O VYŠŠÍM ČLOVĚKU.
1. Když jsem po prvé přišel k lidem, dopustil jsem se poustevnické pošetilosti, veliké pošetilosti: postavil jsem se na trh.
A když jsem mluvil ke všem, nemluvil jsem k nikomu. Z večera pak mými druhy byli provazolezci a mrtvoly; a já sám byl skoro mrtvolou.
S novým jitrem však mi vzešla nová pravda: tu jsem se naučil říkati: „Co mi po trhu a luze a lomozu luzy a dlouhých jejích uších!“
– Vyšší vy lidé, tomu se ode mne naučte: na trhu nikdo nevěří ve vyšší lidi. A chcete-li tam mluviti, budiž! Luza však mžourá: „všichni jsme si rovni!“
„Vyšší vy lidé, – tak mžourá luza – není vyšších lidí, jsme si všichni rovni, člověk je člověk, a před bohem – jsme si všichni rovni!“
Před bohem! – Teď zemřel však ten bůh. Před luzou pak nechceme si být rovni. Vyšší vy lidé, odstupte s trhu!
2. Před bohem! – Teď zemřel však ten bůh! Vyšší vy lidé, ten i bůh byl vaším největším nebezpečím.
Teprve od té doby, co leží v hrobě, vy jste opět z mrtvých vstali.
Teprve nyní přijde veliké poledne, teprve nyní vyšší člověk
– stane se pánem! Pochopili jste toto slovo, ó moji bratří? Jste polekáni: jímá vaše srdce závrat? Zeje vám tu propast? Vyje vám tu pekelný pes?
Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vyšší vy lidé! Teprve nyní pracuje k porodu hora lidské budoucnosti. Bůh zemřel: teď chceme my, – aby živ byl nadčlověk.
3. Nejstarostlivější ptají se dnes: „jak lze člověka zachovati?“ Zarathustra však, jediný a prvý, se ptá: „jak lze člověka překonati?“
Nadčlověk mi leží na srdci, nadčlověk je mi prvou a jedinou starostí, – a nikoli člověk: nikoli bližní a nejbližší, nikoli nejchudší, nikoli ten, kdo nejvíce trpí, nikoli nejlepší. –
Ó moji bratří, co mohu milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem. A i na vás je mnohé, co mi vnuká lásku a naději.
Že jste povrhovali, vyšší vy lidé, to mi vnuká naději. Velcí povrhovatelé jsou totiž velkými zbožňovateli.
Že jste si zoufali, toť důvod, byste velice byli ctěni. Neboť jste se nenaučili, kterak se vzdávati, nenaučili jste se malým chytrostem.
Dnes totiž malí lidé stali se pány: ti všichni káží vzdání a odříkání a chytrost a píli a ohledy a dlouhé „A tak dále“ malých ctností.
Všechno ženské a všechno, co pochází z rabů, a především míchanice luzy: to vše chce se teď stati pánem všeho lidského osudu – ó hnus! hnus! hnus!
To vše se ptá a neúnavně ptá: „jak zachovati člověka nejlépe, nejdéle, nejpříjemněji?“ Tím – se stali pány dneška.
Ty pány dneška mi překonejte, ó moji bratří, – ty malé lidi: ti jsou nadčlověka největším nebezpečím!
Překonejte mi, vyšší vy lidé, malé ctnosti, malé chytrosti, ohledy pískových zrnek, šukání mravenišť, bídné pohodlí, „blaho největšího počtu“ –!
A raději si zoufejte, než byste se vzdali. A věru, miluji vás za to, že dnes neumíte žít, vyšší lidé! Tak vy totiž žijete – nejlépe!
4. Máte odvahu, ó moji bratří? Jste smělého srdce? Nikoli odvahu před svědky, než odvahu poustevnickou a orlí, na niž ani žádný bůh se již nedívá?
Studených duší, mezků, slepců, opilců nejmenuji smělými. Smělé má srdce, kdo bázeň zná, ale bázeň zkrotí; kdo propast vidí, ale hrdě.
Kdo propast vidí, ale orlíma očima, – kdo orlími spáry do propasti vnikne: ten má odvahu.
5. „Člověk je zlý“ – tak říkali k mé útěše všichni největší mudrci. Ach, je-li to dnes jen ještě pravda! Neboť zlo je v člověku silou nejlepší.
„Člověk nechť se stane větším v dobru i zlu“ – tak učím já. Nejvyššího zla je třeba k nadčlověka nejvyššímu dobru.
