OBĚTOVÁNÍ MEDU.

A zase běžely měsíce a léta přes Zarathustrovu duši, a on toho nedbal; ale vlas mu zbělel. Jednoho dne, když seděl na kameni před svou slují a tiše se díval do dálky, – a jest odtamtud vidět na širé moře a do dálky přes točité propasti –, tu zamyšleně kol něho obcházela jeho zvířata a posléze se postavila před něj.

„Ó Zarathustro, pravila, díváš se as do dálky za svým štěstím?“ – „Co záleží na štěstí! odpověděl, již dávno nedychtím po štěstí, já dychtím po svém díle „ – „Ó Zarathustro, dala se zvířata znovu do řeči, to pravíš proto, že jsi z těch, kdož mají dobra více než dost. Což neležíš v nebesky modrém jezeře štěstí?“ – „Vy šašci, odpověděl Zarathustra a usmíval se, jak dobře jste zvolili příměr! Víte však též, že moje štěstí jest těžké a že není jako plynulá vodní vlna: doléhá na mne a nespouští se mne, lepí se jako rozpuštěná smůla.“ –

Tu zvířata znovu zamyšleně kol něho obcházela a pak se opět před něj postavila. „Ó Zarathustro, pravila, proto tedy sám stále žloutneš a černáš, ačkoli tvůj vlas již již vyhlíží bělostně a jako len? Jen pohled, sedíš ve své smůle!“ – „Co to pravíte, má zvířata, řekl Zarathustra a zasmál se, věru, rouhal jsem se, an jsem mluvil o smůle. Jako mně, vede se všem plodům, jež dozrávají. Medem, jejž mám v žilách, moje krev houstne a duše má se utišuje.“ – „Tak tomu asi jest, ó Zarathustro, odpověděla zvířata a lísala se k němu; ale nevystoupíš dnes někam na vysokou horu? Vzduch je čistý, a je dnes viděti větší kus světa než kdy jindy.“ – „Ano, má zvířata, odpověděl, radíte dobře a dle přání mého srdce: vystoupím dnes na vysokou horu! Dbejte jen, aby mi tam byl po ruce med, žlutý, bílý, dobrý, ledově čerstvý med ze zlatých pláství. Neb vězte, ten med nahoře přinesu v obět.“ –  

Ale když byl Zarathustra nahoře na vrcholu, propustil svá zvířata, jež ho doprovodila, a poznal, že nyní je samoten: – i zasmál se z plna srdce, ohlédl se a promluvil, řka:

Že jsem mluvil o obětech a obětování medu, to byla jen lest mé řeči a věru, užitečná pošetilost! Zde nahoře smím již mluviti svobodněji, než před poustevnickými slujemi a poustevnickými zvířaty.

K čemu obětovat! Promarním, co se mi daruje, já marnotratník s tisícem rukou: jak bych tomu směl ještě říkati – obět!

A když jsem si přál medu, přál jsem si jen vnadidla a sladké slize a sladké strdi, po níž i medvědi bručouni a podivní mrzutí zlí ptáci olizují jazyk:  

přál jsem si nejlepšího vnadidla, jakého třeba honcům a rybo-lovcům. Neb je-li svět jako temná obora a jako libosad všech divokých honců, zdá se mi ještě spíše a raději býti mořem propastně bohatým,mořem plným pestrých ryb a raků,  

mořem, na něž i bozi mají asi chuť, toužíce stát se tam rybáři a vrhati tam sítě: tak bohat je svět podivnými věcmi, jak velkými tak malými!

A zvláště lidský svět, lidské moře: – po něm ted házím zlatou svou udici a volám: rozevři se, lidská propasti!

