ZNAMENÍ.

Z jitra však po této noci vyskočil Zarathustra s lože, opásal si bedra a vykročil ze sluje, žhoucí a silný, tak jako jitřní slunce, jež vychází z tmavých hor.  

„Ty veliká hvězdo! promluvil, tak jako promluvil kdysi, ty oko hlubokého štěstí, čím bylo by všechno tvé štěstí, kdybys nemělo těch, kterým svítíš!  

A kdyby zůstali ve svých komůrkách, zatím co ty již bdíš a přicházíš a rozdílíš a obdarováváš: jak by to pohněvalo hrdý tvůj stud!

Nuže viz! ti vyšší lidé ještě spí, zatím co já bdím: to nejsou mí praví druzi! Na ně nečekám ve svých horách zde.

K svému dílu spěji a k svému dni: oni však nechápou, která jsou znamení mého jitra; můj krok je neburcuje ze sna.

Spí ještě v mé sluji, jejich spánek ještě vssává mé zpité písně. Ale ucho, jež by naslouchalo mne, – ucho, jež by poslouchalo, chybí jim v údech.“

– Toto promluvil Zarathustra k svému srdci, když vycházelo slunce: tu pohlédl tázavě do výšky, neb zaslechl nad sebou ostrý skřek svého orla.

„Nuž vzhůru! zvolal do výše, tak se mi to líbí, tak tomu chci. Má zvířata bdí, neboť bdím já.

Můj orel bdí a jako já uctívá slunce. Orlími spáry sahá po novém světle. Jste má pravá zvířata; miluji vás.

Ještě se mi však nedostává mých pravých lidí!“ –

Tak pravil Zarathustra; tu se však stalo, že pojednou zaslechl jakoby rej a let nesčetných ptáků, kteří kolem něho tloukli křídly, – a šum tolika perutí a nával kol jeho hlavy byl tak velký, že přimhouřil oči. A věru, jako mrak se to naň sneslo, jako mrak šípů, jenž zasypává nového nepřítele. Avšak hle, zde to byl mrak lásky, a zasypal nového přítele.

„Co se mi přihází?“ myslil si Zarathustra v užaslém srdci a pomalu usedal na velikém kameni, ležícím vedle východu ze sluje. Ale jak rukama hmatal kolem sebe a nad sebe a pod sebe a bránil přítulným ptákům, hle, tu se mu přihodilo ještě cos podivnějšího: z nenadání při tom totiž hmátl do hustého teplého chomáče hřívy; spolu pak se před ním ozvalo řvaní, – mírné a táhlé řvaní lva.

„Znamení se blíží“ pravil Zarathustra, a jeho srdce se proměnilo. A vskutku, když se před ním rozjasnilo, leželo u jeho nohou žluté, mohutné zvíře a tisklo mu hlavu ke kolenům a samou láskou se ho nepouštělo a vedlo si jako pes, jenž nalézá zase starého svého pána. Holubice pak v lásce závodily se lvem; a pokaždé, kdykoli se mu holubice zatřepetala přes nos, lev zatřásl hlavou a divil se a smál se.

Vida to vše, promluvil Zarathustra jen jediné slovo: „mé děti jsou na blízku, děti mé“ –, pak zcela oněměl. Srdce mu však roztálo, a s očí mu kanuly slzy a padaly mu na ruce. A ničeho již nedbal a seděl bez pohnutí, neodháněje zvířat. Tu poletovaly holubice sem a tam a posadily se mu na ramena a celovaly mu bělostný vlas a neumdlévaly v něžnosti a plesu. Silný lev pak neustále olizoval slzy, jež Zarathustrovi padaly na ruce, a řval a mručel k tomu nesměle. Tak si počínala ta zvířata. –

To všechno trvalo drahný čas, či krátký čas: neboť, mluveno poctivě, neplatí pro takovéto věci na zemi pražádný čas –. Zatím však procitli vyšší lidé v Zarathustrově sluji a seřazovali se k společnému průvodu, aby vyšli Zarathustrovi v ústrety a přinesli mu jitřní pozdravení: neboť procitnuvše seznali, že on již nedlí mezi nimi. Ale když se dostali k východu ze sluje a ozvuk jejich kroků se nesl před nimi, lev se nadmíru zarazil, odvrátil se pojednou od Zarathustry a s divokým řevem se rozehnal k jeskyni; vyšší lidé však, slyšíce ho řváti, vzkřikli všichni jakoby z jedněch úst a uprchli nazpět a v okamžení zmizeli.

Zarathustra sám pak, ohromen úžasem, se zvedl se svého sedadla, rozhlédl se, stál tu překvapením bez sebe, tázal se svého srdce, ponořil se do myšlenek a byl samoten. „Co jsem to jen zaslechl? pravil posléze pomalu, co se mi to právě přihodilo?“

A již mu vzešla vzpomínka, i pochopil jediným pohledem vše, co se událo mezi včerejškem a dneškem. „Vždyť zde jest kámen, pravil, hladě si vous, na něm jsem seděl včera ráno; a zde ke mně přistoupil věštec, a zde jsem poprvé zaslechl výkřik, jejž jsem slyšel právě teď, onen velký výkřik úzkosti.

Ó vyšší vy lidé, vždyť o vaší úzkosti mi včera ráno věstil onen starý věštec

- k vaší úzkosti chtěl mne svésti ten pokušitel: ó Zarathustro, mi děl, přicházím, bych tě svedl k tvému poslednímu hříchu.

K mému poslednímu hříchu? zvolal Zarathustra a hněvivě se zasmál vlastnímu slovu: co že mi bylo ponecháno za poslední můj hřích?“

A ještě jednou vnořil se Zarathustra do sebe a usedl znovu na velkém kameni a přemýšlel. Pojednou vyskočil, –

„Soucit! Soucit s vyšším člověkem! zvolal, a tvář se mu proměnila v kov. Nuže dobrá! To – již minulo!  

Můj bol a můj soucit s bolem – co na tom záleží! Což dychtím po štěstí? Já dychtím po svém díle!  

Nuže dobrá! Přišel lev, mé děti jsou na blízku, Zarathustra dozrál, přišla má hodina:

- Toť moje jitro, můj den se počíná: teď vzhůru, teď vzhůru, veliké poledne!“

Tak pravil Zarathustra a opustil svou sluj, žhoucí a silný, tak jako jitřní slunce, jež vychází z tmavých hor.