Otázka dne zněla jednoduše. Jak tento den přežít.

Zásada číslo jedna: nepanikařit.

Justýna nemá příliš na vybranou. Pohybuje se v omezeném, těsném prostoru. Ve vymezeném prostoru si odškrtává denní povinnosti. Které před ni vrší ostatní.

Jako šelma se vyvlékne ze změti rozespalých dětských objetí a podrbe se ve slepených vlasech. Nestihla si těžké, hnědé prameny včera umýt. A nestihne si hustý vodopád propláchnout ani dnes.

Zaklapne blekotající budík. Bosou nohou odhrne poházené kalhoty, ponožky, trička. Vyšlapanou cestičkou dokráčí k záchodové míse. Motor v ní naskakuje škytavě, zastydlý stroj zadýchaného motorového člunu. Nabírá obrátky. Za několik minut už je hrdinkou zrychleného filmu bez stoptriků. Uvaří čaj; vodu obarví a sáček vrátí do lahve od zavařeniny. Bez cukru. Cukr došel. Umaže jahodovou marmeládou devět krajíčků chleba, máslem šetří. Přeřízne ovály na poloviny. Ty, které zůstanou nedokousané a v dětském bříšku nezmizí, připlácne k sobě a takto slíbnuté vloží do mastných papírových sáčků školních svačin; z pytlíků nejprve do misky sesype včerejší drobky. Jako na obrtlíku naskládá na teplé postele devět hromádek pestrosti, obě ruce kmitají, levá i pravá, už dávno neví, zda je pravačka, nebo levačka, potřebuje nezbytně obě ruce, chceš-li najít spolehlivou oporu, nalezneš ji na konci svých ramenou, roztočená mlátička, čamrda, která se zastaví až v noci, až v noci padne. A ve spánku se neklidně převaluje.

Pozoruju ji odsud každé ráno. Miluju ji, jedině tak vystoupím ze sebe. Jeden rok, tři měsíce, čtyři dny. Obalenou hroznem devíti hlav, devítihlavá saň se na ni sápe. Nejmenší Bobulka je přisátá na krku, vycházejí z holobytu, z nízkého bílého domku, odkud se na svět dívají zamřížovaným oknem. Pozoruju ji bez dechu, za záclonou, jak se sklání a rozkazuje, jak mrňata popohání, jak přidržuje školní brašny, aby vyhublé pruty vklouzly snadněji do pout, do barevných svěracích kazajek. Neučesaná, přesto krásná.

Mimořádná žena.

Čekám za záclonou jeden rok, tři měsíce, čtyři dny. Ještě stále by mě mohla odmítnout. Na odmítnutí jsem navyklý, skopnutí ze schodů jsem zažil tisíckrát. U ní jediné bych je nepřežil, nevyvázl bych se zdravou kůží. Čekám, až bude úplně na dně, až nebude mít kam uhnout, teprve pak vztáhnu roztřesenou ruku, předstoupím před ni s otevřenou dlaní prohlodanou nadějí. Ona se jí dotkne, bude muset, zaklesne se. A spáry zahladí. Vejde do útrob mého domu, který bude jejím.

Vejde do mých útrob.

Došli ke křižovatce, mizí v zatáčce. Propustila mě ze svých služeb, má paní. Cestou do kuchyně zaliju odstátou vodou tchynin jazyk. V kredenci zašmátrám a pokochám se numerem vkladní knížky.

Je na heslo Justýna.

Pět postaviček se odlepí od majáku Justýnina těla, políbí je na čelo a mizí v budově základní školy. Tři další odvede Justýna o čtyři ulice dál. V mateřské školce s vykuleným zajíčkem na dveřích je usadí na dřevěnou lavici, podá tepláčky, přezouvá chodidla v zaštupovaných ponožkách. Přítomná matka se slunečními brýlemi vysoko nad čelem odsune potomka, aby se děti stehny nedotýkaly. Na Justýnu se nepodívá.

„Posuň se, Broskvičko.“ I Justýna dceřino tělo provokativně posune. „Ať se neušpiníš.“

Když holčičce nazouvá odrbané bačkůrky, odchlípne se levá podešev. Gumový jazyk se výsměšně zavrtí. Zatrne v ní. Učitelka stojí mlčky ve dveřích, vítá děti a vyčkává. Sluneční brýle otálejí s odchodem. Justýna se namáhavě zvedne.

„Odpoledne to doma zalepíme.“

„To je takhle dobrý, mami.“

Broskvička připlácne žraloka, vsune nožku do obalu. Jako na koloběžce: poskakuje pravou nohou, levou sune po dlaždicích.

„Ne, to rozhodně není dobré a rozhodně to není v pořádku, maminko. Tady hrozí nebezpečí úrazu. Dítě musí mít odpovídající obutí.“

„To se může stát každýmu.“

„To jistě může. Ale vám se to stává podezřele často.“

Justýna má v hlavě prázdno, v duchu počítá a sčítá, když vezme dcerku s sebou domů, znamená to nečekaný výdaj dnešního dne, další porci k obědu, ve školce jí peníze za dnešní jídlo už nevrátí, je těsně po osmé.

Situaci vyřeší učitelka s ptačím obličejem, pro který ji Broskvička zbožňuje. S povzdechem popadne holčičku za ruku. S povzdechem napájeným pocitem nadřazené dobroty, ve které nechá vymáchat Justýnu; ponižuje poníženého.

„Dneska ale naposledy, maminko.“

Justýna zamává varhánkům. Pětiletému Kaštánkovi. Čtyřletému Knutítkovi. Tříleté Broskvičce, které učitelka zavazuje zapůjčené erární přezůvky. Justýna zvesela zamává zkoprnělé matce, která ji s odporem pozoruje, už přes tmavá skla. První bitva dnešního dne vyhraná, zapějte halelujá.

Než svůj domek s verandou a prázdnou garáží opustím a zaklapnu branku, převážu si obinadlem napuchlé kotníky. Dnes se sehnu šetrněji a obmotávám pozorně, přiškrtím, včera jsem rituál odbyl, v tramvaji mi z manšestrákové nohavice vyklouzl zašedlý had s otisky mokvajících boláků, sunul se za mnou, pronásledoval mě až k hrobu. Dokud žila matka, převazovala mi kotníky sněhobílými obvazy ona. Dezinfikovala kůži a mazala mastí, omývala mi nohy žínkou, kterou vyvařovala, myla moje nateklé konve, myla mi nohy jako Pánu Kristu Ježíšovi, to říkala, jako Pánu Kristu Ježíšovi, a uvidíš, že se stane zázrak, a pak zapějeme halelujá, říkala. Nedávám bohu šanci, odstup mezi sebou a bohem zvětšuju. Dávám šanci sobě a své lásce, neštěstí slouží pouze milosti. Nestal se zázrak, nikdy se žádný zázrak nestal. Nikdy ta modrofialová šklebenice nezmizela. Nikdy ta modrofialová šklebenice nemizí.

Zmizí, až ona ji políbí.

Vlak odjíždí v půl deváté. Chodím oklikou, klikatou pěšinkou a roštím podél vody. Postojím na břehu a zírám do proudu. Voda je bahnitě zelená. Řeka si mě nevšímá, je zpanštělá. Zkrotne až v místě, kde jí Labe spolkne jméno.

Než se došourám na nádraží, stačí na mě pokřikovat pět habánů, pětice pablbů s kšiltem nakřivo a rozkrokem mezi koleny, rozmazlení frackové, co kouří v hloučku za školou.

kriple, kriple

kup si nový rifle

Dobře ty pošuky znám. V noci sprejujou sídlištní zdi a omítky rodinných domků, i já mám na brance záhadnou šifru mtr. Rozpoznal jsem pětici stínů při nočním číhání na Justýnu před třemi týdny. Nastříkali červenou barvou velký, ochlupený kosočtverec pod její zamřížované okno. Stál jsem shrbený za záclonou a toužil držet v ruce pušku. Hlaveň bych tiše vysunul pootevřeným oknem. Pětkrát bych zmáčknul spoušť. Pětkrát.

Pušku nemám. Vyrazil jsem s kartáčkem na zuby. Rejžák jsem v komoře v tom rozrušení nenašel. S kartáčkem na zuby a jarovým koktejlem v kbelíku, pěnil přes okraj, hrnečku vař, jsem drhnul tu potupu tiše, abych mou paní nevzbudil. Odřel jsem si klouby prstů do krve, ruce mě nechtěly poslechnout, vystřelovaly mimo rudé chloupky. Primalex pro venkovní nátěry jsem nakoupil druhý den a v hodině mezi psem a vlkem přetřel rozpitý, necudný obrys, který prosvítal a který mě vtahoval. Končil jsem za svítání.

Ničeho si nevšimla. Má svých starostí dost, paní má, Matka boží, mutice, mutele. Kdo si jak ustele.

Justýna vejde do hypermarketu, sotva dvouletou Bobulku napresuje do pojízdného košíku, pokřižuje se. Projíždějí pomalu, kochají se dotyky se zbožím, dítě pochová plyšové hračky a zatřese si chrastítky v igelitu a přivoní k salámům a šamponům a avivážím. Dítě se proběhne mezi regály jako v zrcadlovém bludišti. Cíl je u pokladny. Justýna cítí pohledy ostatních. Tady se neslyšně vyhlašuje vítěz, tady se prokáže hodnota člověka. Podmínky na startu měli všichni stejné: spravedlivě prázdný koš. Čím ho kdo naplní, rozhoduje.

Justýna prohrála.

Vozidla ostatních natankovala plnou nádrž. Na dně jejího kovového monstra se provinile krčí bochník chleba, nejlevnější špagety, český kečup, prošlý a ve slevě, krabice mléka, obdélníček levného mýdla. A lepidlo. K zamezení absolutní prohry jí chybějí dvě koruny, dvě koruny ji zachrání před diskvalifikací. Předstírá, že je má zapadlé v kapse seprané džínové bundy, je to trapné, hledá, šátrá, šacuje sebe i Bobulku, drmolí omluvy, neustává. Ta etuda trvá dlouho, pokladní má nasupený výraz, neoblomný, neodpovídá, vyčkává, bičík zasunutý, jen ho popadnout a prásknout, tvář ocejchovat rudým šlincem.

Bičík zůstane zasunutý. Justýna se dočká. Muž ve frontě za ní podsune pod loktem na tácek desetikorunu. Justýna se zaculí na pokladní.

A Harold ví, že ten úsměv patří jemu.

Sedím v prvním kupé. U dveří. Řeka peláší do velkoměsta, předhání se s courákem, vyplazuje jazyk, prosmýkne lesklé tělo mezi kopci. Muž naproti si listuje novinami, při pohledu na mě jen nepatrně zdvihne obočí, ošije se a přehodí nohu přes nohu.

O něco horší je to v tramvaji, která mě odsunuje z nádraží. Neurotická žena v háčkované čepici těká očima, valí bulvy, fascinovaná mými naboulenými kotníky, odporem rozšiřuje nozdry, vzrušená, představím si horkost mezi jejíma nohama, signál pro moje tělo, je odstartováno. Ruce vystřelují a nesmyslně tlesknou, jazyk vrní, provětrává se na vzduchu.

Tělo neovládám. Jenom prapohyby, esenci gest. Jsem řeka. Svoje tělo neovládá, sune se, vedena prazákladním instinktem, k pramáti. Jsem buldozer, na němž jsou navěšeny stroječky a zesměšňující cingrlátka, za které se mohutný stroj stydí, ale neumí se jich zbavit. A tak předstírá, že není bagrem, že je zpotvořeninou určenou k pobavení.

Hlava se zpěčuje, trhá sebou, ruce plácají, trup se komíhá. Nejhorší je, když cítím, jak se ještěrka sune z vlhké jeskyně na světlo. Neovlivním chvíli, kdy se růžový had vychlípne na boží světlo. S jazykem, z něhož odkapávají sliny a který se mi vysmívá, protože ho nechytím, mi nezbývá nic jiného, než někam zalézt a čekat. Než se unaví a zahučí do jeskyně sám. Zalezu, čekám. Čekám, až zaleze on.

Justýna smete ze stolu chlebové drobky a vsype je do misky. Večer je vhodí do polévky. Přebalí Bobulku, látkové pleny nechá odmočit v kbelíku, který páchne močí. Z igelitové tašky vyjme krabici mléka a vnoří ji do druhého kbelíku s ledovou vodou. Bobulka se přidržuje židle, maličko vrávorá, ťape ke kuchyňskému závěsu a zase zpátky, z hrany stolu sesmekne peněženku, kutulů, kutulů, drobné kovové uzávěry se sypou. Justýna se vyděsí, klekne na kolena, rozčileně sbírá a počítá zakutálené mince, hlavu zaklesne pod postel, útlé boky a zadek do výšky, šmátrá.

Tak ji tu nalezne Harold. Stojí ve dveřích a nemrká.

Dělám, co je třeba. V soukromé pohřební službě FREUDE A SPOL. já pracuju rád. Dělám, co je třeba. Dělám víc, než je třeba. Nejčastěji chystám mrtvé do rakve, radostně, a upravuju obřadní síň. Je velebná. Připadám si jako kněz. Ráno stojím zády k varhanám a rozpažím ruce, abych přilípl písmeno tvora, který si vybral příděl času. Za každé tělo se pomodlím, což dělat nemusím. Jsou na mě závislí, rád se o ně starám. Jako otcové o své děti, jako muži o své ženy. Rád bych se staral i o někoho živého. O ni. Jsem zamilovaný. Nikdy jsem nebyl zamilovaný. Ruce protáhnu mezi prašnými světelnými paprsky, slunce natahuje prádelní šňůry z vysokých, mléčných oken. Nahlas vyslovím její posvátné jméno. V průzračné akustice dutě prázdného ticha mi zní jako uhrančivá píseň ze záhrobí.

Chrám taky pokaždé vymetu, třídím porce květin. Netknuté trvalky nazmar nepřijdou. Freude je nosí zpátky do květinářství před vchodem hřbitova. To květinářství je taky jeho. I když papírově mu šéfuje Freudova sestřenice. Všichni se přiživujou na těch pod drnem a všichni jsou zazobaní.

V kanclíku před obřadní síní si vyzvednu štos papírů.

„Už tady okouní, tak sebou mrskni.“

Stará panna Muchová, které přezdívají Muklovka. Prý byla zamlada ve vězení, za ublížení na zdraví, podrobnosti neznám. Vybělená, jak se vyhýbá sluníčku, do mě pokaždé bolestivě dloubne. Vyrovnává si nesplacené účty se životem. Snad. Já se usmívám, koutky držím v pozoru, nechci si pohněvat to obočí, s ním musím být zadobře, ono velí.

„K-kdo?“

Muklovka přimhouří oči, namíří ukazovák.

„Dcera tý zesnulý. Taková fešná skoropadesátka. Chce vidět, kdo voblíká tělo. Přitom je voblečený a nachystaný pěkně.

Chodbou se blížím do své cimry. Paninka mi vychází v ústrety. S kapesníkem u nosu mi významně předá bílou igelitovou tašku s červenými písmeny H & M. Had Muklovka.

„Ráda bych, abyste maminku oblékli do nového.“

„I-istě, istě, pani.“

„Moje dcera ještě přinese boty. Maminka o sebe vždycky dbala a hezky se strojila, figuru mívala jako ptáčátko a nestihlááá –“

Zalyká se hukotem pláče, zurčí z krku. Automaticky ji chytím kolem ramen, jediná chvíle, kdy se mě ženy neštítí. A důvěřují mi; lidé jako já přece musejí být vděční. Voní nějakou těžkou vůní, ulpí mi na konečcích prstů. Přičuchnu si, až odejde. Do dlaně mi vsune dvě stovky. Vypoklonkuju ji ze dveří. Zpočátku jsem jim naslouchal hodiny, než jsem pochopil, že se mnou se nechtějí přátelit, že mě nepotřebují. Potřebují moje ucho, vstřícnou mušli. Nestíhal jsem pak práci, takže mají utrum, sobci. Umíráme všichni, není na tom nic výlučného.

„I-istě, istě, pani.“

Z igelitové tašky vyklouznou světlemodré šaty s cenovkou, šaty s výstřihem do V, šaty jednoduché a krásné, šaty velikosti 38.

Velikost Justýnina těla.

Harold na stůl obřadně postaví lahev červeného vína, hromadu čokoládových croissantů, kuřecí řízky, balík deseti minerálních vod, svazek banánů, hrozen tmavomodrého pokušení. A váleček trvanlivého salámu, který v ruce potěžká.

„Něco jste si, mladá paní, zapomněla na pultě.“

Justýna zírá na šišku vysočiny, kterou Harold pomalu obejme a přejede všemi prsty tam a zpět. Justýna zírá na banány a hroznové víno. Otevře dveře, podá Bobulce dvě prázdné, tmavomodré krabičky od nivey.

„Hraj si, Bobulko, na písku, běž, utíkej.“

Harold do Justýny vnikne zezadu, ta jedním okem sleduje Bobulku, aby neutekla nebo si do pusy nestrčila písek, druhým okem fixuje modrofialové víno, přepočítává kuličky, rozpočítává je na devět dílů. Než se Harold zlomí a zaheká, má jasno: na každého vychází sedm kuliček. Zítra bude moci koupit bačkůrky. Které jednou zdědí Bobulka.

Obstarožní kazetový magnetofon, který sem Freude před patnácti lety odložil a zapomněl na něj a na němž si Muklová přehrávala anglická slovíčka, spustí mou nejoblíbenější. Ode an die Freude. Rytmus mých trhavých údů odpovídá Beethovenově trhavé radosti. Černý pytel poměřím délkou těla mrtvé. Je příliš krátký, musel bych jí zkroutit nohy. Zpřelámat hnáty. Jak říká Muklovka. Normálně bych to udělal, člověk za ta léta otupí, oblíbené tóny ho inspirují k tvůrčím polohám, jsem umělec mrtvých těl, skládám koláže a zdobím, ale tentokrát tělo poškozené nebude, tentokrát žádný kubismus v praxi. Krejčovským metrem raději vezmu míru lidské kůži. Lesklé, černé pytle přeměřuju přímo u kovové skříňky. Samá voda – přihořívá. Když si konečně vyhlídnu ten pravý, mrtvou odstrojím. Nahé mrtvé tělo do pytle nasoukám. Začnu u odbarvené hlavy, povislých prsou, černé jámy a napuchlých kotníků, ty mě zvlášť potěší. Spřízněná duše. Ženská je zachovalá, pěstěná. Stejně jí to nebylo nic platné_. Gita Lauschmannová_, brzy seskládám písmena toho podivného jména. Ta asi nebyla místní. Doktorka Gita Lauschmannová. Tady jsou si, drahá Gito, všichni rovni. Tady už nikoho nic nepálí.

Zítra ji zasypou hlínou. Posmrtné vzdušné lůžko. Zatěžkané k udušení.

Justýna si na vařiči ohřeje vodu. Opatrně stoupne do bledězelené, umělohmotné, orýpané vaničky. Spodní polovinu těla má obnaženou, přičapne a mýdlem ze sebe odplachuje Haroldovu lepkavost. Chtěla by s tím přestat. Jenže argument trsů banánů a hroznového vína je příliš pádný. Ještě pádnější je fakt, že Harold zastupuje moc, na které je se svými dětmi po manželově smrti závislá.

Osuší si stehna a štěrbinu, oblékne se, obsah vaničky vylije do rohu dvorku. Kdysi tu býval kompost, jak připomíná čtverec shnilých fošen. Při pohledu na Bobulku, která s rozšířenýma očima matlá kolem pusy banánovou hmotu, je intermezzo zapomenuto.

„Pán,“ vyplivne banánovou kaši Bobulka.

„Ježíšek,“ obejme ji Justýna.

Hotovo. Ženino tělo je obaleno černým pytlem; slušivé malé večerní. Matce jsem před lety ušil z té igelitové pytloviny pláštěnku s obrovitými nohavicemi, černou potápěčskou kombinézu pro podzemní ponor. Všem privilegovaným mrtvým, kteří neproletí komínem, bych rád dopřál tu originální eleganci s kapucí. Jenomže je to moc práce pro moje neohrabané prsty; museli by být moc a moc hodní, aby si róbu zasloužili. A to nejsou. Nemusí být naděje, stačí něco menšího.

Šlápnu magnetofonu na plyn, smyčce zběsile pilují struny, orchestr duní, sbor rozevírá rty, zpívá o život, vhání mi slzy do očí. Řičím i já. Do černého pytle své přítelkyni, té vlídné nahotině, hučím do rytmu vysvětlující omluvu.

Musiš věřit svymu panu,

že ty přideš dó nebe.

Zadivej se někdy k ranu,

kdo šaty nosi zá tebe.

Moje laska, moje mila,

která ke mně náleži,

jeji krása, jeji sila,

jen na ní mi zaleži.

A repete.

Musiš věřit svymu panu, že ty přideš dó nebe…

Jsem zamilovaný. Jsem šťastný. Já jsem tak šťastný. Ochutnávám sám sebe v novém složení.

Na dvouplotýnkovém vařiči ve smaltovaném hrnečku bublá vroucí voda. Justýna ji osolí a vhodí pečlivě odpočítané špagety. Téměř je rozvaří, v hlubokém talíři vidličkou rozčmachtá se sladkým kečupem. Krmí Bobulku. Každé sousto spadlé mimo dětskou špulku polkne sama. Bobulku přebalí a uspí v posteli; vypráví jí o zvířatech, jejichž obrysy ožívají na plesnivé omítce. V plastové vaničce pere pleny a dětské oblečení. Levným mýdlem. Po kterém jí popraská už tak zrudlá kůže na rukou. Vymáchá hadříky v ledové vodě; popraskané rudé rukavice z pravé kůže žhnou, pálí. Zašedlé pleny pověsí na natažený motouz mezi křivou hruškou a skobou ve zdi. Vodu vylije do fošnového čtverce v rohu dvorku. V téže plastové vaničce umyje nádobí, vodu si ohřívá na vařiči ve špagetovém hrnečku. Vytře podlahu, lino je potrhané. V trhlinách se pročerňují obrazce, ve kterých se zachytávají drobky, písek, prach. Pokusí se přerovnat oblečení pro deset lidí, nacpané do jedné skříně. Je to marná snaha, ponožky samy vyskakují, komínky svetříků se opile kácí.

Vztekle přecpanou skříň přirazí. Z proutěného košíku, kde se navrchu převalují roztrhané kalhoty, vyloví dva páry ponožek a zastupuje je. Mokrým hadrem přetře stůl. U zavařovací sklenice se žlutou umělou růží se tiše pomodlí.

Blíží se jejich čas.

A repete.

Pytel nezavážu. Až zítra.

Pohladím hlavu skrytou a tušenou pod černým igelitem. Pohnula se. Cítím pohyby, z omyvatelné černě se vysouká jemný Justýnin profil. Zavřu oči, víčka semknu pevně, nesmím přelud zastrašit, odehnat. Pohladím bouleniny prsou. Pohladím nížinu –

Kam nyní

se svými přebytky něhy,

kam,

do jakého hrobu?¹

Po několika minutách odvážím mrtvé tělo. Kmitá v něm život. Bude kmitavě těkat řadu hodin, ještě zítra, když pozůstalí budou na hřbitově plakat pod podzimním, slábnoucím sluncem. V tomto těle je mé sémě. Zítra je zasadí do hlíny, aby vykvetlo.

