Druhé stadium

J – 1

Už na rohožce Ádův polibek a ovšem jeho: „Co je k večeři?“, no přece ten sulc, kterýs tak dlouho a neodbytně požadoval, až z něj povstal obřad a Joža pobíhala kolem večeřícího Ády, kdybyste ho nechali, jedl by to z pekáče rukama a tak tumáš lžíci, strčit mu pod krk ubrousek, došla cibule a snad ještě trochu přisladit ocet, tři děcka by nemohla dát tolik práce, co tenhle mužský, achtymůjbože – těšila se Joža, jak Ádovi chutná, když spráskal půlku pekáče. V tichém pokoji tikaly hodiny po nebožtíku tatínkovi a ulicí chvílemi přejel vůz. V ušatém křesle pod stojací lampou podřimoval Áda v červeném županu čekaje na svou desátou hodinu a pak vstal, stoupl si za křeslo a: „Co to čteš?“, což znamenalo: Nech už toho! A pak: „Už je deset, číčo,“ neboli: Pojď si se mnou lehnout! A již jeho dlaň naléhavě dřela šíjové obratle.

A tak ještě zavřít okno v kuchyni a otevřít větračku v pokoji, zamknout a sobotní hygiena ústní vody, pesaru a broskvového krému, sotva Joža ulehla, byla tu již jeho ruka a jeho „Číčo…,“ láska po deseti letech manželství, „Achtymůjbože…,“ vzdychla pak Joža, vděčnost za pozornost a za námahu dík. Nedělní ráno bez budíku znamená ovšem vstát dřív, trochu uklidit a přichystat Ádovi na židli čerstvé prádlo, ve skříni jemně voněla kdoulová jablka a mýdlo Coriolan. Kuře musí být ovšem zas na paprice, aspoň jednou tak to po čínsku…

Až do oběda si hrál na balkóně a stvořil tam jakási směšná červená ráhna, aspoň že se drží doma, a když pak šel pro pivo, jako vždy dole zazvonil, Joža vyhlédla kuchyňským oknem a vyplázla na něj jazyk, tuhle hru si vymysleli tenkrát před lety z radosti nad novým bytem a brzy poté si Áda začal přihýbat na schodišti. Po obědě umýt nádobí a připravit hrací stolek a již trojí krátké zazvonění, Nejtrovi přišli na kanastu – hráli ji vlastně jen Áda s Idou, pro Jožu a Josku znamenala příležitost hovořit o věcech, které měli společně rádi, a když nakonec tamti odešli spolu vedle, postála Joža s Joskou u knihovny nad šiframi moderních textů, které Joža milovala pro jejich nepochopitelnost, vždyť pochopení je druh smrti, jak jí říkal Joska, a za Ádou se pak hrnula do kuchyně potřebujíc nacpat se do otupění.

Z vrátnice nádvořím a po schodech do druhého patra, podél řady dveří z mléčného skla k číslu 86, ve výklenku u své skříně si natáhla přes šaty bílý plášť a v tomto ústroji referentky usedla naproti kolegyni Vilmě.

„Ahoj, Jožo. Tak jak ses poměla přes neděli?“

„Ale to víš, v sobotu gruntování a v neděli kanasta s Nejtrovými. A ty?“

„Co jinýho, v sobotu gruntování a v neděli televize u Lukšíkových.“

Jednoruký mladík naservíroval oběma testy se zřejmou touhou upozornit na svoji obratnost, Joža si přesedla ke kartotéce a Vilma k psacímu stroji, chvilkami vstávaly k telefonu.

„Dáš si rajskou, palačinky nebo segedín?“

„Nejspíš palačinky.“

„… šansoniérky,“ pravil vlídný hlas z rádia, „v jejímž dramatickém životě nechybělo ani hlubokých stínů. Cesta Edith Piafové k slunci, jež neuhasíná…“

„Prosím tě, zavři to!“ řekla Joža, přesedla si k psacímu stroji a Vilma ke kartotéce.

Ve čtyři přijela Joža na náměstí a dala se hlavní třídou, tak dneska budou ty drůbky, koupila kilo rýže, osm lahví plzeňského, toaletní papír, mýdlový prášek, Prostor k rozlišení od Věry Linhartové a za padesátník kvasnic, na náměstí se vrátila s taškami již naditými do hromské tíže a jela domů, v tichém bytě jen tikot hodin po tatínkovi.

Napřed pustit rádio a teď honem co, vybalit nákup, převléknout se, zadělat na kynutou buchtu, do sklepa pro brambory, utřít prach, převléknout postele a co tak ještě, kdepak, jak se jednou zastavíte, vyluxovat? Ale luxovali jsme včera, kdy ten Áda konečně už, to nic, hrozně se tady práší, tak vyluxovat a ovšem ještě přeutřít ten luxováním zas zvířený prach, případně bychom taky ještě mohli – kroky na chodbě a zvonek, na rohožce Ádův polibek a jeho: „Co je k večeři?“, ale ty přece víš, že je pondělí. Pondělí za námi, a zítra se jde společně do města!

„Zrovna jsem přijel,“ zalhal Áda v pět na náměstí a jeho pivní dech, pořád líp, než kdyby chlastal kořalku, bez tašek se to tak hezky prochází a v Savoji klidná večeře ve dvou. Brigitta Bardotová napřed před novináři utíkala a pak zas bez nich nemohla být. „O to tady vůbec nešlo,“ řekl jako obvykle podrážděný Áda, jemu tady ovšem šlo o Bardotčino protahování se před kamerou, nám tam zase nadělili Mastroianniho s chlupatou hrudí v pečlivě rozhaleném pyžamu.

„Ahoj, Jožo. Tak co jsi…“

„Ale to víš… A ty?“

„Co jinýho…“

Vilma přesedla ke kartotéce a Joža k psacímu stroji, dnes zas domácí den, z náměstí hlavní třídou se splasklými taškami a s hromsky těžkými zpátky na náměstí, v tichém bytě jen tikot hodin po tatínkovi, napřed pustit rádio, vybalit nákup a utřít prach, kdepak, jak se jednou zastavíte.

V ušatém křesle pod stojací lampou Áda v červeném županu klímal nad čtením a čekal na svoji devátou hodinu. Joža si pomalu četla a tiše šeptala verše Meliha Cevdata Andaye:

BUDOUCÍ
Protohippos byl předchůdcem koně,
dinotherium předchůdcem slona.
My jsme předchůdci člověka,
BUDOUCÍHO BLAŽENÉHO ČLOVĚKA

A zítra máme pátek, velký nákup a hezký den, Áda nám pomůže s taškami domů a sobota a neděle

BUDOUCÍHO BLAŽENÉHO ČLOVĚKA

Áda již vstával, to je už devět hodin, cítila jeho pohled na své šíji, však my víme, že až v sobotu. „Tak dobrou noc, pusi!“ řekl, převalil se do postele a zakrátko jeho chr-chr, za odhrnutým cípem záclony pichlavé hvězdy na temně modrém nebi.

V pátek v pět na náměstí vzal Áda Jože jednu nacpanou tašku a jelo se domů, v černém smaltu se řinuly pěnové kaskády po horké lesklé kůži jakoby nepokojných vepřových kolen, mdlá vůně masa a Joža se tiše usmívala, Áda si dnes ani nečetl a hned si šel lehnout, „Aby se na zítřek dobře vyspal!“ a Joža si tichounce popěvovala.

„Tak jsme se tý soboty přece dožily!“ radovala se kolegyně Vilma, ani se nepřevlékala a šla si nakoupit, jednoruký chlapec přinesl jen pár atestů a Joža si ještě sjela pro smetanu.

„Tak si to pěkně užij…,“ chichotala se pak Vilma.

„To víš,“ smála se Joža, „a ty taky!“

V sobotu máte doma největší fofr a šťastná Joža se do večera nezastavila, vychlazený sulc byl tuhý jak parafín a na povrchu jemně opaleskoval, ještě naředit ocet a honem do koupelny osprchovat, vystříhat mozoly na dlani, krém, snad trošku pudru a již na chodbě Ádovy kroky, zvonek a ještě na rohožce jeho polibek. „Co je k večeři?“ a „Co to čteš?“ a „Už je deset, číčo…,“ všechno jako jindy, ale dnes do toho vkládal cosi zlověstného, čas od času se vám při největší péči něco nepovede, ústní voda, pesar a broskvový krém, proč tak brutálně a zle… spíš pomsta než pomilování.

A promyšleně kazil dál i nedělní dopoledne, to by snad už mohlo stačit, jeho neomalené koketování s Idou nad kartami, to je snad už přespříliš, ráno Vilmino: „Tak jak ses poměla přes neděli?“ a těsně před koncem směny telefonoval Joska, že Áda byl zas jednou s Idou.

„Napsala jsem Idě propustku k zubaři…,“ říkala Vilma lačně, „stalo se něco…?“

Už v předsíni hodila Joža prázdné tašky na zem a z kuchyně si přistrkala židli, z přístěnku u stropu černý Ádův kufr a již jej vlekla do pokoje a zas jednou mu jej zabalila: Ádovy košile, ponožky, spodky a svatební oblek, víc toho nebylo, když před deseti lety přišel, byt se vždycky přiřkne ženě a Joža v náhlém záchvěvu křeči vynesla kufr před dveře, zamkla a nechala klíč v zámku. V Ádově části skříně zbyla kdoulová jablka a mýdlo Coriolan, s něžnou myšlenkou na Josku přistoupila Joža ke sklu knihovny a v červeném Shakespearovi: TRAGÉDIE II, půjčeném od Josky, si nalistovala ten výstup:

Koriolanus: Rozkošné hlasy!
Raději umřít, raději nuzovat se   než o mzdu žebrat vykonané práce!
Proč v rouše beránka či spíše vlka
tu loudím o uznalost, kterou plká
kdejaký brach a kmoch! Že zvyk to velí!
Kdybychom zvyku ve všem hovět měli,
prach starých časů, když se neuklízí,
nás všechny zalehne a pravda zmizí
za horou bludů. Raději kudlu pískat
a nechat pocty tomu, kdo je získat
chce touhle šaškárnou! Jsem hotov způle.
Snad přetrpím i druhou. Děj se vůle!
(Vrátí se šestý a sedmý plebejec.)
Hle další hlasy –! Vaše hlasy, prosím!
Pro vaše hlasy jsem se bil a bděl!

Vtom na chodbě kroky a zvonek, Joža stanula s dunícími spánky, vzlykla pootevřenými ústy, zatrnutí prudké slasti a plížila se ke dveřím.

V kukátku zblízka obličej pana Šmídka z třetího patra. „Brejden,“ usmál se pan Šmídek, „viděl jsem tady ten kufr a myslel si, aby vám ho ještě někdo nevodnes… Jaký sou už dneska lidi…“

A s kufrem zpátky do pokoje, prádlo zpátky do Ádovy části skříně a kdoulová jablíčka a mýdlo na to kvůli vůni, kufr do přístěnku, červeného Shakespeara zpátky za sklo, z lednice zbytek sulcu a poslední záchvěv té křeči odplynul. Áda přišel v sedm jako vždy a zítra se jde do města.

„Na tebe čekám rád…,“ říkal Áda v pět na náměstí.

„Ty moje malá číčo…,“ a v návalu něžnosti ji vzal za ruku, málem by jí už koupil zlatý náramek, ale kvůli takové pitomosti by to ani nestálo za to.

Pro Jožu zmrzlinový pohár Palace a vzpomínání, jak to bylo tenkrát, na to se přece nezapomíná, představovali jsme si to tenkrát ovšem úplně jinak, ale co chcete po desíti letech manželství, Áda znamená bezpečí, s Joskou je víc věcí, které máme společně rádi, ale ta chvilka osamění s ním v neděli po kanastě stačí, Áda…

„Půjdeš zítra na pivo?“

„Přijdu v sedm, normálně.“ Vilma by se strašně ráda něco dozvěděla, ale ono vážně není co, z náměstí se splasklými a s naditými taškami na náměstí, v tichém bytě jen tikot hodin po tatínkovi a tedy především pustit rádio a hned do toho, bylo by zlé zastavit se a ovšem přišel normálně v sedm a nastavila mu tvář k polibku.

Do županů a do křesel proti sobě, klidný večer stárnoucích manželů.

Kdosi se divil, jak lehce kráčí cestou věčnosti; hnal se totiž dolů.

A ve čtvrtek do kina a v pátek kolena.

„Tak si to pěkně užij…,“ chichotala se Vilma.

„To víš,“ smála se Joža, „a ty taky!“

V sobotu máte doma největší fofr, to je nejlepší. Nejhorší je přijít do tichého bytu, kde jen tikají hodiny. I když se nezastavíte, je nesmírně potřebné vědět, že někdo přijde a Áda přišel přesně, nic za to není příliš a přitom se toho na vás chce pramálo, sulc tuhý jak parafín a s jemnou opalescencí, ústní voda, pesar a broskvový krém.

Nedělní ráno bez budíku, v plné skříni vůně kdoulí a mýdlový parfém, kuře na paprice, Áda dělal celé dopoledne sklep, a když šel pro pivo, zas dole zazvonil, jako tenkrát, když byt byl ještě nový, do čista vytřel talíř a znovu po nášupu – tak teď ty, Iduško –

Áda mlčky lízl a odhodil.

Joska mlčky lízl a odhodil.

„Tak ta naše myš je kapitální krysák,“ řekla Iduška v omračujícím účesu liščí barvy, lízla a odhodila (devítku).

„Neodhazuj mi ty devítky, fix alelujá!“ rozčilil se Áda.

Joža lízla a odhodila.

Áda lízl a odhodil.

Joska lízl a odhodil.

„Ocas má jak klacek,“ řekla Iduška, lízla a odhodila (zas devítku).

„Kruci!“ zařval Áda. „Buď hrajem karty, nebo…“

„Nebo co?“ řekla Iduška, jako by se dusila.

„Nebo se na to rovnou razdvatři!“ povykoval Áda. A Iduška praštila kartami, vyžádala si dva sedolory a vleže trucovala na kanapi, ničíc tím svůj nákladný účes, „Nevadí,“ pokrčil Áda rameny, „dá se to hrát i ve třech. Jožinko, rozdáváš.“

Joža se s Joskou na sebe ušklíbli: Áda s Idou si teď už zas jednou dají pokoj, tak nejmíň čtyři měsíce nepůjdou spolu k zubaři a hráli dál s Ádou ve třech. Před spaním pak Áda škrábaje se na zádech vyhlédl francouzským oknem do noci a jeho „… bude zejtra?“

„No přeci ty drůbky.“

Ve čtyři přijela Joža na náměstí a dala se hlavní třídou, tak dneska budou ty drůbky, hlavní třídou na náměstí a jela domů, už na chodníku slyšela tikot hodin po tatínkovi v prázdném bytě, i kdybyste od dveří k rádiu utíkali, nezačne hrát dřív než za pět šest vteřin, nejméně pět šest tiknutí v prázdnu, Áda přijde přesně v sedm nebo po sedmé, nejpozději do čtvrt na osm.

Leč toho pondělka Áda nepřišel v sedm, ani po sedmé, ani do čtvrt na osm, ani bez pěti minut osm, v kuchyni už stokrát vše přehlédnuto a k nevydržení, ječící hvězdy na temně modrém nebi,

ani do tři čtvrti na devět, rádio je dnes i ve věznicích, ani ve čtvrt na deset a za clonou hudby tikot jak vyzvánění.

B – 2

Z vrátnice nádvořím do suterénu ke skřínce 3631 a do třetího patra dveře 142, jednoruký přinesl vzorky s atesty, 24141 až 24165 vyhovovaly, 14.00 a trapem domů, ze tří svetříků a tří sukní vyšpekulovat zas jinou kombinaci než posledně a předtím, nový lak na nehty stál osmnáct korun a je už skoro pryč, je to pitomost a dneska už vážně naposledy. Na zadní plošině Tomík z plánovacího a žába ze mzdovky, všichni vystupujeme na náměstí.

Dnes nikoliv hlavní třídou… Za cirkusovým pláckem a nákladovým nádražím tou objevenou uličkou, říkejme jí Bláznivá, do toho nového úžasného města. Podle řady šedivých domů se štíty jak z anglického filmu, tedy Anglickou avenuí k zazděným obloukům viaduktu, zdálky dým a jekot parních píšťal: lodních sirén a tak hamburské doky, chápete už, před tím starým domem s jediným zamřížovaným oknem kamenný sloupek protknutý železným kruhem, Katovská ulička – odnaproti si to mete ta žába ze mzdovky, rychle do prvních vrat, na dlážděném dvoře tlusťoch v zástěře a dřevěných pantoflích zalévá z konve záhonek na tom Holandském dvoře, Katovskou uličkou a dolů klenutým kamenným podchodem, kde se kroky tak strašidelně rozléhají a tráva je ještě zelená a řeka, řeka je odtud prostě pohádka…

Za pyramidou říčního písku se Gregory Peck sehnul, sebral cosi ze země, došel k navigaci a mrštil oblázek na hladinu, žbluňk, žbluňk, žbluňk – Áda třikrát, tady na Azurovém pobřeží máme oblázky docela jak lívance, Bohunka dřepla, nabrala si jich plnou hrst a kruhy na laguně.

Dolů do suterénu a nahoru do třetího patra, jednoruký donesl vzorky a pak odnesl atesty, z vrátnice 14.00 a nebylo kam spěchat, z náměstí hlavní třídou a zpět, „Ahoj B!“ normálně ve čtyři na náměstí, „Ahoj M!“, Mirek si ještě musel skočit pro baterie, baterie nebyly a šli si sednout do Zdaru. Krásná mladá princezna Hepburnová viděla z Evropy jen slavnostní sály, v Římě utekla oknem vyslanectví do ulic a jednodenní dobrodružství s Gregory Peckem, když se pak vrátila, bylo všechno jako dřív, nic – „Všimla sis tý šestiproudový autostrády?“ „Vůbec ne.“ „Tak ve čtvrtek?“ „Ve čtyři, normálně,“ – nic jí neuteklo.

Z vrátnice 14.00, ale dnes vpravo, což nás předtím léta nenapadlo, za jatky a po kolejích vlečky, což je přísně zakázáno, houštím k zarostlému hřišti podél tlustého dálkového potrubí, naší Hadí stezkou, punčocha nadranc, to nic, za plání štíhlá kostelní věž, bloky novostaveb a v popředí před drátěným plotem osamělý domek římské dívky Cabirie.

