PIJAVKA.

A Zarathustra zamyšlen kráčel dál a hloub, lesy a podél bažinatých plání; jakož se pak děje každému, kdo přemýšlí o těžkých věcech, šlápl při tom z nenadání na člověka. A hle, tu mu pojednou stříklo do tváře bolestné zvolání a dvé prokletí a dvacet zlých nadávek: takže polekán zdvihl hůl a jal se do člověka, na kterého šlápl, ještě bušiti. Hned po té se však vzpamatoval; a jeho srdce se smálo pošetilosti, jíž se právě dopustil.

„Promiň, řekl pošlapanému člověku, jenž se zuřivě zvedl a posadil, promiň a poslyš zprvu podobenství.  

Jako když poutník, jenž sní o vzdálených věcech, z nenadání na osamělé cestě vrazí do spícího psa, do psa, ležícího na slunci:

- jak tu oba dva, na smrt polekáni, vyjedou a vjedou do sebe, podobni úhlavním nepřátelům, na smrt se nenávidícím: tak se událo nám.

A přece! A přece –málo jen scházelo, a byli by se oba laskali, onen pes a onen osamělý člověk! Vždyť oba dva jsou osamělí!“

- „Ať jsi kdokoli, pravil ušlápnutý člověk, stále ještě zuře, šlapeš po mně nejenom svou nohou, nýbrž i svým podobenstvím!

Pohleď jen, což pak jsem pes?“ – a za těchto slov se sedící vzpřímil a vytáhl nahou paži z bažiny. Před tím totiž ležel roztažen na zemi, ukryt a nepoznatelný, jako ten, kdo číhá na bahenní zvěř.

„Ale co to děláš!“ zvolal Zarathustra polekán, neb viděl, že po nahé paži stéká množství krve, – „co se ti stalo? Kouslo tě, ubožáku, nějaké zlé zvíře?“

Krvácející muž se zasmál, stále ještě pohněván. „Co ti po tom! pravil a chtěl odejiti. Zde jsem doma a ve svém okrsku. Nechť se mne kdokoli ptá: hlupákovi stěží odpovím.“

„Mýlíš se, pravil Zarathustra soucitně a zadržel ho, mýlíš se: zde nejsi doma, nýbrž v mojí říši, a v té nikdo mi nesmí přijití k úrazu.

Jmenuj si mne, jak ti libo – jsem tím, jímž býti mi je souzeno. Sám se zvu Zarathustra.

Nuže! Tam nahoru vede cesta k Zarathustrově sluji: není vzdálena, – nechceš u mne hojiti své rány?

Špatně se ti, ty neblahý, vedlo v tomto životě: nejprve tě uštklo zvíře, a pak tě ušlápl člověk!“

Ale uslyšev Zarathustrovo jméno, ušlápnutý člověk se proměnil. „Co se mi to přihází! zvolal, kdo pak jiný jest v tomto životě předmětem mé pozornosti, než jediný člověk, totiž Zarathustra, a jediné zvíře, které pije krev, – pijavka?

K vůli pijavce jsem tu ležel u bažiny jako rybář, a již má visutá paže byla desetkráte nakousnuta, tu se mi do krve zakousne ještě krásnější zvíře, Zarathustra sám!

Ó štěstí! O zázraku! Bud blahoslaven den, který mne vylákal do této bažiny! Blahoslavena bud nejlepší pijavka, jež je dnes na živu, blahoslavena buď velká pijavka svědomí, která sluje Zarathustra!“ –

Tak pravil ušlápnutý člověk; a Zarathustra se radoval z jeho slov a z jich jemné uctivosti. „Kdo jsi? tázal se a podával mu ruku, zbývá nám ještě mnoho věcí objasnit a rozjasnit: ale již, zdá se mi, nastává čistý světlý den.“

„Jsem člověk svědomitého ducha, odpověděl otázaný, a ve věcech ducha stěží je kdo přísnější, těsnější a tvrdší nežli já, leda ten, od něhož jsem se tomu naučil, Zarathustra sám.

Raději ničeho nevědět, nežli mnohé vědět z pola! Raději být bláznem na vlastní vrub, než mudrcem podle cizího dobro-zdání! Já – jdu věcem na kloub a až na dno:

– co na tom, je-li dno velké či malé? Bažinou-li se zve či nebem? Na dlaň dna a základu mi postačí: je-li to jen vskutku pevná půda!

– na dlaň dna a základu: na tom lze již stati. Pravé svědomité vědomosti nic není velké a nic není malé!“

„Jsi tedy snad výzkumcem pijavky? tázal se Zarathustra; a jdeš za pijavkou až na její poslední dno, ty svědomitý?“

„Ó Zarathustro, odpověděl ušlápnutý člověk, to by bylo cos ohromného, jak bych se toho směl odvážit!

V čem však jsem mistr a znalec, to jest mozek pijavky: – to jest můj svět!

A je to také svět! Promiň však, že zde se k slovu dostává má hrdost, neboť zde nemám sobě rovna. Proto jsem pravil: ‚zde jsem doma‘ –

Jak dávno již kráčím, bych vypátral toto jediné, totiž mozek pijavky, by kluzká pravda mi zde již neuklouzla! Zde jest moje říše!

proto jsem vše ostatní odvrhl, proto vše ostatní se mi stalo lhostejným; a těsně vedle mého vědění hnízdí mé černé nevědění.

Mé svědomí ducha chce tomu tak na mně, abych jedinou věc věděl a jinak o všem ostatním byl nevědomý: hnusí se mi všichni polovičatí duchové, všichni zamžení, kolísající, blouznící.

Kde přestává moje poctivost, tam jsem slep a také chci býti slep. Kde však chci věděti, tam chci též býti poctivý, totiž tvrdý, přísný, těsný, krutý, neúprosný.  

Že ty jsi kdys pravil, ó Zarathustro: ‚Duch jest život, jenž sám řeže do života´, to mne vedlo a svedlo k tvému učení. A věru, vlastní svou krví jsem si množil své vlastní vědění!“

- „Jak skutečnost ukazuje,“ vpadl mu Zarathustra do řeči; neb stále ještě stékala krev po nahé paži svědomitého člověka. Deset pijavek se totiž do ní zakouslo.

„Ó ty podivný druhu, o čem všem mne poučuje zde tato skutečnost, totiž ty sám! A nesměl bych asi všechno vliti do tvých přísných uší!

Nuže dobrá! Rozlučme se zde! Rád bych tě však opět nalezl Tam nahoru vede cesta k mé sluji: dnes v noci tam bud mým milým hostem!

Rád bych také napravil na tvém těle, že Zarathustra po tobě šlapal nohama: o tom přemýšlím. Ted mne však výkřik úzkosti spěšně od tebe odvolává.“

Tak pravil Zarathustra.