To bylo snad dobré pro onoho kazatele malých lidí, že trpěl hříchem člověka a že jej na se vzal. Já se však raduji z velkého hříchu jakožto ze své velké útěchy. –
Není to však řečeno pro dlouhé uši. Také nepatří každé slovo do každých úst. Jsou to jemné vzdálené věci: po těch ať nesahají ovčí pazoury!
6. Vyšší vy lidé, myslíte, že jsem přišel napravovat, co jste pokazili?
Či že napříště vám trpícím pohodlněji ustelu? Či že vám nestálým, vám, zbloudilým v lesích a na horách, ukáži nové a snadnější stezky?
Ne! Ne! Třikráte ne! Vždy více vás a vždy lepší lidé vašeho druhu nechť hynou, – neb vy máte mít život stále horší a tvrdší! Takto jen –
– takto jen vzroste člověk vysoko, až ho stihne a zlomí blesk: vzroste pro blesk vysoko dost!
Má mysl a má touha se připínají k málo věcem, k dlouhým a dalekým: co by mi bylo po vaší malé, mnohé, krátké bídě!
Ještě mi netrpíte s dostatek! Neb trpíte sebou, netrpěli jste posud člověkem. Lhali byste, kdybyste tvrdili jinak! Z vás nikdo netrpí tím, čím trpěl jsem já!
7. Nestačí mi, aby blesk již neškodil. Nechci ho svádět k zemi: nechť se naučí – pracovat v mých službách. –
Má moudrost se již dlouho hromadí jako mrak, tichne a černá. Tak si vede každá moudrost, jež jednou porodí blesky. –
Těmto dnešním lidem nechci být světlem ni světlem se zvát. Dnešní lidi chci oslepit: Blesku mé moudrosti! vypal jim oči!
8. Ničeho nechtějte nad své schopnosti: jest zlá nepravost u těch, kdož chtějí nad své schopnosti.
Zvláště, chtějí-li velké věci! Neboť vzbuzují nedůvěru k velkým věcem, jemní ti penězokazi a herci: –
– až posléze sami před sebou se stanou nepravými a šilhají, jsou obílenou červotočinou, jsou kryti pláštíkem silných slov a ctnostmi na odiv stavěnými a stkvělými, nepravými díly.
Tu si jen veďte obezřele, vyšší vy lidé! Nic mi totiž dnes není drahocennější a vzácnější nad poctivost.
Zda tento dnešek nenáleží luze? Luza však neví, co jest velké, co malé, co přímé a poctivé: luza jest nevinně křivá, luza stále lže.
9. Mějte mi dnes dobrou nedůvěru, vyšší vy lidé, lidé smělého srdce a otevřeného! A důvody své zatajujte! Tento dnešek totiž náleží luze.
Kdo by důvody dovedl zvrátit víru, jíž se luza kdys bez důvodů naučila?
A na trhu se přesvědčuje posunky. Důvody však luze vnukají nedůvěru.
A jestliže kdy zvítězila pravda, ptejte se jen sami sebe s dobrou nedůvěrou: „který silný blud za ni bojoval?“
Střežte se též učenců! Ti vás nenávidí: neboť jsou neplodní! Mají studené vyschlé oči, před nimi každý pták leží oškubán.
Pyšní se tím, že nelžou: neschopnost ke lži však dávno ještě není láskou k pravdě. Střežte se!
Nemíti horečky, to ještě dávno není poznání! Vystydlým duchům nevěřím. Kdo neumí lháti, neví, co jest pravda.
10. Chcete-li do vysokých výšek, choďte po vlastních nohou! Nevydávejte se nahoru nésti, nesedejte si na cizí hřbety a hlavy!
Ty jsi však vstoupil na koně? Úprkem jedeš teď vzhůru k svému cíli? Dobrá, příteli! Tvá chromá noha však s tebou sedí na koni!
Až budeš u cíle, až seskočíš s koně: ty, jenž náležíš k vyšším lidem, právě na své výšce – klopýtneš!
11. Vy tvořící, vyšší vy lidé! Jen pro vlastní dítě lze býti těhotnu.
Nenechte se umluvit, nedejte si ničeho namluvit! Kdo pak že je váš bližní? A byt i jednáte „pro bližního“, – přece proň netvoříte!
Odnaučte se mi jen tomuto „pro“, vy tvořící: právě vaše ctnost tomu chce, byste ničeho nečinili „pro“ a „za“ a „protože“. Proti takovým nepravým slůvkům si zalepte ucho.
