ROZHOVOR S KRÁLI.

1. A ni hodinu ještě neputoval Zarathustra svými horami a lesy, tu pojednou shlédl zvláštní průvod. Právě po cestě, jíž směřoval dolů, kráčeli dva králové, zdobení korunami a nachovými pásy, pestří jako ptáci plameňáci: a před sebou hnali osla, obtěžkaného nákladem. „Co chtějí tito králové v mé říši?“ pravil Zarathustra udiven svému srdci a rychle se skryl za keř. Ale když králové došli až k němu, řekl polohlasem, jako by mluvil k sobě sám: „Zvláštní! Zvláštní! Jak se to rýmuje? Dvé králů zřím – a jen jednoho osla!“  

Tu se oba králové zastavili, usmáli se, pohlédli na místo, odkud zazníval hlas, a pak sami sobě pohlédli do tváře. „Cos takového si našinec také myslívá, pravil král po pravici, ale neřekne to nahlas.“  

Král po levici však pokrčil rameny a odpověděl: „Je to patrně pasák koz. Anebo poustevník, jenž příliš dlouho žil mezi skalami a stromy. Neboť nemít společnosti – to také kazí dobré mravy.“

„Dobré mravy? odvětil nevrle a hořce druhý král: komu pak my chceme utéci? Čemu jinému než ‚dobrým mravům‘? Než té naší ‚dobré společnosti‘?

Raději věru žít mezi poustevníky a pasáky koz, než s naší pozlacenou, nepravou luzou, pomazanou líčidlem – třeba že si říká ‚dobrá společnost‘,

– třeba že si říká ‚šlechta‘. Ale je tam všechno lživé a shnilé, především krev, dík starým špatným nemocem a špatnějším mastičkářům.

Nejlepší ještě a nejmilejší je mi dnes zdravý sedlák, hrubý, lstný, tvrdošíjný, setrvačný: to je dnes nejvznešenější stav.

Sedlák je dnes nejlepší; a selský stav měl by být pánem! Ale je to říše luzy –nedám si již ničeho namlouvat. A luza, to jest: míchanice.

Míchanice luzy: v té je všechno se vším spářeno, světec a lok a zeman a žid a jakékoli dobytče z archy Noemovy.

Dobré mravy! Všechno jest u nás lživé a shnilé. Nikdo již neumí uctívati: před tím právě prcháme. Jsou to nasládlí dotěrní psi, pozlacují listy palmové.

Tento hnus mne rdousí, že my králové sami jsme nasákli lží, že jsme ověšeni a zakukleni starou sežloutlou nádherou po dědech, že jsme pamětní peníze pro nejhloupější a nejchytřejší a pro každého, kdo dnes obchoduje s mocí!

My nejsme prví – a musíme přec prvé představovati: toto pod-vodnictví se nám konečně přejedlo a zhnusilo.

Luze jsme se chtěli vyhnout, všem těm dotěrným pisklounům a písálkům, tomu zápachu kupčíků, té žebrotě ctižádostivců, tomu smrdutému dechu –: fi, žiti mezi luzou, fi, mezi luzou představovati prvé! Ach, hnus, hnus, hnus! Co ještě záleží na nás králích!“ –

„Tvá stará nemoc tě přepadá, pravil tu král po levici, hnus tě přepadá, ubohý můj bratře. Ale vždyť víš, že nás někdo poslouchá.“

Zarathustra, jenž těmto řečem byl rozevřel uši a oči, zvedl se ihned ze svého úkrytu, přistoupil ke králům a jal se mluviti:

„Jenž vás tu poslouchá, jenž rád vás poslouchá, vy králové, jmenuje se Zarathustra.

Jsem Zarathustra, jenž kdysi děl: ‚Co záleží ještě na králích!‘ Promiňte mi, měl jsem radost, když jste si řekli: ‚co ještě záleží na nás králích!‘

Zde však jest moje říše a vláda: čeho as pohledáváte v mé říši? Snad jste však cestou nalezli, co já hledám: totiž vyššího člověka.“

Když to králové slyšeli, udeřili se do prsou a pravili jedněmi ústy: „Jsme poznáni!

