Zápas s andělem

Kamenný anděl hubí vše živé.

Kamenný anděl je rád sám. Kamenný anděl přichází, aby trestal. Bojím se.

Nezastavuj se, jdi dál!

Mám strach. Ta nehybná mohyla na horizontu, to temno nade mnou a všude kolem, to bušení srdce, ta úzkost, to je on?

Ano. Jdi a přemož ho.

Nemůžu, nesmím!

Musíš, sic přemůže tebe. Spolkne tě, pohltí, udusíš se v něm. Jdi a přemož ho. Sraz ho k zemi a řekni, nepustím tě, ačli mi požehnáš! Jinak se budeš vidět jen jeho trestajícím okem a budeš mluvit jen jeho řeč. Zmizíš v něm. Přemož ho!

Ale co pak? Pak budu úplně sama?

Ano.

… ale má bestie umírá, chuděra, potřebuje mě; už pozbyla sil, ztratila šťávu, ty její šlehy už nejsou tak tvrdé jak dřív, už nejsou tak elegantní, tak smrtelné… Dětinští: šišlá a zkouší se lísat. Jenomže já vím svoje a držím se stranou; na jedno zabití měla bestie sil vždycky dost…

Anděl ji dorazí. Už na to čeká, už krouží kolem.

Je mi jich líto.

Neuhýbej. Jdi dál.

Ten můj – kdyby ho otec nemlátil botou po hlavě, kdyby ho strýc nemiloval láskou ženy – kdyby mu bratr nemočil do postele a matka ho nenabízela k adopci, kdyby ho tenkrát ty lysé lebky nevehnaly do rybníka, kde musel stát celou noc a čekat, až se vyzvracejí, až jim dojde pití, až znásilní tu nezletilou a holemi utlučou toho pitomce, co se jim v tom snažil zabránit…

Kdyby neexistuje.

Ale zlu přece musíme čelit!

Na tohle nestačíš, nezastavuj se, jdi dál!

Ale…

… to jsi ty, Molochu?

Já.

Jen kveteš.

Já vím. Krátím jim životy a oni mi za to platí.

Jak to, že jim krátíš životy a oni ti za to platí?

Jsou hloupí. Milujou náhražky. Beru jim zlato a prodávám slámu. Mají z toho radost. Hodně platí.

Vždyť přece jméno je jenom zvuk – to jsou tak hluší a slepí?

Mění iluzi za život, milujou sklíčka a stíny a duhové kuličky, zmenšeniny, nápodoby, modely, náhražky – hrajou si s tím, připadají si jako bohové a hodně platí. Hodně a rádi. Čím víc platí, tím jsou šťastnější.

Vždyť oni ty peníze platí svým životem – to se jim líbí?

Nevěřil bys, kolik života jsou ochotni obětovat, aby si vydělali na útěk ze života. Krásná doba.

… Slyšelas? To řekl Moloch, vládce dvouhlavých démonů anarchie, jehož úkolem je spolu se Satanem udržovat na světě v chodu zvrácení hodnot, spory, konflikt a svár. Svět se sváří – a Moloch se Satanem jsou konečně zajedno. Krásná doba – slyšelas dobře?

Ano.

(ministerstvo obecného blaha vypisuje konkurz na specialistu v oboru fám pro mediální komunikaci. Požadavky: dobrá orientace v oborech mimozemšťané, nové choroby, nebezpečný hmyz a hollywoodské hvězdy.)

Na tohle nestačíš. Mysli na zápas s andělem, pokračuj dál!

Ano:… to město je staré. Cizí – ne, znám to tu. Ulice zanedbané, oprýskané domy, kdysi vznosné jako sláva zašlých princezen. Horkem rozpálená prkna – městská plovárna. Vyprahlý trávník přecpaný ležícími těly. Konec šedesátých let. Hloučky živě debatujících naháčů u stánku s pivem. Houfy vos kolem odpadkových košů. Betonová nádrž s kalnou vodou…

Jak se jmenuješ?

Karolína.

Kolik je ti let?

Bylo mi šestnáct. Nemám sourozence a svět je zlý. Musím mu čelit. Musím být ve střehu. Jsem sama. Tady na té plovárně a všude. Něčeho se bojím. Jím nanukový dort.

Dál.

Říkají o mně, že jsem odvážná, nadaná, že všechno zvládnu. Tak ochraňuji slabé a nosím za ně těžká břemena. Ale mám pořád z něčeho hrozný strach. Nemůžu se nadechnout a často se mi děsivě rozbuší srdce. Proto jím ten dort.

Dál.

Tohle koupaliště se jmenuje Zámecká zahrada. Jde se k němu od divadla Zelenou ulicí. Je temná a křivolaká; kdysi byla zřejmě bohatá a zdobná, soudíc podle karyatid s uraženými prsy a rozpadlých balustrád. Za chvíli sním ten nanukový dort. Bude mi zle. Tatínek s maminkou nade mnou budou zas vrtět hlavou. Tatínek s maminkou nade mnou už dávno zlomili hůl; jsem hrozná a jsou se mnou jen potíže. Oni jsou skvělí. Tatínek je doktor, maminka herečka. Škoda, že jsem se jim narodila: mohli si žít…

Kam jdeš?

Pryč – jsem tady navíc…

Jsi tu na svém místě: pokračuj!

Král je z kamene, královna z bláta. Skvěle se doplňují.

Bláto je proměnné: jednou je pevné, podruhé teče mezi prsty. Potom se blyští, plane – a pak smrdí stokou. Teď zrovna je toxické a pokouší se mě zabít. Proto musím sníst celý ten dort – abych na to zapomněla. Rozhodla se skořápka, že zahubí kuře – sranda, co? Miluje ji. Anděl. Mě ne. Kane z ní lež tak přirozeně jako z jater žluč… Jdu do budoucnosti, tam je líp…

Prostě to nezvládli – pokračuj!

Kecy.

Každý čeká od svých dětí, že budou lepší než on; jak jinak by se měl zlepšit svět?

Nasrat!

Čekají: nezakotveni a opřeni o sebe jako domeček z karet; existují jen ve vzájemném propojení, v chuchvalcích, které se co chvíli hroutí… I Anděl měl svého anděla, který ho na povel trestal, i bestie měla svou bestii, která z ní rvala játra –

Ať táhnou k čertu!

Už jsou tam – pokračuj!

Ach bože – je mi čtrnáct – plácám tenis o zeď na kurtech na Letné. Ten kluk na mě kouká – vsadili jsme se o nějakou pitomost – že neudržím míček ve vzduchu nebo tak – bože –

Dál!

No – sakra – o facku jsme se vsadili, no – a já vyhrála… já mu tu facku dala, tomu klukovi – já idiot – ty jeho zmatené oči. Myslel si, že je to legrace – jenže, jak říkají kamenní andělé: jde o princip. Vždycky jen pravdu. Držet slovo. Plnit sliby. Doprdele… je mi to tak líto…

Už je to pryč.

Není! Ta facka tam visí dál, celý ty léta, co jsem se tomu klukovi nemohla omluvit – ani ho neznám – nemohla jsem mu říct, že nejsem tak blbá z vlastního rozhodnutí, ale z pitomé, překotné ochoty naplnit tuhou vůli kamenných andělů… celou tu dobu visí ta facka v prostoru mýho bytí jako planoucí stigma blbých, snaživých holčiček, ochotných zkamenět, ochotných zranit, ochotných se přerazit „pro dané slovo“, „pro věc“ – tak co, děti, co myslíte? Má se říkat pravda? Ano! Nebo se má lhát? Ne! A mají se plnit sliby? Ano! A vždycky, za každých okolností? Ano!! I když je nám to někdy nepříjemné? Ánó!!! A tak pitomé holčičky v naději na úsměv – na pochvalu – na pohlazení kamenných andělů kopírují jejich kamenné krutosti – donekonečna a furt – a nikdo je za to nepochválí, nikdo nepohladí a nikdo je nemá rád – a proto bolest ze světa nikdy nezmizí…

Jdi dál.

Nechci.

Musíš, nebo to v tobě shnije a potom vybuchne. Roztrhá tě to na cucky a zůstaneš tak, v cárech, sama, smrdutá zoufalstvím a přitažlivá jako pukavec, jako nevyvezená žumpa…

Jednou – bože, to byl trapas: léto, večer, tma v Kollárově ulici proti Očistným, později Městským lázním. Jsou krásné: zdobné a v nových barvách. Stáli jsme na rohu a ten kluk mě políbil na rozloučenou… Říkala mi kamarádka z Bostonu, že nikde ve světě už se nestojí „na rohu“ – jen u nás. Jinde jsou mladí spolu v autech, v půjčených bytech, v parcích, na diskotékách – různě – ale naše generace v Čechách randila na rohu: stávali jsme celé hodiny a opírali se o zeď na rohu ulice, kde milá bydlí…

Neuhýbej.

Já vím; no – bylo to krásný: byli jsme tam, sami, v noci, v těch lázních. Vylezli jsme nahoru po žebříku, z parku do patra a oknem přes pánské šatny rovnou k bazénu. Objevila jsem tu cestu, dobrodružnou a nádhernou: miluju vodu, bazény, chlor – uplavala bych se k smrti. Noc, tma, pleskání vody, bazén jen pro sebe, dvě těla – mokrá objetí… No a pak venku, před domem, mě políbil na rozloučenou. A já, trdlo snaživé, já jsem mu podala ruku a pevně jsem mu ji stiskla, jak jsem to viděla v sovětských filmech; kdosi na tenise mě ten den chválil, že mám pevný stisk – a já myslela, že to tak musí být, že je to tak správně… Zaúpěl: „to se nedělá!“ a znovu mě objal a políbil – a já, zblblá trémou, jsem mu tu pravici podala zas… Ó hrůzo, ta strašlivá pitomost snaživé holčičky… ještě dnes je mi horko, jak se za to stydím!

Jsme na světě tak dlouho, dokud nezvládnem učivo svého stupně – pak opouštíme tělo a jdeme dál.

To je všechno?

To stačí.

A co radost? Co štěstí?

Štěstí není smyslem života – jdi dál!

A co je smyslem života?

Život. Nestarej se, jdi dál.

Život? Jenom? Ještě je ale něco za tím? Nad tím – mimo – navíc?

Kdo ti to řekl?

No – píše se o tom, všechna náboženství to naznačují…

Blbost; je jenom zima a tma. A ticho. A tenhle pokus; barevný cvičiště, prstýnek z pouti v té tmě. Doznění Velkého Třesku. Pšouk absolutna v oceánu nicoty… nemysli na to – jdi dál.

Je mi sedmnáct. Přichází frajer s hřebenem v zadní kapse kalhot. Jsem sešněrovaná v půjčených šatech. Jdeme na „čaje“. Odpolední čaje jsou večer a pije se tam rum. Buší mi srdce. Můj frajer není ani fešák, ani chytrák, ani s ním není psina, ale jsem jeho a on je můj. Pro tenhle večer. Buď ráda, že někoho máš, kdo s tebou jde. Sotva dýchám v těsných šatech, držím se ho a jsem ráda, že někoho mám, kdo se mnou jde. Táhne z něj pivo. Říká mi:

Hele, ty seš teď moje holka a seš tady se mnou, rozumíš? Tak budeš poslouchat, co ti řikám, a domu dem, až řeknu. S jinejma netancuješ: seš tady se mnou. A hlavně, kámoš je dycky víc, to si pamatuj. Je ti to jasný? Co ti tady řikám? Abys třeba nechtěla něco rovnat, když se třeba servu, abys nebrečela, že sem se tě nezastal, když tě třeba někdo polije pivem a tak. Protože kámoše bych se zastal, jestli mi rozumíš. Jenomže ty nejseš kámoš. Ty seš ženská, a to je něco jinýho. Rozumíš tomu? Ženská je na světě jako všecko vostatní: stromy, psi a kočky a tak. Ale kámoš, vole, kámoš, to je… prostě… ále, ty bys to stejně nepochopila. Prostě si pamatuj, že chlapi držej vždycky spolu. A ty seš až druhá. Je ti to jasný? Co? Sem něco řek, ty vole, ne? Co?! – No proto. Pocem, já ti to utřu. A nebul. Povídám, mlč a buď krásná! A di se umejt na hajzl, koukni, jak vypadáš. Si všichni řeknou, co sem to sem přitáh. A dělej, čekám u baru. Jasně že budem taky tancovat, no jo, tak padej…!

Fuj, to byla hnusná doba…

Každý máme, co si vyberem.

