I. ČÁST  LOVE

17. 11. 1989, Národní třída v Praze, 18:07

Byl nejvyšší čas, abych se ozval mámě. Řekla mi, že nemám na demonstraci chodit, a já jsem ji potřeboval přesvědčit, že tam nejsem.

Vedle budky na rohu Národní a Mikulandské stála holka v červené lyžařské bundě. Měla ofinu v barvě pláže a koukala, jako by měla písek i v sobě. Jako by ho byla plná a každou chvíli se jí měl začít sypat očima, ušima ven. Nadechl jsem se pachu cigaret a navlhlých stránek telefonního seznamu.

Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo, když to máma zvedla. Doufal jsem vlastně, že se neozve ona. Jenže Olda k telefonu moc nechodil, protože hovory byly většinou pro ni, a tys měl, brácho, pohotovost a stejně jsi už s námi nebydlel.

„Haló?“ řekla. Viděl jsem ji, jak se naklání k telefonu na poličce, kterou vyrobil Olda, stejně jako další kusy nábytku. Telefon je položený moc nízko, takže máma se musí sehnout. Nezvedne si ho ale, zůstává tam pokorně shrbená. Na okamžik jsem měl dojem, že mě vidí, jak stojím v budce. Že nakukuje dovnitř otvorem ve stropě. Shora, z oblohy.

„To jsi ty?“ zeptala se s jistotou.

„Ano,“ vypravil jsem ze sebe.

„Haló? Haló?“ začala provolávat.

„Já tě slyším, proboha! To jsem já!“

„Haló! Haló! Haló!“ zvyšovala hlas máma. Z nějakého důvodu jsem si byl jistý, že mě slyší. Nechápal jsem, proč to nemůže přiznat.

„Já tě slyším,“ řekl jsem, a nedokázal jsem to říct jinak než otráveně.

Lásko, miluju tě! Nenávidím ženský. Když mi zavoláš, vykouřím ti ho, četl jsem nápisy vyryté do zadní stěny.

„Vždyť já tě taky slyším,“ odpověděla dotčeně.

„Fajn,“ vypotil jsem. „Tak já ti jako volám, že dobrý.“

„NEJSI NA TÉ DEMONSTRACI, ŽE NE?“

„Ne.“

„A KDE TEDA JSI?“

„Normálně, venku,“ odpověděl jsem. Uslyšel jsem megafon, který pomalu a důrazně sděloval, že shromáždění je nepovolené a my se máme rozejít. Chtěl jsem si přiložit sluchátko mikrofonem ke kabátu, jenže než jsem to stačil udělat, máma spustila: „Řekni mi, prosím tě – kde jsi? ALE DOOPRAVDY.“

„Já už musím jít.“ Zhluboka jsem se nadechl, až jsem znovu ucítil vykouřené cigarety, a střetl se s vytřeštěným pohledem holky v červené bundě.

„Chovej se ROZUMNĚ,“ dolehlo ke mně ze sluchátka. Venku se zvedl nesouhlasný řev davu. Všiml jsem si, jak holka v červené bundě zbledla.

„Hele, všechno bude dobrý,“ oznámil jsem jí před budkou, jako bych se pokoušel uklidnit mámu.

„Zablokovali Národní,“ vyhrkla.

„Tak půjdem nazpátek,“ navrhl jsem.

„Zablokovali ji z obou stran!“

Natáhl jsem se na špičky a uviděl řetěz bílých přileb. Holka se viditelně klepala. Trochu jsem se za ni styděl, a zároveň chtěl prostě zmizet. Vzal jsem ji za loket.

Protlačili jsme se davem do volného prostoru před první řadou, kde na dlažbě hořely svíčky. Propletli jsme se mezi nimi až ke kordónu esenbáků v bílých přilbách, s plastovými štíty a s bílými obušky. Přeběhl jsem očima z jednoho na druhého, až jsem se zastavil pohledem na tom přímo před sebou. Měl mazácky zvednutý límec s kožešinkou. Podíval jsem se mu k pasu, ale pádlo jsem samozřejmě vidět nemohl, protože by ho měl vzadu. Přes kanady měl kalhoty, a vsadil bych se, že řemínky na nich má do kříže.

Teď jsem se roztřásl já. Jít sem byla přece jenom blbost. Dobře jsem věděl, proč jsem to celé podnikal. Chtěl jsem něco dokázat Brajglovi, spolužákovi z gymplu, co měl vždycky delší vlasy než já. Začal dělat nočního hlídače, zatímco já se dostal na vysokou, a kvůli přijímačkám jsem se nechal ostříhat.

Zkusil jsem se podívat mazákovi do očí. Neuviděl jsem nic. V plastovém štítu přilby se odrážely svíčky. Policajt se pohnul, zvedl obušek nad hlavu a podivně pomalu se rozpřáhl. Ti vedle něj mu překvapeně uhnuli. Holka se mě pokusila odtáhnout zpátky, rána ale nedopadla. Prsty v černé kožené rukavici mi sevřely paži a vyškubly mou ruku z její dlaně.

Protáhl mě kordónem k Máji.

„Zatčené do vozidel!“ vykřikl chlapík v civilu, v koženkovém kloboučku.

Můj průvodce zabručel něco, co znělo kupodivu jako: „A doprdele.“ Zamířil se mnou k fasádám domů, kde žádné antony nestály.

„Do vozidel!“ ozvalo se za námi znovu.

Pokusil jsem se mu vytrhnout. Zasyčel mi do ucha: „Nedělej problémy.“ Teprve když dodal vole, došlo mi, kdo to je. Teď jsem viděl jeho oči jasně. Dívaly se pobaveně.

18. 7. 2008, Olší u Tábora, 20:19

Mám v sobě jeden hubený joint a jedno plnoštíhlé pivo, svou obvyklou dávku. Tráva zaúčinkovala jako obvykle – kůže na hlavě se mi stáhla, jako by mě někdo zezadu popadl za dlouhé vlasy a zabral. Za ty dlouhé vlasy, které už dávno nemám. Tancuju, a právě teď se mi konečně daří zapomenout na dav kolem sebe i na sebe.

Nemám strach z žádného záchvatu – epileptického, emocionálního, morálního. Nevzal jsem si víc než zdravotní dávku. No dobře, doktor přes epilepsii tím myslel jednu alkoholovou jednotku, tedy jedno pivo, sklenku vína nebo jednoho panáka. V trávě ale žádný alkohol není, no ne?

O lidech kolem sebe už nevím, a přitom o nich vím moc dobře. Hned vedle mě sebou škube v předklonu kluk, červené triko mu létá kolem boků. Mrská horní půlkou těla doprava, doleva, v té hluboké koncentraci, která přichází, když se na nic nemusíte soustředit. A na druhé straně mám holku v bílém tílku. Kroutí hlavou s dredy staženými do uzlu, jako by byla nějaké zvířátko, které se provrtává norou dopředu. Po čichu. Za něčím, o čem nic nevím. Teď vylovila z ledvinky, co se jí hází na zadku, cigáro. K tanci si připálila a do rytmu vyplivla kouř nad sebe. Zavětřím, tráva to není. Nevadí.

Můj soukromý moment extáze se trefil do pecky, kterou kapela právě hraje. Muzikanti začali skákat do rytmu. Dav kolem mě se nadšeně rozhýbe. K hudbě se přidá chřestění přezek, řetězů a přívěsků s klíči, co tančí na opascích. Jediný, kdo se nezapojil, jsem já. Klíč mám jenom jeden – od auťáku, a ten mám hluboko v kapse.

Vzpomenu si na novinářku, která mě nedávno oslovila. Dost se za ty roky změnila, oči za intelektuálskými brýlemi jí ztvrdly. Pusu má namalovanou ještě jasnější rtěnkou než tehdy a ptá se mě na věci, které vůbec jasné nejsou. Pokouší se mi vlézt dovnitř, kam nemám žádnou chuť ji pustit. Zrovna tady na ni určitě nenarazím, protože by se tu necítila v pohodě. Na druhou stranu, ona by si takhle nepřipadala asi nikde.

Malinko mě to rozhodí, až vypadnu z rytmu a klukovi vedle sebe dupnu na nohu. Pošlu k němu omluvné gesto, přátelsky se zašklebí. Mrknu mu do obličeje. Myslel jsem, že má dlouhé vlasy, je ale nakrátko. Za ním se otevřela nečekaná ulička. A tam stojí někdo, kdo netancuje, a škvírou za ním probleskuje světlo. Nevím, jestli se tam otáčí auto, nebo se rozsvítily reflektory u stánků.

Uvízl jsi tam, jako jsi všude zůstal plonk. Sjíždíš mě ironickým pohledem návštěvníka diskoték. Na sobě máš i v tom červencovém vedru bílý rolák, jaký jsi nosil tehdy v Jugoslávii, patku sis pečlivě sčesal do strany. Uvědomuju si tvé oči, které se do mě propalují, až vidím jenom tebe.

Díváš se na mě trochu výsměšně, jsi prostě nad věcí, jako by sis právě poslechl na kotoučáku tu svou Abbu. Jako bys sem spadl ze svého pokoje s barevnou hudbou. S nápisy LOVE fixkou na papírech, co měly opálené okraje. Nechci se zastavit, zároveň z tebe nespouštím oči.

Připadá mi, že pobaveně vrtíš hlavou. No jo, takhle se tehdy netancovalo. Žádné kšiltovky, žádné kalhoty z armyshopu a klíče na opasku. A ten můj podivný ohoz už vůbec ne, ty ošlapané boty po někom jiném, navíc z umělého semiše, co vypadají, že ani nemohly být nikdy v módě.

Ty jsi byl zvyklý se decentně vlnit. A kromě toho, no jasně! Tys přece netancoval sám. Vždycky jsi měl s sebou nějakou holku, aby ses k ní přede všemi naklonil a šeptnul jí něco do ucha. Možná hledáš pohledem mou partnerku, vedle mě je ale prázdno, nebo je tam spíš úplně plno.

Dívám se na tebe, snažím se zaostřit. Vidíš mě? Vidíš, co se ti pokouším očima naznačit? Ulička se najednou uzavře, ve tmě se už zase jenom pohupují hlavy tanečníků. Vím, kdy ses na mě takhle naposledy podíval. Právě tohle se ze mě snaží vytáhnout ta novinářka. Bylo to sedmnáctého listopadu 1989. A ty jsi pryč. Brácho. Vole.

