Začal o své nespokojenosti a konečně jsme se hnuli. Čekal, že mu život nabídne něco víc. Má pocit, že se každou chvíli musí něco stát, protože se nic neděje už skandálně dlouho, ale pořád se nic neděje. Připadá si jako student na studentské ubytovně. Má pocit, že na stole v jeho bytě stojí lampa, která mu nepatří. Dívá se na lampu, která mu patří a nepatří, a má pocit, že se děje něco skandálního, protože se neděje vůbec nic.¹

Řekl mi, že něco podobného se mu stalo jen jednou, s přáteli. Tehdy ho zavolali dost pozdě v noci. Z jejich hlasů prý poznal, že jsou rádi, že ho slyší, poznal, že vytočení jeho čísla pro ně není jen okrajovou záležitostí, naopak, rozhovor s ním byl středem jejich pozornosti, u aparátu se buď vystřídali, nebo do něj z odlehlejšího místa pokoje alespoň zakřičeli všichni tři.

Řekl mi, že ho jejich zájem těšil. Tetelil se radostí, ale zároveň se ošíval. Byl u vytržení, ale zároveň je musel krotit. Znal je, pili, určitě pili. Musel je přibrzdit, ale nechtěl je zastavit docela. Nechtěl jsem se znemožnit, řekl mi.

Hned poznal, ze kterého bytu volají. Hned věděl, kdo je hostitel. Samozřejmě volali proto, aby ho vytáhli. Lichotilo mu to, ale zároveň se znovu musel ošívat. Ze sluchátka ho popichovali, teď hned, kdy jindy, a tak podobně. Dělal drahoty. Začal se cítit nepohodlně. Dobře, řekl nakonec. Ulevilo se mu. Oblékl se. V autě si pustil tu nejlehčí rozhlasovou stanici. Zazvonil. Zabzučeli mu. Vyšel po schodech. Třikrát krátce, těsně po sobě zazvonil. Zvonil jsem jako někdo, kdo se nemůže dočkat, řekl mi. Zvonil jsem jako člověk, kterého za dveřmi čeká to nejlepší v životě. Třikrát krátce, důrazně. Jednou dlouze, napadlo mě, a hned jsem to udělal. Zvonil jsem, jako by měla spadnout střecha. Zvonil jsem jako na lesy. Dodal, že stál o jednu z žen za dveřmi.

Otevřela mu. Ticho jako v hrobě. Hlasitá hudba, přitom ticho jako v hrobě. Stál s rozevřenou náručí ve dveřích, pak vešel a postavil se do předsíně. Zvedla ruku a ukázala mu dál do pokoje. Její ruka vypadala mdle, ani ji nezvedla příliš vysoko, řekl mi, k boku, maximálně k boku, aby si kryla záda, aby její zvednutou ruku nikdo neviděl. Měl pocit, že se vrátili v čase, měl chuť udělat jí křížek na čele. Proboha, chtělo se mu křičet. Přestože mu ukázala dál do pokoje, nikam nešel. Nemohl se hnout, stál v Ignacyho předsíni. Tleskl.² Chytil Editu Farkaš kolem pasu a přešel s ní z chodby do pokoje. Cikán by měl být hrdý, řekl mi. Pracoval s cikány deset let. Naši cikáni jsou neslaní nemastní, řekl mi. Pokud se cikán začne chovat jako Edita Farkaš, je s cikánem konec, řekl mi.

Znal prý jednu Francouzku, která mu řekla, že ji současný stav západní civilizace děsí. Odmítala mnohá jídla, složitě hledala, co může dát do pusy. Věděl, že někoho napodobuje, byl si jistý, že někoho z Bloomsbury. Virginii, řekl mi. Kouřila, jako by na světě byla sama, kouřila bez pokory. Necítila se být součástí lidského společenství a neuměla kouřit, to můžu říct se stoprocentní jistotou, řekl mi. Kouří tak dlouho a tolik, že pozná, kdo umí kouřit, přesněji kdo kouří, protože musí, a kdo kouří, protože chce. Jednoznačně kouřila, protože chtěla, řekl mi. Musel s ní trávit celé dny.³ Z devadesáti procent jedla zdravě, z deseti procent jedla studené párky. Snědla párek a zapálila si. Párek jedla tak, jako by ji mohl otrávit. Byla na sebe hrdá, chtěla se otrávit, chtěla se z deseti procent přiotrávit, řekl mi. Jednou ji vzal do kavárny a mlčeli. Objednával si jeden vinný střik za druhým, Francouzka nepila nic. Ukázal na vinný střik a Francouzka přikývla. Ukázal na něj znovu a Francouzka zakroutila hlavou. Logicky, poníženě se chytila Prahy. Nutila ho listovat stovkami fotografií, dvě nebo tři přešla mlčením, ale o každé třetí nebo čtvrté prý něco prohlásila. To, co říkala, bylo bezvýznamné, řekl mi. Krása, řekla, a přešla k další. Nic z toho jsem nestavěl, řekl jí. Praha je prostě taková, jaká je, řekl jí. Architektura, řekl jí. V tu chvíli prý měl pocit, že architekturou je i lampa na jeho stole, že architekturou byla i kočka, kterou postavil na podlahu svého bytu.

Architektury je čím dál víc, řekl mi. Už dávno jsme začali stavět za městy. Pokud budeme dál stavět za městy a nebudeme bourat ve městech, brzy bude zastavěné vše, řekl mi. Na jednu budovu, která alespoň něco málo řekne, připadá sto budov, které neřeknou nic. Nic mu neříkají ani lidé, kteří v nich pracují a bydlí. V jeho okolí v poslední době vyrostlo mnoho budov, přesto nikdy nikoho, koho by něco s těmito budovami pojilo, neviděl, neslyšel. Ti, kdo jsou uvnitř, buď nevycházejí ven, nebo uvnitř nikdy nikdo není, nebo vycházejí a vcházejí v době, kdy on sám spí, nebo zaplatili spoustu peněz za to, že je nikdy neuvidím, řekl mi. Co je to za lidi? zeptal se. Záleží jim na tom, jaký je jejich byt, ale na své nejbližší okolí nejsou nároční. Chtějí za domovem Královskou oboru, ale většinou z Královské obory sleví. Na jednoho, který z Královské obory ne­sleví za žádnou cenu, podle jeho odhadu připadá sto dalších, kteří z Královské obory sleví při pohledu na parkety. Ti, kdo nesleví při pohledu na parkety, prý sleví při pohledu na menší parky, které se plánují v okolí. Takzvané plánování parků je prý oblíbené v kaž­dém světovém velkoměstě, takzvané plánování parků je prý tím nejlepším příkladem pro pochopení jevu, kterému se obecně říká vyprazdňování, mizení. Zatímco mluvením o parcích se zabývá více a více lidí, zatímco počty a velikosti plánovaných parků stoupají, dvě nejcennější veřejné zeleně v širším centru Prahy začínají mizet, řekl mi. Veřejný zájem v tomto případě prošlapává cestu zájmům soukromým. Budovaný tunel nemá být a nikdy nebude tunelem, který by sloužil veřejné dopravě, je to tunel, který se kope jen proto, aby se chvíli kopalo veřejně, než se začne kopat soukromě. Na každý metr zeleně v centru města je vyvíjen takový tlak, že mu žádný metr zeleně nedokáže odolat. Každý, kdo má právo s metry zeleně nakládat, povolí ve chvíli, kdy vymyslí důvod, proč povolit. Pokud by v centru města bylo tolik důvodů, kolik je v něm tlaku, nebyla by v centru města ani větvička, řekl mi. Většina lidí se zabývá výrobou slov a slovních spojení. Všechno už je přinejmenším terciární, řekl mi. Pokud má shrnout svých deset let práce s Romy, musí říct, že to nebyly ani služby, nebylo to ani terciární. Pamatuje si, že chtěl, aby se Romům rozšířily zúžené možnosti.