V roztoku si drhnu ruce, dokud nezrudnou. A přemažu je dezinfekční indulonou. V roztoku vydrhnu nejen své ruce.

Ode an die Freude končí. V týlu mě zamrazí, jako by mi kdosi zátylek obemkl ledovými prsty.

Co mě má kdo soudit. Když není v mém těle.

Přicházejí pravidelně a ohlášené. Ledabyle zaťukají na dveře. Podpatky, které vydupávají rytmus, než se připojí tělo a v rytmu tanga se roztančí. Vejdou, štítivě se rozhlídnou. Jedna si sedne ke stolu. Než na něj položí svá lejstra, ukazováčkem přejede ubrus a špičku si detailně prohlédne. Lejstra odloží. Druhá obejde kuchyňský kout a pokoj a záchod.

„Splachovací záchod máte, tekoucí vodu taky.“

Zašátrá v proutěném koši s roztrhaným oblečením a v ponožkách určených k zalátání. Vytáhne krabičku cigaret.

„Takže!?“

„Jsou to ty nejlevnější. Jediná radost, kterou mám.“

„Tak radost? A jediná?“

Rozevře skříň, na hlavu se jí vyvalí chuchvalec oblečení, kupka měkkého sena, považuje to za schválnost, hadry odsune nohou. Zpoza postele, z níž odhrne pokrývku a očima přeměří spící Bobulku, vytáhne dětskou pletenou ponožku obalenou smotky prachu a z linoleové škvíry zdvihne bílou masitou housenku. Žena u stolu vyvalí oči a tlumeně vyjekne.

„To je… špageta,“ odkašle si omluvně Justýna.

„Uklízíte vůbec někdy, děvenko?“

„Jistě,“ pípne omluvně Justýna.

„A myslíte si, že takovýhle svinčík… takovéhle… prostředí je vhodné pro děti?“

„Jsem na devět dětí sama…“ vyhrkne Justýna a pomyslí si, proč má opakovat skutečnosti, které samy znají nejlépe. Od sedmnácti let na ni vedou spis. Od chvíle, kdy se jí narodilo první dítě. Spis vedly už na její matku. O otci neví nic. Matka uvedla divné jméno. Kobold.

„Žádné další, vedlejší příjmy?“

„Žádné. Jen vdovský důchod, rodičovské příspěvky a sirotčí důchod dětí, příspěvek na bydlení…“ Vyjmenuje omluvně Justýna. „Dvakrát jsem zažádala o navýšení sociálního příplatku.“

Žena u stolu si protáhne nohy. Narazí na překážku. Sehne se, přitáhne igelitovou tašku, na stole vystaví její obsah. V kontrastu s ubohostí příbytku svítí jako luxusní poklad.

„Takže vy žádáte o sociální příplatek pro děti, a nakupujete si vysočinu a červené víno.“

„To byl dárek.“ Zarazí se Justýna a oči jí žhnou.

Ženy mlčky vyplní formuláře. Šustí jimi dlouho. Justýna se neodváží sednout. Má pocit, že by jí za to abstraktní moc strhla potřebné body.

„Ve středu se u nás zastavíte. V úředních hodinách. Máte štěstí, že náš pan vedoucí má tak vyvinuté sociální cítění.“

Obě se významně uchichtnou.

„A nebojte se, maminko, nějak to vyřešíme.“

Opouštějí místnost. Jedné z nich se na ruce blyští zlaté hodinky a na prstech zlaté prsteny. Justýnu hypnotizují, v Justýniných představách se proměňují ve vyrovnaný sloupec bochníků chleba.

„Krávy jedny nedojený. Ale máme to v kapse.“ Zasměje se na rozespalou Bobulku Justýna.

Vyjmu z tlamičky kazetu. Beethovena zastrčím do spodní zásuvky Freudova stolu; v tom bordelu Muklovka čmuchat nebude. Všechny nahrané audiokazety mám dobře poschovávané. Mozartův potrestaný prostopášník Don Giovanni se krčí za šanonem z roku 2000. Così fan tutte si brebentí v sousedním sektoru, evidenční číslo 14 368. Bacha a jeho Janovy a Matoušovy pašije mi vzorně střeží mrtví roku 1998. Beethovenova Missa solemnis ševelí pod vyrovnanou zásobou černých igelitových pytlů. Debussyho Dívka s vlasy jako len, co pouštím dětským tělíčkům, je zaseklá mezi pixlami sava. Muklová si ráda vyřizuje účty se životem. Přese mě. Černou pásku se zakonzervovanými tóny by mi naschvál vytočila, zamotala, za­šmodrchala a zpřetrhala. Noty by se polámaly, slily nebo poztrácely.

Připravím na poslední jízdu dva pasažéry, tentokrát smažáky. Laciná horská dráha s žhnoucím polibkem. Oheň by měl roztavit spíš živé, ne mrtvé. Aby se přetavili v jinou morálku. Klasických pohřbů je mizerně málo, a to se ještě pochovávané musejí protlačit sítem mých estetických nároků. Jsem taky člověk. Než je nabalzamuju a poctím mužným darem. A naše květiny vykvetou. Palčivé trhliny. Kdo koho k tomu nutí?

Přiřítí se ze školy. Burák a Krahulík si čutají na dvorku, přitom hlídají Bobulku. Justýna má u stolu jenom čtyři židle. Usadí na ně osmiletou Barvičku, o rok staršího Banánka a Brambůrka, co se vrtí a netrpělivě pokukuje po gólech mezi cihlami. Píší úkoly. Justýna nerozumí Banánkově pětce ze slohu, ten příběh se jí líbí, červeň žalobnicky křičí u měkkých a tvrdých i/y. Sepíšou namáhavě opravu, občas na poradu přivolají Krahulíka. Vypočítají slovní úlohu, nediskutují o numerech, ale o obsahu. Petr koupí pět kilogramů jablek. Kilogram stojí osmnáct korun. Pavel koupí deset kilogramů třešní, kilogram stojí dvacet korun. Kolik zaplatí oba bratři za celý nákup dohromady? Dětem se sbíhají sliny, kolik místa vlastně zabere deset kilo třešní, byly růžový, nebo rudý, byly šťavnatý a popraskaný, nebo nedozrálý. Zbystří i hyperaktivní Brambůrek. Není člověk žádný, co přelstil žaludek prázdný.

„Zvedněte ty svý zadky, přestávka, počkejte na dvorku, padejte, mám tajemství, mám překvapení.“ Zavelí nečekaně Justýna. Za zvědavými nosy přirazí dveře.

Ve ztichlém pokoji, kam zdáli prýští dětský vřískot a rány míčem, na omyvatelný ubrus odpočítá devět hromádek tmavofialových kuliček, porovnává nejen počet, ale i velikost, vyrovnává krtiny. Dveře rozevře, vystrčí hlavu.

„Buďte zticha, hulákáte jak na lesy, pojďte sem. Zavřít voči, nastavit ruce, čekat, až napočítám do tří. A jeden po druhym.“

Každému přidělí dávku. Milodar do mističek z dlaní u fortny milosrdných, raz, dva, tři. Oči rozevřou naráz.

Ozve se radostný řev, každé dítě si s pokladem zaleze na svoje místo. Justýna seřve a zpohlavkuje Banánka s Brambůrkem; dohadují se a perou kvůli velikosti duhových kuliček. Barvička zakopla, s pláčem posbírá poklad obalený hlínou. Justýna sousta oplachuje, zbavuje pískových zrnek. Bobulce sladké korálky oloupe a rozkrojí, jadýrka vyjme.

Slupky polkne Justýna.

V obřadní síni poskládám na stojan písmenka a hraniční data. Každé písmeno v sobě skrývá desetiletí, nacucalo se odžitými léty. Znervózním, jazyk si to šine k bráně, ani tady se nežinýruje. Je to tíživá odpovědnost. Před sedmi lety jsem přesmýkl slabiky muže, který zemřel při autonehodě. Na břehu řeky Styx dodnes marně dokazuje svou totožnost, aby ho, spresovaného plechem, převezli do podsvětí. Pomalu, jako v dětské písance, si polohlasem opakuju hlásky, slabiky, slova. Na počátku byl slabikář. Tady jejich jména ožívají s posledními pěti minutami slávy.

Padla.

Do štrafované nákupní tašky na kolečkách opatrně vložím igelitovou tašku s nápisem H & M. Nejprve ji přehnu, pohladím a přežehlím rukou. Zašustí. Hřejivá milost tohoto dne. Děkuju, paní Gito. Děkuju.

Ze dvou obřadů si odnáším po růži a orchideji.

Dožvýkají sladkou manu, která jen rozdráždí chuť. Úkoly si teď u stolu načmárají ti nejstarší, Burák s Krahulíkem. Cosi hledají v učebnicích, hádají se mezi sebou, nakonec zaútočí na Justýnu. Proč nemají televizi a proč nemají počítač a proč nemají mobil. Justýna, která zašívá a štupuje, aby ulevila proutěnému koši, se rozčílí, zásoba šití neubývá, nikdy, kouzelné hrnečku dost tady neplatí a ještě tolik hlasů kolem a tisíce otázek, nikdo kolovrátek otázek neumlčí. Bolí ji v krku a je malátná a čelo má horké, ale toho si všímat nesmí, toho si matky nevšímají.

„Já nemůžu vědět všechno, co po vás ve škole chtěj, na počítač nemám, na televizi nemám, na knížky nemám, tak si dojdi do knihovny, furt nějaký votázky, praskne mně z vás hlava.“

„Tam máme zákaz!“ Odsekne Burák.

„Kam?“

„Do knihovny.“

„No jo vlastně, tam máte zákaz.“

Justýna si odkašle a připomene si loňskou zimu, kdy zlobilo topení, spali v čepicích a palčácích. Posílala děti do knihovny na náměstí, ohřát se. Poradila jim, aby v čítárně seděly s knížkama v ruce. Příjemné, tekutě hřejivé teplo zalézalo pod kůži, pokaždé je uspalo. Klapalo to, dokud knihovnice nenašla v klíně desetiletého Brambůrka Kámasútru.

„Tak si doběhněte ke knížeti Krvepolskýmu vodnaproti. Ten má prej bichlí plný almary.“

„To jo, a z knížky na nás vyletí netopýr, U-U-Ustyno.“

Smějí se a napodobují vyplázlý ještěrčí jazyk, kyvadlovité kývání těla a neohrabané plácání rukama, istě, istě, U-U-Ustyno.

Sílím svým pošupovaným pokladem na kolečkách, můj energetický zdroj. Přežiju cestu tramvají přes řeku, přežiju cestu vlakem; jazyk stočený spí, končetiny vykonávají rozkazy poslušně a nesalutují. I když učňové, co se vracejí ze školní exkurze, vtipkují na můj účet, vole, vole, co to tady smrdí, asi tenhle prďoch, ten tady dost prdí. Hihňají se tomu přes dvě stanice, než přistoupí čtyři zmalované studentky. Mají džíny kolem boků proklatě nízko, tanga povytažená, v rýze nad zadkem vytetované ornamenty. Učňové na mě v cukuletu zapomenou. Proklouznu kolem nich. Nevnímán vystoupím i se svým drkotavým sladkým tajemstvím. Je těžké žít v tomhle těle a necítit zlo a žhnout, moje milá.

Justýna přebalí Bobulku. Převleče jí čisté manšestráčky, otře žínkou pusu, zdvihne ji, opře o svůj bok. Krahulík přebírá velení nad pěticí Rychlých šípů. Justýna vyráží směr mateřská školka. Vyzvedne tři zbylé varhánky. Sbalí rozežranou bačkůrku, doma se ji pokusí slepit. Ptačí oko mžiká ve dveřích.

„Zítra jdeme do divadla na pohádku, maminko, vaše děti ještě nezaplatily, jako jediné.“

„Šedesát korun já za každýho dát prostě nemůžu.“

„Těšily se.“

„Nemám na vyhazování.“

„No tak teda nic neuvidí?“

„No tak teda nic neuvidí!“

Broskvička se rozpláče, kluci ne; šeptají si tajná slova: hovno a prdel. Natěšení, až je poví Brambůrkovi; nechá je za to chvíli chytat v jedné bráně, jako siamská dvojčata.

„Doma ti předvedu hezčejší divadýlko.“ Rozčepýří Justýna holčičce černé vlasy.

Přes půl města si dávají závody. Justýna školku po přestěhování ze sídlištního bytu do barabizny na kraji města neměnila, kluci tu byli zvyklí. Závodí, protože je čeká odměna.

„Zavřít oči, nastavit ruku, ráz, dva, tři.“

Poslední tři porce nafialovělých bobulí.

Bylo tu, není tu.

Opouštím nádraží, dech se mi tají. Tajemství provláčím po křivolaké pěšince houštím. Bojím se, aby mi řeka poklad nevyškubla, je marnivá. U řeky sedí rybář. Zvedne oči. Jsou plné ryb.

Blížím se ke kraji městečka, prokolébám se kolem skládky. Až k bílému, podlouhlému, rozporcovanému domku, jednu porci obývá ona, zbytek je prázdný. Moje láska, jas mých dní, nebeská bytost, vedle níž se cítím svobodný, vedle níž zapomínám na zvoníka od Matky Boží, na kůži, do které je zabalená moje úzkost a moje duše.

Justýna sedí na dvorku. Sedí na zemi a cosi lepí. Kolem se rojí bosé hejno, boty seřazené na zápraží jak podle pravítka.

„Y den, pani U-U-Ustyno.“

Zakoktávám se, zalykám štěstím, projede mnou šíp žádostivosti, had se probudil, se sykotem se plazí ven.

„Dobrej. Tak jak bylo v Praze? Blaze?“

Děti se rozesmějí, já s nimi. Kluci se začnou rvát o míč. Hádají se, kdo dal gól. Justýna zaječí, roztrhne je, zakopne o pískový hrad, na kterém kutá Bobulka s Broskvičkou, holky se rozbrečí.

V trávě leží dětská bačkůrka. A nejlevnější lepidlo na papír.

„I-I-Im o eslepite.“

„Née?“

„I-I-Im e-eslepite ani en apír.“

„Fakt jo?“

„I-I-Inesu vam lepši.“

Kolébám se domů jako splašená kachna. Ledovou vodou musím zchladit obě zápěstí a čelo. Poslepu šátrám v šuplíku. Zamrazí mě po celém těle. Není tady! V komoře chemopren chybí. Ležel tady, ve druhé zásuvce shora. Hrabu se v šuplíku. Odhazuju šroubováky a kladivo, metám kolem šroubky a matičky a elektrické zásuvky a náhradní žárovky. Kriste, můj Pane, Ježíši milý, Ježíši matčin, dej, ať najdu tu tubu chemoprenu, maličkou tubičku, kapičku, ať můžu za svou paní. Prohrábnu pyramidu, železnou zásobu nejdražších past na zuby s bělicím účinkem, chrup si já hýčkám, jednou Justýnu políbím, jazyk vymáchaný v ústní vodě Odol, aby vystřelil ven a rychle se komíhal.

Teď z vysunutého, růžového okapu odkapávají spršky vyděšených, panických slin. Hicuju.

Těkám očima po obývacím pokoji, zachytávám se stolu v kuchyni, bílého dřezu. Před očima probleskne záchodová mísa. Přilepoval jsem včera večer odchlíplou tapetu na záchodě. Chemopren leží na vrcholku vyrovnaných smotků toaletního papíru. Přidřepnu na záchodovou mísu. Musím se vydýchat. A převléknout zpocenou košili.

Justýna mě posadí na dřevěnou zahradní lavici s oprýskanou barvou, Banánek s Brambůrkem ji našli na smetišti, já jí přišrouboval nohy. Celý šťastný lepím dětskou podrážku, přinášejí mi další věci, Justýna je ponouká. Je tu plno a útulno. Procesí maličkých přichází, přicházejí k svému svatému, který uzdravuje. Jsem lepič rozvolněných školních brašen, unavených penálů, bot, rozšklebených knížek, puklých misek, rozstřepených zrcadel, rozvrzaných židlí, jsem lepič rozpadajících se životů, rád bych slepil sám sebe, rozpadající se osud, poslední záchrana s trvanlivým lepidlem v ruce, roztáhnout prsty, napatlat na dlaň mazlavou směs, připlácnout ji Justýninou dlaní.

Justýna cosi složitě a tajnosnubně domlouvá, odhání zvědavou Broskvičku, dohaduje se s Burákem a Krahulíkem, a vy nám pomůžete, že jo.

A já jim pomůžu.

Justýna rozesadí nejmladší děti na lavici vedle mě. Knutítek chce sedět vedle Kaštánka, přesazují se a chechtají, starší děti sedí v tureckém sedu na zemi, Barvička tiskne na klíně Bobulku. Justýna s nejstaršími habány odehraje Červenou Karkulku. Sepraný červený šátek nakonec uváže Bobulce kolem krku. Potom si vymýšlí příběh, úmornou tragédii, já jsem strašlivý kníže Krvepolský, co zakleté princezně Justýně pije krev.

„Tady sedí a do dálky si hledí.“ Teatrálně máchá rukama. „Strašlivý kníže Krvepolský, co si tu slepuje hrad a zámek a nábytek a nářadíčko z vysušené kůže zlobivých dětí, které bez milosti – sežral!“

Děti ucuknou, nedutají. Nedutám ani já, strašlivý kníže Krvepolský, zírám na ni okouzlený, jak rád bych tu zakletou princeznu pohladil, jak já ji mám rád, na just a proti všem.

Drsný horor končí šťastně, Justýna vyzývá chrabré rytíře. Knutítek a Kaštánek se shánějí po meči, Justýna odbíhá do kuchyně.

„Krvepolský je vůči meči odolný. Krvepolského musíme, milé děti, zastřelit!“

Vrací se a zamíří na moje srdce žlutou pistolí.

„Banáááááááááán!“

Zařvou jednohlasně děti, ječí a zalykají se, jako by polykaly zahnutý meč, polykají naprázdno. Vyskočí a vztahují ruce k Justýně, která stojí na špičkách, ruku vytaženou k nebi. Míří k Pánu.

Žuchnu bokem na lavici, zastřelený. Chemopren mi vyteče na stehno, penál se přilepí. Odtrhnu ho i s kusem látky. Dírou mi prosvítá kůže. Smějí se. Smějeme se všichni. Směju se, i když to vypadá jako hýkání. Justýna rozdává půlky banánů, poslušněji předávají vyprázdněné slupky. Ona z nich nožem seřízne zbylé bílé maso. Roztřepené nitě si strčí do úst.

„Ať si to svý divadýlko strčí někam.“

„Do prdeleééé.“ Vypísknou Knutítek s Kaštánkem.

„My máme lepší tyjátr, viď, Broskvičko.“

Holčička horlivě přikyvuje a šťastně se zakucká.

Zešeřilo se. Chlad pozdního léta dobývá městečko. Od řeky táhne mlha. Justýna chystá večeři. Vaří chlebovou polévku. K mému údivu na každý průhledný plátek chleba k zasycení přiloží navrch ještě tenčí. Tenounký, tenoulinký plátek pravého salámu. Banány a salám v domácnosti, kde se šetří i se solí.

Ale to není moje starost.

Dolepím poslední odpadlé, rozklížené a oddělené části. Stvořím ztracenou jednotu. Osamělé střepy nejsou nic. Pomalu odcházím.

„U-U-Už asi p-pudu.“

Prodlužuju tu chvíli, marně ji natahuju, poslepoval bych cokoliv. Třeba padající listí z hrušky. Oblékl bych strom. Oblepil větve. Což mi připomene blížící se, neodvratné štěstí tohoto dne. Srdce se zatetelí, rozduní, přidám do kroku.

Justýna mě nevnímá. Její ruce se vznášejí nad devíti těly, která se střídají u stolu, těla piští a ječí. Okřikuje je a diriguje ten nesourodý orchestr, nemá ruce, má nehmotná křídla, labutí krky, křídla plachtí vzduchem, krky se natahují. Justýna propouští vzduch mezi prsty a já prstům závidím, že se jí mohou dotýkat. Justýna dýchá, závidím dětem, že mohou vdechovat její vzduch, jak rád bych přebíral vydýchaný vzduch. Z jejích úst.

Justýna ohřeje vodu. V plastové vaničce omyje čtyři nejmenší. Pevně je obejme ručníkem, políbí na čelo. Ostatní se pod dozorem Buráka a Krahulíka umyjí sami. Zdvihne čtyři závaží, začíná Bobulkou, u posledního ruce umdlévají, svoje tělo nebude mít sílu omýt. Justýna se rozkašle.

Můj anděl je den ode dne hubenější.

Justýna nechá Krahulíka a Buráka plkat na zápraží. Vypláchne vaničku. Umyje nádobí. Drobky ze stolu smete dlaní do mističky. Zamete podlahu. Přisedne si s krabičkou cigaret, s šitím a přeplněným proutěným košem k nejstarším synům. Zašívá skoby na kalhotách; čeká, až uvnitř došpitají a usnou. Potom rozsvítí malou lampičku na stole a jako v nějakém vetešnictví přebírá dnešní úrodu špinavého oblečení, některé kousky před denním světlem a zraky učitelek obstojí ještě zítra. Ty, které podstoupí proceduru s mýdlovými bublinkami, navrší do plastové vaničky.

Synátoři se proplíží kolem ní, v dlani ukradený smotek tabáku. Vyhoupnou se na horní palandy. Před klížícíma se očima mají zkrabacený obraz Justýny. Do ouška jehly navléká novou nit.

Stehny proťapkají mravenci. Napětí v každém nervu. Vůbec mi nevadí, že jazyk vystřelil. Klinká si do stran, olizuje záclonu. Měsíc zasvěcuje obrysy domu. Do skvrnitého měsíce vplouvá bílý tyl. Rozmlžená nevěsta. V měkké záři zahlédnu tvář anglické princezny v našlehaných svatebních šatech, s hvězdnatou korunkou ve vlasech. Vystřihl jsem si před lety její andělskou fotku ze starého časopisu a přelepil do sešitu nahotin, je už pěkně ošmudlaná. Vždycky cudně klopila oči. Jako je klopívám já. A to měla kotníky v pořádku. Nejspíš.

Kolem půlnoci si Justýna chodívá zakouřit. Jen pět šest šluků. Šetří. Opírá se o posprejovanou zeď, drbe se ve vlasech, vysílá kouřové signály a já si v nich horce čtu.

Bude půlnoc. Postavil jsem si na polici budíka s oble kovovýma ušima. Vteřinová ručička cape a cape. Silvestrovský bod se blíží… Teď!

Nic. Ještě dvakrát si dá ručička repete kolem dokola. Tajím dech. Přiškrcuju strach, co se mi zamotává do chlupů na hrudi. Co mi olizuje bradavky. Co když dneska ohýnek nezaplápolá. Co když dneska… Co když…

Zaplápolá.

Klika se pohnula. Tak pojď už, pojď, pojď, pojď, no tak. Pot mi raší na čele, orosí se špička nosu, trup se komíhá, přitakává Justýně, klika cvakla, dveře letí, hlavou se mi prožene učitelčin řezavý hlas. V těch nejméně vhodných chvílích. Bosá Justýna vyjde na zápraží. Podklouzne na bílé igelitové tašce s červenými písmeny H&M. Zasakruje si.

