Nejslavnější horror

Pověsti a zprávy o upírech tvoří odedávna vděčný námět pro literární zpracování. U starých Řeků a Římanů, v kramářských písních i u autorů tak slavných, jako je Goethe, Heine, E. T. A. Hoffmann, Maupassant, Baudelaire, Gogol, Turgeněv, setkáváme se s postavou upíra, s tímto zosobněným zlem, jehož synonymem se právě stalo jméno Dracula. Strach člověka z upíra je stár jako lidstvo samo; je to strach z nepochopitelného, nepoznatelného, podvědomý strach ze zvratu v lidském životě, způsobený silou zcela se vymykající lidské moci. Je to strach, jehož ekvivalentem je dnešní strach z atomové pumy, z hrozby neznámé budoucnosti…

Českého čtenáře, který dosud neměl možnost častěji se setkávat s tímto druhem literatury, který zná spíše přetechnizovanou scien­ce-fiction, a proto odvykl romantice gotického románu, tohoto typického dítěte anglosaské literatury, možná zarazí námět i děj, jenž je zdánlivě v příkrém rozporu s racionalistickými vědomostmi dneška. Jenže takový přístup by se dal aplikovat i na pohádky a pověsti, prostě na každou literární formu, kde hlavním prvkem je fantazie bez ohledu na skutečnost kolem nás.

Bramu Stokerovi se ovšem podařilo vytvořit dílo, v němž exotika vzdálené Transylvánie kontrastuje s klinicky čistou atmosférou idealizované puritánské Anglie viktoriánské doby. „Dracula“ je v pod­statě topografií vampyrismu, téměř vědeckou formou sepsané pojednání o nadpřirozenu, zasazené do rámce skeptického devatenáctého století.

A proč se právě Bramu Stokerovi podařilo napsat román, který se stal za několik desítek let přímo pojmem, který byl mnohokrát zdramatizován, zfilmován, plagován? Snad proto, že anglická literatura, kolébka gotického románu a horrorů, byla ideální líhní pro tento literární žánr. Již v roce 1819 vydal lékař William Polidori kratší novelu „Upír“ a nakladatel Galignani z prodejních důvodů označil v předmluvě za jejího autora lorda Byrona. Trvalo několik let, než se Byronovo jméno přestalo spojovat s touto povídkou; nicméně dala popud k vytvoření řady kratších i delších děl s obdobným tématem. Kromě „Draculy“ jsou z nich nejznámější román „Upír Varney“ Thomase Presta (1847) a novela „Carmilla“ Stokerova krajana Sheridana le Fanu (1872). „Dracula“ sám vyšel poprvé roku 1897; od té doby se dočkal mnoha vydání v původním jazyce, byl mnohokrát přeložen a jeho náklady dosahují několika miliónů výtisků.

Bram Stoker sám je velmi zajímavou osobností. Narodil se 8. listopadu 1847 v Clontarfu na severu Dublinského zálivu jako třetí ze sedmi dětí chudého státního úředníka. V dětství byl často nemocen, ale po vstupu na universitu se stal vynikajícím atletem a celý život holdoval sportu. Po skončení studií vstoupil s určitými rozpaky do státní služby. Ve volném čase však pěstoval své koníčky: stal se neplaceným divadelním kritikem, psal články do novin, zabýval se literaturou. Roku 1878 vystoupil ze státní služby, odjel z Dublinu a stal se tajemníkem a společníkem Henryho Irvinga, jednoho z nejslavnějších herců své doby. Téhož roku se oženil s Florence Balcombovou, mezi jejíž ctitele patřil i Oscar Wilde; měli jednoho syna.

Stoker zůstal u Irvinga až do jeho smrti v roce 1905; za tu dobu napsal deset knih, dětské pohádky, sentimentální románky i strašidelné příběhy, mezi nimi právě „Draculu“. Po Irvingově smrti Stoker onemocněl a protloukal se, jak se dalo. Vydal ještě dalších šest knih, ale ani jedna z nich nedosáhla úspěchu „Draculy“. Stoker zemřel roku 1912; světového úspěchu svého románu se však již bohužel nedožil. Jako důvod smrti bylo na jeho úmrtním listě uvedeno: „Vyčerpání.“

K tématu „Draculy“ inspirovali Stokera jednak jeho literární předchůdci, jednak jeho přítel, orientalista Arminius Vambery, působící na budapešťské universitě. Ten ho seznámil s historickou postavou valašského vojvody Vlada, panujícího ve druhé polovině 15. století, jehož ukrutnost a krvavé skutky byly tak pověstné, že podle lidového podání byl prý spolčen s ďáblem. Tohoto mistra trojího umění – diplomatického, na jehož základě si dovedným využíváním rozporů mezi králem uherským a sultánem tureckým udržoval nezávislost; vojenského, s nímž vedl své tlupy pastýřů a sedláků proti nepřátelům za Dunajem; a konečně práva útrpného, jemuž padly za oběť tisíce lidských životů – použil Stoker jako předobrazu svého hraběte Draculy (je to i jméno několika valašských vojvodů). Se vzácným vkusem, s ohledem na reálie, s hlubokou znalostí vampyrismu se Stokerovi podařilo vzkřísit v povědomí miliónů čtenářů prastarou legendu, provázející lidstvo od nepaměti. Do typicky měšťácké společnosti minulého století, do prostředí viktoriánské Anglie umístil Stoker příběh, v němž se silou tmy a zkázy zápolí obyčejní lidé, nucení bojovat zbraněmi stejnými jako síla zla – symboly a prostředky čerpanými ze středověkých mýtů. Pravda, občas pronikne na povrch Stokerův irský katolicismus, jenže v rukou profesora Van Helsinga se stejně všechny zbraně, jimiž se bojuje proti upírům, stávají dezinfekčními a sterilizačními prostředky. A proto si snad ani dnešní čtenář nepoloží otázku, zda něco takového je v moderním světě možné. Z vlastní zkušenosti už ví, že zlo je na světě všudypřítomné a že je nutno proti němu bojovat, neúnavně, vytrvale, trpělivě.

TOMÁŠ KORBAŘ