V zoologických zahradách se trápí pohledem na vyšší zvířata a primáty. Prochází zoologickou zahradu a snaží se určit druhy, které by ze zoologické zahrady měly být propuštěny. U vlků, u Ivů, u tygrů, u všech velkých koček, u opic nikdy nepochybuje. Přejde k nižším zvířatům a začíná pochybovat. Tapír? Sleduje, čím se tapír zabývá, jak se tapír tváří. Po chvíli v tapířím chování vždy objeví něco nepřirozeného, něco se mu nezdá, něco se mu nelíbí. Způsob jeho chůze, rychlost nebo pomalost, s níž provádí činnosti, jak kálí. Po chvíli vidím trauma i v tapířím spánku, řekl mi. Začínám vidět něco, o čem nevím, zda to existuje, řekl mi. Začínám vidět věci, které pravděpodobně vidět nemohu, protože pravděpodobně neexistují, řekl mi. Začínám vidět to, co není, řekl mi. Bezradně prochází zoologickou zahradou. Znovu všechno přepočítává, znovu propustí vlky a primáty, ale snaží se někde pod primáty a vlky zastavit, snaží se určit hranici. Ale už ji není schopen určit. Vlk propuštěn, tapír propuštěn, ale už se neumí zastavit, nakonec propouští i ovce a kozy. Ví, že by měl mít ze svobody radost, ale nemá ji. Mnohá zvířata byla propuštěna na základě nerozumu, řekl mi. V autobusu začíná litovat, že pustil ovce a kozy. Chce vystoupit a vrátit se, chce je znovu pochytat, ale něco mu v tom brání. Zdá se mi, že mé kroky jsou nevratné, řekl mi. Jednou danou svobodu v jistém smyslu nelze omezovat, vše, čemu je udělena svoboda, do svobody okamžitě doroste. Ovce, které udělíme právo postavit se na zadní nohy, postaví se na zadní nohy. S Romy nehnulo nic, řekl mi. Dali jsme jim všechno, co chtěli. Suplovali jsme stát, suplovali jsme státní školství, suplovali jsme státní sociální dávky. Vozili jsme jim kilogramy věcí. Vozili jsme dívky, které předstíraly, že jsou učitelky. Chovali jsme se mile, shovívavě, ale i nepřátelsky, podle potřeby. Určovali jsme hranice. Dovezli jsme dívku, která se cestou připravila na roli učitelky, ale děti se učit nechtěly nebo nepřišly. Dovezli jsme dívku znovu, znovu se cestou připravila na roli učitelky. Znovu jsme rodičům řekli, to nic. Znovu jsme pochopili, omluvili. Odvezli jsme dívku zpátky. Když jsme ji vezli potřetí, když se dívka potřetí v jednom měsíci ve vlaku připravila na roli učitelky, děti se znovu nedostavily, všechno se znovu opakovalo bez sebemenší změny. Ale v tomto třetím případě jsme se z neznámého důvodu přestali chovat mile a shovívavě, začali jsme se chovat nepřátelsky. Řekli jsme, že takhle to dál nejde. Pohrozili jsme, že přestaneme jezdit. Všechno bylo stejné, až na nás, řekl mi. Je si jistý, že právě tyto náhodně generované změny ho na jeho práci bavily nejvíc. Vytvářeli jsme chaos, řekl mi. S Romy nehnulo nic. Do zoologické zahrady chodí pravidelně, ale už vystřízlivěl. Dívá se na plameňáka a vidí tupé zvíře. Naposledy se mu nelíbilo ani jeho peří, ani jeho nohy. Vyhýbá se klecím s barevnými ptáky. V deseti letech pro mne papoušci byli vším, teď jsou mi ničím, řekl mi. Stydí se za ně. Nechápe, jak s nimi mohl spojit tolik dětských snů. Dívá se na ně jako na obal čokolády z osmdesátých let, přestože jsou živí. Nevidí pro jejich přítomnost žádné opodstatnění. Mezi papouškem ara a dvacet let starou pornografií nevidí žádný rozdíl, obojí je pro něj něčím, co bylo vymyšleno, s nadšením realizováno, ale kdysi. Pokud by se ještě někdy postavil před klec s barevnými ptáky, pravděpodobně by tělem papoušky stínil. Pokud by se ke kleci postavila rodina s dětmi, pravděpodobně by děti odháněl, radil by jim, aby raději šly pryč. To všechno jen proto, abych se nemusel začít dívat na rodinu s dětmi také jako na něco, co bylo, řekl mi. Stejně tak se dívá na Romy, na globalizaci, na ekologii. Člověk má pocit, že věci ve chvíli, kdy o ně ztratíme zájem, zmizí, řekl mi. Píše se rok 1998, řekl mi (ve skutečnosti se píše jiný rok, ve skutečnosti se píše o deset let více, řekl mi, ale slova dva tisíce prý v souvislosti s letopočtem vyslovit nedokáže, vše, co bylo vyrobeno a myšleno po roce 1999, je pro něj nedostatečné a pouze přechodné, děti narozené po roce 1999 jsou pro něj záhadou, takové děti už se ani neměly narodit, řekl mi, dítě narozené v roce 1999 prý ještě pochopit dokáže, ale dítě narozené o rok později už prý musí brát na lehkou váhu), píše se rok 1998 a já nevím, jestli je otázka globalizace ještě stále živá. Přestože se v roce 1998 prokazatelně mluví o klimatické změně, slyší mluvení o klimatické změně z minulosti, mluvení o klimatické změně mu připomíná dětství. Mezi slovy globalizace a kazeta VHS nevidí žádný rozdíl. Pamatuje si, že v patnácti letech přehrával kazety VHS. Pamatuje si, že ve dvaceti letech četl knihy o globalizaci. Abych porozuměl světu, řekl mi. Dnes už nerozumí ani čtenářům těchto knih, ani těm, kdo je píší. Nerozumí Ulrichu Beckovi, nerozumí tomu, že někdo v jeho věku ještě stále přemýšlí o globalizaci. Zestárl jsem, začal jsem se zajímat pouze o ženy, o své zdraví, řekl mi. Nic jiného než Edita Farkaš ho nezajímá.

Kdysi ho zajímala spousta věcí, ale postupně ho zajímat přestaly. Pamatuje si na den, kdy ztratil zájem o sport. V Budapešti pravidelně chodí do lázní Széchenyi. Tehdy do Széchenyi nešel. Tehdy jsem šel pro změnu na plavecký bazén na Margitině ostrově, řekl mi. Připravují se tam mladí maďarští sportovci, jde o bazén, jehož základní funkcí je výchova maďarských plavců, skokanů do vody. Veřejnosti je vyhrazeno jen několik plaveckých drah, ale i ty se pro veřejnost v určité hodiny uzavírají. Vše se podřizuje maďarské reprezentaci. Počasí už bylo chladnější, posadil se s ručníkem kolem ramen na tribunu a sledoval mladé maďarské plavce, mladé maďarské plavkyně. Vkládali do plavání všechno, řekl mi. Velkou část dětství a celý svůj dospělý život plavali. Viděli před sebou úspěchy. Díval jsem se na ně a velkou část jejich možných úspěchů jsem vůbec neviděl, velkou část jejich možných úspěchů jsem vůbec nerozeznával, velká část jejich možných úspěchů pro mne vůbec neexistovala. Zatímco mladý maďarský plavec vší silou plaval k tomu, aby vyhrál cenu maďarského dorostu, já jsem dokázal rozeznat pouze olympijské hry. Když jsem si uvědomil, jak zásadní význam má pro plavce cena maďarského dorostu, když jsem si uvědomil, že cena maďarského dorostu pro mne vůbec neexistuje, když jsem si uvědomil, jak daleko je od ceny maďarského dorostu k olympijské medaili a jak malá je pravděpodobnost, že olympijskou medaili získá ten, kdo získal cenu maďarského dorostu, nabyl jsem přesvědčení, že mladé maďarské plavce a mladé maďarské plavkyně nečeká nic jiného než zkažený život. Olympijské hry se opakují téměř každý rok, řekl mi.

Zapálil si. Chtěl by přestat kouřit. Cigarety zkracují jeho dny. A to v obou smyslech, řekl mi. Cigarety zkracují jeho dny nejen dlouhodobě, nejen tím, že se s každou další cigaretou blíží brzké smrti, cigarety prý zkracují každý jeden jeho den, pondělí, úterý, středu. Každý den skáče od jedné cigarety ke druhé, na nic jiného nemyslí. Když cigaretu kouří, už myslí na další, ale po čtyřicáté cigaretě pravidelně končí. Nechce skákat dál, snaží se nekouřit. Někdy doskáču v deset večer, řekl mi. Ale může doskákat už v pět odpoledne. Může doskákat v poledne. Pak už není den, řekl mi. O chvíli, kdy má jít spát, v jeho případě rozhoduje poslední cigareta. Ale nikdy se mu spát nechce. Nedokážu jít spát ve čtyři odpoledne, nejsem dítě, nejsem batole, řekl mi. Pokud doskáču, den skončil, ale den neskončil. Den končí ve chvíli, kdy jdu spát, ale spát nechodím před půlnocí. Pokud doskáču v pět odpoledne, pokud si čtyřicátou cigaretu zapálím tak hluboko v rozběhnutém dni, jemuž se nechce končit, mé dny se od té chvíle přestávají podobat dnům ostatních lidí. Hledá místa, kde se nekouří. Chodí do kina. Po konci představení si před kinem zapálí čtyřicátou první. V jiné dny se místo filmu napije alkoholu a už neumí přestat. První sklenici prý ještě pije bez cigarety, při druhé si poprvé zapálí. Ihned přestanu počítat, řekl mi. V zásadě alkohol nesnáší, ale pije ho s železnou pravidelností. Přes všechny chyby, které dělá při jeho konzumaci, přes skutečnost, že se alkoholem pomalu zabíjí, mu alkohol dává něco, co mu v náhle vyprázdněném dni nedá ani film. Po filmu jsem zpátky v díře, říká. V opilosti už není nikde, v opilosti se ztratil, usne, a ráno může začít. Ví, že musí přestat kouřit, aby mohl přestat pít. Ví, že musí najít duševní klid, aby mohl přestat kouřit. Místo cigaret by se muselo začít dít něco jiného, řekl mi. Chtěl by znovu vidět Editu Farkaš. Věří, že by mohla vyplnit prázdnotu, kterou vyplňují cigarety. Nemyslí si, že se od doby, kdy se s ní viděl naposledy, mohlo něco změnit. Naposledy jsem ji viděl před dvěma dny, řekl mi. Už dva dny si vyčítá, že tehdy na jejich zavolání přijel. Měl jsem se otočit a jít pryč už ve chvíli, kdy mi otevřela, kdy mne rukou pozvala, abych šel dál, řekl mi. Stál s ní v předsíni. V pokoji seděli Ignacy a moje bývalá žena, řekl mi. V tu chvíli je ještě neviděl, ale věděl o nich. O své bývalé ženě se mu nechce mluvit vůbec, s Ignacym ho pojí počet vykouřených cigaret, ale jinak prý nic. Nepojí ho s ním dokonce ani způsob kouření. Čistě jenom cifra, řekl mi. Pojí je číslo čtyřicet, jinak nic. Ignacy je šťastný člověk, Ignacy na rozdíl od něj prý umí žít. Když kouří, tak kouří, řekl mi. Když kouřím já, řekl mi, kouřím také, ale raději bych nekouřil. Raději už se s Ignacym nesrovnává. Kdysi se s ním srovnával téměř denně, studovali spolu. Chodili do stejného kruhu, mezi přednáškami a po přednáškách chodili do stejných kaváren. První tři roky vysoké školy prý byla radost se s Ignacym srovnávat, viděl se v něm jako v zrcadle. Chodili po kavárnách a snažili se udat svoji inteligenci. Na studium jim prý stačily drobné, v té době by prý kdekoli jinde mohli investovat přebytečné stovky a tisíce. Jejich tehdejší situaci lze přirovnat jen k ruským oligarchům, k ukrajinským oligarchům, k bulharské mafii. Před časem prý na svá studentská léta znovu vzpomínal, musel, řekl mi. Ukrajinský Lvov, to jsme kdysi byli my, řekl mi. Musel by být slepý, aby neviděl podobnost mezi Lvovem a jejich studentskými roky, Lvov mu jejich studentská léta připomínal na každém kroku. Šel jsem po chodníku a celý chodník zabíral Land Rover a tím Land Roverem jsme kdysi byli my, řekl mi. Mohli si dělat, co chtěli. Ignacy tehdy po kavárnách rozházel desítky tisíc, často platil nepředstavitelné částky, aniž se mu dostalo protihodnoty. Mluvil s lidmi, kteří mu nerozuměli. Mluvili jsme s lidmi, kteří nám nerozuměli, řekl mi, celé roky. Ale Ignacy vystřízlivěl. Utrhl se a sprintoval pryč.