Rovnováhu udrží.

Z matčiných silonových punčoch jsem si vyrobil noční návleky. Nad koleny je podvážu tkaničkami od bot. Nejdřív si kotníky obalím, punčochy vycpu přežehlenými kapesníky. Je to pohodlnější než si složitě obmotávat mokvající ránu obvazy.

Na posteli a na podlaze jsou poházené hřbety výtisků milostné poezie. Rozevřené zobáčky típají do parket. Sklapávám je, pochytám písmena, která chtěla utéct. Vracím je mezerám na polici číslo čtyři, stejně vždycky končím u té jediné, kterou jsme předčítali s matkou, ta slova posílala Pánu Ježíši. Pošlu je i já, matka mi pomůže.

Dopadnu na matraci. Natáhnu se, kotníky podložím polštářem vycpaným husím peřím.

V pološeru si na stropě promítám film s Justýnou. Jak zavrávorá a rozčileně kopne do bílé tašky s červenými písmeny. Jak taškou zatřese, vyklouzne hádek, modrá látka. Jak si překvapením kecne na bobek. A jemně vlnivou látku přetáčí ze strany na stranu, mne mezi prsty, zamyšleně luští cenovku a pročítá složený vzkaz, jak pobíhá za rohem a cosi tam do ulice na neznámého volá. Nikdo se neozve.

Hruď zahýká štěstím, ucítím teplou slast, když si představím, jak se v kuchyňce svléká. A nahá obléká moje šaty, moje moje moje, jsem to já, kdo jí jemně přetahuje hebkou látku přes hlavu, hladí ji a jemně líbá na čelo a spánky, poddajně vlnivou modří obepíná paže, ňadra, břicho a klín, její klín mi ukáže půlnoc, teplá slast se vyřine, tentokrát se místa mezi nohama nemusím dotknout. Moje milá. Ty. Já.

Justýna si popraskaný střep zrcadla posunuje po oblinách svého těla, jako by procházela letištní kontrolou, hledala kovové předměty, čekala vzrušená na zapípání. Šaty jsou překrásné. Na stole uhladí papír popsaný propiskou a polohlasem – pokolikáté – potěžká slova.

Aby tě před zlým chránil

(takový už je svět)

dávám ti amulet

a nos jej bez přestání

Je proti chvílím krutým

zahání z duše hlad

a toho kdo má rád

uchrání před uřknutím

Snad z nebe na zem spadlo

to vzácné zaklínadlo

Ve světle létavic

do stříbra jsem vyryl

SINE AMORE NIHIL

bez lásky není nic²

Justýna zamyšleně brejlí na nakrojenou šišku salámu.

Usměje se.

Otázka dne zněla jednoduše. Jak tento den přežít.

Zásada číslo jedna: nepanikařit.

Justýna zaklapne jitřního bručouna, proplete se mezi spícími tělíčky, ohřeje si vodu. Z hrnce stoupá pára, zachytí se okenní tabulky, drápky se zachytává, slabá dostane závrať, rozpadne se v krůpěje. Justýna omyje své opálené tělo v plastové vaničce. Došlápne na zem, předkloní tělo, skloní hlavu. Stojí tu nahá, ňadra visí jako dva váčky zatěžkané zlatem, pramínky stékají a mizí v škvírách. Černé vlasy jí jako těžké šlahouny spadají z temene do vaničky. Nabere poslepu do plechového hrnečku vodu a vlasy proplachuje, důkladně, horkou vodou. Plastová vanička se plní šedým kalem.

Justýna dlaněmi vypudí vodu od kořínků vlasů k jejich koncům, koňský ohon zatočí a vyždíme. Prudce hlavu zakloní. Z konečků s výskotem odpadnou drobné kapky, pokropí zeď.

Justýna uvaří silný, po kolika týdnech voňavý čaj. Vylouhovaný sáček rozpustile odhodí do děravého zavařovacího hrnce na zápraží; slouží jako odpadkový koš. Na spáncích ji šimrají curúčky vody. Doprostřed stolu navrší devět podivných rohlíků, skrývají sladká tajemství. Do promaštěných sáčků včerejších svačin vloží tlusté krajíce chleba proložené řádnými špalíčky mastného salámu.

Děti budí jedno po druhém. Dotýká se kláves. Melodie něhy, tóny rozkoše. Nebuší do klaviatury, netřese s nimi jako jindy, nehuláká. Každé láskyplně obejme a políbí na čelo a horkou tvář. Každému do klína v rychlém sledu nahází ponožky, kalhoty, slipy nebo kalhotky, tričko, mikinu; cirkusové číslo vytrénovaného žongléra. Sektor palandy nesmějí opustit, dokud se neoblečou. Spí po dvou, a tak se nemotorně předklánějí, pošťuchují, narážejí do sebe rukama, přou se o ponožky. Jen Broskvička s Bobulkou mají místa dost. O největší matraci se v noci dělí s mámou.

Bobulku posadí Justýna na nočník a pak jí dá suchou plínu. Teplou tvářičku zlíbá, bez lásky není nic, Bobulko, bez lásky není nic.

První se hladově zakousne Knutítek. Blahem zahýká. V koutcích úst se mu hromadí čokoláda. Vyškrábne ji bříškem ukazováčku, prohlíží. Justýna mu prst nečekaně olízne, rozesměje se. Na sladké rohlíky se s brebentěním vrhnou ostatní děti.

Bylo tu, není tu.

Čas blaha. Jeden rok, tři měsíce, pět dní. Krčím se za záclonou. Víla vytančila z vrátek. Má umyté vlasy. Učesané. Schycené červenou gumičkou. Je krásná k neunesení. Zatajím myšlenky. Její stádečko ji sleduje jako uhranuté. Pohyby má vláčné, laskavé. Dotýká se prsty vlásků, jako by hrála neviditelnou paličkou na xylofon.

Projdu do kuchyně, kotníky nafouklé, třou se o sebe, jako by mi na ně někdo nalepil bicepsy zápasníka. Odstátou vodou zaliju tchynin jazyk. V kredenci zašmátrám, pokochám se numerem vkladní knížky, k vylisovaným bankovkám přiložím příbuzné tulačky, zmačkané dvě stovky. Heslo Justýna.

Takový pocukrovaný, takový svěží den. Justýno, paní má drahá.

Pět postaviček se odtrhne a putuje k budově základní školy už bez doprovodné stráže.

„A nedejte se,“ hvízdne za nimi Justýna.

„No jo,“ zabrblá Burák. S Krahulíkem odvedou Barvičku a pak Banánka s Brambůrkem do kovových klecí šaten. Brambůrek ukáže na drobného blonďáčka s andělskou tvářičkou.

„To je von, to je ten, co mi v jídelně už dvakrát podrazil nohy, že sem debil, dyž nemám mobil.“

„Tenhle ciferník?“

„Jo.“

Kluk je zaražený, cítí pohledy kamarádů, nesmí ztratit tvář, odvahu ztrácí. Naštěstí Krahulík s Burákem mají naspěch.

„Hele, vole, tak to bylo naposled, příště ti dáme rovnou do držky. A pamatuj si, kdo má mobil, ten je debil, je to jasný. My na mobily serem, protože je má kdejakej buzerant a my nejsme žádný kuřbuřti.“

Kluk překotně přitakává. Krahulík mizí. S Burákem se zalígrujou na záchodě, otevřou okno a vyčadí lacinou cigaretu, dýmku míru.

Zvoní.

Justýna odšlape čtyři ulice. Bobulku marně pohání, a tak ji větší kus cesty poponáší. Své varhánky sesadí na oranžovou lavici. Pod obrázky zvířátek, která jim patří. Zouvá poděděné boty, převléká tepláčky.

Broskvička má bačkůrky nově slepené, hořce páchnou lepidlem, pyšně je předvádí ptačí tváři. Ta vyčkává, aby trojici převedla do sousedního oddělení, než s ostatními dětmi odejde do divadla. Ptačí tvář se pousměje, přesto vzdychne, nasměruje ukazováček.

„Nezlobte se, maminko, ale musíte si to uhlídat, i mně je to nepříjemné.“

Čtyřletý Knutítek provinile zírá do tlamy čerstvě vylíhnutého žraloka.

„Odpoledne to doma zalepíme.“ Justýna Knutítka přivine, umlčí tou spontánní něhou učitelčin vyčítavý kolovrátek.

„Řeknem strašlivýmu knížeti?“

„Přesně tak. Řeknem strašlivýmu knížeti.“ Justýna ho cvrkne do ucha.

„A nohy od země neodlepuj. Dneska budeš mistr světa v krasobruslení.“

„V hokeji!“

„V hokeji. Mistr světa amoleta.“

Než svůj domek s verandou a zpustlou zahradou opustím, převážu si kotníky. Nafukující se zkažené maso obepnuto, kůže na buben napnuta, jen do ní zabušit paličkami. V náhlém hnutí mysli prohledám matčinu lékárničku, antibiotikum k ošetření kůže. Nezáleželo mi na tom, po její smrti už ne, přál jsem si, aby se nakazil zbytek těla a já už nemusel nic, jen se rozpadnout a někde zalezlý dodýchat. Odumíral jsem, duševní sebevražda, samoupálení. To paní Justýna mě vrátila do života, když se přistěhovala naproti. Mast je prošlá. Zítra se dobelhám ke své lékařce. Začnu se léčit, důkladně. Kvůli paní spanilé odnaproti, kvůli ní.

Ze stromů na břehu vítr uvolní zbylé nažloutlé listy. Dopadnou na hladinu řeky neslyšně, spěchají k městu. Opilí svobodou skáčou do vírů, točí se. Nevědí, že se nevrátí. Vlak mi odjíždí v půl deváté. Pětice sígrů na nádraží už zase hulí, ouchcapkové se frajersky rozvalují na zábradlí, vítají mě.

kriple, kriple,

kup si nový rifle

Přejdu na druhou stranu peronu, schovám se za zrezivělou pumpu. Držadlem zapumpuju. Studna je prázdná, pumpa zakvílí.

kriple…

Studna je prázdná, voda chybí. Následuju své nohy, vydávají se nečekaným směrem, zastaví se před prvním mladíkem. Grázlové ztichnou, zpozorní. Zblízka vypadají mile. Sám sebe překvapím.

m-magore, magore,

jdi se ysrat na pole

Pětkrát bych to měl zopakovat, oharkům. Přilétne rozžhavené oko, které se mi odrazí od pravé tváře. Cigaretu klukovi vyrvu z ruky, zdusím botou, spolehlivou kolébavou lodí. Rozutečou se. Jako by mě píchli krátce špendlíkem.

Vlak vjíždí do jejich hurónského smíchu.

V rámu okna stromy a slizká stopa řeky. V rámu okna vidím její tvář. Cítím její tělo vedle svého. Před rokem tu seděla. Hledala tátu, kterého nikdy neviděla. Na úřadech dohledávala poslední adresu. Nevěří, že je mrtvý.

Dnes jako tehdy. Sedíme vedle sebe v kupé. Dnes jako tehdy. Dotýkáme se stehny. Nevyzná se ve velkém městě, nevyzná se tu. Drží se mého lokte. Loket míří do břicha. Projede mnou milostný šíp a vlhnou mi oči. Jsem šťastný. Justýna drží papírek, písmena na něm chtějí k řece. U řeky stojí velký dům, v něm bydlíval ten muž. Justýna přesto doufá. Vchodové dveře jsou otevřené, vystoupáme vzhůru. Zazvoníme u stejného čísla, které máme napsané na lístku. Ach, jak je krásná. A voňavá. A nervózní. Znovu si učísne vlasy a olízne rty. Nemaluje se, nikdy, a jak je krásná. A napjatá. Jsme spolu. Je advent. Zvoníme. Prst s okousaným nehtem drží na zvonku dlouho. Pak krátce zabubnuje.

Dívám se z okna vlaku. Široké silnice a činžovní domy. Spleť kolejí před nádražím houstne. Všude její tvář. Na každém billboardu.

Justýna vejde do hypermarketu. Bobulku posadí do pojízdného košíku. Bobulka si lehne, vykukuje zpoza kovových mříží. Projíždějí uličkami rychle. Justýna točí rozpustile košíkem, dítě v drátěném kolotoči výská. Justýna se sehne a políbí vyšpulené rty v mřížce, přetížené regály míjejí, mají svoje tajemství, svoje bohatství, míjejí mohutného muže v obleku: sklání se nad etiketou šampaňského, dlouze vybírá.

Bochník chleba, kvádr krystalového cukru, krabice mléka, šest vajíček, meruňková marmeláda. Justýna ženě za pokladnou vysází do kruhu hrst kovových mincí, potlačí chuť zakousnout se do každé z nich a ověřit jejich pravost.

Šťastně se přes rameno zakření.

Harold ví, že ten úsměv patří jemu.

Vlak vjíždí do bzučícího velkoměsta. Její tvář v rámu okna se rozpadá. Sedím v prvním kupé, na kraji, hlídám si kliku u dveří. Haranti už v tuhle dobu nejezdí, dřepí ve školních lavicích, ale jeden nikdy neví. U okýnka někdo funivě dospává, zachumlaný v zavěšeném baloňáku. Hlava proklouzla do límce, vidím jen nohy v tmavomodrých kalhotách, nohy pěkně tvarované, černé semišové boty do špičky. Plíživý podzim barví plátno v rámu okna do útěšlivých odstínů, do medové barvy Justýniných vlasů. Med lesních včel. Potlačím chuť vytrčit ruku z okna a prsty prohrábnout koruny stromů, ze kterých by popadaly hrsti listí. Justýna leží na střeše vlaku, do zad ji bodá teplo babího léta, Justýna svými hustými rozpuštěnými vlasy, které přepadávají ve vlnivých pramenech přes obě strany vagonu, barví a proměňuje okolní krajinu; vykoupat se tak nahý v jejích voňavých pramenech a přičichnout. Řeka podél vlaku spěchá a doráží, ráda by olízla koneček vlasů, ráda by se propojila v jeden tok. Vystrčit tak ruku z okna a pocákat řeku, ať zvíře nedolejzá.

Vlak kníkavě brzdí. Žlutý baloňák v koutě se vzdouvá, tušené zvíře pod látkou se rozpohybuje.

Harold na stůl postaví lahev šampaňského, pyramidu loupáků, vepřové řízky, sáček s jablky, sáček s pomeranči, deset tabulek čokolády.

„Něco jste si, mladá paní, zapomněla –“

Bobulka na dvorku přesýpá přes cedník písek. Dřívky vyrývá obrazce do hlíny a míchá vodu v kelímcích od jogurtu a pískem naplňuje modrou krabičku krému Nivea.

„Buď hodná, Bobulko, něco mi uvař, nejdřív musíš mouku pořádně prosít, jo.“

Justýna opatrně přivře dveře, ve škvíře Bobulčino tělíčko jako v kleštích.

Ta ženská v háčkované čepici, co se tak na mně včera přimhouřenýma očima popásala, sedí v tramvaji zas. Možná z ní ani nevystupuje, bydlí v ní. Bezdomovkyně není, nesmrdí. A zas mě hypnotizuje, hypnotizuje mě pohledem, přitom se odtahuje. Očima si mě přitahuje, tělem odstrkuje. Dneska ti žádný divadýlko nepředvedu, děvenko, trhni si svojí nohou.

„Už tam zas jedna vod božího rána vočumuje, hejbni kostrou.“ Zcitronovatělá figurína Muklovka mě voskovou dlaní pleskne přes tvář. Jednou jí ten štulec vrátím. Teď se usměju a ukloním, aby nepoznala, co si myslím. Tuhle práci potřebuju.

Dívka je krásná, oči má opuchle zarudlé, obličej mramorově flekatý. Jak podzimní listí.

„Dobrý den. Přinesla jsem ty slíbené boty. Pro babičku.“

„I-I-istě, istě, pani.“

„Pro… paní Lauschmannovou.“

„I-I-istě, istě, pani, ja vim. A ne-e-ebrečte.“

„A tohle je pro vás, na kafe, že se tak hezky staráte. Říkala máma.“

Do zpocené dlaně mi vmáčkne dvě stovky. Nebráním se. Druhou ruku mi stiskne. Vyvedu ji ze dveří a neodolám: pohladím štkající oblé rameno. Sjedu až k obnaženému lokti. Neucukne.

„I-I-istě, istě, pani.“

„Slečna.“

Z truhličky tuhého papíru se vyloupnou modré italské lodičky na štíhlém podpatku, zabalené v jemném papíru. Velikost 39. Velikost Justýnina chodidla.

Zásah.

Naproti Haroldovi stojí bosá Justýna. Štíhlá, s docela úzkými boky, víla v bledě modrém, látka dokonale střižených šatů obepíná pevné tělo, které už tolikrát rodilo, bradavky se marně prodírají na světlo; dočkají se. Vlasy jemné a elektrizující, sepnuté černou gumičkou, oči rozšířené, ústa pootevřená. Justýna vlasy uvolní, zatřese hlavou, ve vlasech je síla řek. Bosýma nohama si stoupne na Haroldovy vyleštěné polobotky, na ten vratký podstavec. Opře se mu rukama o hruď, špitne magické SINE AMORE NIHIL a líbne ho na pleš. Dvakrát ďobne jako ptáček, okusí jemné vrásky mužových rtů. Ozobe jemnou něhou jeho víčka, čelo, tváře, špičku nosu, ušní lalůčky. Vrátí se k výchozímu bodu, povysune jazyk a nezadržitelná smršť smete definitivně hadí pár, proplétají se a padají do nevědomí.

Justýna Harolda políbila. Justýna Harolda hladila. Justýna Haroldovi špitala tichá slůvka.

On to nečeká, vyděsí se. Leká se podoby oněch doteků a zvuku nových slov, rozhlíží se, couvá před něhou, rozhodne se, víckrát už nepřijde. Tohle nemá zapotřebí, tohle nemusí snášet, seznam čekatelek je dlouhý, je z čeho vybírat, je kde ochutnávat ten vzrušivý svět těsně před pádem, sesuv ke dnu, svět, který se ho netýká, kde je ale tak vzrušivé ochutnávat bezmoc i bezbřehý vděk závislých. Našlapuje opatrně, vyčkává pokaždé, neví, kam až může zajít. Dovolí mu všechno. Vždycky.

Když k němu přijdou poprvé, nechává je ve své kanceláři. Čekají dlouho. Čekávají v místnosti, kde chybí židle. Nechá je unaveně přešlapovat a pak vejde a je naoko rozmrzelý, že si ani sednout nemohly a co je tohle za pořádek. A pak obřadně přinese židli z ve­dlejší místnosti a omlouvá se. A osobně uvaří kávu nebo čaj. Nachystá lopatu a ony na ni dychtivě sednou. Má je na lopatě všechny.

O tomhle Justýna nemá ani potuchy. Jen intuitivně vnímá zvířený prach, který bez vysvětlení dosedá na její tělo.

Nastává velký den paní Lauschmannové, mé štědré přítelkyně. Je v pořadí třetí. Zdatní zřízenci soukromé pohřební služby FREUDE A SPOL. kmitají, dvakrát sesouvám z písmenek cizí jména, smažáky, třetí bude má rozmilá, blízká, chápavá. Ano, dnešek prosvícený babím létem je dnem Gity Lauschmannové. Zaslouží si Missu solemnis v uzavřeném kruhu, v soukromí, přestože v úterky provětrávám Mozartovy kazety, Così fan tutte. Jenomže Lauschmannová není jako všechny. Lauschmannová je jiná. Je ke mně přívětivá a štědrá i po smrti.

Tělo v černém igelitovém pytli už je nasoukané v dřevěné lodi. Než dosedne na exlou košili poklop a loď se změní v ponorku, položím na hruď bílou igelitovou tašku s červeným nápisem H&M: uvnitř pečlivě složené modré šaty, kytičkovaný stan mé obézní matky. A papírovou šachtli s ošmajdanými zdravotními polobotkami; zlostná muklovka Muchová dnes bude muset z práce odťapat v plstěných pantoflích. Zatímco matka i Lauschmannová natáhly bačkory.

Ano, jsem cynický.

Jinak bych ve svém těle nepřežil.

Justýna zamyšleně převléká Bobulku. Justýna převléká Bobulku a nevnímá ji. Marně pátrá, kde udělala chybu. Proč beze slova odešel, sotva si dopnul kalhoty. Proč ten závan mrazivého chladu. Bez lásky není nic, to jí přece napsal. A co je psáno, to je dáno. Svléká kouzelné šaty, modř pečlivě složí. Stojí nahá před umělohmotnou vaničkou, ne, nesmyje ho ze sebe, bude s ní, nechá ho na břiše a stehnech zaschnout. Bez lásky není nic.

„Pán,“ stéká čokoládová kapka Bobulce po bradičce.

„Ano, můj pán,“ slízne černou slzu Justýna.

O pauzách rád špacíruju mezi hroby. Je krásně, ukusuju chleba s máslem, konvicí s vodou pohupuju v ruce, střídavě zalévám. S obdélníky rozměrů lůžka se mazlí otupělé slunce. Většina je zabetonovaných, což je nelidské. Ve třetí řadě je hrob, o který se starám léta, o který se staral i táta, hrob s nápisem Li-Tu, Artist (1899–1944), vymyká se, vymyká se tím jménem, vymyká se podivínstvím, vymyká se, jako se vymykám já. S tátou jsme vymýšleli osud člověka jménem Li-Tu, co asi dělal v tomto městě, kudy chodil, kde žil, co dělal, s kým se přátelil, proč má tak měšťácký hrob. Otec zjistil, že byl varietním umělcem, oblíbeným mezi německy mluvícím pražským obyvatelstvem, a dovlekl k němu anděla bez hlavy ze zrušeného hrobu. Já si chtěl anděla loni v batohu odnést domů na zahradu nebo ho věnovat své paní, ale neunesl jsem ho, těžkl každým krokem. Daroval jsem ho tak podruhé neznámému Číňanovi, musí mít radost, když byl ten artist.

Zabrané obdélníky pokropím, jsou to moje zahrádky, mrtví zespoda přičuchnou nejen k fialkám. Zasel jsem sebe sama. Tráva a květiny, které vyrostly z této zeminy, jsou součástí mého těla, já jsem přihnojoval, sémě vzkvétá. I moji matku kdysi otec obdělal a vykvetl jsem já, její tělo se stalo průchozí branou. Vyšel jsem z ní já, já byl tajně vyslán z jiných světů do tohoto pozemského. A teprve dneska vím proč.

Jsem tu šťastný, protože vidím, že každý prochází životem a rozpráví se smrtí, rozpráví s ní i ti, kteří dělají, že není. Ale je to radost, že existuje, protože ona každého nechá vymáchat v lidském světě a pak ho zachrání a přivine k sobě a postará se o něj. A tak si tu chodím s vědomím laskavého konce a tohle vědomí je slastné a radostné a pak je i celý ten kříž s mým tělem snesitelný, protože jediný, kdo nám kříž odejme, bude smrt, a tak se s ní přátelím a starám se o těla, aby se duše osvobodily. Těžko spatřit, co leží pod zemí: prostory vody a smrti.

Při svých procházkách nebývám bohužel sám.

