KOUZELNÍK.

1. Ale když Zarathustra zahýbal za skálu, uviděl nedaleko pod sebou na téže cestě člověka, jenž svými údy trhal jako pomatenec a posléze se na břicho vrhl k zemi. „Stůj! pravil Zarathustra svému srdci, onen muž, toť asi vyšší člověk, od něhož vyšel zlý výkřik úzkosti, – podívám se, je-li mu pomoci.“ Ale když doběhl na místo, kde člověk ležel na zemi, nalezl třesoucího se starce s vypoulenýma očima; a byt se Zarathustra sebe více namáhal, aby ho vzpřímil a postavil zas na nohy,, bylo to marné. A nešťastník, zdálo se, ani nepozoroval, že je někdo na blízku, nýbrž obracel se stále s dojímavými posuny, jako ten, kdo celým světem jest opuštěn a osamocen. Posléze však, po mnohém chvění, škubání a klubkovitém svíjení, jal se takto naříkati:

Kdo zahřeje, kdo má mne ještě rád?

Sem horké ruce!

A k srdci pánve uhlí!

Povalen, v hrůze,  

jak polomrtvý, jemuž hřejí nohy, –  

ach! neznámými zimnicemi zmítán,  

pronikán šípy s hroty zmrzlými v ledu,  

štván, myšlenko, tebou!  

ty nevýslovná! zhalená! děsná!  

Štván, lovce za mraky, tebou!  

Tvým bleskem sklán,  

ty výsměšné oko, jež na mne zíráš z temna: – tak ležím,  

svíjím se, kroutím, týrán  

věčnými mukami všemi,  

tebou  

zasažen, ty nejkrutější lovce,  

ó – bože neznámý!

Hloub bodni!  

a bodni zas!

Rozpíchej, rozraz mé srdce!

Nač tato muka  

šípy otupenými?

Co zase zíráš,  

po lidských lačně mukách,  

ze zraků s blesky škodolibých bohů?

Ty zabít nechceš,  

jen mučit, mučit?

Nač – mučit mne,  

ó bože! škodolibý! neznámý! –

Haha! Plížíš se sem?

Ve chvíli půlnoční  

čeho si žádáš? Mluv!

Tísníš mne, tlačíš –

ha! již příliš blízko!

Pryč! Pryč!

Slyšíš, jak dýchám,  

zkoumáš tep mého srdce,  

ty žárlivče –

na co jen žárlíš?

Pryč! Pryč! K čemu žebřík?

Chceš dovnitř  

v mé srdce,  

chceš dovnitř mých nejtajemnějších  

myšlenek vlézt?

Nestoudný! Neznámý – lupiči!  

Co si chceš uloupit?  

Co si chceš vyslídit?  

Co si chceš vymučit,  

ty mučiteli! ty – katane bože!  

Či mám se, jak pes,  

před tebou válet?

Mám pokorně, nadšením bez sebe,  

z lásky se před tebou vrtět?

Nadarmo! Bodej dál,  

nejkrutší bodče! Ne,  

ne pes, jen zvěř tvoje jsem,  

ty lovce nejkrutší!

Tvůj zajatec nejpyšnější,  

ty loupežníku za mračny!

Mluv, promluv!

Co na mne, zákeřníku, chceš?

Zhalený v blesky! Neznámý! Mluv,  

co chceš, ty – bože neznámý?

Jak? výkupné?

Kolik chceš výkupného?

Chtěj mnoho – to radí má hrdost!

A mluv krátce – to radí druhá má hrdost!

Haha!

Mne – si žádáš? Mne?  

Mne – celého mne?…

Haha!

A drásáš mne, blázne, blázne,  

rozdrásáš hrdost mou?  

Lásku mi dej – kdo mne zahřeje?  

Kdo má mne ještě rád? – dej horké ruce,  

dej k srdci pánve uhlí –  

mně nejosamělejšímu,  

jemuž led, ach, sedmerý led  

i po nepřátelích,  

po nepřátelích prahnouti káže,  

dej, ano vzdej,  

nejkrutší soku,  

vzdej mně – sebe sám! — -

Ten tam!  

I on mi unik,  

můj poslední,  

jediný druh,  

můj veliký sok,  

můj neznámý,  

můj katan bůh! –

– Ne! Vrať se zas  

se všemi mukami svými!

K poslednímu osamělých všech  

ó, vrat se zas!

Všech slzí mých živoucí pramen  

po tobě lká!

A v srdci mém poslední plamen –  

tobě vzplá!  

Ó, vrat se zas,  

můj neznámý bože! můj bole! poslední — slasti má!

2. Tu se však Zarathustra déle nezdržel, vzal hůl a vší silou bušil do naříkajícího. „Zadrž! volal naň se zuřivým smíchem, zadrž, ty herce! Ty penězokazi! Ty lháři z hloubi duše! Však tě poznávám!

Však ti již zahřeji hnáty, zlý kouzelníku; dovedu dobře takovým jakos ty – zatápěti!“

– „Ustaň, pravil stařec a vyskočil s půdy, nebij už, ó Zarathustro! Vždyť jsem to dělal jenom ve hře!  

Takové věci náleží k mému umění; s tebou samým chtěl jsem učinit zkoušku, když jsem ti tuto zkoušku předváděl! A věru, dobřes mne prohlédl!

Ale také tys předvedl mi nemalou zkoušku sebe sama: jsi tvrdý, ty moudrý Zarathustro! Tvrdě bušíš svými ‚pravdami‘, tvůj obušek na mně vynucuje – tuto pravdu!“

- „Nelichoť, odpověděl Zarathustra, stále ještě podrážděn, s temným pohledem, ty herce z hloubi duše! Jsi nepravý: co mluvíš – o pravdě!