S Editou Farkaš viděl Ignacyho poprvé v Královské oboře.⁴

Rozhlížel jsem se po Královské oboře, řekl mi. Podíval jsem se smě­rem k trávníku, obklopenému stromy, řekl mi. Uviděl jsem Ignacyho, řekl mi. Ignacy, řekl jsem si. Ignacy se pravděpodobně prochází s další dívkou, řekl jsem si. Ignacy seděl na trávě a rukama se zapíral za zády, jeho další dívka ležela na břiše a kouzelným způsobem pohazovala bosýma nohama. Edita Farkaš kouzelně pohazovala bosýma nohama, ale její kouzelné pohazování bosýma nohama bylo celé falešné, řekl mi. Edita Farkaš dobře věděla, co dělá, Edita Farkaš nekopala nohama bezúčelně. Ve dvaceti letech jsem si myslel, že bezúčelně nohama pohazuje každá žena, v pětadvaceti letech jsem si myslel, že bezúčelně pohazují nohama patnáctileté dívky. Dnes si nejsem jistý, zda nohama bezúčelně pohazují desetileté děti, řekl mi.

Když na trávníku v Královské oboře uviděl romskou ženu, jeho mysl okamžitě zaplavily předsudky. Připomínala mi Romy, kteří se k Romům obrátili zády, aby je vedli, řekl mi. Pro tyto Romy deset let organizoval semináře, workshopy. Úroveň těchto seminářů a workshopů byla nízká, řekl mi.⁵

Ruším, zakřičel tehdy na Ignacyho, řekl mi. Ignacy prostřel ruce nad trávník. Jeho vztah k lidem je žoviální, bezstarostný, Ignacy pravděpodobně dodnes nevěří v lidskou existenci, připouští ji, ale není si jistý, řekl mi. Došel k nim. Zapálili si. Mezi dvěma planoucími cigaretami seděla Edita Farkaš. Dívala se na něj a žádala vysvětlení, poté se obrátila k Ignacymu a žádala vysvětlení po něm. Sebevědomý, mlčenlivý způsob, jímž žádala vysvětlení, mi připomínal sebevědomou reklamaci poškozeného zboží, řekl mi. Podal jí ruku a snažil se ji zařadit přesněji, společensky, ekonomicky.⁶ Seděli. Trávník v Královské oboře se ještě nevzpamatoval z posledních záplav, řekl mi.⁷

Řekl mi, že před Editou Farkaš ho roky zajímaly pouze mladé dívky, osmnáctileté, devatenáctileté. Dívky, které maturitu skládaly nebo právě složily, dívky, které chtěl uvítat na hranici jejich dospělosti, dívky, které pro něj podle jeho slov představovaly to nejkrásnější na světě, přirozený, opakující se zázrak. Sám se skrze ně vracel ke střední škole a snažil se s jejich pomocí dohnat to, co tehdy nestihl. Fascinovaně prý hleděl na přímočarost, na život. Sám prý na střední škole nežil. Potřeboval by prý tehdy přinejmenším deset let na to, aby se mohl na střední školu připravit, v ideálním případě by prý na střední školu nenastupoval dřív než v pětadvaceti. Nastoupit v patnácti podle něj mohlo znamenat jen jediné, neúspěch. Mezi základní a střední školou jsem nedostal žádný prostor, to druhé přišlo až příliš rychle po tom prvním, řekl mi. Jedna životní fáze se uzavřela, poté přišly jen velmi krátké prázdniny. Během těchto prázdnin nestihl nic. Po krátkých prázdninách, o nichž mu nikdo neřekl, jak zásadní význam budou mít, okamžitě začala další životní fáze. Nevěděl, jak zásadním zlomem jsou ty krátké prázdniny mezi dvěma stupni vzdělání. Ty prázdniny se jinak ničím nelišily, řekl mi. Pravděpodobně jsem je trávil u prarodičů v jižních Čechách. Pravděpodobně jsem místo toho, abych se soustředil na zlom ve svém životě, běhal po lese.

O tom, kdo čím je, se na střední škole rozhoduje brzy, řekl mi. Měl jsem jako fanoušek Dead Kennedys nastoupit, v nejhorším případě jsem se měl fanouškem Dead Kennedys stát v prvním studijním roce, v prvním pololetí, pokud bych si chtěl být výsledkem jistý. Kdykoli po prvním studijním roce bylo pozdě. Na tom, že se stal fanouškem Dead Kennedys ve třetím ročníku, prý už vůbec nezáleželo, klidně prý dál mohl být tím, čím byl. Byl jsem dobrým studentem, řekl mi. Byl prý dobrým studentem až příliš, nebyl prý ničím jiným. Ostatní mladí lidé si ho nevšímali. Dobrým studentům prý ze života zbývá jen málo, rodiče a cesty autobusem. Když po skončení výuky čekal na autobusové zastávce, měl pokaždé pocit, že se má otočit a jít zpátky do školy, zdálo se mu, že ze střední školy odjíždí příliš brzy, že se mu něco podstatného vyhnulo. Vyhnuli se mu ostatní studenti. Připravili mne o nejkrásnější roky života, řekl mi. Připravil jsem se o nejkrásnější roky svého života, řekl mi. Pokud by se mohl vrátit, pokud by mohl znovu prožít první den v novém prostředí, jednal by jinak. Začal jsem pít pozdě, řekl mi. Když začal ve druhém ročníku pít pivo, nikoho už jeho pití piva nezajímalo. Dodnes dopíjím to, co jsem nevypil v prvním ročníku střední školy, řekl mi. Pokud by prý začal pít pivo jen o rok dřív, byl by dnes úplně jinde, pravděpodobně by nepil vůbec. Podle jeho odhadu by během jednoho roku pití piva (během roku pití piva od začátku výuky do skončení prvního studijního roku) mohl vypít ne více než pět set piv. Ve druhém studijním roce prý vypil odhadem tisíc piv, ale první ročník stejně nedopil. Od třetího studijního roku výš prý už více než patnáct let každý rok vypije v průměru něco mezi patnácti sty a dvěma tisíci pivy. Pokud prý správně počítá, ušetřilo by směšných pět set piv vypitých v prvním ročníku jeho organismu možná až třicet tisíc piv vypitých později. Piva vypitá v druhém, třetím a čtvrtém ročníku střední školy prý od celkového čísla záměrně neodečítá, je si jistý, že pokud by pil v klíčovém prvním ročníku, mohl by být tam, kde by byl v prvním ročníku v případě, že by během prvního ročníku pil, i v případě, že by v druhém, třetím a čtvrtém nepil už nic. Důležitý byl pouze start, řekl mi. Dál už se běželo jen ze setrvačnosti, řekl mi, a zmínil, že totéž se týká kouření a rakoviny plic. Kouřit začal v třetím ročníku, první cigaretu mu do ruky dala dívka. Po tom všem, co se stalo v prvním a druhém ročníku, jsem si tu cigaretu musel vzít, řekl mi. Když nyní na onen večer vzpomíná, stydí se. Kouřil cigaretu, seděl vedle ní a to nejlepší do nového roku jim přála píseň, jejíž text mimo jiné říkal, že sex je náš, jejíž text prý říkal, že sex je náš a dělá dobře jak mně, tak tobě. Oním já jsem určitě nebyl já, oním ty určitě nebyla ona, řekl mi, určitě ne v mém případě. Nebyl to náš sex, řekl mi. Její sex to klidně být mohl, ale s někým jiným, řekl mi. Až po letech si prý uvědomil, že ho dívka zneužila. Stydí se za to, že jí uvěřil. Nyní jsem si jistý, že jí moje tělo bylo odporné, ale měl jsem si to uvědomit mnohem dřív, řekl mi. Později nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí. Před několika lety se provdala za českého diplomata, jehož index tělesné hmotnosti je vysoký, podle jeho odhadu je minimálně o sto procent vyšší než ten její. Od té chvíle je prý její život vyplňován sluncem. Nějaký čas žila ve střední Africe, zamilovala si ji, začala ji malovat a kreslit. To všechno prý ví jen proto, že mu po dlouhých letech, kdy jeden o druhém nevěděli, poslala několik rodinných fotografií a pozvala ho na křest knihy, kterou ilustrovala. Text o střední Africe napsal manžel, řekl mi.