Já si to přece nevybrala, já jen…

Někdy člověk prostě podlehne panice…

Prochází kolem bledá bytost a monotónně odříkává:

Asi to má být, že umíme jenom tam a zpět, asi to má být, že překračujem řeku vždycky v témže místě, jako vloni, jako každý rok; třebaže to místo voda kdysi podemlela, třebaže tu dávno není brod; strach z jiné cesty, kterou nikdo nezná, nás nutí zas a znova, stejně jako vloni, jako každý rok; jít starou cestou, kterou všichni známe; tahle je naše, třeba nevede k cíli, třeba nás na ní zas tolik padne ušlapáno, a jen ty šťastnější unese proud, tak jako vloni, jako každý rok – ti se zlámanými hnáty budou zas tonout v bahně, a koho zdola neohryžou krokodýli, na toho nahoře zas bude čekat sup – tak jako vloni, jako každý rok…

ano: stará cesta, mizerná jistota, malá domů, s hulvátem na čaje, buď ráda, že aspoň něco, i kdyby tě to mělo zabít… Rozumím…

Tak pokračuj.

Je mi šestadvacet. Nerada se líčím. Tu hnusnou ženskou nebudu ještě přikrašlovat. Moje drobounká maminka-panenka říká: z naší infantky se stala elefantka! Ta je celá po něm! jak ji vidím – celá tchýně! Taky dupe jako slon! Ta mi zůstane na krku, kdo by ji chtěl, slonbidlo… Hlasitě se směje perlivým smíchem křehoučká matička-krasavice, ještě dneska by mohla hrát děvčátka, jen mít tu šanci, všichni se o ni prali, tenkrát v tanečních…

Pokračuj.

… ale jsem správná holka. Je na mě spoleh. Jsem upřímná. Říkám vždycky pravdu do očí. Chci slyšet pravdu a říkám pravdu. Pravda je nejdůležitější. Protože abych se mohla spolehnout. O to jde. Protože abych mohla věřit. Já beru všechno vážně. Proto se nelíčím. Aby bylo vidět, jaká jsem. Že nejsem nějaká – a že držím slovo. Nestěžuju si. Nereptám. Naložte na mě, já to unesu. Jsem věrná jako pes. Zaručuju absolutní jistotu, spolehlivou jako klepeto; sevření věrnosti pod reflektorem pravdy. Až za hrob. Nikam se neschováš. Tak proč mě nemáš rád?

Kdo?

Ty, co ses vynořil u kraje bazénu, pevná hnědá ramena zmáčená vodou, řasy slepené vodou, veliké bílé zuby, pevná šíje; vůně chloru, hvizd píšťalky se odráží od kachlíkových stěn – chodila jsem plavat jen kvůli tobě, tolik jsem tě chtěla – tolik se snažím, mám samé jedničky, tak proč mě nemiluješ?

(v tom zatraceném vichru proměn mi dejte pevný bod! A pak si otáčejte vesmírem, jak chcete…)

ano, z bystřiny mého života trčí patník jistoty a já chci, aby ses zastavil, připoutal se slibem věčné lásky a zůstal tak… ano, chci to – no a co? jistotu chce přece každý…!

(a protože byla hodná a poslušná a pracovitá, tančil princ celou noc jenom s ní, jenom s ní…)

Chtěla jsem, abys mě miloval – abys mě za něj miloval, za anděla. A za mě, místo mě a proti mé vůli; abys mě přesvědčil, čekala jsem, že mě zachráníš…

(Jste unaveni? Naši odborníci budou žít za vás!)

Jsem tu, uvízlá v krajině bez výhledu, oddaná jako pes a věrně čekající, abys mne svým laskavým zájmem povýšil do lidského stavu, mne nehodnou, nízkou a tonoucí – promiňte mi to neslušné slovo – v citu… A on se na mě dívá. Stojí tam, anděl: nehybný, věcný, ve všem má pravdu. Kouká, jak se topím, a čeká, jak to dopadne.

(Moje dcera se neutopí. Jestli se utopí, nebyla to moje dcera.)

Je to jen přízrak.

Ale zatratil mě.

Zatrať ho taky! Nepřijmi jeho kletby! Řekni: najdu si jiného boha, když jsi tak krutý…!

Řeknu mu: přijmi mne, ó strůjce náhradních světů, majiteli pravd a mechanických hraček! Ty, vědoucí, co je dobré a co zlé, co umíš všechno tak krásně vysvětlit! Požehnej mi, neboť co bych byla bez tebe, kdybys mne shledal nicotnou, věčně zaneprázdněný mysliteli; co máš pořád práce: co piva je stále nevypito, co nálepek nesebráno, co nesmyslů je na světě ještě nezdůvodněno! Hle, zkrocené zvíře žena líbá tvou trestající ruku…

Zatratit ho? To se přece nesmí!

Může. Nech žvanivé starce sípat a slintat a klít a drmolit si svoje; netřeba tomu čelit – samo se to rozplyne v nicotě; jako všechno stvořené jsi původně dobrá, a proto nezabiješ, nepokradeš a tak dál zcela přirozeně – bez kleteb a varovných prstů… na zatracení stejně musejí být dva: ten, kdo zatracuje – a ten, kdo to přijímá. Přijmeš to? Nemusíš. Nejsi povinna. Slunce svítí, starci žvaní a každý si troufne, kolik mu dovolíš. Když ti tohle dojde, budeš u cíle. Rozumíš?

Jo – ne.

(Opakujte po mně, snaživá děvčátka: ty nabubřelá kobliho, ty zažívací trubice, mrtvá na vršek, s erekcí pravého ukazováku, na tvý kletby sere pes!)

Potřebuješ se nadechnout, potřebuješ prožít svou sílu: jsi dospělá a odpovídáš za svůj život – přijde to samo – jen odhoď pouta; odhoď ta pouta!

(Pupeční šňůra, kotevní lano, ta vlažná, malátná jistota a sladkobolná droga nenávisti k vězniteli, není-li to krásnější než syrová smršť svobody?)

Jaká pouta? Já nevím…

Ničeho se neboj, jen pomalu: odpusť mu, že není Bůh, odpusť mu, že dělal chyby, odpusť mu, že se mýlil, že ti ublížil, že neměl pravdu; od-pusť, pusť se své lítosti a vzteku, hoď to za hlavu – pak budeš u cíle a ve všem se ti uleví…

Já nevím – počkej – nech mě – bolí mě hlava – celý to byla blbost – chci zpátky do boudy!

(na plátně vidíme právě vylíhlé mládě kachny divoké: vyklubalo se z vejce, rozhlédlo se a hned začalo strkat hlavu zpět. Vědec do něj šťouchá pravítkem a říká: „z neznámého důvodu se kachně marně snaží dostat zpět do skořápky…“)

Rozbij tu skořápku, než z tebe bude pukavec!

(Zpět do skořápky – zpět k matce do klína – zacouvat, zrušit to – pryč – rozumím.)

Jakou skořápku? jaká pouta? Nerozumím – žádná přece nemám – tahle? To nosím jen ven, aby se neřeklo, aby si lidi neřekli, hele, tady je taková nějaká nespoutaná, v jejím věku a bez náramků, není to trapné? Jednou prý jedna zešílela a opustila svého jediného, opustila i své larvy a ihned se připoutala k jinému jedinému – ale ten druhý, když zpřetrhala řetězy, přervala provazy a jediným skokem byla u něj – ten druhý jediný byl v rozpacích, s tímhle nepočítal; už měl k sobě připoutanou jinou jedinou, a tak tahle nadbytečná jediná se za ním bezradně vláčela drmolíc: kdy přijdeš? Nechceš se najíst? Máš čistou košili? Půjdeme někam? a mezitím se marně pokoušela najít jiného jediného, protože toho prvního už mezitím obsadila nějaká jiná – strašný příběh –

– pouta, náramky, no a co? no tak je nosím, čistě jen pro formu – říkáte sundat – a proč vlastně? Vždyť mi docela sluší – už jsem si zvykla, koukněte, když dám ty náramky mezi náramky – mezi drahé a krásné náramky – co?

Pak bys mohla jít, kam budeš chtít…

Ale kampak bych chodila, já nikam nechci – sundat okovy, prosím, ale čímpak bych cloumala? kdybych je neměla? a koho pak budu za všechno vinit? když mu odpustím?

Toužilas odejít…

No jo, to bylo. To byl jen takovej – jenom sen – uvolnit se – odejít – moře – teplo, prohřáté tělo, které mě objímá – objímá… no nic… To jsou takový blbinky – chvilková slabost, nic víc – každej máme něco, blebleble – život není peříčko, blebleble, všude je chleba o dvou kůrkách, blebleble, nikdo mě nebude bavit, vitamíny a čerstvej vzduch, dočista dočista zářivě bílé nevaž se odvaž se tak báječně dlouho hygienicky čisté pro všechny druhy tkanin…

Někdy jsou rána chladná jako dopisy od matky.

Kdysi jsem toužila z boudy utéct, ano, to je už dávno; odrážela jsem se od země s larvou pod paží, chtěla jsem vzlétnout, ale to bylo dávno, co jsem uměla lítat; chvíli jsme byly i půl metru nad zemí, ale pak jsme zas spadly dolů; prý mě tížily řetězy, prý jsem je měla sundat – ale já nevěděla, že se to smí – kdo to má vědět?

S ostudou jsem se vrátila do boudy. On byl velmi rozmrzelý; ne že jsem ho chtěla opustit – našel by si jinou – ale že to viděli lidi. Viděli to a on myslel, že se mu smáli, a to ho žralo. Řekl, hele, děláš mi ostudu, co si o mně lidi pomyslej, že se mi baba toulá, že mi zahejbá, jak teď před nima vypadám, že na tebe nestačim! A vyšel před boudu, procházel se tam pomalu a hlasitě zdravil sousedy: hej! Jak je? U nás všechno dobrý! Dostala po čuni – mám to v paži! Mám to pod kontrolou!

Rovnováha: nehybnost – smrt.

Vychýlení z rovnováhy – pád – předsunutá noha jej zastavuje – vyrovnání – vychýlení – pád – druhá noha se předsouvá – vyrovnání – vychýlení – pád – jako na vlnách, ale půjde to, půjde to…

Stojím; pohyb je latentně přítomen jako neprobuzená možnost: čeká. Nula: všechna další čísla dřímají ve stadiu možného; čekají na svou příležitost. Nula = střed = střet: místo setkání, z něhož nekonečno ještě nevyšlehlo. Stojím. Ještě nezmírám ve vichru strachů: ještě ne papírek ve větru, skořápka ve stoce, chodec na laně – ještě stojím a čekám. Snažím se. Snažím. Je to dřina, je to dřina…

Mimochodem, co dělá ten můj?

Zabalil se do sítě, nasazuje si pouta a čeká; až půjde kolem nějaká nová, čerstvá, odpočatá, bude hotovo.

Ne…

Ale jo, ale jo…

Děti na písku volají: congo tongo děnge langaš? to je naše tajná řeč! Aby nám nerozuměli!

Ano: „my to řikáme takhle, aby nám oni nerozuměli“! My, co spolu mluvíme, co jsme rodina… versus oni, ti jiní, cizí, ne naši… takže řeč vznikla kvůli nedorozumění? Tak proto…!

(Ukradneme za vás! Krádeže přenechte profesionálům! Předejdete tak zbytečnému poškozování budov a sejfů a přitom ušetříte státu zbytečné výdaje na policejní akce, protože profesionálně ukradené peníze už stejně nikdo nehledá…!)

Piju, pani doktorko, piju. Já vím, že nesmím. Odešla jsem – utekla jsem – jen tak se plácám a piju. Aspoň nějaký hřích… Jaro zas a znova vstává jako fénix z popela, aby se vysmálo mým ostatkům. Vy netušíte, jak to bolí, vy dužnatí, krevnatí a hluční, co tak samozřejmě splýváte s vínem, a ono z vás bezostyšně šlehá a probouzí lásku i v tak letitých ruinách, jako jsem já – vy nevíte, jak to bolí, když u pramene jsem a žízní hynu…

Neměla bych pít: nesmím. Jenže stačí pár loků, a vyskočím si z hlavy – svět změkne – tak proč se trápit střízlivým pohledem na ty šťastlivce…?

Ale já mám důvod pít, paní doktorko, protože se rozvádím – tedy nerozvádím, ale rozcházím – nerozcházím, jenom se odstěhuje – neodstěhuje, ale budem už jenom kamarádi, protože on je asi homosexuál – no, on ne že by měl rád muže, ale nemá rád ženy – tedy ženy ano, ale nemá rád mě. Prostě je mu líp samotnýmu – vlastně ne úplně samotnýmu, ale to na věci nic nemění – sakra, copak je to tak těžký pochopit? A vůbec, byl by blbej, aby se někam stěhoval, ať vypadnu já!

Proto piju, pani doktorko, protože ho zabiju a budu zavřená.

Možná ale nebudu zavřená, možná budu mejt nádobí někde v Hamburku, kam uprchnu v sudu s kyselým zelím.

(Vítejte na festivalu filmů Génius, nebo ďábel? Série snímků o známém masovém vrahovi přiblíží jeho fascinující osobnost a polechtá vaše nervy! Svůdce celého národa! Jaký byl v soukromí? Jaké měl číslo bot? Jaké spodky? Jakou stolici? Dokázal zařídit vyhubení téměř celé jedné rasy; génius, nebo šílenec? Vůdce! Dívejte se!)

