UVÍTÁNÍ.

Teprve pozdě odpoledne vracel se Zarathustra, po dlouhém marném hledání a těkání, opět ke své sluji. Ale když stál sotva dvacet kroků před ní, stalo se, čeho teď nijak neočekával: znovu zaslechl velký onen výkřik úzkosti A ku podivu! tentokráte zazníval z jeho vlastní sluje. Byl to však táhlý, mnohonásobný, nezvyklý výkřik, a Zarathustra zřetelně rozeznával, že se skládá z mnoha jednotlivých hlasů, třeba že na dálku zněl jako výkřik z jediných úst,  

I přiskočil Zarathustra k jeskyni, a hle! jaký pohled naň čekal po tom poslechu! Seděli tam pohromadě všichni, mimo něž byl za celý den kráčel: král po pravici i král po levici, starý kouzelník, papež, dobrovolný žebrák, stín, člověk svědomitého ducha, smutný věštec a osel; nejohyzdnější člověk si však nasadil korunu a ovinul dvé nachových pásů – neboť, jako všichni ohyzdní lidé, rád se přestrojoval a vyšňořoval. A uprostřed té zarmoucené společnosti stál Zarathustrův orel, zježen a zneklidněn, protože měl odpovídati na příliš mnoho věcí, na něž jeho hrdost neměla odpovědi; a chytrý had mu visel kolem krku.  

Na to vše se Zarathustra díval s velikým údivem; potom však s vlídnou zvědavostí zkoumal jednotlivě každého ze svých hostí, četl v jejich duších a divil se znovu. Zatím se shromáždění pozdvihli se svých sedadel a uctivě čekali, až Zarathustra promluví. A Zarathustra pravil:  

„Vy, kdož si zoufáte! Vy podivní! Váš výkřik úzkosti jsem tedy slyšel? A teď také vím, kde hledati toho, jejž jsem dnes nadarmo hledal: vyššího člověka –:  

– v mé vlastní sluji sedí ten vyšší člověk! Ale co se divím! Což jsem ho sám k sobě nepřilákal obětováním medu a lstným lákáním svého štěstí?  

Ale zdá se mi, že jste si navzájem špatnou společností; jeden druhému si srdce as obtěžkáváte mrzutostí, jak tu tak sedíte pohromadě, vy lidé volající výkřikem úzkosti. Je třeba, by teprve přišel kdosi,  

- kdosi, jenž vás opět rozesměje, dobrý nějaký radostný šašek a tanečník a vítr a větroplach, nějaký starý blázen: – nemyslíte?

Promiňte mi jen, vy, kdož si zoufáte, že před vámi mluvím tak malými slovy, nedůstojnými věru takových hostí! Avšak neuhodnete, co mi mé srdce rozdovádělo:  

- vy sami a pohled na vás mne rozdováděl, promiňte! Neb každý, kdo se dívá na zoufajícího člověka, stává se odvážným a dovádivým. Každý si připadá silným dost, aby potěšoval zoufalého.

Mně samému jste dali tu sílu, – dobrý to dar, vznešení moji hosté! Poctivý pohostinský dar! Tedy se teď nezlobte, že vám nabízím též svých vlastních darů.

To zde jest moje říše a moje panství: co však mého jest, na tento večer a na tuto noc budiž vaše. Má zvířata vám budou sloužiti: má sluj vám budiž místem odpočinku!

U mne doma nechť si nikdo nezoufá, ve svém honebním okrese ochráním každého od jeho divokých zvířat. Tot prvé, co vám nabízím: bezpečí!

A za druhé: svůj malík. Máte-li fen, nuž dobrá, vezměte i celou ruku! a mé srdce k tomu! Vítám vás, vítám, moji hosté!“

Tak pravil Zarathustra a smál se láskou i zlobou. Po tomto uvítání uklonili se hosté znovu a uctivě mlčeli; král po pravici mu však odpověděl jejich jménem.

„Dle toho, ó Zarathustro, kterak jsi nám podal ruku a proslovil pozdrav, poznáváme, že jsi Zarathustra. Pokořil ses před námi; skoro jsi ublížil naší uctivosti –:

- kdo by se však dovedl pokořovati s takovou pýchou jako ty? To nám již dodává zmužilosti, je to lahodou našim očím a srdcím.

Bychom toto jediné uzřeli, rádi bychom vystoupili na vyšší hory než tato zde. Neboť jsme přišli z touhy, abychom uviděli, co rozjasní kalné oči.  

A hle, již pominulo všechno naše úzkostné volání. Již se nám vznícené rozevřely smysl i srdce. Skoro se již naše odvážlivost mění v dovádivost.

Ó Zarathustro, nic utěšenějšího neroste na zemi než vysoká a silná vůle: toť nejkrásnější zemská rostlina. Celá krajina se potěší jediným takovým stromem.

K pinii přirovnávám toho, kdo vzroste jako ty, ó Zarathustro: tak do délky, tak mlčelivě, tvrdě, o samotě, nádherně; toho, kdo má nejlepší, nejpružnější dřevo,

- kdo však posléze vztáhne silné zelené ratolesti po svém vlastním panství, kdo silnými otázkami se táže vichrů a vichřic a všeho, co zdomácnělo na výšinách,  

- a kdo ještě silněji pak odpovídá, vítězný velitel: ó, každý by stoupal na vysoké hory, uvidět takové rostliny!

Tvým stromem zde, ó Zarathustro, občerství se i člověk ponurý a zrůdný, pohledem na tebe i nestálý člověk se upevní a vyléčí své srdce.