Do manželství vstoupil jen jednou, ale nechce se mu o tom mluvit. Tehdy prý byl v sedmém nebi, ale pouze krátce, pouze několik týdnů. Po pár týdnech si s ní mohl dělat, co chtěl. Ráda mu byla zrcadlem. Zatímco on se nemohl nažrat toho, že je, ona se prý určitý čas nemohla nažrat toho, že není. Věřila v něj. Dosáhli určitého stupně blízkosti. Dosáhli jsme takového stupně blízkosti, o němž se většině lidí ani nesní, řekl mi.

Ignacy se manželství vysmíval, užíval si nevázanosti, ale vyhledával nás, řekl mi, bylo mu s námi dobře, přestože jsme mu mohli nabídnout jen málo, jen opilost a odchod domů. Samozřejmě ho brzy napadlo, že Ignacy nechodí kvůli němu, ale kvůli jeho ženě, ale prý se pletl. Chodil kvůli sobě, řekl mi. Dělalo mu dobře, že rozbíjí náš vztah, řekl mi.

Čím dál častěji jsme nechávali ženu doma, vyráželi jsme sami. Ignacy mi objednával pití, a přestože byl častěji opilejší než já, přepil mne. Ignacy byl opilejší v ten večer, kdy jsme pili, já jsem byl opilejší ráno, celý druhý a další den. Všechno, co nestihl na střední škole, se nyní ukázalo jako klíčové. Obvinil jsem ji, řekl mi. Naložil na ni své ztracené roky, doslova ji pohřbil pod svoji střední školu. Poslal jsem ji místo sebe zpátky a začal jsem ji nenávidět. Bylo jí dvacet čtyři let, ale znovu chodila s taškou do školy a ze školy, znovu stála před školou a nevěděla, co má dělat. Dohlížel na to, kdy se vrací, vyháněl ji, pokud se vracela příliš brzy. Připravoval jí večeře, u nichž pokaždé stála lahev piva, posílal ji do jejího pokoje, pokud lahev piva nedopila. On, který prý nikdy nebyl vlastníkem ani vteřiny přítomného času, se do přítomnosti zbláznil, propadl jí. Psal své ženě poznámky, pokud si chtěla doma číst. Vzpomíná si na pohled, který na ni vrhl ve chvíli, kdy vzpomínala na jejich první setkání. Nic jiného než nyní pro mne neexistovalo, řekl mi. Dodnes vzpomíná na vánoční svátky, během nichž jejich vztah definitivně skončil. Stála u vánočního stromu a po tváři jí tekly slzy. Chtěla ozdobit vánoční strom a chtěla se mi líbit, řekl mi. V tu chvíli se musel překonat, pokud chtěl být i nadále bezcitný, ale dokázal to, přestože si prý uvědomil možné, velmi pravděpodobné následky. Druhý den sněžilo. Sbalila si své věci. Nic jiného než batoh jsme doma neměli, řekl mi. Nechtěl ji vidět odcházet s batohem na zádech. Chtěl ji zadržet, chtěl, aby s odchodem počkala do druhého dne. Balila si velký kus svého života, řekl mi, života, který se neopakuje. Má si ho odnést v ruce, nebo na zádech? Ale ani kufr by nic nevyřešil, řekl mi. Batoh se mu zdál nevhodný jen proto, že ho viděl, pokud by viděl kufr, byl by prý také nevhodný. Jediným vhodným řešením prý byl odchod, který by vypadal jako odchod na chvíli, jako odchod do práce, jako odchod na nákup. Jediným vhodným způsobem bylo nic nebalit, řekl mi, ale nic nebalit v tomto případě možné nebylo. To, co jeho žena v tu chvíli balila, bylo tím jediným, co jí zbylo, řekl mi. Pokud bych si situaci ulehčil, pokud bych jí zakázal balit, připravil bych ji o všechno, řekl mi. Sbalila se a snažila se hodit batoh na záda. Slzela. Přestože silné mužské ruce by batoh na její záda dostaly snadno, nemohl jí pomáhat. Trápila se, viděl, že se necítí dobře. Postavila batoh na sedací soupravu, poklekla a nasunula ruce do popruhů. Vstávala, řekl mi. V tu chvíli bylo rozhodnuto, řekl mi. Sledoval ji a snažil se oddálit poslední loučení. Málokdy odcházím jako první, řekl mi, vždy se snažím vydržet do poslední minuty. Když jsme s Ignacym pili, vždy jsem čekal, až dopije, vždy jsem čekal na chvíli, kdy bude chtít jít, přestože mně se chtělo jít už hodiny. Držel se jí. Přešel za ní z jednoho pokoje do druhého. Přešel za ní z pokoje do chodby. Přešel za ní celou chodbu. Nakonec jsem s ní přešel práh bytu, řekl mi. V tu chvíli bylo rozhodnuto, řekl mi, vyšel s ní před dům, šel ji vyprovodit. Předstírala, že ho nevidí. Zabývala se batohem, utahovala a povolovala popruhy. Šel za ní, vedle ní. Postavila se na stanici. Postavil se na stanici. Bylo to nejtěžší stání na stanici v jeho životě, už nikdy nechce stát na stanici tak, jak na ní stál, když opouštěl svoji ženu. Bylo to absurdní stání na stanici, řekl mi, nečekal na tramvaj, čekal na to, až se zbaví své ženy, ačkoli se jí mohl zbavit už před několika minutami. Mohl jsem se jí zbavit už v bytě, řekl mi. Čekal, do které tramvaje nastoupí. Nastoupila do té první. Tato tramvaj nejela tam, kam má žena potřebovala, řekl mi. Ale co bude dál, už nebyla jeho starost. Přál by si prý, aby tramvaj jela zpátky, ale jela od něj pryč.

Nepodařené manželství mělo následky. Jeho žena své ponížení neunesla a dál otročila manželství, které už skončilo. Pomlouvala ho, vynášela choulostivé podrobnosti. Ve chvíli, kdy se seznámila s novým mužem, začala mne s ním veřejně srovnávat, řekl mi, začala se chovat tak, jako bych ji roky držel v nevědomosti. S novým mužem bylo všechno lepší, řekl mi, jinak to prý říci nelze. Mezi jejich společnými známými se cítil trapně. Věděli všechno, jeho žena obrátila jejich manželství naruby a vysypala ho. Měli informace, které neměl ani on. Pokud by věděli, co si s nimi počít, mohli nakládat s tak choulostivými údaji, jako je velikost jeho mužství. Žena tento údaj zjistila, aniž jsem o tom věděl, pravděpodobně ještě v našich šťastných dnech, řekl mi. Snažil se prý rekonstruovat její modus operandi a došel k závěru, že jeho žena k tomuto údaji musela přijít ve chvíli jeho slasti. Myslí si, že k tomuto údaji přišla s pomocí vlastních prstů a vlastní dlaně. Dlaň a prsty pak přeměřila, když byl klid. Nepodezírá ji, že mu už tehdy chtěla ublížit, její pohnutky tehdy jistě byly jiné, hrála si. Tehdy nepřemýšlela o tom, že se jí tento údaj jednou bude hodit, tehdy ho prý milovala takového, jaký byl. Nemohla vědět, že přijde doba, kdy ji skutečnost, že byl takový, jaký byl, bude vyvádět z míry. Tehdy jsem jí bohatě stačil, řekl mi, když si našla nového muže, nedokázala to pochopit. Provdala se za nového muže. Přestala otročit svému nepodařenému manželství, nakonec se dokázali sejít, sedět u jednoho stolu. Od té doby se s ní vídá s delšími či kratšími přestávkami už dlouhé roky. Jejich setkání prý pravidelně sestávají ze dvou dějství, v prvním dějství se odehrávají ilustrace šťastného života, druhé dějství bývá nepochopitelné. V druhém dějství se k němu prý chová mile, shovívavě. Dodnes se ke mně v druhé polovině našich setkání chová jako ke člověku, který spolu s ní přežil hromadné neštěstí, řekl mi. Zatímco pro jeho bývalou ženu neštěstí skončilo šťastně (pohled do tváře smrti nastartoval její seberealizaci, řekl mi), on si z hromadného neštěstí neodnesl nic, naopak, ztratil v něm jediného blízkého člověka. Moje žena se chová tak, jako bych v hromadném neštěstí ztratil ji, řekl mi. Odbude se ilustrace štěstí, moje žena se ztiší, a přestože obměňuje způsob, jakým mu svůj závěr sděluje, přestože vždy nachází nové příležitosti a nová slova, dochází vždy ke stejnému závěru, k závěru, že mu něco chybí. Něco ti chybí, řekne a odmlčí se. Myslí si, že ho jeho žena pouští ke slovu. Nadechne se a chce se obhájit. Ale jeho žena položí svoji ruku na jeho, pohladí ho, umlčí ho. Nic neříkej, řekne mi. Podle mé ženy mi chybí ona, řekl mi. Předstírá, že zemřela, že se ke mně nemůže vrátit, ale z dálky mne utěšuje, předstírá, že nás potkalo neštěstí, ale že to zase takové neštěstí není, ona už šťastná je, já pravděpodobně nebudu šťastný nikdy (chová se k němu jako ke smrtelně nemocnému), ale alespoň mám (nemám) ji. Budu ji mít, dokud mne bude brát na milost, řekl mi, ačkoli ji nechci, ačkoli ji nepotřebuji. Rozloučí se a jeho žena zamyš­leně odchází, předstírá, že o něm bude dlouhé hodiny přemýšlet, předstírá, že se jeho stav znovu zhoršil. Dál otročí manželství, které už před lety skončilo, řekl mi. Muže, který si nevšiml, že jeho žena ještě pořád otročí jinému muži, prý poprvé viděl za nepříjemných okolností, ale muž sám prý byl dobrák. Nosil ji na rukou, řekl mi. Neponižoval ji. Všechno se vysvětlilo, řekl mi. Nebyl o mnoho lepší než já, ukázalo se, že moje bývalá žena v začátcích svého nového vztahu přeháněla. Ukázalo se, že těžila z toho, že Němce, s nímž mne srovnávala, v té době nikdo neznal. Trochu ho vylepšila, řekl mi, ale nediví se tomu. Tehdy nás oba viděla v jiném světle. Teď už bublina splaskla, řekl mi.

