Text Helly Koboldové, nalezený po vydražení
fotografie jachty Erin (vlepený pod rámem)

Tváří v tvář smrti je návaznost na druhé přerušena, pane. Tři ženy stojí na Kamenném mostě. Hella, Judita, Justýna. Skočí a dopadnou do písku, který tudy protéká. Zaboří se a začnou plavat.

Ty tři ženy se pomalu sunuly podél pískového lomu. Nebyl to pískový lom. Nebyla to písčitá pláň.

Poušť.

Písek bílý. Navátý v dunách. Čím se sunuly dál, tím byl písek jemnější. Vítr rozfoukal lidské stopy. Stvořil vlastní obrazce. Ženy se bořily po lýtka, zapadaly po kolena, písek obaloval jejich stehna, horce. Vyprošťovaly nohy neúnavně, uvolňovaly těla ze sypké svěrací kazajky. Aby vzápětí uvízly v jiné, pod chodidly se tvary propadaly, vlnily, přesýpaly. Vyprošťovaly kůži s vírou, že písek jednoho dne zhrubne, zřídne, zmizí. Za mělčinou se obzor zazelená, bosou nohou našlápnou pevnou, tvrdou, neuhýbavou, chladivou zem. Od chvíle, kdy jsou spolu, není už třeba se ptát na něco jako život nebo příběh.

Doklopýtaly. K okraji propasti.

Stojí.

Jediné, co zbývá, je chytnout se pevně za zpocené ruce. Oblepené zrníčky.

Stojí. Čekají. Ruce podél těla.

Hella, Judita, Justýna. Tři ženy neměnily směr. Mohly měnit směr. Mohly, a neudělaly to. Bičem spráskat by zasloužily. Muži spolu solidarizují, vlci drží ve smečce, ženy ne, vlkům nadbíhají. Jsou nezávislé, a přesto nejsou nezávislé. Vítr přivál několik zrnek písku; ony je bezmyšlenkovitě setřely z tváře, varování, nedaly si říct, nikdy si nedaly říct, ony neslyší, nechtějí slyšet. Nezávislost jim nezaručí a nedá ani moc, ani majetek, ani On. Neslyší. Nevidí. Nevidí, že pouští se svobodně prohánějí smotaná klubka drátů. Růže z Jericha. Čekají na krůpěj. Některé se bez ní obejdou.

Nevydrží stát. Plazí se pískem po čtyřech. To hlavu už nezvednou. Mluví na poušti a mají slzy na krajíčku. Horko, pod kterým kůže zrudne a svědí, sdírají ji z těla po cárech. I poušť je širost. I moře je širost. Písek všechno přeskupuje a vzdaluje a vrací. Voda všechno přeskupuje a vzdaluje a vrací. Není snadné vyluštit, co se má stát právě jí.

Tři ženy klečí na okraji propasti. Jako sousoší na mostě. Na mostě bývají svatí. Tito svatí jsou muži. Každá z žen, která porodí a dobře vychová dítě, je svatá. Jen její sochu nikdo neobdivuje. Co všechno musí vejmout do života. Kolik let prorodily. To je tak krásné, myslí si tři ženy. To je tak strašné, myslí si tři ženy. Kolik let jim tvrdili, že nejsou schopné myslet. Tři ženy stojí na okraji propasti. Vedle sebe, nikdy tváří v tvář, aby si předaly, co už vědí. Aby si pomohly. Nepomáhají si. Jsou rády, že přežily.