Hra na přetlačovanou

„Tak tohle je…,“ postrčila mě máma k němu. Měl světlé vlasy, stál vedle auta a honil v puse žvýkačku.

„Michal,“ představil Olda výrostka o pár let staršího než já, který mi tehdy připadal jako dospělý. Díval se na mě pobaveně.

Olda byl na svého syna taky sám, jak mi máma několikrát zdůraznila. Tušil jsem, co se mi snaží říct: že už jenom proto bychom si měli rozumět. Olda se předtím párkrát objevil u nás doma, někdy s kytkou, vždycky s drobností pro mě. Šedé vlasy měl sčesané dozadu, jako je nosil Old Shatterhand. Jeho tvář byla podobně mužná a přitom jemně tvarovaná. Místo jelenicového saka s třásněmi nosil aspoň semišovou bundu. Dokonce i polobotky měl ze semiše.

Máma s Oldou a Michalem mě přijeli vyzvednout dřív z pionýrského tábora. Chtěli mě asi pozitivně motivovat. Pozitivní motivaci máma používala u svých alkoholiků v jednom kuse, a dobře věděla, že tábory nesnáším.

„No tak si podejte ruce,“ řekl nám Olda.

Přistoupil jsem k výrostkovi. Ležérně ke mně napřáhl pravici a tím gestem ještě stoupl v mých očích. Vlasy měl o něco delší, než se tehdy nosilo, patka měla teprve přijít.

Opatrně jsem přijal nabídnutou ruku. Michal pořádně stiskl, až jsem sykl bolestí. Pokusil jsem se sevření ze všech sil oplatit, a nic se nedělo, dál se s přehledem usmíval. Připomínalo to páku. Silnější kluci se do ní pouštěli na táboře v jednom kuse, se mnou ji ale zkusili jenom jednou. Nevěděl jsem, že mám tlačit do strany. Táhl jsem k sobě. Po půl minutě zmateného cloumání mě ten druhý znechuceně pustil.

Teď to muselo dopadnout jinak. Zatlačil jsem Michalovi ruku do strany, a vší silou, až mu luplo v rameni.

„Au! Co blbneš, vole?“

„Michale,“ napomenul ho Olda. Máma napomenula mě. Cítil jsem, jak mi hoří uši.

„Von je fakt magor,“ postěžoval si Michal.

„Tak dost. Podejte si ruce normálně, kluci, a nechte blbnutí,“ řekl nám Olda důrazně. Opatrně jsme ho poslechli.

Nastoupili jsme do auta. „To půjde. Zvyknou si na sebe,“ řekl Olda mámě. Vděčně se na něj podívala. Nešlo si nevšimnout, jak mezi nimi za těch pár měsíců, co se znali, něco vzniklo. Usadil jsem se na sedadle za řidičem a měl před sebou jeho zátylek, ze kterého vyzařovala spolehlivost.

Ten zátylek měl snad oči, připadalo mi tenkrát. Četl jsem sovětský vědecko-fantastický román V zemi obřích trav o pilulkách, po nichž se lidi zmenšili do velikosti mravenců. Snažili se dát vědět o svém osudu normálnímu světu. Posílali miniaturní dopisy, které přivazovali k můrám. Někdo takový byl schovaný mezi vráskami vzadu na Oldově krku.

Michal utahoval šňůrky, urovnával zapletené motivy na svém koženém náramku. Takovou ozdobu jsem viděl jenom ve filmu, u indiánů. Věděl jsem od Oldy, že Michal chodí do turistického oddílu.

Rozhodl jsem se, že mlčení v autě trošku rozeženu: „Myslíš, že by šlo vymyslet pilulky na zmenšení lidí?“ Nevěděl jsem, koho bych se měl vlastně zeptat.

„Schopných lidí je ve výzkumu spousta,“ odpověděl Olda uvážlivě. „Třeba právě teď dělají na něčem podobném.“

„Kdes na takovou kravinu přišel?“ zeptal se mě Michal.

„V jedné knížce. V Sovětském svazu byli vědci, a…“

„V Sovětském svazu, jo?“ zeptal se Olda posměšně.

„Nenaváděj ho, prosím tě,“ obrátila se k němu máma. Nijak naléhavě. Podle nepostřehnutelných změn na Oldově zátylku jsem ale poznal, jak na něj ta její nenaléhavost zapůsobila. Stejně jako na máminy alkoholiky, i na mě. Nechápal jsem, o čem je řeč. Kniha V zemi obřích trav měla krásné, realistické ilustrace, které mě fascinovaly. Byly černobílé, jejich linky nebyly úplně uzavřené, jenom naznačovaly obrys, a proto jsem si je mohl krásně domýšlet. Sovětský svaz mi přišel jako země, kde se můžou dít úžasné věci, a to jsem bral jako jednoznačné plus.

„Hlavně, brácho, dyť je to úplná kravina, vole.“

„Michale!“ „Michale.“

„No co?“ bránil se. „Vy fakt věříte, že jsou schopný něco vymyslet?“

„Michale!“ „Michale!“

„Jó, takhle někam vjet tankama.“

„Michale!!“

„Chceš se naučit vázat uzly?“ obrátil se na mě Michal, jako by se nechumelilo.

Vděčně jsem přikývl.

„Umíš už nějakej?“

Zavrtěl jsem hlavou. Na táboře jsme maximálně stavěli stavbičky ze špejlí a slepovali je exoticky vonícím kanagonem. Brutální účinek lepidla, které ještě několik dalších dní nešlo z prstů dolů, mi najednou přišel bezvýznamný.

Brácha vylovil z kapsy provázek, ti dva vepředu se tlumeně dali do hovoru.

„Dávej bacha, tenhle uzel je pravej americkej,“ sdělil mi brácha hrdě. „Zálesáckej.“

Auto zvolna, spolehlivě vybíralo zatáčky. Uvědomil jsem si, že tábor mám za sebou a že mám bráchu. Nadšením se mi skoro zatočila hlava – nebo jsem možná jenom civěl na uzel a zapomněl se dívat na silnici.

Na fotce, kterou Olda tenkrát pořídil, stojíme s Michalem hned u sebe, a přitom se nedotýkáme. Zůstalo mezi námi dobrých pět centimetrů. Brácha se tváří frajersky zdrženlivě, já mám hlavičku jako makovičku, jak říkala máma, tedy nakrátko ostříhanou, bez pěšinky, široký úsměv a oči dokořán, které přijmou, co je před nimi. V mém výrazu svítí úporná naděje, že všechno, co se mi stane, bude v pohodě, že mě budou sprchovat celé monzuny štěstí, protože štěstí je přece normální stav. A že lidi kolem mě jsou na tom stejně.

17. 11. 1989, Národní třída v Praze, 18:32

Za našimi zády zazněl nesrozumitelný rozkaz, kordón se pohnul vpřed. Bílé obušky se zvedly a pak jsem poprvé zaslechl ty duté, mlaskavé, překvapivě hlasité rány, které vydává lidské tělo, když to schytá. Ze zástupu se ozval pískot, co přešel do řevu. Ve výškách se prosadily holčičí hlasy. Všechno se dělo rychleji, než jsem dokázal sledovat, a naráz. Netušil jsem, jak těžko se to jednou bude popisovat. Až se mě bude vyptávat redaktorka s výrazně namalovanými rty.

Stáli jsme s Michalem za kordónem. Jakmile jsem se pohnul, mohutně se mnou zacloumal: „Nešij sebou a padáme, je ti to jasný?“ V jeho hlase se ozval strach, který jsem u něj neznal.

Zamířil se mnou k antonům, minul je a pokračoval dál do Spálené. Nějakou dobu jsme prkenně kráčeli, pak jsme se rozeběhli. Pustil mě, až když jsme se dostali ke křižovatce s Lazarskou. Opřel se o zeď, pak se svezl do podřepu. Prohmatal si náprsní kapsy, až vylovil balíček spart. Několikrát mu vypadl na zem, než z něj dokázal vytáhnout cigaretu. Strnul s ní v puse. Pochopil jsem, že na podobné číslo se zapalovačem už nemá sílu. Vytáhl jsem z kapsy sirky, které mi tam zůstaly po mých pokusech s dýmkou. Brácha vtáhl kouř tak hluboko, jako by ho nikdy neměl poslat zpátky.

„Tak to dopadlo dobře, ne?“ odvážil jsem se.

„Ty vole!“ vystřelilo z něj zároveň s kouřem. „Myslel jsem, že tě jenom dostanu za kordón. Ty vole, dyť ty jsi ze mě udělal dezertéra!“

Napřáhl jsem k Michalovi dlaň, a on s povzdechem vyklepl z paklíku cigaretu. Než jsem ji vylovil, ohnula se, ale naštěstí se rozhořela. Plácl jsem ho do ramene, brácha se vysoukal na nohy.

„Když si představím, co by řekli kluci z pluku… – Co teď?“

Došlo mi, že se mě doopravdy ptá. Neměl jsem čas mu odpovědět, protože se ozval dupot kanad. Lazarskou ulicí přicházely posily. Michal při pohledu na bílé přilby vyplivl cigaretu a chytil mě za loket.

„Je to v kelu, no,“ zadrmolil. „Musíme zpátky. Tudy se nikam nedostanem.“

Dovlekl mě k oranžovobílému antonu se zamřížovanými okny před Májem. „A drž hubu,“ zamumlal mi do ucha.

„Ale Michale…?“

„Postarám se vo tebe, všechno bude dobrý, no tak zavři klapačku, brácha, a mazej dovnitř.“ Nadzvedl mě a mrštil se mnou dopředu, až jsem škobrtl o schůdky. Vyrovnal jsem rovnováhu na mokré podlaze z černé umělé hmoty. Něčí ruce mě chňaply za límec a nasměrovaly na sedadlo. Přikrčil jsem se, ale žádná rána nepřišla.

Opatrně jsem se rozhlédl. Seděl tam kluk s delšími vlasy, svíral si pravou ruku položenou v klíně. Rty měl stisknuté, ve tváři byl šedozelený. Vedle něj byla mohutná dívčina s vlasy smotanými do tenkých copánků. Všiml jsem si, jak mu loktem strká do žeber, jemně, povzbudivě. Další mladík měl kulicha staženého přes uši. Díval se na svá kolena, vždycky se roztřásl a pak se zase uklidnil.