Pokud jde o jeho následky, musí říct, že skutečně pil. Přestal jsem se kontrolovat, řekl mi, kontroloval mne Ignacy. V měsících, které předcházely konci jeho manželství, po Ignacym opakoval životní styl. Opakoval jsem dokonce Ignacyho ženy, pokud žena byla dost dobrá pro Ignacyho, byla dost dobrá i pro mne, řekl mi. Dnes se sám sobě diví. Vzpomíná na poslední dny svého manželství a nepoznává se. Vidí, jak pije s ženou, která pije ještě víc než on, ještě víc než Ignacy. Ta žena by se mohla srovnávat pouze s muži, kteří pijí příliš, s ženami by se srovnávat nemohla vůbec, řekl mi. Od doby, kdy tuto ženu viděl naposledy, uběhlo mnoho let, ale ještě dnes často mívá takzvané déjà vu, vidí věci a situace, které viděl už kdysi. Sedí v restauraci, objednává si, jeho pohled sklouzne k jinému stolu. Na cizím stole jsou věci rozložené přesně tak, jak jsem je už kdysi viděl, řekl mi. Stačí drobnost, a rozběhne se déjà vu. Na stole je rozložen popelník, cigarety, sklenice bílého vína, ale déjà vu se nerozběhne, pokud ho do pohybu neuvede rozhodující detail, sklenice bílého vína přibližující se k ženským rtům, cigareta položená přes nápis na krabičce cigaret. Ve chvíli, kdy jsou věci na stole rozložené tak, jak je už kdysi viděl, a sklenice bílého vína přibližující se k ženským rtům rozběhne déjà vu, udělá se mi špatně, řekl mi. Pokud je to ještě možné, snaží se zrušit objednávku, pokud už to možné není, nechá si objednané jídlo donést, zaplatí za něj, ale ani se ho nedotkne. Dvacet minut, půl hodiny po proběhlém déjà vu si nezapaluje. Sedí a dívá se do stolu. Když před něj postaví jídlo, odvrátí oči od stolu a dívá se do zdi, do dveří. Po dvaceti minutách, po půl hodině se pohne. Začne sunout ruku ke krabičce cigaret. Jako by se sunula sama, a já jen bezmocně přihlížím, řekl mi. Když se ke krabičce přiblíží na patnáct, dvacet centimetrů, zvedne prsty. Dál sune ruku po stole, ale dotýká se stolu pouze zápěstím, předloktím. Nakonec zápěstím narazí do krabičky cigaret, prsty jsou už nad ní, předstírá, že prsty spadly. Ruka je na krabičce cigaret, řekl mi. Držím v ruce krabičku cigaret, řekl mi. Přitáhne ji ze středu stolu k sobě, otevře ji, podívá se do ní. Zjišťuje, kolik je v ní cigaret. Zavře ji. Otáčí ji mezi prsty. Otevře ji. Cigaretu nevyndává, doslova ji vyšťourává. Předstírá, že se nad krabičku a nad stůl musí naklonit celým tělem, předstírá, že zkou­má vnitřek krabičky, předstírá, že v ní něco vidí, předstírá, že musí spojit prsty do stopky, předstírá, že je se zájmem vkládá do krabičky, předstírá, že se o něco zarazily, předstírá, že je jeho povinností dostat z krabičky ven to, čeho se dotkly. Nikdy jsem z krabičky cigaret nevytáhl nic jiného než cigaretu, řekl mi. Položí cigaretu na stůl a dívá se na ni. V tu chvíli už ví, že se blíží rozhodnutí. Stane se, že cigaretu zničí. Rozlomí ji na dvě části. Mne poloviny cigarety mezi prsty a drolí tabák do popelníku. Stane se, že cigaretu vrátí do krabičky. Často se stává, že si cigaretu zapálí. Dřív nebo později si zapálím vždy, řekl mi. Kouří a myslí na ni. Kazily se jí zuby, řekl mi, alkoholem, cigaretami. Nebyla krásná, řekl mi, po fyzické stránce se nemohla s mojí ženou srovnávat. Ale tehdy jsem ji se svojí ženou přece jen po fyzické stránce srovnávat musel, po duševní stránce jsem ji nemohl se svojí ženou srovnávat ani ve stavu, v jakém jsem tehdy byl. Po duševní stránce jakékoli srovnání nepřipadalo v úvahu, řekl mi. Překvapuje ho, že si už tehdy všiml, že jakékoli srovnání je vyloučené po stránce duševní, ale nevšiml si, že jakékoli srovnání je vyloučené také po stránce fyzické. O této ženě jsem si tehdy udělal celkově špatný obrázek, řekl mi. Tato žena v jeho životě prý hraje jen jednu roli, připomíná si ji pokaždé, když se mu zdá, že rozhodnutí, které užuž činí, něčím připomíná rozhodnutí opustit kvůli této ženě svoji ženu. Tato žena je při jeho setkáních s jeho bývalou ženou konečným argumentem jeho bývalé ženy. Ve chvíli, kdy ji má žena vytáhne, můžu jen mlčet, řekl mi. Všechno, co o ní má žena říká, je pravda, řekl mi. Když jeho žena začne o její fyzické stránce, souhlasí, ale začne mluvit o něčem jiném. Když žena mluví o její inteligenci, souhlasí, ale předstírá, že nesouhlasí. V tu chvíli prý opakuje to, co si myslel a říkal tehdy, ačkoli nyní už si to nemyslí. Útočí na svoji ženu, obviňuje ji. Vyčítá jí, že dělá povrchní, ukvapené závěry. Vzdělání poskytují nejen školy, řeknu jí. Ona se životem musela protloukat, řeknu jí. Pije, musí pít, řeknu jí. Znovu dělám ze své bývalé ženy idiota, řekl mi. Až na to, že nyní své ženě dává za pravdu, se nezměnilo nic. Rozejdeme se, řekl mi, moje žena zamyšleně odchází. Stává se, že ji nechá odejít. Stává se, že se obrátí a zavolá na ni. Zastaví, otočí se, vyhledá v davu lidí svoji ženu, zavolá její jméno, otočí se zpátky a jde domů. Přijde domů a telefonuje své ženě, ale nesežene ji. Zavěsí a sedí nad aparátem. Zapálí si a zkusí to znovu. Zkouším to už roky, řekl mi, už roky vím, co bych měl říct, ale nikdy to neřeknu.