Dvě Zachovalé paní, které se bojí riskovat a vejít do života, i když mají tělesnou schránku v pořádku, se zuby nehty drží mrtvých, jejichž jména přejaly, chodí sem po léta každý den odpoledne, aby pomlouvaly hroby ostatních a cídily ty svoje, aby si zavzdychaly a zavzpomínaly na své muže, které zaživa dusily a odtahovaly se od nich. Tváří se, jako by se jich smrt netýkala. A přitom o ní pořád mluví.

„Vidělas jejich hrob? Dyť voni mu tam ani pořádnej věnec nedaj. A hrob ani nezametou. Vona je líná dát tam i svíčku. Dyť je to pro ostudu. Ale Jaruna byla vždycky taková šmudla. Mimoto se mi z hrobu neustále ztrácej květiny. Z týhle vázy.“

Řekne ta menší, nahlas, abych ji nepřeslechl. A odstřihne z role průhledného igelitu kolečko. Kolečko se krabatí, tak ho vyhladí a podá druhé ženě.

„Lidi kradou jako straky.“

Řekne ta větší s velkými prsy, klekne opatrně na okraj, natáhne se a kolečko položí doprostřed černě vyleštěné desky. Natahuje ruku, jako by se bála, že přepadne do černé studny a omočí si lem sukně. Ručkuje zpátky, stoupne si, poodstoupí a kontroluje, zda je opravdu uprostřed. Menší žena kroutí hlavou. Není.

Znovu klekne a natáhne pravou ruku. Levou nohu protáhne do vzduchu, udržuje rovnováhu, prsy se ztěžkle otřou o desku. Menší žena zaklekne naproti a kolečko přisune. Hrají podivnou stolní hru. A pak na desku, v které se jejich těla odrážejí jako v černém zrcadle, jako v desce klavírního křídla, postaví obří květináč s máslově žlutými chryzantémami. Lodka pluje na černém jezeře. Ženy drží stráž na obou březích.

Chodívám tu v prolukách času a toužím být sám. Protože jsem sám sebou a nikdo mi nepřipomíná, jak vypadám. Protože to je můj polibek s nekonečnem. Protože můžu snít o Justýně. Jsem člověkem. Ve všední dny se dotýkám zeleně a květů, rozbujelých dokladů mé plodivé síly na osiřelých hrobech. Ve sváteční dny, kdy tu jsou davy, protrhávám plevel i na hrobech zaopatřených: příbuzní mě pak u pana šéfa chválí, myslí si, že je to nadstandardní služba, zdarma, dodatkový bonus.

„Seš vůl, zadarmo ani kuře nehrabe.“

Řekne mi pobavený Josífek Freude.

Dokoušu sousto a vracím se. Abych připravil vzácný humus pro vyměřený záhonek. Už můj táta tu zamlada pracoval. Ale nebyl příliš chytrý, v záhoncích orámovaných mramorem mu začaly rašit mrkve a zelenat brambory. Jednou si k otci přiklekl chlápek, co tu zametal cestičky a uklízel, propuštěný kriminálník. Byl divný, do štěrku vyrýval cosi botou, otec ho nechával škubat plevel. Zasadili mrkev a brambory. Pro sebe. A pro mrtvé asfodel. Žlutou bylinu, kterou sázeli Řekové na hroby. Hlízy pojídali nebožtíci. Tehdejší šéf zjistil, že si povídají a že jim nikdo nerozumí. Táta měl nahlásit každou větu, kterou bývalý vězeň vysloví.

„Neříká nic,“ nahlásil táta.

„Jak nic?“

„No nic. Jen vyhazuje z váz zvadlý kytky, slizkou vodu vylije a do váz napumpuje čerstvou. Prý váza s čirou vodou a bez kytek je nejhezčí. A někdy si něco maluje do prachu na deskách hrobů, jako na tabuli.“

„A co si tam maluje?“

„No… ornamenty a čísla.“

„Čísla?“

Mrkve začaly rašit a brambory se zazelenaly.

Otec nebyl moc chytrý.

Přeřadili ho. A jeho kamaráda taky. Nesměl našlapovat nad královstvím mrtvých. Nadřízení rozhodli, že hřbitov je strategický bod, počty zemřelých státním tajemstvím a někdo by tajemství mohl vynést nepříteli jako důležitou informaci. V komunismu se neumírá.

V komunismu se jen radostně žije.

Justýna prázdnou lahví od červeného vína naklepává plátek kuřecího řízku a solí ho slzami. Škytne a v prstech rozemne a rozdrobí půlku starého rohlíku. Hladké mouky nabere na špičku nože a uplácne do mokrého masa. Rozkvedlá slizkou hmotu vajíčka se stopečkou mléka, vykoupe v bahenní koupeli plátek masa a připlácne na něj strouhankové drobky. Z vajíčka bude polévka k večeři.

Krmí Bobulku a rozpláče se. Mluví na Bobulku mezi vzlyky, mudruje, to je proto, že mám tolik dětí, toho on se bojí, ale nedá se nic dělat, děti jsou přece taky láska, ty seš taky láska. Bobulka po maminčině vzoru zkrabatí obličej. Pláčou obě.

Každá z lásky k někomu jinému.

Smuteční obřad mojí sudičky Lauschmannové se blíží. Šlápnu magneťáku na plyn. Muklová nezaklepe, vrazí do místnosti, její kostnatý prst zprudka utne tóny.

„Šéf vzkazuje, ať sebou hodíš.“

„K-kam? P-proč?“

„Ukázat famíliji tělo ve futrále.“

„Ke-kery tělo?“

„Který asi, tý Lauschmannový, lemple.“

Muklovka za sebou práskne dveřmi. Šlápla na krk mně. Tělo se zakymácí, jazyk roztančí ve vzduchu, cítím kapičky potu na nose, vyrůstají jako průsvitné bradavice. Svírám prsty v pěst, zase je uvolňuju, lokty sviští vzduchem. Z nákupní tašky na kolečkách rychle vysypu lodičky, obmotám je bundou a pracovním pláštěm, zasunu zpátky na dno tašky a navrším na ně nepopsané papíry, gumové rukavice, spresuju ručníky z obou záchodů. Nedám, nedám, nedám.

Bráním živoucí lásku, bráním Justýnu. Nic ji nesmí ohrozit. Je to past. A já, rytíř v chrabré zbroji, se léčce vyhnu; nabrousím si jazyk.

V plastové vaničce pere Justýna pleny, dětská trička a povlečení ze tří postelí. Zašedlá prostěradla přehodí přes motouz natažený mezi pokřivenými větvemi hrušky a skobou ve zdi. V plastové vaničce vymění vodu, umyje nádobí, vodu si ohřívá na vařiči ve smaltovaných hrnečcích. Vytře podlahu, lino je potrhané, v trhlinách se pročerňují obrazce, ve kterých se zachytávají drobky, písek, úzkost, prach, strouhanka, mouka, strach. Pokusí se přerovnat oblečení pro deset lidí, nacpané do jedné skříně, je to marná snaha, ponožky samy vyskakují, komínky svetříků se opile kácejí. Přecpanou skříň prudce přirazí a rozpláče se ještě víc. Mokrým hadrem přetře stůl, masíruje kluzkou plochu nesmyslně dlouho, chce se vedřít kamsi hluboko, ne, zvládne to, začne zhluboka dýchat, musí to zvládnout, musí potlačit nutkání lézt po zdi a drhnout čelem omítku.

Je čas.

„I-I-istě, i-istě, pani. U-upřimnou a hlubokou soustrast.“

Dcera a obě vnučky paní Lauschmannové mají narůžovělé tváře, smutkem prokvetlé obličeje. Dokud plavou v emocích, dokud vzlykají, dokud se k vládě neprodere chladný rozum, dokud jim nebude našeptávat ratio, mám naději. Rychleji popadnu za pačesy, drmolím.

„I-I-istě, i-istě, pani.“

„Rády bychom maminku ještě viděly… naposledy… rozloučily se s ní… jak vypadá v té své oblíbené barvě… modré barvě… víte, my…“

„I-I-istě, i-istě, pani, rozumim, je mi to moc moc lito, mam od nadřizenych přisny zakaz rozepinat penal… tedy rakev… ja bych rad… ale tělo už je… v r-rozkladu… to je tim teplym počasim… poslední dobou hrozi… infekčni choroby… e-epidemie… byla moc statečna a ně-něžna…“

„Prosím?“

„I-I-istě… i-istě, ta pani musela byt statečna žena… podle… p-po­dle rysu v obličeji… m-mužu vas ujistit, že vypadala jako e-egyptska kralovna… jako p-polychromovana busta princezny N-Neferti-ti… jen ta v-vysoka koruna ji chyběla… vypada jako o-oplodněna vila v b-bleděmodrém…“

„Co prosím!?“

„J-jee mi to m-moc a moc lito… u-upřimnou soustrast… pani.“

„Vy jste ji oblékl a –“

„I-I-istě… ja…“

„Jste moc hodný.“

„I-istě, i-istě, pani… j-ja ji mam rád… m-my jsme p-profesionalove a taky… taky si to zasloužila… j-je mi to moc a moc a moc l-lito…“

Štkající rameno mi do dlaně, než mi s ní zapumpuje, vloží tisícovku.

Zamknu za nimi dveře. Mám pocit, že vyzvracím plíce. Tolik slov. Moře slov. Čekám, ani se nehnu. Čekám po celou dobu, než rakev uloží, než zabubnují a naprší první hroudy zaschlé hlíny, než se rozejdou. Sleduju je za žebrovím žaluzie. Smečka pozůstalých v černém má vodorovně rozstříhaná těla. Dav se drobí, řídne, staví se do fronty. Jeden po druhém potřesou trojici pozůstalých žen rukou, pomalu odcházejí. Ženy se o něčem po skončení obřadu dychtivě dohadují. Jedna z vnuček se chce vrátit, druhá kroutí rezolutně hlavou, matku odvádějí k obrubníku, kde jim do červeného automobilu japonské značky pomáhá vysoký muž.

Má láska je zachráněna.

S Bobulkou na klíně čeká Justýna v přeplněné, dusné čekárně. Slzy vyschly, sedí otupěle. Pláč unavil její tělo. Všichni čekají na milost. Někteří milost zneužívají. A jednou zneužitá milost se zády obrátí ke všem zbývajícím, bez rozdílu.

V moderní budově z kovu a skla, v budově s rozlehlými chodbami zbyl na čekárnu prostor do písmena L, je to vlastně průchozí chodbička, kam se vejde málo židlí. Na korkovou nástěnku je připíchnuta čtvrtka s nápisem „Přednostní právo sedět mají matky s malými dětmi“. Kdosi propiskou a roztřeseným písmem připsal „A důchodci“. A obyčejnou tužkou a písmem oblým „A těhotné“. A v rohu sotva čitelně tiskacím písmem „Rád postojím. Zdraví zdravý mladý muž“.

Lidé se opírají zády o zeď nebo sedí na bobku, polohlasem mrmlají. Zášť k těm cizím odvedle. Zvednou se pokaždé všichni, jakmile se otevřou dveře s propouštěným prosebníkem. Z kanceláří přelétávají sem a tam mouchy, shonem natrvalené úřednice, bzučící kmitavá výčitka povalečům v koutě. Mouchy navlečené do uniforem halenek a sukní a kostýmků, které nakupují na tržišti u Vietnamců, jimž pak vystavují pokuty za nepoctivou živnost. Norma slušného oblečení, norma slušného života. Od klientů se odtahují. Za úsměvy skrývají snahu vyhnout se komplikacím, snahu rychle oštemplovat případy, vyřízeno a horká káva. Skrývají za nimi strach. Aby nepřepadly z paluby pro první třídu do podpalubí; nechtějí se utopit, nechtějí se od těch neúspěšných v čekárně nakazit, s jejich světem nemají nic společného, nemají nic společného s tvory evakuovanými ze společnosti. Odtahují se i od Justýny. Justýnino tělo přiláká rozptýlenou úzkost. Je dvojnásobným nebezpečím, k ní padají semínka strachu rozsévaná od narození a dopadnou na pečlivě zoranou půdu.

I hejno much se vzrušeně rozvlní a rozbzučí pokaždé, když chodbou produpe jejich elegantní nadřízený, náměstek pro sociální záležitosti JUDr. Harold Novák.

Napustím horkou vodu do umyvadla, musím se omýt. Pot mi tryskal ze všech pórů, páchnoucí trsy chlupů v podpaždí namydlím. Pot přischl v podobě žmolků, v podobě žlutavé hlíny, kterou zasypávali rakev. Vydrhnu se a rychle pryč. Chystám se zamknout, když kolem mě v drahém obleku a se zbrusu novým zlatým řetězem na opáleném krku prolétne majitel firmy, pan Josífek Freude.

„Tak co, Quasimodo, jak ti hoří krematorium? Všechno v cajku?“

Pokloním se, protože to má rád. To mi vštěpovala matka, když mi tohle zaměstnání sehnala, budeš se mu klanět a máš do důchodu vystaráno. Jméno mojí matky bylo sedmatřicáté v pořadí, sedmatřicáté mezi těmi, jejichž písmena nacucaná desetiletími života jsem pečlivě sunul do rýžek. Můj oblíbený scrabble.

Dnes jich mám za sebou stovky.

„I-I-istě, istě, pane. Všechno v c-cajku.“

„Super.“

Mobil zabublá odrhovačku. Mávne, neví o mně, řítí se dál a hlasitě křičí do vzduchu. Ani na setinu vteřiny ho nenapadne, že si jednou poskládám i jeho písmena. V kapitalismu se neumírá, říká Josífek Freude.

V kapitalismu se jen radostně žije.

„Ten dluh na nájmu v ubytovně jsem přece splatila.“ Omluvně se zajíkne Justýna.

Obě sociální pracovnice, paní Bohdalová a paní Milerádová, okupují masivní stoly jako nedobytné tvrze. Justýna sedí před nimi, Bobulku na klíně, sedí na slovním tenisovém klání, kde jí tenisové míčky mrskají přímo do úst, aby co nejrychleji zmlkla, případně se udávila.

„Poptali jsme se ve škole, maminko, zda vaše děti mají nějaké neomluvené hodiny. A mají. A hodně.“

„Ale proto nám snad ještě… S tímhle váš šéf nikdy souhlasit nebude. Na to snad nemáte ani právo.“

„Myslíte?“

Sociální pracovnice Bohdalová se pobaveně zvedne. Opatrně zaťuká na obrubeň polstrovaných dveří. Dveře se rozletí, Justýna v dálce tuší Haroldova ústa, která po ránu zlíbala, a hruď, kterou objímala, zdá se jí, že kolem tohoto muže, který ji obalil bleděmodrou láskou, se rozlévá svatozář a vylévá se z rámu dveří.

„Máme tady problém, pane doktore.“

„Ano?“

„Tady paní má devět dětí, neplatila po smrti manžela nájem v obecním bytě, takže exekutor jí odebíral část dávek, rodině jsme zajistili ubytovnu pro neplatiče a teď –“

Justýna se neudrží, slova jsou pravdivá, ale ten tón.

„Nájem za obecní byt jsem doplatila. A v té vaší ubytovně platím o dva tisíce měsíčně víc, než jsem platila dřív, a to bydlím s devíti dětmi natěsnaná do místnosti dvakrát čtyři metry s kuchyní a…“

„Nepřerušujte mě prosím a chovejte se u nás laskavě slušně. – Nemůžete se obrátit na příbuzné? Nepomohl by vám někdo z nich? Měla jste si něco našetřit.“

„Mámu jsem viděla dvakrát v životě. Jako mého otce uvedla muže z velkého města. Byl už hodně starý. Nemůžu za to, že manžel onemocněl.“

„Já vím. To je mi líto. Ale je to nerozum, mít tolik dětí. Problematická rodina a s takovým…“

„Vždycky pro vás budu problematická rodina. Ať udělám cokoliv.“

„To není pravda, děvenko. Teď jste vůči mně hodně nespravedlivá.“

„Jsou to moje děti!“

„Když jste chtěla hodně dětí, mohla jste nějaké adoptovat.“

„Adoptivní děti… to pak nikdy není, jak to má být.“

„Ale můžete je kdykoliv vrátit.“

Justýna se naklání, chce vidět do dveří. Harold ze své kanceláře nevyleze, zalezl jako vystrašený brouk.

„V čem je teda problém?“

„Poptali jsme se ve škole, jestli mají ty děti nějaké neomluvené hodiny. A mají.“

Promluví druhá tenistka, potěžká raketu obalenou sladkým medem, slova odkapávají směrem k polstrovaným dveřím.

„No a my musíme myslet hlavně na děti a donutit tady maminku, aby se o ně řádně postarala. A tak navrhujeme podle nového zákona varovnou sankci. Sociální dávky jsou vázané na to, že rodiče posílají děti do škol.“

„Pozastavíme přísun sociálních dávek.“

„Já… já se snažím… dostát pravidelně všem povinnostem… je to jako být zapřažená do vozu… a táhnout těžký náklad.“

„Jen do doby, dokud se situace v rodině nezlepší. Je to jen pro vaše dobro.“

Harold neříká nic, dává si načas. Justýna mlčí, oči se jí zalévají nevěřícnými slzami, za což se nenávidí. Bobulka se vrtí, natahuje se po plnicím peru na stole, Milerádová se na dítě usměje a s mločím pohledem zalitým medem pero odsune z dosahu dětských žížalek.

„Jistě. Takový je klasický… standardní postup.“

Bůh si odkašle, zhluboka nakašle na svou klientku. Bohdalová za těmi slovy opatrně přivře dveře, brouka schová v krabičce. Popadne složku s papíry, zaťuká, scarabeus ji znovu přijme, proklouzne za ním. Vrátí se se zasychajícím podpisem.

Aby tě před zlým chránil

(takový už je svět)

dávám ti amulet

a nos jej bez přestání³

Justýna na rozmáchlá inkoustová písmena plivne. Na chodbě. Nechá Bobulku papír přetrhnout. Mrští s ním do koše.

„Ať si ta mrožena s tou svou natrvalenou helmou na hlavě políbí.“

Lid v čekárně obživne. Rozšumí se. Okamžitě zmlkne, když se dveře znovu otevřou.

Ještě v tramvaji promýšlím, zda jsem přece jen neměl na sudičku Lauschmannovou natáhnout ten květovaný hacafrak a nohy narvat do polobotek. Ne ne, tím bych ji zneuctil. Nadměrnou velikostí nemoderního střihu a prochozenýma botama nevoňavé Muklové. Ve vlaku se zavrtám mezi písmena. Dnes nikoho nevnímám, dočítám Dona Quijota. Knihy a hudba, moje pramice, na kterých já zvládám nebezpečné úseky peřejí. Plavu si mezi řádky a pevně svírám držadlo nafouklé nákupní tašky. Když otáčím stránku, vklíním držadlo mezi kolena. Blaží mě vědomí těžce vybojovaného daru pro mou Dulcineu.

I am the king.

Me.

I-istě. I-istě.

Justýna jen taktak stihne školku několik minut před zavírací hodinou. Na tázavý pohled ptačího obličeje nereaguje. Rezignovaně obleče děti. Do přihrádek srovná oblečení, šklebí se na ni díra na koleni. Roztržené tepláčky vztekle popadne a mává s nimi Knutítkovi před očima.

„Co to je? Co si sakra myslíš? Že kradu nebo co!?“

Teplákovinu i rozpadající se přezůvky hodí do tašky a vyrazí.

„Čůlat, mami.“

Čapne Bobulku, nechá ji vyčurat pod šeříkovým keřem u vchodu do školky.

„To snad nemyslíte vážně. Holčička se mohla klidně vyčůrat uvnitř. Tady si hrají děti.“

„No a co, chcanky mejch dětí jsou snad stejný jako těch vostatních!“

Justýna mrskne po ptačím obličeji v rámu dveří uslzeným okem a utíká pryč. Přestože by učitelku nejraději chytla za ruku a položila si její dlaň na rozpálené čelo. Aby ji ta dlaň konejšila a hladila po dlouhých vlasech.

Průvodčí je mladíček, naparuje se, je nový, ještě mě nezná. Mě si všichni pamatují, po mně nikdo průkaz nechce. Hrabu se ve své tašce na kolečkách, peněženka s doklady a legitimací uvízla na dně. Na sedadle vedle mě se kupí zasmrádlé ručníky, zmuchlané prázdné papíry, gumové rukavice, hned několik párů. Průvodčí se přestane pohupovat v kolenou. Vytahuju modrý plášť s rezavými skvrnami, jako od krve, z levé nosní dírky se mi občas spustí. Hrabu jako slepice, zrno ne a ne se objevit. Když vysunu bleděmodrý Popelčin střevíček, průvodčí si otře čelo, zacouvá a nepatřičně salutuje.

„To je… to je to… dobrý… v pořádku… příjemnou cestu… pane.“

Odbíhá a z kapsy vytahuje telefon.

Vystoupí na stejné zastávce jako já. Vrhne se k výpravčímu a gestikuluje směrem ke mně. Seskakuju ze schůdků. Tašku na kolečkách opatrně sundám dolů, obejmu ji jako malé dítě. Výpravčí se podrbe za uchem, uklidní mladíčka poplácáním po rameni. Odcházím, a když se na rozcestí otočím, ještě spolu debatují. Výpravčí poslouchá, pravou rukou opřený o starou pumpu. Pak se rozpovídá a začne přecházet sem a tam.

Justýna zažene Barvičku, která si maluje na sáček od cukru. Potřebuje uvolnit stůl. Zařve na čutající kluky. Výslech začíná. Vyslechne Banánka s Brambůrkem a Buráka s Krahulíkem. Pátrají očima v kalendáři, pátrají nad žákovskými knížkami. Zacelují políčka s otazníky. Ti nejstarší chyběli, chyběli několik dní. Justýna přechodila chřipku, dostala zápal plic, někdo se o mladší sourozence starat musel.

„Za takovýhle áčko by vám měli spíš ty čúzy přidat. Proč jste mi nepřipomněli, ať vám to zapíšu, pitomci?“

Justýna generálským tónem přivolá Barvičku zpátky. Má proslov k vojsku. Nikdo z pětice nesmí mít od zítřka ani jednu neomluvenou hodinu. Ani jednu minutu. Ani vteřinu. Uprostřed stolu se vrší pyramida z dětských dlaní, završí ji Justýnina zarudlá ruka.

„Jeden za všechny.“

„Všichni za jednoho.“

Rozkrájí dětem jablka.

Jádřince polkne sama.

I muž v kožené bundě dneska přecházel sem a tam. Brzy ráno. Na tramvajovém můstku. Když jsem jel do práce.

„Zhasni to, tady se hulit nesmí.“ Mluvil k tmavokožci, který stál vedle mě. Tmavokožec se rozhlédl, byl sám, tak žváro odhodil a zašlápl. Kdyby sám nebyl, zaútočil by. Muž v kožené bundě poodešel a spustil monolog. Mluvil do prázdna, ke všem a k nikomu. Vyhlásil válku, každý na ostrůvku se měl rozhodnout, ke komu se přidá.

„Co tady maj co dělat černý huby.“

Žádná reakce. Zhaslá cigareta vedle mě tuhla.

Postranní monolog bude trvat dlouho, žluč odtéká pomalu.

„Ať si táhnou do Indie, tam patřej.“

Žena v červené bundě, s holčičkou po boku, je naivní, reagovala.

