Finále

Vale, lásko ošemetná!

Adieu! — Lebe wohl!

Stará píseň; má známou notu.

Dobrou noc, ó lásko! zlatá číše,
naplněná smrtonosnou slastí!
Tvoje krásná, klamuplná říše
nebude již nikdy mojí vlastí!
Miloval jsem na noc vzešlé světy —
jasné světy z jitra doplanuly.
Miloval jsem z jara krásné květy —
bujné větry pryč je zavanuly.
A tak vše, co radosti mi neslo,
láskou mojí v brzkou zkázu kleslo!

Ještě jednou v mladosti mé kraje
zpět mě vedlo mdlého slunce zlaté;
v snů mých říši, ony stíny svaté,
kde jsem bloudil, jako dítko hraje.
Mrtvo kolem — pustota jen pouhá.
„Vše mladosti mé uvadlo kvítí?“
„Bez slunce květ nemá vzniku, žití;
slunce zašlo a noc byla dlouhá!“

Pláči hořce. „Proč, ó slunce jasné,
an tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,
již tvá záře zase mi zahasne?!“
„Hasne! hasne!“ ohlas odpovídá;

a již tma se kolem rozprostřela.
Chtěl jsem kvítí — noc jen slzy měla.

Teď jsem tichý; harfa bezestrunná
zavěšena v kobce otců přešlých;
tichý, jak v zásvitu světů vzešlých
nade hroby noc je stříbrolunná.
Však co chová harfa v zpustlém klínu?
Kdo mi tajné její žely poví?
Kdo vyřekne a kdo ustanoví,
co noc tichá v bledém tají stínu?

Větřík vzdychne v harfy lůno duté,
a ta, ač již struny žádné nemá,
zalká zvuky nezapomenuté!
Vzplanou noci zraky žalonosné,
šírou zemi kryje slza němá!! —
Či ne slza? — snad jen kapky rosné!