„Pro bližního“ – toť jen malých lidí ctnost: ti říkají „rovný s rovným“, „ruka ruku“: – nemají práva ni síly k vaší zištnosti!
Ve vaší zištnosti, ó tvořící, jest obezřelost a prozřetelnost těhotných žen! Jehož nikdo ještě nezřel očima, plod: ten je chráněn a šetřen, ten je vyživován celou vaší láskou.
U vašeho dítěte, kde jest celá vaše láska, jest i celá vaše ctnost! Vaše dílo, vaše vůle, toť váš „bližní“: nedejte si namlouvat i nepravých hodnot!
12. Ó tvořící, vyšší vy lidé! Kdo je před porodem, jest chor; kdo však porodil, je znečištěn.
Zeptejte se žen: nerodí proto, že je to baví. Bolest rozkdáká kuřata i básníky.
Vy tvořící, mnoho nečistého jest na vás. To proto, že vám bylo souzeno býti matkami. Nové dítě: ó, co nové špíny s ním přišlo na svět! Poodejděte!
A kdo porodil, nechť si omyje duši!
13. Nebuďte ctnostní nad své síly! A nechtějte na sobě ničeho proti pravděpodobnosti!
Choďte šlépějemi, kudy šla již vašich otců ctnost! Jak byste do výšin stoupali, nestoupá-li s vámi vůle vašich otců? Kdo však chce být prvým počátkem, dej pozor, by se nestal i koncem všech konců! A v čem jsou neřesti vašich otců, vtom nechtějte znamenati světce! Čí otcové se starali o ženy a o silné víno a o divoké kance: co by to bylo, kdyby takový potomek chtěl na sobě cudnost?
Bláznovství by to bylo! Velkou zásluhou, věru, zdá se mi u něho, je-li mužem jediné ženy či dvou žen anebo tří.
A kdyby kláštery zakládal a nad dvéře psal: „cesta k svatosti“, – já bych přece řekl: nač to! je to nové bláznovství!
Sám sobě založil káznici a útočiště: ať mu jde k duhu! Já tomu však nevěřím.
V samotě roste, co tam kdo přinesl: i vnitřní dobytče. Tedy se pro leckoho samota nehodí.
Bylo kdy na zemi něco špinavějšího nad světce v poušti? Kolem nich nesoptil jenom ďábel, – nýbrž i vepř.
14. Plaše, zahanbeně, neobratně, jako tygr, jemuž se nezdařil skok: tak jsem vás, vyšší vy lidé, často vídal plížiti se stranou. Hod se vám zhatil.
Ale co na tom, vy hráči v kostky! Nenaučili jste se hrát a se smát, jak hrát a smát se má! Což nesedíme stále u velkého hracího stolu, u velkého stolu výsměchu?
A nezdařila-li se vám velká věc, což vy sami jste proto nezdaření, zakrnělí?
A zakrněli-li jste sami, zakrněl proto – člověk? Je-li však člověk zakrnělý a zrůdný: nuže dobrá! nuže vzhůru!
15. Čím vyšší rod, tím vzácnější zdar. Vyšší vy lidé zde, zdaž nejste všichni – nezdaření?
Buďte dobré mysli, co na tom záleží! Co vše je ještě možné! Učte se sami sobě se smát, jak smáti se má!
Ký také div, že jste se nezdařili a zpola jen zdařili, vy zpola zlomení! Což se ve vás netlačí a nesrazí – lidská budoucnost?
Co člověk má nejvzdálenějšího, nejhlubšího, nejvyššího, nad-hvězdného, vše jeho nesmírná síla: zda to vše ve vašem hrnci svárlivě nekypí a nesyčí?
Ký div, že leckerý hrnec se rozbije! Učte se sobě se smáti, jak smáti se má! O vyšší vy lidé, co vše je ještě možné!
A věru, co vše se již zdařilo! Jak oplývá tato země malými dobrými dokonalými věcmi, zdařenými věcmi!
Rozestavte kol sebe malé dobré dokonalé věci, vyšší vy lidé! Jejich zlatá zralost vyhojí vám srdce. Dokonalost dává doufati.
16. Co bylo zde na zemi dosud největším hříchem? Zda jím nebylo slovo onoho, jenž děl: „Běda těm, kteříž se zde smějí!“
Nenašel sám snad na zemi důvodů k smíchu? To špatně hledal. I dítě zde najde důvody.
On však – nemiloval s dostatek: sice byl by miloval i nás, kteříž se smějeme! Nenáviděl nás však a tupil nás, přislíbil nám pláč a skřípění zubů.
