O POLEDNÁCH.

A Zarathustra běžel a běžel a nikoho již nenašel a byl sám a nalézal stále sebe sám a kochal se svou samotou a vpíjel ji a myslil na dobré věci, – po dlouhé hodiny. V hodinu polední však, když slunce mu stálo právě nad hlavou, octl se u starého křivého a sukovatého stromu, jenž bohatou láskou vinné révy kolem kol byl objímán a před sebou samým skryt: žluté hrozny v chumáči visely s kmene vstříc putujícímu. Tu dostal chuť, uhasit malou žízeň a utrhnout si hrozen; ale když natáhl již rámě, dostal ještě větší chuť na něco jiného: totiž, aby si v tu hodinu dokonalého poledne lehl pod strom a aby spal.

Tak učinil; a sotva ležel na zemi, v tichu a útulku pestré trávy, již zapomněl na svou malou žízeň a usínal. Neboť, jak praví Zarathustrovo přísloví: jedna věc je nutnější než druhá. Jen oči se mu nezavíraly: – nemohly se totiž vynadívat na strom a na lásku vinné révy a nemohly se toho vynachválit. Usínaje pak, Zarathustra promlouval k svému srdci:

„Tiše! Tiše! Neuzrál svět právě k dokonalosti? Co se to se mnou děje?

Jako půvabný větřík tančí neviděn po hlazené mořské podlaze, lehounký, lehký jak pírko: tak – po mně tančí spánek.

Oka mi nepřivírá, duši mi nechá bdít. Je lehounký, věru! lehký jak pírko.

Přemlouvá mne, nevím jak?, zevnitř na mne tuká lichotivou rukou, přemáhá mne. Ano, přemáhá a nutí, by se má duše natáhla:  

- jak se mi dlouží a jak zemdlívá moje podivná duše! Přiblížil se jí, teď o polednách právě, večer sedmého dne? Putovala již příliš dlouho a blaženě mezi dobrými zralými věcmi?

Natahuje se a prodlužuje se – tak, do délky! a zase! nehnutě leží má podivná duše. Příliš mnoho dobra již chutnala, tísní ji tento zlatý stesk, i špoulí ústa.

- Jako loď, jež veplula do své nejtišší zátoky: – teď přistává na souši, mdlá dlouhými cestami a nejistými moři. Zda souš není věrnější?

Jako taková loď si lehá a tulí se k zemi: – tu stačí, by pavouk se země k ní předl svou nit. Silnějších lan tu netřeba.

Jako taková umdlená loď v nejtišší zátoce: tak odpočívám a Čekám i já na blízku země, jí věren a důvěřuje, k ní přivázán nitmi nejtenčími.

Ó štěstí! Ó štěstí! Chce se ti zpívat, ó duše má? Ležíš v trávě. To je však tajná slavnostní chvíle, kdy není pastýře, jenž na (létnu by pískal.

Tiše lež! Horké poledne na nivách spí. Nezpívej! Tiše! Svět je dokonalý.

Nezpívej, ty křidélko v trávě, ó duše má! Ani šept! Hled jen – staré poledne spí, pohybuje ústy: zda nevpíjí právě krůpěj štěstí  

- starou hnědou krůpěj zlatého štěstí, zlatého vína? Zašustilo to přes toho spáče, jeho štěstí se směje. Tak – směje se bůh. Tiše! –

‚K štěstí! jak málo již stačí k štěstí!´ Tak říkával jsem kdys a připadal si chytrým. Bylo to však rouhání: to jsem teď poznal. Chytří blázni mluví lip.

Právě nejmenší věci, právě nejtišší a nejlehčí, zaharašení ještěrky, dech, šustot, oka mžik – málo, toť podstata nejlepšího štěstí. Tiše!

- Co se mi stalo: slyš! Neodletěl to čas? Nepadám? Nepadl jsem – slyš! do studny věčnosti?

- Co se mi děje? Tiše! Bodnutí – běda – v mé srdce? V mé srdce! Ó, pukni mé srdce, pukni po takovém blaženství, po takovém bodnutí!

- Jak? Nestal se svět právě dokonalým? Oblým a zralým? O toho zlatého oblého prstenu – kam as ulétá? Poběhnu za ním? Pst!

Tiše „(a zde se Zarathustra protáhl a cítil, že spí.)

„Vstaň! pravil sám sobě, ty spáči! Polední spáči! Nuž dobrá a vzhůru, vy staré nohy! Je čas a více než čas, ještě vám zbyl notný kus cesty –

Teď jste se vyspaly, jak dlouho spaly jste as? Půl věčnosti! Nuž dobrá a vzhůru teď, staré mé srdce! A když ses tak vyspalo, jak dlouho smíš – bdít?“  

(Ale tu zase již znova usnul, a jeho duše mu odporovala a bránila se a opět ulehla) – „Nech mne přec! Tiše! Neuzrál svět právě k dokonalosti? O toho zlatého oblého míče!“ –  

„Vstaň, pravil Zarathustra, ty malá zlodějko, ty zahalečko! Jak? Stále ještě se protahovat, zívat, vzdychat, padat v hloub do hlubokých studen?  

Kdo že jsi! Ó duše má!“ (a tu se zalekl, neb sluneční paprsek spadl s nebes na jeho tvář.)  

„Ó nebe nade mnou, pravil vzdychaje a posadil se zpříma, zíráš na mne? Nasloucháš mé podivné duši?  

Kdy vpiješ tuto krůpěj rosy, jež spadla na všechny pozemské věci, – kdy vpiješ tuto podivnou duši –  

– kdy, studno věčnosti! ty úsměvná, hrůzná polední propasti! kdy do sebe nazpět vpiješ mou duši?

Tak pravil Zarathustra a pozvedl se s lože pod stromem jakoby z cizího zmámení: a hle, tu stále ještě svítilo slunce kolmo nad jeho hlavou. Z čehož by se právem dalo souditi, že Zarathustra tenkrát nedlouho spal.