DOBROVOLNÝ ŽEBRÁK.
Když Zarathustra opustil nejohyzdnějšího člověka, záblo ho a cítil se osamělý: velký mráz a osamělost se mu totiž kladly na smysly, tak že i jeho údy se tím ochladily. A jak stoupal dál a dále, nahoru, dolů, brzy podél zelených pastvin, ale též přes divoká kamenitá ložiska, kudy kdys potok asi burácel v netrpělivých snech: tumu pojednou bylo zas tepleji a srdečněji.
„Co se mi to stalo? ptal se sám sebe,něco teplého a živoucího mne osvěžuje, jest mi to patrně na blízku.
Již se cítím méně osamělý; nepovědomí druhové a bratří těkají kol mne, jejich teplý dech mi sahá do duše.“
Ale když se vůkol rozhlížel a hledal těšitele své samoty: hle, byly to krávy, jež na výšině stály pohromadě; jich blízkost a vůně byla mu zahřála srdce. Ty krávy však, jak se zdálo, horlivě naslouchaly komusi, kdo k nim promlouval, a nevšímaly si příchozího. A jak se jim Zarathustra ocitl zcela na blízku, zaslechl zřetelně, že lidský hlas zaznívá z jejich středu; a zřejmě všechny krávy stáčely hlavy k mluvícímu.
Tu vyskočil Zarathustra hbitě nahoru a protlačil se kravami, neboť se bál, že se tu někomu něco přihodilo a že mu v jeho strádání soustrast krav sotva pomůže. V tom se však mýlil; neboť hle, seděl tam člověk na zemi a zdálo se, že kravám domlouvá, by se ho nestrachovaly: mírumilovný člověk a kazatel na hoře, z jehož očí kázala dobrota sama. „Co tu hledáš?“ zvolal Zarathustra překvapen.
„Co tu hledám? odpověděl: totéž, co ty, rušiteli míru! pozemské blaho!
K tomu cíli bych se však chtěl dát poučiti těmito kravami. Neboť víš, skoro celé ráno již jim domlouvám, a právě mi chtěly odpověděti. Proč je vyrušuješ?
Neobrátíme-li se a nebudeme-li jako krávy, nikoli nevejdeme do království nebeského. Měli bychom se od nich totiž naučiti jedné věci: přežvykování.
A věru, by člověk i všecken svět získal, té jediné věci pak se nenaučil, totiž přežvykování: co by to bylo plátno! Nezbavil by se svého stesku
- velkého svého stesku: ten se však dnes zove hnus. Kdo dnes hnusem nemá naplněno srdce, ústa i oči? I ty! I ty! Ale pohleď jen na tyto krávy!“ –
Tak pravil kazatel na hoře a pohlédl potom svým zrakem na Zarathustru, – neb až dosud láskyplně lpěl pohledem na kravách –: tu se však proměnil. „Kdo je ten, s nímž mluvím? zvolal polekán a vyskočil.
Toť člověk bez hnusu, toť Zarathustra sám, vítěz nad velkým hnusem, toť oko, toť ret, toť srdce Zarathustry samotna.“
A co takto mluvil, s očima přetékajícíma líbal ruce toho, k němuž promlouval, a vedl si zcela jako kdosi, komu z nenadání s nebes padne drahocenný klenot a dar. Krávy se však na to vše dívaly a divily se.
„Nemluv o mně, ty podivný! ty líbezný! pravil Zarathustra a bránil se jeho něžnosti, vypravuj mi z prvu sám o sobě! Ne-jsi-li ty ten dobrovolný žebrák, jenž kdysi velké bohatství od sebe odvrhl,
- jenž se styděl za své bohatství i za bohaté lidi a uprchl k nejchudším, aby jim daroval ze své hojnosti a své srdce jim dal? Oni ho však odmítli.“
„Oni mne však odmítli, pravil dobrovolný žebrák, vždyť to víš. I šel jsem posléze ke zvířatům a k těmto kravám zde.“
„Tu jsi poznal, vpadl mu Zarathustra do řeči, oč je těžší za pravdu dávati než právo si brati, poznals, že dobře obdarovávati jest umění, ba poslední a nejlstivější mistrovské umění dobroty.“
„Obzvláště dnes, odpověděl dobrovolný žebrák: dnes totiž, kdy vše nízké se vzepřelo a splašilo a svým způsobem zpupnělo: totiž po způsobu luzy.