Sedím nad aparátem a padají na mě stěny. Sahám po alkoholu stejně, jako jsem po něm sahal kdysi, ale v tom pohybu už není život. Sedím a život proudí kolem. U mne se nezastavuje, obtéká mne. Zvednu ruku, sáhnu po alkoholu a vidím, jak svět obtéká moji pohybující se ruku. Donesu sklenici ke rtům a piji. Vidím, jak mi svět protéká pod rukou. Položím sklenici a svět teče nad rukou. Zapálím si, potahuji, svět teče pod rukou, odklepávám popel, svět teče nad rukou. Položím cigaretu, sepnu ruce nad hlavou. Svět teče sepnutýma rukama. Postavím se, zapřu ruce do pasu. Chytím levou rukou kotník levé nohy, upadnu na podlahu, lituji se. Snažím se dovolat své ženě, ale neseženu ji. Sáhnu po cigaretě a poslouchám. Potahuji cigaretu a napínám uši, ale slyším jen praskající cigaretu. Potáhnu naráz polovinu cigarety, ale stejně nic neslyším. Znovu potáhnu, ale slyším jen cigaretu. Zapaluji si jednu cigaretu za druhou, ale slyším jen jednu cigaretu za druhou. Otevřu okno, napínám uši a poslouchám pouliční ruch, ale nic v něm neslyším. Mám v hlavě pouze ticho a praskající cigaretu. Nevím, co chci slyšet, a nikdy to neslyším. Kouřím, abych něco zaslechl, ale slyším jen cigaretu. Uhasím ji a zapálím si, napnu uši, uhasím ji, zapálím si. Ticho. Zapálím ji, uhasím ji, ticho, ticho. Dojdu do kuchyně a pustím vodu, poslouchám vodu. Vypnu vodu a poslouchám ticho. Řeknu něco do ticha, poslouchám. Slyším ještě větší ticho. Mlčím. Přemýšlím o tichu, které mne obklopuje. Přemýšlím o tichu, které obklopuji, a snažím se dovolat své ženě. Procházím z jednoho pokoje do druhého, přes práh, sem a tam. Po chvíli pravidelně začínám chodit sem a tam po stopě, kterou v mém bytě zanechala má žena v den, kdy jsem ji opustil. Vidím v koberci obtisk její nohy, pokládám svoji nohu tam, kam ji položila ona, najdu další obtisk, položím do něj nohu. Otočím se a označím místo na koberci, ujdu krok a označím další. Zpátky jdu po označených místech. Chodím po označených místech sem a tam. Otevřu dveře a podívám se, zda za nimi někdo není. Zavřu dveře a jdu za svojí ženou do pokoje, otočím se a jdu po její stopě zpátky ke dveřím. Zavřu dveře mezi jedním a druhým pokojem, chodím po její stopě od dveří ke dveřím, přejdu do druhého pokoje, chodím po její stopě od stěny ke dveřím a zpátky, otevřu dveře mezi pokoji a projdu od stěny až ke dveřím, ale nenajdu ji. Posadím se, zapálím si a začnu přemýšlet o sobě. Potahuji cigaretu, vstanu a hledám stopy, které jsem v bytě zanechal v den, kdy jsem opustil svoji ženu. Chvíli chodím v jejích stopách, pak přejdu do svých, šedesát, sedmdesát centimetrů za těmi jejími. Chodím ve svých stopách za jejími stopami a hledám se. Podávám jí batoh, otevírám ho, sbal si věci, říkám jí, jdi, říkám jí. Klečí nad batohem. Stojím nad ní. Chci, aby odešla (a pak si sem nastěhuješ ji, řekla mi, samozřejmě, odpověděl jsem jí), nic jiného mne nezajímá. Chodím s ní po bytě, jdu s ní ven, venku sněží.

Samozřejmě jsem s ní dlouho nevydržel, řekl mi. Jeho duševní profil neodpovídá duševnímu profilu syna dominantní matky a submisivního otce, jeho duševní profil je prý opačný. V jeho rodině dominoval muž, vztah s ženou, kterou nelze zkrotit, v jeho případě neměl naději. Musel jsem vše tolerovat, ačkoli mojí přirozeností je tolerovat pouze to, co tolerovat chci, nejčastěji netolerovat nic, řekl mi. Synové dominantních matek a submisivních otců prý vydrží všechno tolerovat dlouhé roky, synové submisivních matek a dominantních otců prý nevydrží tolerovat netolerovatelné déle než pár hodin. Synové dominantních otců jsou tolerantní jen tak dlouho, dokud trvá jejich šílenství. Když šílenství odezní, jednají rychle, nekompromisně. Zatímco synové submisivních otců vydrží ve vztahu, který měl dávno skončit, znovu měsíce a roky, zatímco tito synové se roky rozcházejí polovičatě, s pláčem, na kolenou, synové dominantních otců se rozejdou hromovou ranou, okamžitě následovanou hrobovým tichem. Po dvou týdnech vztah skončil. Překvapilo ho, jak nekompromisní dokázal být. Podruhé ve dvou týdnech jsem ze svého bytu vyháněl ženu, ale druhé vyhnání se s tím prvním nemohlo srovnávat, řekl mi. Tentokrát byl zcela bezohledný. Dvě vyhnání ve dvou týdnech, to pro mne bylo příliš, řekl mi. Nebyla to její vina, ale musela nést následky. Ve stavu, v jakém byla, jsem ji neměl vyhánět, měl jsem počkat, měl jsem jí sám zabalit věci. Ale rozhodl se, že tentokrát žena přijde o všechno, vyhodil ji na ulici polonahou, bez peněz. Nevidím rád opilé ženy, řekl mi. Byla opilá. Neviděl ji rád, vyhodil ji. To, že jsem ji předtím viděl rád opilou, to byla moje chyba, řekl mi. Její chybou bylo pití, řekl mi. Neměla pít, měla přestat pít ve chvíli, kdy si uvědomil, že nevidí rád opilé ženy. Večer se nadšeně díval na její opilost, ráno už pohled na její opilost nesnesl. V tuto noc měla přestat pít, řekl mi. Ta noc měla konkrétní datum, byla to noc z jednoho konkrétního dne na druhý konkrétní den, noc ze středy na čtvrtek, ze čtvrtku na pátek, noc z jedenáctého na dvanáctého, z dvanáctého na třináctého. Vše bylo transparentní. Tu noc lze snadno určit. Nemusela tápat, stačilo podívat se do kalendáře, řekl mi. Ta noc uběhla, řekl mi. Řekl mi, že tato žena je jedinou ženou v jeho životě, o níž nemá od chvíle rozchodu žádnou, ani útržkovitou informaci. V každém dalším případě prý opuštěné ženy čas od času sleduje, zjišťuje, jakou životní cestu si zvolily a kam se po ní dostaly. Ale tato žena se musí naučit vzít svoji odpovědnost na sebe, řekl mi.

Získat zpátky svoji ženu nezkoušel. Jeho žena vynášela choulostivé podrobnosti, on až příliš pil. Pil jsem až moc na to, abych pochopil, že moje žena vynáší choulostivé informace o našem manželství jen a jen proto, že jsem jí ublížil, řekl mi. Když pochopil, že jeho žena je stejně slabá jako dřív, už bylo pozdě. Její nový vztah nechtěl ničit, o nic se nepokusil. Navázat na jednou rozvázaný vztah může jen člověk, který za sebe ručí, člověk, který si je sám sebou stoprocentně jistý. Ale stoprocentně jistý si nemůže být nikdo. Mnoho mužů se přeceňuje, řekl mi. Nechal ji být. Začal hledat náhradu, ženu podobných kvalit. Stávalo se, že našel krásnou a inteligentní ženu. Stávalo se, že našel věrnou a inteligentní ženu. Našel krásnou, inteligentní a věrnou ženu. Ale nebylo mi s ní dobře, řekl mi. I prodejci automobilů vědí o faktorech, které nelze měřit. Začal žít s ženou, která před ním něco tajila. Tajila přede mnou téměř vše, řekl mi. Tajila před ním, že příčinou její štíhlosti je zvracení. Lhala o tom, kam chodí. Jeho profil ho proti ní vzepřel právě ve chvíli, kdy se rodil (po dvou letech, po prášcích, řekl mi) její cit. Čekal mne další komplikovaný rozchod, na další ženu čekalo peklo, řekl mi.