Stromořadím tiše předjela bledě zelená poběda s pootevřenými dveřmi, uvnitř na polštářích měkké rachocení džezu a už fičeli po silnici, cestou Áda koupil dva páry silonek a čtvrt kila višní v lihu, před Prahou si Bohunka všimla autostrády a Áda jí ukázal zatáčku, kde oddělali Heydricha a ulice, kudy pak prchali, v zoo dvě mladé gorily k pomilování a na trávníku nesmírně elegantní žirafa, v kavárně v prvním patře banán s mandlemi a pařížským krémem, kamenný prales svatého Víta a pohled z Hradčan, švýcarské, švédské, italské, indické a belgické vyslanectví, v čínské restauraci maso s burskými oříšky a žraločí ploutve, Bohunka chtěla na památku černorudé jídelní tyčinky, ale číšník opravdu litoval, že je to vyloučeno, „Platím“, řekl Áda a než se číšník vrátil, Áda strčil tyčinky do kapsy, dvě stě čtyřicet korun, „A k tomu dvě tyčinky – hrozně líto, ale já je asi spolk…,“ káva v Ambassadoru, grenadina v Jaltě a zmrzlina v Esplanade, stovkou zpátky a ze tmy odrazová světélka jak průvod bludiček, podél temné řeky Rio Grande del Norte, „Unavená?“ „Vůbec ne, ale už musíme…“ „Musíme jen umřít,“ obloukem mimo Ústí a prázdnou lesklou silnicí nahoru do pohoří, propadat se a vznášet, za Nakléřovským průsmykem spící smrky inkoustové tajgy, na hřebeni se zvedl vichr a ve světle reflektorů si natrhali vřes, při sjíždění serpentinou světelná štvanice na zajíce, Áda ho lehce složil předním chrómem, větvičku do čumáku a halali, pádící průvod bludiček, čtverce oken a stop.

Hlavní třída byla náhle jakoby menší, „Ahoj B!“ ve čtyři na tom nějak scvrklém náměstí, „Ahoj M!“, baterie nebyly a ve Zdaru sametová růžička na každém stole, Bohunka si chtěla jednu vzít na památku, ale Mirek jí to rozmluvil, že by to byla pitomost, zato vzápětí ji vášnivě přesvědčoval, že fotopapír může před leštěním nechat v želatinové lázni, jak dlouho chce. Terezin manžel byl mladý, hezký a hodný, žili pokojně na venkově, Tereza mu kapala do sklenice jed a získala svobodu v Paříži. „Tak v sobotu u tebe?“

„Ve tři, normálně.“

Všechny vzorky vyhovovaly a z náměstí hlavní třídou, zas jednou den před výplatou a hotovost 4,50 Kčs, k tomu přiměřený mládenec, který vás má fakticky moc rád a kterého občas doplní zámožný přítel i potěšením pro laborantku nepřiměřeným, tak co byste ještě – ve zlatnictví už prodali náramek za 2250 Kčs a vystavili nový za 3160 Kčs – hlavní třídou na náměstí, balíček alaburek a máčený perník pro skromnou pracující dívenku, každému podle zásluh a, jestli dovolíte, aspoň tou tramvají načerno.

Doma těžký sladký páteční pach Inčiných milostí pro Kociána, start sobotonedělního sexogramu provozovny svobodárna – „Inko, pojď si to prohodit, mám chuť udělat si to s Mirkem jednou v neděli…“ „Ale vždyť to máme přece takhle dávno dohodnutý!“

„To je právě to strašný.“

„Tak zas máme na krku sobotu,“ oznámila paní Ida.

„Budem se s tím muset nějak vypořádat.“

„Ty jsi ale stejně potvora, Bohuno,“ řekla paní Ida a šla si nakoupit, když se vrátila, neměla už stání, „ani nevíš, co máš, že jsi ještě svobodná.“

„Zkusím to jednou vzít z tohoto hlediska.“

Krátce před třetí hodinou první kamínek zadrnčel na skle, Bohunka si natáhla tuhý podvazkový pás a pak maminkou ušitou šatovou sukni, kterou Mirek nazval brněním, když před ní (a před Bohunkou) tenkrát kapituloval, zato žádný lak na nehty, přešly jsme na lepší druh a můžeme si jej dovolit jen pro zvláštní příležitosti.

Mirkův sobotně zadrhlý hlas: „Bohunko…“

„No copak?“ Nestoupla si bosýma nohama na jeho mokasíny, byla obutá.

Přesto však jeho ruce kolem pasu, ale ovšem: „Ty sis vzala brnění?“

„Vzala jsem si brnění.“

„Jo ty dneska… nemůžeš…“

„Ale jakpak by ne!“

Takže ovšem zas jeho ruce kolem pasu, jenomže naše maminka šije ještě po starodávnu. „Bohunko…,“ sobotně zadrhle.

„Ano?“ Velce dávat i brát –

„Když dneska nechceš, nevadí…“

„Nevadí…,“ – propadat se a vznášet –

„No radši bych, ale když neto, můžeme jít taky jednou ven.“

„Do Zdaru a do kina?“

„Jasně!“

„Ale tam jsme byli ve čtvrtek…“

„No ale když… Ty víš, že netancuju…“

„… a půjdem zas v úterý. Ve čtyři na náměstí?“

„Ve čtyři, normálně…,“ – hřmít a plát.

„Takže jsme si už vlastně všecko řekli.“

„No skoro… Ne.“

„Že by ne?“

„Bohunko…“

„Ano?“

„Ty víš, že tě mám rád…!“

„Jak?“

„Fakticky. Moc…“

„Ale já jsem tě dneska zbytečně popletla, tohle říkáš přece vždycky až pak, ale to nevadí, když ty netancuješ a mně se nechce do Zdaru a když už to máme s Inkou dohodnutý…“

Shodila střevíce a už to fičelo:

„Bohunko…,“ stoupla bosýma nohama na jeho mokasíny, „Mirane…,“ jeho ruce bezradně kolem pasu, ach tak, sestahovala ze sebe brnění a zkusila si aspoň lehnout na bok, ale narichtoval si ji, jak byl naučený, znělka drátěnky, za necelou minutu již stál s lokty nad hlavou a spouštěl si košili po dojemné šňůrce vystouplých obratlů a zurčení vody za igelitovou oponou. Nedělní ráno bez budíku je nuda k ukousání a v mydlinkách na mokré podlaze Inčina červeně otlačená kolena, chudák Inka předvádí svou manželskou hodnotu, nebo že by byl Standa Kocián tak rafinovaný, Bohunka četla ještě pořád tu Lásku a život lady Hamiltonové, poslední dobou na čtení nebyl čas a chtěla to už dorazit,

„Stala se ještě krásnější!“ zvolal pak a prohlížel si ji ze všech stran. Jeho tvář zářila, vše na něm jen hrálo. „A zase je úplně změněna! Nikdo by nevěřil, že jednou byla Bakchantkou a jindy že představovala Sensibility. Vězí v ní něco nového, něco ženského a tvořivého…“

a na tvrdé žluté lavici Bohunka snila v pachu levného tabáku a moči.

Doma si s odporem uvázala špinavou zástěru, „Tak cos dělala celej tejden,“ řekla maminka běžíc na půdu pro cibuli, „Tak jste zas přijela…,“ řekl pan Kotulán a zaštítil se novinami nad svou neslanou polévkou, králík pečený bez soli chutná jak pozdě vylovený utopenec a Bohunka na svoji porci sůl přímo sněžila, což pan Kotulán sledoval vždy velmi nevraživě, maminka proto odvykala solit i sobě a ještě žvýkajíc běžela za panem Kotulánem dorazit ten sklep, co tam ti lidi proboha pořád dělají, na chodbě studeně mastné pablesky černobílých dlaždiček a u ohavného schodiště z umělého kamene dva hřbitovní oleandry pod girlandou už předloni obsypaných mucholapek, „Nechceš česnek?“ nabízela maminka ze sklepa už asi to poslední, co jí ještě zbylo a jako posledně a příště: „… příště si sednem a všechno mi povíš, ale musíme ještě… Jen umřít musíme, ubohá maminko.“ Mezi slepičinci nástupišťátka ztloustlé kamarádky se svými přiměřenými manžely v oblacích nudy nedělního odpoledne, v šeru vagónu kytara s chlapeckým chórem: „Na shlédanou, na shlédanou, na-shle-da-nou-rod-né-ú-do-lí. Na shlédanou, na shlédanou…“ Na schodišti svobodárny pečlivě zadupat, aby se našim nastávajícím z leknutí něco nestalo, na rozvrtané posteli se česala Inka v teplákách na holém těle, půjčit jí tak naše brnění a zpoza igelitové opony právě vychází Standa Kocián, jak načasováno, dnes pouze v trenkách a nedýchaje, aby zdůraznil nijaký hrudník na úkor nějakého už břicha, zřejmě revanš za tenkrát ten náš striptýz, velce dávat a brát, za chvilku začne modrat v obličeji, tak tohle byly vrcholy našich tajných rozkoší.

„Tak jdem,“ řekla pak nevědouc ovšem, že během jejího oblékání Standa strčil pod rádio klíče, aby se zas mohl vrátit a vidět, zřejmě už další bod naší čtyřdohody a gramodeska na konec šichty.

A opravdu, dvojí kroky po schodišti brzo zmlkly, ale jen nakrátko a už zas klus po schodech vzhůru, Bohunka si stoupla za dveře, a když se rozlétly, udělala:

„HAF!“

„Co tady blbneš…,“ zasyčela Inka, vyškubla zpod rádia klíče a vzteky šedá za sebou práskla dveřmi, tak nám na to už přišla, ale neboj, myšičko, já ti ten tvůj příděl s mucholapkama nepřeberu.

Z náměstí přes cirkusový plácek, za nákladové nádraží a pořád dál a Bláznivou uličkou do filmu toho úžasného města.

A jednoho obyčejného dne v půli týdne sešla Bohunka do suterénu, v obyčejný den kolem poledne je v ženské umývárně docela prázdno, pomalinku se svlékla z ústroje laborantky a lesklý vodní film proudící po prsech a zádech, dvacetiletá hezká holka k mání s jednou podmínkou: nesmí to být v sobotu! Prostě malý kapric, my se do něho nezblázníme a on do nás teprv ne, jen že si o to umí tak hezky říkat, tady není čeho se bát a do roka se přiměřeně vdáme, tedy popřejte skromné pracující dívence kousíček stříbrného plátna, když jste už od ní tolik inkasovali na vstupném, jednu noc římské dívky Cabirie – v Ústí nad Labem to bude odpoledne s panem Vinšem – a pak už skromně zas pracující dívenka, vdaná zaměstnankyně, zaměstnaná matka, pracující důchodkyně, důchodkyně pečující o vnoučata, černý prapor na vrátnici a snad i podnikový autobus do krematoria – nic, nic nám neuteče.

Báječný obyčejný den… v tichém smíchu zvedala Bohunka lokty nad hlavu a horký proud ji zpředu obléval, ležíc pak na lavici přejížděla si po těle roubíkem tuhé kolínské, pinzetou si tu a tam vytrhla chloupek, načernila obočí a řasy, vzrušující lahvička čtyřicetikorunového laku a dvakrát smyla odlakovačem nehet prsteníku, až se jí konečně i tam zdařil štíhlý měsíček. Kleopatřino náčiní pak zamkla do plechové skřínky 3631 a zvolna, aby to vyšlo do 14.00, stoupala po schodech mávajíc vypůjčenou taškou, snad zbytečně velikou na ten silonový hřeben a úžasně krátkou žlutou košilku z téhož materiálu.

S – 1

„Brýtro, šéfe!“ hodí se to starýmu Vinšovi, když si ve čtvrt na osm přijde pro raport, a pak hezky řízně: „Dobře. Dokončeny šarže 376, 377, 378…“ a „Už na to letím, šéfe!“, to plukovníkovi Vinšovi docela stačí, bodejť by taky ne, za minutu uslyší totéž od svého majora Nejtra, který mu to ještě navíc napíše – šéf má důvěru a je skoro jak druhej táta – a nadporučík Standa Kocián, ruce na zadku, zbytek směny už nerušeně velí svému oddílu Déčko.

Po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, ruce na zadku, ale oči na šťopkách, „Kdepak mladá – tak šup zpátky, než se namíchnu!“, na ženským hajzlu rauchrsalón, a tak jim tam zvenčí zhasnout a už lezou ven jedna po druhé, nafasovat amid a „Kvůli mně to vážit nemusíš…,“ lup, a už máme zas čtrnáct kilo amidu k dobru, nemáš v tom mít bordel, ty ucho pitomý.

Po dlaždičkách, plechovými schodišti a po politém betonu, šestka už zas tluče a na Pfaudlerovi vydřená vložka, hajnýmu v lese a provozákovi v hale musejí uši fungovat jak dirigentovi opery a víc, tady na tom totiž fakticky záleží. Na schodišti zas nějakej dobytek vyšrouboval žárovku, kdyby tak někdo vymyslel, jak zavést proud do objímky, to by je odnaučilo a kolik by to ušetřilo v celým národním hospodářství – ale tohle ovšem panstvo na Akadémii nezajímá, když mají těch svejch pět tisíc fix.

V kanclu retko a při něm se dá něco vyřídit, brigáda africkýho přátelství si nezapsala do kroniky návštěvu klubu, „Kolikrát jsem vám říkal, že psát se musí všecko, dyť je to vobraz vašeho života, žencký…“ V sušárně si nějaká kradařka zdekovala do skrýše pod váhou funglnovej jutovej pytel, tobě je ovšem jedno, ty svině, že sháníme pytle po celý republice a furt chybějí, tak pytel do kanclu, pod váhu toho nachlorovanýho a centrifugovanýho potkana a do zbytku jeho čumáku lístek POZDRAV OD K.

Na ženským hajzlu už zas rauchrsalón, a tak jim zas zhasnout a už lezou jedna po druhé, „Měl byste se tam dneska zas mrknout, pane Kocián!“ „Já na váš přeci nepolezu, žencký…,“ ale v tom něco bude, až odtáhnou, šup tam a heleme se, na dveřích nápis NESMÍŠ TADY DLOUHO SRÁT, PAN KOCIÁN TO NEMÁ RÁD – to je pro provozáka jak uznání za dobrou práci a tady je to, z jedné kabiny čouhá noha po koleno a v rozbité tenisce stříbrný nehet palce, to je Erži a čut do podrážky, „To se nemůžeš vychrápat v noci…“ „To musíš pokaždý tak blbě řvát…“ „To si musíš pokaždý dávat do rána…“ „A víš, co ty mi můžeš…“ „Náhodou můžu, broučku, tohle je už po třetí.“ „Která to práskla?“ „Na to se klidně vyser.“ „Pecoldová, že jo? Ta má nejmíň co kafrat, ta vod tý doby, co je v tom, dává si to dělat už i…“ „Tak Pecoldová je v tom?“ „To bys rád věděl, co?“ „Seru na to.“ „Tak není.“ „V kolikátým je?“ „Není – a dáš mi už pokoj?“ „Dám, ale napíšu tě.“ „Ve čtvrtým a můžeš mi…“ „A příště se vychrápej doma.“

Standa Kocián se nakláněl nad vanami s produkty a šťastně drolil mezi prsty mokré prášky něžných pastelových barev, všechno v kvalitě AAA a export, vždyť je to pro nás pro všecky, žencký –.

Po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, ruce na zadku, ale úsek Déčko v podnikové soutěži trvale s praporkem.

Po šichtě sekyrku a kleště a až do tmy chystat trámky ze střechy starého skladu (závodní rada ji přenechala Kociánovi za tři sta), bude z toho chata u Labe, v dílně si pak z odpadu svařit trubku do koupelny, ještě jednou projít Déčko, na motoru šupem domů a hned zas do montérek pro doma, s tátou sekat vedení pro akumulátorová kamna, rychlá večeře vstoje, ještě aspoň metr, umýt se Solvinou a nejhezčí chvilka dne: po schodech do tichého prvního patra (dům Kociánových měl po třech místnostech v přízemí i patře), za dvacet týdnů tudy s nevěstou na rukou, v ložnici na kolena a druhý nátěr parket, chvilku postát ve vůni toluenu, pichlavé hvězdy na temně modrém nebi, dolů po schodech už únavou klopýtal, padnout na postel a spát.

„Brýtro (šéfe)!“ „Dobře. Dokončeny šarže 379, 380, 381…“ „Pecoldová je ve čtvrtým měsíci.“ „Tam to byla Pekárková.“ „Provedu, soudruh Nejtr!“ v sedm Nejtrovi a totéž s „Už na to letím, šéfe!“ ve čtvrt na osm Vinšovi a po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, ruce na zadku, ale oči na šťopkách, zhasnout ženským na hajzlu a už lezou jedna po druhé, prohnat mistříka z chlorace, pod cisternou si nějaká svině zdekovala fošny, zaplatit a máknout ne, jen krást, zahnat mazače na jedenáctku, při retku zapsat brigádě lumumbistů do kroniky návštěvu u nemocný, vyválčit extra příděl Solviny pro žencký a po šichtě sekyrku a až do tmy čistit cihly ze staré garáže (závodní rada přenechala Kociánovi celou bouračku zdarma, jen když zmizí) a bude cihlový chodníček přes celou zahradu, na motoru šupem domů a hned zase do montérek pro doma, spravit darlinga a třetí nátěr parket a padnout na postel. „Brýtro, šéfe!“ „Už na to letím, šéfe!“, v sobotu byste neudrželi žencký ani kulometem a po šichtě kalupem domů a hned do montérek pro doma, přijde řemesník na fasádu, toho musíte hezky čiperně obskakovat, abyste z něj něco dostali, ale i při něm se dá natřít branka a vyčistit králíkárna, s kladivem a majzlíkem pak sám na to vedení až do noci, v sobotu večer s pantatínkem není řeč, dává si do trumpety v Lípě.

Nedělní ráno bez budíku člověku nedá, aby nevstal dřív, montérky pro doma a dneska se vybírá žumpa, do oběda si pak pohrát s motorem, s bandaskou pro pivo a velkýho ruma u pultu, po jídle Technický týdeník a jde se na věc.

Hodit se do vycházkovýho, dva velký rumy u pultu a vykloktat malou becherovkou, aby to tak nesmrdělo, šutříkem do okna a Inka háže klíč, pod tepláky si už nic neoblíká a tak pocem… První číslo je vždycky na draka a v tý nutný přestávce se podívat na rádio, že jí tady tak pořád chrčí.

„Udělals ten druhej nátěr?“

„A třetí taky. Lištu do kuchyně si seříznu sám.“

„Nezapomeň, že v rohu u spížky je lednička.“

„Potřebuju šířku.“

„Padesát sedm až padesát osm.“

„Žencká, to musí bejt na milimetr!“

„Měřila jsem ji v obchodě krejčovským metrem.“ „… a teď poď na rafana…“ Tohle zdvihne každou ženckou až do Mléčný dráhy, však za chvilku prosila, že už nemůže lepší, než kdyby to mělo bejt opačně.

