PÍSEŇ OPOJENÍ.

1. Zatím však druh za druhem vystoupili ven na čerstvý vzduch do chladné zamyšlené noci; Zarathustra sám pak vedl za ruku nejohyzdnějšího člověka, aby mu ukázal svůj noční svět a veliký kulatý měsíc i stříbrné překotné vodopády u své sluje. Tu stáli konečně tiše pospolu, samí staří lidé, ale se srdcem utěšeným a statečným, divíce se v nitru svém, že jim bylo tak blaze na zemi; důvěrnost noci se jim však blíže a blíže vkrádala do srdce. A znovu si pomyslil Zarathustra: „ó, jak dobře se mi teď líbí vyšší ti lidé!“ – nevyřkl to však, neboť ctil jejich štěstí a mlčení. –

Ale tu se událo to, co onoho úžasného dlouhého dne bylo nejúžasnější: nejohyzdnější člověk jal se ještě jedenkráte a naposled kloktat a supět, a když se dostal až k slovům, hle, tu mu z úst vyskočila otázka, kulatá a čistotná, dobrá to, hluboká, jasná otázka, jíž se všem, kdož mu naslouchali, pohnulo srdce v těle.

„Přátelé moji vespolek, pravil nejohyzdnější člověk, co tomu řeknete? Pro tento dnešní den – pro tento dnešek jsem já poprvé spokojen, že jsem žil celý svůj život.

A přiznati se k tomu mi nestačí. Stojí za to, žiti na zemi: Jediný den, jediná slavnost se Zarathustrou mne naučily milovati zemi.

‚To – že byl život? ‚tak bych promluvil k smrti. ‚Nuže vzhůru! Ještě jednou!‘

Přátelé moji, co tomu řeknete? Nepromluvili byste k smrti jako já: To – že byl život? Nuže pro Zarathustru: vzhůru! Ještě jednou!“

Tak pravil nejohyzdnější člověk; a nebylo daleko do půlnoci. A co byste as řekli, že se tenkrát přihodilo? Sotva že vyšší lidé zaslechli jeho otázku, rázem si uvědomili svou proměnu a své uzdravení i komu za to děkovati: tu přiskočili k Zarathustrovi, děkujíce, klaníce se, laskajíce, ruce mu líbajíce, dle toho, jaké kdo byl povahy: jedni se smáli a druzí plakali. Starý věštec však tančil radostí; a byt i, jak tvrdí někteří vypravovatelé, byl tenkráte sladkého vína pln, byl dojista ještě více naplněn sladkým životem a zřekl se vší mdloby. Ba jsou, kdož vypravují, že tenkráte tančil osel: nedávalť mu prý nejohyzdnější člověk před tím nadarmo piti vína. Bud tomu tak či onak: a byt i osel onoho večera v pravdě netančil, udály se tenkráte zázračnější a podivnější věci, než kdyby byl osel tančil. Zkrátka, jak zní Zarathustrovo přísloví: „co na tom záleží!“

2. Když se však toto přihodilo s nejohyzdnějším člověkem, stál tu Zarathustra, jako by byl zpit: pohled mu uhasínal, jazyk blábolil, nohy se potácely. A kdo by uhodl, jaké myšlenky při tom běžely přes Zarathustrovu duši? Zřejmě však ustupoval jeho duch a utíkal zas do předu, byl v odlehlých dálkách a jakoby „na strmém jhu, jak psáno jest, mezi dvěma moři,  

- mezi minulem a budoucnem putuje co těžký mrak.“ Ponenáhlu však, zatím co ho vyšší lidé drželi v náručí, vzpamatovával se poněkud a rukama se bránil návalu starostlivých a uctívajících; ale mlčel. Pojednou však rychle obrátil hlavu, jako by cosi slyšel: tu přiložil k ústům prst a pravil: „Pojďte!“

A záhy bylo kolem kol ticho a tajemno; z hloubky však pomalu vzhůru zazníval zvuk zvonu. Zarathustra mu naslouchal spolu s vyššími lidmi; potom však po druhé přiložil k ústům prst a pravil znovu: „Pojďte! Pojďte! Blíží se půlnoc!“ – a jeho hlas byl proměněn. Stále se však ještě nehýbal s místa: tu nastalo ticho ještě tišší a tajemnější, a vše naslouchalo, i osel, i Zarathustrova strážná zvířata, orel a had, a také Zarathustrova sluj i veliký chladný měsíc i sama noc. Zarathustra však po třetí přiložil ruku ke rtům a pravil:

Pojďte! Pojďte! Pojďte! Putujme nyní! Je tu hodina: putujme v noc!

3. Vyšší vy lidé, blíží se půlnoc: i řeknu vám něco do ucha, jak onen starý zvon mi to do ucha říká,tak tajně, tak příšerně, tak srdečně, jak onen půlnoční zvon mi to do ucha šeptá, jenž zažil více než jediný člověk:

- jenž odpočítával již bolestné údery srdce vašich otců – ach! ach! kterak vzdychá! kterak ve snách se směje! ta stará půlnoc, půlnoc hluboká!