Kolikrát už jsme doplatili na duševně choré, kteří musejí někoho ponížit, aby sebe povýšili, někoho zlomit, aby se narovnali, a někomu velet, aby se vůbec cítili dobře na světě – ubozí… Holdují svým duševním neduhům ve státní správě a za řečnickými stolky – jak jsme velkorysí! Místo co bychom je léčili, vkládáme jim do rukou moc – nebo jsme jenom líní se zničit sami?

Byl to vlastně docela hodnej člověk, ten masovej vrah, takovej slušnej – on ten rasismus jenom hrál! To byla od něj taková legrace, vždycky se smál a říkal, no co, lidi to chtěj, lidem musíš něco předhodit, koncentráky? To on tak jistě nemyslel. – Trochu smetany do čaje?

Ochránci všeho života na svém zasedání vydali prohlášení, že zabíjet je špatné. Po krátké potyčce kolem tématu jak a co chránit došlo plénum k závěru, že dojde k závěru.

Odpoledne se po krátké potyčce od těch vegetariánů oddělili Ochránci lidského života, protože abychom nelezli do zelí těm zelenejm a ochráncům zvěře a tak.

Večer se po krátké potyčce od těch pacifistů oddělili Ochránci jednotlivého lidského života, protože zabíjet ve velkém se smí. S tim holt nic nenaděláme, takovej už je život, že ženský pláčou a muži jdou do války… To nejde nikomu zakázat; zvlášť je-li to řádně ideologicky, politicky a nábožensky zdůvodněno. Protože co by si počal zbrojní průmysl a tak, že jo…

Po krátké potyčce se od těch socanů oddělili Ochránci jednotlivého, ještě nenarozeného lidského života; ti si zatím stojí nejlíp, protože týrat a zabíjet už narozené – to je prosím každýho soukromá věc, do toho nikdo nikomu mluvit nebude – ale nenarozené – pardon – ještě jsme tu my!

Pište si, milé děti: když seš blbej a mrtvej na vršek a bojíš se, že to na tobě každej pozná, musíš mít nad někým navrch! Šikovně udržuj úzkost a strach: s vyděšenejma se líp voře! Opakujte po mně: nemusim nic umět, ničemu rozumět ani nic dělat, ale musim někoho ovládat a něčemu velet! Sežeň si lidi, co na tebe budou makat! Daně platěj jen pitomci! Prací se živí jen blbec! Svět patří nám! Je vám to jasné?

Pro ty v posledních řadách, co neslyšeli: dáma do naha, pán v kravatě; dáma na kolena a žere pánovi z ruky: je vám to jasný, co tady řikám? Nadřazenost! Nadvláda! Bílej nad barevným, člověk nad přírodou, chlap nad ženskou; von má sako, to je odznak moci, vona je nahá a žere mu z ruky a má na krku motýlka a eště by mohla mít na hlavě takový jakoby ouška a na prdýlce vocásek, aby to bylo jasný, to její ponížení, kdo jako je tady směšnej a kdo je koho pán, protože tim je daný to jeho povýšení, ta jeho hrdost, ta moc, že je nad ní, i kdyby si sral do kalhot; že je v žebříčku živejch tvorů na úplný špici, protože je bílej a je to chlap, je vám to jasný?

Jsem střízlivá. Jsem absolutně střízlivá, až mě to samotnou zaráží, jak jsem střízlivá, na to, co jsem už vypila… Ale já jsem dneska musela, protože mě život omrzel – totiž – nechci nikoho vidět – mě totiž – s vínem mě totiž napadaj takový myšlenky o světě, o vesmíru – a celá ta východní filosofie, jestli mi rozumíte, Parmenides a tak – prostě – jako že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky, nekousneš dvakrát do stejnýho jabka, ba ani totéž hovno dvakrát nevysereš – jestli rozumíte, co tím chci říct – milé děti – totiž pani doktorko, jako – že se všechno furt vopakuje, akorát že je to úplně jiný, i když – na druhou stranu – je to vlastně furt stejný, jestli mi rozumíte, co tim chci říct. Protože z ničeho nevyplývá vůbec nic. To je to tajemství života. Je vám to jasný? Mně teda je to jasný, já to mám promyšlený. Já jsem totiž dost přemejšlivej tvor, kolikrát. Takhle vo věcech.

(Nesnášíš svoji starou? Leze ti krkem? Bojíš se vzít roha? Sežer jí sušenky! Hejbni jí s anténou! Budeš zas chlap!)

Nově založená Strana ochránců ještě nenarozeného lidského života vydala Rozkaz o povinnosti ženy šířit mužovo sémě po vší zemi a nikdy jinak. Rozhodnutím vlády nabude tento dokument platnosti zákona od 1. 1. 01

Stá-rá né-buď smutná,

Žé mi pí-vo chutná,

Já si dám raz dva tři kor-bele

A ty si běž, kam chceš, šrum šrum.

… Po ránu si umím dát v bufetu sekanou a černý kafe a džus – a k tomu klidně třeba utopence a ruský vejce, aby bylo jasný, že se nebojim riskovat… Ale šiška mi maká, to ne že ne: například taky je zajímavý, že každá věc má svou dobrou a špatnou stránku: když třeba vezmu nůž a ukrojim tim chleba, je to jeho dobrá stránka, a když s nim uříznu starýmu koule, je to jeho špatná stránka. A tak je to se všim…

Ale třeba mě tentokrát neshledáš nicotnou, ó pane, jsem přece užitečná a zužitkovatelná bezezbytku včetně kopyt – třeba mě podrbeš za uchem a řekneš, ty seš moje, co? – a poplácáš mě majetnicky a já učúrnu blažeností –

Kocour se mi lísá kolem nohy – ne že by mě miloval, ale protože chce žrát. Prostě chlap. A kde je larva?

Larva je divná. Říkám, že je divná. Nevím proč. Vídám ji málokdy – je podrážděná a cizí – jiná, než byla kdysi;

jak jinak plyne čas v dětství: ta obludná doba, než bude Štědrý den, než bude večer – než se bude smět ke stromečku…! Už zase Vánoce? Vždyť byly před chvílí, co to dělají s časem?

Mladý, rozechvělý člověk s vyděšenýma, zoufalýma očima, s očima zvířete zahnaného do kouta, s očima tonoucího… (sama jsi kdysi takové oči měla, řekl mi doktor) ty oči má teď larva… něco je jinak, je divná, sakra! Její divní kamarádi u ní v pokoji: bloudivé pohledy, špína, smrad – larva se na mě dívá jakoby z dálky, rozmazaně se usmívá a blbě se chechtá… nechci to vidět – nerozumím tomu, nevím, co mám dělat, koktám ten klasický blábol zoufalého rodiče, který nic nechápe: co je ti? Děje se něco? Máš problém? Řekni mi, mně se můžeš svěřit…!

Přestanu pít. Nemá to cenu. Stojí to prachy a tak. Už mi to samotný vadí, tak s tim jednoduše praštim. Dokážu to. Prostě si řeknu, že dost, a přestanu, co jinýho, klidně, ne že ne. Tohle já umim, sebrat se, nadechnout, srovnat kostru a jít do toho; žádnej problém, to dokážu, jasně že to dokážu…

Nedokážu.

Piju, no a co, sakra, copak nemáme každej svýho dost? Piju, abych nemusela ven, do světa, kterýmu nerozumim, kde jsou všichni správný a všichni všechno zvládaj, jak to má bejt, každej někoho má, jsou spolu šťastný a maj zdárný děti a čisto za ledničkou, vyžehlený prádlo a ani gram přes váhu, jsou prostě skvělí, tak s tim táhněte do skal, sakra, já nesnáším pohled na šťastný lidi…!

Mívala jsem kočičku, roztomilou, rozvážnou, baculatou a mazlivou – tenhle blbec by jen kousal a škrábal a žral. Málem si zlomil tlapu, jak se dostával do ledničky. Ráno mě budí – a pak si spokojeně chrápe. Jako měl Kain obraz Ábela kdesi na nebesích, tak má tenhle kocour obraz mé bývalé kočičky, která tolik nežrala a byla daleko milejší a čistotnější a vůbec ve všech ohledech dokonalejší… (ty zapomínáš, jak ti čurala do bot? řekla mi larva…)

Ten kocour mi jde na nervy, protože je to chlap… S myšlenkami kalnými jako Berounka poslouchám, jak ve vedlejší ulici dodělává poplašné zařízení nějakého superauta zasaženého bleskem…

(Jak se ti líbí tenhle bourák? Chceš ho? A nemáš na to? Prodej duši, chlape…)

Piju, jako pijou lidi v té zemi s horizontálním deštěm; v zemi těžké práce, přísné víry, smyslu pro rodinu, skromnosti a neplýtvání, syrového větru a masově chlemtané pálenky po večerech, aby si od toho všeho člověk trochu odpočal…

Nic nemá smysl, ale s vínem to tolik nevadí. Chladná, zasněžená cesta se přede mnou náhle vztyčila a měkce se mi opírá do horkých dlaní; podivuhodné. Hvězdy jsou velmi nízko a černé siluety stromů se ke mně kloní jako brooklynští krasavci. Těžká práce s těmi slovy… román o kočce by se taky nepovedl, protože nic tak sladkého, hebkého a měkkého se nikdy nepodaří napsat, aby to bylo ono. A aby to vrnělo.

Ráda bych šla vstříc své slabosti, ale nemám tu sílu; z dálky sem zaznívá teskná píseň se strašnými slovy:

… jsi stará, maminko, a chlastáš, maminko, naštěstí nemáš dost sil, maminko, abys mne trestala za své zoufalství, maminko, jsi stará a tlustá a nešťastná, táhneš mne s sebou dolů…

Tak temná píseň – a hlas mé larvy, ó hrůzo!

(Víš, co je to štěstí? Náš auťák, to je štěstí! Kdo má náš auťák, je šťastnej – a co ty…?)

Není to pravda, ta píseň, larva je v pořádku, něco si namlouvám, je prostě jen někde pryč, za svými věcmi, je krásná a spokojená, skvěle si rozumíme; a já jsem taky v pořádku, zhubla jsem o kilo, koukněte, a všechno hned uklidím, dodělám, vyperu, vyžehlím, dopíšu – jen co budu mít čas – čas není, čas se dělá, hehe, ale všechno je v pořádku, jsem v pohodě, mám to pod kontrolou, duše mi uniká a plivu krev, jistoty zmizely a berle mi někdo vzal – nemám koho obvinit, koho nenávidět a koho trestat, mé náhražky někam zmizely, civím aspoň na neskutečné příběhy o neskutečných lidech, abych si vyrazila přítomnost z hlavy; budoucnost zčernala, uzavřela se, není: je jenom tenhle kal; nevím, co počít, utekla jsem od něj a larva utekla ode mne; je tu a není, vídám ji občas bledou a ztrhanou, pobývá ve světě, kam nedosáhnu, a před očima chřadne; ale jsem v pořádku, mám to pod kontrolou, jsem O. K., jsem v pořádku!

(Odevzdejte nám svou vůli, my už s ní nějak naložíme!)

Někdy se stane, že brečím ze spaní. A kocour mě opatrně drcne čumákem do hlavy – a pak mě s odstupem pozoruje. A potom dolejzá a já ho drbu za ušima a pod krkem s milostně zaťatýma zubama a posmívám se mu, co se lísáš, sviňáku jeden sladkej, chlupatej, kočičku hloupej, nevzdělanej, co ničemu nerozumíš, ani žádnej titul nemáš… a všelijak jinak ponižuju jeho srstnatou osobnůstku, a on se mi natahuje vstříc a otírá se mi o koleno svou bílou lebčičkou a své blbé oči na mě poulí jako to dítě ve veřejné zahradě –

Víš, co je to štěstí? Náš auťák, to je štěstí! Kdo má náš auťák, je šťastnej – a co ty…? (sakra, děte s tim už konečně do hajzlu!)

Jestli se neprobereš, maminko, všichni se od tebe odvrátí, maminko, on nechá zarůst tvůj hrob, maminko, jak já mám být šťastná, když ty jsi nešťastná?

Říkám, že larva je v pořádku, sakra! To je přece běžné, že děti kritizují své rodiče, že s nimi mluví ne jako se sobě rovnými, ale jako s mladšími spolužáky – to je přece normální, ne?

V hnusných pohádkách hnusných starců je psáno, že mám povinnost lásky skrze mříž jeho ocelového brnění, přes plot jeho práva zavřených vrat a hluchých zad, navzdory jeho právu na nespolupráci; v tom prý je má šance k sebezdokonalení. Kterou jsem povinna přijmout. A využít. Sežvýkat těch devět olověných chlebů a prodrat těch devatero párů olověných bot. Rozbíjet se o něj jako vlna o skalisko, pořád dokola, znovu a znovu; a za to pak přijde ta odměna a princ bude tančit jen se mnou, jen se mnou…? ne: znovu. Znovu a znovu – přijmout a překonat. Aby se lépe kalila má ocel, on bude hájit své chyby a zůstane dítětem s právem zlobit.