Vzpomíná na jejich poslední cestu. Jeli takzvaně po vlastní ose, byli svobodní. Viděli velkou část Umbrie, Toskánska. Dodnes vzpomíná na večerní procházky. Bologna nás nadchla, řekl mi. V San Gimignanu platili nekřesťanské peníze za parkování. V Predappiu šli velký kus pěšky, šli po silnici ke hřbitovu, který nenašli. V Livornu si oddechli od památek. V Neapoli by prý příště nakupoval s větším rozmyslem, člověk často narazí na nekvalitní věci, švy, které nedrží. Neapol má ideální geografickou polohu, řekl mi. Pokud si chce člověk od Neapole odpočinout, má v okolí téměř neomezené možnosti, koho zajímá archeologie, vypraví se do Pompejí, koho zajímá geologie, vypraví se na Vesuv, milenci se prý vypraví na jeden z ostrovů. Častým výletním místem bývá Sorrento, ale rozloha pláží pod Sorrentem je vzhledem ke skalnímu masivu omezená. V Sorrentu se v žádném případě nemohou koupat všichni, kdo by se tam koupat chtěli. Výlet do Sorrenta tak především během dvou prázdninových měsíců může být zbytečně únavný a energie, kterou člověk do Sorrenta vložil, se nemusí vrátit. Sorrento je štědré, ale každému dát všechno nemůže, řekl mi. Během letních měsíců by k návštěvě nedoporučoval ani Řím. Podél Kolosea vede jedna z hlavních městských tepen, řekl mi, turista, který stojí ve čtyřiceti stupních před Koloseem, je v pasti. Nápoje jsou předražené. Řím svou přívětivou tvář nastavuje v jiných měsících, řekl mi. Krásné vzpomínky má na nenápadná místa, jako jsou Marina di Pisa či Marina di Grosseto. Obě místa disponují dostatečnou rozlohou pozvolně klesajících pláží, dostatečným množstvím vzrostlých stínících stromů, dostatečným počtem kaváren, cukráren, restaurací a obchodů, v nichž lze koupit to, co člověk zapomněl vzít s sebou, osušku, sluneční brýle, brýle na potápění. Obě místa jsou prý vhodnější pro turisty, kteří hledají klid. V těchto místech není zvykem běhat sem a tam, řekl mi. Tato místa jsou vhodná pro ty, kdo vědí, že chtějí zmrzlinu. Nejsou vhodná pro ty, kdo nevědí, zda chtějí zmrzlinu, nebo něco jiného. Pro ty, kdo nevědí, co chtějí, se prý najde mnoho vhodných míst i na italském středozemním pobřeží, mnohem vhodnější pro ně ale je druhé italské pobřeží, jaderské, od severu stovky kilometrů na jih. Místa jako Rimini nejsou pro každého, řekl mi. Na cestu do Itálie se člověk musí vybavit trpělivostí, mnohé nefunguje, mnohé nefunguje tak, jak by mělo (kuřáky chce upozornit, že z tohoto nedostatku mohou těžit, kouření je většinou zakázané, ale zákaz se především na jihu Itálie nedodržuje, v Neapoli jsem kouřil, řekl mi, jinde ale dodržují zákony přísněji), přesto je prý Itálie pro mnohé tou správnou volbou. My jsme si Itálii užili, řekl mi. Byly to jejich nejkrásnější chvíle, během čtrnácti dnů viděli moře, hory, památky. Ani se nám nechtělo domů, řekl mi, nechali se unést a prodloužili pobyt v Itálii o další týden. Právě v tomto neplánovaném týdnu viděli překrásnou Bolognu, právě v tomto týdnu se často procházeli. Ale italskou cestu nelze protahovat věčně, řekl mi. Sbalit, řekl jsem jí v polovině týdne v Castel d’Aiano. Procházeli se v horách, ona hory milovala, milovala hory snad ještě víc než moře, řekl mi. Tehdy pochopil, jak hluboký cit k němu chová. Obtočila ruce kolem jeho ruky, přitiskla se k němu. Nechtěla se vrátit. Opřela si o mne hlavu, řekl mi. Ještě pár dní, řekla mu. Hory říkaly totéž, řekl mi, jeho rozhodnutí skutečně nedávalo smysl, doma bylo vše zařízené, zaměstnavatelé byli informováni, v jeho případě smířeni, ona to prý po návratu domů bude mít těžší, ale o místo nepřijde. Tento poslední týden by mohl být nejlepším týdnem celé cesty, prý si to sám uvědomil a vzal své rozhodnutí zpátky. Přidal dva dny, pátek, odjíždíme v pátek, řekl jí. V tyto dva dny, které si nejprve dali, následně vzali a pak znovu dali, si chtěli užít každou minutu. Právě v tyto dva dny viděli překrásnou Bolognu. V Bologni si koupila šaty, které v době po jejich rozchodu tolikrát viděl na fotografiích, oblékala se do nich ještě doma, řekl mi, nechávala se v nich fotografovat a posílala mu tyto fotografie, chtěla, aby se k ní vrátil. Na těchto fotografiích nejsou vidět slzy, řekl mi, ale jsou na nich. Dva dny uběhly jako voda, řekl mi. V pátek ráno se probudila, znovu si o něj opřela hlavu. Dívaly se na mne něžné, vystrašené oči, řekl mi, díval se na něj jiný, proměněný člověk. Na hrudi mi ležel bezbranný tvor, řekl mi. Nechtěl se ho dotýkat, bál se, že ho zničí. Beze slova odešli na snídani. Nasnídali se, vyšli z hotelové restaurace. V recepci ho chytila za ruku. Recepce byla navržena tak, že z ní vedly tři cesty, jedna cesta vedla z recepce do hotelové restaurace, druhá vedla z recepce ven na ulici, k památkám, k dovolené, třetí vedla z recepce do patra, k pokojům. Tato třetí cesta mohla vést mnoha směry, k ubytování se, k začátku dovolené, ale v jejich případě vedla ke konci dovolené, k odjezdu. Měl namířeno k pokojům. Chytila ho za ruku. Stáli jsme v recepci, držela mne za ruku a táhla mne ven, řekl mi. O ničem se nerozhodovalo. Znovu jsem jí ustoupil, řekl mi. Hodinu se procházeli po Bologni, ale nic podstatného už neprožili. Myšlenkami už jsme byli jinde, řekl mi, vůbec by mi prý rád řekl, že protáhli jen smutek, nechuť, rozčarování. Pokud by si tuto hodinu ušetřili, vyhnuli by se hustému podvečernímu provozu v neuralgickém bodě německé dálniční sítě, Mnichov, řekl mi. Vezl jsem ji domů, řekl mi. Věděl, že ji doma čeká peklo, řídil beze slova, zamyšleně. Zastavili na dálničním odpočívadle a naposledy se napili italské kávy. Doslova vysávali poslední zbytky italské krajiny. Už se o mne neopírala, řekl mi, věděla, že si to nepřeji. Dívali se do posledních zbytků italské krajiny odděleně, každý přemýšlel o svém. Za zády jim projížděly těžké, plně naložené kamióny. Rozrážely vzduch. Stáli jsme nad srázem, v nekonečných poryvech větru, řekl mi. Až po Mnichov cesta probíhala rychle. Před Mnichovem se doprava zpomalila. Za Mnichovem už se znovu jelo dobře, řekl mi. Pak už jen přicházely fotografie, řekl mi. Na všech měla stejné šaty.

Ignacy se mě pokusil zabít, řekl mi. Choval se klidně, zdánlivě bral moje slova⁸ na lehkou váhu, ale pak mě chtěl shodit, řekl mi.

Vyšli z Královské obory. Došli ke komplexu Pražského hradu obe­hnanému příkopy a zdmi. Ignacy mu navrhl, aby na jednu z hradeb vyšplhal. Rozběhl se a skočil proti zdi. Zasekl nehty do cihel a drápal se výš. Vydrápal se na hradbu. Ušel po hradbě pár kroků. Po levé ruce měl komplex Pražského hradu, po pravé příkop, do něhož ho chtěl Ignacy shodit. Po pár krocích seskočil z hradby zpátky na zem. Podíval se na ruce a utřel je. Vrátil se k hradbě a podíval se na dno příkopu, do něhož ho chtěl Ignacy shodit. Prostředkem příkopu vede štěrková cesta. V den, kdy mne chtěl Ignacy do příkopu shodit, byla zapadaná listím, řekl mi. Mohl jsem ležet na štěrkové cestě zapadané listím, řekl mi. Mohl jsem dodýchat na štěrkové cestě zapadané listím, řekl mi. Ignacy mne chtěl pohřbít v příkopu, na štěrkové cestě zapadané listím, řekl mi. Dodnes se při každé návštěvě Pražského hradu vrací na místo, kde ho chtěl Ignacy shodit, dívá se na cestu, na níž ho chtěl pohřbít. Opře se rukama o hradbu, zamyšleně hledí na dno příkopu. V podzimních měsících sahá do kapsy a vyndává z ní hrst listí. Položí hrst listí na hradbu a čeká, zda ji vezme vítr. Zamyšleně hledí na listí snášející se na dno příkopu. Listy se ve vzduchu pohupují, jako by přehrávaly tichou hudební skladbu, řekl mi. Vracel se na hradby Pražského hradu, díval se z hradeb na dno příkopu, do něhož ho chtěl Ignacy shodit, a přehrával si svůj pád. Uběhly týdny, než si začal přehrávat to, co pádu předcházelo. V srp­nu 1998 do příkopu sfoukl poslední listí. Otočil se k hradbám zády. Sklonil se, jako by si chtěl zavazovat botu, rozevřel dlaň a přiložil ji přes nohavici k holenní kosti. Sevřel prsty. Několikrát sevřel a povolil prsty kolem holenní kosti, stoupal rukou od kotníku ke koleni, povoloval a svíral, ale výsledek ho neuspokojoval. Vrátil se domů. Přichystal nůžky a dostatečně velký papírový karton. Vzpomínal na chvíle štěstí, které prožíval se svojí ženou. Dala by do pusy cokoli, řekl mi, nerozlišovala mezi čistotou a špínou. Jedla víc než mnozí muži, pamatuje si, že si šla přidat, přestože snědla plný talíř. Nebylo jí tehdy víc než dvacet tři let, řekl mi, vstala od stolu, šla si přidat a vrátila se s plným talířem. Dodnes bych dokázal její odchod od stolu napodobit, řekl mi. Dodnes by dokázal přesně rekonstruovat její slova – jdu si přidat, řekl mi, dokázal by přesně rekonstruovat její způsob chůze a držení talíře, dokázal by hodiny vzpomínat na její neodolatelným způsobem sepnuté vlasy. Byli jsme děti, řekl mi. Přidávala si a polykala rýži, brambory. Přidávala si a polykala všechno, co před ní leželo, často vylezl na stůl mezi rýži a brambory, lehal si před ní a nechával se polykat. Polykala mne ve školní jídelně, řekl mi, polykala ho v překrásné jihočeské krajině. Stávalo se, že spolu s ním spolkla i okolní nečistoty, jednou spolkla osinu slámy.⁹ Vzpomínal a vzrušoval se. Chytil připravený karton a přiložil ho ke ztopořenému pohlaví. Jednou rukou přidržoval karton u pohlaví, druhou rukou uchopil připravené nůžky a odstřihl karton ve výšce, kde končila dlaň jeho ženy v jejich šťastných chvílích. Čtyřikrát nůžkami zastřihl do boční strany kartonu, přiložil karton k pohlaví a zkracoval pět nastřižených pruhů až do chvíle, kdy na svém pohlaví znovu ucítil křehké prsty své bývalé ženy. Odložil karton a natáhl si kalhoty. Přiložil z papíru vystřiženou dlaň své ženy k nohavici a sevřel karton kolem holenní kosti. Zavolal své ženě. Řekl jí, že ke své holenní kosti přiložil papírový model její křehké ruky a že velikost odpovídá. Řekl jí, že stejně dobře odpovídá i to, co udělala. Poprvé a po nesmyslně dlouhé době jsem se jí omluvil, řekl mi. Sedl do auta a odjel za ní. Moje žena byla, je a bude zdravá, řekl mi. Otevřela mu v papučích. Přes nárt levé nohy stálo BIO, přes nárt pravé stálo LOGISCH. Potichu zavřela dveře do vedlejšího pokoje. Nevěděl jsem, zda je za nimi Němec, nebo dítě, řekl mi. Mluvili jsme, řekl mi.10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73

