PÍSEŇ ZÁDUMČIVÉHO STESKU

1. Promlouvaje těmito řečmi, stál Zarathustra poblíže vchodu 1 sluje; a za posledních slov uklouzl hostem a na krátkou chvíli unikl na čerstvý vzduch.

„O čisté vůně kol mne, zvolal, ó blažené ticho kol mne! Ale kde jsou má zvířata? Sem, orle můj a můj hade, sem!

Rcete mi přece, má zvířata: tí vyšší lidé – snad že všichni dohromady dobře nevoní? Ó čisté vůně kol mne! Ted teprve cítím a vím, jak vás, má zvířata, miluji/’

- A Zarathustra pravil znovu: „miluji vás, má zvířata!“ Orel však a had se k němu lísali, an děl tato slova, a vzhlíželi k němu. Tak byli ti tři tiše pohromadě a spolu srkali a ssáli dobrý vzduch. Neboť zde venku vzduch byl lepší než u vyšších lidí.

2. Sotva však Zarathustra opustil svou sluj, zvedl se starý kouzelník, rozhlédl se lstivě a pravil: „Odešel!

A již, vyšší vy lidé – bych, jako on, vás polechtal tím pochvalným lichotným jménem – již mne přepadá zlý můj duch šalby a kouzel, můj zádumčivý ďábel,  

- jenž z hloubi duše jest odpůrcem tohoto Zarathustry: odpusťte mu to! Nyní chce před vámi čarovat, přišla právě jeho hodina; nadarmo zápolím se zlým tím duchem.

Vám všem, nechť jakékoli pocty dáváte si slovy, at si říkáte ‚svobodní duchové‘ či ‚pravdiví‘ či ‚kajícníci ducha‘ či ‚odpoutaní‘ či ‚lidé veliké touhy‘,  

- vám všem, kdož trpíte, jako já, velikým hnusem, vám, jimž zemřel starý bůh a nový neleží ještě v kolébce a plenkách, – vám všem je nakloněn zlý můj duch a ďábel kouzelník.

Znám vás, vyšší vy lidé, a znám i jej, – i toho netvora, jejž miluji proti své vůli, toho Zarathustru znám: sám se mi zhusta zdá krásnou larvou světce,  

- zdá se mi novým podivným mumrajem, v němž se mému zlému duchu, zádumčivému ďáblu, zalíbilo: – ba miluji Zarathustru, tak se mi často zdá, pro svého zlého ducha. –

Ale on mne již přepadá a kruší mne, ten duch zádumčivosti, ten ďábel večerního soumraku: a věru, vyšší vy lidé, chce se mu –

– rozevřte jen oči! – chce se mu přijití zcela bez roušky, zda v podobě muže či ženy, to nevím ještě: ale přichází a kruší mne, běda! rozevřte smysly!

Doznívá den, všem věcem – i nejlepším věcem – teď přichází večer; teď slyšte a vizte, vyšší vy lidé, jaký jest to ďábel, zda žena či muž, ten duch večerní zádumčivosti!“

Tak pravil starý kouzelník, lstivě se rozhlédl a sáhl pak po harfě.

3. Když tichne vzduchu jas  

a utěšující rosa  

neviděna i neslyšně  

již k zemi kane níž –  

neboť hebkou obuv má  

útěšná rosa jak všichni laskaví těšitelé –:  

zda tu vzpomínáš, horké srdce, zda vzpomínáš,  

jaks kdysi prahlo  

po slzách nebes i po kanoucí rose,  

sžehnuto, mdlé, jak prahlos,  

zatím co po žlutých stezkách trávy  

zlobné večerní pohledy slunce  

černými stromy těkaly vůkol,  

o slepující ty žhoucí pohledy škodolibé?

Ty? Ženich Pravdy? – tak tě tupily –

Ne! Pouze básník!

Lstné zvíře, loupežné, plíživé,  

jež musí lhát,  

jež vědomě, vidomě musí lhát:  

jež chtivé je lupu,  

v pestré larvě,  

samo sobě larvou,  

samo sobě lup –  

to — ženich Pravdy?

Ne! Jen blázen! Jen básník!

Tvor, který pestře mluví,  

z bláznovských larv pestře křičí,  

belhá se po mostech lživých slov,  

po pestrých duhách,  

mezi falešnými nebesy  

a zeměmi falešnými  

bludně těká, vznáší se bludně, -

jen blázen! jen básník!

To – ženich Pravdy?

Ne ztuhlý v obraz,  

ne zmražen, ne z mramoru,  

ne boží sloup,  

nevztyčen před chrámy ‚

co boží vrátný:

Ne! nýbrž sok takových pomníků pravdy,  

spíš doma v každé poušti než před chrámy,

pln svévole koček,

každičkým oknem jenž skáče  

a hopsá! do každé náhody,  

očmuchá každý prales,  

touhou chtivý a chor,

– abys v pralesích  

mezi šelmami pestře pruhovanými  

v hříšném zdraví běhal a pestře a krásně,  

s chvějícím se chřípím,  

bys potutelně blažen a pekelně blažen a krvežíznivě blažen loupežně, plíživě, číhaje běhal: –

Či jako orli, již dlouho,  

dlouho a nehybně do propastí hledí,  

do propastí svých: — -

ó, jak se tudy v hloub  

a dovnitř a v sráz  

vždy stáčejí do hlubších hlubin! –

Pak,  

náhle, překotným chvatem,  

sršícím letem,  

na jehňata padnou,  

střemhlav, v hloub, v hltavém hladu  

po jehňatech lačni,  

v zášti proti všem jehněčím duším,  

v zuřivé zášti proti všemu, co zírá  

jehněčím zrakem a jako ovce, proti všemu, co zčeřenou vlnu  

a šedivě povolnou vůli jehňat a ovcí má!

Takové,

orlovité, pardalovité  

jsou básníkovy touhy,  

jsou tvoje touhy pod tisícem larv,  

ty blázne! ty básníku!

Jenžs v člověku zřel  

i boha i ovci –:  

boha v člověku rozsápat,  

v člověku rozsápat ovci  

a při tom se smát –

Toť, toť tvoje blaženství!  

Pardala i orla blaženství!  

Básníka i blázna blaženství!“

Když tichne vzduchu jas  

a luny srp již se plíží  

červánky purpurovými  

zelený, závistný:

- maje zášť proti dni  

a tajemně krok co krok  

svým srpem žne  

visuté trsy růží, až bledě  

klesají do noci v hloub: –

tak sám jsem kdysi pad‘  

ze svého šílenství pravdy,  

ze svého roztoužení po dni,  

dnem umdlen, světlem chor,  

- v hloub k večeru pad‘ jsem a k stínům:  

jedinou pravdou  

sžehnut a prahna:

- zda vzpomínáš, horké srdce, zda vzpomínáš,  

jaks tehdy prahlo? –

Že jsem vyhoštěn  

pryč od vší pravdy,  

jen blázen!  

jen básník!