Což nutno hned lati, kde nemilujeme? V tom vidím špatný vkus. Ale ten bezpodmínečný si tak vedl. Vyšel z luzy.
A sám jen s dostatek nemiloval: sice by se byl méně zlobil, že prý není milován. Pravá velká láska nechce lásky: – chce víc.
Vyhněte se všem takovým bezpodmínečným! Toť ubohý chorý rod a způsob luzy: úkosem se dívají na tento život, uhrančivý pohled mají pro tuto zem.
Vyhněte se všem takovým bezpodmínečným! Mají těžké nohy a dusná srdce: – neumějí tančit. Jak by těm byla země lehká!
17. Vše dobré věci zkřiveně se blíží svému cíli. Ohýbají hřbet jako V kočky, blížícím se blahem předou ve svém nitru, – vše dobré věci se smějí.
Krok prozradí, kráčí-li kdo již po vlastní své dráze: pohleďte na mou chůzi! Kdo se však blíží svému cíli, ten tančí.
A věru, sochou jsem se nestal a nestojím tu ztuhlý a tupý, kamenný sloup; miluji rychlý běh.
A byt jsou na zemi močály a tlustý stesk: kdo lehké nohy má, i přes močál přeběhne a tančí jako po umeteném ledě.
Zvedněte srdce, moji bratří, vysoko! výš! A nezapomínejte mi ani na nohy! I nohy zvedněte, dobří vy tanečníci, a ještě lip: postavte se na hlavu!
18. Korunu toho, jenž se směje, tuto růžencovou korunu: já sám jsem tu korunu na hlavu si vstavil, já sám jsem za svatý vyhlásil svůj smích. Nikoho jiného jsem nenašel dnes k tomu silným dost.
Zarathustra tanečník, Zarathustra lehký, jenž perutmi kyne, připraven, k letu, jenž ptákům všem kyne, připraven a hotov, blažen a lehkovážný: –
Zarathustra, jenž vidí budoucí pravdu a smích má pro všechnu pravdu, ne netrpělivý, ne bezpodmínečný, milenec skoků a ú-skoků; já Zarathustra sám jsem si tuto korunu na hlavu vstavil!
19. Zvedněte srdce, ó moji bratří, vysoko! výš! A nezapomínejte mi ani na nohy! I nohy zvedněte, dobří vy tanečníci, či ještě lip: postavte se na hlavu!
Je těžká zvěř i ve štěstí, jsou ploskonozí nemotorové od narození. Podivně se nalopotí, jako slon, jenž se lopotí, aby se postavil na hlavu.
Lépe však ještě třeštit štěstím než neštěstím, lépe nemotorně tančit, než chromou chůzí chodit. Jen se ode mne naučte moudrosti: i nejhorší věc má dva dobré ruby,
- i nejhorší věc má dobré nohy k tanci: jen se mi naučte, vyšší vy lidé, jak samy sebe na pravé nohy postavit!
Jen se mi odnaučte fňukání a všemu smutku luzy! Ó, jak smutnými zdají se mi dnes i šaškové luzy! Tento dnešek však náleží luze.
20. Jako vítr mi buďte, když ze svých horských slují se řítí: chce tančiti podle své vlastní píštaly, moře se třesou a poskakují pod jeho kročejemi.
Jenž oslům dává peruti a lvice jenž dojí, bud pochválen ten dobrý duch, jenž na všechen dnešek a na všechnu luzu se žene, vichr bouřlivák,
- jenž sok je bodláků i hloubálků i všech zvadlých listů a všeho plevele: buď pochválen ten divý dobrý volný bouřlivý duch, jenž po močálech a smutcích jak po lučinách tančí!
Jenž nenávidí zakrnělé zchátralé psy a všechnu nezdařenou zachmuřenou havět: bud pochválen ten duch všech svobodných duchu, smějící se vichr, jenž duje prach do očí všem vředovitým škarohlídům!
Vyšší vy lidé, vaše nejhorší zlo jest, že se nikdo z vás nenaučil tančit, jak tančit se má – tančit přes sebe samotna! Co na tom, že jste se nezdařili!
Co všechno je ještě možné! Tedy se naučte smát se smíchem, jenž se přežene přes vás samotny! Zvedněte srdce, dobří vy tanečníci, vysoko! výš! A nezapomínejte mi ani na dobrý smích!
Korunu toho, jenž se směje, tuto růžencovou korunu: vám, moji bratří, tu korunu házím! Smích jsem vyhlásil svatým; vyšší vy lidé, naučte se mi – smát se!