„Zavolám na vás policii. Pro rasistický řeči.“

„Policii? Na mě? Řek jsem něco? No řek jsem něco?“

Všichni do jednoho se přimkli k muži v hnědé bundě.

„Tak si s nima zkuste bydlet. To jste asi eště mladá pani nezažila, ten čurbes, co?“

„Tenhle pán vám snad nic neudělal.“

„Jsou všichni stejný. Nemakaj a smrděj.“

„No vidíte, a Japonci si myslí, že smrdíme my, Evropané.“

„Co to melete za kraviny?“

Přijela tramvaj. Byl jsem šťastný, že si mě nevšímali. Byl jsem šťastný, že si všimli někoho jiného, a přidal jsem se k nim. Tahle situace mě nepálí. Užíval jsem si chvíli, kdy jsem patřil k většině, k mocným. Vždycky sáhnou po terči, který je nejblíž po ruce, vlastní nejistotu nelze jinak zneškodnit. Tramvaj mě odvážela přes řeku jako pramice z přívozu. Voda pod námi jsou rozevíraná ústa, stovky úst, co kloktají.

Když jsem z tramvaje vystupoval, tmavokožec do mě vrazil.

„Vodprejskni, kreténe.“

Zapaloval si cigaretu. Promodralý plamínek vykoukl ze zapalovače. Balancoval na hraně. Tmavokožec do něj ponořil bílou hůlku, kterou nejprve olízl. Plamínek zalezl.

Opouštím nádraží, v uších mi cvrliká japonština, zdálky to vypadá, že výpravčí mluví japonsky, mladíček mu nerozumí. Do Japonska nikdy nepojedu. Existuje hodně míst, kam nikdy nepojedu. Jen do říše mrtvých, to mě v nejlepším případě ještě čeká, neslyšně pracující hrobař.

Taška se zadrhává, zaklesne se v křoví, musím ji vyprostit. Proti proudu řeky, kolem městské skládky. K bílému podlouhlému domku, kde jeden z pokojů obývá ona. Láska, jas mých dní, bytost, vedle níž se cítím svobodný, zapomínám na zvoníka od Matky Boží.

Sedí na dvorku. Kolem madony se rojí bosé hejno andílků. Zakoktávám se, zalykám štěstím.

„Y den, pani U-U-ustyno.“

„Dobrej. Tak jak bylo v Praze? Blaze?“

Děti se smějí, já s nimi. Kluci se začnou rvát, Justýna je nechá. Něco tu neklape.

Je mdlá, je unavená. Ranní opar svěžesti se vypařil, rozkvetlá květina vadne. Čtyřletý Knutítek mi podává přes zrezivělý zbytek plotu žraločí tlamu. Tašku na kolečkách opřu opatrně o branku, vejdu. Z kapsy vytáhnu lepidlo a přidrzlou tlamičku definitivně slepím.

„S-stalo se něco, pani U-U-ustyno?“

„Ne. Normálka. Co by.“

„I-I-istě, Ustyno. Se mi zdálo, že…“

„Co-co-co-co? Co-copak se vám zdálo?“

Vyrazí do kuchyně. Zamřížovaným oknem vidím, jak drhne vycíděné hrnce a myje umytý pekáč na maso. Občas otočí bezdůvodně kohoutkem se studenou vodou. Pak se vrátí na zápraží. A znovu zmizí.

„To není kvůli vám. Mámě na sociálce zkrouhli prachy.“ Rozvážný Krahulík se klidně přitočí s merunou, z níž uchází vzduch.

„Vy máte doma pumpičku, že jo?“

„Jo-jo.“

„A jojo taky?“

Krahulík se směje. Ale nevysmívá. Jde vedle tašky na kolečkách na mou verandu. Nafouknu míč, zvedám se a klesám s pumpičkou v ruce. Krahulík míč potěžká a odkopne na dvorek, kde ho zklidní Burák.

„Díkas.“

„N-není zač.“

Hrají fotbal. Tuším zbolavělý stín paní za zdí. Počkej si na měsíc, má drahá, na noční mušelín, vyčkej, jak já se těším, jak rád bych ti rozčísnul pěšinku klína. Než si k večeři namažu chleba se sýrem, prolistuju starácké verše po matce.

Z klína

vychází luna,

vychází

z oázy

plné kvítí

a svítí,

svítí na tvé břicho, na ten sníh,

který ti napadal po bocích.

Ach, jak se chvěješ, svítí-li,

jak hluboko jsem v tobě, opilý,

vůní, co na můj čich.⁴

Noc je temná, hvězdy rozhořelé. Půlnoc si dává načas. Justýna bosým chodidlem práh překročí až o půl jedné, ačkoliv se původně rozhodla, že dnes svůj rozcitlivělý nos nevystrčí. Pomalu rozevírá dveře, pruh světla se plíží na zápraží, olizuje beton, přelízne papírovou krabici. Justýna není překvapená. Cigaretu nechá v koutku úst a přidřepne. Rozhlédne se.

Vyjme jednu modrou lodičku postříbřenou hvězdami a zkoumá ji. Kecne na zadek, obuje pravý střevíček. Potom levý.

Přes ulici se pohne záclona.

A zazní jemný sten.

Zlíbal jsem oba střevíčky tolikrát, tisíckrát jsem ocucal podpatky. Když se jich teď dotýká, pocítím mezi nohama slastné bodnutí. Když se dotýká jejich kůže, je to, jako by mi všechny ty vášnivé polibky oplácela. Vyjeknu slastí. Když oči rozevřu, Justýna už na zápraží nesedí.

Justýna dřepí u stolu. Sesutá postava mizí a zjevuje se. Ve tmě cvaká spínačem lampičky. Na nohou modrý obal na štíhlé jehle. Cvaká spínačem bílé lampičky, ulevuje si představami, kam by podpatek zaryla Haroldovi do těla. Každé cvaknutí = jedna bolestná rána. Prvním cvaknutím ji pohltí tma, druhým cvaknutím se zjeví v trychtýři světla. Nerozumí tomu, nerozumí jeho chování. Přisune si proutěný košík, vyloví tepláčky, navlékne nit do ouška jehly, zašívá. Nárt ji tlačí, nohy vysune ze zánovního vězení. Než boty pohřbí do krabice, přetáčí je ze všech stran, kochá se. V labutím krku těsně nad podpatkem je izolepou přichycena podivná rulička. Z proužku utrženého linkovaného papíru rozmotá štůsek pomačkaných stokorun, dvoustovek a… a tisícikorunu.

Justýna se rozzáří. Takhle on je tedy rafinovaný. Odvádí pozornost, uklidňuje. Nesmíme se prozradit. Musí být přísný na ni, musí být přísný na sebe. Než nastane jejich doba. Ona zatím přivykne tomu překvapivému faktu, že ji Harold skutečně miluje.

A ona se naučí milovat jeho.

Jeden rok, šest měsíců, pět dní. Tůně blaha, ve kterých se slastně ráchám.

Celé tři měsíce, vždycky jedenkrát týdně – v jiný bod sedmihlavé skládačky – kladu drobná překvapení na noční práh. Obezřetně, v rozličnou hodinu temnoty, protože Justýna na neznámého dárce číhá, má na svého pána políčeno, chtěla by na něho vybafnout, chtěla by, ó raději na to nemyslet, co by všechno chtěla. Hraju si s ní jako kočka s myší. Každou z těch věcí pohladím a olíbám. Díky těm darům z lásky se s Justýnou na dálku pomiluju. Vidím v ní stínového dvojníka. Ona se dotýká týchž míst jako já, naše kůže se potajmu překrývají, přebírá moje otisky, můj pot a vůni a… Dnes v noci jí na prahu vyroste opravdový ananas. Dnes polkne, dnes v noci proniknu do jejího nitra.

Nejdřív se musím vysmeknout z práce. Bobulce vybrat dárek k narozeninám. Mizím dřív, stejně jsem poslední písmenka tohoto dne poskládal, uklizeno mám, tak co. Stará panna Muklovka brblá, ale já tentokrát necouvnu, budu neúprosný. Muklovka je neúprosná taky. Neúprosná a zákeřná. Trumf jedinému podřízenému svého života vyloží na stůl nenápadně.

„Počkej, počkej, halamo, kam ten spěch.“

„M-mam hotovo, p-pani.“

Vytrhne mi rukojeť tašky z ruky, štráfovanou tašku opře o zeď, vysadí svůj kostnatý zadek na okraj stolu a hrábne po černě orámovaném papírku s rozpitým tiskem, kam Josífek Freude vměstnává rychlé vzkazy. Všechna stará parte si Freude rozstříhává na kartičky, posthumní oživení, říkává, všechno se u nás upotřebí, všechno, nic nepřijde nazmar, říkává, jsme firma dynamická a kreativní, říkává, když se mu klaním. Nic nepřijde nazmar.

„No tě pic, takže tam mám volat jako zase já. Ty si řekneš, mám hotovo, paní, na vás zbyde to otravný sraní, jo?“

„K-kam v-volat?“

„Votravuje další rodinka. Pozůstalým votrnulo.“

„I-I-istě, istě.“

„Zaplatili si exhumaci, víš, milánku.“

„I-I-istě, istě.“

„Dlouho jsem to zdržovala. Kvůli tobě.“

„Z-zařidím to… Z-zitra.“

„Mělo by se jim zavolat hned. Prej se to někomu z příbuznejch nezdálo už na funuse, z penálu vyčuhoval černej pytel nebo co. Jsou vod ňáký Lauschmannový. Stěžovali si.“

„Naááu nuááásu?“

Jazyk se mydlí ve vzduchu, plácá se mi o rty. Muklovka ho kartičkou pobaveně zfackuje ze strany na stranu. Dráždí exotické zvíře v zoo.

„Kuš. Zalez, potvoro.“

„P-prouoč?“

„Funus byl pět dní po zhebnutí. Takže ta tuhá nemohla bejt v takovym rozkladu. Jaks to ty prej do nich fedroval. Furt na to mysleli.“

Zkouška ohněm. Podklesnu, kleknu. Lýtka zhadrovatěla, přestože je léčím. Předstírám, že cosi hledám ve spárách plovoucí podlahy. Ve spárách trámu, na kterém klečím a který mě odstrkuje od pevného břehu. Muklovka odhodí zbytek rozčtvrceného parte s telefonním číslem na zem. Zadkem seskočí ze stolu, dosedlý papírek špičkou boty přisune ke mně. Proklouzne kolem a studenými klepýtky mi bolestivě stiskne zátylek. Na rozloučenou.

Žaluziemi mi na shrbená záda dopadá pruhovaná stínová výšivka unaveného listopadového slunce.

Lapí mě mřížoví.

Justýna popraskanýma, zvlhlýma rukama přetáčí obálku s předvoláním. Pošťačce, která zvědavě nakukuje do dveří, kde Justýna v plastové vaničce máchá prádlo v ledové vodě, podepíše doručenku. Justýnin podpis je nečitelný, rozpitý.

Justýna sehne hlavu, projde pod mokrým tričkem, látka ji plácne studeně do ucha. Šňůra je natažená mezi horním dílcem palandy a skobou nad vchodem, prádlo visí zplihle nad stolem, odkapávají karnevalové fáborky na letní tancovačce, prudká bouřka odehnala všechny tanečníky.

Jak to mám všechno zvládat. Co se po mně ještě chce.

Dosedne. Ruce se jí třesou, na dlaních má mozoly, každý kus prádla, než ždímáním vycedí vodu, jí odebere špetku sil. Předvolání na sociální odbor městského úřadu. Na ubruse vyhladí přeložená místa papíru. Obě rozpálené tváře zchladí rukama, které zebou. Pokloní se a políbí písmena vytlačená jehličkovou tiskárnou.

Její pán se ozval.

Její pán ji konečně povolává k sobě.

Zmátořím se v umývárně. Do výlevky odtéká teplá voda, s ní odplouvá pot mých spánků. Sleduju tekutý vír. Nenávratně mizí v potrubí a mlaskne. Přiživím ho. Mocně si odplivnu. Závaží dnešního dne přeplivnu na zítřek. Nic se nejí tak horký, jak se ukuchtí, říkávala máma, nic se nehltá vařící, tak přestaň bulet a čekej. Zítřek mnohé rozfouká, mnohé zchladne.

Anebo navaří jinak, podle ostřejšího receptu. Osmahne doruda.

Vatový kabát, tmavě zelený, dopnu ke krku. Vyjdu do světlého dne, v ústech se hromadí čerstvé jezírko slin. Přistane na chodníku.

V načinčaných výlohách se třpytí vánoční ozdoby. V zrcadle jedné ze stříbrných bakulí odraz tvarohovitého obličeje nad tmavozelenou vatovou hroudou. Před podivným motivem neuteču, neuteču před deformovaným, vypouklým portrétem visícím na lesklé niti. Dav lidí za mnou protéká ulicemi.

A houstne.

Tři měsíce se Harold neukázal, jeho přítomnost je ale zjevná.

Jak ten je mazaný, pomyslí si Justýna. Zanechává otisky, každý týden, hraje si s ní jako tichošlápkovitá kočka, nepolapitelný. Vyčkává a nakonec najde bleskurychlou skulinku, jak se s ní setkat i mezi lidmi. Bez zbytečného pozdvižení zpátky přiklepnout, co jí nestoudně vzali. A pak… Pak se k ní může přihlásit veřejně jako ke své paní. Tři měsíce ji láskyplně obdarovává, napíná, noční dárky oblepuje stokorunami, vyrovnává seškrtané sociální dávky do haléře a ještě připlácí. Justýna odežene nebozízek pochyb, občas seknou jako mačeta: dávky seškrtal odbor, kterému velí on. Soudkyně jen odklepla nachystané, Justýninu řeč přerušila, tady se lidé od žitého odpojují a strkají do kolonek, každá řeč je frází a vstaňte, když mluvíte.

Mlčky přečká křižácké nájezdy paní Bohdalové a paní Milerádové. Sociální pracovnice tu roztomile čmuchají a slídí, jako by Justýna přechovávala ilegální tiskoviny nebo podezřelého uprchlíka, jako by kšeftovala s drogami, jako by poslouchala zakázaný rozhlas. A Justýna už rádio, dokonce s kazetovým přehrávačem a hrstkou kazet převázaných červenou mašlí, skutečně má: další konkrétní a slyšitelný důkaz lásky rozdrobené po nocích.

Noci pocukrované něhou.

Ženy byly ohromené tím rádiem s magnetofonem, byly ohromené, zkoumaly odštěpek záhadného meteoritu, ohromené i tím, že nenašly – při svých zkušenostech – obhajitelnou záminku, aby Justýnu odvezly na samotku a ztrpčily jí výslechy život. Justýna se nevzdává, neprosí, neděkuje, neškemrá. Našla si tajemný náhradní příjem.

A mlčí.

A co je daleko nepochopitelnější: Justýna je šťastná. Doopravdy šťastná, v oparu jistoty, kterou jí poskytují neviditelná široká ramena, v oparu klidu, který do ní vlévá neznámá síla, co tři měsíce rozhazuje drobty darů. Haroldova tvář postupně vyblédá, už si jenom představuje a stydí se, že jí ta tvář byla kdysi tak protivná, dnes se kolem ní vznáší jako beztvarý noční přízrak, jako objemný plášť v akustické rozhlasové masce, tajuplný rytíř s mečem, který ochraňuje svou paní.

Dnes ho tedy uvidí.

Dnes pro změnu obdaruje ona jeho. Ty!

Dveře starožitnictví na Starém Městě, v domě s modrou omítkou a bílými parapety, zaklinkají své kudykam, kudykam. Vždycky si mě usadí do rudě plyšového křesla, nabídnou horké kafe. Majitel s mladými prodavačkami se tolik usmívají, ne na mě, ale na rokokovou figurku, sklání hlavy, odprodávám další kus máminy celoživotní porcelánové sbírky. Financoval ji táta, tuhletu slepou matčinu vášeň, vděčný, že ho vyvázala z otcovských i manželských povinností, nesnesl pohled na podivuhodnou kojeneckou hmotu, o které tvrdili, že je jeho synem, nesnesl pohled do vlastního zrcadla, které rostlo. Viděl jsem ho sedmkrát, neřekl ani slovo, strnule se usmíval, uhýbal očima s potlačeným nutkáním otočit se úplně a zvracet. Porcelánový mecenáš.

Funebrák.

Dívám se na porcelánového psa se zelenýma očima ve výloze. Jednou nějací pozůstalí rušili hrob a vyndali starou umu, našli pod deskou zahrabané další tři umy a zdechlinu psa. Nastalo zděšení: který popel je popelem vlastní krve. Táta pro zbylé tři beze slova vykopal čerstvé hroby. A pohřbil i psa.

Muž mě vyprovodí a zavře za mnou dveře. Napěchoval jsem si prkenici, jak by řekla Justýna.

Přepajdám Kamenný most. Mám vidění, dvě ženy rozhoupávají smotaný koberec. Koberec je rudý. Statná padesátnice, druhá se sotva drží na nohou, průsvitný věchýtek, jako ty vázy s čirou vodou na hrobech.

Dvě ženy rozhoupaný koberec odhodí, do řeky, rudý doutník se rozvine, pokropí mě sprška vody, asi nějaká atrakce, zpívající fontána, obluda se drží na oblouku z vody, balancuje, nemám čas, šplouch podrazí nohy holandským turistům na mostě. Nemám čas, musím nakoupit. Nemám čas, znám podivnější věci, než je voda, která tančí pod létajícím kobercem, divnější věci mám zavrtané pod kůží.

Neočumuju dlouho, to by mě ustrkali. Rudý koberec se pohupuje, narazí na vlnu, která si okraj ohne jako řídítka. Sáňky!

No jistě, Bobulce koupím sáňky. A panenku Barbie zatavenou v krabici, s tmavými vlasy, dlouhonohou, v bílém kožíšku, s průzorem pro něžný a přitom vyzývavý obličej; podobnou Justýně. Mají Barbie na jachtě. Mají Barbie u bazénu. Mají Barbie v Hollywoodu. Mají Barbie u zubaře. Mají Barbie jako nevěstu a mají Barbie jako maminku. Pohřební set hledám marně.

Obojí se do nákupní tašky na kolečkách nevejde, pomačkal bych truhlu s Barbie. Dubový, leštěný spacák pro zbohatlé tuhoně, se skleněným okénkem a saténovou výstelkou, s výhledem, to bychom měli nabízet, navrhnu to Josífkovi Freudovi, jsme firma dynamická a kreativní. Sáňky natlačím do černého igelitového pytle, pytel svážu a přichytím motouzem k držadlu tašky na kolečkách. Nikdo už do mě nestrká, to já odrážím druhé. Pytel se zasekne v eskalátoru obchodního domu, schody se s drcnutím zastavují, nějací důchodci mě jako malomocného vyvádějí k výtahu. Ale já chci zpátky, chci ještě koupit dort. A dětské šampaňské.

Vleču se postranní uličkou po pevných schodech, už žádné pohyblivé, žádná tlačenice nevrlých pohledů. Na chodníku mě trkne. A zamrazí z té strašlivé, nekonečné odpovědnosti, která Justýně dýchá na záda každý den. Šroubovák se zavrtá do srdce, bodne mě v hrudi, jak moc ji miluju. Jak rád bych ji měl vedle sebe, jak rád bych jí ulevil a vyřešil hladovou otázku, která požírá všechny ostatní, požírá její mysl a zanechává spáleniště: jak uživit sebe a děti. Odstraním neštěstí, které brání v tom, aby zvedla hlavu.

V přetékajících potravinách dokoupím dva dorty. Kola úměrná počtu pípajících ptáčat.

A pro sebe drolivé laskonky s rokokovou polevou.

Justýna stoupne levou nohou na poklop záchodové mísy. Jedním švihem se vyhoupne, ze splachovací nádržky sundá papírovou krabici, došlápne na zem.

Vyvětrá pokladnici.

Šaty rozloží a přehodí přes opěradlo židle pod prádelní šňůrou. Ukápnou na ně dvě mýdlové slzy ze špatně vyždímaných ponožek. Usadí se na modř jako dva černí brouci a rozpíjí se. Vyjme boty z krabice, šťastně si je přitiskne k rozhicovaným tvářím. Popelka nad posledním oříškem omámeně volá: Ale ty jsou přece svatební! Ten film viděla Justýna mnohokrát, o Vánocích, když se s dětmi a tetami, které měly službu, sesedly kolem televizoru a váziček se jmelím a jehličím. Ten film si v duchu promítala nesčetněkrát, vždycky byla Popelkou. Čistí si dlouze zuby, zazubí se na rozmlžené já v zrcadlovém střepu. Rozčeše hustý vodopád. Opatrně se nasouká do azurové modři, dva brouci jí teď sedí na zádech, vybledli do šedi. Vklouzne do lodiček, ve kterých odpluje do přístavu. Celou dobu si prozpěvuje Popelčinu melodii, slova si dosazuje svá.

… a nos jej bez přestání…⁵

Vzbudí a nakrmí Bobulku. Jogurtový kelímek vyškrábne sama. Na zápraží ochutná a polyká ostrý vzduch. Je roztrpčená, protože v podzimním chladu musí blankyt zdusit starým hnědým kabátem, který v čase jarních úklidů našel Krahulík; kabát byl pověšený u sídlištních popelnic, zdálky vypadal jako opilý spáč. Je roztrpčená i proto, že zatouží po půlkapce parfému, chtěla by modrou nádheru pokropit omamnou rosou, přivábit prince. Vonět kvůli němu. Bobulce ke krku dopne škobrtavý zip zimní bundy, bundy s příliš dlouhými rukávy, které musí na koncích několikrát přehnout.

„Dneska máš narozeniny a dárek dostanu i já, víš.“

„Ježíšek?“

„Pán, broučku, můj pán.“

Artista balancuje se třemi bílými krabicemi na jedné ruce, přes třípatrový bílý svatební dort sotva vidím na cestu, dav se přede mnou rozevírá, brní mě pravé předloktí, nejraději bych ty šachtle položil na dlažbu, navázal je za sebou a táhl kvádrovité pejsky. Nebo si je naskládal na sáňky a drkotal po dláždění. Druhou rukou vleču nákupní tašku na kolečkách, Barbie ve futrálu, vyztuženou z obou stran čtyřmi lahvemi dětského šampaňského a z vnější strany krytou sáňkovou klecí.

„No tě prsk.“

Zazubí se starý známý průvodčí, když škobrtnu na schůdcích vlaku. A podá mi papírový kapesník, abych si utřel nudli u nosu.

„K-kde je ten m-mladej utřinos?“

„Nevydržel nám. Tadle práce holt nejni pro slabý nervy.“

V posledním patře radnice, v čekárně sociálního odboru se Justýna vysvlékne z kabátu jako z prašivé, zastaralé kůže. Kabát přeloží, sroluje a odloží ke zdi. Na hladké linoleum. Na kabát si sedne a na klín si posadí Bobulku. Věšák tu chybí. Lidé se potí v přehřáté místnosti, radiátory hučí. Justýna je krásná a ví o tom a k ničemu jí to není. V této místnosti je krása zbytečnou přítěží, nehodí se sem, takové privilegium vyvolává podezření a závist a prohlubuje úzkost. Z koláče ukrajuje někdo, kdo to nepotřebuje. Tady se čeká na verdikty abstraktní moci, která se maskuje těly úředníků a úřednic. Solidarita žen je jenom iluzí. V čekárně se přou o pořadí, tlumeně se hádají, Justýnu svorně odsouvají. Z houfu nenávistně semknutých si ji přivolá samotná paní Bohdalová.

