STÍN.

Sotva však utekl dobrovolný žebrák a Zarathustra byl zase sám, zaslechl za sebou nový hlas, volající: „Stůj! Zarathustro! Počkej přec! vždyť jsem to já, ó Zarathustro, já, tvůj stín!“Zarathustra však nečekal, neboť ho přepadla náhlá rozmrzelost nad tím návalem a tlačenicí v jeho pohoří. „Kam se poděla má samota? pravil.  

Věru, mám toho již dost; toto horstvo se hemží lidmi, mé království již není s tohoto světa, potřebuji nových hor.  

Můj stín že mne volá? Co záleží na mém stínu! Nechť utíká za mnou! já – mu uteku.“  

Tak pravil Zarathustra svému srdci a utekl. Ale ten, jenž se za ním ozval, byl mu v patách, tak že v brzku utíkali za sebou tři lidé, totiž napřed dobrovolný žebrák, pak Zarathustra a na třetím a posledním místě jeho stín. Neběželi dlouho a Zarathustra se již vzpamatoval ze své pošetilosti a rázem setřásl všechnu mrzutost a rozmrzelost.  

„Jak! pravil, nedály se od jakživa nejsměšnější věci u nás starých poustevníků a světců?  

Věru, vysoko vzrostla má pošetilost v horách! Teď slyším, jak se šestero starých bláznovských hnátů klátí za sebou! Ale což se Zarathustra smí báti stínu? Konec konců se mi také zdá, že má delší nohy.“  

Tak pravil Zarathustra, směje se očima i vnitřnostmi, zastavil se a rychle se obrátil – a hle, skoro při tom porazil toho, jenž byl jeho nohsled a stín: tak těsně mu již byl v patách a tak byl také sláb. A když ho Zarathustra změřil očima, lekl se jako nenadálého přízraku: tak tence, začernale, dutě a vyžile vyhlížel ten nohsled.  

„Kdo jsi? tázal se Zarathustra prudce, co tu děláš? A proč se zveš mým stínem? Nelíbíš se mi.“

„Odpusť mi, odpověděl stín, že jím jsem; a nelíbím-li se ti, nuž, ó Zarathustro! v tom chválím tebe i tvůj dobrý vkus.  

Jsem poutník, jenž se ti už mnoho nachodil v patách: vždy jsem byl na cestě, ale bez cíle, též bez domova: a tak mi věru málo chybí k věčnému židu, až na to, že nejsem věčný, ani žid.

Jak? Což na vždy mám být pocestný? Být každým větrem zmítán, být nestálý, být štván? Ó země, jsi mi příliš kulatá!

Na každém povrchu jsem již seděl, jako znavený prach jsem usínal na zrcadlech a okenních tabulích: vše ode mne bére, od ničeho nic nedostávám, hubnu, – skoro se podobám stínu.

Za tebou však, ó Zarathustro, létal a spěchal jsem nejdéle, a třeba že jsem se před tebou ukrýval, býval jsem přece tvým nejlepším stínem: kdekoli jsi seděl, tam seděl jsem též.

S tebou jsem obcházel po světech nejvzdálenějších a nejstudenějších, jako přízrak, jenž dobrovolně běhá po zimních střechách a po sněhu.

S tebou jsem mířil do všeho zakázaného, nejhoršího, nejvzdálenějšího: a je-li co na mně ctností, tedy to, že jsem neměl strachu z žádného zákazu.

S tebou jsem lámal vše, cokoli jsem uctíval ve svém srdci, všechny mezníky a obrazy jsem zpřerážel, za nejnebezpečnějšími touhami jsem běhal, – věru, přes jakýkoli zločin jsem jedenkráte přeběhl.

S tebou jsem se odnaučil víře v slova i hodnoty a velká jména. Svléká-li ďábel kůži, nestoupne se s něho při tom i jeho jméno? Toť totiž také kůže. Ďábel sám je snad – kůže.

,Nic není pravda, vše jest dovoleno‘: tak jsem k sobě promlouval. Do nejstudenějších vod jsem se vrhal po hlavě i po srdci. Ach, jak často jsem tu pak stál nahý jako rudý rak!

Ach, kam se mi podělo vše dobro a všechen stud a všechna víra v dobré lidi! Ach, kam se poděla ona prolhaná nevinnost, již jsem kdysi měl, nevinnost dobrých lidí a jejich šlechetných lží!

Příliš často, věru, byl jsem pravdě těsně v patách: a v tom mne ušlápla. Leckdy jsem mněl, že lžu, a hle! teprve tehdy jsem zastihl – pravdu.

Příliš mnoho věcí se mi vyjasnilo: teď mi již nic po nich není. Nic již nežije, co bych miloval, – jak mohu ještě milovat sebe sama?

‚Žíti dle vlastní chuti, či vůbec nežiti‘: tak tomu chci, tak tomu chce i nejsvětější člověk. Ale běda! jak pak já bych měl ještě – chuť?

Mám ještě – cíl? Mám přístav, do něhož spěje má plachta?  

Mám příznivý vítr? Ach, jen kdo ví, kým pluje, ví též, který vítr je přízniv, který vítr je jeho.  

Co mi ještě zbylo? Srdce, mdlé a drzé; těkává vůle; třepotavá křídla; zlomená páteř.  

Hledání mého vlastního domova: ó Zarathustro, víš, to hledání a zkoušení bylo mým vlastním pokušením, to mne ještě vstřebá.  

‚Kde jest – můj domov?“ Po něm se ptám a pátrám a pátral jsem a nenašel jsem ho. O věčné Všude, ó věčné Nikde, ó věčná – marnost!“

Tak pravil stín, a Zarathustrova tvář se dloužila za jeho slov. „Jsi mým stínem, pravil posléz truchlivě.  

Tvé nebezpečí není malé, svobodný duchu a poutníku! Zlý den jsi měl: hled, by ti nevzešel ještě horší večer!  

Lidem tak nestálým jako tys, i žalář se na konec zdá blaženstvím. Viděls kdy, jak spí chycení zločinci? Spí klidně, kochají se svým novým bezpečím.  

Střež se, by tě posléze nezajala nějaká těsná víra, nějaký tvrdý přísný blud! Neb nyní tě svádí a pokouší vše, co je těsné a pevné.

Ztratils cíl: běda, kterak tu ztrátu sneseš a zda se žertem přes ni přeneseš? Vždyť s ní – jsi ztratil též cestu!  

Ubohý, unavený, těkavý tuláku, zmatený motýle! chceš na tento večer míti odpočinek a přístřeší? Tedy jdi nahoru k mé sluji!  

Tímto směrem vede cesta k mé sluji. A nyní ti zas rychle uteku. Již se na mne klade jakoby stín.  

Poběhnu sám, aby kol mne bylo zas jasno. K tomu mi ještě dlouho a vesele třeba být na nohou. Večer se však u mne – tančí!“ – –

Tak pravil Zarathustra.