MIMO SLUŽBU.

Nedlouho potom však, co se Zarathustra zbavil kouzelníka, viděl zase někoho seděti na cestě, jíž kráčel, totiž černého vytáhlého muže s bledou hubenou tváří: ta podívaná ho nadmíru mrzela. „Běda, pravil svému srdci, tu sedí zakuklený trud, cosi kněžského, jak se mi zdá: co chtějí kněží v mé říši?  

Jak! Sotva jsem unikl onomu kouzelníkovi: již mi zas přeběhne přes cestu jiný černokněžník –  

– nějaký čaroděj, jenž léčí vkládáním rukou, nějaký temný di-votvorce z boží milosti, pomazaný pomlouvač světa, kterého kéž by vzal čert!  

Ale čert není nikdy tam, kde by měl býti: pokaždé přijde pozdě, ten prokletý pidimuž s koňskou nohou!“ –  

Takto lál Zarathustra netrpělivě ve svém srdci a myslil na to, jak by se s odvráceným zrakem proplížil mimo černého muže: ale hle, stalo se jinak. V temže okamžiku totiž ten, který seděl, ho již zpozoroval; a jako kdosi, jemuž se přihází nečekané štěstí, vyskočil a šel přímo k Zarathustrovi:  

„Ať jsi kdokoli, poutnice, pravil, pomoz zbloudilému, hledajícímu, pomoz starému muži, jenž zde lehce přijde k úrazu!  

Tento svět zde jest mi cizí a vzdálený, také jsem slyšel vytí divokých zvířat, a toho, jenž by mi byl mohl poskytnouti ochrany, toho již není!  

Hledal jsem posledního zbožného člověka, světce a poustevníka, který samojediný ve svém lese nezaslechl ještě ani slůvka z toho, co dnes ví celý svět.“

„Co to je? Co ví dnes celý svět? ptal se Zarathustra. To snad, že již nežije starý bůh, v nějž kdysi celý svět věřil?“

„Uhodls, odpověděl starý muž zarmoucen. A já sloužil tomu starému bohu až po jeho poslední hodinu.  

Nyní jsem však mimo službu, bez pána, a přece nejsem volný a ani chvíli již nejsem vesel, leda ve vzpomínkách.  

Proto jsem stoupal do těchto hor, bych si zas jednou vystrojil slavnost, jak se sluší na starého papeže a církevního otce– neboť věz, já jsem poslední papež! – abych si vystrojil slavnost nábožných vzpomínek a bohoslužeb.  

Teď však jest už mrtev nejzbožnější ten člověk, onen světec v lese, jenž svého boha neustále velebil zpíváním a bručením.

Jeho jsem nenalezl, když jsem nalezl jeho chýši, –za to však uvnitř dvé vlků vyjících nad jeho smrtí – neb všechna zvířata ho milovala. Tu jsem utekl.

Přišel jsem tedy nadarmo do těchto lesů a hor? Tu se mé srdce odhodlalo vyhledat jiného, nejzbožnějšího všech těch, kdož v boha nevěří –, vyhledat Zarathustru!“

Tak pravil kmet a ostrým zrakem pohlédl na toho, jenž stál před ním; Zarathustra se však chopil ruky starého papeže a dlouho si ji s údivem prohlížel.

„Hleďme, ctihodný muži, pravil pak, jaká to krásná a dlouhá ruka! Tot ruka kohosi, kdo stále udílel požehnání. A nyní drží toho, jejž hledáš: mne, Zarathustru.

Já to jsem, bezbožný Zarathustra, jenž káže: kdo jest bezbožnější mne, abych se radoval z jeho návodu?“ –

Tak pravil Zarathustra, vbodávaje se pohledy do myšlenek i obmyslů starého papeže. Posléze ujal se slova papež:

„Kdo ho nejvíce miloval a komu nejvíce náležel, ten ho teď také nejvíce ztratil –:

- hled, z nás dvou teď já jsem as bezbožnější. Ale kdo by se z toho radoval!“ –

- „Sloužils mu až na konec, tázal se Zarathustra zamyšleně po hlubokém mlčení, víš tedy, kterak zemřel? Je pravda, co se tvrdí, že ho zardousil soucit,  

- že viděl, kterak na kříži visí člověk, a že toho nesnesl, a že láska k člověku se stala jeho peklem a posléze jeho smrtí?“

Ale starý papež neodpovídal, nýbrž plaše a s bolestně ponurým výrazem pohlížel stranou.

„Nech ho, řekl Zarathustra po dlouhém přemýšlení a ještě stále se starému muži díval přímo do oka.

