NEJOHYZDNĚJŠÍ ČLOVĚK.

A zase běžely Zarathustrovy nohy horami a lesy a jeho oči hledaly a hledaly, nikde však nebylo viděti toho, jejž viděti chtěly, toho, jenž trpěl velikou úzkostí a úzkostí křičel. A Zarathustra po celé cestě plesal v srdci svém a byl vděčen. „Jaké to dobré věci, pravil, daroval mi dnešní den v odplatu za to, že zle se započal! Jaké podivné společníky jsem nalezl!  

Jejich slova budu teď dlouho žvýkati jako dobrá zrnka; můj zub je rozmele a rozmělní, až mi do duše potekou jako mléko!“ –  

Ale když cesta zase zahýbala za skálu, proměnila se pojednou krajina, a Zarathustra vstoupil jakoby do říše smrti. Zde trčely černé a rudé tesy: ni stéblo ni strom ni ptačí hlas. Byloť to údolí, jemuž se vyhýbala všechna zvířata – i šelmy; jen ohyzdní hadi jakéhosi druhu – tlustí a zelení –, když zestárli, přicházívali tam umírat. Proto slulo toto údolí u pastýřů: Hadí Smrt.  

Zarathustra však se pohroužil do černé vzpomínky, neboť mu bylo, jako by již jednou byl stál v tom údolí. A velká tíže se mu položila na mysl: takže kráčel pomalu a stále pomaleji, až se zastavil. Tu však, otevřev oči, uviděl cosi, co sedělo na cestě, majíc tvar člověka, a přece sotva vypadalo jako člověk: cosi nevyslovitelného. A pojednou přepadl Zarathustru veliký stud, že se na cos takového díval očima: červenaje se až nahoru po svůj bílý vlas, odvrátil pohled a zvedl nohu, by opustil to nehostinné místo. Tu však mrtvá pustina vydala hlas: z půdy totiž vy vřel chroptivý kloktavý zvuk, jako když voda za noci chroptí a kloktá zacpanými rourami, a posléze se z toho vydraly lidský hlas a lidská řeč: –a znělo to takto:  

„Zarathustro! Zarathustro! Hádej mou hádanku! Mluv, mluv! Co jest pomsta na svědkovi?  

Lákám tě zpátky, zde jest hladký led! Dej pozor, dej pozor, nezláme-li si tu tvá pýcha nohy!  

Připadáš si moudrým, ty pyšný Zarathustro! Hádej tedy hádanku, ty louskači tvrdých ořechů, – hádanku, jíž jsem já! Tedy mluv: kdo jsem já!“

- Ale když Zarathustra uslyšel tato slova, – co myslíte, že se tu přihodilo s jeho duší? Zachvátil ho soucit; a padl jedním rázem, tak jako dub, jenž dlouho vzdoroval mnoha drvoštěpům, padá těžce a náhle, k hrůze i těch, kdož jej káceli. Ale již se zase zvedl se země, a jeho tvář se zatvrdila.

„Poznávám tě, promluvil kovovým hlasem; jsi boží vrah. Pust mne.  

Nesnesl jsi toho, jenž tebe viděl, – jenž tě neustále viděl a skrz na skrz prohledal, ty nejohyzdnější člověče! Pomstil ses na tom svědkovi!“

Tak pravil Zarathustra a měl se k odchodu; nevyslovitelný člověk však sáhl po cípu jeho roucha a jal se znovu kloktat a lapat slova. „Zůstaň! pravil posléze

- zůstaň! Nemíjej mne! Uhodl jsem, která sekyra tě podtala: Zdar tobě, Zarathustro, že zase stojíš!

Vím dobře, uhodls, kterak jest u srdce tomu, kdo jej usmrtil, – kterak jest u srdce vrahu boha. Zůstaň! Posad se ke mně sem, není to nadarmo.

Ke komu jsem spěl, ne-li k tobě? Zůstaň, usedni! Nepohlížej však na mne! Prokazuj tak čest – mé ohyzdnosti!

Pronásledují mne: tys teď mým posledním útočištěm. Nepronásledují mne svou nenávistí, ani svými pochopy: – ó, takovému protivenství bych se vysmál, byl bych na ně hrd a radoval bych ze z něho!

Zda všechen úspěch až dosud nebyl u těch, kdož snášeli nejvíce protivenství? A kdo dobře umí pronásledovat, snadno se naučí následovat a poslouchat: – vždyť již je – pozadu! Ale jejich soucit to jest –

- jejich soucit to jest, jemuž unikám a před nímž k tobě utíkám. Ó Zarathustro, chraň mne, ty poslední mé útočiště, ty jediný, jenžs mne uhodl:

- uhodls, kterak jest u srdce tomu, kdo usmrtil jej. Zůstaň! a chceš-li odejiti, netrpělivce, nejdi cestou, kterou jsem přišel.Ta je špatná!

Máš na mne zlost, že již příliš dlouho koktám a jektám? A že ti již dávám radu? Ale věz, jsem to já, nejohyzdnější člověk,

- jenž má také největší, nejtěžší nohy. Kudy já jsem šel, tam je cesta špatná. Rozšlapám a ušlápnu všechny cesty.

Že jsi mne však mlčky míjel a že jsi se začervenal, to jsem postřehl, dle toho jsem poznal, že jsi Zarathustra.