Tiše! Tiše! Tu je slyšet leccos, co za dne nesmí zazvučet; nyní však, v tom chladném vzduchu, kdy se ztišil i všechen hluk vašich srdcí,

- nyní to mluví, nyní samo si to naslouchá, nyní se to plíží do nočních pře bdělých duší: ach! ach! kterak vzdychá! kterak se ve snách směje!

– neslyšíš, kterak tajně, příšerně, srdečně promlouvá k tobě, ta. stará půlnoc, půlnoc hluboká?

Ó duše, bdíš?

4. Běda mi! Kam se poděl čas? Neklesl jsem do hlubokých studen? Dřímá svět –

Ach! Ach! Vyje pes, měsíc svítí. Raději bych zemřel, zemřel, než bych vám řekl, nač právě myslí půlnoční srdce mé.

Teď jsem již umřel. Vše to tam. Pavouku, nač mne pavučinou opřádáš? Chce se ti krve? Ach! Ach! Padá rosa, hodina se blíží hodina, kdy mne zebe a mrazí,  

- hodina, jež se ptá a ptá a ptá: „kdo má k tomu srdnatosti dost?

- kdo má být pánem země? Kdo řekne: takto se valte, velké a malé proudy!“

- hodina se blíží: ó duše, vyššího člověka duše, bdíš? tato řeč jest pro jemné uši, pro uši tvé – půlnoci ducha neslyšíš?

5. Jsem unášen, tančí duše má. Dílo mého dne! Dílo mého dne! Kdo má být pánem země?

Měsíc je chladný, mlčí vítr. Ach! Ach! Vzlétli jste již vysoko dost? Tančili jste: noha však přec není křídlem.

Dobří tanečníci, teď všechna slast je ta tam: zkysalo víno, všechny poháry pukly, zajíkají se hroby.

Nevzlétli jste vysoko dost: teď se zajíkají hroby: „vykupte přece mrtvé! Proč je tak dlouho noc? Neopíjí nás měsíc?“

Vyšší vy lidé, vykupte přece hroby, zburcujte mrtvoly! Ach, co ještě hrabe červ? Blíží se, blíží hodina,duní zvon, posud rachotí srdce, vrtá ještě červotoč, rozvrtává srdce. Ach! Ach! Hluboký svět!

6. Sladká lyro! Sladká lyro! Miluji tvůj zvuk, tvůj zmámený, žabí, zurčící zvuk! – z jak dávných dob, z jaké dálky se mi blíží tvůj zvuk zurčící z tůní lásky!  

Starý ty zvone, sladká lyro! Každý bol se ti do srdce vryl, bol otce, bol otců, praotců bol; tvá mluva dozrála,

- dozrála jako zlatý podzim a jako odpoledne, jako mé poustevnické srdce – teď promlouváš: svět sám dozrál a hrozen hnědne,  

- teď chce umřít, umřít štěstím. Vyšší vy lidé, necítíte? Do výšky tajemně se line vůně,  

- van a vůně věčnosti, růžově blažená, hnědá vůně, vonící zlatým vínem a po starém štěstí,  

- vonící po zmámeném štěstí půlnočního umírání, po štěstí, které zpívá: hluboký svět, ba hlubší, než jak den jej znal!

7. Nech mne! Nech mne! Jsem pro tebe příliš cist. Nedotýkej se mne! Nedozrál můj svět právě k dokonalosti?

Má kůže jest příliš čistá pro tvé ruce. Nech mne, hloupý, tupý, ztuchlý dni! Není-li půlnoc jasnější?  

Nejčistší nechť jsou pány země! nejnepoznanější, nejsilnější nechť jsou pány země! Půlnoční duše, jež jsou jasnější a hlubší než kterýkoli den.

O dni, tápáš po mně? Hmatáš po mém štěstí? Já jsem ti bohat, jsem osamělý, jsem zlatodůl, jsem klenotnice?

O světe, mne si žádáš? Jsem ti světský? Jsem ti duchový? Jsem ti božský? Ale vy, dni a světe, jste příliš neohrabaní,

- mějte chytřejší ruce, sahejte po hlubším štěstí, po hlubším neštěstí, sahejte po nějakém bohu, nesahejte po mně:

- mé neštěstí, mé štěstí jest hluboké, ty podivný dni, ale přec nejsem bohem, ni peklem boha: svět je hluboký; v něm propast běd.

8. Bolest boha je hlubší, ty podivný světe! Sahej po boží bolesti, nesahej po mně! Čím jsem já! Jsem zmámenou sladkou lyrou, -

- půlnoční lyrou, zvonem zurčícím z žabích tůní, zvonem, jehož nikdo nechápe, který však musí mluvit i k hluchým, vyšší vy lidé! Neb vy mne nechápete!

Vše to tam! To tam! O mládí! Ó poledne! O odpoledne! Teď přišel večer, přišla noc a půlnoc, – vyje pes, to vítr:

- zdaž vítr není psem? Kňučí, štěká, vyje. Ach! Ach! Kterak vzdychá, kterak se směje, jak chroptí a supí ta půlnoc!