Nech ho; po něm je veta. A třeba ti je ke cti, že o tomto nebožtíkovi mluvíš jen dobré věci, víš přece stejně jako já, kdo to byl; a víš, že kráčel podivnými cestami.“

„Mluveno mezi třema očima, pravil starý papež obveselen (neb na jedno oko byl slep), ve věcech božích jsem – a smím také být – osvícenější než Zarathustra sám.  

Má láska mu sloužila po dlouhá léta, má vůle kráčela za vší vůlí jeho. Ale dobrý služebník ví všechno, ví též leccos, co jeho pán sám sobě skrývá.  

Byl to skrytý bůh, pln tajnůstkářství. Věru, ani k synu se nedostal než po tajných cestičkách. Před branou jeho víry stojí smilstvo.  

Kdo ho velebí jakožto boha lásky, nesmýšlí dosti vznešeně o podstatě lásky.

Což nechtěl tento bůh i soudcem být? Milující však miluje bez ohledu na odměnu a odplatu.

V mládí byl tento bůh z východních krajů tvrdý a mstivý a vystavěl si peklo k rozkoši svých miláčků.

Posléze však zestárl a změkl a stal se křehkým a soucitným, podobaje se spíše dědovi než otci, nejvíce pak staré klátivé babičce.

Tu seděl, zvadlý, ve svém koutku za pecí, trápil se pro své slabé nohy, znaven světem a znavené jsa vůle, a jednoho dne se udávil převelkým soucitem.“

„Starý papeži, prohodil Zarathustra, na to sám ses díval? Možná, že se tak událo: tak, a spolu i jinak. Umírají-li bohové, umírají vždy mnohonásobnou smrtí.

Ale budiž! Tak či onak, tak či onak, – je po něm veta! Mým uším i očím byl proti chuti, nerad bych mluvil hůře o jeho památce,

Miluji vše, co zírá jasně a mluví poctivě. On však – vždyť víš, starý kněze, bylo na něm cosi jako na tobě, něco kněžského –– byl mnohoznačný.

A také nezřetelný. Jak se na nás proto hněval ten soptící hněvivec, že mu prý špatně rozumíme! Ale proč nemluvil čistotněji?

A bylo-li to vinou našich uší, proč nám dal uši, jež ho špatně slyšely? Byl-li kal v našich uších, budiž! kdo jej tam vložil?

Příliš mnoho věcí se špatně vydařilo tomu hrnčíři-nedoukovi! Že se však mstil na svých hrncích a výtvorech za to, že se mu nepodařily, – to byl hřích proti dobrému vkusu.

I ve zbožnosti je dobrý vkus: ten posléze děl: ‚pryč s takovýmto bohem!

Raději býti bez boha, raději dělati osud na vlastní vrub, raději býti bláznem, raději sám býti bohem!“

– „Co slyším! zvolal tu starý papež, napínaje uši; ó Zarathustro, s touto svou nevěrou jsi zbožnější, než si myslíš! Nějaký bůh v tvém nitru tě obrátil na tvou bezbožnost.

Zdaž to není tvá zbožnost sama, jež ti již nedává věřiti v boha?

A tvá převelká poctivost tě ještě odvede kamsi mimo dobro a zlo!

Hled jen, co na tě čeká? Máš oči a ruku a ústa, to vše jest od věčnosti předurčeno k žehnání. Nežehná se samotnou rukou.

Tobě na blízku, třeba že chceš býti nejbezbožnější, větřím já tajnou vůni svatosti a dobroty, zavání to zde dlouhým žehnáním: je mi při tom dobře i bedně.

Dovol, bych byl tvým hostem, ó Zarathustro, jednu jedinou noc! Nikde na zemi nebude mi teď lépe než u tebe!“ –

„Amen! Staň se tak! pravil Zarathustra s velkým úžasem, tam nahoru vede cesta, tam je Zarathustrova sluj.

Rád bych tě, ctihodný, sám provázel, věř, neb miluji všechny zbožné lidi. Nyní mne však výkřik úzkosti spěšně od tebe odvolává.

V mé říši nechť mi nikdo nepřijde k úrazu; má jeskyně je dobrý přístav. A nejraději bych každého, kdo je smutný, postavil zas na pevnou půdu a na pevné nohy.

Kdo by však tvůj stesk ti s beder sňal? K tomu jsem příliš slab. Dlouho bychom se věru načekali, než by ti někdo zas probudil tvého boha.

Ten starý bůh totiž už nežije: ten je důkladně mrtev.“ –

Tak pravil Zarathustra.