Konec

… tak vidíš, že to nebolelo.

Ano! To je úžasné, skvělé! Dokázala jsem to! Ó díky, učiteli! Teď jsem volná, bez pout, můžu dělat, co chci… můžu třeba… někam jet? Ano! Do jiné země, kde je všechno úplně jiné, a tam někoho potkám, bude bohatý, bude mít bílý dům s bazénem a posilovnou a velkou zahradu s výhledem na moře a bude mě milovat a budu s ním šťastná…?

Moc naivní, dobře, tak ne: pojedu do chudé země a budu chudá a on bude chudý se mnou, budeme spolu pomáhat domorodcům, on bude mít pevné svaly a postaví mi chatrč u moře a bude mě milovat a budu s ním šťastná… taky ne.

Dobře: tak nepojedu nikam moc daleko, jen do sídelního města, tam budu pracovat na nějakém důležitém výzkumu pro dobro lidstva, on bude vedoucím mého týmu, bude mě milovat a budu s ním šťastná –

Ne, už to mám: ano! Budu chodit plavat a cvičit a nechám si vyhladit vrásky a vybělit zuby, abych byla krásná, a potkám někoho, kdo mě bude potřebovat, a já mu budu pomáhat a on mě bude milovat a vlezu za ním do boudy a… tak zastav mě přece!

Zmlkni, ó pošetilá, copak nevíš, že ke kratochvílím nejvyššího patří, že nám naše nejapná přání doslova splní? Čímž nás činí dokonale nešťastnými?

Když je žák připraven, učitel se najde…

Ono se to řekne, ale já neumím žít; smečky učitelů života křižují zemi a nabízejí své služby; zaměřují se na nešťastné, slabé a mladé; jenže vůdci a kupci mají s mladými také své záměry, takže o mladé je boj: jsme země zaslíbená, protože moudrost předchozích generací je u nás tradičně vyhazována na skládku spolu s drahými kovy; naši mladí jsou tedy dost žádaní pro svou tvárnost, bezradnost a důvěru k cizím; to je pro obchod skvělé, protože vnímá-li mládež hlasy starších, je příliš stabilní, a pak už tak ochotně neskáče na špek a nedá se tak snadno ovládat. Proto každou novou generaci oddělujeme od té předchozí: národ od historie, syny od otců; každý bude zpracován zvlášť: kupec si vezme peníze, vůdce si vezme duši.

My ostatní, co jsme už neatraktivní, protože máme moc zkušeností, abychom někomu zobali z ruky, zůstáváme ve věcech života vystaveni vlastnímu amatérismu; a tak žijem, jak se dá. Samospádem. Jak se to dělalo vždycky.

Ale vůdců jak na pouti: jsou všech vyznání a směrů a lapají žáky, kde se dá: rozdávají letáčky, volají megafonem, rozvěšují fangle, potloukají se kolem škol, na tržištích a inzerují v novinách. Nejaktivnější jsou černí dědci: skvěle organizovaní, čiperně běhají a vykřikují, mávajíce ztopořenými ukazováky, rozhazují mezi mládež sladká cukrátka a co chvíli hážou na ně síť a vážou je a kšírují do postrojů.

A jeden staroch se rozměkle usmívá: víte, já mám nejradši pohřby. Mrtvej křesťan už nedělá blbosti, mrtvej křesťan nezlobí. Ale ty křtiny! Těch blbostí, co on má před sebou, co on všechno provede, tý práce, co s nim bude, a jak to my budem všechno řešit…

A jiný zas na voze ječí: chcete svobodu? Jste tedy otroky svého chtění! Kdo mne opustil, neuznává mou autoritu! Kdo neuznává mou autoritu, nebojí se trestu! A kdo se nebojí trestu, dělá si, co chce! Kdo si dělá, co chce, koná jen špatnost a zkaženosti, neboť jste všichni od základů špatní a zkaženi a zasaženi hříchem, a proto i co chcete a co konáte, nemůže být než špatné, zkažené a zasažené hříchem! Z čehož plyne, že mimo mne není života na zemi než ve špatnostech, zkaženosti a hříchu a nic než tma a nicota a zlo a oheň pekelný!