„Už jsem vymyslela, co dát na tu skřínku vedle knihovny.“

„Dyť ale ta skříňka je přeci u těch dveří!“

„U dveří by byla moc blízko kamnům.“

„Ja sakra, to máš recht…“ Má to jak na dlani a to tam ještě ani jednou nebyla – té žencké to fakticky myslí.

Na schodišti už dupe Bohunka, tak honem za igeliťák, aby nás neviděla rozdrbaný, Bohunka leží na posteli a při tomhle obrázku byste mohli hned znova a ještě pětkrát, ale to není to hlavní, Bohunka je něco docela zvláštního… „Spravil jsem vám ten verk…“

„Fakticky je to už lepší,“ řekla Bohunka a ani nevzhlédla, marná sláva, kamaráde, tady jsme přišli pozdě.

„Brýtro, šéfe!“ „Už na to letím, šéfe!“, po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, zhasnout ženckým na záchodě a už lezou jedna po druhé, tenhle náš nápad přendat jim vypínač na chodbu ušetří Déčku hezkých pár normohodin a v celým národním hospodářství by to dělalo milióny, pro pana Nejtra je to ovšem „Málo vkusné“, Vinš by to ocenil, ale ten už o tom neví. Po šichtě s vercajkem na ty trámky, doma hned zas do montérek pro doma a padnout na postel. „Brýtro, šéfe!“, brigáda kosmonautů už nechává svou kroniku jen na nás, napíšem to za ně, ale kdyby se aspoň jednou za rok přišel na to někdo mrknout a se sekyrkou na cihly, dyť to vůbec neubejvá a to vedení budem sekat snad do Velikonoc, „Už na to letím, šéfe!“, pod váhou zas ukradenej funglnovej pytel, v kanclu jich už máme devět a ve skladu je nechtějí, že prej jich mají nad stav, to mě teda podržte, s tou střechou starýho skladu jsme si taky pěkně nasrali do bot, samá shnilotina a mámě zas už utekl králík, teď ho chytejte s baterkou v rybízu, pantatínek si usmyslel zrovna dneska dělat půdu, sjel pytlíkem po žebříku a rozkopl petrolejku, ještě po půlnoci vyřvával, dneska ani metr vedení a do prvního patra se jen mrknout, nést tak po těchhle schodech Bohunku na rukách, ale kuš, a pomalu pomalinku si ji pokládat, dej pokoj, a na rafana – „Brýtro, šéfe!“ a po dlaždičkách, plechovými schodišti a po politém betonu, to je už zas sobota a nic hotovýho, zhasnout ženckým, už lezou a blejskají očima, dyť je to pro nás všecky, žencký – za dvě hodiny tam byly zas a tak mi víte co, ať je jde taky jednou zbuzerovat pan Nejtr s panem Vinšem, sám všecko neutáhnu a odpoledne přijde řemesník na fasádu. Řemesník tři čtvrtě hodiny svačil a za to deset korun na hodinu, pantatínek vystřelil na pivko do Lípy hned odpoledne, to jich udělá nejmíň deset a jak omluvenku si držel ruku na tom pytlíku, štafle s ním podržet nemůžeš, ale vychcat pět litrů klidně, a zrovna teď musí máma vyrazit žehličkou pojistky a zásobní samozřejmě zas půjčila, spojit jí to vlásenkou, ať to třeba shoří, řemesníkovi spadla tryska do barvy, vzal dvacku a zmizel a tak mi všichni polibte. Do vycházkovýho a ven, co má nohy, je na ulici a houby se starají, Mirek Machulka si teď zrovna dává s Bohunkou a dva rumy u pultu, na náměstí v bufetu pivo a hlavní třídou, celou věčnost jsme tady nebyli, v Grandu přeplněno a v Savoji fronta před kasou, všichni se chtějí jen bavit, ale takhle národní hospodářství nezdvihnem nikdy, těch mladých holek, Inka nevypadala nikdy jako holka, Bohunka tak bude vypadat celej život a zrovna teď si dává s Mirkem Machulkou, nasrat na všecko a tři rumy u pultu, týden pryč a kde nic tu nic, aspoň ještě ten předposlední pátej nátěr…

A znovu, již potřetí tu sobotu do montérek, Inka je už zpátky na svobodárně, však se zítra užijem ažaž a s plechovkou laku a lahví toluenu po černobílých dlaždičkách chodby k oleandru u paty schodiště, nést tak tu druhou tudy na rukách a pomalu pomalinku si ji pokládat a k ní a až do Mléčný dráhy –

Standa stoupal schodištěm do prvního patra a v náhlém záchvěvu křeči výš až do podkroví, postavil plechovku a láhev k prahu fotokomory a už za sebou přirazil dveře a dvakrát otočil klíčem, rozsvítil oranžovou lampu a do její záře kladl své obrázky z výletu do podnikové chaty, skupinka na palubě labského parníčku, skupinka s balvanem a kytarou, skupinka v plavkách, zvětšená skupinka v plavkách, zvětšený výřez Bohunky v plavkách, tento výřez ještě dále zvětšen a pak už jen tento výřez při maximu zvětšení, s různými dobami osvitu, různými retušemi a na různých papírech, napjaté hodiny práce v oranžovém příšeří a v přísné fotografické tmě, nedočkavé doteky hranatých misek a z roztoků se vynořující stále táž a táž, znovu a znovu vyvolávaná… a Standa už zas jednou podlehl, vyjíždějící rychlík dechu až vzlykl v zatrnutí prudké slasti – netrvalo to ani minutu – a už si důkladně myl ruce v chladné vodě až zčervenaly, Bohunka je to, co nebude už nikdy, a poslední záchvěv té křeče odplynul.

S plechovkou laku a lahví toluenu dolů do prvního patra a na kolena, pátý nátěr musí být zvlášť rovnoměrný, protože vytvoří hlavní masu skloviny.

„… a na něj přijde poslední silně zředěnej.“

„Aby udělal zrcadlo,“ přikývla Inka, zatímco Standa už snímal zadní kryt rádia, už zas chrčelo a tak se na něj podívat v tý nutný přestávce.

Bohunka sotva přišla, praštila sebou na postel a hned zas knížku, v rohu nad hlavou pavučinu a její půlka podlahy jak na nádraží, pěkný čuně a ty její kozičky přijdou Machulkovi hezky draho, kdepak Inka, zlatá Inka, aťsi jí to tak přesně nenarostlo, ale má to v hlavě a hlavně v rukách, chudák Mirek Machulka, Inka znamená spoleh, zlatá Inka, Inuška…

„Co si takhle udělat zejtra hezkej den, Inuš,“ řekl Standa v návalu něžnosti a vzal Inku za ruku.

„Bylo by to nádherný, ale přijede ti traktor na ty cihly…“

„Ja sakra, to máš recht.“

„Ale v úterý…“

„V úterý dělám trámky.“

„A tak zas až v neděli…“

„Ve tři, normálně.“

„Brýtro, šéfe!“ a po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, zhasnout ženckým a už lezou jedna po druhé, cihel naložit co nejvíc, při skládání ani jednu nepřerazit a pak sekat až do noci, „Už na to letím, šéfe!“ a trámky až do tmy a doma hned do montérek pro doma, vítr urval komínovou lávku, šest tašek v trapu a zaběhnutá ramlice, další dva pytle zdekovaný pod váhou, jako by mi to dělaly naschvál, na motoru šupem domů a až do noci, jiráskovci ztratili kroniku a tak nafasovat sešit a básnit pozpátku podle kalendáře až do tmy a zas darlinga do noci,
ječící hvězdy na temně modrém nebi, a už zas sobota, fasádník svačí už skoro hodinu a pantatínek si to sype do Lípy. V neděli hned ráno montérky pro doma, už aby tady byly ty dva velký rumy u pultu a Inka už zas prosí, že už nemůže, asi lepší než opačně, ale to hlavní je pryč a už zas mele, co dá na tu skříňku vedle knihovny, tahle žencká snad ještě nebyla holka a spolehl na to, že teďka už nebude –

Bohunčin upřený pohled, schovala se za dveře své skříně a najednou vyrazila v takový tý košilce, která nesahá ani po – ještě že Inka je zrovna taky za skříní – a náhle se tak usmála.

A náhle se tak usmála, já to vždycky věděl, já ti rozumím, vždyť já taky – zapalovač pod rádio a po schodech dolů, „Hned jsem zpátky, Inuš, jdi zatím napřed!“ a po schodech nahoru, ponesu Tě na rukách až nad Mléčnou dráhu – zjevení nahé Bohunky, Tys mě čekala, svítíš jak elektrolytická měď, v opravdový kráse je něco jako svatýho a Tys mi to dala –

A – 2

Z vrátnice nádvořím do haly 2. cechu, „Dobře. Dokončeny šarže 450, 451, 452…“ „Dobře. Dokončeny šarže 450, 451, 452…,“ předčasný smích vedoucího 3. cechu při náměstkově anekdotě, souvislý peloton smíchů a poslední stařičkého hlavního technologa, „Dobře. Dokončeny šarže 450, 451, 452…,“ řekl Áda, když na něj přišla řada, odpředsedal a odseděl čtyři komise, v prázdné kanceláři paní Věrky se před zrcadlem dotkl uzlu sváteční kravaty, už dost té šaškárny a už jen na rozloučenou, tramvaj ovšem plná našich zaměstnanců a všechno to vystupuje na náměstí.

Dnes žádné pivo v bufetu… Za cirkusovým pláckem a nákladovým nádražím tou dávno zapomenutou uličkou, kolikpak je to už let a jakpak se ta malá tenkrát jmenovala, čekávala pod třetím obloukem viaduktu, tenkrát ještě nebyly zazděné a jednou v zimě si vyprala punčochy a nestačila je už na rande usušit, nohy jak led, ale tváře horké, Štefanko – Štefanka se jmenovala a šeptala u toho kamenného sloupku s železným kruhem: „Tady by nás ve středověku spolu uvázali…“ „Ale to přeci bylo na lodní řetězy…,“ „… to by bylo nádherný… V tom kamenném podchodu jsem vždycky musel počkat na kraji a Štefanka sama ťukala kramflíčky po tom kamení, … jak v nějaký kryptě – hu! A teď ty!“, na břehu hned shodila střevíčky a házeli jsme spolu žabky na řeku…

Za pyramidou říčního písku se Áda sehnul, sebral oblázek ze země a z navigace jej mrštil na hladinu, žbluňk, žbluňk, žbluňk – „Třikrát!“ volala Štefanka. „A teď já…,“ a Bohunka si dřepla v tý svý úzký sukýnce, nabrala si šutříky a běžící kroužky na vodě.

„Sundej si, prosím tě, ty boty!“ „No přeci ty drůbky!“, v tichém pokoji s balkónem tikaly zlacené hodiny a ulicí chvílemi přejel vůz, nádvořím do haly 2. cechu, „Dobře. Dokončeny šarže 453, 454, 455…,“ pivo v bufetu na náměstí a v pět normálně Joža: „Čekáš dlouho?“ musela si ještě skočit pro citróny, citróny nebyly, z náměstí hlavní třídou a hlavní třídou k náměstí, v Savoji večeře beze slova a čtyři plzně. Princezna k smrti znuděná pořád jen recepcemi utekla na jeden den a hezky si ho užila s jedním redaktorem. „Když se do něj tak zamilovala,“ řekla jako vždy podrážděná Joža, „mohla se přece vzdát trůnu…“ „Proč by se hnedka vzdávala trůnu, prosím tě!“

Z fabriky už ve dvě a ještě k tomu vozem, to už tady hezky dlouho nebylo, ve štrůdlu až na křižovatku, ale já si to dneska hodím vpravo, vážení soudruzi, a ke starému hřišti, ten plot byl tenkrát krásně zelený, Štefanka si na něm roztrhla ponožku, dostala nový pár a deset deka karamelek a tolik se smála, kde se tady nabraly ty paneláky a teď kolem remízy, tady byly tenkrát ještě pole a třešňová alej, teplé vlhké třešinky z úst do úst a její pevný jazyk… V tomhle stromořadí nasedala a tady už čeká, Bohunka se houpala a protahovala na polštářích, „Já vím, punčocha…“ smál se Áda, tenkrát ovšem jen na tandemu, zato teď dva páry silonek a čtvrt kila likérových bonbónů, tumáš, Bohunka se smála a nahé snědé nohy na rozvodné desce. Ohromný sibiřský tygr, ananas se šlehačkou, vyhlídka z Hradčan, pohádkové čínské specialitky a vídeňská káva ve stříbře – vždyť je tolik věcí lidem pro radost a tak hezký, když můžete dávat – za sklem lítaček se objevil vedoucí 3. cechu se svou fádní paničkou a Áda s novinami u tváře prchal k toaletám, skryt za rudou por­tiérou střežil vchod svíraje v ústech sedmikorunový doutník Romeo y Julieta, dobrodružství v hlavním městě, za zády se ho dotkl muž ve fraku: „Pán si přeje…?“ Áda zachrochtal a vypustil oblak dýmu, „Der Herr wünscht…?“ opakoval muž o pět stupňů zdvořileji, „Jo, to sem já!“ vyprskl Áda a umíraje smíchy nad svou dvojjazyčnou slovní hříčkou vracel se k Bohunce skryté za převrácenými italskými novinami, vzduch už zas čistý, neboť kolega cechař odtáhl nudit se s paničkou jinam a na tom kuse rovné silnice až ke stotřicítce, Joža by přitom zezelenala, ale Bohunce náramně vhod a bodejť by se jí chtělo už domů a tak nahoru k Nakléřovu, na nočních loukách vřes jako tenkrát se Štefankou a zpáteční cestou složit zajíčka, tohle tenkrát na motorce nešlo a k pomníku zas už stovkou, uhněte z cesty, lazaři, teď vezmu toho hillmana, křižovatka, jednosměrná a stop.

Náměstí je tady jen taková náves, Štefanka chtěla tenkrát do Prahy, jediná ulice s troškou výkladů, sehnala tam místo pro oba, kdepak tohle nábřeží proti vltavskýmu, byl by to bejval úplně jinej život, tady už za mostem je pusto jak na vraždu – Áda udělal v Lípě tři plzně s pivním sýrem a tlačenkou a zpátky přes most nad temnou řekou, „Sundej si, prosím tě, ty boty!“ a do županů a do křesel.

V praxi probíhá vždy tepelná destrukce pryží v přítomnosti kyslíku

463, 464, 465 – pivo v bufetu na náměstí, v pět Joža: „Čekáš dlouho?“, citróny nebyly, v kuchyni mdlý tučný páteční pach vepřových kolen, „Nemohla bys aspoň jeden pátek udělat něco jinýho…,“ „Ale vždyť jsi sám vždycky chtěl…,“ Áda jen mávl rukou, bouchla dvířka ledničky, lok z omžené láhve, tři kolena skoro bez chleba a ještě ležely v žaludku s odpolední šunkou z Paláce, když už zas z nich ten sobotní sulc, z hladu je člověk mdlej, najezenej má roupy, ale přecpanej je zas už mdlej a to je hlavní zbraň všech stárnoucích ženských, zbraň, která zabíjí bezpečně –

„Je ti něco…,“ řekla v křesle Joža v modrém županu.

„Už je deset, číčo…,“ zachraptěl Áda, vstal, přistoupil k ní zezadu a dřel dlaní její obratle, byl by to úplně jinej život, nábytek by se prodal, její věci rozdaly, byt by se vyměnil za hezkou garsonku, proč ne třeba i v Praze…

„Au…,“ řekla Joža a vymkla se. „Málem bys mi zlomil vaz!“

„Ale to by mě zavřeli.“

A už vstávala a pochodovala si to všechno narichtovat, zavírání jedněch oken a otvírání jiných, spouštění vody, to je ta takzvaná předehra, Áda se zašklebil, vlezl si do postele v županu i s pantoflemi a otřásaje se dušeným smíchem zakryl se po bradu. Jožino přecházení a zamykání, konečně tma, zavrzání vedlejšího lůžka a závan toho broskvového krému, znáte to, jak byl zavřenej přes noc ve skříni voňavek, a když konečně mohl ven, moc prosil o kousek hovna, „Číčo…,“ šeptal Áda, musel se kousat zevnitř do tváří, aby nevyprskl, našel její ruku a převrátil se k ní.

„Ty sis vzal župan…“

„Všimla si, bystrá hlavička!“

A už utíkala do předsíně a brala si kabát, ale no tak to zas nepřeháněj a tak pocem, když už je ta sobota a když ty bys bez toho neusnula.

Nedělní ráno bez budíku je jak kopanec do břicha, ale dřív nebo pozdějc vstát musíte, mastná bílá káva je vyzkoušené projímadlo a Joža už tasí z ledničky kuře a smetanu, ty své zbraně, jenomže čím kdo zachází, tím také schází, drahoušku. Bejt váma, povídá ten námořník, nevlezl bych už v životě do postele! Řek to moudře a na dietu ještě času dost. Do oběda si pohrát s motorem, s bandaskou pro pivo a velkýho ruma u pultu, po jídle noviny a spát. A již trojí krátké zazvonění, tož snad ještě trochu legrace před dalším spaním.

„Vzpomínal jsem na toho tvýho kapitálního krysáka,“ řekl Áda, lízl a odhodil.

„Vzpomínáš si ještě na ten výstup z Koriolana?“ řekl Joska, lízl a odhodil.

„Ale ten už stáhl ocas a zalezl do díry,“ řekla Ida, lízla a odhodila.

„Ovšem: Kdybychom zvyku ve všem hovět měli…,“ řekla Joža, lízla a odhodila.

„Však on zas vyleze. A kruci – zas už mi ten zub nedá pokoj!“ řekl Áda.

„Prach starých časů, když se neuklízí,“ řekl Joska.

„Mně se zas viklá plomba,“ řekla Ida.

„Nás všechny zalehne a pravda zmizí,“ řekla Joža.

„Je zajímavý, že někdo jako by neměl ani zub,“ řekl Áda a zachechtal se.

Joska pohlédl upřeně na Jožu, lízl a odhodil.

„Zdravý člověk má dvaatřicet zubů,“ řekla Ida a zachichotala se.

Joža pohlédla upřeně na Josku, odstrčila svou sklenku trnkového vína a: „Co takhle něco ostřejšího?“

„Prima!“ souhlasil hned Áda a přinesl láhev Staré myslivecké pro muže, Joža griotku pro ženy a tmavozlatá hladina s červenou sklem dolů jak o závod.

V pokoji s balkónem a hodinami křik a smích až do šera.