Vzbudili jsme tím mluvením jejího muže, řekl mi. Němec vyšel ze dveří druhého pokoje. Bublina splaskla. Byly dvě hodiny po půlnoci, rušili jsme. Rozespalý Němec řekl: Jen si vezmu něco na sebe. Němec mi okamžitě připomněl lékaře, řekl mi. Němec mi okamžitě připomněl kněze, řekl mi. Němec si myslel, že je jeho povinností mluvit s neznámými lidmi, kteří ho navštíví, ve dne, v noci. Němec ví, že jsem si zápal plic uhnal tím, že jsem záměrně chodil v mrazu bez dostatečného oblečení, ale ani ho nenapadne, že by měl říct, tento zápal plic je tvoje hloupost, a vyhnat mne na ulici, naopak, chce můj zápal plic léčit, dávno před tím, než mne poznal, přísahal, že mne bude léčit, řekl mi. Němec nebyl schopen připustit, že jsem svoji ženu bezohledně opustil. Němec od své ženy slyšel, že jsem nechal práce s Romy, Němec řekl, co slyšel, a znovu se na mne podíval úzkostlivým pohledem, řekl mi. Psal se rok 1998, já už jsem se na Romy díval jako na kazety VHS, ale Němec se na Romy ještě stále díval jako na globální oteplování, jako na pokračování druhé světové války, řekl mi. Řekl jsem Němci, že jsem Romy bezohledně opustil, pochopil jsem, že s nimi ztrácím čas, řekl jsem mu. Ale Němec si to nedokázal uvědomit, nepochopil, že jsem ztrácel čas s Romy, pochopil, že jsem ztrácel čas marným zápasem s celou společností, řekl mi.

V Královské oboře už nic nevymyslíme, řekl mi. Ještě máme čas, řekl mi, půjdeme se podívat k zoologické zahradě. Došli jsme před zoologickou zahradu. Koupil si u stánku s občerstvením pití. Posadili jsme se před zoologickou zahradou.

Zvířata už ho nezajímají. Ze zvířat jsem viděl všechno, co lze ze zvířat vidět, řekl mi. Ze zvířat je vidět pozoruhodně málo, řekl mi. Ze zvířat je vidět prakticky pouze zvířecí tělo, řekl mi. Nejdříve mu připadali jeden jako druhý všichni sloni. Postupně mu připadala jedno jako druhé všechna zvířata bez ohledu na druh. Přestával jsem vidět důvod, proč se na tato zvířata dívat, řekl mi. Po letech, kdy chodil do zoologické zahrady, začal chodit pouze před zoologickou zahradu. Samozřejmě se neubránil srovnávání. Okolí bylo stejné, řekl mi. Stánek s občerstvením sledoval v pozadí zvířat i v pozadí lidí. V letech, kdy chodil do zoologické zahrady, sledoval stánek v pozadí z jedné strany, nyní sleduje stánek v pozadí z druhé strany, ale obě strany stánku s občerstvením jsou víceméně stejné, řekl mi.

Přešli jsme řeku, zastavili jsme.

Vešli jsme dovnitř budovy. Rozhlédl se, africké masky, řekl mi, primitivní umění. Tady nejde o knihu, řekl mi. Diplomacie má všude dobrou pověst, řekl mi, ale mnohem lepší pověst má v zemích, které moc dobrou pověst nemají. Diplomacie je způsob, jak ze země odejít, řekl mi, diplomacie je v tomto smyslu rozporná, diplomat lásku k zemi vyjadřuje tím, že zemi opustí. Diplomat má styky. Diplomat má skoro všechno, řekl mi, mnohem víc než ostatní. Diplomacie je snem každého, kdo od života čeká maximum. Podívat se do světa, řekl mi. Co je pak domov, když ne svět, zeptal se. Diplomacie je jedním z nejžádanějších povolání, diplomacie navíc nikoho předem nevylučuje. Pilot potřebuje vidět. Diplomat potřebuje jazyky, ale jazyky je možné se naučit, stačí dostatečně dlouho chodit do jazykové školy, připravovat se doma na každou další hodinu. Stát se diplomatem vyžaduje píli, píli a píli. Pokud jde o něj, neměl by na diplomatickou přípravu trpělivost, neustále by chodil před budovu kouřit. Diplomacie tedy přece jen někoho vylučuje, mne, řekl mi.

Pojďme se podívat ke knize, řekl mi. Naklonil se nad knihu, prohlížel si ji. Kniha nevypadá dobře, řekl mi. Kniha není po grafické stránce dobře vyvedená, kniha se mu nelíbí. Naklání se a zkoumá ležící knihu z různých úhlů, fotografie střední Afriky, řekl mi, neladně poskládané přes sebe. Vzal knihu do ruky, otočil ji, kniha nevypadá dobře, řekl mi. Překvapilo ho to, myslel si, že autor knihu napsal a publikoval, aby si ji mohl postavit do knihovny. Ale autor si chce knihu pouze napsat do životopisu, řekl mi a položil diplomatovu knihu. Došli jsme pro pití. Kniha uvedená v životopisu nemusí vypadat dobře, řekl mi, v životopisu knihu nikdo nevidí. Objal svoji první lásku, pogratuloval jí. Vytahoval se. Lhal jí o svém životě. Řekl jí, že se má dobře. Pořídil si psa. Těší se na seznámení s jejím mužem. Manžel je v Austrálii, řekla. Uvědomil si, že oba zestárli. Nemá v sobě nic ze své mladistvé dravosti, řekl mi. Má na sobě oblek žen ze střední Afriky, ale je klidná, řekl mi. Je naivní, zní to paradoxně, ale není to paradoxní, řekl mi, dnes je naivnější, než byla kdysi na střední škole.

Sledujeme na plátně diplomatovy pohybující se rty, ale nic neslyšíme. O jejich manželství pochybuji, řekl mi. Manžel je v Austrálii, řekl mi. S jeho tíží se musejí vyrovnat australské stoličky. Sedí o samotě v australském pokoji a hledí do miniaturní kamery. Neví, že ho tady nikdo neslyší, řekl mi.

Podle výrazu diplomatovy tváře lze soudit, že je diplomat pohnutý. Na základě výrazu jeho tváře a na základě pohybu jeho rtů si lze domýšlet, že děkuje své manželce, pravděpodobně vzpomíná na diplomatickou službu ve střední Africe, mluví o rozporuplnosti střední Afriky, ale my z toho nemáme nic, řekl mi, my jen vidíme diplomatovy pohybující se rty. Nechci se nechat pohnout, řekl mi. Přesto je pohnutý, přesto s diplomatem soucítí. Diplomat, zvyklý vidět půlku světa, řekl mi. A tady stojíme my, řekl mi. Nikomu z nás po diplomatovi nic není, řekl mi, ale toto obrácení rolí, toto vytržení z běhu světa mne přivádí k pláči, řekl mi, diplomat, zvyklý vidět půlku světa, řekl mi. A tady my, zvyklí vidět jen to málo, co člověk stihne během služební cesty, řekl mi. My, kteří jindy nevidíme téměř nic, najednou vidíme víc, než bychom chtěli, vidíme diplomata, většinou obklopeného lidmi a polovinou světa, jako ubohého, tlustého, osamoceného tvora, kterého nikdo neslyší. Mnozí právě tohle diplomatovi přejí, řekl mi.

Diplomat skončil. Diplomat si myslí, že domluvil. Jeho žena se jako jediná z nás zachovala správně, řekl mi, jedině jeho žena a já jsme si domýšleli, co diplomat říká, ale jedině jeho žena mu za jeho slova poděkovala, my ostatní jsme mlčeli.

V tichosti jsme došli před Ignacyho byt. Zazvonil.

Dveře se rozlétly. Ignacy na něj už ve dveřích vysypal své zásoby, všechno, co mu chtěl říct, chybí nám moře, řekl Ignacy, naše vlasti si po staletí absenci moře kompenzovaly tím, že stvořily moře architektury, říkal Ignacy, ostře řezané gotické štíty svým charakterem odpovídají jedině severním mořím, přesto je většina vzepjatých štítů tady, řekl Ignacy a ukazoval mu dál do chodby, mohli bychom všechny státy u Středozemního moře zásobit barokem, všechny státy u severních moří bychom mohli zásobit gotikou, ale on Ignacyho přerušil. Kouří čtyřicet cigaret denně, nemá čas poslouchat hlouposti. Zapálili si. Kouří tak dlouho a tolik, že pozná, kdo umí kouřit, přesněji kdo kouří, protože musí, a kdo kouří, protože chce. Jednoznačně kouříš, protože chceš, řekl Ignacymu a zatáhl do předsíně všechny jejich neshody, ublíženost, hříchy, které měly být dávno zapomenuty. Kdysi k sobě měli blízko, pak se rozešli. Ignacy žil zdánlivě šťastný život, jeho život byl plný bolesti. Dodnes se nepřestali přetahovat, dodnes si dokazují, který z těchto dvou životů je pravdivější, lepší. Ignacy překypuje žoviálností, on sebelítostí, ale v jádru jsou stejní. Nedokáží se smířit s tím, že se člověk jednoduše narodí. Od dětství si život komplikovali. Umanuli si, že tak jednoduché to není. Kouří. Co cigareta, to další a další údiv, další a další otázky.¹⁰

FINE