A jiní zas mají na pyšném rypáku nasazen zlovolný škleb, který má zdůraznit, že jde o verbuňk nového vojska k hájení čisté rasy a každý adept že bude beztrestný a bude mít převahu nade vším živým…

A jiný haleká: já jsem tvůj učitel! Jediný a pravý! Jen já tě naučím, jen počkej, já tě naučím! A práská bičem do lidí…

A jiný kráčí s kytarou: já povedu tě ke spasení, mimo mne žádné cesty není! Jen já jsem zosobněním ducha! Kdo neposlouchá, je zlý neposlucha!

A další volá: jsem zástupce Boha na zemi, jsem policajt jeho a ruka jeho a noha jeho a také břich jeho! Vy barbaři tupohlaví, vy chamradi konzumentská, vy chodící zažívací trubice, plné rozžvýkaných mrtvol!

A ohromení lidé padají do prachu a líbají lemy rouch jejich, třesouce se strachy, a oni, někteří ve zlatě a brokátu, anebo jen v černém, se přísně mračí, pod pazourou tlusté knihy, anebo tak nějak uličnicky, jako osmdesátiletí kluci, sedí mladistvě na vozíku, nenuceně rozcapeni, a spokojeně se šklebí; jeden z nich se dobrácky usmívá a dobrácky plácá po ramenou ty, na které dosáhne, a zručně je nahání do sítí a elegantně jim několika tahy nasazuje postroj; je fascinující, jak neomylně přesně si počíná, inu, léta cviku. Tento učitel má nejvyšší odchyt a bere všechny: staré, mladé, kurtizány, mládence i panny, ať chtějí nebo ne, ať jen zvědavě naslouchali anebo postávali kolem, bezradní z toho množství učitelů, tlumočníků, instruktorů, trenérů a vůdců, připravených učit, řídit, formovat, instruovat, hníst a vést tím jediným správným směrem – dle své potřeby…

Ale jsou tu i jiní, zaražení, unavení, odrbaní a plaší, se silnými brýlemi a stohy papírů, které jim padají z rukou, a oni omluvně říkají adeptům, kteří se tlačí kolem: já nevím, snad se něco uvolní, počkejte, já si vás napíšu…

A na jiných vozech sedí vyslanci cizích zemí a rozhazují letáčky, kde stojí: zdarma vás naučíme naši řeč, a vy pro nás budete zdarma pracovat!

A jinde zas mají transparent: naučíme vás, jak se neučit vůbec nic, a vyděláte miliony!

A jinde vyučovali, jak se dívat pevně do očí – a jak být denně dvě hodiny nekonečně šťastni – a jak získat moc – a jak se v mladistvé svěžesti dožít sta let – a jak zhubnout – a jak se ve spaní naučit jidiš – a jak zůstat klidný, když vám někdo plivne do polívky – a nade vším se vznášela obrovská obrazovka a na ní se zeširoka cenil mladistvý stařec:

Připravte si sešity a tužky, milé děti, dnes si ukážeme, jak se dělají miniatury: na tohleto, co tady vidíte, na to jemně naneseme speciální lepidlo, toto, ukážeme to na kameru, dobře – a kdybyste náhodou doma neměli zrovna toto speciální, můžete použít jakékoliv jiné lepidlo – a teď to lepidlo jemně – a pomalu – sakra – teď jsem se – no nic – prostě to nějak naneseme, ano? Napatláme to semhle, aby nám model dobře držel – vidíte všichni dobře? No a pak to cáknem taky trochu sem, jestli se vám to taky vepředu ulomilo jako mně – táák – nejlíp nějakým vopravdu lepícím lepidlem, ne timhle – co mi to sem dali – no – anebo taky můžem použít mouku s trochou vody, jestli nemáme zrovna lepidlo, a takhle to prostě prdneme na sebe a držíme, pořádně, fest, ešššště – držíme – ano – no tak teda ne: tak to k sobě přivážeme anebo přitlučeme, sdrátujem nebo tak, prostě to všechno nějak slepíme dohromady – táák – hezky to zmáčknem – do takový kouličky jakoby – malinký – vidíte? aby to tam vlezlo – do tý flašky – do toho – hrdla ouzkýho – a nac-pem-to-tam, ty lodičky a domečky a všechny ty další serepetičky, nacpem to prostě do tý flašky a zašpuntujem tak: a teď dávejte pozor, teď to pěkně pro-tře-pe-me – a eště – a znova, a třepeme a třepeme, aby se nám to v tý flašce všechno zas poskládalo zpátky, všechny ty domečky a lodičky a stromečky a lavičky a sračičky – a třepeme – furt – a eště – no a když – se to – no: když se to teda neposkládá, tak to vyhodíme i s tou flaškou a začneme znova: máte tužku a papír?