Mečem tohoto slova roztínáš nejhustší temnotu našeho srdce. Odkryls naši tíseň, neboť hled! putujeme, bychom nalezli vyššího člověka –

- člověka, jenž jest vyšší nás: třeba že jsme králové. Jemu přivádíme tohoto osla. Nejvyšší člověk má totiž na zemi býti též nejvyšším pánem.

Není tvrdšího neštěstí ve všem lidském osudu, než nejsou-li mocní tohoto světa též prvými lidmi. Pak vše se stává lživým a křivým a nehorázným.

A jsou-li dokonce posledními a jsou-li spíše dobytkem než lidmi: pak luza stoupá a stoupá v ceně, ba posléze promluví ctnost luzy: ‚hle, já sama jsem ctnost‘.“ –

Co jsem to zaslechl? odpověděl Zarathustra; jaká moudrost u králů! Jsem nadšen, a věru, mám již chuť, abych to dal do rýmů: třeba že to budou rýmy, jež se nehodí pro každé ucho. Dávno jsem se již odnaučil ohledům na dlouhé uši. Nuže dobrá! Nuže vzhůru!

(Zde se však stalo, že i osel se dostal k slovu: a řekl zřetelně a se zlou vůlí, jakoby na znamení souhlasu, i-a.)

Kdys prala – psali prvý spásy rok –

Sibylla špitá (neopil jí mok):

„Ten svět nám kles!

Zel, úpadek! A je to bída dnes!

Řím k nevěstkám a k nevěstkářům dal se,  

kles Caesar k dobytku, bůh – židem stal se!“

2. Králové se pásli na těchto Zarathustrových rýmech; král po pravici však děl: „ó Zarathustro, jak bylo dobře, že jsme se vypravili, abychom tě shlédli!  

Tví nepřátelé nám totiž ukazovali tvůj obraz ve svém zrcadle: tu jsi se šklebil jako dabei a potupně jsi se smál: i báli jsme se tě.

Ale co plátno! Stále znovu jsi nás bodal svými průpovědím do ucha i srdce. Tu jsme posléze pravili: co záleží na tom, jak vypadá!

Musíme jej slyšeti, musíme slyšeti toho, jenž hlásá: ‚mír máte milovati jakožto prostředek nových válek, a krátký mír více než dlouhý!‘

Nikdo ještě nepromluvil tak bojovných slov: ‚Co jest dobré? Býti statečný jest dobré. Je to dobrá válka, jež světí každou věc´

Ó Zarathustro, krev našich otců se při takových slovech pohnula v našem těle: to bylo jako řeč jara k starým vinným sudům.

Když se meče do sebe vplétaly jako rudě skvrnití hadi, tu si naši otcové zamilovávali život; slunce každého míru zdálo se jim vlažné a mdlé, dlouhý mír však působil stud.

Jak vzdychali naši otcové, viděli-li na zdi se blyskotat čisté vyschlé meče! Jak ony meče, tak sami žíznili po válce. Meč totiž chce piti krev a blyští se chtivostí.“

– Když králové takto horlivě vyprávěli a žvatlali o štěstí svých otců, přepadla Zarathustru nemalá chuť, by se jich horlivosti vysmál: neb zřejmě to byli náramně mírumilovní králové, jež viděl před sebou, králové se starými jemnými tvářemi. Přemohl se však. „Nuže dobrá! pravil, oním směrem vede cesta, tam leží Zarathustrova sluj; a po tomto dni bude dlouhý večer! Tecí mne však výkřik úzkosti spěšně od vás odvolává.

Ctí mou sluj, chtějí-li králové v ní sedět a čekat: ale bude vám arci dlouho čekat!

Ostatně, co na tom? Kde se dnes člověk lépe učí čekat než u dvorů? A zda králů veškerá zbylá ctnost nesluje dnes: uměli čekat?“ –

Tak pravil Zarathustra.