Neboť přišla jest hodina – však to víš – pro velikou, nebezpečnou, dlouhou a pomalou vpouru luzy a otroků: a vzpoura roste a roste!
Teď nízké lidi rozhořčuje každé dobrodiní a malé podarování; a přebohatí nechť jsou na stráži!
Kdo dnes, jako břichaté lahve, kape z krků příliš úzkých, – nechť pomní, že takovým lahvím dnes rádi urazí hrdlo a zlámou vaz.
Chtivá hltavost, závistivá žluč, utrápená mstivost, pýcha luzy: to vše mi vskočilo do tváře. Již není pravda, že chudí jsou blahoslaveni. Říše nebeská však jest u krav.“
„A proč ne u bohatých?“ tázal se Zarathustra pokušitelsky, zadržuje krávy, jež důvěrně a horce dýchaly na mírumilovného.
„Co mne pokoušíš? odpověděl. Vždyť sám to víš ještě lépe než já. Co že mne pudilo k nejchudším, ó Zarathustro? Co jiného leč hnus z našich nejbohatších?
- z trestanců bohatství, kteří si se studenýma očima, s vilnými myšlenkami svou výhodu vyhrabou z každého smetí; hnus z této chátry, jež k nebi páchne,
- z této pozlacené, porušené luzy, jejíž otcové byli zloději či mrchožravci či hadrníky a měli povolné, vilné, zapomněnlivé ženy: – neb žádná z nich nemá daleko k nevěstce
- luza nahoře, luza dole! Co je dnes ještě ‚chudý´ a ‚bohatý‘! Tomu rozdílu jsem se odnaučil, – tu jsem utekl a utíkal vždy dál a dál, až jsem došel k těmto kravám.“
Tak pravil mírumilovný a sám horce oddechoval a potil se za těch slov: takže se krávy poznovu podivily. Zarathustra mu však stále úsměvně pohlížel do tváře, když tak tvrdě mluvil, a mlčky při tom potřásal hlavou.
„Činíš si násilí, kazateli na hoře, užívaje tak tvrdých slov. Pro takovou tvrdost ti nenarostla ústa ni oko.
Ani žaludek, jak se mi zdá; tomu se příčí všechna taková zlost a zášť a takové překypování pěn. Tvému žaludku chce se mírnější potravy: nejsi řezníkem.
Spíše zdáš se mi bylinářem a kořenářem. Snad žvýkáš zrní. Dojista však nepřeješ rozkošem masa a miluješ med.“
„Dobře jsi mne uhodl, odpověděl dobrovolný žebrák s úlevou v srdci. Miluji med, žvýkám též zrní, neboť jsem hledal, co příjemně chutná a působí čistý dech:
- i to, co vyžaduje dlouhého času: práci celodenní a práci pro ústa mírných zahalečů a povalečů.
Nejdále ovšem došly tyto krávy: vynalezly si přežvykování a leží na slunci. Také se zdržují všech těžkých myšlenek, jež nadýmají srdce.“
„Nuže dobrá! vece Zarathustra: měl bys viděti též moje zvířata, mého orla a mého hada, – jim není dnes rovných na zemi.
Hleď, oním směrem jde cesta k mé sluji: bud tuto noc jejím hostem. A mluv s mými zvířaty o štěstí zvířat,
- až sám přijdu domů. Neb nyní mne výkřik úzkosti spěšně od tebe odvolává. Také nový med najdeš u mne, ledově čerstvý plástevní zlatý med: ten si vezmi!
Nyní však čerstva se rozluč se svými kravami, ty podivný! ty líbezný! třeba že ti to bude za těžko. Neb jsou to tví nejvřelejší přátelé a učitelé!“ –
„– Vyjma jediného, jejž mám ještě více v lásce, odpověděl dobrovolný žebrák. Ty sám jsi dobrý, ba lepší než kráva, ó Zarathustro!“
„Pryč s tebou, pryč! zlý lichotníku! zvolal Zarathustra pln zloby, co mne kazíš takovou chválou a takovým lichotivým medem?“
„Pryč ode mne, pryč!“ zvolal ještě jednou a zamával holí za dobrovolným žebrákem; ten však horem pádem utekl.