A věru, dnes mnoho očí utkvívá na tvé stráni a na tvém stromě; veliká touha se vydala na cestu, a leckdo se naučil otázce: kdo jest Zarathustra?

A komukoli kdy do ucha skanul tvůj zpěv a med: všichni ti u-krytí, všichni samotáři samojediní a dvojjediní promluvili pojednou k svému srdci:

,Je Zarathustra ještě živ? Život již nemá ceny, všechno je jedno, všechno je marnost: leda – že budeme žiti se Zarathustrou!‘

‚Proč nepřichází, jenž tak dávno ohlásil svůj příchod? tak se mnoho lidí ptá; pohltila ho samota? Či máme my snad přijití k němu?‘

Teď se stává, že samota sama zpuchří a rozlomí se, jako hrob, jenž se rozlomí a již neudrží svých mrtvol. Všude je zřít lidi z mrtvých vstalé.  

Teď kolem tvé hory, ó Zarathustro, stoupají, stoupají vlny. A byt i tvá výška byla sebe vyšší, mnoho lidí je k tobě puzeno; již nebude dlouho na suchu tvůj člun.  

A že my, kdož si zoufáme, přišli jsme teď do tvé sluje a že si již nezoufáme: toť jenom zvěst a předzvěst, že lepší lidé jsou na cestě k tobě,

- neboť on sám je na cestě k tobě, poslední ten zbytek boha mezi lidmi, to znamená: všichni oni lidé veliké touhy, velikého hnusu, velikého rozmrzení,  

- všichni, kdož nechtějí žít, leda že se zas naučí doufati – leda že se od tebe, ó Zarathustro, naučí doufati velikou nadějí!“

Tak pravil král po pravici a chopil se Zarathustrovy ruky, aby ji políbil; Zarathustra však zabránil jeho poctě a polekán u-stoupil, mlčky a náhle unikaje jakoby do dalekých dálek. Po malé chvíli však byl již zase u svých hostí, pohlédl na ně jasnýma, zkoumajícíma očima a pravil:

„Moji hosté, vyšší vy lidé, promluvím s vámi po našem a zřetelně. Já jsem v těchto horách nečekal na vás.

Věru, vy všichni jste jistě vyšší lidé: pro mne však – nejste dost vysocí ani silní dost

Pro mne, to jest: pro ono neúprosné, co ve mně mlčí, co však nebude mlčeti na věky. A třeba že ke mně patříte, přece mi nejste pravou rukou.

Kdo totiž sám stojí na chorých a křehkých nohou jako vy, ten chce přede vším jedno, ať již to ví či si to skrývá: aby ho bylo setřeno.

Svých paží a svých nohou však nešetřím, nešetřím svých válečníků: jak byste se tedy hodili pro moji válku?

S vámi bych si zkazil i každé vítězství. A leckdo z vás by upadl, sotva že by jen zaslechl mých bubnů hlasitý třesk.

Také mi nejste dost krásní a urození. Potřebuji pro své nauky čistých hladkých zrcadel; na vašem povrchu však se pitvoří můj vlastní obraz.

Vaše bedra se hrbí pod nejedním břemenem, pod nejednou vzpomínkou; nejeden zlý trpaslík dřepí ve vašich koutech. I ve vás ukrývá se luza.

A byt jste i byli vznešení a vznešenějšího rodu: mnoho na vás jest křivého a znetvořeného. Není kováře, jenž by z vás ukul rovné a přímé lidi.  

Jste jen mosty: nechť vyšší lidé po vás kráčejí na druhý břeh! Značíte stupně: nehněvejte se tedy na toho, kdo stoupá přes vás do své vlastní výšky!

Z vašeho semene snad i mně jednou vzroste pravý syn a dokonalý dědic: to však jest v dálce. Vám samotným nenáleží mé dědictví a jméno.

Nečekám na vás v těchto horách zde, nesmím s vámi sestoupiti naposledy v hloub. Přišli jste mi jen jakožto předzvěst, že jsou již vyšší lidé ke mně na cestě,

nikoli lidé veliké touhy, velikého hnusu, veliké rozmrzelosti, nikoli ti, jež jste nazvali posledním zbytkem boha,

- ne! Ne! Třikráte ne! Na jiné lidi čekám v těchto horách zde a nohou svou bez nich odsud nevykročím,  

- na vyšší lidi čekám, na silnější, vítěznější, smělejší, na takové, již jsou pravoúhle stavěni tělem i duší: je nezbytno, aby přišli smějící se lvové!

Ó moji hosté, vy podivní, – nezaslechli jste ještě o mých dětech? Ani o tom, že jsou na cestě ke mně?

Mluvte mi přec o mých zahradách, o mých blažených ostrovech, o mém novém krásném pokolení, – proč mi o tom nemluvíte?

Ten pohostinský dar si vyprošuji na vaší lásce, byste mi mluvili o mých dětech. Proto jsem bohat, proto jsem zchudl: čeho jsem se nevzdal,  

- čeho bych se nevzdal, bych měl to jediné: tyto děti, tento živoucí sad, tyto stromy života, bych měl stromy své vůle a nejvyšší své naděje!“

Tak pravil Zarathustra a náhle se v řeči zarazil: neboť ho přepadla jeho touha, i zavřel oči a ústa pohnutím svého srdce. A i všichni hosté mlčeli a stáli nehnutě a zmateně: až na to, že starý věštec rukama a posuny dával znamení.