Rozevři se a vyvrž mi své ryby a blyskotavé raky! Nejlepším vnadidlem si dnes navnazuji nejpodivnější lidské ryby!  

své štěstí samo dnes házím do všech prostorů a dálek, mezi východ, poledne a západ, zda se nenaučí mnoho lidských ryb trhat a tahat za mé štěstí a třepotat se na něm,

až se zakousnou do mých ostrých skrytých háků a dostanou do mojí výšky, ty nejpestřejší propastné rybky, nahoru k nejzlomyslnějšímu všech rybářů.

Tím totiž jsem od základu a od počátku, neboť přitahuji lidi a utahuji, do výšky táhnu a za uši tahám, já pěstoun a pěstitel a ukazňovatel, jenž ne nadarmo kdys promluvil k svému srdci: „Staň se tím, jímž jsi!“

Tak tedy nechť nyní lidé přicházejí ke mně nahoru: neb ještě čekám na znamení, jež by zvěstovala, že je čas k mému sestupu; ještě sám nesestupuji mezi lidi a nezanikám mezi nimi, jak jest mi souzeno.

Proto zde čekám, úskočně a výsměšně na vysokých horách, ne netrpělivě, ne trpělivě, nýbrž jako ten, kdo i trpělivosti se odnaučil, – protože již „netrpí“.

Můj osud mi totiž poprava času: asi že na mne zapomněl? Či sedí ve stínu za velkým kamenem a lapá mouchy?

A věru, mám jej rád, ten svůj věčný osud, za to, že mne neštve a netísní a že mi nechává pokdy k šprýmům a zlomyslnostem: a tak jsem dnes vystoupil na tuto vysokou horu, abych odtud lovil ryby.

Lovil kdo kdy ryby na vysokých horách? A třeba že to je bláznovství, co zde nahoře tropím a robím: raději přece bláznovství, než abych tam dole samým čekáním se stal slavnostním a sežloutnul a sezelenal –

– než abych se nadýmal samým čekáním a chrlil hněv, řval jako posvátný vichr z hor a netrpělivě volal dolů do údolí: „Slyšte, sice vás zmrskám boží metlou!“

Ne že bych se proto rozzlobil na takové hněvivce: mohu se jim vysmáti, a to mi stačí! Vždyť je nezbytno, aby byly netrpělivý, ty velké rachotící bubny, které se k slovu dostanou dnes nebo nikdy!

Já však a osud můj – my nemluvíme k době dnešní, my nemluvíme ani k době „Nikdy“: my již máme k mluvení trpělivost i čas. ba nadbytek času. Neb jednou přec nezbytně přijde a nesmí nás minouti.

Kdo že jednou nezbytně přijde a nesmí nás minouti? Náš veliký Hazar, to jest naše veliká vzdálená říše člověka, Zarathustrova říše tisíce let

Jak vzdálené jest asi, co takto jest „vzdáleno“? co mi po toni! Proto však mi to přece není méně jisto –, oběma nohama pevně a bezpečně stojím na této půdě,na věčné půdě, na tvrdé pražule, na této nejvyšší nejtvrdší pra-hoře, k níž přicházejí všichni vichrové jakožto k rozvětří, tázajíce se Kde? a Odkud? a K jakému cíli?

Zde směj se, směj, má světlá zdravá zlomyslnosti! S vysokých hor vrz dolů svůj blyskotavý výsměch a smích! Návnad mi svým blyskotáním nejkrásnější ze všech lidských ryb!

A co ve všech mořích náleží mně, mé vlastnictví a mou podstatu na všech věcech – to mi vylov, to ke mně nahoru vznes: na to čekám, já nejzlomyslnější všech rybářů.

Ven v dáli, v dál, má udice! Dovnitř a dolů, vnadidlo mého štěstí! Ukrop svou nejsladší rosu, ty mede srdce mého! Zakousni se, má udice, do břicha všeho černého trudu!

Ven v dáli, v dál, mé oko! O, jaké mořské pláně kol mne, jaké zašeřené lidské budoucnosti! A nade mnou – jaké zrůžovělé ticho! Jaké blankytné mlčení!