Poznámka

Před sedmi lety jsme všichni prošli plameny; ale štěstí, jehož někteří z nás od té doby dosáhli, přece jen vyváží bolest, kterou jsme vytrpěli. Minu i mě obzvlášť těší, že náš chlapec má narozeniny téhož dne, kdy zemřel Quincey Morris. Jeho matka věří, že po našem statečném příteli převzal některé jeho vlastnosti. Hoch je pojmenován po všech členech naší početné společnosti, ale říkáme mu Quincey.

Letos v létě jsme se vypravili do Transylvánie a ještě jednou jsme navštívili ony známé končiny, které pro nás byly a dosud jsou plné stále živých, hrozných vzpomínek. Málem jsme ani nemohli věřit, že to, co jsme na vlastní oči viděli a na vlastní uši slyšeli, se skutečně událo. Všechny stopy již úplně zmizely, jen zámek tam stál jako kdysi a vysoko se tyčil nad pustými pláněmi.

Když jsme se vrátili domů, rozmlouvali jsme o starých časech, k nimž se už všichni můžeme vracet s klidnou myslí, protože Godalming i Seward jsou šťastně ženati. Vytáhl jsem všechny písemnosti ze sejfu, kam jsme je před lety po našem návratu uložili. Velmi nás překvapila skutečnost, že v celém tom množství materiálů, z nichž se tato dlouhá zpráva skládá, není téměř jediný autentický doklad; jen spousta strojem psaných listin, kromě pozdějších deníků Miny, Sewarda a mého a Van Helsingova memoranda. Těžko bychom mohli na někom chtít – i kdybychom si to sebevíc přáli –, aby tyto písemnosti považoval za důkazy tak fantastického příběhu. Van Helsing, který právě houpal na kolenou našeho chlapce, naše pocity shrnul slovy:

„Žádné důkazy nechceme a nikoho se neprosíme, aby nám věřil. Tenhle chlapec se jednoho dne dozví, jak statečnou a ušlechtilou je jeho matka. Už teď zná její něhu a láskyplnou péči; později pochopí, proč ji někteří muži tak milovali, že byli ochotni vykonati tolik odvážných činů.“

JONATHAN HARKER