Uslyšel jsem, jak někdo popoběhl, zaduněl plech schodů, a uvnitř přistála holka s pískovou ofinou. Pod ní měla rozmazané stíny. Policajt, co seděl rozvalený v rohu, se široce usmál: „Tak vás pěkně vítám, slečno. Snad nám tady uděláte trošku náladičku, všichni mlčej jako zařezaný. No vyskočte.“

Holka s copánky udělala pohyb, jako by jí chtěla pomoct. „Seď a ani se nehni, tobě jsem to neříkal!“ rozeřval se policajt. Dívka s ofinou se zvedla z podlahy. Zamířila k prázdnému místu vedle mě, ale nepodívala se na mě.

Barevná hudba

Když jsem uviděl stěny Michalova pokoje v Oldově bytě, kam jsme se s mámou přistěhovali, nebyl jsem si úplně jistý, co vlastně vidím. Měl je vyzdobené čtvrtkami s opálenými, zvlněnými okraji. Na jedné z nich bylo fixou vymalováno LOVE. Neříkalo mi to nic – tím víc jsem byl nadšený. Stačilo se podívat na bachraté, obláčkovité tvary těch čtyř písmen, vyvedených tyrkysovou, oranžovou, červenou a fialovou. Nepodobaly se ničemu, co jsem znal.

LOVE.

Z kuchyně zněl Oldův tichý hlas. Vysvětloval Michalovi, jak se jejich život změní. Věděl jsem, že nám s mámou taky začíná něco nového, a těšil jsem se na to. Oldův byt byl zařízený nábytkem, který si sám vyrobil. Vypadal úplně jinak než zbytky předválečného měšťanského zařízení u nás. Světlé dřevo bylo natřené tolika vrstvami bezbarvého laku, až se sklovitě lesklo. Připomínalo mi trochu stavbičky ze špejlí na táboře. Vůně laku se překvapivě lišila od pachu starých parket a prvorepublikového vaření, na který jsem byl zvyklý ze starého bytu.

V Michalově pokoji stála mohutná hudební soustava, kolem ní se vinul věnec barevných žárovek. Neodolal jsem, abych si na tu nevídanou, kosmickou záležitost nesáhl. Přistála na podlaze a ozval se tichý třesk tenkého skla.

Odvážil jsem se do kuchyně. „Chápeš, že Vlastička je teďka něco jako tvoje matka?“ zeptal se Olda Michala nepatrně zvýšeným hlasem. Ticho bylo výrazné a hmatatelné, žádná pauza mezi slovy. Nikdo si mě nevšímal.

„Něco jako,“ odpověděl Michal. Podíval jsem se na něj, uhnul očima.

„No právě,“ řekl Olda výstražně.

„No právě,“ neodpustil si Michal.

„A ty jsi něco jako můj tatínek!“ chtěl jsem udělat Oldovi radost.

Zatvářil se potěšeně, i když jako by se musel trochu nutit. Michal se teď díval na linoleum pod mýma nohama. Nerozuměl jsem mu. Vždyť já jsem dokázal brát Oldu jako tátu v podstatě hned, jakmile se u nás objevil.

„Spadlo ti pár žárovek,“ oznámil jsem Michalovi.

Vystřelil z místnosti. „Von mi zrušil barevnou hudbu!“ ozvalo se o několik vteřin později zavytí. Přiřítil se zpátky, vrhl se na mě a já jsem dostal první bratrskou facku. Poprvé jsem se bratrsky rozbrečel. Olda popadl Michala za rameno, až ho málem zdvihl do vzduchu. Bráchovi se zkřivila tvář. Máma znehybněla mezi dveřmi.

„Idiot!“ zaskučel Michal.

„Debil!“ vylítlo ze mě, ani jsem nevěděl jak. Olda nám oběma nařídil, ať uklidíme Michalův pokoj. Nemohl jsem udělat nic jiného než jít za bráchou.

Pokusil jsem se pověsit šňůru zpátky na zeď, jenže vydržela tam jen chvilku a znovu spadla. „Jenom mi je podrž,“ zavrčel na mě Michal. „Ještě že táta přitáh těch žárovek z výzkumáku tolik.“

„Hele, jak to vlastně funguje?“ odvážil jsem zeptat.

Michal mi neodpověděl. Jakmile se na zdi znovu objevila barevná girlanda, přistoupil k hudební soupravě a pokojem se rozlehlo dunění basů, neodolatelný rytmus, ze kterého se mi stáhla kůže na hlavě dozadu. Žárovky se rozblikaly.

„No to je teda strojovna,“ použil jsem výraz, který jsem se naučil na táboře.

Michal se frajersky usmál, pročísl si vlasy prsty.

„Brácha. U týhle muziky je nejdůležitější, abys cejtil ten rytmus. Cejtíš ho? Fakt ho cejtíš? Ne, ty ho necejtíš,“ pokračoval Michal, i když jsem kýval jak najatý. „Musíš všechno vypustit a slyšet jenom basy.“

Nechápavě jsem na něj zíral.

„Hele, já vím, že je to těžký. Překáží ti vlastně ta muzika. Je to jako zkoušet zahlídnout něco, co nevidíš, ale víš, že tam je.“

Lámal jsem si hlavu, jak uvidět něco, co nevidím. Michal mi pokynul, ať se postavím k posteli, skolil mě do ní a obalil mi hlavu polštářem a peřinou. A pak jsem to konečně vstřebal. Polštář a peřina očesaly hudbu o zpěv, klávesy, kytaru. Zůstala jenom basa a bicí. Poslouchal jsem ten rytmus a nechával ho, aby mi projížděl tělem. Nakonec jsem ho měl až někde v kostech. Michal zvedl peřinu. „Už tomu rozumíš?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Na tyhle tak jít naživo, člověče, fakt je vidět před sebou… jenže takovýhle koncerty u nás nikdy nebudou. Můžu leda čumět na fotky v časácích, co vyveksluju na burze,“ zasnil se.

Z kuchyně dolehlo Oldovo: „Ztlum to!“ Michal se nadzvedl v křesle a zahulákal: „Jóóó!“ Přistoupil k soupravě, zesílil zvuk, a pak ho teprve stáhl. Hrála teď určitě víc nahlas než předtím.

„Ztlumili jste to?“ uslyšel jsem mámu. „Jasněééé!“ vykřikl jsem tentokrát já, honem, aby mě Michal nepředešel. Měl jsem bráchu, měl jsem ho natuty a měl jsem ho nafurt.

Byl jsem nadšený z toho, že mám konečně normální rodinu. I když, předtím mi nepřipadalo, že bych o něco přicházel. Čas od času jsem ale našel mámu zkroucenou vedle vany s popelavým obličejem, jak ji tam sklátil smutek, bolest hlavy, rozbouřený žaludek, případně všechno dohromady. Proměnila se v někoho cizího tak důkladně, jako by se už neměla vrátit zpátky.

Byl jsem rád, když mě brávala na noční služby na záchytce. V jejím služebním pokoji bylo vždycky krásné ticho. Potyčky s opilci probíhaly někde za dveřmi, kam jsem se nedostal. Poslouchal jsem, jak vážným hlasem udílí pokyny po telefonu. Už jenom její tón zaručoval, že všechno dopadne dobře. Pečlivě vytřené linoleum se lesklo a vonělo dezinfekcí, gauč měl potah z dokonale hladkého vikslajvantu, nemocniční deka kousala a hřála zároveň.

Podobně jsem se cítil v bezpečí, když jsem doma uslyšel psací stroj. Máma pracovala na své knize o závislosti na alkoholu, co ji pořád nemohla dokončit. Usínal jsem a přál jsem si, aby se ozval důvěrně známý zvuk. Ten kůň nejdřív škobrtal, pak se ale nadšeně rozbíhal a unášel nás s mámou někam do prérie. Představoval jsem si, jak sedím za ní, objímám ji rukama, a ty její indiánské vlasy mě šimrají v obličeji. Ve snu je měla vždycky rozpuštěné.

Můj vlastní otec odjel v osmašedesátém do západního Německa. Slovo osmašedesátý se pronášelo opatrně, jako by mohlo probudit síly, které nelze ovládnout. Podobně podivný význam pro mě mělo slovo táta. Znamenalo něco, co možná existuje, jenže tak daleko, že nejde pořádně pochopit. Měl jsi to lepší, Michale, a nějakou dobu jsem to měl lepší i já.

17. 11. 1989, Národní třída v Praze, 19:10

Anton se rozjel a esenbák se pustil do holky s ofinou: „Copak že jste si vyrazila, slečinko, na nepovolený shromáždění?“

„Bylo povolené,“ tiše řekl kluk s delšími vlasy. Přivřel oči, jako by tím vyčerpal poslední zbytek energie.

„Nemel nesmysly!“ křikl esenbák, postavil se a vykročil k němu. I když s ním anton v zatáčce hodil do strany, dál se sunul ke klukovi. Zůstal nad ním chvíli stát, výhrůžně se kymácel. Pak se otočil k holce s ofinou.

„Já vám fakticky nerozumím, slečinko,“ spustil. „Proč jste tam dřepěli na tom dláždění? Dyť muselo bejt pěkně studený, ne? Já teda vaječníky nemám,“ zasmál se, „ale vy byste si měla dávat majzla. Copak nechcete mít děti? No?“

Dívka s ofinou mlčela. V antonu byla zima, smrad z výfuku a z mok­ré umělé hmoty.

„Taková pěkná a k takovýhle sebrance se přidá! Co vám schází, můžete si študovat pěkně v teple. Já bych vás poslal do fabriky, to byste čuměli, vstávat v pět, a…“

„Ta demonstrace byla povolená. Zorganizovali ji svazáci u nás na fakultě. A vůbec, konala se na Mezinárodní den studenstva, jestli vám to něco říká.“

Ještě než esenbák stačil zareagovat, mladík v kulichu se svezl ze sedačky na zem. Oči mu šly nahoru, jako by se chtěl podívat na někoho, kdo stojí za jeho hlavou. Esenbák udržoval rovnováhu, jak s ním anton smýkal, a přebíhal pohledem z kluka s poraněnou rukou na tělo mezi sedačkami.

