O VĚDĚ.

Tak zpíval kouzelník; a všichni, kdož byli pohromadě, uvízli, jako ptáci, nepozorovaně v síti jeho lstivé a zádumčivé rozkoše. Jenom člověk svědomitého ducha nedal se polapit: rychle odňal kouzelníkovi harfu a zvolal: „Vzduch! Vpustte sem dobrý vzduch! Vpustte sem Zarathustru! Tebou se tato sluj stala dusnou a jedovatou, zlý, starý kouzelníku!  

Svádíš, chytrý falešníku, k neznámým žádostem a pustinám. A běda, nadělají-li lidé, jako tys, tolik hluku s pravdou!  

Běda všem svobodným duchům, již se nemají na pozoru před takovými kouzelníky! Ta tam jejich svoboda: lákáš svým učením do žalářů zpět, –  

– starý zádumčivý ďáble, z tvého nářku zní vábicí píseň; podobáš se oněm, kdož chválou cudnosti tajně zvou k rozkošemi“

Tak pravil svědomitý člověk; starý kouzelník se však rozhlédl, kochal se vítězstvím a samým uspokojením spolkl mrzutost, kterou mu působil svědomitý člověk. „Bud z ticha! pravil skromným hlasem, dobré písně potřebují dobré ozvěny; po dobrých písních má se dlouho mlčet.

Tak se chovají všichni ti vyšší lidé zde. Tys však asi jen málo pochopil z mé písně? V tobě je pramálo kouzelnického ducha.“

„Chválíš mne, odvětil svědomitý člověk, tím, že mne od sebe odlučuješ, nuže dobrá! Vy ostatní však, co vidím? Sedíte tu všichni ještě s očima chtivýma –:

Vy svobodné duše, kam se poděla vaše svoboda! Skoro, zdá se mi, podobáte se lidem, kteří se dlouho dívali na zlé, nahé, tančící dívky: i vaše duše tančí!

Ve vás, vyšší vy lidé, jest asi více toho, co kouzelník jmenuje, svým zlým kouzelnickým a šalebným duchem: – jsme asi nestejní.

A věru, dost jsme spolu mluvili a uvažovali, než se Zarathustra vrátil domů do sluje, a proto s určitostí tvrdím: jsme nestejní.

Hledáme i zde nahoře různé věci, jiné vy a jiné já. Já totiž hledám více jistoty, proto jsem přišel k Zarathustrovi. Tenť posud nejpevnější věží a vůlí

- dnes, kdy se všechno viklá, kdy se celá země třese. Vy však – vidím-li, jak se tváříte –, skoro se mi zdá, že hledáte více nejistoty,  

- více hrůz, více nebezpečí, více zemětřesení. Skoro se domýšlím – odpusťte mé domýšlivosti, vyšší vy lidé –, že se vám zachtělo -

- že se vám zachtělo nejhoršího, nejnebezpečnějšího života, jenž mně působí největší strach: života divokých zvířat se vám zachtělo a lesů a slují, strmých hor a jícnů bludišť.

A nelíbí se vám nejlépe vůdcové, vyvádějící ven z nebezpečí, nýbrž ti, kteří vás od všech cest odvádějí: svůdcové. Ale je-li tato vaše chuť skutečná, zdá se mi přece neuskutečnitelná.

Strach totiž – toť člověka pocit dědičný a základní; ze strachu se vysvětluje vše, dědičný hřích i dědičná ctnost. Ze strachu vzrostla též moje ctnost, to znamená: věda.

Nejdéle totiž byl na člověku pěstěn strach z divoké zvěře: i strach z onoho zvířete, jež sám v sobě skrývá a jehož se bojí: – Zarathustra je nazývá ‚vnitřním dobytčetem*.

Takový dlouhý starý strach, jenž se posléze zjemnil a zduševněl a zduchověl – dnes, zdá se mi, jmenuje se takový strach vědou.“ –

Tak pravil svědomitý člověk; Zarathustra však, jenž se právě vracel do sluje a zaslechl i uhodl poslední řeč, hodil svědomitému člověku hrst růží a zasmál se jeho „pravdám“. „Jak! zvolal, co jsem to zaslechl? Věru, zdá se mi, žes bláznem, anebo že jím jsem já: a tvou ‚pravdu‘ horem pádem postavím na hlavu.

Strach totiž – toť naše výjimka. Odvaha však a dobrodružství a radost z nejistoty a z toho, čeho se nikdo neodvážil, – odvaha zdá se mi celou minulostí lidského plemene.

Nejlítějším, nejodvážnějším zvířatům člověk závistně uloupil všechny ctnosti: teprve tak se stal – člověkem.

Tato odvaha, jež posléze zjemněla, zduchověla, zduševněla, tato lidská odvaha s orlími perutmi a s hadí chytrostí: ta, zdá se mi, má dnes jméno –“

„Zarathustra!“zvolali, jakoby z jedněch úst, všichni, již tu seděli pohromadě, a vypukli při tom v hlasitý smích; a cosi jako těžké mračno vzneslo se s nich do výše. I kouzelník se smál a chytře pravil: „Dobrá! Již unikl ten zlý můj duch!  

A což jsem vás před ním sám nevaroval, když jsem řekl, že to jest podvodník a lživý a šalebný duch?  

Zvláště tehdy totiž, ukazuje-li se nahý. Co však já mohu za jeho uskoky! Což já jsem stvořil jej i svět?  

Nuže dobrá! Usmiřme se zas a buďme dobré míry! A třeba že se Zarathustra tváří zle – jen se na něj podívejte! hněvá se na mne –:

– než přijde noc, bude pro mne zas mít lásku a chválu: nemůže dlouho žít bez takových bláznovství.  

Ten – miluje své nepřátele: v tom umění se vyzná nejlépe ze všech lidí, jež jsem kdy viděl! Za to se však mstí –na svých přátelích!“

Tak pravil starý kouzelník, a vyšší lidé s ním souhlasili; i obcházel Zarathustra, ve zlobě a lásce svým přátelům potřásaje rukama, – jako by všechny měl z nějakého důvodu odprositi a udobřiti. Ale když se při tom dostal k východu sluje, hle, tu se mu zase již zastesklo po dobrém vzduchu tam venku i po jeho zvířatech, – a chtěl vyklouznouti.