Ženy stojí a myslí na pravidla. Přesídlí do nové řeči, opustí svou. Ty, které neposlechnou, zaživa do písku zahrabou. Zahrabou je do písku a zalijí betonem. Zahrabou je do písku za to, že porušují pravidla, která stanovili jiní. Některé nesmějí odkrýt tvář. Některé se nesmí bavit s jinými muži. Některé nesmějí myslet. Některé nesmějí rozhodovat o svém životě. Některé se musejí nechat obřezat. Některé musejí snášet, když si je kupují a znásilňují za zdmi, kterým se říká domov. Muži znásilňují dcery a myslí si, že je něco takového normální. Některé jsou mužům chvíli mikrovlnkou, chvíli kytkou v květináči, chvíli šperkem. Proměnila se v písek, bylo jí šestnáct a bavila se s kluky, otec se strýcem ji zaživa zahrabali do země a ten písek, který odtud víří, nemá konce. Ty tři ženy se oním směrem nepodívají. Muselo by nastat stěhování v hlavě.

Tři ženy klečí na kraji propasti. Právo první noci. Která ruka je chňapne v poušti. Nerozutečou se. Být otrokyní, kterou z ní udělají. Být paní, kterou z ní udělají. Všechna slova jim přežvýkala společnost. Svět je změní dřív, než ho změní ony.

Ty tři ženy vstanou, opráší kolena a zase stojí na břehu. Ještě tam stojí. Vztahy s ním jsou problematické odpradávna. Na okraji, na břehu propasti. Pohupují se v kolenou, nervózně oddychují, pohled upřený před sebe, na co vlastně čekají, na co čekají, na list, který se snese, na zelený list, na němž se bude lesknout krůpěj. Celý svět zahlédnou v jediné kapce vody. A utopí se v prázdnu. Zrnka písku vyschla, vtlačují se do dlaní, žlutavé kamínky v kůži bolí, ta praská, šupinatí, mozaika v dlaních. Jsou zaklesnuté. A nepovolí.

Tři ženy mlčí. Přešlapují na místě. Mlčí pokaždé. Žár mezi nohama, který žádné rty neuhasí. Horkost nepochází z pouštní krajiny. Princip je stejný. Metody se liší. Vmáčknou jim do pohlaví čili papričky. V bolesti odkývají vše. Znásilnění je pak jen léčkou. Slyší, když ji obřežou. Vidí, když příbuzní ženu zapřáhnou za pluh. Vidí, slyší. Mlčí. Mezi ženami to není jiné.

Rozedrané paty, ztvrdlé a rozpukané. Bosé prsty přešlapují v horkém písku na místě. Kolem sebe vyznačí špičkou palce kruh. Do kterého nikdo vstoupit nesmí. Když se neochrání samy, nikdo to za ně neudělá. Kruh z milostných trojúhelníků a slov.

Ty tři ženy jsou zmámené horkem, sucho v krku pálí a znemožňuje vydat jedinou hlásku, nikdo nepřijde, slunce je nabodává na kopí, je to na nich, je to na nich, rozhodnout, jakým směrem se vydat, musely by zvednout oči a podívat se vzhůru a ne stopovat prošlapané, ne doufat, že zachytí obrys lidské stopy, musely by se vydat do neznáma a neznámo ohmatat, neznámo, které pálí do dlaní a chodidel a vpálí nevratnou pečeť zevnitř.

Ty tři ženy, tak skleslé. Mátohy, co sotva mrkají. Tuhnou jim tváře a oheň cítí v břiše, vítr zvedal písek a někde před nimi se rozprostírá tušené moře a uzdravení. Ty tři ženy mohly polknout nasucho, přilepit si jazyk na patro. A doufat. Růže z Jericha se zakuklí jako ošklivý pavouk. Nic jiného jí nezbývá, aby přežila. S první kapkou se rozvine a zkrásní, zeleň se hrne do tváří a tuhne. Té vody nesmí být mnoho. Jinak růže zplesniví. Té radosti nesmí být mnoho. Jinak se podvyživená duše pomine.

Ty tři ženy čekají. Byla vyprahlá poušť, byly vyprahlé ony. Zvedal se vítr. Přivál list, srdčitý zelený list stromu, odkudsi pohozená naděje, padal dolů, nemohly si na něj stoupnout, mohly ho následovat, zavřely oči a nadechly se. Otočit se Lotovy ženy nesmí, za nimi vítr zvedá písek, víří ho, řádí ve vysokých kruzích, písek spadá ženám do vlasů, pomalu je zasypává. Nadechly se znovu, vdechly písek. Nezbylo než vykročit. Na co čekají, na co čekají. Zpochybněno už bylo vše.

