by objímala a větší by měla objem! Kde by si budoucno a minulost byly blíže než u tebe?

Ó moje duše, vše jsem ti dal, a všechny mé ruce tobě se vyprázdnily: – a teď! Teď s úsměvem a hlubokým steskem mi díš: „Kdo z nás má děkovati?  

- zdaž nemá děkovati dárce, že příjemce přijal? Zdaž se neuštědřuje z nouze? Zda se nepřijímá – ze smilování?“ –

Ó moje duše, chápu úsměv tvého stesku: tvé překypující bohatství samo teď natahuje toužebné ruce!

Tvá náplň zírá v dálku přes dující moře a hledá a čeká; touha překypující náplně zírá z nebes tvého usměvavého oka!

A věru, ó moje duše! Kdo, vida tvůj úsměv, by se nerozplýval v slzách? Sami andělé v slzách se rozplývají pro překypující dobrotu tvého úsměvu.

Tvá dobrota, překypující dobrota tvá to jest, jež nechce bědovat ni plakat: a přece tvůj úsměv, ó moje duše, po slzách touží, a třesoucí se tvá ústa po vzlykání.

„Zda všechen pláč není z žalu? A všechen žal z žalování?“ Tak sama k sobě mluvíš, a proto, ó moje duše, raději chceš se usmívati než abys vysypala svůj bol  

- než abys do proudících slz vysypala všechen bol nad svou plností a nad vší tou tísnivou touhou, jež pudí vinnou révu k vinaři a vinařovu noži!

Ale nechceš-li plakati, nechceš-li vyplakati nachový svůj stesk, nezbude ti, ó moje duše, než abys zpívala! – Hleď, já sám se usmívám, toto ti předpovídaje:

- nezbude, než abys zpívala burácejícím zpěvem, až moře se všechna ztiší, by naslouchala tvé touze,

- až po tichých toužebných mořích bude se vznášeti člun, zlatý to div, kol jehož zlata hopkují vše dobré nedobré podivné věci:  

- i mnoho malé a velké zvěře a vše, co má lehké podivné nohy, že může běhati po stezkách fialkově modrých, –

- tam k zlatému divu, k dobrovolnému tomu člunu a k jeho pánu: tím však jest vinař, jenž čeká s diamantovým vinařským nožem, –

- tvůj velký osvoboditel, 6 moje duše, onen bezejmenný — - jemuž teprve budoucí zpěvy vynajdou jména! A věru, již voní tvůj dech budoucími zpěvy,

- již planeš a sníš a žíznivě piješ u všech studánek útěchy zurčících z hluboká, již odpočívá tvůj stesk v blaženství budoucích zpěvů!

Ó moje duše, teď dal jsem ti vše a též svoje poslední, a všechny mé ruce tobě se vyprázdnily: – že jsem ti kázal zpívat, hled, to bylo mé poslední!  

Že jsem ti kázal zpívat, mluv teď, mluv: kdo že z nás teď má – děkovati? –  Či raději ještě: zpívej mi, zpívej, ó moje duše!

A mne nech děkovati! –

Tak pravil Zarathustra.