Tak pravil Zarathustra

PROBUZENÍ.

1. Po písni poutníka — stínu sluj se pojednou naplnila lomozem a 1 smíchem: a ježto shromáždění hosté mluvili jeden přes druhého a ani osel, nabyv tak odvahy, nebyl již zticha, přepadla Zarathustru malá výsměšná nevole proti jeho návštěvníkům, třeba že se radoval z jejich radostné nálady, která se mu zdála znamením ozdravění. I vyklouzl na čerstvý vzduch a pravil svým zvířatům:

„Kam se teď poděla jejich úzkost? pravil, a již si sám oddechl od malé mrzutosti, – u mne, zdá se mi, odnaučili se úzkostnému křiku!

– třebaže, pohříchu, ne posud křiku.“ A Zarathustra si zacpal uši, neboť oslovo hýkání právě se divně mísilo do jásavého hřmotu oněch vyšších lidí.

„Jsou veseli, řekl pak Zarathustra, a kdo ví? snad se baví na hostitelův účet; a byt se i ode mne naučili smíchu, přece ne mému smíchu. Ale co na tom záleží! Jsou to staří lidé: uzdravují se svým způsobem, smějí se svým způsobem; mé uši vytrpěly již horší věci a přece se nehoršily.

Tento den jest vítězstvím: již couvá, již prchá duch tíže, můj starý arcinepřítel!

K jak dobrému konci spěje tento den, jenž započal tak zle a tak těžce!

A ke konci spěje. Již se blíží večer: jede přes moře! Jak se houpe blažený ten jezdec, navracející se domů, ve svých nachových sedlech!

Nebe se jasně na to dívá, a svět leží hluboko: ó všichni vy podivní lidé, kdož jste ke mně přišli, však již za to stojí žít u mne!“

Tak pravil Zarathustra. A tu opět zazněl křik a smích vyšších lidí ze sluje: i promluvil znovu.

„Ryby už berou, mé vnadidlo účinkuje, i od nich upouští nepřítel, duch tíže. Již se začínají sami sobě smát, slyším dobře?

Má mužská strava, má průpověď štávy a síly účinkuje: a věru nekrmil jsem jich nadýmavou zeleninou! Nýbrž válečnickou stravou, dobyvatelskou stravou: nové žádosti jsem vzbouzel.

Nové naděje jsou v jejich pažích a nohách, srdce se jim šíří. Nalézají nová slova, jejich duch brzy bude dýchati svévolí.

Taková strava sice není snad pro děti, ani pro staré a mladé roztoužené ženušky. Těm nutno jinak přemlouvat vnitřnosti; těm, nejsem lékařem a učitelem.

Hnus upouští od vyšších těch lidí: nuž dobrá! toť mé vítězství. V mé říši nabývají bezpečí, všechen hloupý stud prchá, očišťují se.

– Očišťují a vyprazdňují své srdce, dobré chvíle se jim vracejí;

zahálejí a přežvykují, – stávají se vděčnými. To mi budiž nejlepším znamením: stávají se vděčnými. Za krátko budou si vymýšlet slavnosti a svým starým radostem postaví pomníky.

Jsou to lidé, kteří se uzdravují!“ Tak pravil Zarathustra, mluvě radostně k svému srdci a vyhlížeje do dálky; a jeho zvířata se k němu tulila, etice jeho štěstí a mlčení.

2. Náhle se však Zarathustrovo ucho zaleklo: neboť sluj, až dotud plná hřmotu a smíchu, pojednou hrobově ztichla; – a jeho nos čichal libě páchnoucí dým a kadidlo, jakoby od hořících piniových šišek.

„Co se děje? Co to tropí?“ tázal se sám sebe a připlížil se ke vchodu, by se nepozorovaně mohl dívati na hosty. Ale div divoucí! co mu tam bylo viděti na vlastní oči!

„Všichni se zase stali nábožnými, modlí se, třeští! –“ pravil a nadmíru se podivil. A věru! všichni: oba králové, papež mimo službu, zlý kouzelník, dobrovolný žebrák, poutník-stín, starý věštec, člověk svědomitého ducha a nejohyzdnější člověk: všichni vyšší lidé leželi jako děti a staré věřící ženštiny na kolenou, modlíce se k oslu. A nejohyzdnější člověk právě se jal kloktati a supěti, jako by se mu cos nevyslovitelného dralo z nitra; ale když se skutečně dostal až k slovům, hle, tu to byla pobožná podivná litanie, blahoslavící zbožňovaného a podkuřováného osla. Litanie pak zněla takto:

Amen! A požehnání a sláva, a moudrost, a díku činění, a čest, a moc, i síla bohu našemu na věky věků!