„Třeba má otřes mozku,“ řekla dívka s copánky.

Esenbák se na ni vztekle podíval, pak se přece jenom sehnul k hlavě v kulichu.

„Tak mi přece pomozte,“ štěkl na nás.

Vitamíny

Máma nám servírovala vitamíny vždycky ráno u snídaně. Vyprávěla přitom, jak zbědovaní jsou její klienti na konci své pijácké kariéry, kteří v padesáti vypadají na sedmdesát. A pilulky cinkly o porcelán.

„Jeden vitamín určitě brali pravidelně!“ pokusil se jednou zavtipkovat Olda. „Vitamín B! Béčko je v pivu, ne?“ Máma mlčela.

„Mně už přece taky šediví vlasy, viď, Vlastičko?“ napadlo ho příště. Vyzařoval z něj optimismus podobně jako z mámy, když se rozpovídala o léku, který zabrání alkoholikům v pití. Jednou ho někdo musí objevit. Olda ovšem ke svému optimismu žádný zázračný lék nepotřeboval. „A nejsem na konci své kariéry, že ne?“ Ticho bylo tentokrát ještě hlubší. Nechápal jsem ho. Já jsem vždycky řekl, že nikdy pít nebudu.

Máma Michalovi naservírovala vitamíny na talíř, a on je nechal ležet. Stejně jako okurku, rajče, papriku. To já ty kousky zeleniny do sebe naházel, nechtěl jsem, aby se na mě sneslo ticho. Michal se tvářil jako by nic. Dokonce si s vitamíny na talíři pohazoval jak s ping­pongovým míčkem na pálce. Máma mlčela a on je posílal pořád výš.

Máma konečně řekla Oldovi: „Ty ho takhle necháš?“

„Michale, máma má pravdu. Dělá si o tebe starosti. Co kdybys ty vitamíny snědl?“

„Hm. Fakt ne. Víš, jak si vždycky připadám?“

„No jak?“

„Jako slepice!“

Zakuckal jsem se smíchy a přál jsem si, aby z Michala vypadl další vtip. Máma s Oldou mlčeli.

„A strašně mě to nutí…“

„Co?!“ zeptal se Olda jednoznačně nebezpečným tónem, jaký jsem u něj ještě neslyšel. Ostře kontrastoval s jeho jemnými, uhlazenými rysy.

„Kdákat!“

„Tyyyy!“ vymrštil se Olda zpoza stolu a vzal ho přitom s sebou. Nádobí se sesypalo na zem. Na podlaze neleželo jen vitamínové zobání, měli jsme tam mozaiku vyskládanou ze střepů a z kousků jídla a mezi tím vším se vyjímala vajíčka natvrdo. Michal na ně lítostivě koukl, protože je měl rád. Myslím, že máma je uvařila kvůli němu. Pak zvedl hlavu ke stropu a udělal kokodák.

Olda zrudl, bál jsem se ho a zároveň jsem z něj nemohl spustit oči. Rozpřáhl se na Michala, až židle třískla opěradlem o zem. Michal uskočil a tryskem vyrazil do chodby. Práskly dveře bytu, uslyšel jsem ho sbíhat po schodech a za okamžik jsem ho uviděl z okna, jak peláší po chodníku v ponožkách. Na prsou si přidržoval svoje sněhobílé botasky. Máma se dívala na překocený stůl. Olda pomalu postavil židli. „Vlastičko…,“ oslovil ji, odmlčel se.

„Já… já ho přivedu,“ řekl jsem. Vypadl jsem z bytu snad ještě rychleji než Michal. Nacpal jsem nohy do bot, ani jsem se nezdržoval s rozvazováním tkaniček.

Moc jsem se nemusel rozmýšlet, kam mám jít. Klubovna turistického oddílu byla nedaleko. Michal seděl na lavičce, opíral se o stěnu z tmavě červených prken a v puse měl cigaretu. Když jsem si k němu přisedl, obřadně mi ji podal. Ucítil jsem vůni hořícího tabáku, kterou jsem měl spojenou s pachem alkoholiků, co se u nás zjevovali, aby si vyžádali akutní pomoc od své paní doktorky.

„Dej si, vole. Třeba jsou v tom taky nějaký vitamíny.“

Seděl jsem na lavičce vyhřáté sluncem a svíral v puse váleček, ze kterého jsem se neodvažoval potáhnout. Uvažoval jsem, za jak dlouho dostanu rakovinu. Nakonec jsem řekl: „Tak pojď už.“

„Kam jako, bledá tváři?“ zamžoural na mě Michal.

„Domů. Tátu to fakt vzalo. Asi bysme jim měli říct, že ty vitamíny budeš jíst.“

„Já je ale žrát nebudu.“

„Tak je sezobnu já. Musíš mi je jenom nějak nepozorovaně přihrát.“

„No teda brácho… To seš fakticky frajer!“

17. 11. 1989, Vyšehradská ulice v Praze, 19:17

Kluka v kulichu jsme dostali zpátky na sedačku, kde se po chvíli probral. Anton naštěstí brzy zastavil. Na schůdcích jsem si uvědomil, jak se mi klepou nohy. Někdo mě popadl za rameno a nasměroval přes chodník, do otevřených dveří s drátěným sklem. Za nimi jsem uviděl chodbu zalitou žlutavým světlem. Z venkovního světa jsem si stačil všimnout jen fasády z počátku století a prázdné křižovatky, na které se leskla dlažba.

„Postavte se čelem ke zdi,“ přikázali nám. Rozestavili jsme se. Kluk se zraněnou rukou se octl vpravo vedle mě. Stoupnul si tak těsně, že jsem mu chtěl uhnout, ale pak mi to došlo. Napůl na mně visel, napůl se o mě opíral.

Po chvíli jsem si uvědomil pomrkávání zářivek nad hlavou. Každé bliknutí se mi zarývalo hluboko do sítnice. Nejhorší bylo, že člověk musel chtě nechtě čekat, kdy přijde další. Za zády nám zněly pravidelné kroky, které doprovázel mlaskavý zvuk. Pootočil jsem se a zahlédl, jak si esenbák pohrává s obuškem. Znělo to jinak než ty dunivé rány na Národní. Žaludek se mi sevřel stejně. „Čum do zdi,“ přikázal mi. Upatlaná omítka se mi míhala před očima. Mhouřil jsem oči a zase je otvíral, abych se trochu vzchopil.

„Ať se posaděj,“ doporučil někdo tak nezřetelně, až jsem si myslel, že špatně slyším.

„Sednout!“ zařval jiný, daleko výraznější hlas.

Líčení

Když Michala kvůli kouření z turisťáku vyrazili, jeho pokoj se začal měnit. V rohu pořád ještě ležela zlatokopecká pánev, vzniklá ze staré kuchyňské, na skříni bylo pověšené jakoby horolezecké lano a v knihovničce se leskl kolťák, co byl stejně jenom zapalovač, který navíc nefungoval. Na stěnách teď ale visely plakáty kapel. ABBA. Boney M.

Když měl Michal návštěvu, snažil jsem se proklouznout k němu do pokoje. Většinou jsem jim přinesl na tácu pití. Klidně jsem pro ty lahve s jedovatě žlutou nebo červenou tekutinou zaběhl do obchodu, jenom abych mohl zaklepat na jeho dveře.

„To je brácha,“ zaslechl jsem obvykle Michala. Seděl v křesle s nohama přes boční opěradlo, na stěně blikala barevná hudba.

Už jenom když jsem slyšel jeho líný, sebejistý tón, blaženě jsem se zatetelil. A pak jsem uviděl holky. Nemohl jsem spustit oči z těch řas obalených černou maskarou, z těch fialových nebo tyrkysových stínů. Rád bych se dotkl jejich tváří, promnul jejich natužené vlasy mezi prsty, přivoněl si k nim. Nevěděl jsem, co říct, ale naštěstí byly dost upovídané a někdy mě dokonce pozvaly, ať se vmáčknu vedle nich do křesla. Nasával jsem jejich vůni a jenom s obtížemi chápal, co říkají.

„Tvůj brácha je opravdovej frajer, viď?“ ptaly se. Kýval jsem, jak se ode mě čekalo.

„Chtěl bys bejt taky takovej?“ To už byla těžší otázka. Nevěděl jsem, jestli bych chtěl mít patku, nedbalou výslovnost a vybledlé džíny. Nechtělo se mi drhnout je cihlou ve vaně. Pamatoval jsem si, jak Michal nadával, protože se bál, že je prodře.

Nedokázal jsem si ty holky zapamatovat. Viděl jsem z nich vlastně vždycky jenom nějaký detail, jako tehdy na přehradě. Poslali mě k bráně, abych šel Michalovi naproti.

Zahlédl jsem ho už z dálky, jak se vede s nějakou krasavicí. Její tvář jsem neměl šanci zachytit. Měla na sobě totiž džísku, měla ji rozepnutou, a pod ní svítila bílá krajková podprsenka. Tohle byl Západ, jak na barevných fotkách v těch časopisech, které sem vždycky někdo propašoval. Ty neuvěřitelně tuhé, nepochopitelně lesklé stránky se teď klenuly kolem mě.

Došel jsem k nim na podlamujících se nohou, spiklenecky jsem na Michala mrkl. Nechal jsem je přejít, pak jsem je předběhl a otočil se. Znovu mě oslnila bělostná podprsenka. Dostal jsem ze sebe jenom roztřesené: „Ahoj!“

„Čus!“ zahulákal.

Když mi podprsenka zasvítila do očí potřetí, uslyšel jsem slečnu: „Co je to za debila?“

„Brácha,“ vysvětlil Michal s širokým úsměvem. Při čtvrtém okruhu se ke mně naklonila. Z pronikavé vůně jejího parfému se mi točila hlava. Vzpomněl jsem si na mámin lak na vlasy a na její náhrdelníky, náušnice a prsteny ve voňavé krabici ve skříni, ve které jsem se rád hrabal. Řasy obtěžkané asfaltovou maskarou jsem měl až u obličeje.

„Jestli se budeš chovat takhle nemožně,“ řekla mi, „žádnej frajer z tebe nikdy nebude.“ Civěl jsem na ni. Napřímila se. Teď už jsem se na ni nedíval jenom já, ale taky máma s Oldou.