Ale žádná odměna přece nepřišla, mami; povím ti tajemství: žádná odměna nepřijde, mysli na sebe, mami, to je to tajemství života, že žádná odměna nepřijde: mysli na sebe, maminko…!

Ach ty děti, co ty si navymejšleji, pani, že jo! Víte, co mi tuhle řekla? Prej rozveď se, to mi řekla! Taky jsem mu to hned šla říct, aby věděl, co si o něm jeho dcera myslí! Povidám, víš, co mi řekla? Abych se s tebou rozvedla, to mi řekla! Abys věděl! A máš to!

Jediná zbraň nevolníka je zrada.

Já vím, překonání tíže. Já vím. Jenže ta jednou přijatá mříž je nad ocel pevnější; nostalgie po kleci, kde jsem byla v bezpečí bezmoci chráněna před vichrem svobody. V tom nehybném rosolu nehrozí změny, je jenom sen a všechno je tak jasné… Sladká bezmoci: nelze nic dělat, tedy není za co být odpovědný, čím být vinen a mezi čím volit… v boudě jsem všechno mohla hodit na hlavu jemu; v té sladké dřímotě, kde lze jen čekat a snít, si lze odžít bolest i zklamání a vybít vztek, taky lze nikdy nedospět, nenávidět a zůstat hodná: to on! – to on je vším vinen! Já nic, já bez viny! Co víc si přát?

(Zdálo se, že kult Zlatého prasete, jenž nastoupil po starém kultu Rudého prasete, přinese výraznou změnu. No – on vlastně přinesl; Zlatá prasata jsou mladší…)

Klub milovníků daní zahájil akci Za lepší životní podmínky poslanců, vlády a státních úředníků. Podrobným zkoumáním se zjistilo, že zejména vyšší úředníci jsou stále podplatitelnější, a protože se množí, vycházejí nabízet své služby do ulic: řidičské průkazy, stavební povolení, státní zakázky – a berou všechno. Cílem akce je shromáždit dost prostředků a zajistit takové platy, aby jmenované již nebylo lze podplatit. Většinu prostředků získáme národní sbírkou, část zrušením důchodů, nemocnic a škol.

Kočiček si o světě nic nemyslí: on ho jen ochutnává; on je ještě v ráji…

Parlament rozhodl, že poslanectví bude od příštího roku funkce dědičná. Tímto úsporným opatřením budou jednak vyloučeny zbytečné výdaje spojené s volbami, jednak bude demokracie zaručena rodinnou tradicí po meči. Po mečíku.

Larva chce domů. Že prý nějaké problémy nebo co – ale jen takové maličkosti, nestíhá a tak. Prostě musí domů… Chová se podivně a vypadá zle: podrážděná, nepříjemná, vyhublá a bledá… často je jí špatně, večer někam na dlouho mizí a zbytečně lže…

Nechci to vidět: sleduji příběhy krásných mladých lidí, kteří se podvádějí, milují, ubližují si a lžou, aniž je to na nich nějak znát; jsou stále stejně mladí, stále stejně dokonalí, stále stejně krásní v tom televizním aseptickém bezčasí…

Chodívali mudrci kdysi do pouště, aby nerozptylováni vnějším světem došli poznání. Aby se vědomě oddělili od hmotných statků a vykonali cestu. Ty hmotné statky ze mě teď opadávají jako listí na podzim: nestěžuju si, abych se nerouhala, abych nespílala nebi a nebičovala zemi a nekvílela proč? Proč zrovna já? Naopak: nechávám odplout ty v potu tváře vydělané peníze, které jsem střádala řadu let; řetízky po babičce a zlaté kapesní hodinky po pradědovi – nechávám odplynout, co ze mě tenhle čas všechno serval; aby se mi ulevilo, samozřejmě, abych došla poznání…

Moje dítě a drogy? Nikdy!

To je přece nesmysl! drogám přece holdují děti zanedbané, opomíjené, hloupé; děti z neslušných rodin, děti z podezřelých, divných rodin – a mé dítě bylo vždycky zdárné a mé prádlo bylo vždycky zářivě bílé – tak dlouho – vůně jara – a moje maličká byla přece tak skvělá a sladká –

bylo to jenom ze zvědavosti, to nic, to přejde: brala něco pro vybuzení a něco pro utlumení a něco jen ze zvědavosti a něco, aby se zamotala šiška a člověk vylít sám ze sebe. To nic, mami, neboj, mám to pod kontrolou… to dneska všichni, kdybys viděla – jiný jsou na tom hůř… já toho nechám, kdykoliv budu chtít, to jenom teď, jen trochu, jenom někdy, jenom tak –

To víte – peníze z drog – to jsou veliké peníze, odpověděl detektiv, zapálil si cigaretu – kolikátou už? – a zadíval se z okna, kde se již odpolední slunce chýlilo k západu –

ano, ale kde se vzaly ty obrovské peníze? co fičí napříč civilizací? ty peníze, větší než z obchodu s naftou? ty obrovské, nezdaněné, nekontrolovatelné peníze, ten čistý zisk s nulovými náklady, který hýbe světem? Doma. Ty peníze jsou z nás vysávány skrze děti. My to platíme, rodiče, co vyplácíme počítače ze zastaváren a průběžně přicházíme o všechno, co má nějakou cenu; a taky my, co platíme daně, z nichž je placena policie a soudy a církev a léčebny a všechny ty bezmocné složky, co se podílejí na té frašce, nazvané boj proti drogám…

(Ministerstvo obecného blaha vypisuje konkurz na specialistu pro práci v terénu. Požadavky: schopnost v krátkém čase vyvolat paniku, rvačky a rasové nepokoje; dovednost práce s mládeží; zkušenosti v oblasti drog. Gramotnost není podmínkou.)

Cennější předměty z bytu zmizely – spotřebiče, drobná zahraniční měna, stará bible a řetízky po babičce… larva leží jako mrtvá a bojuje s démony: obestupují ji za nocí i ve dne, něco chtějí, chtějí něco zpátky; larva křičí, třese se, potí a zvrací, má křeče: já to zvládnu, maminko, neboj se, všechno bude dobrý, maminko, nezlob se… drkotá zubama, zbědovaná, ubohá a cizí – vařím jí čaj s hroznovým cukrem a modlím se za ni u všehomíra: vydrž, miláčku, jsem s tebou, už jsem pevná, ničeho se neboj, nepiju, nefňukám, můžeš se opřít, já vydržím, všechno vydržím…

(Strašně to chceš – musíš to mít! – ta chuť je silnější než ty! Musíš to mít! Že už to drží v ruce někdo jinej? – nevadí – vem si to! Když musíš, tak musíš. Bosorka! Naše podmanivá oplatka! Chuť, která tě ovládne…!)

Pani, vy schvalujete drogy? Já je teda vůbec neschvaluju, já vám řeknu, já když to vidim, ty vychrtlý feťáky, já bych je všechny pozavírala!

Moderátor hovoří s vyděračem o jeho řemesle: jak si vybírá lidi ne moc bohaté, aby ho nesetřásli, ne moc chudé, aby z nich něco káplo, raději slušné, aby se ho báli; jak se s nimi nejdřív skamarádí, aby mu věřili, pak se objeví o týden dřív, aby je vyděsil, jak je vyždíme a pak na čas zmizí, aby měli čas se nacucat, než je zas zmáčkne, než se zas objeví, aby předstíral, že za nic nemůže, že je sám vydírán – a tak dál a tak dál – úspěšný pořad – maximální sledovanost! Příště bude hovořit vrah.

Larvě je trochu líp, už se maličko hýbe, pomalu nabírá sil, chce dohnat, co zmeškala, vypadá už míň šedivá a už se tak netřese, ale pořád je malátná, nesvá a slabá…

Mami, kdyby někdo volal…

Divní jsou přátelé larvy: divní. Rozevláté pohyby, na tváři divný smích, podivný v srdci kal… Překotné přitakání úplně všemu; je to jedno: slova jsou jenom hluk, jen křoví a chuchvalce vaty; kouř bez tvaru a bez podstaty; jsou mistři úhybných manévrů, taktik a lží, kdykoli připraveni se ohnout a připodobnit a vyklouznout jako had; bytostná neúčast – všechno je za sklem – já je někdo jiný… Není cesty, jak navázat spojení… Nijak se nedovoláš…

(Přetejká vana? Kašli na to! Máma tě volá? To je fuk, něco jí nakecej a užij si to! Dej si dávku! Dej si naši Bryndu!)

Pozitivně. Hlavně pozitivně. Musím všechno vidět z té lepší stránky. Ukradli mi tašku? Báječná možnost koupit si novou!

Stárnu? Úžasná možnost dožít se vysokého věku… Larva zápasí o život…? … co s tím?

Dobro a zlo? Ano, dvě mocnosti, ano, bojovat se zlem: ale je světlo opakem tmy? Noc opakem dne? Je slunce opakem měsíce? Mrazí měsíc stejně silně, jako slunce plane? Ano, muž a žena, ano, dvě nohy, dvě ruce – ale jedna hlava, jedno srdce, jedna řiť…

Soudce propustil dva drogové magnáty, když mu slíbili, že už to víckrát neudělají. Skvělý příklad humanismu!

Poslanci odhlasovali zákon, který je proti Ústavě – budeme muset změnit Ústavu…

Po pádu Rudého prasete byl znovu oživen prastarý kult dříve zakázaného Bílého prasete. Bílé prase je čistota sama: velmi zduchovnělé. Jeho bělost však nejlépe vyzní vedle špíny; čím větší špína kolem, tím větší bělost Bílého prasete. Jeho vyznavači proto pilně vyhledávají nečisté, upozorňují na ně, označují je, případně je sami produkují, neboť jen uprostřed nečistých bělost Bílých prasat náležitě září.

A teď si, milé děti, povíme něco o narkomanech; jeden je vyobrazen zde na tomto obrázku: špinavý, ošklivý, zlý, špatně se učí, je ze špatné rodiny a smrdí. A my jím pohrdáme, protože jsme slušní lidé; my jsme úplně jiní: my víme, co je správné a co ne, chodíme do kostela a myjem si uši. Nebýt narkomanů, mohlo být v naší společnosti stálé štěstí, ale oni nám to kazí; to oni nutí dealery, aby jim sháněli drogy; to kvůli nim ubozí dealeři obchodují s drogami; kdyby narkomani drogy nechtěli, nikdo by je neprodával. A my těm zlým narkomanům ještě platíme léčení, protože jsme slušní lidé a nemůžeme se na to koukat. Naštěstí narkoman brzo umře, dobře mu tak.

(Chceš tuhle babu? Tenhle bourák? Tohle tělo? Zaplať! Čím? To je tvůj problém…!)

Larva volala v noci z policejní stanice; má zajíkavý hlas a zhmožděný obličej: zmlátili ji. Pak jí podali dávku, ona řekla ne a dostala další ránu; vstala a řekla, dejte mi pokoj – a dostala další – měla jsem obličej na chodníku a viděla jsem ty jeho okovaný boty, bála jsem se, že mě tou botou kopne do obličeje…

Byla odhalena, zatčena a odsouzena šestnáctiletá pěstitelka omamné rostliny: rostlina na předzahrádce její babičky v Počernicích byla okamžitě zlikvidována zásahem protidrogového komanda. Pěstitelka i její babička, údajně si touto rostlinou léčící sklerózu, byly na místě zneškodněny. Boj proti droze pokračuje.

Výčepní zmlátil abstinenta, aby zas začal pít; trafikant donutil nekuřáka, aby si znovu bafnul; soráč, občane: každej hájíme svý…

Pomůžu ti, ale nebudeš platit dealerovi, budeš platit mně; no co koukáte, pani – když měla na fet, může si zaplatit doktora!

… jenže to nebyla ona, kdo to všechno platil, to jsem byla já! já platila dluhy, já šla vyplatit PC do zastavárny s celonočním provozem, to já přišla o starou bibli, magneťák, foťák a řetízky po babičce, já a všichni ti další okradení, co jen platí a mlčí, ždímaní po kapičkách; to z nás tečou ty nekontrolované miliardy; z nás bezbranných, unavených, zaskočených a vysílených, co jsme drceni tou obrovitou zátěží, studem a bezmocným strachem, co jsme nuceni mlčky se podřídit, ochromeni silou zvanou láska…

(Když musíš, tak musíš! Neodoláš! Nemůžeš přestat! Chceš ještě a ještě! Naše brambůrky!)

… Jsem pořád stejná, jen ty věci kolem mne nějak ztrácejí na přitažlivosti a lesku. Život už není, co býval; už vidím ty nitky, co vedou krále, už vím, od čeho odvádí pozornost kašpárek…

Vrchní policejní velitel v TV besedě pravil, že obchod s drogami je věcí nabídky a poptávky. Stejně tak obchod s bílým masem – pardon, s mletým masem – pardon: se ženami.

Ctitelé Rudého prasete se takticky stáhli; Ctitelé Zlatého prasete jsou v čele a podřizují svému kultu vše včetně médií.

