VEČEŘE.

Na tomto místě totiž věštec přerušil vítání Zarathustry a jeho hostí: protlačil se do předu jako kdosi, kdo nemá nazbyt času, chopil se Zarathustrovy ruky a zvolal: „Ale Zarathustro!

Jedna věc je nutnější než druhá, tak říkáš sám: nuž dobrá, jedna věc je mně teď nutnější než všecky ostatní.

Slovo v pravý čas: cožs mne nepozval k hostině? A zde je nás mnoho, kdož jsme vykonali dlouhé cesty. Snad nás nechceš nasytit mluvením?

Také jste mi všichni již příliš mnoho mluvili o zmrznutí, utopení, udušení a o jiných útrapách: nikdo však nemluvil o útrapě mojí, totiž o umírání hladem –“

(Tak pravil věštec; ale jak to zaslechla Zarathustrova zvířata, odběhla polekána. Neboť viděla, že vše, ať cokoli snesla za dne do sluje, nepostačí, aby se nacpal jediný ten věštec.)  

„ — v to čítaje i zchřadnutí žízní, pokračoval věštec. A třeba že tu slyším pleskatí vodu jako řeči moudrosti, tak hojně totiž a neúnavně: já – chci vína!

Není každý rozený piják vody jako Zarathustra. Pro znavené a zvadlé se voda ani nehodí: nám přísluší víno, – teprve to poskytne náhlého ozdravění a nenadálého zdraví!“

Při této příležitosti, když věštec žádal vína, stalo se, že i onen mlčelivý král po levici dostal se jednou k slovu. „O víno, pravil, postarali jsme se my, já a můj bratr, král po pravici: máme vína dost, – co osel unesl. Tedy neschází nic než chléb.“

„Chléb? odvětil Zarathustra a zasmál se. Právě chleba poustevníci nemají. Ale ne samým chlebem živ je člověk, nýbrž i masem dobrých jehňat, jichž mám dvé:

– ta budou rychle zabita a upravena s kořennou šalvěji: tak to mám rád. Není tu ani nedostatek kořínků a plodů, dobrých dost i pro nejmlsnější labužníky; i ořechy tu jsou a jiné hádanky k louskání.

Tak uděláme za krátko dobrou hostinu. Kdo však chce s námi jisti, nechť sám přiloží ruky k dílu: i králové. Neboť u Zarathustry i král smí býti kuchařem.“

Ten návrh byl dle srdce všech hostí: až na to, že se dobrovolný žebrák vzpíral masu a vinu a kořenění.

„Jen mi poslyšte toho hýřila Zarathustru! pravil žertem: chodí se proto do slují a velehor, aby se strojily takové hostiny? Ted ovšem chápu, co nám kdysi kázal: ‚Pochválena bud malá chudoba!‘ i proč chce odstranit žebráky.“

„Buď dobré míry, odpověděl mu Zarathustra, tak jako já. Zůstaň si u svých mravů, ctný muži, žvýkej si zrnka, pij si vodu, chval si svou kuchyni: jen jestli tě rozradostní!

Jsem zákonem jen pro ty, kdož jsou moji, nejsem zákonem pro všechny. Kdo však náleží ke mně, ten ať je silných kostí, též lehkých nohou, –

– vesel k válkám a slavnostem, ne milenec chmur, ne hloupičký snílek, ale hotov k nejtěžšímu jako k své slavnosti, zdráv a neporušen.

Věci nejlepší náleží mně a těm, kdož jsou moji; a nejsou-li nám dány, vezmeme si je: – nejlepší potravu, nejčistší nebe, nejsilnější myšlenky, nejkrásnější ženy!“ –  

Tak pravil Zarathustra; král po pravici však odvětil: „Podivno! Kdo slyšel kdy takové chytré řeči z úst mudrcových?  

A věru, toť nejpodivnější na mudrci, je-li ke všemu ještě chytrý a není-li to osel.“

Tak pravil král po pravici a divil se; osel však zlovolně k jeho řeči přisvědčil, zahýkav i-a. To pak byl počátek oné dlouhé hostiny, jež v kronikách sluje „večeře.“ A při té hostině se nemluvilo o ničem jiném než o vyšším Člověku.