Nemá cenu na sobě pracovat, nějak se vylepšovat, něco se učit, když je mládí pryč, larva pryč a nikde žádná budoucnost… Anděl je mimo, bestie taky, pouta jsou pryč – a co? Co dál? Jakej já mám smysl? Já sama? Život nějak proběh, strávila jsem ho nejspíš blbě, jsem unavená, stará a zbytečná, nikdo mě nepotřebuje…

Tak čau.

Počkej, kam jdeš! To mě tu necháš jen tak? Rozmluv mi to přece! Řekni mi, že nemám pravdu, že to má cenu, abych se vzchopila, řekni mi, že na mně ještě záleží!

Proč?

Copak na mně opravdu nezáleží?

A proč to mám říkat já?

Protože – sakra… tak jo: ano, mám svoji cenu! Udělám něco pro sebe, abych se zvedla, kurva, zasloužim si to!

Ano! Ano – já – jsem motivována – nadšena – všemu rozumím a chci to předávat dál!

A vběhla jsem do houfu pobíhajících učitelů a volám: pomohu najít smysl života! Naučím zvládat deprese! Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak! Vyložím karty – vyložím sny – máte trápení? Svěřte se!

Učím. Sedím na velíně a hážu své maso mladým šelmám; jsou pružné a lačné a vděčné a věčně hladové. Milují mě. Milují mě k sežrání. K sežrání, rozžvýkání a strávení – zbytek tělo vypudí. Ztrácím se a mizím v nich, procházím jimi se zvrácenou rozkoší sebezničení. V tom je má nesmrtelnost. Má polosmrtelnost. Má mírně zpožděná smrtelnost…

Larva zmizela a on je taky někde pryč. Ze zrcadla na mě zírá kdosi někdejší; vyprázdněný, odeznělý, bývalý. Slábnoucí echo slibného akordu… Já vím, že všichni stárnou, já vím, že každý musí jednou umřít, ano – ale i já…?

Ó učiteli! Já jsem tak šťastna, že vás vidím! Tolik, tolik jsem na vás myslela! Já se tak ráda vzdělávám! A tak ráda pomáhám lidem!

Opravdu?

Ó ano! Je to tak úžasné, předávat zkušenosti, vědomosti, moudrost a vše, k čemu jsme za léta dospěli…!

Opravdu chceš předat své vědomosti?

Ó ano, zahlaholila slečna překotně, ta stará pitomá už zase slečna já, a kouzelník se pobaveně usmál.

(Jednou jsem dala svou panenku holčičce, která tolik plakala, bylo to ode mne hezké, to se přece má, projevit účast a potěšit – tak proč, když jsem byla tak hodná, proč už tu panenku nemám…?)

Chceš opravdu předat všechno své a shořet na popel?

Ó ano! Mám školení pro linku důvěry a pro první pomoc v psychické nouzi a teď dělám školu Terapeutem snadno a rychle podle knihy Domácí lékař a taky psychoanalytický dálkový korespondenční kurz! Jásá ta pitomá slečna já, udělej mě svou následovnicí, staň se mým učitelem!

Ale já nechci být ničím učitelem, baví mě žít…

Vy nechcete předat své vědomosti…?

A proč? Co bych jim předával? Ať si to objevjej sami! Když někomu něco dáš, tak už to nemáš: patří to jinému, ten k tomu přišel zadarmo, je svěží a drzý, začíná tam, kde ty končíš; nejspíš ani nechápe, co to vůbec ukradl, a tak to podělá – a ty jsi stejně v loji.

Ale to se přece má, pracovat na sobě a tak…

Budeš teda lepší – a co?

No – budu lepší – a svět se zlepší se mnou…

Fakt? Zlepšujou se lidi? A s nima svět? Zařiď si odvšivovací firmu, snaž se jako hodnej mraveneček – jezdi na dovolenou s dětma k moři – anebo se válej na hlavním nádraží – je to fuk

Jak to můžete jen tak říct, že je to fuk? To přece není fuk!