„Já už nepoznám piky od hercí!“ řehtal se Áda a zahodil karty.

„Podržte si sklínky!“ volal Joska a znovu doléval.

„Ne aby někdo rozsvítil!“ ječela Ida.

„Lampido…,“ řekla Joža, na vteřinu všichni ztichli, ale už zas jásot, doprostřed stolu položili prázdnou láhev a už to fičelo.

Áda roztočil láhev, ruletové ticho dokud se nezastavila, hrdlo ukazovalo k Jože, výskot a Joža odkládala župan. Joska roztočil láhev, hrdlo ukázalo na Ádu, křik a Áda odložil župan. Ida roztočila, hrdlo na Josku, kabát dolů, Joža roztočila a Ida bez halenky a roztáčeli jeden po druhém vytrvale až do konce té hry a těch dvou lahví.

Joža šla rozsvítit a všichni si mnuli oči, „Já už málem usnul,“ zíval Áda, „Mně se to zas strašně líbí,“ šeptala Joža, ale ty mě už jakživa nevyhecuješ a Áda se ušklíbl nad tou rodinnou idylkou, paní Vinšová jak palec u vypínače, kamarád Joska si aspoň přidržuje polštářek, však je taky na návštěvě u svýho šéfa a Ida nám zas zadělala koberec, tak tohle si koulejte už beze mě, sebral nahou Idu a složil ji do vany jak pytel brambor, tak tohle je ta naše tajná rozkůška, bože, co já na té ženské viděl, v pokoji si zatím Joska s Jožou sesedli na zem do rohu pod jednou dekou přes ramena, „Nebude ti, Ádo, vadit, když tady ještě chvilku takhle posedím?“ zašeptal Joska, „Když tě to bude bavit…,“ ušklíbl se Áda oblékaje se do pyžama, v ložnici sebou praštil do postele a jak dítě usnul s myšlenkou na výlet.

Z fabriky už ve dvě, teď už pokaždé vozem a na silnice, kde je vám tak málo let, jak mnoho máte odvahy.

A jednoho obyčejného dne v půli týdne sešel Áda do suterénu, kolem poledne v mužské umyvárně 2. cechu docela prázdno, jak se patří na cech s dobrou kázní, svlékl se, vlezl pod sprchu a rozkoš ze střídání studené a horké, skvěle vypadající čtyřicátník, deset let krutých k Jože se k nám zachovalo kavalírsky, Když pomyslím, že bych mohl mít dceru stejně starou, jako seš ty, však já se do té malé nezblázním a ona do mě teprv ne, nemít auto a nedělat útratu, bylo by už dávno po všem a ono taky hnedle bude, když to teď už dorazíme, jen párkrát jízdmo s lokty nad hlavou, dívenka se do roka vdá a bude mít tři děti, já zas doživotně Jožu, vepřový kolena a klid.

Když ho přímo neodháníte, nepřestane vám život dávat nikdy… v tichém smíchu zvedá Áda lokty nad hlavu, představil si takhle Bohunku a krev se mu vrazila do spánků a drhl se, až funěl, před zrcadlem si vyčistil zuby pastou De Lux s přísadou ethanolu, obřadně rozpečetil tuzexovou britskou žiletku a dvakrát se vědecky oholil, vystříhal chloupky v nose, kolínskou Klasik, Beryl krém a červené trenky s bílým pruhem jak na olympiádu.

J – 2

Z vrátnice nádvořím a po schodech do druhého patra, podél řady dveří z mléčného skla k číslu 86, přes šaty bílý plášť a naproti kolegyni Vilmě, „Ahoj, Jožo.“ „Ahoj, Vilmo.“ „Ale to víš.“ „Co jinýho…?“ jednoruký naservíroval oběma atesty, Joža přesedla ke kartotéce, Vilma k psacímu stroji, vstávaly k telefonu a zas Vilma ke kartotéce a Joža k psacímu stroji, ve čtyři na náměstí a hlavní třídou se splasklými taškami, s naditými zpátky na náměstí, doma hned pustit rádio a jen zběžně utřít prach, večeře bude studená. Dnes žádné zadělávání, přepírání a luxování… Ze sklopných dvířek sekretáře mahagonový psací stolek, tuhý bledě modrý papír a notovým perem to vzrušivě stínované písmo:

Milý tatínku,

tentokrát jen docela stručně, šéf totiž trvá na tom, abych dnes večer letěla do Bratislavy s ním. Abych si to třeba ještě nerozmyslela, poslal mi sem svůj vůz a šoférovi nakázal každou čtvrthodinu zatroubit. Přichází mi to dost nevhod, protože jsme s Irenou a Richardem měli večer zajít do Sašova ateliéru – ale vždyť já Ti ještě nenapsala o svých přátelích! Po rozvodu jsem musela zařizovat spoustu věcí, ale šlo to hladce. Byt jsem vyměnila za hezký malý pokojíček s výhledem na řeku.

Koupila jsem si jen pár kousků moderního nábytku (všechno to haraburdí jsem nechala Vinšovi), protože nekonečné uklízení a oprašování nenávidím! Jen jednu věc jsem si přinesla ze starého bytu – ty nástěnné hodiny, které jsi mi daroval tenkrát o Vánocích…

Tak moji noví přátelé… Předem – jsou skvělí! Richard je kunst­historik a píše básně, zrovna si vzpomínám na jednu:

Protohippos byl předchůdcem koně,

dinotherium předchůdcem slona

dál už nevím, ale je to hezké, viď? Kromě toho na mě bere. Irena je doktorka filozofie a má nejlepší přítelkyně, je prostě báječná, může se s ní mluvit o všem a je tolik věcí, které máme společně rády… Jsme stále spolu a chodíme i dvakrát týdně do divadla!

Chtěla bych Ti toho ještě tolik napsat, ale dole už zas troubí šofér. Buď hodně zdráv, tatínku. Hned po příletu Ti pošlu telegram.

Na chodbě kroky, zvonek, zaklapnout stolek a do kapsy tu bledě modrou zmačkanou kouli, první polibek a „Co je k večeři?“ a „Tak dobrou noc!“ a chr-chr, po schodech k číslu 86, „Ahoj, Jožo.“

„Ahoj, Vilmo,“ jednoruký a k psacímu stroji, kartotéce a telefonu, v pět na náměstí: „Zrovna jsem přijel.“ Vedle něho hlavní třídou, při večeři v Savoji beze slova vychlastal čtyři piva. Princeznička z bujnosti zahnula vychovatelům, spala v pokoji tak šlechetného pana Pecka, že to byla našup láska nebeská, nazítří se však už neznali. „Proč by se hnedka vzdávala trůnu, prosím tě!“ vztekal se Áda, ten být princeznou, zahnul by dvakrát týdně, jenže tak břichatou princeznu s pleší by páni Peckové sotva nechali u sebe přespat zdarma a státní poklad by to dlouho neutáhl. A pro změnu zas celý den sama, Áda jede vozem do Prahy pro nějakou součástku, veze kamarády a zas naň nemáme čekat, krátce po druhé hodině telefonoval Joska, že Áda si vyjel s tou holkou z laboratoře. „Já si všimla, že Bohunka je dnes nějak nastrojená…,“ šeptala Vilma lačně. „Stalo se zas něco…?“

Už v předsíni Joža nedočkavě hodila prázdné tašky na zem, s pootevřenými ústy si z kuchyně přistrkala židli a z přístěnku u stropu černý Ádův kufr. „Ty se budeš smát, Ireno, ale já s tím kufrem k prádelníku skoro utíkala, jen aby byl už venku… to víš, že to musel být pohled k popukání! Považ jen, Richarde, že já mu dávala do prádla dokonce kdoulová jablka! Kvůli vůni, Sašo. Při tom pakování jsem zjistila, že si na tu štětku vzal sváteční kravatu, červené trenky s bílým pruhem a dva kapesníky, rozumíte… Tohle soudu úplně stačilo, to víš, že z jeho viny, a stačily na to dvě stání! Divím se jen tomu, řekl mi pak předseda senátu na chodbě, že jste to tak dlouho vydržela… Deset let… Ale to už bylo přece jednoduché, Irenko, kufr jsem prostě postavila za dveře! To asi ne, Josko, když jsem nechala zevnitř klíč v zámku tak pootočený, aby ho z chodby nemohl vyrazit. Ta slast při otáčení klíčem… To víš, že za dveřmi hulákal, ale sousedi si to nenechali dlouho líbit a pan Šmídek z třetího patra ho nakonec vzal za límec a vystrkal. Ale co bych přitom měla dělat – seděla jsem v tomhle křesle zrovna jako teď, kouřila Lípu a přemýšlela, jak nejrychleji střelit nábytek! Vůbec jsem ho neslyšela, vůbec ani nezazvonil, vzal si v tichosti kufr a zmizel, druhého dne mi telefonoval, jestli jsem si to nerozmyslela a já pověsila sluchátko bez jediného slova! Slyšela jsem jeho kroky už na schodišti a stála jsem u kukátka, zazvonil jako vždy, ale když zakopl o ten kufr, rázem pochopil a já nikdy nezapomenu ten jeho obličej v tom okamžiku… jako zpráskaný pes, zvonil snad stokrát a nakonec tiše škrabal na dveře a šeptem prosil, jako by věděl, že ho slyším… Já? Co bych přitom dělala – přitáhla jsem si ke dveřím židli a láhev griotky zrovna jako teď a zapálila si Lípu! Nikdy jsem ho pak už neviděla, dal se přeložit a u soudu ho zastupoval advokát. Hned druhý den ráno na mě čekal u dveří kanceláře a nedal se odbýt, ještě dva měsíce na mě denně čekal na vrátnici, odpoledne i ráno! Až po roce jsem ho viděla, pohublého a žlutého v odrbaných šatech s očima prosícího psa, vystupovala jsem právě s Norbertem z auta, jeli jsme na tu vernisáž a on se zrovna shýbal pro vajgl. Co bych dělala – vůbec jsem si ho nevšimla! Řekla jsem mu: Čao! Řekla jsem Norbertovi, aby mu dal cigaretu! Šla jsem kolem něj, jako by byl vzduch! Tak takhle to tenkrát bylo: když hodil první kamínek do okna, lokla jsem si griotky jako teď přímo z láhve, zapálila si lípu a šla pomalu k oknu…“

Se zapálenou lípou šla Joža pomalu k oknu, vtom opravdovské zazvonění a po chvíli další, v kukátku zblízka obličej paní Šmídkové z třetího patra a stop.

„Chtěla jsem odnést krámy do sklepa, ale nechám to na jindy,“ řekla jí Joža, naskládala Ádovo prádlo zpátky do skříně a kufr do přístěnku, ještě jeden lok griotky a zazátkovanou láhev do ledničky, tak tohle jsou vrcholy našich tajných rozkoší a teď zas luxovat, to dělá dobře na nervy.

„Ahoj, Jožo…,“ a nestoudně lačný Vilmin pohled, tak tohle je vaše nejlepší přítelkyně. „Áda je hrozně fajn, považ, že mi včera při­vezl dva páry silonek a zajíce…,“ a jdi se ukojit do biografu, hyeno, z náměstí se splasklými taškami hlavní třídou, ve zlatnictví nový náramek za 3160 Kčs, ale my vyfasujeme něco lepšího, po návratu od cizí ženské je Áda vždycky nesmírně milý, asi milejší než většina manželů po deseti letech, chudince Vilmě utekl první po roce a druhý si už shání podnájem. A teď na zítřek tři kila vepřových kolen, jak zsinalé zbytky k smrti umučeného, Áda přišel normálně v sedm a páchnoucí „polibek“ už na rohožce, po večeři do županů a do křesel, Franz Kafka nám říká:

Proč naříkáš, opuštěná duše? Proč lelkuješ kolem domu života? Proč nepohlédneš do dáli, jež ti patří, místo abys tady bojovala o to, co je ti cizí? Raději živého holuba na střeše než polomrtvého, křečovitě se bránícího vrabce v hrsti.

V pátek v pět na náměstí nám Áda vezme jednu ze dvou těch hromsky těžkých tašek, jaká šlechetnost: dělá to každý pátek! A v černém smaltu se řinou pěnové kaskády po horké lesklé kůži a hnusný mdlý pach, když to pak vychladlé loupete z kostí, je to jak vjet prsty do důlků utopence, v sobotu svíčkový lesk sádelného škraloupu… a ledovou vodou Joža zaháněla od žaludku stoupající vlnu.

A teď do křesel a počkat si na Ádův sobotní výkon, to se pobavíte, milí přátelé! Vstane přesně v deset (jeť sobota; v obyčejný den v devět). Ve tři čtvrtě na deset zřejmě dosud není s to, ve čtvrt na jedenáct by už zas při tom usnul. Takže máme ještě šest minut na kousek duchovna.

Musíš hlavou prorazit zeď. Není těžké ji prorazit, neboť je z tenkého papíru. Těžké však je, aby ses nedal klamat tím, že na papíře je už neobyčejně věrně namalováno, jak prorážíš zeď. Svádí tě to, abys prohlásil: „Což ji stále neprorážím?“

„… co bys řekl tomuhle, Ádo?“

„To je docela jasný: Když něco chceš, tak to máš udělat a moc se s tím nesrat.“ Ani při tom nevzhlédl od své Koroze plastických hmot a pryže a je mu teď docela jasný, že sám Franz Kafka mu právě požehnal, aby se vyspal s tou kurvou z laboratoře.

Teď dávejte dobrý pozor, přátelé, šest minut uplynulo a už to začíná: je deset a Áda vstane. A Áda v deset vstal a: „Už je deset, číčo…“ Teď nás drbe na krku, to je ta tak zvaná předehra,

„Au – málem bys mi zlomil vaz!“

Dnes je v mimořádné formě a honem pryč, než nám sedře kůži docela, ale zas honem zpátky, aby nám zas neusnul, v posteli zašeptá „Číčo…,“ a na to se po chvilce funění musí říct: „Achtymůjbože…,“ leč nastojte! Galantní vtipálek a hluboký znatel lásky dnes vynalézavě obohatil naše milování: vzal si na to župan a pantofle… Co bych dělala – šla jsem si do skříně pro kožich! Ale jak to dopadlo, že se tak vůbec můžete ptát – byla přece sobota! A v sobotu nesmíte jít spát dřív, dokud neřeknete „Achtymůjbože“, ale kdepak, to bývalo kdysi, teď už jen tradice, lež ze soucitu k nám oběma a prosba, aby toho už nechal, diplom pro něho a pro mne propustka, prostě odtroubení té frašky.

Nedělní ráno bez budíku vám aspoň dovoluje vstát dřív, než se probudí a v té jitřní chvilce svobody sbírat jeho ztvrdlé ponožky a špinavé prádlo, neodolatelný žertéř na vás pak juká ze záchodu: „Hoď mi sem nůžky!“ po desáté je to k zešílení, ale padesátkrát do roka je to za deset let po pětisté a k tomu pět set kuřat na paprice.

Při obědvání s Ádou si moc neposedíte, poslouživší číšník by si šel zakouřit na chodbu, my však umývat nádobí a s Joskou pak trpělivě přihlížet, jak to Áda s Idou válí, za pět let je to dnes dvě stě padesátá repríza a za týden bezpečně další –

„Co takhle něco ostřejšího?“ Joska pochopil a mrká, a tak tedy nám jednou předveďte, co jste nám tolikrát už vyprávěli a odkopejte se už docela. „Lampido…“ A ověřme si, co vůbec tady ještě zbylo. A Joža si pak šla na to posvítit a od vypínače ta rodinná scénka: u stolu na loktech usínal Áda, na koberci Ida jak stižena mořskou nemocí, jen Joska se přioděl aspoň polštářkem ve snaze umenšit tu trapnost, o trapnost tady totiž šlo a pak zburcovat ty dva zmožené.

Áda si řeznicky nadhodil Idu a odnášel ji do koupelny jak půlku vepře, dvoumetráková karikatura sousoší Milenci, a Joža přiměla Josku sednout si s ní na zem pod jednu deku, „Nebude ti, Ádo, vadit, když tady ještě chvilku takhle posedím?“ řekl Joska se sžíravým sarkasmem, ale Ádovi už nevadí vůbec nic, šel se vyčurat, svalil se do postele a chr–chr.

„Četlas už toho Becketta ve Světové literatuře?“ řekl Joska.

„Myslíš tu hru Konec hry?“ řekla Joža, šla uvařit kávu a s Joskou si do ní dolévali rum (Pešťané tomu říkají „agres“), čtyři holá kolena nad hracím stolkem u gauče a už to fičelo.

„Clove,“ četl Joska jako Clove. „Skončeno, konec, skončí to, snad to skončí. Zrnko k zrníčku, jedno k druhému a jednoho dne je jich najednou hromada, hromádka, náramná hromada. Už mě nemůže potrestat. Zalezu do kuchyně třikrát tři metry a budu čekat, až zapíská. Jsou to báječné dimenze, opřu se o stůl, budu se dívat na zeď a čekat, až na mě zapíská.“

„Hamm,“ četla Joža jako Hamm. „Teď – já. Hraju. Staré plátno! Trpí snad – někdo tak… tak hrozně jako já? Možná. Kdysi. Ale dnes? Táta? Máma? Můj… pes? Dobrá, ať trpí, jak takové bytosti mohou trpět. Ale znamená to, že naše utrpení jsou stejná? Možná. Ne, všechno je abso­lutní, čím jsme větší, tím jsme plnější. A tím prázdnější. Clove. Ne, jsem tu sám. Tolik snů – s kroužkovaným ů. Tyhle houštiny! – Dost, je na čase, aby to skončilo, i v úkrytu. A přesto váhám, váhám… skončit. Už je to tak, je na čase, aby to skončilo, a přesto ještě váhám – skončit. No, no, co mi to vlezlo do hlavy, udělal bych líp, kdybych šel na kutě…“

„HAF!“ udělal Áda u vypínače, bylo už ráno a nejvyšší čas jet do práce, všichni čtyři pobíhali bytem a rozespale do sebe vráželi, Áda k volantu a Ida k němu, na zadním sedadle Joža s Joskou, vpředu křik a smích, vzadu tiché dorozumění, vrátný zvedl závoru, salutoval a všichni se rozešli po nádvoří.

V kanceláři se Joža jen převlékla a sešla do suterénu, v pondělí ve čtvrt na osm je v ženské umyvárně docela prázdno, pomalinku se svlékla z ústroje referentky a lesklý vodní film proudící po prsech a zádech, ve třiceti letech život ženy vrcholí, Proč lelkuješ kolem domu života? Noc vedle Josky nad knihou, nevinní a čistí jak v šestnácti, jak študenti, jak šlechetný pan Gregory Peck a jak ta princezna v Římě… My dva se do sebe nezblázníme, žádný Konec hry, jen přestávka a na poslední jednání se dostavíme včas. Zalezu do kuchyně třikrát tři metry a budu čekat, až zapíská.