„Okamžitě zahoď to žváro!“ zařval Olda. Vyskočil z deky. Rozpřáhl se a ubalil bráchovi takovou facku, až se mu hlava pootočila k rameni. Z cigarety v jeho prstech dál stoupal proužek dýmu.

„Tati,“ řekl Michal docela nefrajerským hlasem.

„Dobrej den,“ pronesla holka. Připadalo mi, jako by si ještě o trochu víc rozhrnula džísku. „Těší nás, slečno,“ pronesla máma a stiskla rty.

Holka se otočila k Michalovi: „Tos neřek, že nesmíš kouřit. Co vlastně smíš? Hrát si s autíčkama?“

Pak se obrátila ke mně a řekla: „Tak takovejhle frajer z tebe doufám nikdy nebude, prcku!“

Ta její záda ve vybledlé džínové bundě byla nádherná. Měl jsem chuť ještě naposledy ji předběhnout.

„Tati, všechno jsi zkazil!“

„Ne, ty jsi všechno zkazil,“ řekl Olda. Už se zase ovládal. A máma přistoupila k Oldovi, položila mu ruku na předloktí, Michal se na ně podíval a vystartoval za holkou.

Chtěl jsem něco udělat. Něco, jako když jsem začal jíst bráchovy vitamíny. Jestli Michal nebyl frajer, tak tím frajerem prostě musel být někdo jiný.

Rozběhl jsem se a skočil ze zkosené betonové stěny do přehrady, jako to dělali atleti z okolních dek. Ponořil jsem se do nazelenalé vody, doputoval do temné hlubiny a strnul. Po nekonečně dlouhém okamžiku jsem se začal hrabat vzhůru. Pořád jsem ale zůstával stejně daleko od hladiny. V záchvatu paniky mě napadlo, že je ve skutečnosti na straně. Nebo ji mám pod nohama? Světlo se střídalo s temnotou, až jsem definitivně ztratil směr. Došel mi vzduch a já začal kopat a mlátit kolem sebe. Pak jsem někde nad sebou zahlédl stín. To bylo to poslední, co jsem uviděl.

Probral jsem se, nad sebou máminy vytřeštěné oči a nad nimi nebe. Olda mi tenkrát zachránil život a nezabránilo mu vtom ani to, že neuměl pořádně plavat. Oddechoval jsem jako po dlouhém běhu, koukal na jeho zátylek. Seděl naprosto nehybně, zdálo se, že se soustředěně opaluje. Koukal někam do prázdna, na panelovou cestu k bráně.

Na Oldových fotkách, co je pořizoval s takovou péčí, jsou krajiny a interiéry, vyfocené předtím nebo potom, co se něco stalo. Fotil i tehdy na koupališti, takže na čtverhranném černobílém snímku se zatáčí cesta vyskládaná z panelů. Vidím talíře zářivek nad ní, vybetonovaný břeh a vodní hladinu. Snímek zachytil také kousek deky, ale jako by na ní nikdo neseděl. To, co se odehrálo, důkladně chybí, a mně nezbývá než si to vybavit. Jen tak se dostanu dál. Ty jsi uměl bezvadného kraula, brácho, a stejně…

17. 11. 1989, Vyšehradská ulice v Praze 19:32

Kluk s pošramocenou rukou dosedl na jedinou lavici na chodbě. Z jedné strany si k němu přisedla dívka s copánky, z druhé holka s ofinou. Mladík v kulichu se sesul vedle nich do podřepu, ve kterém si objal kolena. Postával jsem proti nim. Holka s ofinou upírala oříškové oči někam za mě, jako by tam bylo k vidění něco jiného než zeď.

Chlapík v pomačkaném baloňáku, s chuchvalcem vlasů do čela, si nás prohlédl jednoho po druhém. I když neměl uniformu a neřval na nás, bylo jasné, že je to šarže. Esenbáci se shlukli na konci chodby, vyměňovali si pohledy, mlčeli.

Opřel jsem se o stěnu. Vzpomněl jsem si na mámu a Oldu, a v tu chvíli mě konečně pořádně roztřásl strach, jako by na něj doteď nezbýval čas. Pokusil jsem se zahnat představu, jak sedí na předních sedadlech auta, mají všechno pod kontrolou a já se vezu.

Michal mě odsud dostane ven. Sakra, vždyť jsem na něm tu policajtskou uniformu viděl už tolikrát, říkal jsem si. Mrknul jsem po fízlech u vchodu. Měli stejný mundůr, samozřejmě, jenže se frajersky neusmívali, ani se ledabyle nehrbili. Stáli zpříma, a tvářili se nečitelně.

Další policajt vyšel odněkud zevnitř z budovy, postavil se před trio na lavici a přejel pohledem z jednoho na druhého. Kluk se zraněnou rukou koukal stranou. Dívka s ofinou do prázdna. Slečna s copánky se na něj jediná soustředěně podívala. „Ty,“ ukázal na ni pendrekem.

Pak si přišel pro kluka s pošramocenou rukou, pak pro holku s ofinou a nakonec zmizel mladík v kulichu. Nikdo z nich se nevrátil. Znovu jsem koukl na policajty ve vchodu, sklidil jsem zase ty jejich výrazy. Posadil jsem se na prázdnou lavici.

Kateřina

Obdivoval jsem, jak Michal mluvil s holkama. Přimhouřil oči. Lehce se k nim naklonil, až mu patka spadla do čela. Ledabyle, koutkem pusy vypouštěl slova. Vlastně jsem nikdy nestačil sledovat, jak se na to tvářily, protože jsem byl plně zaujatý jeho výkonem. Holky u nás ve třídě bych v životě takhle oslovit nedokázal.

Kateřina byla menší než já, hubená, s velkými předními zuby – i když zavřela pusu, vykukovaly jí ven. Rovné, blonďaté vlasy jí spadaly na ramena, ale teprve v těch zubech spočívalo to hlavní kouzlo. Kluci ze třídy někdy o přestávce pokřikovali: „Kateřina-veveřina!“ Kolikrát jsem za ní chtěl jít na chodbu, kam utekla, jenže nevěděl bych, co dál.

„Ty tvý zuby jsou náhodou pěkný,“ řekl jsem jí o přestávce, když si její trapiči vybrali někoho jiného. Snažil jsem se, abych zněl jako Michal.

„Fakticky?“ zeptala se nedůvěřivě.

„No jak ti vykukujou…“

Neřekl jsem, co jsem měl na jazyku. Že se mi líbí, protože mi připadá, jako by se pořád chystala něco říct.

„Já je mám přece vevnitř.“

„Nemáš. Vršky ti koukají. Tak asi tři milimetry jsou vidět.“

„To není možné.“

„Hele, teď jsou vidět ještě víc!“

„Když zavřu pusu, tak je mám náhodou vevnitř.“

„Nemáš. Vyčuhujou, a…“

„Nevyčuhujou!“

„Náhodou, já…“

„Že se přidáš k těm kreténům, to jsem od tebe nečekala!“

„Víš, vypadáš…“ Rozběhla se ze dveří. Tentokrát jsem sebral odvahu, s Michalem jsem den předtím probral, co mám dělat. „Musíš jít na tu chodbu za ní,“ řekl mi. Vypochodoval jsem na dřevěnějících nohou, dobře jsem věděl, že partička trapičů mě pozoruje.

„Kateřino,“ oslovil jsem ji na chodbě. Otočila se ke mně, v očích měla slzy, a pusu naštvaně sevřenou. „Jseš idiot!“ vyhrkla. Zuby měla tentokrát opravdu schované pod horním rtem.

Udělal jsem čelem vzad a vrátil se do třídy. Partička se postavila před mou lavici. „Pěkně jsi vyčoudil veveřici,“ řekl mi jejich vůdce.

„Jste kreténi,“ vypadlo ze mě.

„Dóóóbrý!“ okomentoval to. „Mohla by s nim bejt ještě sranda, co říkáte, kluci?“

Od té doby přede mnou Kateřina uhýbala pohledem. Já jsem taky vždycky sklopil oči. Její záda jsem zato sledoval v jednom kuse, protože seděla v lavici přede mnou. Tenké blůzky a průhledné roláčky prozrazovaly, co má pod nimi, a když se předklonila, z kalhot vykoukl okraj z oslnivě bílé bavlny.

Už jsem se neptal Michala, co mám dělat. Měl jsem pocit, že by mi stejně nedokázal poradit, nebo že bych nedokázal jeho radu uskutečnit.

Kateřina měla ráda češtinu, a když zrovna neříkala kreténe, vyjadřovala se spisovně. Při hodinách se pozorně se nakláněla dopředu. To žhavé, hebké pole pod jejími zády se rozšířilo. Posunul jsem se na loktech. Nikdo mě nesledoval. Spolužáci se už stačili zabrat do tichých her ukrytých v učebnicích nebo pod lavicí. Ještě pořád jsem se mohl zastavit. Zároveň jsem věděl, že to udělám. Pohladím ji tam dole, nad okrajem kalhot.

Dotkl jsem se té bílé a hebké. Po páteři mi proběhl mráz. Neodvažoval jsem se nadechnout. Nevěřil jsem jemnosti, kterou nahmátly špičky mých prstů.

A pak se Kateřina otočila a vlepila mi takovou facku, až jsem sletěl ze židle. Pod lavicí jsem vyhrkl: „Miluju tě.“ Řekl jsem to ovšem jenom přihrádce z šedé umělé hmoty, a dost potichu.

Mámu si zavolali do školy, že osahávám spolužačky. Olda se s ní musel zavřít do obýváku, teprve potom si promluvili se mnou. Nevím, jestli mi uvěřili, že jsem chtěl jenom zvednout gumu, která spadla zrovna Kateřině na zadek, ale aspoň se tak tvářili. Michal uznale pokýval hlavou. Partička si mě začala vážit. Nevěděli úplně přesně, co se tam vzadu při hodině češtiny odehrálo, a já jsem jim to nevysvětloval. V každém případě měli pocit, že jsem na jejich straně. Kateřina se nechala přesadit do jedné z předních lavic.

17. 11. 1989, Benátská ulice v Praze, 21:12

Běžel jsem a myslel na ostatní, co zůstali na fízlárně. Domů jsem nemohl, protože tam by mě vybrali hned. Nakonec jsem se vrátil na místo, kde jsem naposledy viděl Michala.