Ministr školství ve jménu Zlatého prasete navrhl zrušit školy: přinese to úžasnou úlevu Zlatému praseti, a to nejen finanční; potvrdila se i předchozí zkušenost Rudého prasete, že totiž nevzdělané palice se lépe ovládají. Bílé prase to nekomentuje, ale zakládá čile své školy, kde vychovává své příští bojovníky, kteří jednou označí a zlikvidují vše nečisté a posílí jeho moc…

Světová konference o toleranci dopadla nad očekávání dobře: Bílé prase slavnostně připustilo, že i někdo jiný může být čistý, ovšem jedině pod jeho záštitou. Zlaté prase uznalo Bílé Bohem na nebi a výměnou se stává Bohem na zemi. Rudé prase přislíbilo spolupráci oběma s tím, že do demonstrací, rvaček, bouří a nepokojů mu nebude nikdo kecat. Načež se při slavnostech spojilo s Bílým, takže Zlatému zas nezbývalo, než všechno zaplatit. Nakonec si všichni společně zazpívali: Bílá prasata s Rudými a oběti se svými vrahy…

Tak co, kluci, copak tu děláte celej den?

Učíme se jazyky, filosofii, historii a politologii. Odpoledne a ráno meditujeme.

A co sou támhlety, v těch košilích?

To jsou chlapci ze skupiny Hare Kršna, orientované na východní filosofii a světový mír…

A kterej ty seš? Standa? Tak co, Stando, přepral by si kršňáka? Já vim, že bys mu nabančil, co? Reportér spiklenecky mrká a chlapci z experimentální školy se rozcházejí; škola byla zrušena.

(Musíš nakoupit, uvařit, uklidit, vyprat, vyžehlit, a těch tisíc maličkostí, co stejně nikdo nedocení… máš ten nákup moc těžkej? Tak si ho dej do druhý ruky!)

Kupuj! Nakupuj! Víc! Proto to děláme tak mizerný, aby se to brzo rozpadlo a abys to koupila nový!

… Slyšela jsem, že jsou země, kde se staré tepané mříže ošetřují a lakují, že se ty tepané okvětní lístky nenechávají zrezivět a rozpadnout… podivné…

A někdy to přijde, ten strach, že je něco špatně, že nejsem na správném místě, že bych právě teď měla být úplně jinde… odtud možná ten neklid, který mi velí uhnout: ano, ale až potom. Přijímám všechno, se vším souhlasím, ale až potom. Kdy? Nevím – teď ne… teď unikám…

Kolik bájí a mýtů se snaží vysvětlit tu ránu pod pás, ten úskok Nejvyššího, že toužíme s někým utvořit dvojici, že takhle jsem neúplná a je mi zima… prožívám smutek. Já vím, že to není kvalita světa – já vím…

A nyní do naší show přichází hlavní dealer! Přivítejme ho potleskem! Má k distribuci propracovanou síť konzumentů, kteří si touto brigádou vydělávají na svou dávku; to oni udržují a rozšiřují klien­telu, kontaktují své kamarády a spolužáky, čímž udržují obchod v běhu! Tito mladí lidé jsou ke své práci motivováni a také mají maximální výsledky s minimálními náklady: poděkujme jim potleskem! A nyní přichází obkladač, který je nedílnou součástí obchodu; to je ten, co vám pak zmlátí dítě – ten se potlouká neviděn kolem vyděrače, když jedná s obětí, a má za úkol ji udržovat ve strachu, eventuelně jí pěstmi domluvit, kdyby zbloudila a nechtěla už brát… skvělá organizace práce! Zaslouží si potlesk!

Z finančního příspěvku dvaceti pěti miliard na boj proti drogám bylo zřízeno protidrogové ministerstvo a zakoupeny paláce, v nichž bude úřad přebývat, jakož i budovy, kde budou žít a pracovat jeho kuchaři, sluhové, tajemníci, komorníci a pážata, jakož i promítači, maséři, lyžařští instruktoři, správci bazénů, fitcenter a hospodářských budov, v nichž budou dlít kuchaři kuchařů, sluhové sluhů, tajemníci tajemníků a pážata pážat. (Jako první kritizoval přemno­žení pážat národní básník Josef K; když se nepodařilo jej koupit ani zabít, byl později zvolen mluvčím hnutí Antipage a po státním půlobratu jmenován Nejvyšším Velitelem všech pážat; přidělen mu největší počet pážat v dějinách země, a ta jej dodnes střeží, aby byl pod kontrolou a nezlobil.) Vedením ministerstva, které se mezitím prohlásilo republikou a navázalo plodnou mezinárodní spolupráci se vším, co s drogami souvisí, byl pověřen ze zahraničí přišedší synovec bývalého ministra, Pierre de Bill, majitel firmy I. M. Potent, která neprodleně najala firmu Vool, která nemeškala a poskytla všechny podklady firmě PAR & Zit, která zaúkolovala svého zaměstnance, spolumajitele firmy VOC, a. s., jehož šestiletý syn chodí do školy se synem místního výčepního; ten zadal dřímajícímu intelektuálovi vypracování slohové práce na téma Drogy za panáka fernetu. Za necelý měsíc byla ministerstvu doručena podrobná studie, která na dvou stranách mastného linkovaného papíru dochází k závěru, že drogy jsou zdraví škodlivé. Současně s tím Společnost Jediné Církve WPS (White Pig Society) došla k témuž závěru a vydala rozkaz, že drogy jsou fuj a jimi zasaženými jedinci je třeba pohrdat, od nich se distancovat a nepodat jim lžíci vody. Dokument podepsalo osmdesát šest stařenek. Plodná spolupráce státu s církví se bude nadále rozvíjet.

Prší. A pak že se nic neděje…

Ach ti muži! Tak svůdní a tak přitažliví! Nemám na mysli ty odpudivé vzteklé dědky, co trestají ženy svého věku za svou ovadlost; – myslím ty mladé muže, pevné a plné šťáv; jak jsou krásní! chodím po ulicích, dívám se na jejich pevná těla, v dopravních prostředcích se zavřenýma očima vnímám jejich pot… Muži: bez nich to nejde – a s nimi taky ne; jsou jako droga, které nerozumím a již mi nezbývá než opěvat… ale muži tu nejsou k tomu, abychom jim rozuměly – jsou na světě proto, abychom je milovaly… proto je muž nádoba hříchu: myslím-li na hřích, myslím na muže. Nicméně muž je muž, ale dobrý cigáro, to je pokouřeníčko! V každém případě je muž nejlepší přítel člověka – hned za delfínem…

A zde jsou, ta krásná mužská těla, odpočívající v trávě na břehu jezera: svačina v trávě: ospalé spočinutí ve slunném odpoledni, muži vláční a odevzdaní, čekající na ženu, která se o ně postará; žena v klasickém kostýmu a kolem ní polehává pět nahých mužů; košíček v trávě a v něm víno a bílý chléb; V šatně muži před zrcadlem napínají svaly, zkoušejí tvrdý výraz v očích a pevnou čelist, anebo hravý úsměv a romantický vlas; zkoušejí trička, zda jdou dobře k pleti, zda správně vyrýsují sval… Miláčkové – zase mě dostanou…

Ženské tváře; gejzíry krve, poslušně zkrocené skořápkou obličeje. Momentky z rodinného alba, nehybné touž nutností: nenechat tu erupci vyplynout na povrch. Neprozradit se. Nenechat vyšlehnout všechnu tu vášeň a lásku a sílu, které se muž tak bojí… nevyplašit ho: nevinný úsměv školačky; to je ono. Tak to má být.

Zlatá prasata mají sjezd. Bílá a Rudá jim k tomu dělají reklamu skrze efektní pouliční bouře: to zaměstná pozornost a odvede ji od merita věci: co bude, až Zlatá prasata všechno sežerou…

Ten druhdy tolik milovaný svět; cvičiště neklidných duší; hřiště malomocných… a pořád dokola – ať už to jde všechno někam, chtělo by se říct, ale bojím se, že v tu chvíli odejde můj tělesný kabát, abych putovala někam mimo hmotu, jako každý prvňák, co postupuje do vyššího ročníku…

Nový trend! Easy Art! Netřeba nic nového dělat, vše je hotovo! Stačí hotový kus jen obalit něčím lesklým, trochu to nasvítit, pustit barevnou páru a automatickýho bubeníka… Nejvyšší a nejnižší tón škrtnem v rámci demokracie: i neschopní mají právo na slávu schopných! Zjednodušíme za vás! Přibarvíme za vás! Lidi se chtěj bavit! Rozptýlit! Rozmělnit! Zkomolit skutečnost, rozostřit pozornost, ohlušit smysly – koncentrace? Naopak: – rozptyl! Gejzír! Pestrá směsice čehokoliv! Klip! Kaleidoskop! Pestrý koktejl! Zábava! Užij si to! Easy Art! Pod hotové se podepsat! Easy Art! Snadno a rychle! Okamžitý efekt! Rychlý prachy! Dáme ti milion! Hned! Tobě, jednomu z těch dvaceti milionů ostatních, co se na tebe složej… Erupce momentek, až oči přecházejí – a přecházejí – a nikam nedojdou, a mezitím plyne čas…

Tehdy všechno mělo smysl – tehdy pod tlakem, když se ochablí strejci snažili kralovat, a bylo tak snadné se jim smát za zády; za výklady byla móda, která se nedala nosit, a na pultech noviny, které se nedaly číst, a jeden druh chleba, kterej se nedal žrát, a v televizi filmy, na který se nedalo koukat, a na ulicích hesla a rudý obrazy těch prasečích rypáků, jimiž bylo tak snadno pohrdat, zatímco balkony opadávaly… a my četli v soukromí zakázané knihy, v nichž každé slovo mělo větší smysl, než autor mohl tušit, pekly jsme chleba a válely nudle a donekonečna přešívaly několikrát přešité šaty, zatímco muži opravovali polorozpadlá auta, pračky a žehličky po babičkách, a bylo to velmi důležité, že jsme to dokázali, byl to akt samostatnosti; a ladili jsme stanice svobodných zemí a šili kalhoty honáků krav, jako ze svobodných zemí, a předháněli jsme se, kterej barák v tomhle lágru je míň zlomenej, v tom světě kontrolované bídy, univerzálního amatérismu a horoucí naděje; byli jsme silní hladem po poznání, touhou po svobodě a nesl nás vzdor… Jak to bylo přehledné – jak melodramatické, jak naivní! … zatímco za ostnatými dráty lidi žili jakoby nic…

V restauraci Don Giovanni mi přinesli shnilou rybu. V nóbl restauraci v sídelním městě, na krásném místě na břehu řeky, s chromovaným a mosazným vybavením uvnitř, v restauraci, jejíž obsluha vůbec netajila, že tohle je loupež, v téhle pasti na cizince mi přinesli shnilou rybu. Říkám, ta ryba je shnilá, pane vrchní, chci čerstvou. Vrchní se na mě podíval s nejvyšším opovržením a za moment mi přinesl touž rybu, okrájenou. Je čerstvá, pravil a praštil talířem o stůl.

Řekla jsem mu: já vám tu rybu zaplatím, pane vrchní, pokud ji přede mnou sníte, nebojte se, zavolám sanitku včas, a než přijede, budu vás držet za ruku a budu hladit vaše zpocené čelo, přikryju vaše škubající se údy přikrývkou, abyste neprochladl, pane vrchní, vyslyším vaše poslední přání, a až vámi ta jedová královna, ta pustošivá ryba projede jako šrapnel a vy sebou škubnete naposled, i pak u vás budu sedět, pane vrchní, a říkat vám tiše do ucha: jdi pořád dál, neohlížej se, neschovávej se pod ten kámen, nesedej na ten vyvrácený strom, jdi dál, jdi pořád dál…

ne, neřekla jsem to. Snědla jsem tu rybu a umřela jsem. To Zlaté prase bude vycpáno pro Náprstkovo muzeum.

Chodím pětkrát týdně na panské, aby bylo na brambory a tak.

A chodím za placeným odborníkem. Všechno mu to říkám a on pozorně naslouchá, a když se zeptám, co s tím vším, co můžu dělat, jak to můžu změnit, pokývá hlavou a řekne: ano, co? Nebo: inu, inu. Anebo: kdoví, já neříkám ani tak, ani tak, kdopak se ve mně vyzná… Tak mu zaplatím a táhnu zas po svých. Kdyby mi řekl, že se dá něco změnit, nebyl by odborník. Kdyby mi řekl, že se nedá změnit nic, nebyl by placený.

Už jsi připravena.

Na co? Kdo jste? Kde je učitel?

Jsem tvoje společnice. Učiteli vypršel čas. Jdeme do země žen: co vidíš…?