Justýna se zatetelí, přihladí vlasy sobě i Bobulce. Haroldovi osvoboditeli pro radost.

Vejdou. Zaklapnou za nimi dveře. V místnosti se dvěma masivními dubovými tvrzemi však Herold za stolem nesedí. Zdá se, že nesedí ani ve vedlejší místnosti, jak ochotně prozrazují dokořán rozevřené dveře. Justýna se marně zaklání. Paní Bohdalová zasedne do svého opevnění a rozpřáhne ruce, jako by chtěla z hrany stolu vysunout ochranný plastový štít. Oči se zarazí na módních střevíčkách a Justýnině něžně vyklenutém nártu.

„Vidím, že si, maminko, nežijete zas tak špatně. Myslím vy osobně. Na sebe, zdá se, nezapomínáte.“

Justýna neodpoví. Nadzdvihne Bobulku, přihladí si jednou rukou látku na stehnech, aby ji Bobulka nezmuchlala, a nechá dítě dosednout do klína. Je vyrovnaná, jistá, vody se zklidnily. Harold má jistě svůj plán. Třeba jí vrátí její třípokojový byt. A požádá ji o ruku.

„Tak to, milá maminko, zkrátíme. Po dlouhém zvažování jsme podali návrh na odebrání dětí.“

Rozprší se v momentě, kdy trůním ve vlaku, obličej za pyramidou. Pokojně oddychuji, nejhorší úsek cesty jsem zdolal, náklad bez problémů dopravím k cíli. Rozprší se bezohledně, z bezedné kropenky se sypou kapky, víčko se utrhlo, vychrstla se vodní láva, déšť, o kterém nikdo neví, kdy začal, a který vzbuzuje dojem, že nikdy nepřestane, někde v podvědomí přežívá varovný Noemův osud, lidé se fascinováni ztišili u oken; o ničem jiném než o nečekaném dešti se ve vlaku semknutě nebaví.

Nachystám se ke startu, svléknu vatový kabát a přehodím ho přes dortový sloup.

Nervózním v nádražní čekárně. Déšť je vytrvalý, houževnatý, cílené proudy vody neřídnou ani nehoustnou, nechci tu stát do soudného dne, chci za ní.

Držadlo nákupní tašky do levé ruky, sladkost skrytou pod tmavozeleným příkrovem vybalancovat na pravé předloktí a vyrazit mezi vodní liány. Řeka hnědne a skotačí, mohutní deštěm, polyká a polyká, zalyká se, zdrogovaná se vylévá z koryta, vydává se na průzkum. Splašeně popobíhám, z kopce se za mnou valí stružky špíny, rozjařuje mě, že jsem na ulici sám, hekám sportovní námahou, v duchu vidím zástupy fanoušků, jak povzbuzují mě, maratonského olympijského vítěze.

Pod stříškou verandy dopadnu na všechny čtyři. Pravá ruka se třese, kabát nasákl tunami vod, co mělo krabice chránit, je nakonec zavalilo. Než jsem dopajdal, jsou promočené, odtrhnu rozmočený papír; ovocné dorty naštěstí odolaly, jahody, kiwi a ananas se spokojeně tetelí v sladkém sulcu.

Převléknu se, osuším. Prohlížím se v zrcadle, vždycky mě zneklidňovalo, že si na své moudí nevidím, břicho mi visí do půli stehen, kůži nadzdvihnu a přesvědčím se, že jsem muž. Jsem muž a jaký. Oholím se, chvíli to trvá, protože se pravá ruka nezbavila třasu z vodou nacucaného nákladu. Kotníky namastím a převážu sněhobílým obvazem. Porcelánové kotníky se skutečně hojí, napjatá kůže povoluje, cítí, stejně jako celé moje tělo, že se už brzy octne v ráji, v náruči čarokrásné léčitelky. Do kapsy zastrčím bavlněný kapesník s vyšitým monogramem, máma mi jich vyšila tucet. V kuchyni opatrně vybalím dva stříbrné tepané podnosy, po mámě. Jsou chráněny pláty novin starých dvacet let, málem se do nich začtu, ne to nesmím, to počká. Z rozmoklých krabic na ně opatrně přesunu tři dorty.

Stojím nad nákupem. Tady žonglér se svým uměním nevystačí.

S matčiným fialovým deštníkem nad učesanou hlavou zaklepu u protějšího bílého domku. Otevře nejstarší Krahulík.

„Brýden, co je?“

„J-je tu U-U-ustyna?“

„Ne, je na sociálce.“

„I-I-istě, istě. To je d-dobře, dobře. Překvapíme ji, p-pojď. A vem s-se sebou brachu.“

Uhihňané hlavy se tlačí, vykukují ze dveří, vyrovnané nad sebou, chtěli by jít všichni, hádají se.

„N-no tak j-jo. I-I-istě, istě, vemte si ty… p-plaštěnky, cedi tam.“

Chechtají se, já bych si nejraději nafackoval, kde by asi tak vzali pláštěnky, ale boty mají, boty ano, jsou vyrovnané na zápraží, pod rozstříhaným černým igelitem, co jsem jim daroval.

„A b-boty?“

„To je v pohodě, přeběhnem.“

Bosý Krahulík vyrazí jako první. Deštník půjčím Broskvičce a Banánkovi, nesou ho nábožně, pohupují s ním, jako by dopadající kapky chtěly odrazit zpátky do hůry.

Procesí šťastných bosonohých.

„Dluh jsem dávno splatila.“

Justýna si odkašle. Justýně vyschlo v krku. Dopadá na ni radiové vlnění slov; kdyby držela sluchátka, odtáhne je od ucha do bodu nesrozumitelnosti, nebo rovnou vypne.

„Podívejte se, maminko, nedocházka do školy trvá, i když omluvená, špatná hygiena, celé to živelné přivádění dětí na svět…“ Bohdalová se sykotem káravě kroutí hlavou.

„Mně a mýmu manželovi, než vonemocněl a umřel, je seslal Bůh. Protože věděl, že jinak zůstanu úplně sama.“

Justýna pevně stiskne Bobulku. Otočí si ji tváří k sobě a obemkne ji rukama, hladí mechanicky po zádech, hladí rychle tam a zpátky. Bobulka překvapením ztichne, tiše vrní jako kotě. Justýna by potřebovala něčím svlažit to sucho v ústech, to přece není možné, že by chtěl jenom ji, bez dětí.

„Já… já chci okamžitě mluvit s panem vedoucím.“

„Já jsem tady vedoucí.“ Usměje se a vztyčí paní Bohdalová. „Doktor Harold Novák tu už měsíc nepracuje. Povýšil.“

Přeběhly, chytají se provazů deště. Skotačily živě, skotačily, děti mají neživotnou koncovku, nevím proč, měl jsem se na to zeptat mámy, když ještě žila, Freude ani Muklovka mi na tohle neodpoví, protože moc nepíšou, moc nečtou; děti taky nemají. Freude a Muklovka jsou neživí.

V tom jejich kutlochu působí dojmem, že jsou jich stovky. Hejna sarančat, jak se tam tak tlačí na palandách a kolem stolu a sezobnou, na co přijdou. V mém království se rozpustí a rozptýlí, osm postaviček šmejdí po obýváku, kuchyni, ložnici a hlavně v koupelně, kde si ukazují vanu a napouštějí teplou vodu a lejou do ní sprchový gel, cáchají ručkama a pěna měkce bobtná, nasazují si ji na hlavu jako bílou, rokokovou paruku. Takhle společně jsou tu poprvé, takhle rozptýlení jsou snesitelní, přestože piští a skáčou a posouvají máminy porcelánové figurky a nechávají za sebou otisky bosých nožek. Nalévám jim tmavý karamelový čaj s citronem, kofolu a kokakolu, černé nápoje já piju rád, jiné než černé ani nemám, nabízím jim knihy, všechny, jen hřbety z poličky číslo čtyři, kde jsou máminy verše, a z poličky číslo sedm brát nesmějí, to jsou zase moje bible, ty jsem si nahamounil až po mámině smrti, tomu nerozuměla, nerozuměla a lekala se, víru v nesmrtelnost jsem jí zakazoval, jen tak dokážeš lásku k Bohu, říkal jsem jí a ona se leknutím křižovala, víra v nesmrtelnost omezuje smrt a brání jejímu správnému upotřebení, já si víru v nesmrtelnost zakázal z lásky k mrtvým, ale chtěl jsem vědět, proč na ní tak lidé lpí, Burák užuž vztahoval ruku po Tibetské knize mrtvých, musel jsem na něho vystartovat. A udobřit si ho stránkami s popisem bitvy o Anglii. Urputně se snažím, aby se jim tu líbilo, protože pak se tu bude líbit i jí, mé skvostné paní plné milosti, je na všechno sama, a to je milost. Až se konečně osmělím. A ta chvíle se blíží, to já cítím v kostech. A ona se ke mně přestěhuje.

Navždycky.

Roztáhneme roli balicího papíru s krtečkem v modrých kalhotkách. A ze špulky odmotáme červenou úzkou mašli, ze které matka odstřihovala ozdobu pomlázkovým koledníkům. Dětské prsty mi pomáhají zabalit sáňky, jde to ztuha, vzniká prapodivně pomačkané zvíře s kulatou hlavou. Krtečkem obalíme dlouhonohou panenku. Broskvička je hypnotizovaná, ztratila řeč, já zalituju, že jsem ty panenky nekoupil dvě. Nebo tři. Barvička je zaražená taky.

Napadne mě, že bychom tu mohli zůstat. A ona by poprvé překročila práh. Musela by za svými dětmi bez zbytečných řečí. Sem.

„O-oslavime to t-tady. I-I-istě, istě. M-mam tu misto a…“

„To ne, my nesmíme moc nikde courat, když maminka není doma.“

Smůla, dlouho já ale už po černejch klávesách tančit nebudu.

Rozdělím pidivojsku povely. Déšť nám drnčí do lebek, jako by se divil, že jsou tak natvrdlé a nedají se rozlousknout. Jako na běžícím pásu přenášíme do protější komůrky dorty a dárky a dětské šampaňské a kofoly a knížky, jen ať si je ze zámku do podhradí půjčí třeba všechny. Stejně už brzy poputují stejnou cestou, ale opačným směrem. Z toho jsem míval nejvíc stažený zadek, že jim nebudu dobrým tátou, že se mi budou pošklebovat, štítit se mě, ale ne ne, je to přirozené, tak přirozené. Přirozené a krásné. Bože, děkuju ti.

Déšť se unavil a slábne, bodejť, nic netrvá věčně. Namačkáni v těsném prostoru jako v kosmické lodi čekáme na kapitána. Hrajeme tichou poštu.

Cítím štěstí = smrdím pěstí.

Justýna opustí střílnu.

Nechráněná odolává palbě ze dvou stanovišť. Nic neříká, pro vyvolené zbude neštěstí vždycky dost.

Nepřemýšlí dál než k následující minutě. To má vyzkoušené, v těžkých chvílích se upíná na bezprostřední vteřiny, předchozí i následující ignorovat, upnout se na ruce, dech, chodidla přitisknutá k pevné zemi, rozkvetlý strom, oblaka, dlažbu, způsob, jakým kdo šněruje boty. Je spokojená; nerozplakala se před nimi, nehysterčila, nelezla před nimi po zdi; přestala je poslouchat. Nedorozumění je třeba vyjasnit. Haroldovi je třeba dát jasně najevo, že pokud chce ji, musí chtít i její děti.

„Rytíř se nám zbláznil, Bobulko. Rytíř mě doopravdy miluje.“

Propluje spěšně čekárnou. Bobulka je přitisknutá obkročmo kolem jejích boků. Justýna ji tiskne nekompromisně v náručí, přestože holčička se durdí, chce se vysmeknout, ťapat sama. Na kabát stočený u zdi Justýna zapomene. Lidé v čekárně to vidí, ale neozvou se, nikdo nic neřekne. Počkají, až jim Justýna zmizí z očí, a napjatě hlídají jeden druhého, kdo kabát ukořistí. Ta tichá hra jim alespoň ukrátí čas.

Náměstí před radnicí, prší. Uprostřed stojí socha. Socha Tomáše Masaryka, který se lhostejně dívá do dáli, jednu ruku v kapse. Justýně se zdá, že nejhustší déšť bubnuje do natvrdlé hlavy bronzové sochy, kapky se odrazí a odskočí, kolem sochy vytvářejí fontánku, voda stříká z lesklé hlavy. Justýna přitiskne Bobulku k hrudi jako rozpláclou žábu, vrávoravě sesune špičkou pravé nohy lodičku z levé paty. Pak pravou nohu zalomí v koleni, zakloní se a prsty sundá druhou bárku. Zaklesne rudé, napuchlé prsty za nárt bot a rozběhne se do ledové sprchy. Osiřelé houby na náměstí se za ní udiveně otáčejí, jedna svůj klobouk rozprskne těsně u Justýnina obličeje. Justýna tiskne Bobulčin obličej prudčeji k srdci, ochrannou stříšku nad dívčinou hlavičkou stvoří z ladných podešví a vytrčených hrotů, běží bosa, rycá do čerstvých, ledových kaluží, cáká kolem sebe rozpuštěnou špínu, utíká a nevzlyká, jen proudy vody na tváři jsou slané. Takhle utíkala před lety, manžel onemocněl těžkou cukrovkou, přestal pracovat, byl agresivní, dlužili za nájem a pro pár tisícovek je vystěhovali z obecního bytu. Do ubytovny pro neplatiče. Utíkala před tím studem. Jiní dlužili víc, a přitom mohli částku umazávat z příspěvku na bydlení. Jiní nenosili na tváři špinavé znamení noci.

A jiné Harold nepostavil před těžkou volbu.

Promočená a urousaná Justýna vlítne do dveří, napuchlýma očima přelétne a spočítá ptáčata, je jich o jednoho víc, ne ne ne, to je ten potrhlý soused, kníže Krvepolský. Sbalím všem kufry a mizíme, kmitne jí hlavou. Jenomže nemá kufry. A nemá, kam by šla. Kecne na zem a rozpláče se znovu. Musí najít svého tátu, kterého nikdy neviděla. Nevěří, že je mrtvý. Ochrání ji jeho kůže. Bílá kůže je zaříkávadlo. Bílá kůže je mocná. Jeho kůže bude vlídná, zabalí se do ní. Táta. Tatínek.

Kapitán dorazil i s plavčíkem. Justýna sedí na bobku, zapomenutá vodní víla; blankytná, nehmotná rusalka. V chodidlech zažraná špína, v chodidlech struktura skály. S urousanými prameny vlasů přilepenými na tváře a spánky a čelo. Prší z ní voda.

Vstanu od stolu, protlačím se k ní, nastavují mi se smíchem nohy, není tu k hnutí. Srdce mi buší, hlavně abych ovládl své pohyby. Dotýkám se jí, ani nedutám. Opatrněji slepené pramínky uvolním z koutku úst. Odsunu oponu nad očima. Podám jí svůj vyžehlený kapesník s monogramem. Zatroubí halali a zmizí za závěsem v kuchyňce. Při představě, že se v této vteřině převléká, se mi zrychlí dech, tělo začne tančit, jsem jako psík slintající nad voňavou uzeninovou kostí. Rychle v kapse zašátrat po krabičce sirek, zapálit dvě svíčky zabodnuté do kiwi a ananasu v rosolovité polevě. Ruka se mi třese, cuká, netrefím se. Hihňají se. Nejstarší Krahulík mi vytrhne z ruky začerněné párátko a titěrnou krabičku. Plamínek vyšlehne. Teplo domova.

Justýna vejde, už převlečená, drbe si vlasy ručníkem, přidá se k nám, hodně štěstí, zdraví. Řve z plných plic, huláká, až celá zrudne, my se přidáváme, hlasitost řídíme podle ní, vydávíme plíce, to ona určuje rytmus našich životů, to s ní jsme šťastní, to ona je nejsilnější, šťastná krásná paní.

Jedenáct hrdel hřímá svůj očistný chorál, hodně štěstí, zdraví, milá Bobulko, hodně štěstí, zdraví.

Otázka dne zněla jednoduše. Jak tento den přežít.

Zásada číslo jedna: nepanikařit.

Justýna nespí celou noc, převaluje se a naslouchá dechům svých dětí. Na kůži stehen a rukou cítí pichlavé jehličky, celý orchestr. Téměř neslyšné nádechy a výdechy se vznášejí a mísí ve vzduchu, tmelí se v čarovný opar, proplétají se od chvíle, kdy se uvolnily z jejích útrob, kdy je násilím vytlačila na tento svět. Devítihlasé nádechy a výdechy jsou jejím kyslíkem, ten ona dýchá, jsou kyslíkovou maskou přiloženou k jejím ústům a nozdrám, bez ní by se udusila.

Bez ní se udusí.

V tmavém jitru vyjde na zápraží do přízemního mrazíku, dosedne na zbrusu nové sáňky, zakulatí záda, nenasytně šlukuje fajrunk, přestoupí denní povolené penzum tabáku. Je ochromená a člověk zcela ochromený nic nevnímá.

Něco se stane.

Ráno vysvitlo slunce v podivně pokojném, jasném pruhu. Přívětivém. Nebylo z tohoto světa.

Z vlasů stáhne bezmyšlenkovitě gumičku a pohrabáčem pravé ruky si sčesává dlouhé prameny vlasů přes oči, přes celý obličej, schovává se za clonu, vzlykne a cosi mumlá, gumičku v ruce přetáčí jako růženec.

Justýna panikaří.

Slastné protažení. Za zavřenými víčky kmitám očima a paběrkuju střípky snů, obrazy rozesmáté Justýny, která se nade mnou sklání, nalitá prsa tiskne na mé vztahující se bradavky, rozesmátá Justýna mi sáhne do slabin, vlhkou černotou nasedá na můj vercajk, na mého ztopořeného nebožtíka, Justýna si osedlá mého hřebce a rajtuje jako posedlá, do úst mi vnoří jazyk a na něm, jako na lopatce, žlutou manu.

Ananas!

Úplně jsem zapomněl položit na práh mé paní, které se klaním jeden rok, šest měsíců, šest dní, noční dar. Ananas. Zapomenutý ve tmě ledničky. Nebyl to snadný den, včera. Justýna mě zaskočila. Dort neochutnala, jako tygřice odtrhovala dětem lžičky se sladkou masou přímo od úst, obcházela jednoho po druhém a do upřených očí pořád dokola opakovala, že se musejí držet pohromadě, takhle za ruce, takhle, a nikdy, nikdy se od sebe nevzdalovat. Hlavu každého z dětí si přitiskla k srdci a políbila. Klopýtala stísněnou kobkou a ječela, že se doma musejí zamykat, takhle zasunout klíč a třikrát otočit, takhle, podívejte se, takhle, aby žádný zloděj a žádná čarodějnice…

Lomcovala dveřmi, demonstrovala, že jsou zamčené. Menší děti začínaly být vystrašené, řekla jim, že je to jen taková hra, někdo se je bude snažit odvést a ony se nesmějí za žádnou cenu dát. Když se otočila zády, aby ucucla kofoly, Burák si poklepal na čelo a vytrčil na ni prostředník.

Popadl jsem ho za tu nestydatou ruku. Než jsem stačil cokoliv říct, Justýna odtrhla moji větev, chvatně odemkla a rozevřela dveře.

„Konec srandy, kníže Krvepolský, můžete jít. A příště si nedělejte škodu.“

„I-I-istě, istě, pani U-Ustyno. A-ale… ale p-proč?“ Vykoktal jsem se ve dveřích.

„Co? Co proč?“

„J-já…“

„Dneska nemám náladu na ty vaše koktavý fórky.“

Vystrčila mě do večera, který se chladem choulil sám do sebe. Přivřela za sebou dveře.

„Sociálka mi je chce odvést.“

Bylo to poprvé, kdy se svým teplým dechem šepotavě dotkla mého ucha.

„T-to bude o-omyl.“

„To víš že jo, Einsteine.“

Zabouchla. Zamkla za mnou.

Natřikrát.

Burák zaplácne budík. Vstávají a štěbetají, v nohou postelí marně hledají hromádky s oblečením. Bobulka zapláče, Banánek volá Justýnu; najde ji, jak se zchladle choulí na zápraží a zarytě mlčí. Bobulka k ní přicape s barbínou v náručí.

„Jmenuje se Ustyna. Jako ty. Šikal Kuvepolský.“

Burák cosi zašeptá do ucha Krahulíkovi, ten pokrčí rameny a namaže meruňkovou marmeládou devět půlkrajíčků chleba, k nim si ze stříbřitých podnosů ukrajují zbytky korpusové dortové hmoty a upíjejí vodu z kohoutku, kterou Krahulík roznáší a v níž rozmíchal zbytky kofoly. Burák přidělí ponožky, trička, kalhoty, bundy a obleče Bobulku. Postupují ve frontě k umyvadlu a předávají si kartáček na zuby s přesným množstvím růžové, nasládlé pasty. Krahulík školním pravítkem odměřuje a odkrajuje vymačkaný makaron. Na zápraží vklouznou do bot.

„Mami, my už musíme fakt jít. Nemám tu zůstat s tebou?“

Burák zatřese Justýnou. Justýna vydá zvuk podobný suchému smrknutí. Z ruky jí vyklouzne krabička cigaret. Pětice školáků odchází sama. Justýna je provází pohledem, probere se, hrábne rukou do vlasů.

„Za ruce, za ruce se držte!“

Zařve jako zraněné zvíře. Chytnou se za ruce, po stranách dvojice kluků, uprostřed Barvička, rozeběhnou se a tašky se jim natřásají; jakmile jsou za rohem, z Justýnina dohledu, pustí se a smějí. Burák rozevře dlaň a v ní dvě cigarety. Přidají do kroku.

Školková parta rozpačitě postává ve dveřích. Broskvička závistivě pokukuje po umělohmotné Ustyně v Bobulčině náruči.

„Já mám ve školce hezčí panenky, deset panenek, abys věděla!“

„Neporučuj mi.“ Bobulka se ohrazuje tou větou vůči všem osmi starším sourozencům.

Do školky dnes Justýna děti neodvede. Sedí nehybně až do chvíle, kdy k ní přiběhne Broskvička. Kaštánek s Knutítkem se perou, Knutítkovi teče z nosu krev.

„K paní doktolce musí Knutítek,“ řekne Bobulka panence Ustyně. „Má bebí.“

„Cože?“ oživne zápraží.

„K paní doktorce, ano.“ Bobulku líbne velká, obživlá Justýna.

S Bobulkou v náručí a třemi udýchanými dětmi v závěsu vtrhne Justýna rovnou do ordinace dětské lékařky. Námitky čekajících utne. Je to smrtelně vážné. A je to nakažlivé.

Přetáčím v ruce pichlavý ananas, jeho snový ždibeček po jazyku převalovala Justýna. V hlavě přehrávám včerejší večer. Ze bzukotu hlasů vylovím a paběrkuju slova, její slova. A věty, její věty.