Ale jo – svět se rozpadá – rozletí se na kousíčky co nevidět…

(Starý šaman předává své vědomosti studentům – leží na kamenné podlaze chrámu a opouští všechno své: mladí klečí kolem a vstřebávají jeho životní proud; pak vstávají a odcházejí nějak s tím naložit. Starý učitel zůstává mrtev ležet na zemi, služba ho ráno zamete.)

Nerozdávej, nemáš z čeho.

Ale musíme přece konat dobro!

Konání dobra je omyl. Snažení nemá smysl. Vývoj je blbost – jestli má něco cenu, tak válet se v trávě, množit se a žrát – případně chlastat něco omamnýho z tykve;

Ale přece…

Nasypat bobule – naplít na to, zašpuntovat a nechat kvasit na slunci – a pak se tim zpráskat, to má smysl, jo, to má.

Ale já chci na něco přijít!

Na co?

Jak to je – smysl života, vesmír a tak…

Proč?

Abych to věděla!

A proč? hodláš řídit vesmír? spolknout Boha?

Ne, ale to je přece jediný smysl života, ne? Sebezdokonalování a tak…

Myslíš?

Samozřejmě!

No když myslíš…

Tady to vidíte, paní doktorko: je toho tolik, co mám ještě pochopit… a tak dělám modely: světy, na které stačím… Třeba se jednou něco otevře… někdo to kreslí, někdo to tancuje, maluje, zpívá – zkouším to sepsat. Ale velmi, strašně a bolestně mi chybí společný tanec kolem ohně! Je strašná samota uprostřed velkého NE-já!

Ono se řekne: odhoď pýchu a jsi opět v ráji; ale například se nesluší hladit na veřejnosti cizí lidi, jakkoli by se vám chtělo. Nebo se na návštěvě hlasitě rozplakat. Přivonět k člověku, který sedí vedle, položit mu hlavu na rameno a trošku si zdřímnout. A mnoho dalšího se prostě nehodí…

Krajiny našich duší jsou neznámé – nekonečné a temné – se stopami krve v šeru – zde nechť se silné oddělí od slabého jemně a s porozuměním; jdem každý svou cestou; ty potřebuješ svět umělých pravidel, přehledný svět, na který stačíš: šachy, válku, fotbal, politiku – kampak na to všechno já – to divné zvíře žena…

Proto dělám ty modely. On taky dělal modely. Přestože pravil Hospodin: neučiníš sobě rytiny; ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž jsou u vodách pod zemí.

Dělá modely kočka? Ne. Kočka se nezabývá rozhodováním, co je dobré a co zlé: když má hlad, jde se nažrat. Když má žízeň, pije. Tohle měl zřejmě na mysli had: „budete jako bohové…“ chovat se jako kotě; copak to se na Bohy sluší? Proto máme své stíny, které to dělají za nás; oni jsou ta bolest, oni jsou ten hlas volajícího na poušti: bratře, ty jsi můj bratr, tady jsem – kde jsi ty?

– o čem asi po večerech psával Kain?