Vidím bytosti uvízlé v krajině bez výhledu; hledí jedním směrem –

– řekli jim, že musejí čekat, tak proto…

Je jich tu moc a bezradně se motají jedna přes druhou; to město je plné žen; chtěla bych pryč, ale jsem vrostlá v zemi;

hrůza, kolik citu tady všude zbylo – nepoužitého – taková velká láska – a lidi to vyhazujou, protože vzývají tvůj vesmír náhradních světů a mechanických hraček, ó pane… Ty ženy jdou ke mně a něco mi říkají; drmolí jedna přes druhou, šermují rukama, některé jsou velmi ošklivé, kloubnaté a vyschlé, zohýbané jako staré vrby, jiné jsou rozteklé a beztvaré jako nepovedený puding, jsou v domácích hadrech, promaštěných a špinavých, co se do nich otírá nos i ruce i okraj stolu i řiť, když je třeba; jiné jsou štěbetavé, roztomilé, rozkošné, v bohatých suknicích a nákladných kokrhelech, vrhají se ke mně s úlevou, že je zachráním, a odkládají své kokrhely, své suknice, své společenské role, své osudy, své povinnosti, svá poslání, svůj make-up, své tváře, ach bože, ta úleva! ty staré a ošklivé mě táhnou mezi sebe a říkají žalujícími hlasy: co jsme my, to musíš být i ty…! My se obětovaly! Ty musíš taky!

Chci před tím utéct, já jsem přece jiná, já přece nejsem a nebudu jako ony! O kus dál jedna říká:

Já nevim, pani, co ty mladý dneska dělaj, v kamnech netopěj, uhlí nenosej, popel nevynášej, pro vodu nechoděj, drůbež nekuchaj, nudle neválej, chleba nepečou, na valše neperou – a furt nemaj na nic čas!

A druhá říká: tahleta, to bude nějaká taková veselá, víte kde, pani, víte, jak to myslim?

A třetí říká: to máte dneska pokrok, pani, to máte ve všem, jen si vezměte ty vložky, dyť se to dřív pralo, a když to bylo pak z papíru, bylo to jako fošna, furt to někde lezlo a padalo, všechno všude lezlo a padalo, ramínka padaly, spodničky vylejzaly, švy se kroutily, očka utíkaly, podvazky škrtily, všechno se to na člověku shrnovalo, posouvalo a lezlo, že bylo utrpení jít ven jinak než v teplákách!

Řekla jsem opatrně: dobrý den!

A čtvrtá říká: dobrej? Jak to myslíte, dobrej? Jak vůbec můžete něco takovýho říct? Copak je nějakej den dobrej? Dyť ten život je jen dřina a zas jen dřina a nikde žádnej vděk! Já vám řeknu, pani, já než tu zatracenou zem zkypřím a prohnojim, než dám semena vyklíčit a do tý země je zasadím, než to pak vypleju, zaleju, vypleju, zaleju a tak pořád dokola a furt, já vám řeknu, to je nějakýho vohejbání, nějaký práce! To je nějakýho starání, aby to neuschlo, aby to neshnilo, aby to hryzec nesežral, vosy nenapíchaly, plíseň nenapadla – dyť já vám kolikrát nemůžu spát, jak mě to všechno trápí, všechny ty starosti, když na tý zahrádce nejsem, tak aby to někdo neukrad, neponičil, nepošlapal, a když tam pak jsem, tak abych to všechno včas vyplela, přesadila, očesala a sklidila, aby to bylo včas pod střechou, a pak zase to honem zpracovat, naložit, nasušit, namlít, zavařit, rozvařit, propasírovat a zmrazit, a pak zjistím, že toho mám eště spoustu od loňska a předloňska, a eště po bábě nebožce taky pár sklenic, po chuděře, co ta se nadřela, a teď co s tim, když já to nesmim a mladý to nežerou, parchanti nevděčný, jak řikám, práce a zas jenom práce a nikde žádnej vděk, tak to zas hážu na kompost, takovej já mám život…

A pátá říká: pani, to já zas musim mít všude čisto. Já teda na čistotu dám, já jak nemám čisto, tak sem zlá, pani, na čistotu, to sem svině, já vám řeknu, mně do domu nesmí žádnej, co není přezutej, převlečenej, vykoupanej, vysmrkanej, vykloktanej, nehty vostříhaný, chlupy z nosu vytrhaný, zadek umytej, aby mi tam nějakou tu špínu nevnes, nějakej bacil nebo smrad, to já nesnáším, já to mám všechno vyrejžákovaný, vydrbaný, vydesinfikovaný a umytý, všechno vycíděný a seřazený jako na výstavě, pani, však mi to taky všichni chválej, řikaj: kdepak tady, pani, ta to má doma jako na výstavě! A choděj nakukovat oknem, to víte, že dovnitř je nepustím, a já sama se taky ráda podivám, jak to tam mám pěkný, taky že chodim spát radši do chlíva, abych si to tam nezasvinila… a toho mýho mi taky všichni vobdivujou, jakej je vyhejčkanej, vymydlenej, vykartáčovanej, vydrbanej i za ušima, kam ho posadim, sedí jako ředkev, von už jako dítě byl poslušnej, taky si ho všude chválili, jakej je tichej a že si nechá všechno líbit, někdy ho posadim před chalupu, aby se taky dostal ven, a ukazuju ho návštěvám, aby všichni viděli, jakýho ho mám pěknýho, vopečovanýho a čistýho, aby viděli, že nejsem nějaká taková, že si ho hledim…

A šestá říká: to vám teda závidim, pani, že je ten váš tak hodnej, to mě ten muj zlobí, von vám mi nechce jíst! Von vám mi nedojídá! A přitom já vyvařuju jako blbec, co byste tomu řekla? A von mi to nechá na talíři a jenom tak sedí a civí a ne a ne dojíst, tak mu řikám, cos toho zas tolik nechal, ty vejre! Dyť vidíš, jak se snažim, že žeru vodpadky, která by to pro tebe udělala, ty debile, co? Chtěls žrát, tak žer! A ne že si budeš vybírat; budeš žrát, co je! … ukaž, já ti to teda skovám na zejtra – dávej pozor, sakra! No vidíš: teď to budeš mít s pískem…

A sedmá říká: pani, těch hodin, co já se ho naposlouchala, co se ho nautěšovala, ať není smutnej, ať si to tak nebere, že se to může stát každýmu, že to budeme zkoušet znova – a víte co? to prase vo tom napsalo básničku!

A osmá říká: pani, ten muj staví Kárlštejn, dělá to ze sirek, to byste nevěřila, co to dá práce, dělá to už vod svatby, zabralo to celý podkroví, eště že se mladý vodstěhovali, no aspoň mám dole klid, dřív chodil spát dolu, ale poslední leta už vůbec neslejzá, tak mu nosim kastrůlky za dveře a občas kouknu, jestli je eště naživu, včera eště byl, tak nevim…

A devátá říká: ten muj, pani, hraje fotbal. Nejde mu to, tak ho v žádným mančaftu nechtějí, tak ho hraje sám, jenom tak pobíhá za balónem, to víte, že to kolikrát trvá, nežli ho najde, když si ho kopne někam moc daleko, někdy je mi ho líto, povidám, neměl by ses na to už vykašlat, pitomče? A dělat třeba do politiky? Třeba by si tě někdo všim a nabídli by ti nějaký křeslo – a von vám mě tak nakop – já letěla – no nic, povidám, dobrý, nic jsem neřekla, už mlčim! Von je vám ohromně houževnatej, dře a dře za tim balónem jako kůň, krmim ho, jak můžu, jenom to nejlepší, a děckám, co zbyde – no co, sloužím aspoň dobrý věci, když stavěl letadýlka, bylo to dražší, třeba to jednou k něčemu bude, jestli je spravedlnost na světě – hlavně že neběhá za ženskejma, eště to tak, aby mi utek, když jsem si s nim dala takový práce, co bych si počala bez mužskýho, sama ženská, no řekněte…

A přichází desátá a volá: fuj, ty hnusný ženský v tom hnusnym věku v těch hnusnejch šatech, fuj, to nejsem já! Že to nejsem já? Já k nim nepatřím! Já s nima nesouhlasim! Tak mi potvrďte, že to nejsem já!!

A přichází jedenáctá a říká zamyšleně: spát s nim není možný, domluvit se s nim není možný, bavit se s nim, tancovat, sportovat, cestovat s nim není možný – tak že bych s nim třeba stavěla dům…?

A dvanáctá přichází ke mně a říká: vidím to špatně, děvče; tvoje akcie na sňatkovém trhu klesají; po čtyřicítce, to jsou body dolů, vzdělání, další mínus, vyšší IQ, no to už je úplně v háji – umíš aspoň vařit pivo?

Vtom jde tiše kolem staré děvčátko s mašlí v šedivých vlasech, v růžových šatečkách s volánky na ochablém těle, střevíčky s bezmocným pásečkem přes kostlivý nárt, povadlá ramena stydlivě vzhůru, vrásčitou pusinku obtaženou rudě a nad vyhaslýma očima dva veliké oblouky černou tužkou místo obočí. Má společnice říká: téhle dívence bylo sedmdesát, ale ještě o tom neví, ještě jí to nikdo neřekl…

Jdeme dál Údolím nevěst: z úbočí hor se sem valí mladé ženy, svěží a dychtivé, spěchají dolů a procházejí kolem kamenných pastí, zvědavě okukují fangličky, pentličky a barevné peří, balónky, třpytky a voňavá mámidla; u klecí a pastí postávají muži a vábí ženy k sobě; volají na ně, zpívají lichotky, ukazují svaly, zápasí spolu, natřásají se, halekají, chrastí zlaťáky, milostně vrkají – a jiní zas dělají zraněné:

když nemohou zaujmout tím, jak jsou mocní, snaží se upoutat ženy svou bezmocí, řekla mi společnice, a mají kupodivu stejný úspěch v lovu jako chytráci a siláci – ne-li větší. A opravdu: ženy k těm nalomeným spěchají a pomáhají jim vstát, chodit, jíst, oblékat se, močit, žít…

Často zůstává žena u toho nalomence velmi dlouho, třebaže má stále sbaleno, třeba si říká: jen ještě tohle musím udělat a tohle… a potom už určitě… ale zůstává u něj po celý svůj život, který bývá kratší než jeho – a on si pak chytí jinou… říká mi společnice, zatímco se dívám, jak se mladé ženy hrnou k nalomeným víc než k borcům, co řičí silou; to znám, říkám si a cítím velikou lítost…

A kolem se potulují podivné stařeny, některé pijou něco z flašek, chechtají se a posmívají popleteným mladicím, jiné se snaží je od pastí odehnat a předem varovat, ale některé naopak pomáhají mužům ženu do pasti vecpat…

Přicházející ženy jsou vykulené, vzrušené a mají trému, muži se ale vesele baví, halekají, sázejí se, dávají si tipy, a jsou-li odmítnuti, vyhlížejí bez rozpaků další materiál. Odmítnuté ženy se často hroutívají u kraje cesty a slzí. Připadají si neúplné, řekla mi společnice; byly vedeny k tomu, aby se vnímaly jako lidská bytost jen ve spojení s mužem – jinak že nemají ceny… Dívám se na ty zapuzené, jak se třesou, zmítány studem, ale pak se vždy vzchopí, zdobí se, kreslí si na tvář cizí obličej a znovu se vrhají střemhlav a cpou se do pastí jedna přes druhou, překotně spěchajíce a navzájem se strkajíce, aby už už přikovány byly.

Muž ji pak v té zdobené kleci ihned stěhuje jinam, říká má společnice, veze ji na předměstí, do závětří, mimo dění světa, kde budou plodit a plodit a čistit a zahřívat hnízdo; ale jsou tu i profesionální lovci, kteří ženu nepotřebují, aby rozmnožovala jejich rod, tito ji chtějí pro sebe: aby její sílu pro sebe využili a z ní žili.

A vskutku – stranou hlavního rumraje na různých posedech jich sedí několik; hlavičkou na stranu mrkají očima, usmívají se líbezně a tváří se bezbranně, rty namalované načerno, aby vynikla bělost zubů, oči lemované malými tečkami, protože tak to mají ženy rády, a tváří se mile a vesele –

to ženy nutí do úsměvu a zbavuje ostražitosti, řekla má společnice, ženy jsou přítulné a hravé, nesmějí je vyděsit, chtějí-li je lapit a vysát. Dívala jsem se, jak jeden lovec vydává temné, měkké bručení a odhaluje chlupy zarostlou hruď – a ženy-obdivovatelky, ženy-naivky, ženy-okouzlené duše se slétají, aby k němu vzhlížely a kořily se mu – a on z nich bude sát teplo a energii.

A jiný zas mžiká řasami a kroutí očima a usmívá se a blýská zuby a tváří se sladce a dětsky a hravě, a ženy-starší sestry, ženy-pečovatelky, ženy-služebnice a nejlepší kamarádky se slétají v houfech a usedají kolem něj, aby se o něj postaraly, aby si s ním hrály a hřály ho; že nevíte, kolik je mi let? zeptal se nás čtveračivě, sto osm! – a vypadám? na čtyřicet! – ne, na pětatřicet! řekl a rozpřáhl náruč, zaklonil bezbranně hlavinku, zeširoka se usmál, až mu zuby zazářily, a byl šťasten…

Houfce dívek valí se z kopců dolů, do toho prokletého údolí; a ty, které nechtějí, které snad váhají a hledí v rozpacích tím směrem plny pochyb a nezodpovězených otázek, proč že by tohle měla být jejich cesta, jediná a pravá, když nejsou pentlemi nijak zlákány, ty tam nažene obecní pohůnek nebo rodina…

Je to celé podivné – tolik zbytečných úskoků, manévrů, taktik a lží – samá strategie a lest – a proč? A má společnice odpověděla: celý tenhle svět přece stojí na lži;

pojďme do údolí pastí.