Ty páve pávů, ty moře ješitnosti, proč jsi přede mnou hrál, zlý kouzelníku, v koho měl jsem věřiti, kdyžs v takovéto podobě naříkal?“

„Kajícníka ducha, pravil stařec, toho – jsem hrál: sám jsi kdys vynalezl to slovo –

- hrál jsem básníka a kouzelníka, jenž sám proti sobě posléze obrací svého ducha, proměněného jsem hrál, jenž zmrzne svým zlým věděním a svědomím.

A jenom doznej: trvalo dlouho, ó Zarathustro, než jsi prohlédl mé umění a lhaní! Věřils v mou tíseň, kdyžs mi hlavu držel oběma rukama,

- slyšel jsem tě naříkati: ‚příliš málo ho milovali, příliš málo milovali!‘ Ze jsem tě do té míry podvedl, nad tím jásala v mém nitru moje zloba.“

„Podvedls asi už obratnější lidi než jsem já, pravil Zarathustra tvrdě. Nejsem na stráži před podvodníky, musím býti bez prozíravosti: tak tomu chce můj úděl.

Ty však – musíš podváděti: potud tě znám! Musíš vždy býti dvojznačný, troj-, čtyř-, pětiznačný! Ani, k čemu ses teď přiznal, nebylo mi zdaleka dosti pravdivé a nepravé!

Zlý penězokazi, jak bys mohl jinak! I svou nemoc bys ještě líčidlem natřel, kdyby ses lékaři ukázal nahý.

Taks právě přede mnou nalíčil svou lež, an jsi pravil: ‚vždyť jsem to dělal jenom ve hře!‘ Byla v tom i vážnost, neboť máš vskutku něco z kajícníka ducha!

Dobře se v tobě vyznám: očarovals všechny, ale vůči tobě již ti nezbyla žádná lež ni lest, – sám sobě jsi odčarován!

Sklidil jsi hnus, jedinou to svou pravdu. Ni slovo na tobě není již ryzí, tvá ústa však ano: totiž hnus, jenž ti lpí na ústech.“

- „Kdo pak jsi! zvolal tu starý kouzelník vzdorným hlasem, kdo smí takto mluviti ke mně, k největšímu, který dnes žije?“ — a zelený blesk mu šlehl z oka po Zarathustrovi. Hned se však proměnil a pravil smutně:

„Ó Zarathustro, jsem toho syt, a hnusí se mi má umem, nejsem velký, nač se přetvařovat! Ale víš to přec – hledal jsem velkost!

Velkého člověka chtěl jsem představovati a mnohé jsem přemluvil:

ale tato lež byla nad mé síly. O ni se lámu. O Zarathustro, všechno na mně jest lží; ale že hynu svou lží tento můj zánik jest ryzí!“ –

„Ctí tě, pravil Zarathustra ponuře a shlížeje stranou, ctí tě, žes hledal velkost, ale prozrazuje tě to též. Nejsi velký.  

Zlý starý kouzelníku, toť tvé nejlepší a nejpoctivější, co na tobě ctím, že jsi se sebe nabažil a žes to vyslovil: ‚nejsem velký´.  

V tom tě ctím jakožto kajícníka ducha: a byt jen pro jediný dech a mžik, v tom jediném okamžení byls – ryzí.  

Ale rci, co hledáš zde v mých lesích a skalách? A položil-li ses do cesty mně, jakou zkoušku chtěl jsi se mnou učinit? proč jsi pokoušel mne?“ –

Tak pravil Zarathustra, a oči se mu zajiskřily. Starý kouzelník chvíli mlčel, pak řekl: „Pokoušel jsem tě? Jen zkouším, jen hledám.

Ó Zarathustro, hledám člověka pravého, ryzího, jednoduchého, jednoznačného, člověka s veškerou poctivostí, nádobu moudrosti, světce poznání, velkého člověka!

Což nevíš, ó Zarathustro? Zarathustru hledám“

- A zde mezi oběma nastalo dlouhé mlčení; Zarathustra se však hluboko sám do sebe ponořil, takže zavřel oči. A potom, vraceje se k rozmlouvajícímu, chopil se kouzelníkovy ruky a pravil, způsobně a úskočně:

„Nuže dobrá! Tam nahoru vede cesta, tam leží Zarathustrova sluj. V ní smíš hledati, koho bys rád nalezl.

A ptej se o radu mých zvířat, mého orla a mého hada: ti necht pomohou ti hledat. Má sluj však jest velká.

Já sám ovšem – já posud neviděl velkého člověka. Co jest velké, pro to dnes oko nejjemnějších jest příliš hrubé. Jet říše luzy.  

Leckoho jsem již nalezl, jenž se natahoval a nadýmal, a lid křičel: ‚Vizte velkého člověka!‘ Ale co jsou platný všechny měchy!

Posléze vyrazí vítr. Posléze pukne žába, jež se příliš dlouho nadýmala: a vyrazí vítr. Naduřelého píchati do břicha, to jmenuji záslužnou zábavou.

Slyšte to, chlapci! Tento dnešek náleží luze: kdo tu ještě ví, co jest velké a co malé!

Kdo by tu se zdarem hledal velkost! Jen blázen: bláznům se to zdaří.

Hledáš velké lidi, podivný blázne? Kdo tě tomu naučil? Je dnes na to kdy? Ó ty zlý, jenž hledáš a zkoušíš, co mne – pokoušíš?“ — -

Tak pravil Zarathustra, utěšen v srdci svém, a se smíchem kráčel dále svou cestou.