MEZI DCERAMI POUŠTĚ.

1. „Neodcházej! řekl poutník, jenž se zval Zarathustrovým stínem, zůstaň u nás, – sice nás opět přepadne ten starý zatuchlý stesk.

Již nám onen starý kouzelník předvedl, co má nejhoršího, a pohled jen, dobrý zbožný papež zde má v očích slzy a již se celý zas vypravil na moře zádumčivosti.

Ti králové zde se sice před námi ještě tváří pokojně: z nás všech totiž oni to dnes nejlépe umějí! Ale kdyby byli bez svědků, sázím se, že by i oni zase spustili smutnou písničku

- smutnou písničku plíživých mračen, vlhké zádumčivosti, zavěšených nebes, ukradených sluncí, vyjících podzimních větrů;

- smutnou písničku našeho vytí a úzkostného volání: zůstaň u nás, ó Zarathustro! Zde jest mnoho skryté bídy, jež se chce dostati k slovu, mnoho večerního soumraku, mnoho mračen, mnoho zatuchlého vzduchu!

Živils nás mužsky výživnou stravou a silnými průpověďmi: ne-dopusť, by nás po jídle přepadli zase změkčilí zženštilí duchové!

Ty samojediný kol sebe vzduch kořeníš a rozjasňuješ! Nalezl jsem kdy na zemi tak dobrý vzduch jako zde ve tvé jeskyni?

Mnoho zemí jsem přece viděl, můj nos dovede zkoumati a od-hadovati lecjaký vzduch: u tebe však mé chřípí chutná svou největší slast!

Leda, – leda –, ó, dovol starou vzpomínku! Dovol starou píseň k zákuskům, kterou jsem kdysi zbásnil mezi dcerami pouště:  

u těch byl totiž stejně dobrý jasný východní vzduch; tam jsem byl nejdále od vlhké, zamračené, zádumčivé stařeny Evropy!  

Tenkráte jsem miloval takové dívky východu i jinaké modré království nebes, nad nímž nevisí mračna ni myšlenky.  

Nevěřili byste, jak způsobně seděly, když netančily, jak hluboké byly, avšak bez myšlenek, podobny drobným tajemstvím, hádankám se stuhami ve vlasech, ořechům — zákuskům –

pestře a cize seděly, věru! ale bez mračen: hádanky, které lze hádati: napočtu těch dívek jsem tenkrát vymyslil takový žalm, jenž se zpívá po jídle.“

Tak pravil poutník a stín; a než mu kdo odpověděl, chopil se již harfy starého kouzelníka, skřížil nohy a rozhlížel se rozvážně a moudře: – chřípím však pomalu a tázavě vtahoval vzduch, jako by v nějakých nových zemích nového cizího vzduchu ochutnával. Pak jal se jakýmsi vyjícím hlasem zpívati.

2. Poušť vzrůstá: nešťasten, kdo v nitru chová poušt!

Ha! Slavnostně!  

Opravdu slavnostně!  

Důstojný náběh!

Po africku slavnostně!

Důstojno lva  

či vřeštana morálního –

- ale nic pro vás,  

vy přítelky nejrozmilejší,  

jimž u nohou sedět  

mně prvo-prvémů  

všech Evropanů je přáno  

ve stínu palem. Sela.

Zázračné věru!

Zde tedy sedím,  

na blízku pouště, a již  

tak vzdálen zas pouště a dosud  

v praničem nezpustošen:

jsem totiž polknut  

nejmenší touto oasou –:

- zívajíc, rozevírala právě  

svou něžnou pusinku,  

jež ze všech nejliběji páchne:  

tu jsem tam pad,  

dolů – sem – mezi vás,  

vy rozmilé přítelky! Sela.

Zdar, zdar oné velrybě,  

když takto se o blaho svého hosta  

starala! – chápete přec  

mou učenou narážku?

Zdar jejímu  

břichu, když totiž  

byl roztomilý jak této oasy břich:  

o čemž si však dovoluji pochybovat,  

– vždyť také přicházím z Evropy,  

jež jest pochybovačnější nežli všechny  

paničky obstarožné.  