Mnoho věcí čeká na mé pochopení; a mnohé se mi cpe do života, aniž hlasuji pro – valí se to na mě všemi otvory najednou: očima, ušima, poštovní schránkou… A mnohé musím přijmout, třebaže je mi to vyloženě odporné…, a mnozí řídí můj život, i když upřímně nechci… Například naše paní doručovatelka se opírá o zvonek a zvonek řinčí a řinčí a řinčí. Naše paní doručovatelka nemá ráda tu chvíli, kdy vstanu od stolu, projdu předsíní a jdu jí otevřít dveře, naše paní doručovatelka chce, abych otevřela hned. Abych už stála za dveřmi, když ona zazvoní, abych už byla připravena a otevřela jí hned, protože ona je pracující žena, kdežto já se nejspíš flákám, když jsem dopoledne doma. Naše paní doručovatelka ráda zvoní nejdřív na domovní dveře; já vylezu z vany, protože domovní telefon nemá záznamník, jdu do předsíně zvednout domovní telefon, který je ovšem hluchý, protože naše paní doručovatelka u něj nečeká: jde rovnou dovnitř a domovním telefonem pouze oznamuje svůj vstup, abychom mohli být přichystáni k jejímu uvítání. Takže je-li domovní telefon po zazvonění hluchý, víme, že jsou to uličníci anebo naše paní doručovatelka. Rychle se oblékám a rozřinčí se zvonek u dveří. Natahuju na sebe župan (zvonek řinčí), jdu do předsíně (zvonek řinčí) a otevírám dveře (zvonek stále řinčí). Naše paní doručovatelka se jednou rukou přehrabuje v tašce, druhou se opírá o náš zvonek a konverzuje se sousedkou. Řekne: hned jsem u vás! A dál konverzuje se sousedkou. Naše paní doručovatelka má ráda, když to klape. Když ji nic nezdržuje v doručování. Třeba zásilky. Když mám poštu jenom já, nechá ji na poště a nejde do domu vůbec; protože si přece můžu dojít na poštu sama, když jsem doma a nic nedělám. Stojím u dveří a čekám, je mi zima z průvanu, přivírám dveře a stojím ukázněně za dveřmi. Bolí mě nohy, přenáším váhu z jedné nohy na druhou. A potom zas zpátky. Kýchám, jdu si lehnout do postele, vařím si čaj, beru aspirin. Paní doručovatelka si se sousedkou vyřizuje své věci. Pak se celou vahou znovu opírá o zvonek. Zvonek řinčí, jeho zvuk mi sjíždí po páteři, zavrtává se do zubů. Skokem jsem na nohou, v předsíni, u dveří. Zvonek pořád řinčí. Kde ste, říká paní doručovatelka, řekla jsem vám přece jasně, že jsem hned u vás. Dostávám pokyn, abych počkala. Čekám. Naše paní doručovatelka hledá v tašce, loučí se se sousedkou, nachází dopis, předává jej sousedce, hledá papír, nechává jej sousedce podepsat, skládá papír, bere si zpět propisovačku, loučí se se sousedkou, sousedka zacouvá za dveře, naše paní doručovatelka hledá v tašce, nalézá dopis, hledá papír, nalézá papír, vzhlédne ke mně a podává mi papír k podpisu se slovy: nevzala byste to Havlíčkům? Mně se do třetího patra nechce chodit.

Co dělá ten můj?

Sedí v boudě, okusuje si nehty a soustředěně pozoruje tu ženu z bufetu, která se zřejmě topí v kádi.

Podařilo se jí chytit se okraje. Stejně bych pro tebe skočil, řekl jí a podal jí nějaký klacek. Někdo tě vytáhne, řekl, já se tímhle nehodlám zabývat… hele, mě tohle nebaví… hele, tohle mě nezajímá… na tohle já nejsem zvědavej… co chceš, abych ti na to řek…? A tančí kolem ní svůj tanec pohrdání a žena v kádi se strašně snaží…

– už rozumíš? – no konečně; tak jedem: nadechnout – pomalu vyfukovat, jinak se unavíš; padesát bazénů, poslední zrychlit, a jedem!

Musíš opustit všechny ty věci, co s sebou vláčíš, máš sbaleno? Nech to tu; přišlas o kufr? Zahoď i tašku! Nic neshromažďuj, ničeho se nedrž, všechno pryč, vzpomínky? Rozluč se! Fotografie, dopisy, deníky – políbit a do ohně: sbohem!

Vydáš se dolů, půjdeš tam sama, bez berlí, bez identity, bez paměti; pořád dolů, jako když teče voda – až k tomu ložisku v temnotách, o kterém víš, a děláš, že nevíš; které chceš nějak překročit, přemostit, zakrýt a nevidět: musíš dolů k těm kalům; ruce máš volné – musíš přeplavat to moře…

Ale – co larva –?

Je v pořádku. Zvládla to a jde svojí cestou…

Ale co on? Je tak nemožný – to ho mám nechat jen tak? – vždyť může jít se mnou…

Dávno má přece jinou, kašli na to, neohlížej se – ještě ho potkáš; co je to za divného člověka, řekneš si, je tak přikrčený a malý a provinile se usmívá; jak to, že jsem chtěla, aby byl obr? –

On chtěl být umělec…

Ano: miloval tě jako přírodninu – jako beztvarou hylé, které teprve ON má dát smysl a tvar. Nech to a plav; on se netopí, topíš se ty! Tak zrychluj, zaber, nezastavuj se, jeď dál…!

– máš nekonečně víc energie, než tušíš, máš nekonečně víc sil, víc nápadů, víc možností, než tušíš; ochablost? Přidej! Lenost? Lenost je smrt – nahoď motory!