Za svítání tiskla záda ke zdi, přilepená k sáňkám, něžný závoj vlasů kryl tvář. Ani se nepohnula. I když kolem ní vířilo hejno komárů. Vystřelila nečekaně, ale ne směrem ke školce. Něco se opravdu děje. Ale co?

Rytíř musí do zbroje.

V telefonní budce na konci ulice vytočím číslo pohřební služby FREUDE A SPOL., vyklopím připravenou větu, dnes nepřidu, jsem nemocný, nepřidu, istě, istě, istě. Muklovčin křapák umlčím, cvak.

Nic se nejí tak horký, jak se ukuchtí, říkávala matka. Ale někdo na rozfoukání kopce horký kaše sám nestačí.

Zhluboka se nadechnu. Horkou kaši vyfoukám já.

Justýna sedí v ordinaci a vlídné lékařce v brýlích, která za jejími dětmi přijíždí domů, aby jí ulehčila, o překot cosi vysvětluje. Řeka nesourodých slov, lapají po záchranné vestě. Lékařka Justýnu zastaví uprostřed toku a zklidní. Trpí-li někdo paranoiou, ještě to neznamená, že ho skutečně někdo nepronásleduje, myslí si lékařka a poslouchá dál. Justýnina slova jsou dravým proudem: kdosi chce její děti neví kdo ale jak se má bránit co má dělat vzdělání nemá příbuzné nemá peníze nemá s nikým se tu nepřátelí přivedl ji manžel a byla doma s dětmi děti jsou její svět nic jiného nemá. Justýna valí slova na překvapenou ženu, odvalí na ni zmatený vír. Kdosi odklidil i její tajnou lásku mstí se jim oběma a teď chce odklidit i její děti.

Justýna valí zcuchaná slova, která s pootevřenými ústy vyslechne i zdravotní sestra opřená o futro dveří. Lékařka se vyptává na podrobnosti a tvrdnou jí rysy. Dá Knutítkovi čokoládu, aby ji rozlomil a rozpočítal pro ostatní děti.

„Nebojte se, maminko.“

Je vidět, že se bojí sama.

Sociálku jsem nikdy nepotřeboval. Matka si nikdy o pomoc neříkala, matka chtěla zvládat všechno sama a taky zvládala a peněz měla dost, ale k čemu jí byly, když vypadala, jak vypadala, a narodil jsem se já, byla to silná žena a někdy se mi po ní stýská. Sociální odbor. S mnoha odděleními. První stupínek vítězství. Pojmenovat kuchaře.

Celou hodinu neodbytně proťukám, klepu od jedněch dveří ke druhým. Větrné mlýny se točí, samí kuchtíci. Přitáhnu brnění těsně k tělu, zaútočím na vrchol, zamířím k šéfkuchaři.

Vedoucí je vlídná, ale přepracovaná, po chvíli nevrlá. A nejsem mezi zvanými. Osoby s pozvánkami připlácne mezi úřední desky, založí do šanonu. A oni jí tu courají… Jak já jí rozumím.

I já ty své narvu do dubových desek, připlácnu a zakládám do šanonu. A kdyby mi courali sem a tam…

Kde se ve mně vzala nadpozemská síla, co zkrotila neposedný jazyk a roztřesené údy, které se normálně rozkmitávají už při pouhém vstupu na poštu, když si mám zaplatit pitomé složenky. Ještě chvíli, a byl bych schopen pouhou myšlenkou splasknout zkažené maso kotníků. Za ruku mě vede samotná Justýna, rozhicovaným dechem mi do uší vdechuje energii. Justýnu, spanilou Dulcineu, já ochráním, ochráním své plaché dvojče.

„A vy jste jako její příbuzný nebo co?“

„I-I-istě, istě, p-pani.“

„Podívejte se, tak tu situaci přece znáte sám nejlépe. Děti spí po dvou i po třech na palandách, pod tím halda nevyžehleného prádla, prostě příšerný bordel, děti nemají ani židli, aby si napsaly úkoly, ani co jíst, já už nevím co s tím, opravdu, snažila jsem se, dělala jsem, co jsem mohla, ale hlady byste je snad ani vy trpět nenechal, v tom se nedá přežívat, natož vychovávat.“

„M-museji žit v jedny m-mistnosti. Vzali ste ji b-byt. O-ona ma ty děti hrozně rada.“

„Po svém. Opravdová láska vypadá, milý pane, úplně jinak.“

„M-ma je moc rada.“

„To by ty děti nedovedla do situace, kdy musejí bydlet na ubytovně, kterou ani nedokáže zaplatit. Tak jí to řekněte. A vůbec, když má na to kouřit a strojit se jako… promiňte, ale říct to musím, jako frajle, tak snad… Já zase musím myslet hlavně na ty děti, víte.“

„O-ona bude… je… b-brzy bude…“

„Promiňte, mám objednaného dalšího klienta. A zvoní mi telefon. Ještě něco?“

„M-ma je rada.“

„Ano, to už jste říkal. Já vím. Na shledanou.“

„M-ma je rada.“

Justýna sedí na krajíčku židle. V prstech přetáčí gumičku do vlasů. Bobulka s Broskvičkou staví na zemi kostky s papírovými obrázky Budulínka. Knutítek s Kaštánkem se navzájem vzpřímeně přeměřují, záda vyrovnaná u kovového stojanu s rýžkami, vrchol hlavy rozčísnutý kovovou šibenicí. Dětská lékařka telefonuje.

„Ano, jistě, o tom není sporu, že místní sociální pracovnice jsou zkušené a odvádějí kvalitní práci.… No právě proto, že okresní soud jen výjimečně nevyhoví vašemu návrhu.… Já si myslím, že je to nedorozumění.… Ale ty děti přece nikdy nebyly týrané nebo hladové nebo citově deprivované. Právě naopak, je to příkladná mateřská péče, vřelá.… Že je chcete matce odebrat, je –… Dobře, ale musí vyžít ze sociálních dávek.… Dobře, ale společnost produkuje problémy, a jednotlivec, který nemá adekvátní prostředky, se má pokusit je řešit jak, když –… Je zajímavé, že si nevšímáte jiných případů, těch mám plnou ordinaci. Vytížené páry, které zaplatí všechno, ale dítě je nakonec obtěžuje, když nesplňuje očekávání, a kdyby existovaly internátní školky, zbaví se dítěte okamžitě jako vadného zboží… Já vím, že to neměla nechat dojít až tak daleko, ale to už teď nezměníme.… Tak proč jí místo toho raději neulehčíte?… Kdo?… Ne, nezacházím do detailů.… Jak a kde si asi má přivydělávat?… Tak si to zkuste při jejím zatížení. Jenom než rozveze a sveze děti, úkoly, vařit, prát, ještě uklízet jednu místnost, která prostě hygienické normy splňovat nemůže, i kdyby se na hlavu postavila…“

Justýna zírá s otevřenou pusou. Je oddělena neviditelným, přesto neproniknutelným závojem. Lékařka se k ní otočí zády. Je nepříjemné, že musí mluvit o Justýně před Justýnou. Volí jiný arzenál slov.

„Ano, ale… ‚provinilci‘, jak říkáte… mají menší šanci být vnímáni jako občané, kteří potřebují podporu… místo toho jsou vykreslovaní jako trestuhodně nedbalá, nevděčná a pomalu nebezpečná individua… Ale mně jde taky především o ty děti, proboha… Co s tím mají co dělat drahé modré šaty?… Já vás neosočuju… Máte toho dost?… Vy?“

Dětská lékařka sundá brýle. Otře si dlaní tvář, jako by si roztírala krém.

„No nic. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Něco vymyslíme. A nejste v tom sama. Prý se byl informovat nějaký váš příbuzný.“

„Nemám příbuzné. Nemám živé příbuzné.“

„Prý… typický váš příbuzný… typický. Víc jsem se nedozvěděla.“

„Táta?!“

Lékařka sáhne do kabelky, vytáhne peněženku a vtiskne Justýně do dlaně dva tisíce. Justýna si prohlíží svaté obrázky. Schová je do záňadří.

„Pořád jenom záplatuju.“

„Všichni záplatujeme. A hlavu vzhůru. – Další.“

Má je ráda. Já to vím nejlíp. A já mám rád ji.

Jeho nenávidím. Nenávidím svůj jazyk. Zalezl a nezacláněl. Ale pro změnu odmítal formulovat slova, lepit věty, kterými bych šéfkuchtu rozmetal. Za trest ho vyříznu. Jednou.

Odcházím chodbou, pláty zrezivělého brnění ze mě opadávají. Měl jsem tasit meč, místo toho jsem schlíple stáhl ocas mezi nohy jako zpráskaný pes. Měl jsem vzít svatyni útokem, promíchat jedy v kotlích.

Odcházím tunelem, kde se kuchtíci ohlížejí a zbrzdí krok. Než se znovu rozeběhnou a osladí cukrem nebo ochutí solí, kterou sypou do ran. Uhranutí v zádech. Jsem pomeranč vánočně propíchaný hřebíčkem. Kdybych měl odvahu, naložil bych svou paní na ramena a unesl ji, zdrhal bych a pádil, chránil bych ji, opatroval.

Mlčky.

Ta myšlenka mnou prošlehne jako dávivý plamen. Jsem to já, koho spálí.

Kdyby byla bez dětí… Kdyby byla bez dětí, měl bych ji jen pro sebe.

Justýna vejde do hypermarketu. Bobulku napresuje do sedátka pojízdného košíku, Broskvičku do drátěné vany, Knutítek s Kaštánkem si házejí kamínky na parkovišti před obchodem. Projíždějí rychle, Justýna ignoruje prosby holčiček. Chtějí se pokochat dotyky se zbožím, s plyšovými hračkami. Zpoza regálu se vyloupne chlapácký stín.

„Košíky jsou určený pouze pro nákup.“

„Však taky nakupuju.“

„Nebuďte drzá. Košíky nejsou určený pro haranty. Kdyby se v nich takhle povaloval se špinavejma botama každej… Tam se skládaj potraviny, milá paní. To jste poprvý v životě v obchodě nebo co.“

„Ano, jistě, promiňte, ano, jistě.“

Justýna se poplašeně rozhlédne. Zdá se jí, že zahlédla další stín, prokmitl mezi regály. Vyloví Broskvičku a postaví ji na zem. Stíny zmizí. Justýna spěchá s poloprázdným nákupním košíkem k pokladně, spěchá k cíli. Cíl je u pokladny, Justýna cítí pohledy ostatních. Tady se neslyšně vyhlašuje vítěz, tady se prokáže hodnota člověka. Podmínky na startu měli všichni stejné: spravedlivě prázdný koš. Čím ho kdo naplní, rozhodne.

Justýna prohrála, ještě než k pokladně dojela.

Na dně jejího kovového monstra se vlní dva bochníky chleba, jahodová marmeláda, krabice mléka, šest vajíček, sáček rýže, máslo, zubní pasta, sterilovaný hrášek. K zamezení absolutní prohry jí chybí desetikoruna. Na dva tisíce, pečlivě zastrčené do podprsenky nesáhne. Byla by podezřelá. Šacuje se a propátrává, pokladní bubnuje prsty.

Justýna se dočká. Jako vždycky. Roztřesený důchodce ve frontě za ní podsune na tácek desetikorunu.

Justýna minci razantně odsune zpátky. K původnímu majiteli, na kterého se nepodívá.

Něčeho se vzdá. Směrem k pokladní přisune krabičku cigaret.

Vlastní desetikorunu vysvobodí ze zajetí, jakmile vyprázdněný koš zavěsí k řetězu soukmenovců.

Cestou domů se Justýna staví ve výčepu hospody a dokoupí si dvě kusovky. Obě dcery křečovitě drží, Bobulku na ruce, Broskvičce svírá dlaň.

Naplival bych za to na sebe, naplival.

Polévá mě hrůza, co kdyby Justýna mohla číst moje myšlenky. Nemyslel jsem to vážně, Justýno, zakřičel bych do jejích vlasů, nemyslel jsem to vážně. Milá moje, máš mě ještě, máš mě? Nahmátnu oblý loket…

Buším na dveře. Doma není. Hruška je holá. Sáňky opuštěné. Na hrbolku zmrzlého písku leží pohozené pohárky od jogurtů a modré kelímky od krému Nivea, s jemnou vrstvou námrazy.

Ohřeju si párek, ukrojím chleba a na talíř kydnu kremžskou hořčici, sprška mastných kapének se na stole zaleskne při prvním skousnutí, výtrysk mužnosti. Měl bych se odhodlat, riskovat, požádat ji o ruku, měl bych tu štíhlou ruku popadnout a přivést si ji přes ulici k sobě domů. Jenomže co když se zalekne, co když není připravená, musím si ji zasloužit, s mým cejchem vypáleným na těle, musím si ji zasloužit. Umyju si ruce, v dřezu opláchnu talíř. Musím si ji zasloužit. V kredenci zašátrám, vytáhnu vkladní knížku. Na heslo Justýna. Musím si ji zasloužit. Cestou do spořitelny potkám její školou povinné oddenky.

„A-oj.“

Jakmile mě zmerčí, chytnou se za ruce.

„Brýden.“

Justýna sedí na kameni pod hruškou. Těžký šutr si nenasouká do kapsy, nevstoupí do chladně odtažité řeky. Takový sobecký luxus si dovolit nemůže. Stáhla by s sebou do hlubin celé hejno. Stáhla by do hlubin nejen život svůj.

Dorazí domů současně, děti přepočítá. Napíše s nimi úkoly. Nejvíc se všichni naučí tím, že látku vysvětlují Justýně, která o tom všem nemá ani páru; učí se rychle. Justýna si pročistí hlavu a ostří kopí výřečnosti.

Děti ječí na dvorku. Justýna si pustí rádio, oddrmolené zprávy se odrážejí od stěn lebky a padají jako nepotřebné kamínky do zapomnění. Zamyšleně probírá kazety převázané červenou mašlí, pročítá hřbety, z hromádky vytáhne tu s popiskem Ode an die Freude, tu si ještě nikdy nepřehrála. Ve strachu, že bude jako ostatní. Jako by nebyly určené pro ni. Takovou hudbu, která je chvílemi nudná a chvílemi hrozí, že jí roztrhne hruď, ještě na rozhlasových vlnách neslyšela.

Dneska si ji pustí.

Než se z města vrátím, bílý nízký domek se zaplní. Zamřížované okno svítí, večerním šerem se prodírá dětské štěbetání, rozhlasové tóny utopené ve změti hádek a smíchu, ruch podobný letnímu odpoledni u dětského brouzdaliště.

Proklouznu tiše ulicí. Tentokrát se s Justýnou setkat nesmím. Čeká mě příprava nočního zázraku, mačkám zázrak v upocené kapse vaťáku. Držím, nepustím.

Balíček pětitisícovek napěchuju do průhledného srdce s krytem, do srdce, z něhož jsem vysypal hranolky rudých čokolád Mon cheri. Nechávám je rozpouštět na patře; krmím a rozmazluju hadovitou ještěrku. Usmiřuju si ji, ochočím ji, než pokleknu a požádám verši o Justýnin život. Všechno pro ni udělám, všechno. Srdcovitou nádobku napěchuju tak, že průhledné víko sotva přimáčknu. Srdce vložím do mikrotenového sáčku; co kdyby se noční mráz proplazil a bankovky uhranul.

Z peněz, které mi rudě namalované nehty podaly na přepážce, všechno poctivě odevzdám své paní, až na částku, kterou jsem nechal v obchodě s loveckými potřebami. Ale i tu jí splatím, do poslední koruny.

Mám nový triedr.

Budu jí mnohem blíž.

Justýna v houstnoucí mlze a náhlém projasnění sepisuje lidi, na které se může obrátit. Přemítá, jaký příbuzný se to na ni vyptával, žádné nemá, doluje v paměti, marně, dračic v tvrzi se ptát nebude, mohly by jí přitížit. Musí být obezřetná. V mysli se drápky zachytily dvě slabiky: táta.

Chumel myšlenek, z nichž se Justýna marně vymotává, bobtná. Příběhy se boxují mezi sebou, vystrnaďují se. Justýna se zaposlouchá, Ode an die Freude, nesrozumitelná zpráva z jiného světa. Harold ji tedy opravdu miluje. A stydí se za to, jak ji vydíral, nebyl to chtíč, ne, takhle přece vypadá opravdová láska. Kaje se někde o samotě, poustevník. A oblažuje ji tajnými dárky.

Justýna se rozhodne, že na něho přestane číhat, přestane čekat. A bude ho milovat, jenom jeho. Nadosmrti. A našetří síly, aby nikdo nerozkopal hnízdo s ptáčaty.

Utne Ode an die Freude těsně před koncem.

Na chvilku je všechno dobré. Ohnivá útěcha.

Nejdřív je postava rozmazaná. Mizí v rámu dveří. Než znovu zaostřím, obrazy mi těkají od kompostu a seschlé hrušky k obrysům zavařovacího hrnce na zápraží, ke staré pneumatice. Odtrhnu slzící oči, zamrkám. Pod úplňkem proplula ryba z oblaků.

Nový pohyb ve dveřích.

Rychle zamířím, přitisknu triedr ke kůži těsně, jako by to byly potápěčské brýle. Utěsním každou škvíru.

Má milou pihu u levého obočí. To obočí je jako plavný pták. Bledé rty mírně rozevřené, s výrazným srpečkem uprostřed, stejný srpeček se dere ven vzadu, nad okrajem pokleslých špinavých džín, když se ohýbá, když do prádelního hrnce z hlubokého talíře odsypává kopec slupek od brambor, ten zadní srpeček si zvětším. I s pruhem kůže nad ním, husí kůže, modré tričko je děravé, krátké a těsné, jak krásný musí být její měsíc v úplňku obnažený, jak rád bych ho pohladil, sklonil hlavu a přivoněl, než bych smočil parůžek, než bych přirazil. Ven se dere můj jazyk a slzím, má paní je rozmazaná. Málem propásnu chvíli, kdy zmerčí nenápadný sáček na sáňkách, rozevře ho a zděšením vyjekne. Ostřím a vidím, jak škvíru pootevřených rtů překryje šupinatou dlaní a pak se podívá vzhůru. Zdá se mi, jako by jí mezi prsty rašily blanky. Už neobíhá dům, jen se krátce podívá vzhůru a vzkřikne. Ze zvětšených rtů odezírám její díky, díky, díky, s jakou chutí by můj mokrý had prosvištěl za jejím cudným hádkem a obmotal jej.

Je to jasné.

Zítra ji požádám o ruku. Zítra.

Justýna zaleze do kuchyně. Zatáhne za sebou závěs. Nevěřícně přepočítává bankovky. Rozloží si je na podlahu. Šlápoty Haroldových chodidel. Justýna poskakuje z jedné na druhou. Měla by se poklonit a zlíbat je, jednou bude Haroldovi dobrovolně omývat nohy. Justýna bankovky rozdělí na deset hromádek, hraje karetní hru. Peníze uvězní zpátky do srdíčkové krabice a mikrotenového sáčku, přepáše je zavařovací gumou, stoupne na záchodovou mísu a přiloží k ostatním pokladům. Její úzkost je rozpuštěna.

Vše se začíná v dobré obracet.

Bude moci opustit toto město.

Koupí si byt.

Přestěhuje se.

Najde si práci.

Bobulku dá do jeslí.

A pak vyhledá Harolda.

Nemůžu spát. Převaluju své tělo, neforemný pytel. Kotníky svědí nedočkavostí. Jsem šťastný. Zachránil jsem své paní hnízdo, penězi uplatí satoryji šéfkuchařku. Promítám si v duchu, jak pro ni upravím ložnici. Ráno nesmím zapomenout čistě povléct, co kdyby už večer… Konečně se na světlo dostane matčin sváteční satén. A z obývacího pokoje bude dětský pokoj. Dům zrekonstruujeme tak jako tak. Nastavíme celé patro. Něžný budoár pro mou lásku. Financovaný ladností matčiných porcelánových figurek. Usínám, do snů se vplétá pomněnková rokoková fešanda z porcelánu, kterou v náručí přenáším přes svůj práh.

Nesmím zakopnout.

Klopýtnu. Panenka padá. Roztříští se. Za okny se blýskne.

Posadím se na posteli. Popadnu triedr. Kolem domu mé paní se za starými pneumatikami krčí zvířata s choboty. Přebíhají neslyšně. Pět výrostků, co Justýně nastříkali kosočtverec na zeď. Na co si to hrají.

„Ty vole, to bude prdel, tim postříkáš ty chcípáky.“

Vymotám se z prachové peřiny. Natáhnu bačkory. V komoře popadnu koště, násadu před sebe sunu jako hlaveň. Jazykem přejíždím podél zubů, rozcvička. Jazyk zkrotím. Na jazyku přede strach, pohladím strach za ušima, zklidní se. Prudce rozevřu dveře, namířím svůj hlas.

„Ruce vzhůru. Policii už jsem volal.“

Než si uvědomí, odkud hlas vychází, rozprchnou se.

„Ty vole… a do prdele!“

Divoká zvěř se rozprchne. Instinktivně našli snadný cíl. Předávají si z generace na generaci štafetu, nikdy to neskončí, nikdy, moje kůže to zná. U zdi se válí pět lahví. Pach je neomylný. Benzin.

Uklízím, uklízím do rozbřesku. Odnáším lahve. A ředidlem omý­vám každé stéblo trávy. A pak horkou vodou s jarem. Voda zmrzne. Stébla se balí do skelného povlaku. Jsem zchvácený.

Jsem zchvácený. Před očima obrazy. Nevím, jestli se staly. Někdy se už staly. Staly se. Znám to. Ve staré Spartě by mě i Justýnu shodili ze skály. Jinde by mě a Justýnu poslali do plynu nebo do lágru, kde by nás usmýkali. Dnes to není jiné. Válka každý den. Hodíme se jim, hodíme se jim, potřebují nás, jsme vyvolení, jsme po ruce, protože nezvládají strach z vlastní nejistoty, strach z vlastních životů, maloměšťáčtí primitivové, fašisté všedního dne. Škrtnutí sirky, plameny v řadě. Hořící pochodeň. Proletí sklem, pryčny vzplanou. Kolem domu hořící kruh a uvnitř deset lidských pochodní. Mohou křičet. Tmou se vřítí odpověď. „Chcípněte, svině.“

Jsem zchvácený. Ale nechcípnul jsem. Ona taky ne. Nic se nestalo. Osprchuju se. Jdu podél řeky na vlak. Ona by oheň spolykala.

Jen ona by mohla spolykat i pětici divé zvěře.

Otázka dne zněla jednoduše. Jak tento den přežít.

Zásada číslo jedna: nepanikařit.

Justýna spěchá se seznamem jmen na papírku. Naháže dychtivě dětem do náruče oblečení, jako by rozhazovala výhry v tombole. Vodu dnes čajem neobarví, napijí se studené vody z kohoutku, chleby zapórované marmeládou ukusují cestou. Justýna potřebuje před zvoněním obejít třídní učitele svých dětí. Rozčilená je přepadá na chodbách školní budovy, vysvětluje, prosí. Jsou opatrní, ale pomoc přislíbí. Poněkud nesví v blízkosti blankytných letních šatů, tak nepatřičných v tomto ročním období.

Vysvobodí je zvonění.