Jak právě teď střízlivě mluví, ta zpitá básnířka! pila as ještě nad své opojení? bdí teď dvojnásob? přežvykuje?

- ve snách přežvykuje svůj bol, ta stará hluboká půlnoc, a ještě více svou slast. Je-li bol již hluboký, tedy slast – slast hlubší nad všech srdcí žal ,

9. Ó vinná révo! Co mne velebíš? Vždyť jsem tě uřízl! Jsem ukrutný, hle, krvácíš –: proč chválíš mou zpitou ukrutnost?  

„Vše, co se stalo dokonalým, vše zralé – chce zemříti!“ tak promlouváš. Budiž žehnán, žehnán buď vinařský nůž! Vše nezralé chce však žiti: běda!  

Bolest dí: „Zahyň! Pryč s tebou, bolesti!“ Ale vše, co trpí, chce žít, aby uzrálo, aby se naplnilo radostí a touhou,  

- touhou po čemsi vzdálenějším, vznešenějším, jasnějším. „Chci dědice, tak dí všechno, co trpí, chci děti, nechci sebe,“

ale slast nechce dědiců, nechce dětí, – slast chce samu sebe, chce věčnost, chce návrat, chce na věky všechno stejné.

Žal dí: „Pukni, krvácej, srdce! Putuj, noho! Křídlo, létej! Do výše! Vzhůru! Bolesti!“ Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Ó staré srdce mé: Žal „zahyň!“ dí.

10. Vyšší vy lidé, co mníte? Jsem věštcem? Sním? Jsem zpit? Jsem vykladačem snů? Jsem půlnočním zvonem?  

Krůpějí rosy? Vanem a vůní věčnosti? Neslyšíte? Necítíte? Právě se stal můj svět dokonalým, půlnoc je též polednem, –

bolest je též slastí, kletba je též požehnáním, noc je též sluncem, –  

- odejděte, sice poznáte, že mudřec je též bláznem.

Děli jste kdy Ano jediné slasti? O přátelé moji, tedy jste děli Ano veškeré bolesti. Všechny věci jsou zavěšeny v řetěz, jsou zadrhnuty nitmi, jsou zamilovány,

- chtěli-li jste kdy nějaké „Jedenkráte“ dvakrát, řekli-li jste kdy: „líbíš se mi, štěstí! Mžiknutí oka! Okamžení!“ – tedy jste chtěli všechno nazpátek!

- všechno znova, všechno věčně, všechno zavěšeno v řetěz, zadrhnuto nitmi, zamilováno, ó, tedy jste milovali svět,

- tedy, vy věční, jej milujete věčně a v každou dobu: a i žalu dítě: zahyň, ale vrat se zas! Neb každá slast: ‚chci věčnost!´ dí.

11. Všechna slast chce všech věcí věčnost, chce med, chce kvas, chce zmámenou půlnoc, chce hroby, chce hrobů slzavou útěchu, chce pozlacené večerní červánky –  

čeho nechce slast! je žíznivější, srdečnější, hladovější, příšernější, tajemnější, nežli všechen bol, chce samu sebe, zakousává se sama do sebe, vůle kruhu v ní krouží a se vzpíná,

- chce lásku, chce zášť, jest přebohatá, rozhazuje, zahazuje, žebrá, by si ji někdo vzal, děkuje tomu, kdo béře, ráda by byla nenáviděna,

tak bohatá je slast, že žízní po žalu, po pekle, po nenávisti a potupě, po mrzáku, po světě,– neb tento svět, ó, vždyť jej dobře znáte!

Vyšší vy lidé, slast touží po vás, ta nevázaná, blažená, – po vašem žalu, vy nezdaření, touží! Po nezdařených věcech touží všechna věčná slast.

Neb všechna slast chce sebe samu, proto chce i srdcí žal! Ó štěstí, ó bole! Ó, pukni, srdce! Vyšší vy lidé, zapamatujte si přece, slast chce věčnost,  

- slast chce všech věcí věčnost, chce věčnost, věčnost nejhlubší!

12. Naučili jste se teď mé písni? Uhodli jste její smysl a touhu? IN Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vyšší vy lidé, tedy mi teď zazpívejte můj kolozpěv!

Zazpívejte mi teď sami píseň, jejíž jméno jest „Ještě jedenkráte“, jejíž smysl jest „na věky věkův!“ – zpívejte, vyšší vy lidé, Zarathustru v kolozpěv!

Ó duše, bdíš?

Půlnoci ducha neslyšíš?

„Já spal, já spal –,  

„já z hlubokého snu jsem vstal:

„Hluboký svět-!  

„Je hlubší, než jak den jej znal.

„V něm propast běd-,

„slast – hlubší nad všech srdcí žal

  „Žal: zahyň! dí,

„než každá slast: chci věčnost! dí –,

chci věčnost, věčnost nejhlubší!“