DRUHÁ TANEČNÍ PÍSEŇ.
1. „Ve tvé oko jsem nedávno pohlédl, živote, ženo: zlato jsem viděl se kmitat v nočním tvém oku, – tou rozkoší se zastavilo mé srdce:
- zlatý člun jsem viděl se kmitat na nočních vodách, klesající, plesající, teď vodu ssající, zas v pozdrav plající, zlatý, houpavý člun!
Po mé noze, jíž bylo zuřivě do tance, se vymrštil tvůj hled, tvůj houpavý hled, jenž se ptal, jenž se smál a jenž tál.
Dvakrát jen tvé ručky zachřestily řehtačkou – tu houpala se již má noha v zuřivosti tance. –
Mé paty se vzepialy, naslouchaly mé prsty, zda chápati, ženo, tě mohou: vždyť tanečníkovo ucho – jest v prstech u jeho nohou!
K tobě jsem skočil: tu couvlas před chvatem mého skoku; a jazyk létavých vlasů tvých prchavých mi zablýskl v oku!
Pryč od tebe jsem skočil a pryč od tvých zmijí: tu stojíš, ke mně se kloníš a touha v tvé oko se vpíjí!
Pohledem křivým – mne učíš křivým cestám; na křivých cestách můj krok se stává – lstivým!
Mám strach, jsi-li blízká, mám na dálku tě v lásce; tvůj útěk mne za sebou vábí, tebe hledat mne trápí: – trpím; vše rád bych trpěl, ty-li jsi v sázce!
Ty, jejíž chlad zažehuje, jejíž zášť objímá, jejíž útěk zavazuje, jejíž výsměch – dojímá:
kdo by tě v zášti neměl, velká, jež zavazuješ a zahazuješ, pokušitelko ty útěkem děsící, těšící! Kdo by tě v lásce neměl, jež nejsi vinna, ty s větrem o závod čilá i činná, ty s okem dítěte hřešící!
Kam táhneš mne teď, ty zmatku a zmetku? A teď zas přede mnou prcháš, ty sladce nevděčný šotku a skřítku!
Já za tebou tančím, za tebou jdu, byt tvoje stopa se nevtiskla v prsť. Kde jsi? Ó, ruku mi dej! Či jediný jen prst!
Zde zabloudíme: ve spleti těch houštin a slují! – Stůj! Ni krok! Nevidíš? Výři zde obletují.
Ty výre! Netopýre! Já mám ti bláznem být? Kde to jsme? U psů ty ses učila štěkat a výt.
Jak něžně na mne ceníš úběl svých zoubků, jak zlé tvé oči proti mně z pod srstnatých srší chloupků!
Toť tanec: cestou necestou se mnou se proháníš: já myslivec: a ty – můj pes? či jsi můj kamzík spíš?
Teď podél mne! Jen zhurta v svém zlovolném poskoku!
Teď vyskoč! A přeskoč! – Běda! Tu sám jsem upadl ve skoku!
Ó, viz, já ležím, ty svévoli, a prosím o milost! Rád bych s tebou šel něžnější stezkou – vždyť znáš jich dost!
- po stezce lásky houštinou tichou a smavou! Či po břehu jezera, hleď, kde zlaté tančící rybky plavou!
Ty jsi teď mdlá? Hle, onde jsou ovce a červánky tam plají: zda není krásné spát, když ovčáci na flétnu hrají?
Jsi tak docela mdlá? Dej pažím svým klesnout, já donesu tě tam lehce! A žízeň-li máš, – já něco bych měl, však ústům tvým pít se to nechce!
Ó proklaté hladké hádě! Ta čarodějka! rychlejší srny a laňky! Kam poděla se? A na mé tváři od její ruky dvě červené skvrny a kaňky!
Mám toho věru již dost, tvým ovčím ovčákem abych byl vždy! Ty čarodějko, já dosud ti zpíval: teď křičet budeš mi ty!
Do taktu k mému biči ty mi teď tanči a křič! Ach, jak jsem rád, že jsem nezapomněl vzíti s sebou svůj bič!“ –
2. Tu odpověděl mi život s rukama na svých hezounkých ouškách:
„Ó Zarathustro! Nepráskej mi tak strašlivě svým bičem! Vždyť víš: Lomoz – myšlenek smrt: a právě mi přicházejí tak něžné myšlenky.
Jsme oba dva praví ničemové v dobrém a ničemové ve zlém. Mimo dobro a zlo jsme nalezli svůj ostrov a zelenou svou louku – my sami dva! A proto již je třeba, bychom spolu byli za dobře!
A třeba se nemilujeme z hloubi –, což nutno na sebe sočit, když se nemilujeme z hloubi?
A že jsem s tebou za dobře a často více, to víš: to proto, že žárlím na tvoji moudrost. Ó, ta zbrklá stará bláznivá moudrost!
Kdyby ti jednou utekla tvá moudrost, ach! tu by ti rychle utekla také má láska.“ –
Po té se žena — život ohlédla zamyšleně na zad i kol a řekla potichu: „Ó Zarathustro, nejsi mi dost věrný!
Nemiluješ mne ani zdaleka tolik, co tvrdíš; vím, pomýšlíš na to, že mne brzy opustíš.
Je starý těžký těžký bručící zvon: a bručí v noci až nahoru k tvé jeskyni:
- slyšíš-li ten zvon o půlnoci odbíjet hodiny, myslíš na to mezi prvou a dvanáctou -
- myslíš na to, vím, ó Zarathustro, že v brzku chceš mne opustit!“ –
„Ano, odpověděl jsem váhavě, ale víš to přece též“ – A řekl jsem jí cos do ucha, právě doprostřed mezi její zadrhnutý žlutý bláznovský huňatý vlas.
„Tyto víš, ó Zarathustro? To neví nikdo. „
I podívali jsme se na sebe a pohlédli na zelenou louku, přes niž právě běžel chladný večer, a plakali jsme spolu. – Tehdy však život byl mi dražší, nežli mi kdy drahá byla celá moje moudrost.
Tak pravil Zarathustra.
3. Prvá!
Ó duše, bdíš?
Druhá!
Půlnoci ducha neslyšíš?
Třetí!
„Já spal, já spal –,
Čtvrtá!
„Já z hlubokého snu jsem vstal: –
Pátá!
„Hluboký svět –!
Šestá!
„Je hlubší, než jak den jej znal.
Sedmá!
„V něm propast běd –,
Osmá!
„Slast – hlubší nad všech srdcí žal: ,
Devátá!
„Žal: zahyň! dí.
Desátá!
„Než každá slast: chci věčnost! dí –,
Jedenáctá!
„– chci věčnost, věčnost nejhlubší!“
Dvanáctá!