Justýna s prořídlým konvojem pokračuje do školky. Vyplázne jazyk na vykuleného zajíčka na dveřích, učitelku s ptačím obličejem vynechá, zkontroluje, zda jsou bačkůrky slepené, a vypraví se rovnou za ředitelkou. Bobulka má slova nacvičená. Odposlouchané věty zopakuje s vážnou tváří místo matky. Ředitelka se účastně vyptává na podrobnosti. Rozejdou se stiskem rukou.

Ráno, takové pocukrované svěží ráno. Justýna vyplula v modrých šatech a lodičkách. Mezi devíti koulemi v zimních bundách byla jako královna mezi mimozemšťany. Dává mi znamení. Tak dnes. Jeden rok, šest měsíců, sedm dní. Bůh, matčin Pán, sedmý den odpočívá, má náladu na udílení milosti. Má paní spěchá. Přesto jsem triedrem stihl propátrat zakulacená ramena, rovná záda, zvrásněné lokty, kolena a vykrojené nárty.

Tak dnes.

Pohledem na oblý nárt, do kterého bych rád složil hlavu, jsem vytěsnil svoji vlastní ukuchtěnou a vařící porci, která neodvratně chladne; cestou od tramvaje si zpívám.

V pohřební službě FREUDE A SPOL. na mě čeká sám velký Freude. A jeho dvacetiletá společnice, kterou vidím podruhé v životě a jež si mě z výšky svých jehlovitých podpatků pobaveně prohlíží. A stará Muklová, samozřejmě. Uvítací výbor. Ukloním se. Budeš se mu klanět a máš do důchodu vystaráno, říkala máma.

Muklovka do mě strčí, drží mě dvěma prsty. Naviguje mé tělo do konferenční místnosti, tam nikdy nechodím. Vedu za sebou husí pochod.

„To je on?“

„Ano, to je von.“

Josífek Freude se na mě nepodívá. Jen kývá. Dva muži, které neznám a kteří čekají za dlouhým stolem, mi potřesou ploutví. Jména nezachytím. Dcera a starší vnučka paní Lauschmannové, které sedí mužům po boku, utnou tichý hovor. Dělám, že je nevidím, že tu nejsou, že je neznám. Přízraky.

Štrafovanou nákupní tašku na kolečkách postavím k věšáku. Svléknu sváteční hubertus. Z tašky vysunu a na sebe navléknu vyžehlený modrý plášť. Jsem nezvykle klidný, pohyby přiměřené a úměrné příkazům, jaké sám sobě z mozku vysílám. Nemám čas se rozptylovat, přátelé, moje paní mě teď bude hodně potřebovat, já musím začít plnit černé igelitové pytle a futrály, skládat písmenka, abych dnes mohl odejít dřív, musím si koupit řádný oblek a zásnubní prsten, lady Diana taky od Charlese nejdřív dostala prsten, každá výjimečná žena nejdřív dostane prsten s brilianty a kytici rudých růží, píší o tom v novinách.

Muži si s Freudem cosi mumlají. Slovům nerozumím. Pak si mě odvádějí do hlavní kanceláře. Usadí si mě naproti sobě, dnes se tu hrají škatulata, hejbejte se, zatímco moje škatule jsou ještě prázdné a nemá je kdo naplnit. Mluví jenom jeden z nich. Druhý stojí u okna, zády ke mně, přešlapuje. Mluví ke mně jako k malému dítěti, pečlivě artikuluje, hlupák.

„Včera jsme vás marně sháněli, pane Krvepolský.“

„I-I-istě, istě, p-pane.“

„Kdepak jste byl?“

„N-nemocný.“

„Telefon doma nemáte?“

„I-I-istě, istě.“

„Máte? Nebo nemáte?“

„N-ne. N-nikdo mi nevolá.“

„Aha. Vy víte, proč jsme tady.“

„E-eks-eksu-umace.“

„Ano. Pozůstalí zesnulé paní doktorky Lauschmannové zaplatili exhumaci. Dlouho s ní otáleli, ale prý je… tedy konkrétně vnučku… babička strašila ve snu. Tak tedy zaplatili exhumaci. A jestlipak víte proč?“

„N-nemam t-tušeni.“

„Zjistili, že tělo je v pořádku. Jen nohy byly v neobvyklé poloze.“

„I-i-istě, istě. Aby se… do d-dřevěnyho s-spacaku… vešla.“

„Ahá? Nicméně rodina zaplatila – mimo jiné – i za to, že zesnulá bude oblečená do nových šatů a obutá do bot, které příbuzní přinesli. Oblečená nebyla. Copak nám k tomu povíte?“

„J-já nevím… a-asi se rozpadly.“

„Svršky na ní byly. Jen tak položené. A nově koupené šaty to tedy rozhodně nebyly. Rodina si prozíravě uschovala účtenky.

V obchodě jsme si oblečení nafotili. Prosím.“

Druhý muž celou dobu mlčí. Dívá se z okna, jako by tam viděl celou pravdu. Teď se otočí, přede mne přisune fotografii modrých šatů na těle mladičké modelky.

„I-istě, istě. Ž-žadna čast t-těla… n-nechyběla.“

„Prosím?“

„Ž-že je… v-všechno v p-pořadku.“

„A chcete tím říct, že někdy něco chybí?!“

„I-istě, istě. N-nevim.“

„Nám můžete důvěřovat. Podívejte, pozůstalí paní Lauschmannové z toho nechtějí dělat aféru. Vy víte, co se stalo, viďte. A řeknete nám to.“

„J-ja nic n-nevim. Já si s n-nima jen… p-povidam.“

„S kýmpak si povídáte?“

„S n-nebožtikama. A s-skladam p-pismenka. A už potřebuju j-jit. P-pod drnem ty š-šaty přece n-neužije ž-žadna z nich. P-pomahat se m-musí ž-živym.“

Justýna by si nejraději povyskočila. Rozjařené dítě. Všechno se zdá být na dobré cestě. Takový zářivý, pocukrovaný den. Odpočítá drobné, nečekaný výdaj nového dne. I když je bohatá, na poklad se sahat nesmí. U Stánku s novinami koupí inzertní noviny, prodej a nákup bytů a domů. Ještě na ulici je namátkou rozevře a spadne jí čelist.

Krabice nad splachovadlem skrývá velký poklad.

Který nestačí ani na koupi psí boudy.

„Dobře. Ano. To máte jistě pravdu. Tak tolik k paní Lauschmannové. Ne ne, ještě se prosím posaďte. Viktorie Vlková a Jana Karolína Ottová, říkají vám ta jména něco?“

„N-ne. J-jo. N-ne.“

„Tak ano? Nebo ne? Uklidněte se. Napijte se.“

„N-neznam.“

„V případě paní Vlkové došlo k záměně těla. V druhém případě k poškození těla. A také nebyly provedeny služby, za které rodiny zaplatily. V prvním případě chybí zlatý řetěz s panenkou Marií, který měl zesnulou doprovázet na poslední cestě jako výraz úcty její rodiny. A jak nám řekl pan Freude, všechny mrtvoly jste na poslední cestu vypravoval jenom vy. A sám.“

Vytřeštím oči, špatně se mi dýchá. Rozepnu na pupku modrý plášť, svědí mě pokožka, prsty už drbou břicho. Jazyk pohyby doprovází zalykavými zvuky. Znám jménem všechny své mrtvé, ale Vlkovou a Ottovou ne, to ne, to je past, mračna písmen slyším poprvé. Není v mé moci představit si duši bez těla. Jako bych slyšel hudbu, mámin hlas, jako by se dívala klíčovou dírkou a věděla, že myslím na Justýnu, neposlechl jsem mámu, neposlechl, varovala mě, že si k nikomu nesmím vytvářet žádné pouto, protože to by byl zárodek zkázy.

„E… eeezna… am.“

„Prosím? Uklidněte se, jenom vyšetřujeme. Nikdo vás z ničeho neobviňuje. Zatím. Jen si potřebujeme zmapovat situaci. To je běžný postup při vyšetřování.“

Tělo zrazuje. Cítím, jak se zbytky sympatií, které si pro mě ten muž schraňoval, rozpouštějí pohledem na stékající slinu v koutku úst, na neforemné maso, na kotníkové boule, na zápach mastí a dezinfekce, co se s mým potem rozpařuje po místnosti. Jazyk bych si nejraději dvěma prsty narval zpátky, profackoval ho, aby poslouchal. Musím to zvládnout vůlí. Musím.

„N-neznam. P-pani Lauschmannovou j-jo. Ale ty d-dvě jsem do r-rakve… ne-neštosoval. T-to m-musel někdo j-jinej.“

„V papírech stojí vaše jméno.“

Pot vyrazil. Ve spáncích buší. Přes tlukot přetéká potůček a krabatí se.

„J-ja ne, j-ja to ne-nebyl!“

„Stojí tam vaše jméno. Tuto skutečnost dosvědčil pan Freude. A s ním i paní Muchová.“

„N-ne. J-ja ne. J-ja mam rad všechna t-těla u l-ledu. M-mam je rad. A p-pamatuju si je. Mam je rad.“

Justýna na stole rozloží pláty novin. Propiskou zatrhuje nejnižší sumy. Zahradní domky. Chaty na samotách se suchým WC. Představuje si, co by na zahradě pěstovala. Překřikují se s Bobulkou. Jahody, mrkev, okurky, rajčata, cibuli, pórek, brambory.

„Veliký melouny pro nás. A malinký pro Ustynu.“ Směje se Bobulka.

Justýna v osolené vodě povaří těstovinové motýlky. V hlubokém talíři je obarví kečupem a ozelení hráškem. Ve stejné vodě uvařila vajíčko, které rozpresuje mezi hrášek. Obědvají. Bobulka usne. Justýna umyje v plastové vaničce nádobí, vytře podlahu. Špinavou vodu vylije na kompost. Na plotýnce ohřeje novou a nechá ve vaničce odmočit špinavé povlečení ze dvou postelí. Stůl překříží starým žehlicím prknem s vyhřezávajícím vnitřkem, na židli položí další z nekonečné fronty zmuchlaných látek.

Její práce nikdy nekončí.

Její směny jsou čtyřiadvacetihodinové.

Termín ukončení pracovního projektu se kryje s termínem její vlastní smrti.

Dobrovolný pracovní tábor.

Takhle ale Justýna nepřemýšlí. Je šťastná, bytostně šťastná. Její způsob modlitby. Za vršící se pyramidou vyžehleného prádla se usmívá žena, která každý z kousků oblečení, než ho vypne a přejede horkou, černou, syčící lokomotivou, přiloží k tváři a políbí.

Muž cosi drmolí. Druhý muž mi ukáže zprávu přednosty ústavu soudního lékařství, který se na žádost Lauschmannovy rodiny exhumace účastnil. A posléze i exhumací dam Vlkové a Ottové. Ten případ musí policie vyšetřovat; došlo k záměně těla, došlo k poškození těla.

Ať si vyšetřují, co chtějí, ať mě nechají na pokoji.

Mám v hlavě černou díru. Řeknu mu jasně, že dneska si musím koupit oblek a kytici rudých růží a zásnubní prsten a přebalím si bělobou kotníky a namasíruju francovkou koleno, požádám o ruku svou paní, jiná příležitost už nikdy nebude, čas dozrál, měsíce se připravuju na dnešní den, neznám žádnou paní Vlkovou a neznám žádnou paní Ottovou, znám jenom paní Lauschmannovou, to byla moje zesnulá, tu jsem měl rád, té jsem pustil Ódu na radost, ta si ji zasloužila.

O šatech i lodičkách pomlčím, ještě by pošpinili Justýnu. Ještě by ji vyslýchali a sahali na její tělo, sahali by jí na rameno, tak jako sahali na rameno mně, než mě zasypali otázkami.

Muž vstane, položí mi ruku na rameno zas, no vida. Otočím se, rozpřáhnu se a vlepím mu lopatou a s vyplazeným jazykem ohromného facáka, na mou paní nikdo nikdy sahat nebude, k mojí křehké Dulcinee se nepřibližujte, modré šaty si zasloužila, chci vlepit facku i druhému muži, ale jsem pomalý, nápřah trvá dlouho, muž od okna mi zkroutí ruku za zády, nasadí mi želízka, kde je vzal, napadení veřřřejného činitele, tak tím začččneme. Promluví poprvé. Zdá se, že ani on si nerozumí se svým růžovým hadem, ř se mu drolí, č čmachtá na jednu nohu. Nejistota zůstává, ať se děje cokoli. Mít štěstí dnes znamená víc než co jiného udržet si neštěstí v dostatečné vzdálenosti od těla. Oni si od těla udržují mě a Justýnu.

Poprvé v životě zalituju, že jsem si neuhájil invalidní důchod. Seděl bych večer doma s Justýnou. Nevystrkovaly by na mě drápy cizí mrtvoly s podivným shlukem hlásek, co je to vůbec za jména, Volfová, Ottová, jenomže matka ne, matka řekla, že jsem zdravý a mezi lidmi se otužím. A kdo teď ochrání moji lásku, moji paní, štíhlou břízu na strmém kopci, ze všech stran na ni fouká, blesk kdykoliv uhodí, já tu hýkám bezmocným pláčem, pod nosem cítím vlhko, které polykám, ruce v želízkách. Okenní muž se s odporem odvrátí.

Když mě odvádějí chodbou, ten ubohý dvouhlavý zbytek po životě paní Lauschmannové se obrátí na muže mluvku.

„Snad toho chudáka pro jedny šaty hned nezavřete. To jsme opravdu nechtěly.“

„Tak to mám za všechno, co jsem pro toho mentála udělal.“

Josífek Freude si okatě nahlas ulevuje. Oči mu vesele jiskří, stejně jako jiskří řetěz na opálené kůži. Jen kostnatá Muchová si do mě kupodivu nedloubne. Vlastním látkovým kapesníkem mi utře nos.

V očích se jí zalesknou slzy.

A uvnitř slz zatavený strach.

„U knížete Krvepolskýho jsou poldové. Něco hledaj. Celý město to ví.“

Burák má oči navrch hlavy. Ostatní se vyhrnou za ním, k vrávoravému plotu. Vejrají s otevřenou pusou na auto a tajemné muže. Okouní tu lidé z městečka. Justýna hejno zažene zpátky.

„Nechte toho, máme svejch starostí dost.“

Knutítek a Kaštánek blbnou, zamotávají se do vypraných prostěradel a polštářů. Pod prádelní šňůrou na stole leží linkovaný papír. Seznam lidí, na které se Justýna obrátila s prosbou, je odškrtaný. Zbývá jediné jméno: táta.

Justýna za pomoci Krahulíka sepisuje dopis. Syn jí radí, jaká i/y vepsat. Justýna občas zpohlavkuje mladší děti, drkají do stolu, pod nímž si hrají. Dopis přepisuje několikrát.

Dopis, který dětská lékařka přiloží k žádosti adresované úřadu ombudsmana.

Musím okamžitě promluvit s Justýnou, musím jí říct, že protější dům jí patří, všechno, co mám, je její, všechno, porcelán a stříbrné tepané podnosy a obrazy a pokoje, tam se schová, je proti chvílím krutým, zahání z duše hlad, a toho, kdo má rád, uchrání před uřknutím. Nalodím si ji do domu, do mé archy Noemovy, budu se o ni starat a chránit ji. Oběma mužům křičím do tváře, že mě můžou obhájit jedině mí mrtví, mám je rád. Hnojím léta jejich zahrádky, aby vykvetli, šňupou radši afrikány a jetel než kopřivy. Napíšu vám seznam svých mrtvých, křičím na ně, napíšu vám seznam a zeptejte se jich.

Nad bílým domkem vyšly první hvězdy. Kolem domu obšlapuje pět výtečníků. Nebe za dozoru měsíce sesílá pevné vločky, které se chytají za ruce a dvorek se zrezivělým prádelním hrncem a starými pneumatikami pokrývají útěšlivou bělobou. Večer změkčí mastnotu Justýniných vlasů, které si nestihla umýt. Bude tu stát opřená o zárubeň dveří, vykouří čtvrtinu cigarety, své denní penzum a bude vzpomínat na šťastné chvíle svého života, chvíle, kdy jí Harold na zápraží nechával dary lásky,

Harold, v jehož pravomoci je dobro. Dával, nic nechtěl. Stačila mu její existence. A dokonce pro ni napsal slova, kterým tak úplně nerozumí, ale která jsou jen a jen její.

SINE AMORE NIHIL

Justýna zadupe a odklepe na prahu sníh. Nevšimne se pětice stínů, které s kanystry obíhají kolem. Dveře zamkne a pevně utěsní, stejně jako zamřížované okno. Lehá si do semknuté náruče, k devíti jarním ústům.

Bílý dům k ránu hoří. Požár se zakládá v přítmí. Vnitřek je roztaven na beztvarou masu. Hoří a plameny se objímají a chtivě se vlní při pohanském tanci a vykukují z okna. Není vidět, po čem prahnou a po čem se sápou. Domek chce v plamenech vychrlit svoje vnitřnosti. Oheň praská a pálí, vystřeluje ještěrčí jazyky a ochutnává vločky, slízává chlad, dere se pevně zamčenými dveřmi, které zvenčí někdo narychlo zabednil, a mohutní. Kosti v poušti Namibie. Vnitřek domu plameny olízly a ochutnaly, nezastaví se, nesmějí se polekat. Lekly se.

Proto chtějí ven, nasycené se prokousávají střechou, která chutná po benzinu. Plameny na prudkém světle nemají barvu.

Hasiče nikdo nezavolá, dokud se hustý, nasládlý černý kouř nepřižene k náměstí.

Musím s ní mluvit. Psychiatrovi, kterého si vyšetřovatel pozve, aby napsal posudek, jestli jsem nebo nejsem vyšinutý, jestli jsem nebo nejsem svéprávný vykradač hrobek, převyprávím příběh o své paní, té netknuté, čisté kráse, povím mu o své lásce, o svém prvním a posledním milostném příběhu, svěřím se mu, uchvácený svou bohyní, poprosím ho, ať mě za ní třebas jen na hodinu pustí, aspoň na hodinku, jenom si ji přestěhuju k sobě.

„A kolik že má dětí?“

„D-devět.“

„Devět? Aha. Ale vy jste s ní nespal… ani jednou.“

„N-no a co… Co mi máma četla b-bibli, vim, že o-otec je vždycky nejistý… a t-třeba j-já…“

„Ani jste se jí nedotkl. Nezatoužil jste někdy, aby byla mrtvá a vám po vůli?“

Takový průhledný chyták, takový trik, ale já nejsem hloupý, vypadám hloupě, ale nejsem hloupý.

„N-ne! O-ona je ž-živa a b-bude moje. A ty d-děti jsou m-moje. M-mam je rad. Je to t-tenhle život, jiny mít ona n-nebude. Č-čeka v čekárně. Že tato doba p-přejde sama od sebe. Pokračuje ve v-vymletych kolejích. Ale dávno nikam nevedou. Musel by někdo p-přijit a zvednout a u-ukazat novy s-směr. Justýna je ve v-vězeni. K-ktere sama u-udržuje.“

„Uklidněte se. Vzpamatujte se. – Dotkl jste se jí?“

„N-ne.“

„Tak se vraťte do reality. Nedotkl. To jste měl. Ta po tom, zdá se, prahne. Člověče, uklidněte se, vždyť jste dospělý chlap. Takové lidské přebytky odjinud dneska žádné země dobrovolně nepřijmou a ani k tomu nemohou být donuceny tak jako dřív.“

„N-narodila se t-tady.“

„Jednou uprchlík, vždycky uprchlík. Stigmatizovaní by měli být odsunuti.“

„U-už takhle je i-i-izolovana od okolí. A z-zranitelna.“

„Co tě nepálí, to nehas. Jenom by se vám vysmála. Opravdová láska vypadá jinak.“

Nebyl v tom úmysl.

Ne, nebyl.

To jen moje ruce reagovaly rozumně, promyšleně. Vědí totiž, že dobro nikdy zlo nespoutá. Moje dobro nikdy žádné zlo nespoutalo. Jen je na chvíli pozdrželo. Střelhbitě se rozkmitaly a pravá z nich narazila do boule mezi stehny toho líbezného psychiatra, roztáhl jsem prsty a čapnul a trhal a drtil, pomstil jsem svou paní, pomstil jsem Justýnu, kterou urazil a přitom o ní neví vůbec nic, rozmačkal jsem ten výstupek na padrť, kterým ji urazil, kterým na ni pomyslel, na něho ona nečeká, pustil jsem teprve tehdy, když krev prosákla i na mou kůži. Ale možná se mi to celé jen zdálo, možná jsem jen toužil něco takového udělat. Pomstil jsem svou paní. A pomstím ji znovu a znovu a znovu, i tehdy, až se budou smát a říkat mi, a že za tebou teda ty vole do lochu nepříde, se nediv, úchyle, že ti ta cigoška dala kvinde, dyžs ji neklátil, pomstím ji tolikrát, pomstím ji znovu a znovu a znovu, když budou říkat ty zrůdo a úchyle, pomstím ji, musím si zasloužit svou paní, protože ji miluju, musím si ji zasloužit, i když skončím na doživotní samotce v léčebně, kde si na stěnu budu promítat její tvář, paže a srpek úsměvu, záchvěv neslyšného hlasu, ze kterého budu odezírat Tak jak bylo v Praze? Blaze?, natáhne ke mně ruku v blankytných šatech a propne nohy v modrých lodičkách a já si ji přenesu přes práh svého domu i s průvodem devíti svatebčánků, jako jsem si ji dávno přenesl přes práh svého srdce. Zachránit sebe i ji, rozevřít její stydké pysky, strčit mezi ně hlavu, provléknout se a vstoupit do klidného světa za zrcadlem, ponořit se pod hladinu, vstoupit do temné komory, kde se zablýsknou tekuté fotografie. Půjde to tak dál, až do nicoty, kde se zatavil čas.

Tekuté je věčné. Už není kam uhnout, jen zemřít zpříma.

Vidím Justýnu. Běží podél řeky. Je sama. Živá pochodeň. Běží do velkého města, běží po nábřeží. Hledá otce, hledá Kobolda, hledá jeho dům, nepamatuje si číslo, nepamatuje si vchod, drží se za ruku knížete Krvepolského, drží se mě za ruku, ale já mizím, já se roztavím. Zvoní na zvonky, postupuje dům od domu, trvá to dlouho, město je velké. Zastavuje chodce. Vyhýbají se plameni. Každý z nich má za sebou dav příbuzných a všichni stojí za Evou. Justýna zvoní na zvonky a vyptává se. Nikdo nic neví. Nikdo si jí nevšímá, všichni míří ke Kamennému mostu, kde obrovitý jeřáb cosi vyřvává z hlubin a vytahuje zpod hladiny. A na břehu devět zuhelnatělých drobných soch, od nejmenší k největší. Stojí na břehu řeky.

Justýna běží dál a nevšímá si jich.

Ještě se nezastavila. Hromádku popela rozfouká vítr a odnese řeka.

Někde to přece muselo začít. Někde to pramení. Tužebník jilmový v mokřadu.

Kobold, tužebník vltavský.

Jilmy v Čechách vymřely v devatenáctém století.

Nádech a pod hladinu.

Berlín-Wannsee, listopad 2008

Výdech a nad hladinu.

Graz, březen 2010