To místo je plné všelikých doupat a hnízd a kotců a děr a nor, a v nich ženy a jejich mláďata; otáčejí se pilně a přičinlivě, cídí, čistí, myjí, leští a perou, vaří, krmí a tak dál, pořád dokola, mláďata jsou roztomilá a batolí se jim kolem nohou a ty ženy mají své řetězy ještě pokryty překrásnými ozdobami, kování tu stříbrné, tu zlaté a diamanty sázené, pouta hedvábná, voňavá a v pastelových barvách – a ty ženy své postroje zdobí, krášlí a mazlí se s nimi a dychtivě očekávají své muže, až se vrátí ze světa, který byli řídit.

U starších žen již je kování omšelé, odřené a zcela bez ozdob, jak pracoval čas; jejich popruhy, řetězy a pouta už mají ocel zcela obnaženou a ženy jsou od nich do krve zraněné, stále namáhány jednou a touž zátěží, po léta neúprosně stejnou… ty ženy počínají ve své práci polevovat, zastavují se a dlouze se dívají z oken svých pastí, posedávají, vzdychají, pláčou anebo se snaží zrychlit své pohyby, ale vychází to křečovitě a tvrdě a brzy se unaví. Mláďata už jsou odrostlá, vyhazují kopyty, trkají rohama, dupou, vydávají skřeky, křídly tlučou o stěny doupat a vydávají se ven na delší a delší dobu a jednou se už nevrátí… a ženy stávají hodiny potmě u okna a sledují cestu před vchodem, jako by tím mohly své mládě před vším zlým uchránit… Těm ženám už jejich řetězy vadí, některé by rády odešly, ale jejich připoutání je ještě příliš pevné, anebo si neumějí představit, že by žily samy… mnohé se raději marně vracejí k začátku, snaží se dát poutům zas původní lesk, a tak vzpomínají, jaké to bylo, když byla mláďata malá a hebká a přítulná… a hypnotizují se barevnými obrázky o těch prvních dnech, o té době vábení a lákání do hnízda, jak on ji k sobě volal a ona byla svěží a dychtivá a všecka nastrojena – pouštějí si ty situace do hlavy v nekonečnu variací, kdy jsou společné začátky a různé překážky šťastně překonány a vše vrcholí sklapnutím klece – které je pojato jako jímavý mollový akord, jenž má potlačit zjevnou totožnost začátku s koncem… Ale ženy inhalují ten jed v ohromných dávkách, však také týmy profesionálů pracují na těch obrazech a produkují je v ohromném množství formou světelnou, hudební i písemnou, aby ženy dostaly své šidítko včas a na přítomnost v té mlze zapomněly… Ale i tak ženy občas na své muže zoufale, zlostně a marně pokřikují, gestikulují, něčeho se dožadují a něco chtějí, ale muži jsou daleko; od chvíle sklapnutí pout jsou daleko a každý povyk je nesmírně obtěžuje; ulovili si přece ženu, aby měli co žrát a co na sebe a kam se vracet a doma klid – proto si zacpávají uši politikou a zprávami ze sportu a shlukují se do skupinek a strkají hlavy do náhradních světů různých kratochvílí a her, aby kvílení svých žen neslyšeli…

Těm nejstarším ženám již rezavá pouta sama povolují a rozpadají se, ale ony neběží radostně pryč – naopak: snaží se je vyspravit, čím se dá: vnoučetem, knedlíkem, svými vlasy z mládí – ale bývá to vše marné a pošetilé; někteří muži odcházejí přivábeni jinou ženou, anebo zemřou a jejich ženy nad nimi zůstávají bezradně stát: pořád někde pryč, pořád někam mizíš – a teď si utečeš úplně, zrádče! Anebo si vzpomenou na svoje slzy samoty a smutku po jeho boku a jen zašeptají: no konečně, to ti to trvalo…

I ptala jsem se své společnice, jak to všechno přijde, že je to tak smutné, a ona pravila, to jsou ty, které podlehly svým andělům…

I zeptala jsem se, proč muži jsou na tom o tolik lépe, a ona řekla, myslíš? I viděla jsem zoufalce vyděšené strachem ze smrti, a naparující se kašpary, věčně soupeřící, a vylízané lebky, stále se rvoucí a nějaká hesla vykřikující, a mnoho solitérů, každého s nějakou stoličkou, židlí či podstavcem, na který si hned stoupli, když někoho potkali, aby byli výš než on. A jak byly staré ženy odporné ve své zklamané, mstivé zlobě, tak byli staří muži trapní a směšní ve své naduté pýše a bylo to k pláči.

A má společnice řekla: toto je údolí bezmocných. Jsou tu ti, kdo podléhají každý svému andělu…

I jal mne veliký smutek.

A došly jsme k území párů, kde všichni o překot mluví, pohybují se pouze ve dvojicích, svázáni pevně nejrůznějšími pouty velmi důmyslně propletenými, nerozdělitelnými, složitými a nepřehlednými; některá vypadají tvrdě a pevně, ale jsou velmi křehká, jiná jsou naopak jako pavučinka, ovšem z vlákna lidskou silou nepřetrhnutelného, jiná pouta jsou neviditelná, jiná okázalá a mohutná – ale zblízka je vidět, že je jeden z dvojice anebo oba zezadu přidržují, aby nespadla; jsou pouta čitelná a jasná, která vypadají, jaká jsou, a jiná zas ošidná, naoko měkká – ale zraňující, nebo naoko brutální, ale oběma vyhovující, a pak řada různých pout, která padnou jen jednomu z dvojice, a druhý jimi trpí… A tak dál, až z toho šla hlava kolem, i řekla jsem své společnici: netušila jsem, že ve spojení dvou lidí může být taková nepřehlednost, různost a mnohost – a má společnice se usmála a pokynula mi, abych přistoupila blíž –

I přistoupily jsme blíž, abychom viděly a slyšely matku a dceru na zahradě:

Janinko, prosim tě!

Ano mamulko!?

Janinko, prosim tě pocem!

Počkej, musim si vzít jiný boty!

Janinko, prosim tě, tak až si vezmeš jiný boty, tak potom pusť vodu, jo?

Ano, už to bude! Za chviličku! Už jdu! Jauvajs! Já jsem upadla! Teda, tos měla vidět, jak já jsem upadla! S tou svojí váhou, z tý svojí vejšky, teda, to byla šupa!

Hlavně pusť tu vodu, prosim tě!

Jo, jauvajs, moje koleno, to bylo teda, to sem sebou teda praštila, jedna radost!

Tu vodu, prosim tě!

Pouštim!

Eště!

Eště pouštim! Eště?

Dyť řikám, že eště!

Tak eště pouštím!

Jenže vono to nenaskočilo!

Jak to?

Nevim – zavolej tátu!

Taťuldo! Veliteli!

Nech toho, Janinko, a pocem, já pro něj dojdu.

Už jdu! Jauvajs, to koleno. Už jsem tady: tak mi řekni, co mám dělat!

Chyť to tady, prosim tě. Honzo?! Honzíčku?

Taťuldo! Veliteli!

Co se děje?

Neteče voda!

Pušť nám vodičku, plošim těbe, aňo?

(Proboha…) – Hned to bude!

Já šem hapala! Já ti to pak žeknu, jak šem hapala, udělala šem ši bebí!

Jo! Pouštim tu vodu!

Janinko, drž to, drž to pořádně, takhle ne, Janinko, jak to držíš, to není vono, puč to sem, dyť my to zvládnem, my sme dvě holky šikovný. Honzo! Furt nic! Pustils tu vodu?

Jo!

Tak co je s tim?

Vim já, sakra?

Jauvajs, žlomila šem ši nehet!

Ale no tak, plošim tebe, pofoukáme to. Fu, Fu. Ták. Tak pustils tu vodu, nebo co tam děláš?!

Pustil!

Tak co je s tim?

Nevim! (Doprdele…)

Už to teče!!

Už ťo těče! Šláva taťuldovi!

Dobrý! Můžeš to zavřít…

Muž zavřel vodu a odešel.

Za půl roku odejde od své ženy i třicetileté dcery, řekla má společnice, a spěchaly jsme dál, do osady matek a synů.

A jedna žena se ke mně hrne a říká: teda my s mužem, my bysme byli ideální pár, nebejt toho kluka, fakt, ten se nám nepoved, no vo tobě mluvim, stuj rovně! my si jinak ve všem rozumíme, nehádáme se nebo tak, vyndej ten prst! máme i stejný názory na všecko, s ničim žádnej problém – nekopej do toho! Slyšíš, stůj klidně a nekopej do toho! Sakra, jsem něco řekla, ne…? No počkej, já ti dám!

A jiná matka se ovíjí kolem svého syna a říká mu, jsi skvělý, jsi nejlepší! ty vůbec nejsi jako on! jsi úplně jiný! Jsi dokonalý a dokážeš, na co pomyslíš; nemusíš se nic učit: všechno ti půjde samo; nemusíš o nic usilovat: čeho se dotkneš, to se ti podaří! Tady máš všechno mé trápení a jdi do světa, synku, jdi dělat mamince radost! A chlapec šel a spadl ze skály a zabil se, protože si myslel, že umí lítat…

A o kus dál klopýtá jiné dítě do světa, mrtvoly rodičů na zádech, na nich sedí flanďák s krucifixem, kope dítě do slabin, bičíkem pohání k čipernějšímu kroku a mele: jen pohni kostrou, synku, já jsem tvůj otec, je ti to jasný? Provinilče? Tak pohni a snaž se, myslíš, že na dno tvé prohnilé lebky nevidím? že neznám čerň tvých myšlenek? Baže znám, sám jsem ti je tam zasel, tak jen pohni, synu můj, zapomeň na sebe, poslouchej, pokoř se a služ, jak já ti přikazuju, a kaj se ze svých hříchů, a odpros mě, i když si myslíš, žes nic neproved! tak hyjé! … a dítě klopýtá a říká si, Bůh je nekonečně dobrotivý, ano, a všechny miluje, ano, a mezi mnou a jím stojí jeho tlumočníci, ano, ale to je dobrý, to přejde, však to není navěky, jen co jsem naživu.

A přibíhá žena a lomí rukama: ach, já se tolik, ale tolik bojím o své děti; aby se jim něco nestalo, aby se jim nestalo, co si představuju, že by se jim mohlo stát; ach, je toho tolik, kam by mohly spadnout, co by si mohly zlámat, co by je mohlo sežrat, porazit, utopit, je tolik způsobů, jakým by mohla zmizet moje holátka, co mě u něj drží, co mě k němu připoutala, k tomu cizinci, k tomu monstru, k té mrtvole… tolik se děsím toho temného přání na dně své duše…

A kousek dál dva vedou zákopovou válku: vedou ji s chutí a s plným nasazením; křičí na sebe, střílejí po sobě, házejí granáty – a kdo se přiblíží, kdo si nedá pozor a včas neprchne, o toho se pak perou; ten silnější ho přetáhne na svoji stranu a ten, co neuspěl, toho nebožáka, toho bývalého kamaráda, spolužačku, bratrance, zapřísahá pomstou a vyčítá mu, že zradil, a tak se mnoho zmatených dobráků potácí mezi těmi dvěma tábory, nevědouce, co počít. I děti jsou vtaženy do boje, každé přisvojeno jedním a vyzváno k boji co spojenec: nuceno je křičet na protistranu a spílat a krýt záda tomu svému, nebo mu sloužit jako živý štít, jako rukojmí, dělat zvěda a házet bláto do tábora protivníků. A když se sourozenci pokusí najít k sobě cestu, bývají při takovém pokusu smeteni palbou z vlastních řad a ve vlastním táboře poté souzeni za velezradu. I dívají se na sebe cizíma očima, když o sebe navzájem náhodou zavadí, a dokonce svých dnů už k sobě cestu nenajdou.

