Ouvertura

„Vzešel máj! Hlubokých muži želů!
Tvou proč bledost ještě kryje tvář?
V přírodu jdi — zlatá slunce zář
růže lícím, poklid vrátí čelu!“

Vyjdu v slunce. Nad luhy vzkvětlými
na západu jeho zář se skvěla;
i tvář má se v jeho lesku rděla,
zdobená co růžemi novými.

Sklesna v prach, za sluncem rozstru ruce;
borů šum, slavíka klokotání
k němu nesou mojí touhy lkání.

Konec zdál se blízký mojí muce.
Zašlo slunce. Tma splynula šedá,
a má tvář jak jindy byla bledá.