SLAVNOST OSLA.
1. Ale na tomto místě litanie se Zarathustra již neopanoval, nýbrž zahýkal sám i-a, ještě hlasitěji než osel, a vskočil doprostřed svých potřeštěných hostí. „Ale co mi to, lidičky, tropíte? volal, prudce zvedaje modlící se hosty. Běda, kdyby se na vás díval kdo jiný než Zarathustra:
každý by soudil, že vaše nová víra je posměchem nejhorších rouhačů anebo že jste nejpošetilejší ze všech starých ženštin!
A ty, starý papeži! jak se to snáší s tebou samotným, že se zde takto modlíš k oslu, jako by to byl bůh?“ –
„O Zarathustro, odvětil papež, promiň, ale ve věcech božích jsem osvícenější než ty sám. A tak se to sluší.
Raději modliti se k bohu takto a v takové podobě, než v nižádné podobě! Přemýšlej, vznešený příteli, o této průpovědi: uhodneš hned, že v ní vězí moudrost.
Ten, který pravil: ‚Bůh jest duch‘ – ten dosud na zemi největší krok a skok učinil k nevěře: takové slovo nedá se již na zemi dobře napraví ti!
Mé staré srdce skáče a poskakuje, že jest ještě něco na zemi, k čemu lze se modliti. O Zarathustro, promiň to starému pobožnému papežskému srdci! –“
- „A ty, pravil Zarathustra poutníku-stínu, ty se zveš, ty se mníš svobodným duchem? A tropíš tu takové modlářství a kněžourství?
Ještě hůře to zde věru tropíš než u svých hnědých zlých dívek, zlý nový vyznavači!“
„Ba že zle, odvětil poutník-stín, pravdu máš: ale což mohu za to! Starý bůh opět žije, ó Zarathustro, mluv si co mluv.
Nejohyzdnější člověk všechno zavinil: probudil ho zas. A nechť si říká, že ho kdys usmrtil: smrt jest u bohů vždy pouhý předsudek.“
„A ty, pravil Zarathustra, zlý starý kouzelníku, cos to učinil! Kdo v naší svobodné době má ještě věřiti v tebe, věříš-li ty v taková božství a oslovství?
Vyvedls hloupost; jaks jen, chytráku, mohl vyvěsti takovou hloupost!“
„Ó Zarathustro, odpověděl chytrý kouzelník, pravdu máš, byla to hloupost, – však mi to také dalo pernou práci.“
- „A dokonce ty, pravil Zarathustra člověku svědomitého ducha, jen uvaž a prst si polož na nos! Což se zde neděje nic proti tvému svědomí? Což není tvůj duch příliš čistotný pro takové modlení a pro výpary těchto pobožnůstkářů?“
„Něco na tom je, odpověděl člověk svědomitého ducha a položil si na nos prst, něco na této podívané mému svědomí dokonce lahodí.
Možná, že nesmím věřiti v boha; jisto však jest, že se mi bůh v této podobě zdá ještě nejhodnější víry.
Bůh je prý věčný, dle svědectví nejpobožnějších lidí: kdo má tolik času, dá si na čas. Co nejpomaleji a co nejhloupěji: má-li ty dvě vlastnosti, může bytost jeho druhu přec hodně dokázat.
A kdo má ducha příliš, snadno a rád se zblázní i do hlouposti a bláznovství. Přemýšlej sám o sobě, ó Zarathustro!
Ty sám – věru! i ty bys samým nadbytkem a samou moudrostí mohl se stati oslem.
Zda dokonalý mudrc nekráčí rád po nejkřivějších cestách? Pohled na skutečnost to dokazuje, ó Zarathustro, – pohled na tebe!“
- „A posléze ty sám, pravil Zarathustra a obrátil se k nejohyzdnějšímu člověku, jenž stále ještě ležel na zemi, ruku zvedaje k oslu (dával mu totiž pít vína). Vydej ze sebe slovo, ty nevyslovitelný, cos to vyvedl!
Zdáš se mi proměněn, tvé oko žhne, plást vznešenosti zastírá tvou ohyzdnost: co jsi spáchal?
Což je to pravda, co tam ti tvrdí, žes ho zas probudil? A k čemu? Což nebyl důvodně dobit a odbyt?
Zdá se mi, že sám ses probudil: co jsi spáchal? proč ty ses vrátil? Proč ty ses obrátil na víru? Vydej ze sebe slovo, ty nevyslovitelný!“
„Ó Zarathustro, odpověděl nejohyzdnější člověk, jsi čtverák! Zdali ten tam ještě žije či zase žije či zda je důkladně mrtev,kdo z nás obou ví to lépe? Ptám se tě. Jedno však vím, – od tebe sama jsem se tomu kdys naučil, ó Zarathustro: kdo chce nejdůkladněji zabiti, ten se směje. ‚Nikoli hněvem, leč smíchem se zabíjí‘ – tak jsi kdys pravil.
O Zarathustro, skrytý ty ničiteli bez hněvu, nebezpečný světce,
– jsi čtverák!“
2. Tu se však stalo, že Zarathustra, udiven samými takovými čtveráckými odpověďmi, uskočil nazpět ke dveřím sluje a obrácen ke všem hostem, silným hlasem provolal:
„O blázni a šprýmaři všichni, vy šaškové! Co se přede mnou přetvařujete a skrýváte!
Jak se jen každému z vás třepotalo srdce rozkoší a zlobou nad tím, že jste se zase jednou stali takými jako jsou maličcí, nábožnými totiž,že jste si zas jednou vedli jako děti, totiž že jste se modlili, ruce spínali a říkali ‚pane bože‘!
Ale teď mi opusťte tento dětský pokoj, mou vlastní sluj, kde dnes přebývá všechno dětinství. Ochlaďte zde venku svou horkou dětskou svévoli a lomoz svých srdcí!
Ovšem: nebudete-li jako maličcí, nikoli nevejdete v ono království nebeské. (A Zarathustra ukázal rukama vzhůru.)
Ale vždyť ani nechceme v nebeské království: Stali jsme se muži,
– i chceme království pozemské“
3. A ještě jednou jal se Zarathustra mluviti. „Ó noví přátelé, pravil, – vy podivní, vyšší vy lidé, jak dobře se mi teď líbíte,
- od té doby, co jste se opět rozradostnili! Věru, všichni jste rozkvetli: zdá se mi, že takovým květinám, jako jste vy, je třeba nových slavností,
- je třeba malého statečného nesmyslu, nějaké bohoslužby a slavnosti osla, nějakého starého radostného zarathustrovského blázna, vířného vichru, jenž vám svým burácením rozjasní duše.
Nezapomeňte této noci a této slavnosti osla, vyšší vy lidé! To jste vynalezli u mne, to mi budiž dobrou předzvěstí, – cos takového vynajdou jen ti, kdož se uzdravují!
A budete-li znovu slaviti slavnost osla, čiňte to k vůli sobě, čiňte to i k vůli mně! A na moji památku!“ –
Tak pravil Zarathustra.