SEDMERO PEČETÍ.
(Čili: píseň o Ano a Amen.)
1. Jestliže jsem věštec a pln onoho věšteckého ducha, jenž mezi dvěma moři kráčí na vysokém jhu,
jenž kráčí mezi minulem a budoucnem co těžký mrak, – nepřítel dusných nížin i všeho, co mdlé jest a nemůže zemřít ani žít:
připraven k blesku v temných svých prsou i k spasnému paprsku světla, těhoten blesky, jež říkají Ano! a smějí se Ano! připraven k věšteckým zážehům blesku: –
- blažen však jest, kdo takto je těhoten! A věru, je nutno, by dlouho jakožto těžká bouř na horách visel, kdo jednou světlo budoucnosti zažehnouti má! –
- ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, – po kruhu návratu!
Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti!
Neb já tě miluji, ó věčnosti!
2. Jestliže můj hněv kdy rozdrtil hroby, posunul mezníky hranic a staré desky rozraženy valil do srázných hlubin:
jestliže kdy můj výsměch svým dechem rozehnal zpuchřelá slova a já jako koště se hnal na pavouky křižáky a jak očistný vítr na zatuchlé staré umrlčí komory:
jestliže jsem kdy plesaje seděl, kde staří bohové pohrobeni leží, jestliže jsem žehnal světu a miloval svět, sedě vedle pomníků starých utrhačů světa: –
– neboť i chrámy a boží hroby já miluji, jakmile nebe čistým okem nahlédne dovnitř jich pobořenými stropy; rád na chrámech pobořených sedám jako tráva a červený mák -
ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, – po kruhu návratu?
Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti!
Neb já tě miluji, ó věčnosti!
3. Jestliže kdy na mne dýchl dech tvůrčího dechu a oné nebeské nezbytnosti, jež i náhody nutí, by tančily reje hvězd:
jestliže jsem se kdy smál smíchem tvůrčího blesku, po němž s hněvem, leč poslušně zaduní táhlé hřmění činu:
jestliže jsem kdy kostky metal s bohy u božského stolu země, až zem sebou lomcovala a se lámala a do výše chrlila plamenné proudy:
- neboť božským stolem je zem, a zachvívá se tvůrčími novými slovy a vrhy metajících bohů:
ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, – po kruhu návratu?
Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti!
Neb já tě miluji, ó věčnosti!
4. Jestliže jsem plným douškem kdy pil z onoho kypícího džbánu, J vonného kořením a směsí nápojů, v němž dobře jsou smíchány všechny věci:
jestliže má ruka nejvzdálenějšího k nejbližšímu kdy přilila, a ohně k duchu a slasti k bolu a nejhoršího k nejdobrotivějšímu:
jestliže sám jsem zrnkem oné spasné soli, jíž veškery věci v džbánu se dobře smísí:
- neboť jest sůl, jež pojí dobro a zlo; a i nejhorší zlo zasluhuje, aby se ho užilo ke kořenění a k poslednímu překypění:
ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, po kruhu návratu? Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti!
Neb já tě miluji, ó věčnosti!
5. Jestliže moře mám v lásce a všechno, co mořského jest rodu, a nejvíce v lásce tehdy, když hněvivě mi odporuje:
jestliže jest ve mně ona hledající slast, jež napíná plachty po neobjeveném, jestliže plavecká slast jest v mojí slasti:
jestliže volal kdy jásot můj: „zmizel břeh – teď se mne spadl poslední řetěz
- nesmírno kol mne hřmí, široko v dál mi svítí prostor a čas, nuže dobrá! nuže vzhůru! staré mé srdce!“ -
ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, – po kruhu návratu?
Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti!
Neb já tě miluji, ó věčnosti!
6. Jestliže má ctnost je ctnost tanečníkova a já-li jsem často oběma nohama vskočil v nadšení zlatě smaragdové:
jestliže má zloba je smějící se zloba, jež cítí se doma pod trsy růží a pod keři lilií: – v smíchu totiž všechno zlé jest pospolu, leč svatým jest prohlášeno a svobodným prohlášeno vlastní svou blažeností:
a jestliže to jest mé alfa i omega, že vše těžké lehkým, každé tělo tanečníkem, každý duch ptákem se stane: a věru, to jest moje alfa i omega!
ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, – po kruhu návratu!
Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti!
Neb já tě miluji, ó věčnosti!
7. Jestliže jsem kdy tichá nebesa nad sebou rozpial a na vlastních křídlech letěl do vlastních nebes:
jestliže jsem ve hře plul hlubokými dálkami světla, a mé-li svobody přilétla ptačí moudrost:
- takto však dí ptačí moudrost: „Hleď, není Nahoře, není Dole! Dokola se převrat, vymršť se ven, zpátky se vrz, ty lehký! Zpívej! nemluv již! – zda nejsou vše slova stvořena pro těžké tvory? Zda lehkému nelžou vše slova? Zpívej! nemluv již!“
ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, – po kruhu návratu?
Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti!
Neb já tě miluji, ó věčnosti!