A našup z toho byla láska nebeská… v tichém smíchu zvedala Joža lokty nad hlavu a horký proud ji zpředu oblékal, ležíc pak na lavici vykouřila Joskovu parfémovanou cigaretu a k slzám se rozesmála: z dvojnásobné zrady bude mít Iduška smrt.

B – 3

Zrudlá Bohunka užasle otevírala oči bez jediného mžiknutí a Áda dosud s ní, Myslela jsem, že mě rozdrtí, byla v tom už nekonečnost, ale trvalo to dál, Nemohla jsem se pohnout, a Bohunka zas oči zavřela, byla jsem jak v pasti, vložil do objetí všechnu svou sílu, velce dávat i brát, a znovu a dál až za samu smrt…

Těžce oddychujíc se pak naň prosebně usmívala, až se odsunul a spočinul vedle ní, tváře na vzdálenost horké dlaně a jeho radost dvojnásobila její a zečtyřnásobená se jí vracela.

„Je to tak zvláštní…,“ šeptala.

„Když tak pomyslím, že bych mohl mít stejně starou dceru, jako seš ty…“

„Napřed jsem z tebe měla jen legraci…“

„Tys mě docela omámila…“

„Kdyby mi dřív někdo řekl…“

„Byl to okamžik šílenství. Báječný okamžik. Šílenství.“

„Nikdy bych nevěřila, že by bylo vůbec možný…“

„Když tak pomyslím, že bych mohl mít stejně starou dceru…“

„A já tátu…“

„Tak na to nemysli!“ „Tak na to nemysli!“

Bohunka si přitáhla jeho dlaň k ústům, dotkla se jí, vyskočila a v té krátké noční košilce se česala u okna, odleva doprava nedohledná horská stráň, žluté-hnědé-červené listí mezi věčnou zelení vzhůru do zářivě modrého nebe (Mirek Machulka teď čeká na náměstí a dívá se na hodinky) a Bohunka si nařídila okenici na Ádu, v červených trenkách s bílým pruhem seděl na kraji postele a s očima přimhouřenýma požitkem pokuřoval doutník, Bylo to mnohem lepší než s kluky, hezky opálený vypadal skvěle na těch svých pětatřicet nebo kolik, Asi proto, že měl takovou sílu, muž spolužačky Vlasty má taky už ke třiceti, jenže je jak bečka a vypadá na přes pětapadesát, Nebo jsem byla pyšná, že mám skutečného muže, Áda nebyl ani nějak zvlášť tlustý, ani ovšem hubený, snad žádný krasavec, ale rozhodně ne zas ošklivý, nebyl ovšem žádný mladík, ale rozhodně zas nijak přestárlý…

„Nelíbím se ti?“ řekl ve skle a vyňal doutník z úst.

„Ani trošku!“ vykřikla a pomalu došla k němu.

„Nehrb se tak…,“ zašeptala lišácky a vzpřímila se, Klidně bych si to zopakovala, vzala mu doutník a odložila na noční stolek, roztoužen vypadal docela jak chlapec a byl přitom skutečný muž a znovu se jali v té velké světnici propadat se a vznášet, šest či sedm nekonečností – víc než za celý dvacetiletý život – za jedno odpoledne s panem Vinšem. S Ádou. S prvním mužem – ale ženatým, a který by mohl být vaším tátou!

„Haf-haf!“ dělal Áda, přilezl k ní po čtyřech a kousl ji do lýtka, ten vás dlouho rmoutit nenechá, posadila se mu na záda, vyhazoval, ale nedala se shodit (teď jsem měla sedět s Mirkem ve Zdaru) „Vijé!“ volala a Áda ji vozil po světnici až už oba nemohli a ani se už smát, pak vytáhl z okna provaz s láhví zabalenou do mokrého ručníku a opravdu byl ten vermut krásně studený a Áda ji učil pít ze sklenice bez pomoci rukou, o tolik mladší než tolik mladých kluků. Báječný obyčejný den a zas do auta a do Hubertusu na buřty, kromě výčepního už jen tři mládenci od pohraniční stráže, Bohunka si hrála s jejich vlčákem (teď jsem měla sedět v kině a dávat pozor na dálnice) a Áda nabízel mládencům flašku, když ho nechají vystřelit ze samopalu, ti tři nudní paprikové ho nenechali a tak lesem dolů do Krupky na vepřové hody, čtyři večeře a Áda zazpíval Hercegovinu, ještě do Teplic na turka v De Saxu, svět Ádovýma očima je lunapark s nepřetržitým provozem a spoustou stánků s občerstvením a zas zpátky nahoru, na hřebeni sjeli ze silnice na horské louky, kde to s vámi háže jako na moři.

„Už jsme dávno měli být zpátky,“ lekala se a jásala Bohunka,

„Jenomže nejsme a v tom je právě ten vtip,“ radoval se Áda,

„Ale my přece musíme…“

„– akorát jen umřít!“

Pravá jízda začíná teprve, až sjedete ze silnice a tam nahoře to s vámi háže jako na moři, tisíc kilometrů nad hlavní třídou a náměstím, hřmít a plát – v té velké světnici byl opravdový krb a v něm opravdový oheň, slyšet praskání, vítr v korunách a potok pod oknem a za tím oknem hvězdy už docela blízko.

A ráno barevným cinemaskopem bukových lesů po silničce dolů do Všebořic na konečnou pětky (ke skřínce 3631 a do dveří 142, „Dobrejtro, paní Ido!“

„Ahoj, Bohunko!“ jednoruký přinesl vzorky a pak odnesl atesty, 14.00, zaskočit do svobodárny pro kartáček na zuby a tepláky a rychle na konečnou pětky do Všebořic), za dráty na betonových sloupcích zářilo pohoří, Áda už přijížděl s pootevřenými dvířky a po silničce vzhůru barevným cinemaskopem, svět Ádovýma očima není jen lunapark, když si dost nahráli na truhláře, elektrikáře nebo zedníky – ten člověk se vyznal v řemeslech mnohem líp než v chemii – sedl si s knížkou a obkresloval z ní Bohunce tesařskou tužkou na stůl, jak vypadají silikony (jednoruký odnesl atesty a 14.00, zaskočit do svobodárny pro sešit a knížku a rychle do Všebořic), za mokrými dráty na betonových sloupcích nořily se hory do oblak a hned ve dvířkách: „Dneska jsme študenti!“ a ke stolu jak do lavice a to založené místo, kde jsme už tolikrát zkrachovali:

375. Látka A, poskytující ozonolysou aceton a aldehyd levulový, reaguje se zinkem a chloroctanem ethylnatým na látku B, jež poskytuje alkalickým zmýdelněním sloučeninu C (C10H18O3). Varem C s anhydridem octovým dochází k odštěpení vody a vzniká kyselina D (C10H16O2). Když destilujeme vápenatou sůl D s mravenčanem vápenatým, resultuje sloučenina E. Jakou má konstituci?

Když se do toho opravdu dáte, je to báječná hra, Áda kousal doutník, Bohunka se smála a pavoučci sloučenin se rafinovaně pářili:

O3

(CH3)2C = CHCH2CH2COCH3 → (CH3)2CO +

+ CH3COCH2CH2CHO

(A) CH3

(CH3)2C = CHCH2CH2C.OZnCL → (CH3)2C =

(B) CH2COOC2H5 (C)

CH3

=CHCH2CH2C.OH

CH2COOH

(CH3)2C = CHCH2CH2C = CH.COOH →

(D) CH3

→ (CH3)2C = CHCH2CH2C = CH.CHO

(E) CH3

(citral)

Říše organické chemie je Alenčina země divů a sloučenina E je citral („Dobrejtro, paní Ido!“ a rychle do Všebořic) a vzhůru barevným cinemaskopem, silnička tady vede až do oblak.

„Tak zas máme na krku sobotu,“ řekla paní Ida s upřeným pohledem. „Je to fajn být svobodná, viď, Bohunko…“

„Pohádkový…,“ vydechla Bohunka s přivřenýma očima a paní Ida se ani nepřevlékla a běžela si nakoupit na tu svoji sobotu, ve dvaceti byla taky laborantkou a honem se vdala, v pětadvaceti dělá pořád totéž, jen na konci směny podepíše knihu, to je hodnost kontrolorky a šestasedmdesát korun navíc, když to vydrží ještě pět roků, udělá ve třiceti referentku jako paní Vinšová, tím pro tyhle lidi tady končí a černý prapor na vrátnici, kvůli pouhým referentkám se ovšem podnikový autobus do krematoria nevypravuje. Neučit se je tady pro mladýho člověka hotová sebevražda – a Bohunka zkoušela na obálku knihy vzorků co nejnedbaleji napsat Inž. Boh. Austová. „Tak jen si dej…,“ loučila se paní Ida před polednem a mělo to znít co nejjedovatěji, „– co se do tebe vejde…“ „No to si můžete představit!“ a Nejtrová vztekle odťapkala na vysokých podpatcích, ta ženská byla především chudák.

Už v jednu v umyvárně nával a křik, mezi skřínkami už zas běhaly s tou děsnou atrapou a hned k Bohunce, „Tý to nedávejte, ta má už dva!“ a nenávistný pohled trpaslice s modrým přelivem, jak byly ubohé a zlé, však moc vás možná nezažije za celej život, co já za jedno jediné odpoledne.

Ztracený den: Áda dnes musí domů, Bohunka se loudala do svobodárny, víkendový těžký sladký pach Inčiných milostí pro Kociána, že tihle lidi můžou jíst pořád totéž, natáhla se na postel a dusot strojů z protější přádelny, jak tady ti lidi při tom můžou spát – jela na náměstí a procházela hlavní třídou, davy bloumající od výkladu k výkladu, podrobné prohlížení kubánských ananasů a zlatého náramku za 3160 Kčs, ale kupování zaprášených kedluben a kamnových rour, Bohunka utratila celou výplatu za vysoké kanadské boty a šla zpátky na tramvaj.

„Ahoj B!“ řekl Mirek Machulka a přicházel přes náměstí,

„Ahoj M!“ „Co si takhle někam sednout?“ tady dole všechno stejné jak před sto lety a šli si sednout do Zdaru.

„A na kino se dneska vykašlem!“ rozhodl Mirek a objednal dvakrát dvě deci, „a co že se teď nikde neukazuješ?“

„Chodím teď ven.“

„Dyť si můžem taky někdy vyjet na motoru…“

„Tohle je něco jinýho… Tomu bys nerozuměl.“ Nepokusil se o to, objednal ještě dvakrát dvě deci a snažil se, až mu uši zčervenaly: „Vzpomínáš, jak tenkrát…“

„Moc dobře.“

„Já jsem řekl: Jestli nemáte zrovna nic rozumnýho na práci…“

„Ale ne, tak to vůbec nebylo.“

„A tys řekla: Rozumnýho až po krk…“

„Ale kdepak, prostě ses na tom zájezdu neměl s kým bavit, já taky ne, a tak jsme se dali do kupy.“

Nemohl to popřít, objednal ještě dvakrát dvě deci a najel na to přímo: „Je sobotěnka, Inuška u maminky a na svobodárničce volno…“

„Já mám teď volno celej tejden.“

Kolem řev k nevydržení a kouře, že nevidět, Bohunka zívla, zaplatila svých šest deci a vstala, „Tak říkáš konec…,“ řekl Mirek Machulka a pokrčil rameny, než ji však pustil, potřeboval ji ještě pošpinit: „To ti to ten dědek tak dobře dělá?“ „Líp, než si vůbec umíš představit!“ a Bohunka jela domů, tak tohle měl bejt jako můj muž.

V neděli ráno už žádné čtení o cizích a dávných velkých láskách, sotva načatý Román carevny Kateřiny II. zůstal v tašce a na tvrdé žluté roztřesené lavici se Bohunka nakláněla, aby jí nic neuteklo z té nádherné trati, až do Mostu se tady jede podél Krušných hor a hledala vršky, kde s Ádou ještě nebyli.

Maminka měla zarudlé oči, musela plakat hezky dlouho, ale nechtěla nic říct a jen mávala rukou, snad desetkrát běžela pozvat pana Kotulána ke stolu, až konečně sešel po schodech, „Jdu na oběd do Jednoty!“ zařval, práskl dveřmi a maminka zbledla jak papír.

„Tak si aspoň jednou pořádně osolíme!“ křikla Bohunka.

„Kdepak, holka, co bys ještě nechtěla! Víš, co mi udělal? Všecku sůl v domě vysypal do žumpy! A tak se podívej, jen se podívej…,“ a maminka odemykala šuplík šicího stroje a strkala Bohunce před oči umolousaný flanelový pytlíček, „– nebožtík táta by se v hrobě obrátil…“

V pytlíčku bylo jakési ohlazené růžové mýdlíčko.

„Co to je, proboha?“

„Dobytčí sůl, dceruško, a lízám si ji, aby tamten neviděl…,“ a dcera s matkou si v pláči nešťastně padly do náručí.

„… na toho dacana se vykašleš a přestěhuješ se za mnou do Ústí,“ hřměla a plála pak Bohunka, „jeden můj známý – je to báječný člověk – má domek, dole tři velké světnice a nahoře ještě dvě, je to kousek za městem, ale z konečné pětky tam jezdí každou hodinu autobus, dům je na stráni u potoka a je tam božsky…“

„… ale copak by sis počala se starou bábou, snad až se jednou vdáš…,“ šeptala maminka.

„… ale já se vdávat nechci, ani umřít jako kancelářská krysa, budu studovat dálkovou techniku a za šest let jsem inženýrka, já se budu učit a ty se starat o domácnost, nebo ti ten můj známý – u nás v podniku je velké zvíře – najde místo, aby ses moc nenadřela…“

„Bylo by to krásný, ale já už zas musím běžet. Nechceš česnek?“

„Vezmu si ho na topinky a opravdu, maminko, přijet můžeš, kdy chceš. Já už sem teď jezdit nebudu.“

„A tak aspoň napiš, viď, že mi napíšeš…“

A s už nedočteným Románem carevny Kateřiny II. vyšla Bohunka na studené černobílé dlaždičky chodby, mezi dvěma oleandry vzhůru po schodišti z umělého kamene pod obsypanými mucholapkami do šera trvale stažených rolet prvního patra a zaplnit čekající mezeru modrozlatých vazeb velkých lásek Lukrecií, Emm a Kateřin, které se asi docela tak neodehrály, ale to hlavní z nich přece trvá, dokud jsou lidé ještě schopni žít – a poslední pohled na obrovský sekretář, nedokončený pomník chudáka tatínka.

Na nástupišťátku mezi slepičinci a s nasazením života ulovenými manžely čekaly ztloustlé kamarádky na vlak, který je odveze odnikud nikam a na prstech se jim lesklo to normalizované zlato, je vidět, že jste se teda vdaly, ale co dál – a v šeru vagónu chlapecké hlasy s kytarou: „Na shlédanou, na shlédanou, na-shle-da-nou-rod-né-ú-do-lí. Na shlédanou…“

Na schodišti svobodárny se musí zadupat, je to tak dohodnuté a nutné pro tohle střídání na těchže postelích podle rozvrhu hodin – dřív by se takovému domu říkalo asi pajzl, ale dokud jste v něm, musíte se držet domovního řádu, však jsem podle něj taky vesele fungovala a tohle dupání dokonce vymyslela sama – o nic menší ubožák než ty mumie kolem. Dupání bylo tentokrát zbytečné a svobodárna prázdná, Bohunka nedočkavě vytáhla zpod postele svůj červený kufr, zbytek věcí v něm už jen hrkal, ale to strašný bavlněný pyžamo necháme tady a poslední pohled na tu svobodárenskou bídu, čekárna na doživotí s kýmkoliv, kdo se sem odhodlá pravidelně docházet, chudinka jako Mirek Machulka nebo hnusák jako Standa Kocián – tenhle provoz tady a láska jsou dvě docela různé věci, ale lidi se přece mají brát z lásky, a ne jen proto, že se to tak všeobecně dělá a ze strachu, že by se jim to později už třeba nepovedlo.

A Bohunka s kufrem jela tramvají na náměstí, autobus nahoru už čekal s otevřenými dveřmi, vzrušující pach benzínu a kůže, řidič poslouchal džez ze svítícího rádijka a pomalu vydechoval kouř do tmy, když dokouřil, usmál se do zrcátka a vyjeli sami dva, projížděli ulicemi stažených rolet, už nikdo nenastupoval, proč se bojíte vyjet nahoru, vždyť je to tak docela blízko a vpředu ze tmy zář snového pohoří.

S – 2

„Brýtro, šéfe! Dobře. Dokončeny šarže 450, 451, 452 – Už na to letím, šéfe!“ a po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, na ženským zas rauchrsalón a tak jim tam zvenčí zhasnout, šestka už zas tluče a na chodbě vyšroubovaná žárovka, nafasovat na zítřek amid, rozepsat šichty a padla. Dnes ale žádný trámky ze střechy starýho skladu… Na motor a ke svobodárně, Inka i Mirek mají dneska školu, a tak už konečně s ní promluvit – nemůže zničehonic vpadnout do pokoje, kde bydlí, a rovnou jí to vyklopit, chce to příležitost a najít to pravý slovo, tak zatím zaparkovat v skrytu a s přehledem, tam v tom okně to bylo, kde ses mi ukázala a já tomu rozuměl, na rukách tě ponesu do prvního patra a jak děťátko si tě tam položím – teď už jen příležitost a najít to pravý slovo. Říct, že jsem celý ty dva roky pod tímhle oknem pokaždý si maloval, že Ty jdeš k oknu a Ty mi hážeš klíč. Říct, že jsem to každou neděli natahoval s Inkou proto, abych Tebe mohl uvidět. Říct, že i při tom s Inkou jsem si Tebe maloval. Říct – najednou vyběhla z domu a letí k tramvaji jak srnka v těch titěrnejch botičkách a Standa Kocián rychle nastartoval, ale nevyjížděl, na stanici eliny se to nedá říkat, chce to příležitost a tak opatrně za elinou a vrcholnýho bacha, na zadní plošině Tomík z plánovacího se žábou ze mzdovky, všecko by zkurvily ty jejich úřednický tlamy.

Bohunka se pustila za cirkusový plácek a nákladové nádraží takovou zkroucenou uličkou k viaduktu, pištění lokomotiv a sazí jak v tunelu, hnusná čtvrť a hned Tě odtud odvezu, odnaproti ta štětka ze mzdovky, a tak zahnout a kolem bloku zas trapem zpátky, ale kdepaks mi to zůstala? Na plný pecky až k mostu a přes něj na Střekov, ale tak daleko zas pěšky dojít nemohla a na plný pecky zas zpátky, u tohodle kotevního sloupku se ztratila, ale kam tady proboha mohla jít, za obloukem viaduktu je přeci už jen voda.