Na rohu Národní a Mikulandské postával hlouček policajtů v bílých přilbách. Dlouhé pendreky jim visely podél nohou. Dlažba byla posetá něčím drobným, pestrým. Stáhl jsem hlavu mezi ramena, strčil ruce do kapes a zpomalil. Odbočit jsem už nemohl, to bych na sebe upoutal pozornost. Soustředil jsem se na věci na dlažbě a rozeznal ponožku, nebo snad kapesník, zmuchlanou šálu, ztracenou botu, střípky sklíčka, které bylo nejspíš z brýlí.

Jeden z esenbáků mě sledoval kamenným pohledem. Oči mu sjely na náprsní kapsu mého kabátu, kde jsem měl připíchnutý hipísácký znak. Ostatní se vesele bavili. Zabočil jsem do Mikulandské, nohy se mi přestaly třást až někde v půlce. Pokusil jsem se sundat si placku, a než jsem stačil vyháknout špendlík, zaslechl jsem blížící se dupot.

Do ulice vběhlo pár postav, dodnes vidím, jak se kluci ženou v předklonu a za holkama vlají dlouhé vlasy. Za nimi se vynořily bílé přilby. Vystartoval jsem, zabočil za roh, jenže pořád jsem je měl za sebou. Vrhl jsem se k domovním dveřím po straně a zalomcoval jimi. Zamčeno. Skočil jsem k dalším. Stejný výsledek. Z oken mě pozorovali lidé.

Nakonec jsem se přitiskl k domovním dveřím a tvářil se, že odemykám. Demonstranti se prohnali po vozovce kolem mě. Viděl jsem, jak po mně esenbáci koukli, ale nezpomalili. Chvilku jsem počkal, znovu jsem se rozběhl.

Slavnostní tank

„Namalujeme si tank,“ říkala učitelka vždycky v květnu, na výročí osvobození Rudou armádou. Pokoušeli jsme se vystihnout věž T-34 s jejím zkoseným čumákem a zaoblenou zadní částí. Na ni jsme malovali rudou hvězdu, která občas někomu vyšla se šesti nebo se čtyřmi cípy. Holky se soustředily spíš na květinovou výzdobu tanků, které v jejich podání přetékaly šeříky.

Psali jsme taky slohové práce, jak tanky zaparkovaly v pražských ulicích a nadšený dav dával tankistům kytice. Věděl jsem, kde je moje místo. Ve věži, v otevřeném poklopu. Stál jsem tam v černé kukle, kterou jsem nedokázal trefit, takže mi vycházela jako nějaký afro účes, a mával jsem na lidi. Měli ruce nad hlavou, jako by se vzdávali nebo jako by se topili.

Učitelka vždycky někoho vyvolala, aby přečetl svůj sloh nahlas. Kateřina popsala obvyklé prosluněné ráno, a pak to přišlo. „Slavnostní tank vyjel z úkrytu,“ přečetla, pomalu a důrazně, abychom si všichni uvědomili tu jedinečnou chvíli, a my jsme vyprskli smíchy.

„Chlapci! Zklidníme se…“

Všem nám došlo, co si Kateřina myslela. Osvobození si představila jako nacvičenou slavnost, něco jako průvody na 1. máje, kdy každý musel být v určený čas ve svém sektoru. Myslela si, že parta profesionálů připravila tank jako alegorický vůz. Kluci si začali pohrdavě mumlat. Tanky přece přijely rovnou z fronty, celé zaflákané. Někdo si vzpomněl na modelařinu – malovaly se na ně stopy bláta i černé šmouhy od výfuků, aby vypadaly jako doopravdy.

„Jenom holka může vymyslet takovou kravinu!“ šeptali jsme si.

Kateřině se roztřásl sešit v rukou. Když jsem si toho všiml, začal jsem si přát, aby se všechno vrátilo zpátky k prosluněnému ránu, jenže jsem byl bez šance. Nemohl jsem říct ostatním, že je holt holka, nedokázal bych to pronést správným tónem. Nevysvětlil bych ani to, proč tank musí vypadat jako doopravdy. Sešit jí vypadl, pleskl o zem a Kateřina se vyřítila se skloněnou hlavou ze třídy.

„Zklidníme se,“ prohlásila bezradně učitelka. Koukala na dveře, jako my všichni, čekala s námi, kdy se Kateřina vrátí. Dokonce kluci zmlkli. „Jeřábková, dojdi za ní,“ řekla, když už bylo jasné, že se neobjeví.

„A kam mám jít, soudružko učitelko?“ zeptala se Jeřábková nevinně.

„No kde asi bude, na hajzlu, ne,“ zabručel Řehoř, kterému o pár let později měly narůst dlouhé vlasy a mělo se mu začít říkat Brajgl, a všichni se znovu rozesmáli.

„Soudružko učitelko,“ spustil Řehoř, když se smích utišil. „Je to pravda, že Československo osvobodili taky Američani? Jestli jo, tak bysme měli na tanky namalovat ještě něco jinýho než rudý hvězdy. Co třeba tu jejich pruhovanou vlajku s hvězdičkama – kolik jich tam vlastně je?“

„A teď už se doopravdy zklidníme!“ rozkřikla se učitelka. „A ty, Řehoři, přestaň provokovat! – Kde ty holky jsou?“ zeptala se, jako by to nevěděla. Vyšla za nimi.

„Byli prej až v Plzni,“ zahučel Řehoř.

O příštím výročí jsme se místo malování vypravili na návštěvu k tankistům. Kluci byli bez sebe vzrušením, a holky se nám posmívaly, i Kateřina. Teď nám mohly dát znát, jak jsme trapní.

Za branou nás očekával důstojník. Podíval jsem se na zlaté knoflíky jeho uniformy a rychle uhnul pohledem, protože mi připomněly Veřejnou bezpečnost. Ti muži, kteří nás zastavovali na silnici, jako by měli neomezenou moc. Jindy suverénní Olda s nimi mluvil pokorně a oni mu chladně, úsečně odpovídali. Propouštěli nás jenom lehce naznačeným pokynem. Olda se rozjížděl pomalu, snad kdyby si to v poslední chvíli rozmysleli.

„Tak děti…,“ spustil důstojník docela obyčejně, ale nedořekl. Za ním stál totiž tank a měl zvednuté poklopy. Věděli jsme, že je připravený pro nás, protože učitelka nám řekla už ve škole, že součástí návštěvy u soudruhů vojáků bude prohlídka bojové techniky.

„Zklidníme se!“ bezvýsledně stoupl její hlas. Kluci se hnali na věž, já si vybral průlez pro řidiče. Překvapila mě sedačka z černého vikslajvantu uvnitř, co vypadala spíš jako lehátko. Kovové stěny byly nepříjemně blízko. V průlezu se najednou zatmělo.

„Pohni kostrou,“ zamumlal Řehoř. Poposedl jsem si k věži, jenže tamtudy už se sunuly něčí nohy. „Uhněte!“ zavolal jsem nahoru. „Uhni ty, vole,“ dolehl ke mně zdušený hlas. Dostal jsem kopanec do ramene, pak na mě shora dopadlo horké tělo.

Řehoř se pořád ještě snažil vecpat dovnitř. Tam, kde mě nestudil kov, se na mě tlačila zpocená klukovská kůže. „Já chci ven,“ zaprosil jsem a hlas mi nepřirozeně vyjel nahoru. Kluci se rozesmáli. Jejich chechtot mě ještě víc rozhodil. Zdálo se mi, že padám i s tankem někam na dno přehrady.

Mockrát jsme rozebrali, co se stane, když uvízne pod vodou. Řehoř obvykle tvrdil se smrtelně vážnou tváří, že tlak vody nedovolí posádce otevřít poklopy a všichni se tam udusí. Snažil jsem se vytlačit kluky rukama i nohama, ale neměl jsem dost místa. Srdce mi bušilo jako splašené. Lapal jsem po dechu a polykal slzy. „Co bulíš?“ zeptal se Řehoř nechápavě. Pak přece jenom vycouval.

Vyškrábal jsem se ven a zůstal stát před tankem, všem na očích. Rozběhl jsem se pryč, k bráně, někam, kde museli mít záchod. Kateřina se na mě dívala spolu s ostatními.

Říkám si, jak sis asi připadal, brácho, když jsi nakonec zůstal v bytě na sídlišti sám. V tom malém paneláku mezi vzrostlými stromy. Jestli se ti taky zdálo, že jsi od všech odříznutý, a zároveň na tebe všichni koukají. A žádná holka ti nepomůže.

17. 11. 1989, Voršilská ulice v Praze, 22:07

Zahnul jsem do pootevřených vrat. Uvnitř jsem uviděl otřískané poštovní schránky, některé bez dvířek, jiné očouzené. U stropu visela žárovka, uprostřed průjezdu se leskla louže krve.

V prvním patře jsem zazvonil na zvonek, zopakoval to na druhé straně chodby. Za dveřmi byli určitě lidé, cítil jsem, že tam jsou. Nikdo neotevřel.

Uslyšel jsem, jak do průjezdu někdo vběhl. Po špičkách jsem vyskákal do dalšího patra. Opatrně jsem stiskl zvonek. Nic. Rozběhl jsem se o patro výš. Na schodišti se rozezněl dupot nohou v těžkých botách. Další sada schodů byla natřená šedou barvou, vedly k plechovým vrátkům na půdu. Vrátil jsem se k posledním dveřím a zvonil jsem tak dlouho, až se vedle jmenovky odloupla mosazná slza kukátka. Uvnitř se objevilo oko, které si mě bez pohybu prohlíželo.

Zíral jsem do něj. Chtěl jsem ho nějak zaujmout, obměkčit, uprosit. A pak jsem udělal tu nejjednodušší a zároveň nejsložitější věc, usmál jsem se. Zdola se blížil řev „Otevřete! Jménem zákona!“ Teď už kanady zaduněly na schodech pode mnou.

Dveře povolily, objevila se vrásčitá vousatá tvář s mohutnými brýlemi a s ustaraným výrazem. „Pojďte dál,“ řekl ten chlapík, který vypadal, jako by ho ani největší nebezpečí nedokázalo přimět, aby trochu přidal. Skoro v tu samou chvíli, kdy za námi zavřel, dopadl na dveře obušek.