Ale těm dvěma to nevadí, jsou cele zaujati svým bojem, v němž hodlají zvítězit, ten boj je naplňuje a každá vyhraná bitvička je plní uspokojením, a tak s chutí dál kují pikle, strojí léčky, vysílají zvědy a vnášejí zmatek do řad nepřátel a voláním o pomoc povolávají k sobě další a další nezasvěcence, kteří ochotně přicházejí, připraveni pomoci, dobrácky se vydávají mezi zákopy, mávajíce bílým tričkem parlamentáře, ale jsou vzápětí smeteni, neboť žádná z protistran nemá nejmenší zájem na smíru: zde není možno cíle dosáhnout mírovou cestou, neboť cílem je boj. A tak přátelům chvíli trvá, než pochopí, že role jsou rozdány a že jde o válku, v níž se musejí rozhodnout a mohou posloužit jen jako pěšáci. A tak když se pokusí uprchnout, bývá už pozdě, protože jsou do věci vtaženi. A je tu třetí dítě, to nejmladší, je liché, a žádný je nechtěl pustit, když se o ně utkali, a tak zůstalo mezi nimi jako na kříži, se dvěma polovičními hlavami na ochablém, bezradném těle, protože mu duši roztrhli vpůli; tak poškozené dítě ovšem není žádný voják, takové už žádný z rodičů nechce, takové lze použít už jen jako zbraň; a tak tím třetím děckem po sobě házejí, obviňujíce se za jeho stav, a ty dvě hlavy toho dítěte se také hádají a koušou navzájem a nemohoucí tělo se pod nimi plácá ze strany na stranu jako mokrý ručník. Jako krví ztěžklý ručník, který už není vůbec k ničemu, ale zatím je hloupé ho vyhodit…

Celé je to velmi smutné, ale pokusí-li se někdo děti z boje odvést, rodiče se ihned spojí v obraně svých práv, a tak ti lidé zvenčí zas odcházejí a všem je z toho zle, až na ty dva bojující, kteří jen kvetou, zoceleni bojem, posíleni na duchu bojovými úspěchy a cele vyztuženi vědomím, že jejich život má konkrétní náplň a jasný smysl…

O kus dál jedno staré dítě bere hříchy na sebe:

Koukněte, moje matka byla laskavá stará dáma. Dost jsem ji nenáviděl, takže tohle nestačí: měl by ses ještě zbičovat. A taky vypiješ psí moč.

Psí moč prosím není v ceně.

Rád připlatím, rád připlatím.

Dobrá, ale předem.

Platí. Ale žádný markýrování! Chci vidět krev!

Prosím. Ale platit předem. Díky.

Tu máš, tu máš! Ty svině!

Promiňte, karabáč ano, ale kopání nebylo ve smlouvě!

Drž hubu a nezdržuj obřad! Tu máš! A eště! Ty hnuse! Ty zrůdo! Týralas mého bratříčka! To máš za to, tu máš!

Víte, řekl nám Beránek, co snímá hříchy světa, jsem už zvyklej, dělám to od dětství. To smlouvání nemám rád, ale někdy to jinak nejde. Stalo se už, že si provinilci objednali sebeprznění nejhrubšího zrna, a pak zmizeli bez placení. Nicméně Beránek Boží je zatím to nejvýnosnější rito ve městě. Odpykávat hříchy v zastoupení je oblíbenou kratochvílí i na soukromých večírcích smetánky. Zákazníků habaděj. A dlaňovka. A parkování zdarma. A stravenky do parlamentního bufetu. A spousta dalších výhod. No nevemte to.

Ale má to i svý mouchy: v noci se budím s pláčem – musel jsem nechat odstranit všechna zrcadla a kolikrát se tak třesu, že to pře­jde, až když se do krve zmrskám – sám, bez diváků a zadarmo. Ale zatím to jde. Můj předchůdce se prej zaživa rozkrájel: odřezával ze sebe maso po kusech, dokud to šlo, a pak zdechnul. A ten před ním se udusil uškrcen vlastní pravou rukou. A ten před ním se přivázal ke kotvě lodi; utopil se a pak, když loď vyplula, visel tam po celou dobu plavby, vysušenej solí a sluncem a vodou, pleskající o záď…

A šly jsme zas dál.

A vyřiď naší bábě, že jsme z tý její komory udělali chlívek, jináč to nešlo, ale jen do tý doby, co dostavíme na dvorku, pak to bude zas komora –

A našemu Jeníčkovi vyřiď, že se nám po něm moc a moc stýská a že ho máme rádi, ale Vašíka ať k sobě nevolá, ať nám ho nechá, dyť se nakonec stejně všichni sejdeme –

A chudáka Karla pozdravuj, a Andulinku naši zlatou!

A našim prosim tě, ať nám daj znamení do lotynky, že na to čekáme, že to moc potřebujem. A prosim tě tady to, to je důležitý: tetě Květuši, že jsme ztratili heslo na tu vkladní knížku, tak ať to řekne Emilce ve snu, Emilka spí s tužkou u postele a hned si to napíše! A ten zlatej řetízek, co vo něm mluvila naposledy, tak ten sebral Lojza, co utek s Handou – šest dětí tu nechal, parchant, tak jen jí to všechno na něj pěkně řekni!

A tady pro Vojtíška: že ho mám moc ráda a že sem mu věrná a řádně ctim jeho památku, že tamto nic nebylo, ať nevěří, co lidi povídaj, ať věří akorát mně, rozumíš? Tady to mám napsaný: ať mi vodpustí a ať věří akorát mně! Přesně takhle mu to řekni, ne jinak, rozumíš? Hlavně ať mi vodpustí – von už bude vědět…

Hele, a eště Pepimu, co ho vloni střelili, že to nemůžu najít, tak ať mi dá zprávu, kam to dal!

A tady todle: kdybys potkal tohodle muže, tady na obrázku, tak že ho moc prosim, ať se mnou vejde v kontakt, nic jinýho, já budu čekat, tady máš mou fotku, aby mě našel, že budu čekat, že potřebuju akorát s něčim poradit, co se státní správy dotýče a tak…

Chlapec, vybraný k oběti jako posel bohů, mlčky přebírá svitky, kamínky, obrázky a mince, velekněz to vše klade kolem něj a rozhlíží se, nemá-li pro posla ještě někdo nějaký vzkaz; hluk ustal – chlapec mlčky stojí a nepřítomně se usmívá, velekněz k němu přistoupil s Pohárem Prvního Kroku, chlapec přebírá pohár, naráz ho vypil a poslušně nastavil krk, aby ho mohl velekněz lépe podříznout…

A kousek dál proběhla žena volajíc: Míňo, tak Míňo, kdepak jsi? Kam ses mi schoval? Jen počkej, ty lumpíku, já si tě najdu! No tak, vylez a nezlob! Nebuď ošklivý chlapeček! Maminka tě má ráda! A tatínek tě má taky rád! Tak vylez už přece a ničeho se neboj! Podívej, jakej hezkej domeček ti tatínek nechal postavit – ten je ale krásnej! – tak vylez a nezlob! Tak, Minotaure!

Bylo tak strašné pobývat ve světě rodičů a dětí, že jsem zatoužila zpátky do boudy – ale cesta zpět zarostla – brány se uzavřely, mosty sklopily a povětří za mnou tak zhoustlo, že nebylo cesty zpět; zas bylo jasné, že je jen jeden směr…

Šla jsem pryč z toho místa kolem dvou paní, z nichž jedna řekla: já vám povim, proč je dneska tolik dětskejch sebevražd, pani: protože voni jim rodiče všechno dovolej, všechno jim daj, parchantům, ale to chce opratě a řezat a řezat!

A druhá řekla: a co se toho do nich nastrká, do smradů, těch prachů! A voni si pak eště píšou do deníčků, jak nás nenáviděj…!

Proč jim něco neřekneš, aby se netrápili? Proč to všechno musí být tak strašné? zeptala jsem se své společnice.

Všude je to napsáno, řekla mi, už to nelze říct jasněji: řeka plyne v březích; stromy rostou do výše; slunce svítí stejně na všechny a po obloze pluje mrak – všude plno odpovědí – ale veliké bílé mimino se na nic neptá: veliké bílé mimino si myslí, že je na světě samo a svět je tu k sežrání; všechno si cpe do pusy, protože jinak poznávat neumí, a skrze tragédii zrazeného odsouzence chce sežrat Boha…

Zírala jsem na ni a současnost všech nekonečností mi vířila hlavou: kvas ostatků starého světa chystal spanilou jízdu burčáku poznání – ale bylo to velmi bolestné… a ona viděla, jak trpím a že k velkému třesku v mé hlavě ne a ne dojít – i pravila laskavě: povím ti tajemství – žádní rodiče neexistují. Rozumíš? Rodiče neexistují. A zmizela.

Rodiče neexistují: jsou jenom děti. Kterým se rodí zas děti. Všude jsou jen a jen děti – některé se narodily už dávno, jiné později a jiné před chvílí… a tak dál a pořád dokola – a mladé nabírá sílu od starého a silné se odděluje od slabého jemně a s plným porozuměním, jako se od poupěte oddělují zelené lístky v pravý čas, aby nebránily květu, jako kuře opouští skořápku v pravý čas, aby mohlo dýchat; šílená skořápka, která odmítá povolit; šílené kuře, které čeká, že se otevře sama; šílený blb, kdo staví kuře a skořápku proti sobě jako dva soupeře…

Už přišel čas.

Ty jsi tady?

Pořád jsem tu: nadešla chvíle zápasu s andělem…

Bojím se k němu vzhlédnout. Je tak strašný – totiž, on není strašný, je jenom nehybný, to je na něm to strašné – ale on se nehýbe, protože se bojí; ví, že se nesmí projevit, a tak neřekne slovo za sebe; mluví, jako by tlumočil úřední sdělení, sděloval přírodní zákon: každý máme svou pravdu, blablabla, a tak se navzájem přesvědčujeme o těch svých pravdách, blablabla, můžeme donekonečna diskutovat o těch svých pravdách, protože je tolik pravd, kolik je lidí, blablabla – snad by se hodilo, aby už konečně… jeden by řekl, ale to ne, to se musí pořád… jaksi by se slušelo… je obecně známo… ano, ale stejně tak je možné říct… a na druhé straně zas mohu tvrdit, ty tvrdíš to, ten zas ono a pravda je vždycky uprostřed… blablabla – neosobní tlumočník absolutna – schovaný za pletence slov – už dávno ztratil rozlišovací schopnost, co je skutečné a co ne – zatímco jeho malé, zakrslé já přebývá za mohutnou zdí těch neosobních vět, jimiž je obehnáno jak štítem, aby mu nikdo nemohl nic říct – a tam taky zestárlo, aniž cokoli slyšelo, protože mu nikdo nemohl nic říct…

A mé divné já mi říkalo, vidíš, jak je nešťastný? Musíš ho litovat, musíš mu pomoct!

Chce se mi ho litovat, ale nejde to; on drží svůj odstup, jako tenkrát, když z cest místo vyprávění přinesl jízdní řád, jako když místo slíbených džín přivezl montérky a řekl, to je totéž: pracovní kalhota jako pracovní kalhota…

A byl se sebou nadmíru spokojen, jak vše zdárně vyřešil, že splnil daný slib a přece ho to nic nestálo, jak šikovně to své obhájil, aniž ztratil lesk;

protože od toho hradby jsou, aby se jimi ohradil, a potom je fuk, kdo stojí před nimi; i viděla jsem, jak ani na moment nezapochyboval o správnosti svého kamenného počínání, dívá se na mě prázdnýma očima a něco odříkává, něco neosobního; vidím, jak za svou hradbou zestárnul, a nedošlo mu, že když k sobě nikoho nepustí, tak bude sám…

A viděla jsem najednou mnoho podobných žvanivých starců, co nepochybují o svém právu projevit bytostný nezájem o druhé; o svém právu žádat doma klid a dokonalý servis; o svém právu užívat rodiny z výše kontrolní pravomoci investora; o svém právu být protivný, šeredný, potit se, prdět a smrdět a přitom žádat čistotu, krásu, něhu a lásku – protože tak to má být, chlap je chlap a jeho špínu každá s radostí olíže…

Šťavnatě jsem nenáviděla kamenného anděla, toho tvrdého starce – i chystala jsem se s ním zápasiti; hotovila jsem se skolit ho na zem a zvolat: nepustím tě, ačli mi požehnáš! Ale jak jsem k němu učinila první krok, tu on rychle couvl a smrskl se do groteskního staříka vetchého, který cosi drmolí, těká očima, pochechtává se a táhne z něj chlast…

To tebe jsem se hrozila po celý život? To tvůj odsudek mne prostoupil chladem a třasem a celou mne ochromil a děsil mě ve snách? To tvoje požehnání mi scházelo tak strašně, že jsem skoro umřela? To tys mě zatratil a od sebe odvrhl, že jsem si zoufala a chtěla se zabít?

Stařík se přiblble usmívá a něco drmolí pořád dokola: nevím, co myslíš, nevím, nerozumím, nechápu, o čem to mluvíš, opravdu nevím, rád bych ti pomohl, ale nevím jak, ono se říká tak a tak, ale zase to může být docela jinak, ty říkáš tohle, já zase ono, opravdu nevím, co chceš –

a pak se mi schoulil k rameni, opřel o mě svou hlavu a řekl, pohlaď mě – a tak jsem ho tedy pohladila – musím mu přece dát, co je mi dlužen, je to tak prosté – a on zamžoural, usmál se, vzdychl a pak se pod mým dotekem rozpadl v jemný prach jako kytička na rakvi Tutanchamona…