A Standa to vzal podle Labe stovkou k severu, pozejtří zas Inka ve škole a nová příležitost, já Tě najdu a na těchhle rukách – až pohraniční závory ho zastavily, slezl z motorky a opřen o zídku zíral na zčeřenou vodní pláň, teď už jen najít to pravý slovo.

„Už na to letím, šéfe!“ a po dlaždičkách, plechovými schodišti a po politém betonu, zhasnout ženckým na hajzlu, zahnat mazače na osmičku, zpérovat mistříka z chlorace a při retku v kanclu zapsat lumumbistům návštěvu muzea, po šichtě sekyrku a kleště a až do tmy ty trámky, doma hned zas do montérek pro doma, pásák naboural roh plotu a pro králíky nasekat chrást, rychlá večeře vstoje, sekat vedení a padnout na postel, „Brýtro, šéfe! Dobře. Dokončeny šarže 456, 457, 458…“

Z vrátnice 14.01, to snad tady ještě nebylo, Bohunka píchala ze všech první, pustila se kamsi k jatkám a už byla na kolejích vlečky, tam to na motoru nejde, nechat ho tady, ale na čem ji pak odvezu a tak trapem kolem jatek a staré plynárny, tady nemůže nikde zmizet – a už je tady ta naše postavička, na starým hřišti, ale co se jí to proboha stalo, shýbá se k noze, jakoby se jí něco – ještě že jsem na motoru a tohle je ta příležitost, stovkou Tě povezu přes celý město, ať mi za to třeba vemou řidičák – ale nic se jí nestalo, akorát si roztrhla punčochu, no při tomhle ji teď přepadnout by byl vrcholnej trapas… Ale koupit jí tam v tom kšeftě nový, než se odtud vymotá, jsem zpátky, nejdražší, jaký existujou, pro Tebe není nic dost dobrýho!

A s dvěma páry v lesklém černém celofánu fičel pak ke stromořadí kolem hřiště, ještě tam stojí, vtom mezi kmeny Vinšova bledě zelená poběda, a tak otočit na fleku a ještě jednou objet starou plynárnu, šéf je sice jak druhej táta, ale tohle zatím vidět nemusí, však na svatbu přijde a budou tři flašky Staré myslivecké extra kvůli němu, ťuknem si všichni tři a pak Tě ponesu do prvního patra – šéfův vůz už uháněl po silnici a vzduch čistý, Standa slezl z motoru a vběhl do křoví s rukou v kapse na šustivém sáčku, klopýtal rumišti, přelézal dálkové potrubí a nakonec vyšplhal na žebřík plynojemu – nic, to děvče má divný procházky a teďka je už dávno doma, teď nepustit tuhle příležitost a říct všechno, to pravý slovo přijde, jak Tě uvidím – před dveřmi svobodárny nabral dech a po třech cigaretách jemně zaklepal – nic a tak před těmi dveřmi seděl ještě tak tři hodiny a zbytek dvacítky lip, najít to pravý slovo – nepřišla, zato už brzy přileze Inka, a tak trapem pryč, zases mi utekla, ale nádherný je, že už ne s tím Machulkou, ten je ve škole! A na motoru do Teplic a nahoru do pohoří, po horských silničkách až do tmy, pololeže na řídítkách štval stroj plným plynem a měkkou spirálou od kraje ke kraji, protijedoucí museli s brečícími brzdami do příkopu, před Nakléřovem zas šéfův vůz, Standa to taktak ještě strhl, v kukle mě nemůže poznat, a pak se ohlédl, na šéfově rameni ženina hlava, ten starej pán si ale umí žít a má taky ženckou k tomu, však u nás na zahrádce chybějí garáži už jen vrata a dvacet papírů už dávno složeno, na téhle cestě ten bourák spolu zasvětíme a budu Ti povídat, jak jsem tenkrát tři hodiny seděl před tvejma dveřma a byl šťastnej jak nikdy, sedni si blíž a polož mi hlavu na rameno, podívej, jak se ta cesta leskne, vemu to zkratkou, abysme už byli doma, v tomhle rožku zahrady Ti v létě postavím altánek, u branky pantáta s petrolejkou a stop.

„Brýtro, šéfe! Dobře. Dokončeny šarže 460, 461, 462 – Už na to letím, šéfe!“ na ženským už zas rauchrsalón, nafasovat amid a po šichtě sekyrku a čistit cihly až do tmy, snad už to zejtra dorazíme a doma hned zas do montérek pro doma, pantatínek si hraje na invalidu, oni ti ten pytlík asi budou muset ozářit kobaltovou bombou, a tak sám až do tmy a padnout na postel, dokončeny šarže 463, 464, 465 – to je už pátek a tak po čtvrté volat Ince, jestli Bohunka opravdu bude zas tuhle sobotu na svobodárně s Mirkem, po čtvrté to Inka znovu potvrdila a: „… tobě na tý sobotě najednou nějak záleží!“ „Dyť je to kvůli tobě, ty žencká pitomá!“ všecko to stojí za hovno. Po šichtě se sekyrkou na ty cihly, kerejch spíš přibejvá, protože sem teď svážejí z celý fabriky kdejakej rumrajch, stejně je to samá půlka a závodní rada s tím ještě dělala fóry, prej za dobrou práci, kdybych to ale neodtahal já, tak by za to jinýmu museli ještě zaplatit a doma zas do montérek pro doma, pantatínka už přestalo bavit sekat vedení, klidně se na to vysral a vychlastává si v Lípě, aby ti to neuhnilo, a až do tmy.

Dokončeny šarže 466, 467, 468 – „Už na to letím, šéfe!“ taky bys mohl jednou letět se mnou místo jen tý tvý primářský vizitace, na ženským hajzlu zas rauchrsalón, ani kulometem by to člověk neudržel, ať vám taky přijde jednou zhasnout pan plukovník Vinš, ale když on si zrovna teď musí přečíst noviny, nebo pan major Nejtr, jenže ten si teď zas louská pod stolem německý básničky, na práci je tady lajtnant Kocián, hovno mezi šaržemi a šarže mezi hovny, šestka už zas tluče a jedenáctka vymletá, co s tím ten dobytek pořád dělá, jiráskovci se zas na kroniku vykašlali, no kvůli mně to psát nemusíte, ať vám to tam jednou dopíše pan šéf místo toho ježdění s paničkou po nocích, jakživ se tady po šichtě ještě neukázal, pan Nejtr má teda přesčasů fůru, jenže si v nich překládá ty svý sviňácký francouzský kusy a ta žárovka na chodbě je už zas fuč, ani tejden se tady neohřála a zas funglnovej pytel pod váhou, vám je celý národní hospodářství tak volný, ale sám to táhnout nemůžu.

A Standa po šichtě zas zaparkoval před svobodárnou, v skrytu a s přehledem, Inka se vykodrcala na tramvaj, za chvilku Mirek a kamínky do okna, Bohunka se vyklonila a hodila mu klíč – a je po ftákách, doma do montérek pro doma a pustit se do chodníčku ke garáži, holt musejí stačit půlky cihel.

Nedělní ráno bez budíku je jak revolver za uchem, do montérek pro doma a už zas vybírat žumpu, to nám sem pantatínek nanosil z Lípy a už zas mete pro další várku, zřejmě to s tím pytlíkem chce zahrát na důchod, ale na to ti nikdo neskočí, máma tvrdne v chrámu a nedělní obědy flinká čím dál víc a tak se hodit do vycházkovýho a že je aspoň ten rum.

Šutřík do okna a už leze jak na orloji, tahle vám nikdy s nikým nezahne, co kdyby sis místo těch tepláků vzala taky jednou něco s krajkama, ale no tak pocem, ty se už do smrti nic nenaučíš a první číslo je stejně na draka.

A už zas mele kolik bude potřeba gumolina, hubená nohatá žencká kde nic tu nic pozdravtěpámbu, tamta svítí jak elektrolytická měď, tahle jak haksna v sádře a kýbl od vápna, na nohách kůži jak krůta, „– no tak koupíme šestnáct metrů, no!“

A teď poď na rafana – tohle zdvihne každou ženckou, jen téhle se to ekluje a už má dost, poprvní ona bez toho, podruhý zas já, tak to je ta láska nebeská.

„A teď se obrať…,“ šeptala mu za zády Inka, ale Standa pořád hleděl na Bohunčinu postel, tady to bylo před týdnem. svítila jak elektrolytická měď – „Staníčku…,“ šeptala Inka kdesi vzadu, ale pořád hleděl na tu postel, až za zády vzlyknutí a štkaní, „Ale no tak, Inuš, pořád…,“ Inka s tváří skrytou do dlaní na stole a řídké pracně nahoněné kadeře se jí drátěně třásly, „… no tak cos mi to chtěla ukázat…,“ zvedal hlavu jakoby s námahou a děsný křečovitý úsměv: „Tady, jak se ti líbilo v tom časopise…,“ na stole jakýsi zpizděný kapesníky, „… to anglický prostírání…,“ šeptala. „To že je vono? To bych teda nepoznal a kde je ta Bohunka tak dlouho – ale no tak nebreč pořád, no! Di se trošku vomejt, kdo se má pořád – no di, di si za igeliťák…“

Táhlo se to jak tér a konečně dupání na schodech a už je tu, Standa skočil za oponu a chvatně natáhl košili, postál v hrozném zmatku a už ji zas stáhl a vyšel do pokoje – Bohunka se jen vztekle usmála. Ale co taky jinýho může udělat, ty vole, chceš si namlouvat jednu, zrovna když vstáváš z druhý, to ti to už tak vynechává – tak šup, když se Inka nedívá strčit svůj svazek klíčů pod rádio a zopakovat tu poslední příležitost, dneska přijde i pravý slovo – „Nechal jsem nahoře klíče,“ zabručel dole na ulici, „Já ti pro ně skočím!“ řekla Inka a postavila se mu do cesty, odstrkoval ji, ale nedala se, chytila se rukama zábradlí, hlavu sklonila jak boxer a bránila schody ze všech sil – už ví všecko, tím líp a bude to bez vysvětlování. Když se pak Inka vrátila s klíči, motor už běžel, Standa jí beze slova vytrhl svazek z ruky a pololeže na sedátku, aby neměla kam nasednout, vyjel s otevřeným výfukem.

Po blýskavých černobílých dlaždičkách, mezi dvěma oleandry vzhůru po schodišti z umělého kamene, zdvihl ruce, jako by ji už nesl a postál v prvním patře, se svěšenýma rukama pak do fotokomory a dvakrát za sebou otočit klíčem.

A nejbližšího vhodného dne v půli týdne sešel Standa do mužské umyvárny 2. cechu, ticho pod nahými žárovkami, shodil montérky, vběhl do sprchovacího boxu a lesklý vodní film po prsou a zádech, nesmytelné fleky po dusičné kyselině, půlmetrová jizva po té urvané hřídeli a modrá hnízda křečových žil, na třicet roků bylo těch radostí sakra pomálu, jen dřina, však teď se to všecko naráz zhodnotí a všecko teprv bude, zasvítilas mi a já vím, že na mě čekáš, ale dostanu Tě, i kdybys nechtěla, i kdyby to mělo být jen jednou.

Aspoň jednou v životě udělat, co člověk opravdu chce… v tichém smíchu zvedal Standa lokty nad hlavu a horký proud ho zpředu oblékal, drhl se, až funěl, a pak se pečlivě hodil do vycházkového, pašovanou bílou košili a černé mokasíny od mámy na svatební den.

A – 3

„Dej lokty nad hlavu…,“ jakživ v životě, co jsem na světě, něco takovýho, „… ještě výš…,“ to snad už není ani možný… a zas trochu dozadu… Achtymůjbože, vzdychl si Áda, to je za půlhodinu už tisíc a jedna noc.

Byl to okamžik šílenství, báječný okamžik – a houbec, půlhodina šílenství a báječná půlhodina, Bohunka si přitáhla jeho dlaň a dotkla se jí ústy, tak i pro tebe, viď, žes to nečekala s tak starým chlapem, kterej by moh bejt tvým tátou – ale kuš, vždyť se cítím jak študent, jak tenkrát ve dvaceti, těch druhých dvacet jsi mi sundala – a Áda dojatě líbal její krátké husté vlasy nad dětskou šíjí, ty moje malá, sladká kočko (teď jsem měl pít pivo v bufetu na náměstí) a kočka už vyskočila a nesla se k oknu, v takový tý moderní krátký košilce, co neschová ani půlku půlek a nad její hlavou Viktoriablau nebe toho královského října.

Přimhouřenýma očima sledoval její obraz na skle, krásná jak tahle nějaká řecká ta, a potvora to o sobě věděla, však taky dala fušku, drzá a něžná, šmajchlovní a vtom už nehty a kolenem, jau, chytrá bez knížek a přitom na všechno zvědavá – zrovna takovou dceru člověk chtěl, pořád to nešlo, a najednou ji máš tuhle před sebou, a dvakrát víc než dceru.

A už je tady zas a dává pryč doutník, aby nám nepřekážel, Áda pocítil už zas vzdutou hladinu sil svého skvělého čtyřicátého léta a jásal, utahala by půl roty, ale dnes k dispozici celej dragounskej pluk, kdepak ta nudlička, co hrála princeznu v Římě, Bardotku zas dostanete na chatu těžko, ale to je jen kino, tohle doopravdy, dvacetiletá dívenka si vybrala právě tebe, kerej bys moh bejt její táta – ale kuš, věk, to nejsou roky, však tahle je víc ženská ve dvaceti než jiná za celej život.

A nebuď zas smutná, princezno z fabrický čtvrti, podívej, udělám ti pejska, jsi tak hezká, když se směješ a popláčem si ještě dost, a lezli po podlaze a ducali do sebe čely, až se zas smála a byla zas tak hezká, pro radost ti udělám klidně ze sebe šaška, když jsme tu tak pěkně zavření a teda buďme, buďme hodně veselí!

Když ho přímo neodháníte, nepřestane vám život dávat nikdy – A teď zas na silnici, kde o mládí rozhoduje jen kuráž, s jakou šlapete plyn, Áda s docela sešlápnutým pedálem projížděl krajem jako tenkrát na motorce, ve čtyřiceti ještě pořád k neutahání, ale teď už na polštářích, s vytápěním a vestavěným rádiem, se Štefankou tenkrát sifony a půlky partyzánek, dnes čtyři večeře, havana z Havany, cuba, a Stará myslivecká do kapsy na dvířkách, Bohunce, na co jen ukáže prstem – dělá se tolik věcí lidem pro radost a vždyť za štěstí jsme přece bojovali.

Nejkrásnějc je tady na náhorních loukách, čistej vzduch a tráva, že se z ní dá jíst (teď jsem měl v županu sedět proti Jože) a největší psina sjet ze silnice, to pak s váma háže jako na moři.

„My jsme ještě pořád na výletě!“ řehtal se a kvičel Áda,

„A kdo tady říkal, že musíme zpátky?“ ječela Bohunka,

„Jednou zpátky musíme…“

„Ale neříká se kdy!“

Největší psina sjet ze silnice, to pak s váma háže jako na moři, z louky je celá zeměkoule lampión a do nebe je z ní už jen co tam k těm dveřím.

A ráno bučinou vesele dolů do Všebořic (do haly 2. cechu, „Dobře. Dokončeny šarže 490, 491, 492…,“ 24 HODIN V ZAHRANIČÍ, předčasný smích vedoucího 4. cechu a poslední stařičkého hlavního technologa, v týchž pracovnách různé komise pořád s týmiž spolunáčelníky, zajet domů pro pyžamo a vercajk a do Všebořic), už přešlapovala před budkou konečné, ta úchvatná nedočkavost a za dráty nad její hlavou zlaté stráně až do toho italsky modromodrého nebe, tož nahoru, nebude asi moc dcer, které by bavilo betonovat s tatínkem terasu nebo nahazovat strop, ale guláš z buřtů svede ďábelsky jak zkušenej pivař („Dobře. Dokončeny šarže 496, 497, 498,“ předčasný smích vedoucího 1. cechu a pět komisí, zajet domů pro svetry, knížku a do Všebořic), když zas prší, zahrajem si na školu a s ní je člověk opravdu jak študent, Bohunka se nestará o žádné Kafky, ale chemických vzorečků umí víc než vedoucí pracovník (dobře dokončeny šarže 499, 500, 501), svět Bohunčinýma očima je pohádkový veletrh a v každé expozici nové dobrodružství – vedle ní to začnete vidět jako ona.

„… a… pane Vinš…,“ říkala paní Věrka se sobotně ztopořeným účesem… já bych dneska potřebovala dřív domů…

„Jen si jděte a v pondělí můžete přijít třeba v deset!“ No radši moc neděkuj, jsi tady stejně na hovno, jenže sekretářka u cechaře musí bejt jak u krále žezlo. Na rozlehlém prázdném stole kromě novin dnes sobotně i Technický týdeník a Dikobraz a ovšem dvacítka lip, cigarety jak seno, ale kde je psáno, že doutník je jen pro svátek, a jestli, tak už týden držíme svátek až odpoledne, ode dneška celej den!

A se zapáleným doutníkem Áda přečetl titulek PELHŘIMOVŠTÍ BRAMBORÁŘI SI VEDOU DOBŘE a už zas vstával, my tady ale mizerně, nekouřit zrovna tak drahý cigáro, tak vlítnu do cechu a všechno to tam zjezdím, když my tenkrát dělali mistra, to byl koncert, ruce na zadku, ale oči na šťopkách a nic nám neuteklo, promluvit s lidma, ale ulejváky křísnout, na mužským záchodě byly tenkrát ve všech kabinách nápisy NESMÍŠ TADY DLOUHO SRÁT PAN ADOLF TO NEMÁ RÁD a tehdy sám cechař, však byl jak druhej táta, nám poklepal na rameno a dal k velení celej úsek D, říkali jsme si „komandýři“ a cechaři s respektem „old kolonel“, kdepak tenhle utahanej Kocián, a když nám pak svěřili celej provoz, himlhergot, to jsme to táhli kolikrát i přes noc, Josku Nejtra ovšem víc bavějí ty jeho Kafky a přesčasů si vybere víc než nad nima tady vysedí – dám se napřed sám trochu do kupy a pak to tady zase rozjedem – a už žádnej Dikobraz a noviny až večer!