Každý jiný byl by mi hodil svou almužnu, svůj soucit, jak pohledem, tak řečí. K tomu však – nejsem dost žebrákem, to jsi uhodlk tomu jsem příliš bohat, bohat velkými věcmi, hroznými, nejohyzdnějšími,nejnevyslovitelnějšími! Tvůj stud, ó Zarathustro, mne poctili

Jenom stěží jsem se dostal z tlačenice soucitných, – bych nalezl jediného, jenž dnes hlásá ‚Soucit jest dotěrný* – bych nalezl tebe, ó Zarathustro!

- buď si to člověka, bud si to boha soucit: soucit se příčí studu. A nechtíti pomoci je leckdy vznešenější než ona ctnost, jež přiskakuje na pomoc.

Ale míti soucit: to se dnes zove pravou ctností u všech malých lidí: – ti nemají úcty před velkým neštěstím, před velkou o-hyzdností, před velkou zrůdností.

Přes ty všechny já zírám do dálky jako pes přezírá hřbety hemžících se ovčích stád. Jsou to malí šediví lidé s měkkou vlnou, měkkou vůlí!

Jako volavka pohrdavě, s hlavou na zad, zírá do dálky přes mělké rybníky: tak zírám já do dálky přes hemžení malých šedivých vln a vůlí a duší.

Příliš dlouho těm malým lidem dávali za pravdu: i dali jim posléze též moc –teď káží: ‚dobré jest jen to, co malí lidé dobrým zvou a co schvalují.‘

A ‚pravda‘ zve se dnes, co pravil onen kazatel, jenž sám přišel z jejich řad, onen podivný světec a přímluvci malých lidí, jenž si dal svědectví: ‚já – jsem pravda‘.

Že malým lidem teď už dlouho roste hřebínek – to zavinil onen neskromný člověk, jenž neučil malému bludu, an učil: ‚já – jsem pravda‘.

Bylo kdy nějakému neskromnému člověku odpověděno zdvořileji? – Ty však, ó Zarathustro, šels mimo něj a děl jsi: ‚Ne! Ne! Třikráte ne!‘

Varovals před jeho bludem, tys prvý varoval před soucitem – ale ne, že bys varoval všechny či nikoho, nýbrž sebe jsi varoval a kdo tvého jsou rodu.

Stydíš se studu velkého trpitele; a věru,kážeš-li: ‚od soucitu přichází velký mrak, střežte se, lidé!‘

– učíš-li: ‚všichni tvořící jsou tvrdi, všechna veliká láska jest vyšší než jejich souciť: ó Zarathustro, tu se mi zdá, že se vyznáš předobře ve znameních povětrnosti!

Sám však – varuj sám sebe též před vlastním svým soucitem! Neb mnoho lidí je na cestě k tobě, mnoho trpících, pochybujících, zoufajících, tonoucích, mrznoucích –

Varuji tě též sám před sebou. Uhodls mou nejlepší, nejhorší hádanku, mne sama i můj čin. Znám sekyru, jež tě srazí.

On však – musil zemříti: viděl očima, jež viděly vše, – viděl hloubky a propasti člověka, viděl všechnu jeho tajenou potupu a ohyzdnost.

Jeho soucit neznal studu: lezl do mých nejšpinavějších koutů. Ten nejzvědavější, příliš dotěrný, příliš soucitný – musil zemříti.  

Stále viděl mne: na takovém svědkovi chtěl jsem se pomstítči sám již nebýt na živu.  

Bůh, který viděl vše, i člověka: ten bůh musil zemříti! Člověk nesnese, aby takový svědek žil.“  

Tak pravil nejohyzdnější člověk. Zarathustra se však zdvihl a měl se k odchodu: neboť ho záblo až do vnitřností.  

„Ty nevyslovitelný, pravil, varovals mne před svou cestou.V dík za to ti chválím cestu svou. Hled, tam nahoře je Zarathustrova sluj.  

Velká je má sluj a hluboká a s mnoha kouty; tam nejskrytější najde skrýš.

A těsně u ní je na sto doupat a dutin pro plazící se, třepotavou a skotačící zvěř. Ty vypuzený, jenž sám sebe vypudils, nechceš bydliti mezi lidmi a u lidského soucitu? Dobrá, jednej jako já! Tak se u mne přiučíš; jen, kdo jedná, se učí.

A zprvu a nejprve mluv s mými zvířaty! Nejpyšnější zvíře a nejchytřejší zvíře – ta jsou asi nám oběma pravými rádci!“

Tak pravil Zarathustra a šel svou cestou ještě zadumaněji a pomaleji než před tím: neb sám sebe na mnoho se tázal a nedovedl si snadno odpověděti.

„Jak je člověk ubohý! uvažoval v srdci svém, jak je ohyzdný, jak chroptí, jak je pln skrytého studu!

Říkají mi, že člověk miluje sám sebe; ach, jak velká jest asi tato sebeláska! Kolik pohrdání má proti sobě!

Také ten zde sám sebe miloval, jako sám sebou povrhoval – je mi velkým milujícím a velkým povrhovatelem.

Nikoho jsem ještě nenašel, kdo by sebou povrhoval hlouběji; i to jest výška. Běda, byl to snad onen vyšší člověk, jehož výkřik jsem zaslechl?

Miluji veliké povrhovatele. Člověk však je cosi, co musí býti překonáno.“ — - -