VÝKŘIK ÚZKOSTI.

Druhého dne seděl Zarathustra zase na svém kameni před slují, zatím co zvířata těkala venku světem, by přinesla nové potravy, – též nového medu: neboť Zarathustra promařit a promarnil starý med až do posledního zrnka. Ale jak tu tak seděl s holí v ruce a stín své podoby obkresloval na zemi, ponořen do myšlenek, a věru! ne do myšlenek o sobě a svém stínu tu se pojednou zalekl a zachvěl: neboť vedle svého stínu spatřil ještě jiný stín. A jak se rychle ohlédl a zvedl, hle, tu stál vedle něho věštec, týž, jejž kdysi u svého stolu pohostil jídlem a pitím, onen zvěstovatel velké mdloby, jenž hlásal: „Všechno jest jedno, nic nemá ceny, svět je bez smyslu, vědění rdousí!“ Jeho tvář se však od té doby proměnila; a když mu Zarathustra pohlédl do očí, zaleklo se jeho srdce podruhé: tolik zlých předzvěstí a popelavě šedivých blesků běželo přes ten obličej.

Věštec, jenž postřehl, co se dělo v Zarathustrově duši, přetřel si rukou tvář, jako by tvář samo tnu chtěl setři ti; taktéž učinil i Zarathustra. A když se takto oba mlčky vzchopili a posilnili, podali si ruce, na znamení, že se k své známosti přiznávají.

„Vítej, pravil Zarathustra, zvěstovateli velké mdloby, ne nadarmo byls mým soustolovnikem a hostem. I dnes se mnou pojez a popij a odpust, že s tebou u stolu bude seděti veselý starý muž!“ – „Veselý starý muž? odpověděl věštec, potřásaje hlavou: kdokoli však jsi anebo kýmkoli býti chceš, ó Zarathustro, zde nahoře již tím nebudeš, – za krátko tvůj člun již nebude odpočívati na suchu!“– ‚‚Což odpočívám na suchu?“ — tázal se Zarathustra se smíchem. – „Vlny kolem tvé hory, odvětil věštec, stoupají a stoupají, vlny velké nouze a velkého trudu: a také tvůj člun brzy zvednou a tebe sama odnesou.“ – Zarathustra neodpovídal a byl udiven. – „Neslyšíš ještě ničeho? pokračoval věštec: nešumí to a neburácí z hloubky nahoru k tobě?“ – Zarathustra zase neodpovídal a naslouchal: tu zaslechl dlouhý, táhlý výkřik, jejž propast podávala propasti, neb každá jej nesla dále a žádná si ho nechtěla ponechati: tak hrozný byl jeho zvuk,

„Zlý proroku, řekl posléze Zarathustra, toť výkřik úzkosti, výkřik člověka, výkřik, jenž zaznívá z nějakého černého moře. Co však mně jest po lidské nouzi! Zda víš, kterak se jmenuje můj poslední hřích, jenž na mne ještě čeká?‘*

„Soucit! odpověděl věštec ze srdce přetékajícího a pozvedl obě ruce – ó Zarathustro, já přicházím, bych tě svedl k tvému poslednímu hříchu!“ –

A sotva byla tato slova promluvena, zazněl znovu onen výkřik, a byl delší a úzkostnější než před tím, také byl již mnohem blíže. „Slyšíš? Slyšíš, ó Zarathustro? zvolal věštec, tobě platí ten výkřik, tebe volá: pojď, pojď, pojď, je čas, je nejvyšší čas!“ –

Zarathustra na to neodpovídal a byl zmaten a zdrcen; posléze se otázal, jako ten, kdo sám ve svém nitru váhá: „A kdo že, kdo mne tam volá?“

„Ale vždyť to víš, odpověděl věštec prudce, nač se skrýváš? Vyšší člověk to jest, ten volá po tobě!“

„Vyšší člověk? vzkřikl Zarathustra, jat hrůzou: co ten chce? Co ten mi chce? Vyšší člověk! Co ten zde chce?“ – a jeho kůže se pokryla potem.

Věštec však ani slovem neodpověděl na Zarathustrův úděs, nýbrž naslouchal a naslouchal do hloubky. Ale když tam po dlouhý čas zůstalo ticho, obrátil pohled na zad a viděl, kterak Zarathustra stojí a se třese.

„O Zarathustro, jal se mluviti smutným hlasem, nestojíš tu jako člověk, jemuž je štěstím do tance; zatanči, sice mi ještě padneš!

Ale kdybys i tančil přede mnou a skákal všemi svými skoky a uskoky, nikdo by mi přece nesměl říci: ‚Hle, zde tančí poslední radostný člověk!´

Nadarmo by sem na výšinu přišel, kdo by hledal toho člověka: Sluje by sic našel a zákoutí slují a skrýše pro skryté, nikoli však štoly blaha ni kobky drahokamů ni zlaté žíly nového štěstí.

Štěstí – jak by bylo lze nalézti štěstí u takových zahrabaných lidí, u takových poustevníků! Mám hledat ještě poslední blaho na blažených ostrovech a v dálce mezi zapomenutými moři?

Ale všechno jest jedno, nic nemá ceny, nepomáhá žádné hledání, ani blažených ostrovů již není!“ — -

Tak vzdychal věštec: ale při jeho posledním vzdechu Zarathustra se zase rozjasnil a nabyl jistoty, jako ten, kdo z hlubokého jícnu přichází na světlo. „Ne! Ne! Třikráte ne! zvolal silným hlasem a rukou si přejel vous – to vím já lépe! Jsou ještě blažené ostrovy! O tom nemluv, vzdychavý hudlaři smutku!

O tom přestaň pleskatí, ty předpolední deštové mračno! – Což tu již nestojím, smáčen tvým smutkem a promočen jak pes?

Teď se otřepu a uteku ti, abych zase uschl: tomu se nediv! Zdám se ti málo zdvořilý? Ale zde jest můj dvůr*

A co se tkne tvého vyššího člověka: nuže dobrá! vyhledám ho rychle v oněch lesích: s té strany zazněl jeho výkřik. Snad na něj tam doráží nějaké zlé zvíře.

Octl se v mém okrsku; v něm mi nesmí přijití k úrazu! A věru, jest u mne mnoho zlých zvířat.“ –

Za těchto slov obrátil se Zarathustra a odcházel. Tu pravil věštec: „Ó Zarathustro, tys čtverák!

Vím už: chceš se mne zbavit! Raději ještě utíkáš do lesů a honíš se za divokou zvěří!

Ale co ti to plátno? K večeru mne přece zase budeš míti; v tvé vlastní jeskyni zde budu seděti, trpělivě a těžce jak pařez – a budu na tě čekat!“

„Budiž! zavolal Zarathustra do zadu, odcházeje: a co mého jest v mé jeskyni, náleží též tobě, mému hostu!

Najdeš-li tam však ještě medu, dobrá! jen si jej vyliž, medvěde bručoune, a oslaď si duši! Neboť k večeru budeme oba dobré míry,

– budeme dobré míry a radovati se budeme, že tento den se ukončil! A ty sám jakožto můj taneční medvěd k mým písním zatančíš.

Nevěříš? Potřásáš hlavou? Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Starý medvěde! Vždyť také já – jsem věštec.“

Tak pravil Zarathustra.