Ztracený den: Bohunka musí jet k mamince, Áda zavezl vůz do garáže a jel tramvají do města, v bufetu na náměstí vypil vstoje pivo a udělal si tu sobotní túru, v Savoji veselo jak v hrobce, podpatkovité plátky chleba v Domě kultury, na bílých ubrusech v Paláci alpakové košíčky a servírka Jana zvedá v uličce tác nad hlavu, potřebovala bys toho tělocviku víc, Janičko, máš lokýtky jako bys měla mít stehýnka a nad půllitrem dumá Joska Nejtr se svátečním doutníčkem, my dva se ale teď budem scházet na jiný platformě než u piva, soudruhu vedoucí provozu, a Áda už mašíroval přes most do Lípy, pod nízkými stropy šero, zpěv a povyk, lili to do sebe i na chodbě u záchodu, asi aby to nemuseli daleko nosit, na zdech plíseň a mokré mapy, pivně slzící kumpáni s pobryndanými klopami plácali Ádu po ramenou a ošíval se, číšník mu přinášel pivní sýr i tlačenku najednou, aby ušetřil jednu cestu, Áda zavrtěl hlavou, jsme po obědě a už žádný přežírání, tloustnout znamená stárnout, na okraji své sklenice zpozoroval mastný otisk rtěnky, otřásl se a rychle odešel – vždycky je dobrý prověřit, co chcete pustit.

Byt byl prázdný a Áda v botách přecházel tichým pokojem s balkónem, zapálil si doutník a otočil se na patě, v prádelníku smrad z kdoulí a mejdla jak v apatyce, přistrkal si kuchyňskou židli do předsíně a vylezl na ni, v přístěnku u stropu náš černý kufr, na trochu toho prádla a rezervní oblek by stačil, Áda se usmíval a něžně hladil tu starou odřenou kůži.

Náhle zarachocení zámku a Joža vplula dřív, než stačil z té židle zas slézt.

„Na večeři jsem s tebou ovšem už nepočítala.“

„To nevadí, já taky ne.“

Prošla kolem té židle a shlížel na ni jak z tribuny, v kuchyni a spíži jak vymeteno a ledničku si napěchovala sladkými likéry, zřejmě to bere už vážně, když se vzdala i svého vaření, posledního falešnýho trumfu svý nepostradatelnosti – tím líp, bude to bez křiku, a Áda si pohvizdoval a sám večeřel vstoje topinky s čajem jak tenkrát před maturitou v pražském podnájmu s oknem na Vltavu a jak tenkrát si pak lehl na gauč do druhého pokoje s touže ohmatanou Organickou chemií od pana profesora Votočka a omalovával si z ní i tytéž vzorečky jak tenkrát. Ve vedlejším pokoji s balkónem si Joža četla ještě po půlnoci, taky si k tomu lehla a dokonce v šatech, jak v nich přišla z venku, to je teda přímo revoluce, smál se Áda v duchu a pohleděl na proužek její šíje nad límečkem, padaj ti lupy víc než mně, staroušku, a Áda si šel lehnout, místo obvyklého sobotního pupenečku vyrážely teď pružné horké výhonky po celém kmeni a košatilo se to do hotové býčí opery – jenže s jinou zpěvačkou a neusínající Áda rozechvěle zíral na zvenčí ozářený strop.

Joža zmizela hned ráno a Áda procházel bos všemi třemi pokoji, nač jsou dobrý všecky tyhle krámy, a myslel na život v domě na stráni, stejně jsem s tím počítal, až budu v penzi, tak proč ne hned, člověk toho potřebuje vlastně pramálo, na balkóně potřásl hlavou nad červenými ráhny mrtvě trčícími do zářivého ranního vzduchu, tak tohle byla práce pro chlapa v plný síle – dnes poslední tak zabitá neděle, aspoň si dát vůz do pořádku a prospat se do zásoby. A již trojí krátké zazvonění, za dveřmi křik a smích, na hracím stolku dvě láhve trnkového vína a už to fičelo.

„Dnes byly buky snad nejbarevnější,“ řekla Joža, lízla a odhodila.

Ida upřela na Ádu zuřivý pohled, lízla a odhodila. „Za týden už převládne měď a bronz,“ řekl Joska, lízl a odhodil. Ten pajzl tady funguje pořád, jak jsme ho tenkrát sami zkonstruovali, Áda lízl a odhodil, a dokud jste v něm, musíte se držet vlastních pravidel, poslouchat a chlastat ty hnusně přeslazený patoky a hrát tu stupidní kanastu, která vás ale vůbec nebaví –

„Celá paleta se tím zklidní a zjemní…,“ říkala Joža, Idin úpěnlivý pohled.

„Kompozice zvýrazní temně vystupujícími kmeny…,“ říkal Joska,

„Mě to ale vůbec nebaví!“ zasmál se Áda a zahodil karty. „Nevadí,“ pokrčila Joža rameny, „dá se to hrát i ve třech. Iduško, rozdáváš.“

„A nerozdávám,“ trucovala Ida, „mě z toho zas tak rozbolela hlava…,“ a natáhla se na gauč, Áda se smál, hodil červený župan do koupelny a rychle zmizel, z pajzlu se odchází bez loučení a vy tři ještě přilezete a budete mi zas chtít žrát z ruky, nasedl do vozu a uháněl ke Všebořicím, kdopak by se štěstí bál, nad dráty na betonových sloupcích zlaté stráně až do nebe – tož nahoru!

J – 3

„Já – co jsem měla dělat! Áda je hrozně fajn, povídám jí, považ, že mi přivezl dva páry silonek a zajíce!“

„A hyena měla po zábavě!“ smála se Manka.

„Jak symbolické: manžel složil autem zajíčka a na mrtvolce si podruhé pochutnal s legální chotí,“ šklebil se Darek.

„Ale punčošky vám přivezl…,“ řekl doktor se zdviženým prstem.

„Tak už dost s tím a teď utratíme zápisné nové členky!“ volala hostitelka paní Soňa. „Manko – skleničky! Tak na vaše zdraví, Jožo, a abychom vás tady často viděli!“

„A abyste dostala ještě mnoho punčoch, ale už ne…,“ říkal doktor nad griotkou.

„– pořád jen od pana Vinše. Jaké máte číslo?“ ptal se Darek.

„Abyste byla šťastná!“ připila Manka. A Kazan položil na ubrus list z bloku s obrázkem ve steinbergovském slohu: vyjevený tlouštík panáčkuje se zajícem v zubech před dveřmi s nápisem PANÍ JOŽA.

NENÍ DOMA!! připsala k tomu Manka a šla pustit gramofon, doktor šel pro Soňu, Manka se chytla s Kazanem, Darek tančil se židlí a Joska s Jožou, „Tak nelhal jsem?“ usmíval se Joska.

„Ani trochu!“ vydechla Joža šťastně. „Jsou – skvělí!“

„Heleďte…,“ zvolala náhle Manka, „tamhle ten strom vypadá jako B!“

A všichni se nahrnuli k velikému secesnímu oknu, překřikovali se a ukazovali prsty na stráň nad řekou (teď jsem měla vléci tašky k náměstí).

„Nad ním je Ypsilon jak ze slabikáře!“ křičel Kazan.

„Tamto by mohlo být K, ale bez dolní nožičky,“ ukazovala Soňa.

„BÝK invalida…,“ shrnul to Darek.

„Kdyby jen maličko foukl vítr, měl bych jedno hezké A,“ kombinoval Joska.

„Ale tamty břízky jsou opravdu jak pět I…,“ radovala se Joža jak holčička.

„Nechte taky něco pro mě…,“ prosil starý doktor. „Támhle… vidíte, no ten, ten!“ naváděl ho Darek.

„No přece dvojité Ch s háčkem…,“ a pokračovalo se v tanci, Joža šla z náručí do náručí a všichni se shodli, že na ta léta domácího vězení tančí výborně. „A já ne?“ durdila se Soňa a pustila se s Jožou do polky, až byly obě bez dechu, doktor je ovíval novinami a Darek jim měřil puls, Jože napočítal pět set padesát pět a půl.

„A jde se na večeři!“ Seskakovali ze schodů a s křikem se usadili na strhaných perech doktorova černého předválečného plymouthu, Kazan si potřeboval skočit domů, „Ale Joža ještě neviděla Kazanův ateliér…,“ řekl Joska. „Ještě v životě žádný…,“ šeptala Joža, a tak se obrátili, cestou do kopce doktorovi několikrát zhasl motor, ale nakonec tam dojeli. Kazanův ateliér bylo podkroví s velikým oknem, na šňůrách se sušily obtisky, v široké posteli zcela skryté závěsy spal nahý chlapec pod huňatým béžovým koberečkem, sedělo se na bednách a každému plechový pohárek s horkou vodou, dílkem grapefruitu a lžičkou medu (teď jsem měla sedět v bytě, kde jen tikají hodiny) a vděčná Joža chtěla koupit hned několik obrazů, „To nemusíš,“ smál se Joska a Kazan dovolil vzrušené Jože natisknout si pár linorytů. A už zas do doktorova „pohřebáku“ a zaparkovali u Domu kultury, Darek zamával legitimací a z lóže shlédli poslední dějství kusu Tennessee Williamse Sestup Orfeův, Joža slzela při závěru:

Lidé z divočiny nechávají za sebou kůže, čisťounké kůže, zuby a vybělené kosti, a to jsou znamení, která odevzdává jeden druhému, aby člověk, když je na útěku, našel cestu za svými druhy…

Mlčky vyšli do noci, překřížili hlavní třídu a uzounkou uličkou do žernosecké vinárničky, ještě chvilku nebylo nikomu do řeči, ale bylo tak dobře s nimi být a za chvilku už zas povyk a smích, když Joža našla na jídelním lístku kuře po čínsku a pověděla o těch svých pěti stech na paprice – zanedlouho na stole sedm zlatových čínských kuřat a Joža polykala to své nábožně jak hostii, Joska se na ni něžně usmíval a stále cítila jeho přátelskou ruku, tady byl docela jiný než v neděli odpoledne při kartách nebo při náhodných setkáních v závodní jídelně, vážen těmi skvělými lidmi a docela jak oni, ten nádherný den bylo jeho dílo – Joža k němu přisunula ruku a maličko ji stiskl.

A našup z toho byla láska nebeská – ale teď už ani sklenku. „Ale teď už vážně musíme domů…,“ šeptala Joža, bylo už jedenáct, ale kdepak by ji pustili, do doktorova pohřebáku a k Soně na kafe, Manka přehrávala z pásku konkrétní kvílení a Soňa se s Kazanem přela o Rauschenberga, svět očima nových přátel byla medicejská zahrada s elektrickými výbojkami a Joska laskavý klíčník.

„Už jsem dávno měla být doma,“ lekala se a plesala Joža.

„Ale tam to už přece znáte,“ smáli se,

„Ale není přece možné…“

„– aby něco nebylo možné!“

Joska byl laskavý klíčník a nejlepší přítelkyně Soňa ustlala Jože v malém pokojíčku s oknem na řeku, Joža za sebou zamykala tiše, jako by se za to styděla, odemčena však krajina přátelství, která již měla patřit jen snům, a z černé vody vyplouvaly teplé hvězdičky.

A ráno podle řeky spící v bílém oparu k střekovskému nádraží na konečnou pětky (do druhého patra a do dveří 86, „Ahoj, Jožo!“ „Ahoj, Vilmo!“, jednoruký přinesl atesty, ke kartotéce, telefonu a psacímu stroji, ve čtyři na náměstí a s taškami tramvají domů, v tichém pokoji tik-tik-tik-tik- a modrý župan do skříně, do tašky láhev griotky a šest sklenic jahodové zavařeniny, tik-tik-tik-tik a rychle na konečnou pětky na Střekov), zlatá kaligrafie svahů nad ocelovou vodou a u Soni bouřlivé vítání, po griotce se jelo do divadla, Ioneskův Král umíral dvě hodiny bez přestávky, přímo do žernosecké vinárny, před půlnocí Joža nenávidíc se vytáčela u pocákaného pultu své číslo, zvonilo to do prázdna, v Družbě zato plno a ještě na pivo na střekovské nádraží, u Soni se shodli, že jít spát každý den je dost nudné, sedělo se na koberci a všichni jedli Jožiny jahody (jednoruký přinesl atesty, zaskočit domů pro zbytek jahod a ty dva hrnce škvarkového sádla a rychle na Střekov), jemná hudba deště v mokrých korunách a u Soni dnes domácí den o topinkách a čaji, Manka se líbala s Kazanem za záclonou, do které Darek píchal kulečníkovým tágem, pak si nazula taneční střevíčky a oba chlapce si odvedla, doktor střídavě s Joskou přikládali do kamen a probírali ataraktika, Kandinského, ženskou obřízku, Robbe-Grilleta a tandel, v jedenáct se zdvihli, doktor políbil Soňu na čelo, Joska Jožu a pánové si šli ještě na dvě deci do hradní vinárny, Joža a Soňa si povídaly až do rána, už docela o všem, („Ahoj Vilmo!“ a rychle na Střekov) a našly tolik věcí, které měly společně rády. Za okénkem v životě prvního jen Jožina pokojíčku stoupala horká jitřenka.

„Tak jsme se tý soboty přece dožily…,“ říkala pátravě Vilma a neukojena si šla udělat sobotní nákup, Joža přesedla od psacího stroje ke kartotéce a krasopisně opisovala stále tatáž procenta z atestů, práce přiměřená pro patnáctiletou absolventku pomocné školy nebo invalidního poddůstojníka z první světové války, nepustí vás k ní ovšem bez maturity a stejně zmarnělých desíti let v laborce o patro výš, kde v zimě hřeje míň topení, což je asi jediný rozumný důvod pro tuhle kariéru o čtyřiadvacet schodů dolů, protože těch sto patnáct korun zvýšení referentce ani nepokryje prošoupané šaty (laborantky smějí totiž hačat jen v erárním plášti) a vlastní kalhotky se amortizují v obou patrech stejně. Důkladně se vyptat Soni na to místo aranžérky ve Vkusu… „Tak si to pěkně užij…,“ říkala pak Vilma s očima jak nebozezy. „Děkuji ti, drahá přítelkyně.“

Ztracený den: Soňa s Mankou jedou do Prahy, Joža jela na náměstí a se splasklou taškou se vydala hlavní třídou, po obou chodnících zoufalý klus ubohých družek: ještě chleba, taťka rád hodně vypečený, ještě smetanu, musí to mít na smetaně, tady zrovna přivezli diabetické párky a tak si na ně stoupnout, ale kolem vezou citróny a tak tradá za autem, kilo krkovičky a na tramvaj už jak vzpěrač, ještě že jsme si nakoupily už v pátek a dneska ráno – jezusmarjá, vždyť jsme docela zapomněly ještě ocet, kvasnice, sardinky, syrový sádlo, jádrový mýdlo, perleťový knoflíčky, žárovku, pastelky a petrolej – a když to už pak jakž takž je, v uhánějící tramvaji se otevře hlubina beznaděje: co dát taťkovi v pondělí s sebou na svačinu? Joža utratila celou výplatu za chartreusku, které Soňa dává přednost, odpoledne na ruské vejce do Domu kultury, kde vám k němu dají tak výtečný chléb, a na večeři ovšem do žernosecké na čínské kuřátko.

Z hlediska směny je výhodné, že tenhle byt je v prvním patře, ačkoliv proč vlastně ne ten kouzelný pokojíček u Soni s vyhlídkou na řeku – Áda stál v předsíni na kuchyňské židli a už si chystal svůj černý kufr, Joža pod ním prošla jak pod náhrobkem svých groteskních vzpour, vždyť my tenhle kufr dávaly na chodbu vždycky s hrůzou: jen aby ho tam místo spolehlivě fungujících Šmídkových opravdu jednou nenašel Vinš!

Ten pán, co s ním ještě bydlím, si sám udělal a snědl suché topinky s čajem, senzace u tak líného a obžerného chlapa, a zalezl si vedle až do půlnoci, cestou do ložnice nám pak nerozhodně stanul za zády, od této soboty včetně by to muselo být znásilnění, naštěstí po desáté hodině už nemůže a je půlnoc, jeho chvilka nerozhodnosti je jen tabletka sebeklamu na dobré spaní.

Joža si šeptem předčítala a nadnášivě cítila se svým Kafkou

Ten pocit „zde nezakotvím“ – a hned kolem sebe cítit vlnivý, nadnášející příval.

A zářivé nedělní ráno rázem Jože vrátilo ten pocit a navíc touhu jej sdělit, na Střekov na konečnou pětky a s Joskou klikatinou pěšinek vzhůru na hřeben, dívat se na babské údolí shora je prostě hloubková báseň.

„Potřebovala bych ještě jednou zažít ten Vinšův nedělní zvěřinec…,“ řekla Joža po obědě na hradní terase.

„Je dobré ověřit si, co chceme pustit,“ ušklíbl se Joska a zas maličko upil.

Stačí dostavit se v obvyklou hodinu na obvyklé místo a nápověda překřičí ve vás herce, u čtvercového stolu je Vinš vždycky jaksi v čele. Áda s Idou lízali a odhazovali mlčky, ale i beze slov to byla jejich dvě stě jedenapadesátá repríza.

„Mě to ale vůbec nebaví!“ zasmál se Áda a zahodil karty, nás to baví ještě daleko míň, a to už pět roků – dost žalostné přesto čekat, až s tím zahazováním začne někdo jiný, tady nebyl nikdo oběť, jen čtyři spoluautoři, však bez čtyř svědomitě opakovaných vlastních partů by se nikdy nedal dohromady tenhle zvěřinec.

A když pak Joska odklidil sedolorem nakrmenou Idu domů, Joža svlékla modrý župan, zadělala těsto, mlela mák a tloukla cukr s vanilkou, Zalezu do kuchyně třikrát tři metry a budu čekat, až zapíská, Soně se makové buchty nikdy nepovedou a přitom je hrozně ráda a je tak hubená, pan Vinš při těch topinkách s čajem brzo vyhládne, naskládat buchty do krabice vyložené hedvábným papírem, do tašky ještě to kafkovské číslo a pá, kuchyňko, nezlob se, že to už nestačím po sobě umýt, ale už na mě pískají.