„Jménem zákona otevřete!“

Vousáč se na mě omluvně usmál, zatímco sice roztřesenou rukou, ale pečlivě zaváděl do drážky bezpečnostní řetízek. „Zujte se, prosím,“ řekl nevzrušeně.

Skopl jsem boty z nohou a zaváhal. V předsíni se vršil pár na páru. Semišky s prošitým rantlíkem v různém stadiu rozpadu, jako jsem měl já. Upjaté kozačky. Důchodky, které vypadaly odevzdaně. Divoce se tvářící pohorky. Lhostejné polobotky, které patřily někam do úřadu. Položil jsem své boty na vrchol té mohyly.

Love

Olda vyřídil výjezdní doložky. Máti si povzdechla, že ona jako doktorka by to měla těžší, a Olda s lehce ironickým úsměvem odpověděl, že to jsou ty výhody, když je člověk ve výrobě. Opravila ho, že pracuje přece ve výzkumáku. Jenže na dělnickém místě, trumfnul ji bez radosti.

Ze všeho nejdřív zkontroloval auto. Nebylo to vlastně potřeba, protože do garáže mizel často. Ovšem to auto byl ford cortina – takový auťák neměl nikdo, koho jsem znal. Olda se s ním občas vydával na osamocené projížďky, aby si poslechl motor při plném výkonu.

Ořezal si červenou tužku a začal vyznačovat na mapě trasu. Miloval jsem to, připadal jsem si jako v dobrodružných knížkách. Na kuchyňském stole se vršily konzervy, krabičky, balíčky a sáčky – zásoby před zámořskou plavbou. Poslední dny nám už máma dávala vitamíny rovnou do dlaně.

Večer před odjezdem jsem jako obvykle nemohl usnout a ráno mě dorazil kinedryl. Dostal jsem ho jenom čtvrtku, svou tehdejší zdravotní dávku. Ospale jsem si vychutnával začátek cesty, kdy jsme byli všichni ještě ve formě. Olda přednášel, jak správně řídit, popisoval třeba slepý úhel a jeho zrádnost. I když předjíždějící auto ve zpětném zrcátku nevidíte, neznamená to, že za vámi není. Musíte se chovat, jako by tam bylo vždycky.

Zvracet jsem začal až za Maďarskem. Vzpomínám si na ten pocit naprostého štěstí. Rodiče sedí vpředu, Oldův zátylek mi signalizuje, že všechno je pod kontrolou, máma má mapu rozprostřenou na kolenou. Nepovídají si jenom o autech, klábosí o příhodách ze svého dětství. Dovedou se bavit, jako bychom tam s Michalem vůbec nebyli. Chtěl bych, aby to takhle zůstalo navždy. S roztřesenýma nohama se motám zpátky do auta, které na mě bezpečně čeká. Vím, že to nejhorší mám za sebou.

Michal mi vyprávěl, jak jezdili do Jugoslávie s Oldou. Měli červenou felicii se stahovací střechou a procestovali celou pobřežní magistrálu. Vzpomínal, jak ležel natažený na zadním sedadle. Měl jsem pokaždé na jazyku, co se vlastně stalo s jeho mámou, ale nikdy jsem se nezeptal.

„To bylo fáro!“ opakoval Michal.

„Cortina je bourák, kdežto nějaká felicie…“

„Felicie byla daleko lepší,“ tvrdil brácha.

V kempu jsme začali stavět stan. Olda s Michalem zvedli konstrukci střechy a tvářili se, že ji můžou držet donekonečna, zato mě bolelo celé tělo, jak jsem se snažil trefit trubkami do spojů. Stěny musely být dokonale rovné, šňůrky napjaté. Jakmile stan stál, Olda zhodnotil sklon terénu a pustil se do odvodňovací stružky. Přišla mi zbytečně hluboká, ale že by se spletl, to nepřipadalo v úvahu. Pak začal budovat sklípek. Se stejnou metodičností, s jakou maloval trasu na mapu, se teď ohýbal pod olivovníkem. Vystavěl stěny z kamenů a přidal střechu z prkýnek, kterou zatížil oblázky.

Pokukovali jsme po italské rodině vedle nás. Měli větší, lesklejší a luxusnější auto než my, novější stan a za ním sklípek, ze kterého vykukovala cestovní lednice. Olda prohodil s otcem pár slov německy. Dodnes vidím Italův břich, vyvalený směrem k nám ze skládacího lehátka.

Jeho syn Enrico byl přibližně v mém věku. Hráli jsme si spolu mezi olivovníky poblíž stanů. Na pláži jsme je nikdy nepotkali, ani nevím, jestli tam vůbec chodili. Když jsem chtěl, aby šel Enrico na podvečerní procházku k moři, musel jsem poprosit jeho tátu, aby ho pustil. Zeptal jsem se Oldy, jak by se má otázka řekla německy, a pak jsem se to snažil cestou k lehátku nezapomenout. Italovy oči se mi nezadíraly dovnitř, pobaveně po mně klouzaly. Vystřelili jsme s Enrikem od lehátka a on mě nadšeně bouchl do ramene.

Večer jsem sledoval přes okraj knížky Michalovy přípravy. Nasoukal se do stylově vybledlých džínů. Natáhl si bělostný rolák. Máminým hřebenem si upravil patku, pak ji tlumeným hlasem o něco poprosil. Nevěřícně zavrtěla hlavou, zašla ale do stanu pro lak na vlasy. Brácha s blaženým výrazem zavřel oči.

Odvlnil se mezi olivovníky, kde duněla diskotéka. Palce zaklesnuté v kapsách, zpomaleně si vykračoval a s lehkým nepochopením shlížel na okolní svět. Začetl jsem se. V soumraku se najednou mihnul bílý rolák. Michal doběhl k našemu stanu se zdrceným výrazem. Hrbil se, ale záměrná ledabylost teď už chyběla. Nerozhodně se před námi zastavil. Olda vstal, vzal ho za předloktí, a Michal se pod tím dotykem propadl ještě níž. Olda ho odvedl k našemu auťáku, kde si spolu sedli na přední sedadlo. Oba se dívali před sebe.

Další večer jsem znovu pozoroval Michalovy přípravy. Máma mu dokonce půjčila svůj duhový šátek, se kterým vypadal trochu jako Björn Ulvaeus z Abby. Ani se pořádně nesetmělo, a Michal byl zpátky.

„Co se stalo?“ skoro vykřikla máma. Od vedlejšího stanu se k nám natočilo obrovské břicho.

„Chechtaj se mi,“ vypravil ze sebe Michal.

„Kdo?“ zeptal jsem se.

„Holky! A přitom jde všechno hladce, a navíc pouštěj moje songy. Třeba Rivers of Babylon. Jenže když tu holku chňapnu a konečně ze sebe něco vypotím, začne se řehtat!“

„Co jí řekneš?“ zeptal jsem se.

„No přece LOVE!“

„Fakticky jí řekneš tohle?“

„Seš blbej, brácho? No jasně že jo! Nejdřív ale musí nazrát atmosféra! Držím ji, že jo, no a když mi tak jako změkne v náručí… kurva, já nevím, jak to popsat!“

Olda se neohradil proti použitému výrazu.

„Co se stane?“ zeptal jsem se.

„Rozchechtá se! Jako včera! To není náhoda, brácho!“

„A slyší tě pořádně? V tom hluku, co mu říkáte hudba?“ nabídl Olda technické řešení.

„Nejdřív jí šeptám do ucha! A pak přidám na hlase, když se nic neděje! Jenže vona nakonec vždycky zareaguje takhle!“

Máma se vynořila ze stanu s hřebenem. Brácha vyrazil tryskem mezi stromy.

Druhý den mě na pláži popadl, zvedl do náruče a zamířil k moři. Na oko jsem se snažil vyprostit, ale ještě víc mě stisknul. Nejdřív jsem se smál, najednou už to nebylo jenom kočkování. Vší silou jsem se mu snažil vykroutit, zatímco se kymácel na kamenitém dně. Bývalo by bylo nejjednodušší nechat se tam hodit. Cítil jsem, že se mi Michal chce frajersky odvděčit za včerejší pomoc, jenže něco mi bránilo hrát na jeho straně. Snad vzpomínka na bráchovu včerejší bezradnost. Konečně mě spustil do vln. Vynořil jsem se a měl před očima jeho sebejistý úsměv.

„Alkoholiku! Deliriku! Notoriku!“ vykřikoval jsem výrazy, které jsem znal od mámy. Tím hlasitěji, čím víc se ztrácely ve šplouchání vln. Michal nic neřekl, pomalu se otočil, vrátil se na pláž, kde sebou plácl na matraci. Máma mi vynadala. Michal přece žádný alkoholik není, a já nemám používat slova, kterým pořádně nerozumím.

V noci přišel liják a dírami v rozích nateklo do stanu. Naše matrace se vznesly na nečekané, černé hladině. Máma utěšila Oldu, že bez odvodňovací stružky bychom dopadli ještě daleko hůř.

Prohlížím si proti světlu čtyři ruličky negativů, co zůstaly zastrčené za knížkami. Přehrávám si je do skutečnosti. Vidím, jak zvedáme konstrukci stanu nad hlavu. Na dalším snímku už je stan vztyčený, zevnitř vychází záře. Podobně podsvícená je cortina. Z nejhlubšího stínu se stalo nejintenzivnější světlo. Máminy tmavé vlasy vypadají jako ze stříbra, Oldovy a Michalovy nabraly šedivý odstín. Sedíme na kempinkových křesílkách, Michal se frajersky rozvalil, já jsem nakloněný dopředu, s lokty opřenými o kolena. Světlo a stín se střídají, černá a bílá dělá zvláštní efekty. Nikdo z nás není stoprocentně v právu, nikdo nikomu stoprocentně nekřivdí. Už tehdy je zaděláno na to, co se stane s tebou, brácho, a se mnou.

17. 11. 1989, Voršilská ulice u Národní třídy, 22:12

Vešel jsem za vousáčem do obýváku, kde se na mě upřely desítky očí, vyplašeně, překvapeně, lhostejně.