Kdy budu u cíle?

To poznáš! Sbohem!

Nebudu zdržovat, paní doktorko, bylo to podle zásady, když nemůžeš, tak přidej; když umíráš, tak přidej víc.

Přeplavala jsem to moře. Když jsem vylezla na břeh, bylo krásné podzimní odpoledne. Lehla jsem si do trávy, třásla se chladem a s rozkoší vnímala, jak mne slunce zvolna rozehřívá. Jsi skvělá! Dokázalas to! Hřímaly tribuny v mé hlavě. Když se srdce zklidnilo a ztěžklé tělo zas začalo žít, zvedla jsem se z trávy; bylo třeba dojít k cíli. Měl pravdu – poznala jsem tu cestu: vystlaná prohřátým prachem se točila mezi poli. Asi po půlhodině chůze jsem došla k ceduli stlučené z prkýnek, vyrudlé a ošlehané větrem. Na ní byl omšelý nápis Konec. Jinak nic.

Vítej v cíli!

Co? Tohle je cíl?

Cíl tvé cesty. Konec. Vidíš, ne?

Tohle??

Čekalas bouři potlesku, blesky fotografů? Život není závod…

Ale všechno to snažení, ta námaha – to přece – ne, to neberu, na tohle nehraju!

Jsi přece ze všeho venku; dokázalas to! Jsi volná, zvládlas to, můžeš jít, kam chceš!

Jenže jsem stará! A tos mi neřek! Že se v těch zápasech zastavil čas! Že zatímco se vracím, čas běží dál!

Neptala ses…

Ale to je podtrh! Jsem sama a stará!

To jo – ale nastoupilas cestu – a tohle je její konec. Tím moje úloha končí.

Ale to nestačí!

Konec není famózní akord, gejzír, úder do kotlů – nebo jak si to představuješ… konec něčeho je, když už to nepokračuje. To je všechno… Představ si konec provazu, líp to pochopíš…

Ale já se těšila, že…

Tak si to něčím pocukruj, hoď to do krajky, ozdob ten konopný provaz hedvábnou bambulí… Jenže ta bambule už není ten provaz, chápeš?

Tak asi tak nějak, paní doktorko – chtěla jste vědět, jak to všechno bylo, než mě sebrali, když jsem dvanáctého osmý v devět ráno vešla nahá do bistra na Vinohradské ulici, postavila se do fronty a čekala, až na mě přijde řada. Takhle nějak, aspoň co si pamatuju.

A tohle je konec, jak ho známe a jak ho chcem:

… ale navzdory úkladům, svatba to byla skvělá: Karolína každým pórem svého mladého těla cítila, jak je krásná – a také byla krásná: jednoduché dlouhé bílé šaty z přírodního hedvábí zdůrazňovaly její štíhlou, pružnou postavu, široká sukně, vlnící se jí kolem nohou ve tvaru zvonu, přiléhala každým krokem k tělu, aby na prchavý okamžik zdůraznila dlouhou, pozvolnou křivku stehen.

Podívala se na sebe do zrcadla: je to pravda? Ta pružná, svěží, planoucí bytost, to je ona? Táž Karolína, která se kdysi chtěla zmrzlinou ujíst k smrti, která se po léta bezmocně topila ve vlastním žalu, která prošla peklem, jaké si do té doby neuměla ani v nejhorším temném snu představit…?

Rozechvělá náhlým vzedmutím citů se odvrátila od zrcadla k oknu vedoucímu do zahrady: u bílého altánu, v srdečném rozhovoru s matkou, stál on; podívala se na něj zpod přivřených řas: stál v plném slunci, něco říkal a právě teď se otočil k domu; viděl ji? Sladce jí zatrnulo u srdce…

Je to možné? Že ten krásný, plavý muž s pevnými svaly a kůží líbanou sluncem, že patří k ní? Že je její? Jen její? Smí se ho dotýkat, smí položit svou hlavu na jeho nahou hruď a vdechovat vůni jeho napjaté kůže… Smí mu šeptat miláčku, smí se nechat ovinout jeho mocnou, pevnou paží… Věděla, že je dokonale šťastna – a že tentokrát drží své štěstí pevně v rukou a nic, nikdo už je nezvrátí…