S – 3

Už jsem si zvykl čekat pod Tvýma oknama a odjet teď už není kam – motor zamaskován u potoka a v křoví na stráni ležel Standa Ko­cián, v skrytu a s přehledem přes silnici, zahrádku a Vinšův domek, přímo v ose toho okna, které si pootevřeli hned, jak přijeli, a v tom pootevřeném okně se češe Bohunka. A v tom okně stojí nahá, jen v tý průhledný košilce a za ní v šeru, ale pořád děsně viditelná, ta hlava starýho Vinše a ještě jeho nahý ramena – já čekal příležitost pod Tvýma oknama, on si Tě vozil auťákem, já hledal to pravý slovo a on si Tě koupil jak pivo, já Tebe jak ještě nikdy nikoho, ani vlastní mámu, jak vlastní život – všecko mi to zkurvil. A já na to „Brýtro, šéfe!“

Učesala se a nedočkavě se vrátila k němu, skryt a přehled už zbytečný a Standa vykročil po ose toho okna, dřív než plot ho zastavily vzlyky z toho šera a její lokty jak na mučidle už k ZEŠÍLENÍ –

Kůl zarazit do země, vyostřený do metrové tenké špice a pomalu ho na ni posadit, zatáhnout mu za nohy, jen co by špice pronikla do podbřišku a pák ho nechat jeho gravitaci (a já ještě objel na motoru starou plynárnu, aby neviděl mý první rande), pověsit ho za ruce a samopalem do obou loktů, až se zpřetrhají a žuchne na zem, pověsit za nohy a to samý s kolenama, pověsit za ustřílený pahejly ruk a to samý s ramenama, pověsit za ustřílený pahejly noh a to samý s tříslama, ale žádný dávky, páčku na jednotlivý výstřely a s mířením jeden hezky pomalu za druhým…

Až s večerem vyšli a jeli vozem do Hubertusu, široko daleko sami a tak bez světla za nimi a sjeli dolů do Krupky a zas do hospody, kde bylo vydání, musí bejt zas příjem a hezky vyhladovělou krysu mu v skleněným poklopu uvázat řemenem k břichu a svíčkou pomalu zahřívat ten poklop, ještě do Teplic do Saxu a zas po silnici nahoru, nakonec sjel na louku, řetěz na kotník a drncat s ním takhle po drnech, až se nepozná, kde původně měl ksicht, ještě jednou si ji zavedl dovnitř, v světle lampičky jak na divadle (a já se miloval s Tvojí fotkou v plavkách), pak zhasli a pořád nikdo nevycházel.

Aspoň jednou v životě udělat, co člověk opravdu chce – v ruce už horký šroubovák ležel Standa Kocián v křoví na stráni, bílá nylonová košile jak žvanec, už do šeda odřené ty svatební mokasíny hleděl na šedočernou zeď proraženou tím černým oknem, vracet se teď už nestojí za to a tohle je po vojně první noc zas venku, za těch devět roků bylo radostí pomálu, ale dřiny tolik, že by basa byla proti tomu rekreace. Třeba ještě vyjde sám… Podivné šelesty z lesa a na černočerném nebi ledové strnulé hvězdy, pod kterými se může stát a stalo se už absolutně všecko.

A ráno v patřičné distanci za bledě zelenou pobědou, ve Všebořicích nastoupila do pětky a vůz ji předejel, chce to příležitost a najít bezpečnej způsob („Brýtro, šéfe! Dobře. Dokončeny šarže 490, 491, 492 – Už na to letím, šéfe!“ a po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, ruce na zadku, ale oči na šťopkách), tahle centrifuga, devět set padesát otáček za minutu je za vteřinu šestnáct a za těch pět vteřin, než bych ho vytáhl, by jich měl v těle osmdesát, za sedm vteřin sto dvanáct, za deset sto šedesát, z vrátnice za bledě zelenou pobědou, ve Všebořicích přistoupila a jeli nahoru zas tam, doma za sklem kredence pantatínkova zamčená láhev hořké, Vinš zas Starou mysliveckou, teď co do ní („Brýtro, šéfe! Dobře. Dokončeny šarže 493, 494, 495 – Už na to letím, šéfe!“) z technické knihovny Kapitoly z průmyslové toxikologie a hned v kanclu při retku:

Příznaky: kovová pachuť v ústech, bolest v žaludku, zvracení, průjmy, stolice černě zbarvená od vytvořeného sirníku olovnatého, po několika dnech kolikovité bolesti v břiše, poškození jater a ledvin. Smrtelná dávka 10-50 gramů uvedených sloučenin, smrt za 3-4 dny.

Přistoupila ve Všebořicích a jeli zas tam, pantatínek si dává doutníček už i ve všední den, výluh z pěti doutníkových vajglů by musel stačit, vyextráhnout absolutním lihem a otupit hořkou chuť, do haly vchází přesně na minutu, převalit ho do kyrny, sice jen čtyřiadvacet otáček, ale čtyřicetiprocentní hydroxid rozpustí všecko kromě knoflíků, klíčů a drobných v portmonce („Brýtro, šéfe! Už na to letím, šéfe!“), přistoupila ve Všebořicích a jeli zas tam – nejlíp tam nahoře.

Šarže 502, 503 a 504 hluboko pod normou a tak, jak nás to učí šéf a druhej táta: splnit je tužkou a v pondělí uvařit zas jednu černou z toho ulitýho amidu, za to jsou ty praporky každý čtvrtletí a stovka pro nadporučíka, dvě pro majora, plukovníkovi pět. Z rauchrsalónu už zas lezou jedna po druhý, blejskají očima a vy si u toho vašeho vypínače připadáte jak bachař, ne že je to „málo vkusné“, jak řekl pan Nejtr, trapný je to a těžko vám pak budou psát do kronik, jakej my to tady máme krásnej kolektiv. Když budete vidět, jak rok prší na celý štosy jutových pytlů, až zteřejí, taky si vemete jeden domů, tím spíš, že v obchodech se tohle zboží neprodává.

„Stanku…,“ kroutí se Erži, to už je zas v rejži a hned tři zetky za sebou: s tou podmínkou už jasnej padák,… „Peřinová je ve čtvrtým…,“ a tohle je už vrcholnej zlepšovák druhýho cechu: nabourané včas odlifrovat, aby odpadly potíže s matkama, který mají zákonnej nárok na pořád jen ranní šichty a co chvíli zůstanou s děckem doma na paragraf – a co je moc, je moc, pane plukovník, nadporučík Kocián splnil vaše rozkazy a končí hlášení, protože hladina sraček vystoupila už nad anténu.

Zupácky se moderní fabrika řídit nedá, pane obršt, a těch dalších dvacet roků do vašeho důchodu je už neúnosnejch jak pro cech, tak i pro fabriku, a tím i celý národní hospodářství, po dobrým byste asi nešel – a tak tedy jménem cechu, fabriky a celýho národního hospodářství!

Ztracenej den: z vrátnice šla do svobodárny, tak zaparkovat na starým místě, chce to příležitost a najít bezpečnej způsob, jela do města a tak opatrně za elinou, procházela se, koupila nějaký veliký boty, na náměstí měla rande s Mirkem Machulkou a šli si sednout do Zdaru… Mladej pro chuť, starej pro nažrání plus prachy, štětka jak ta Erži – a já se k ní div nemodlil! A Standa jel domů a plival přes řídítka, tak tohle měla jako bejt má manželka.

A doma zas sobotní bordel, krompáče, kýble, štafle a lešení, v base mají v sobotu odpoledne padla a smějí i ležet – domek nedáte do pořádku nikdy, pantatínek na něm dře už třicet roků, ale hotový je to pořád míň a míň, a tak si to už s doutníčkem hasí do Lípy, celej tejden se na to těší a dost smutný na tátu rodiny, když ze všeho nejraděj jde z domu pryč – a ještě smutnější, že si musí narazit pytlík, aby ho vůbec pustili. Člověk se mu ani nemůže moc divit, však máma se zas těší, až vypadne v neděli ráno, a člověk žasne, proč se ti lidi vlastně brali a proč se sám o to braní tak bral a jen aby to už bylo, vem kde vem a všecko bylo dobrý, krůta jako Inka nebo kurva jako Bohunka – ale lidi se přeci mají brát pro milování a ne jen proto, že mají připravený tři pokoje s kuchyní a třicítku na krku.

Standa odkopl zedrané a promaštěné montérky pro doma, nasrat na všecko, co bylo, a znovu od začátku a docela jinak, dokud to ještě jde, a ono to půjde jak naolejovaný: až tamten zmizí, bude práce zas bavit a k tomu život svobodnýho chlapa v dobrým postavení, koupit družstevní garsonku s ústředním a koupelnou, a teplou vodou a každej tejden jinou holku, ale zásadně jen takovou, aby nám to vyšlo oběma dvěma vždycky zároveň a oba dva o to stejně stáli a na koberci a na židli a na stole a v tý vaně v tý teplý vodě a na rafana až do rána…

A v to zářivé nedělní ráno si Standa vyjel na motoru jako kdysi dávno, třicet roků je z života teprv půlka a všecko teprv začíná, labský údolí je z kopečků jak roztažený stehna – jen co tamten zmizí – a všechno bude, jak má být.

Před obědem ani po obědě žádnýho ruma u pultu, rozpárat tu starou bundu a nejsilnější máminu jehlu, Standa šil kožený pytlík s poutkem a práce mu v rukou jen hrála, zašil do něj broky a ve sklepě tím cvičně přerážel jedlové laťky až do křeče zápěstí. Oblečen pak ležel na posteli s rukama pod hlavou a za oknem pořád ještě nehasl ten dlouhý den, Joska Nejtr, Ida Nejtrová, Joža Vinšová, Mirek Machulka: tolik lidí a každej má tak dobrej důvod ho oddělat, hned čtyři těžce podezřelí, ale taky čtyři těžcí kriplové, že ho už dávno neoddělali – však my těch devět let každý ráno hezky „Brýtro, šéfe!“ a „Už na to letím, šéfe!“ a tak pořád ještě stejnej kripl jako tihle čtyři těžcí kriplové.

Po setmění Standa vstal, opláchl se studenou vodou, tu koženou paličku do kapsy a na uzávěr zipsu ještě přidrátovat řetízek, aby stačilo jen trhnout, svět patří chlapům, našlápnout a motor hladce naskočil, a i kdyby to nevyšlo, basa bude rekreace proti tomuhle pokračování.

Městem stažených rolet a zalezlých krys nahoru do pohoří, pololeže na řídítkách štval stroj plným plynem vzhůru do tmy, na svahy nalehl vítr a Standa Kocián se řítil po prázdné lesklé silnici okouzlen a provát svobodou jak při první jízdě.

A – 4

„Dej lokty nad hlavu… ještě výš… a zas trochu dozadu… vydrž tak…,“ a teď si zas chvilku hrát na pejsky, „Dej lokty nad hlavu…,“ a zas na silnici, do Hubertusu na buřty, do Krupky na guláš a zpátky, nahoře zas sjet ze silnice na louky a šup do tepla, „…ještě výš…,“ když prší, tak se betonovat nedá a kdo by v tom vichřisku spravoval plot, „… a zas trochu dozadu… nad knížkou jak študenti, ale tolik vzorečků jsem neuměl ani den před maturitou, vydrž tak… ten tvůj guláš z buřtů je hotovej koncert a jen ho udělej zas, já si zatím skočím na pivo a hned jsem zpátky, pivo bylo moc hořký a přitom tu správnou hořkost zas nemělo, Áda je odstrčil nedopité, už jsem tomu holt odvykl a to je výborný, a za neustávající vichřice z vrcholků mazal po mokré silničce zpátky, „Dej lokty nad hlavu… ráno na poslední chvíli šupem dolů do Všebořic a hned z práce rychle nahoru… ještě výš…,“ česala se u okna v tý svý košilce a nad její hlavou nebe šedivé jak olověná trubka, a zas trochu dozadu… když ho přímo neodháníte, nepřestane vám život dávat nikdy. „Dej lokty nad hlavu ještě výš a zas trochu dozadu.“ „Dej lokty nad hlavu ještě výš a zas trochu dozadu.“ „Dej lokty výš a dozadu a vydrž tak…“

J – 4

„Já – co bych měla dělat! Ať si nechá auto a chatu, já zase zařízení a vkladní knížky!“

„A nedávej mu z nich už ani korunu!“ horlila Soňa.

„Leda na soudní kolky,“ šklebil se Darek.

„Napíšu vám žalobu sám,“ slíbil starý doktor, Kazan nakreslil v boscovském slohu smutného tlouštíka držícího zajíce a ceduli NA PRODEJ! POŘIZOVACÍ CENA 50 000, Manka šla pustit gramofon a Joska tančil už jen s Jožou, jsou přece tak skvělí, doktorovým pohřebákem do Kazanova ateliéru na grapefruitový čaj s medem, z lóže poslední obraz Věci Makropulos, v žernosecké vinárně na sedmi talířích sedm zlatých čínských kuřátek, k Soně na Jožiny jahody a mosazná postýlka v tom kouzelném dívčím pokojíčku, nad níž se chvějivě srážely mramorované koule lampy, jaký byl venku vichr, snídat ráno je škoda času, pohodlně až v kanceláři, na náměstí jen koupit chartreusku a tužku na obočí a honem na Střekov, na svazích nad řekou svištěla vichřice a v jejích poryvech se koruny stromů sbližovaly, v Sonině velkém pokoji do červena rozpálená kamínka, nejhezčí jsou domácí dny o topinkách a čaji, Manka si odvedla oba chlapce, doktor se přel s Joskou o Ezru Pounda a Joža si šeptala na pohovce se Soňou o tolika věcech, které měly společně rády, doktor políbil Soňu na čelo a jel ještě do hradní vinárny, Joska však zůstal, a když Soňa na pohovce usnula, sedli si do křesílek naproti sobě a tichounce si předčítali, tolik věcí, které měli společně rádi, Joska se pak rozložil ke spaní na zem jako stráž, Joža ležela neusínajíc za stěnou ve své dívčí postýlce a tiše se smála, našup z toho byla láska nebeská a jak děti si s Joskou vyťukávali na zeď rytmy, které měli společně rádi, a zas do ateliéru, do lóže, do žernosecké, Jožka, Soňa, doktor, Manka, Kazan, Darek a Joska stále spolu a tolik, tolik věcí, které měli společně rádi.

B – 4

Velce dávat i brát, propadat se a vznášet, hřmít a plát. Velce dávat i brát – už čtvrtá nekonečnost jen v tomhletom jednom objetí a Áda dosud s ní, skutečný muž a přitom docela jak chlapec, a už zas do auta, do Hubertusu na buřty, do Krupky na guláš a zpátky, nahoře zas sjet ze silnice na louky a šup do tepla, velce dávat i brát, kdo by v tom vichřisku lezl ven a tak další příklad, už

420. Jak byste dospěl z N-methylpiperidinu k 1,2-dimethylpyrolidinu?

Za těch pár dní jsme dělali už pětačtyřicet příkladů, jak dřív za celý rok, a vytáhnout mu doutník z pusy, dám Ti něco lepšího, propadat se a vznášet, vyšel pak ven a krájela cibuli a buřty na guláš, v krbu plál opravdový oheň a je tak nádherné chystat u ohně jídlo a čekat muže, přišel tak brzo, že se tam sotva otočil, nemohl se dočkat, hřmít a plát, ráno na poslední chvíli šupem dolů do Všebořic a hned z vrátnice do Všebořic, vichřice rozezněla dráty na betonových sloupcích a sháněla oblaka z hor dolů, velce dávat i brát, ve své žluté košilce se Bohunka česala u okna a rozvlněné stromy na svahu, po němž sestoupilo těžké nebe už k našemu plotu, báječný, obyčejný den včera, dneska, zítra a vždycky, velce dávat i brát, propadat se a vznášet, hřmít a plát a do nekonečna nekonečnost za nekonečností.

S – 4

Trhnout řetízkem na uzávěru zipsu, prsty na poutko paličky a až metr za ním vytrhnout z kapsy, do výše ramena a ostře trhnout, a udělá, co udělá: ještě dvakrát. Chytit ho za ruku ještě dřív než spadne, přes rameno tu ruku a jakoby ho vést k patníku na okraji silnice, v případě potřeby: „Motal se tady jak vožralej, a tak jsem ho chtěl odvíst.“ U patníku do něj maličko strčit a nechat ho skutálet k potoku. „Chtěl jsem si ho líp chytnout, ale vysmek se mi a skoulel se dolů.“ Skoulet se za ním s kolenama u břicha, aby nebyly stopy podrážek. „Jak jsem se za ním nahejbal, ujely mi na tom mokrým listí nohy.“ U potoka je to už dobrý, v skrytu a s přehledem, pořád v rukavicích ho trochu vzkřísit vodou a lít do něj Starou mysliveckou, dokud ji bude brát, „Křísil jsem ho napřed vodou, a když jsem mu našel v kapse kořalku, tak tou.“ Pořád v rukavicích mu vtisknout tu flašku, aby na ni udělal otisky, vrazit mu ji do kapsy, zvednout ho na kolenou a hlavou o ten kulatej šutr. Možno zopakovat. „Když se začal hejbat, pomáhal jsem mu na nohy, ale vyklouz mi a hlavou rovnou na ten šutr.“ Kontrola: palička je v zazipsovaný kapse a zlikvidovat případný stopy podrážek. Do potoka a vodou až pod mostek, cestou se očistit a superkontrola, na motor a v tý starý stodole „Přišlo na mě, s odpuštěním, sraní“, sundat z motorky to Machulkovo číslo a dát zas svý, tu modrou machulkovskou helmu pod bundu a na hlavu hezky zas svou červenou a v druhých rukavicích kliďánko pro alibi do Chlumce za slečnou Eržikou. „Viděl jsem Machulku ten den ráno ve fabrice a připadal mi nějakej divnej. To s Bohunkou ho těžce vzalo.“ Čtyři věci se likvidují: rukavice, palička, Machulkovo číslo a modrá helma. Aspoň jednou v životě udělat, co člověk opravdu chce –

Chodí teď do Hubertusu pokaždý dřív, 18,47, 18,33, 18,25, 18,16 a dnes už 18,02. K tomu patníku má časy 28, 29, 31, 32 a dnes už 33 minuty, vlíkne se pořád pomalejc, šupem dolů do Chlumce a Erži už jen v teplákách, první číslo je teprv záloha, trhnout řetízkem, prsty na poutko paličky a až metr za ním, a teďka tu rafanskou dobírku, zlatej je život svobodnýho mládence a kdypak já v životě spal devět hodin v jednom kuse, naposledy asi ještě v kočárku, hned ze šichty nahoru na pozorovatelnu, trhnout řetízkem, chytit ho za ruku, dneska vylezl už 17,49, u patníku maličko strčit, dneska se tam škobrtal už 35 minut, nutný zvýšit časovou rezervu a zaplať pámbu za tuhle vichřici, v té ho ani sám neuslyším, i kdyby řval jak tur. Trhnout řetízkem, chytit ho za ruku, u patníku strčit a hned se skoulet za ním, proč hned? Napřed se rozhlídnout. „Byl jsem už bezradnej.“ Tak znova: trhnout řetízkem, chytit ho za ruku, u patníku maličko strčit…