Stojí. Skočit do propasti se má s rozběhem. Ne se zastavit na okraji. Přítulnost komplikovaných příběhů, které voda odplaví.

Poušť. Postavy stojí, za sebou slyší křik. Neohlédnou se. Zacpou si uši. Myslí si, že jich se nic z toho netýká. Každého se týká všechno. Za zdmi domů, ve sklepeních skrývají své ženy, zavírají dcery. Znásilňují vlastní děti. Na ně si dovolí. Nakrmí ten strach v sobě, na ně si dovolí. Zplodí s dcerami další děti. Nikdy poušť neslyšela, že by tak ženy činily se syny. Všichni muži o tom sní. Znásilňovat. Je v tom síla a moc. Zbabělců a slabochů. Chtějí syny, když se narodí dcera, novorozeně zabijí. Zrnka písku násobená každým takovým činem. Křik slábne. Už není potřeba si uši zacpávat. Nepodívají se na sebe. Chytnou se znovu za ruce.

Ty tři ženy. Vyběhly dychtivě jako rozpustilé holčičky na písečnou pláž. Pak zahlédly stopy v písku, sehnuly hlavu a stopovaly cizí otisk. Než se nadály, stály v poušti. Hlavu měly zvednout hned na začátku. A zanechávat své vlastní stopy. Ne kopírovat jiné. Hlavu nezvedly, chomout je ze slov.

Tři ženy, v tomto postavení jsou k mání. Ten strach. Lze s nimi dělat cokoliv. Mluví s nimi tím nejhnusnějším způsobem. „Ta píča by si to určitě taky rozdala.“ Jsou méně než kapusta, tu alespoň sníš. Méně než mrkev. Na Koboldech je cosi strašidelného. Poznají se kdekoliv. Dvě zvířata si k sobě přičuchnou a ucítí ten cizí pach.

Ty tři ženy se bojí, co je pod nimi. Balancují na pohyblivé mase písku. Každý pohyb přesune obrazce a přeskupí duny. Každý krok rozpohybuje energii, která nemá tvář a nemá jméno. A jejich lidské smysly jsou omezené, a lidský rozum nestačí, jsou rozumem i smysly obelhávány. Udělají krok. Cesta není vyšlapaná, stopy, ke kterým skláněly tvář, se za dobu putování ztratily. Musíme spoléhat na slova.

Tváří v tvář smrti je návaznost na druhé přerušena. Tři ženy stojí na Kamenném mostě. Hella, Judita, Justýna. Skočí. Dopadnou do písku, který tudy protéká. Zaboří se a začnou plavat.

Tolik žen skrytých v jednom jediném těle uprostřed písečné bouře a nad hlavou konfliktní nebe. Bílá oblaka. Chuchvalce, jen mezi ně vklouznout, vnořit ruku, ohmatat záhyby, vlhké, necudné. Tolik žen skrytých v jednom těle.

Tři ženy zcuchané v jediném mase. Problémem nejsou oni. Problémem jsou ony. Chybí jim vzájemná solidarita. Nechají se vláčet pískovým korytem. Nezdvihnou oči, aby vylezly po paprscích vzhůru. Sluneční paprsky jsou provazy, po kterých by mohly vyšplhat.

Tři ženy si myslí, že kdo rozumí řeči vod, ví, jak vypadá soutok dvou řek. Slijí se a sjednotí v jeden proud, bez toho, aby jedna řeka předháněla druhou. Protáčejí těla, jedna druhé prosákne do kůže, mazlí se. Kobold rozumí řeči vod.

V každém oceánu vypadá voda jinak.

