O TISÍCI A JEDNOM CÍLI.

Mnoho zemí viděl Zarathustra i národů mnoho: tak objevil mnoha národů dobro i zlo. Nenalezl Zarathustra na zemi v moci větší než dobro a zlo.

Zíti by nemohl národ, jenž zprvu by nehodnotil; chce-li se však udržeti, nesmí hodnotiti, jako hodnotí soused.

Mnohé, co tomuto národu slulo dobrým, u jiného bylo posměchem a potupou: tak jsem to nalezl. Mnohé jsem nalezl, co zde bylo zváno zlem a onde zdobeno poctami purpurovými.

Nikdy soused souseda nechápal: pokaždé jeho duše žasla nad sousedovým bludem a nad jeho zlobou.

Deska statků visí nad každým národem. Hle, je to deska jeho všech přemáhání; hle, je to hlas jeho vůle k moci.

Chvalitebné jest; co mu platí za těžké; co za nezbytné a těžké, sluje dobré; a co i z nejvyšší nouze vysvobozuje, co je vzácné a nejtěžší, – to velebí za posvátné.

Co mu zajištuje vládu a vítězství a lesk, jeho sousedu k hrůze a závisti: to mu platí za vysoké, za prvé, za míru a smysl všech věcí.

Věru, bratře můj, poznal-lis jen národa nouzi a zem a nebe a souseda: tedy uhodneš již zákon jeho přemáhání, i proč po tomto žebříku stoupá k své naději.

„Vždy budeš přední a nad ostatní vztyčen: nikoho nebude milovati tvá řevnivá duše, leč přítele“ – tím příkazem třásla se duše Rekovi: s ním stoupal svou stezkou velkosti.

„Mluviti pravdu a dobře obcovati s lukem a šípem“ – to zdálo se spolu milé i těžké onomu národu, z něhož pochází mé jméno – jméno, jež jest mi spolu milé i těžké.

„Ctít otce svého a matku svou a býti jim po vůli až do kořenů duše“: tuto desku přemáhání zavěsil nad sebe jiný národ a jí dosáhl moci a věčnosti.

„Osvědčovati věrnost a pro věrnost dávati v sázku čest a krev i za věci zlé a nebezpečné“: tak, sám sebe poučuje, přemohl se jiný národ a tak, sám sebe přemáhaje, obtěžkal a zatížil se velkými nadějemi.

Věru, lidé sami si dali všechno své dobro i zlo. Věru, nevzali ho, nenašli ho, nespadlo na ně jak nebeský hlas.

Teprve člověk vložil hodnoty do věcí, aby se uchoval, – teprve člověk stvořil věcem jich smysl, lidský smysl! Teprve proto, že odhaduje, zasluhuje jméno člověka.

Odhadovati cenu, to jest tvořiti: slyšte to, vy tvořící! Odhadovati  cenu, toť samo všech ceněných věcí cena, poklad a klenot.  

Teprve tím, že odhadujeme cenu, povstává hodnota: a bez toho byl by ořech života prázdný. Slyšte to, vy tvořící!

Změna hodnot, – toť změna tvořících. Stále ničí, komu jest určeno býti tvůrcem.

Tvořícími byli zprvu národové, teprve pozdě byli jimi jedinci; a věru, jedinec sám jest nejmladší výtvor.

Národové zavěsili kdysi nad sebe desku dobra. Láska, jež chce vlasti, a láska, jež poslouchati chce, stvořily si společně takovéto desky.

Starší je radost ze stáda než radost z já: a pokud dobré svědomí stádem se zve, říká jen špatné svědomí: já.

Věru, chytré já, já bez lásky, které chce prospěchu svému v prospěchu mnohých: to není stáda vznik, nýbrž zánik.

Milující byli to vždy a tvořící, ti stvořili dobro a zlo. Jména všech ctností ohněm lásky žhnou i ohněm hněvu.

Mnoho zemí viděl Zarathustra i národů mnoho: nenalezl Zarathustra moci větší než díla milujících: „dobré“ a „zlé“ jsou jejich jména.

Věru, nestvůrou jest moc této chvály a hany. Rcete, kdo mi ji zdolá, bratří moji? Rcete, kdo tomu zvířeti přehodí lano přes jeho tisíc šíjí?

Tisíc bylo dosud cílů, neb tisíc bylo národů. Jen pouto těch tisíce šíjí schází ještě, schází jediný cíl. Lidstvo ještě nemá cíle.

A rcete mi přece, bratří moji: schází-li posud lidstvu cíl, zda neschází také – lidstvo samotné ještě?

Tak pravil Zarathustra.