Bůh pomozi!  

Amen!

Zde tedy sedím,  

v této nejmenší oase,  

jak hnědá datle,  

jež puká sladkostí zlatých šťav,  

chtivá kulatých dívčích úst  

a ještě chtivější dívčích  

ledově chladných, sněhově bílých  

řezavých kousavých zubů: neb po nich  

žízní srdce všech horkých datlí. Sela.

Zmíněným jižním plodům  

podoben, přepodoben,  

zde ležím, oblétán  

křidélky broučků  

laškovně čenichajících  

a rovněž ještě drobnějšími  

a pošetilejšími a hříšnějšími  

touhami a nápady, -

obléhán vámi,  

vy němé, vy plné předtuch  

dívenky -kočky,

Dudu a Suleiko,  

obsfinxen, bych citů svých náplň  

v jediné vecpal slovo:

(promiň mi bůh  

tento poklesek jazykový!)

- sedím tu a čenichám nejlepší vzduch,  

vzduch rajský věru,  

lehký a vzlétlý a koupaný v zlatě,  

lepší než kdy jaký  

vzduch s měsíce pad –

ať náhodou již,  

či se to svévolně stalo,  

jak staří básníci bájí.

Ale já pochybovač o tom  

jsem na pochybách: vždyť také  

přicházím z Evropy,  

jež jest pochybovačnější nežli všechny  

paničky obstarožné.

Bůh pomozi!

Amen.

Ssaje tento nejkrásnější všech vzduchů,  

vzdouvaje chřípí jak číše,  

bez budoucna i bez vzpomínání,  

tak sedím tu, ó  

rozmilé přítelky,  

a na palmu se dívám,  

jež jako tanečnice  

se hýbe a ohýbá, v bocích se kolíbá,  

- dívej se dlouho a děláš to po ní!

- jako tanečnice, jež, jak se mi zdá,

již příliš dlouho, nebezpečně dlouho  

pořád a pořád jen na jedné nožičce stála?

až z toho pozapomněla, jak se mi zdá,  

že nohou má dvé?

Já aspoň marně  

jsem hledal ten nezvěstný  

blíženecký skvost  

- rozuměj: druhou tu nohu –  

ve svaté blízkosti  

její přeněžné, přepůvabné sukénky,  

vějířovitě vějící a cetkami se chvějící.  

Ba věřte, vy krásné přítelky,  

věřte mi na slovo:  

Ona ji ztratila!  

Je ta tam!

Na věky věků ta tam!  

Ta druhá noha!

Ó, škoda té půvabné druhé nožky!

Kde že as dlí a opuštěna pláče?

Ta osiřelá noha?

Snad že se strachuje  

zlého, netvorného  

lva s plavou kadeří? Či snad  

je obrána již a ohryzána –

ó hrůzo! ohryzána! Ach! Sela.

Ó, jen mi neplačte,  

srdce vy měkká!  

Neplačte, ó  

srdce datlí! Prsa vy mléčná!  

Vy srdéčka zlatého  

dřeva!

Neplač mi již,  

bledá Dudu!

Odvahu, Suleiko! vzmuž se, vzmuž!  

- Či by snad  

cos, co by sílilo, sílilo srdce,  

bylo tu vhodné?  

Umravněná průpověď?  

Slavnostní domlouvání? –

Ha! Vzhůru, ctnosti!

Ctnosti důstojnosti! Evropsky důstojná!

Měchu ctnosti,  

foukej, foukej zas!

Ha!

Ještě jedenkrát zařvat,  

morálně zařvat!  

Jako mravnostní lev  

před dcerami pouště zařvat!

- Neb ctnosti řev,  

vy rozmilé dívky,  

toť ze všeho největší  

vášeň Evropanů, hltavost Evropanů!  

A již tu tedy stojím  

já Evropan,  

nemohu jinak, bůh mi buď svědkem!  

Amen!

Poušť vzrůstá: nešťasten, kdo v nitru chová poušť!