Tři ženy se dají do pohybu. Už neplavou. Kráčejí pískem, za sebou. Břehy si neprohlížejí. Břehy jsou vysoko nad nimi. Postávají tam postavy s udicemi. Je to dravá řeka.

Tři ženy se brodí korytem písku a vyhýbají se háčkům na udicích. Slunce nevidí, přestože žhne. Směr, kterým jdou, nevnímají. Nenapadne je, že si směr mají určit, než nakročí. Jdou dnem i nocí a v hrdle jim vysychá kapka krve.

Tři ženy postupují těžce proti proudu písku, řeka mohutní, napájená písečnými bouřemi. Poušť požírá břehy. Tři ženy přivřou oči. Nohy se zamotávají do látky. Draperie těžkne. Visí uprostřed nicoty, kde se zatavil čas. Nechtějí putovat k absolutnu. Dobro se tu nevyskytuje, lze jen umenšit zlo.

Tři ženy napodobují pohyby plavců. Pramen spojuje lidi. Země vznikla z vody. Potopou měla zaniknout. Tři ženy napodobují pohyby plavců a Noemova archa mizí v dáli. Voda se prospala jako ledovec. Šípková Růženka jednoho dne roztaje.

Podle beduínů je poušť plná ifrítů. Podle křesťanů právě sem posílal Ježíš démony. Jedna ze tří žen zakolísá. Ta poslední, nejmladší. Počkají na ni. V dálce přelud ochranitelské postavy. Tři ženy se vydají na cestu písečným korytem. Koboldova žena a Koboldovy dcery. Palčivý přelud.

Tři ženy se zarazí. Koryto a břeh se slily v jednolitý proud. Valí se zrnka písku. Kolem jsou jen kameny a písek. Znají cíl, neznají směr. Vykročí zkusmo. Jsou v pískovém lomu. Ne, to silné pravidelné vichry vyhlodaly větrnou jámu. V noci vypadá jako propast.

Ty tři ženy nevědí, kde je studna. Kde je. Kde je ta studna schovaná. Vše se neustále mění. Dokud věří, že je studna za obzorem, nebo dalším rohem a dunou, je všechno v pořádku. Jakmile se zastaví a budou čekat, je konec. Je konec.

Ty tři ženy odešly do pouště, jako poustevnice, odejít do pouště pro ně znamenalo dostat se k jádru, v poušti proměnit zlé démony, aby tak démoni zanikli, aby se probudili andělé. Snaží se odpustit těm, kdo jim ublížili. Ne proto, že by si to dotyční zasloužili, ale protože si to zaslouží ony samy.

Tři ženy se dusí horkem. Jazyk je trest. Nepotřebují soucit a pro to, co mají udělat, jsou schopny jakékoliv oběti. Poušť je tichá, prázdná. Jen s přízraky větrných propastí. Není jako moře. Ale v obou se člověk musí spoléhat na intuici a instinkt. Oči se nemají čeho chytit, kolem je jenom písek, na zrak se nedá spolehnout, v této optice se mísí viditelný a neviditelný svět. Dívat správně se mohou jen srdcem. Rozum užírá srdce. A poušť užírá obojí.

Ty tři ženy zvednou oči k nebi, jediná vykročí, jediná se odpojí, mohly se odpojit ostatní a zachránit se, jedině odpojit a odpustit si, předat Evinu zátěž mimo sebe a kráčet samotné. Bály se a písek je zaslepil. Dvě padají do propasti, nejstarší a mladičká. Prostřední, přerostlé dítě, se odpojí a vítr ztichne, vítr sfoukává a sesbírá zrníčka zpět na své místo, a obzor je nekonečný. Ta jedna osamocená žena vykročí a krok je lehký, snadný. Válka pohlaví skončila. Nikdy nebyla, jen v hlavě. Jen se jim musí dát šance, té se jim dostávalo zřídka. Z nebe se spustil déšť.

Rozpršelo se. Těla tří žen z písku se zbortila a rozpustila.

Teprve tváří v tvář smrti je návaznost na druhé přerušena.