„Dobrý den,“ řekl jsem někam do prostoru. Uslyšel jsem změť nezřetelných pozdravů, kterou vystřídalo ticho. Vstoupila žena v manšestrové sukni a s dlouhými prošedivělými vlasy. Přinesla otlučenou konvici na čaj, kdysi asi součást měšťanského rodinného servisu, a vějíř hrnečků. Vousáč se sesunul do fotelu. „Tak jakpak to bylo s vámi?“ zeptal se. „Jste student?“

Sedl jsem si k ostatním na zem. Doufal jsem, že vousáč na otázku zapomene, protože ji přehluší rozhovor ostatních. Těžko bych dokázal vysvětlit, jak jsem se dostal z fízlárny.

Jenže ty desítky očí pořád koukaly na mě a nikdo neřekl ani slovo.

„Tak jste teda student?“ ozval se muž znovu. Přivřel těžká víčka, jako by usínal. Podezíral jsem ho, jestli se na mě nepokouší spíš zaostřit.

„Co jsi zač?“ přidal se proplešatělý kluk. Z pusy mu visela cigareta.

„Studuju na filozofický fakultě,“ řekl jsem bůhvíproč omluvně.

„Popište nám, co jste zažil. Sbíráme informace pro média, samozřejmě ne pro ty oficiální, že ano,“ požádal mě vousatý chlapík.

„Sebrali mě na Národní, odvezli na fízlárnu dolů k botanický zahradě, no a pak mě pustili.“

„Byl jste tam sám?“ zeptal se muž tiše. Zadrnkal si propiskou o zažloutlé zuby, překvapivě rychle se otočil, vzal si dýmku z okenního parapetu a potáhl. Neuvědomil si, že mu vyhasla, a vyfoukl neexistující kouř.

„Já… o těch ostatních nic nevím, asi tam ještě jsou. Nikoho z nich neznám.“

„Copak si je nepamatuješ ze školy?“ zapochyboval kluk s pleší.

„Na demonstraci byli z různých fakult. Nemusí je znát,“ řekla dlouhovlasá žena.

„Já jenom, abychom si sem nenasadili nějakou veš. Že by někoho takhle rychle vykopli, když tam ostatní ještě trčí, to se mi nějak nezdá. Zkoušel jsem obvolávat svoje známý, a nikdo není na drátě.“

„Třeba jsou poschovávaní jako ty,“ podotkla žena.

„Všichni tady měli teda pravděpodobnější příběhy. – Jak ses odtamtud dostal?“

Zvedl jsem se.

„Kam se ženeš?“

„Kde máte záchod?“ Svou otázku jsem adresoval někam za něj. Pár rukou mi ukázalo směr. V předsíni jsem popadl boty, odemkl dveře a zaklapl je za sebou.

Seběhl jsem v ponožkách pár schodů, když se prudce otevřely. Plešatý kluk mi šeptem nařídil: „Okamžitě se vrať.“ Čekal jsem, že se za mnou rozběhne, ale neudělal to. Jako by ho zadržela nějaká neviditelná hranice, která začínala na rohožce.

Opatrně jsem vyklouzl z vrat. Sundal jsem si hipísáckou placku, ten kousek plechu, co jsem si přivezl z Budapešti, protože v Praze se koupit nedal, a hodil ho do kanálu.

Redaktorka s ostře nalíčenými rty se mě nejspíš zeptá, jak tohle souvisí se 17. listopadem a já jí budu muset vysvětlit, že hodně volně, ale že bez podobných pitomostí si nedokážu vzpomenout vůbec na nic. Koho dnes zajímá nějaká placka? vypálí na mě, možná. Umějí si ten symbol čtenáři vůbec představit? A jestli jo, neznají ho leda jako ornament na batikovaných hadrech? Ve skutečnosti nezajímá ani mě, jenže jak provádím svůj archeologický výzkum minulosti, na světlo jdou všechny ty věci, jaké se v sondách obvykle nacházejí, střepy, kosti, odpadky, a mezi nimi i kulatý kousek tenkého plechu s trojklanným znakem ze dna kanálu, o kterém už nikdo netuší, k čemu vlastně byl.

Grilované kuře

Nikdy jsem Michalovy holky v Jugoslávii neviděl, ale dokážu si je představit. Všechny jeho slečny si totiž byly podobné. S jedinou výjimkou.

Zvonek se ozval, když se už z kuchyně dlouho linuly šťavnaté, tučné, grilovací vůně. Gril, stříbřitý kvádr s kouřovým sklem ve dvířkách, vypadal jako kosmický modul. Byl dokladem prosperity, technického pokroku, symbolem Západu, i když ho vyrobili leda v Jugoslávii. Měl něco společného s těžkými sklenkami na whisky, co se jaktěživo nepoužily, a s masivním skleněným popelníkem, zastrčeným v knihovně.

Zrovna tuhle práci dělal Michal rád. Připravit kovové bodce, které se pak otáčely s napíchnutým masem v ozubených kolech. Už dávno skončil; Izabela dorazila s pořádným zpožděním. Zvonek se rozezvučel dlouze, pak zas krátce, jako by přehrával nějakou melodii. „Běžte jí otevřít, než to strhne,“ řekla máma s povzdechem.

„Ahoj, bráško!“ pozdravila mě rozmarně Izabela. Měla sice tučně nalíčené řasy a mohutné stíny jako všechny, ale její oči byly daleko tvrdší. Vyzývavější než kukadla běžných návštěvnic Michalova pokoje s meruňkovými tvářičkami. Pleť s lehce potemnělým odstínem se jí napínala, až se zdálo, že kosti každou chvíli projedou zevnitř ven. Izabela vypadala, jako by byla vyřezaná z olivovníku, co jsme ho měli nad sklípkem v Jugoslávii. Měla na sobě fáčovou košili, rozepnutou o knoflíček nebo o dva víc, než bylo obvyklé.

Provlála bytem. „Dobrý den, maminko!“ zvolala. Máma strnula a Olda radši usadil návštěvu ke stolu.

„Musíme někde bydlet,“ řekla Izabela, určitě ne poprvé.

„Vždyť já půjdu na vojnu, Izi,“ vypravil ze sebe brácha.

„No já nemyslím tebe. Myslím sebe a dítě.“

„Je to opravdu jisté, slečno? Mám kvalitní kolegy, zkušené diagnostiky. Skoukli by vás a poradili, co by bylo v danou chvíli nejlepší, i pro Michala a pro to dítě,“ ozvala se máma. Nasadila svůj profesionální tón, právě takhle, s hlavou vcítivě nakloněnou, fixovala klienty.

„Já o žádnou radu nestojím, maminko,“ zazubila se Izabela. „Až bude Michal na vojně, zvládnu to. Potřebuju jenom píchnout do začátku. Naši jsou mimo hru.“ Věděl jsem od Michala, že Izin tatínek by snadno mohl být máminým klientem. Její máma z něj napůl vyšilovala a zbytek energie spotřebovala na to, aby ho omlouvala.

„Stejně si myslím, že by se našlo ještě nějaké jiné řešení,“ trvala si na svém máma.

„Ehmmmm,“ zaprosil Michal.

„Vyřešit se to dá různě, paní doktorko. Souhlasím s váma. Když mě ale necháte ve štychu, může se taky stát, že tu malou nikdy neuvidíte.“

„Třeba to bude kluk,“ zachraptěl Michal.

„Východisko se samozřejmě najde, Izabelo. Jste rozrušená, já vás chápu – jenom, prosím vás, nedělejte nic, čeho byste později litovala. Poptal jsem se v práci a jeden kolega mi půjčí byt.“

Izabela Oldu napjatě poslouchala. Máma taky. Jediný, kdo by očividně nejradši nic neslyšel, byl Michal.

„Činži zaplatíme my, dokud bude Michal na vojně. Pak se vrátí a…“ Tady se Olda odmlčel a podíval se na bráchu.

„Tati!“ řekl Michal prosebně.

„Musíš se zachovat jako chlap,“ konstatoval Olda.

„Vrátíš se z vojny a budeš mít šťastnou rodinu!“ řekla Izabela hlasem, který nepřipouštěl žádnou pochybnost. „Jako máte vy,“ upřela oči na mámu a na Oldu.

„Nedáme se do kuřátka?“ zaskřípal Oldův hlas. „Pozor. Nespalte se!“ V tichu jsme žvýkali vychladlé kuře. Po Izabelině odchodu přikázal Olda Michalovi „Ty umyješ gril,“ a bylo to to jediné, co ze sebe vypravil. A Michal, i když tuhle práci nesnášel, se do ní pokorně pustil.

Večer se máma zavřela s Oldou v obýváku. Televizi nesledovali. Seděli jsme s bráchou v kuchyni a mlčky poslouchali jejich zvýšené hlasy.

„… něco takového připustit?“ ptala se máma. Oldu skoro nebylo slyšet.

„… interrupce!“ volala. Nevěděl jsem úplně přesně, o čem mluví, ale podle jejího tónu jsem něco tušil. Sám jsem moc nechápal, proč to brácha přivedl s Izi tak daleko. Všechny své předchozí holky měl přece pod kontrolou.

Bůhvíproč jsem si vybavil, jak před Oldou přistála v Jugoslávii na talíři mořská potvora. Mělo jít o zlatý hřeb pobytu, protože na víc než na jedno jídlo v restauraci jsme neměli. Olda se podíval na zalomené nožky tvora, co vypadal jako obrovský růžový pavouk, a opustila ho všechna sebedůvěra. Máma se musela pantomimicky zeptat číšníka, jak obludu naporcovat, a rozdělila maso mezi mě a Michala.

„Aspoň že vypadnu z baráku,“ poznamenal brácha.

„Jdeš na vojnu, ne?“

„Vypadnu z baráku,“ zopakoval.

17. 11. 1989, Vratislavova ulice v Praze, 23:09

Šel jsem Spálenou ulicí a díval se do země, když kolem projížděli policajti. Nechtěl jsem zachytit jejich pohled a ze všeho nejvíc jsem se chtěl vyhnout situaci, že by v autě seděl Michal. Odhadoval jsem, kdo z chodců mohl být na demonstraci. Taky před nimi jsem uhýbal očima. Na Karlově náměstí jsem místo do Vyšehradské zamířil nahoru, ulicí kolem špitálů, abych se vyhnul fízlárně. Sešel jsem na Albertov a teprve u kostela Na Slupi jsem se začal cítit v bezpečí.

Kousek pod Vyšehradem bydlel Brajgl. Přihlásili ho k babičce, když byla ještě naživu, a fígl vyšel. Brajgl byl jediný člověk s bytem jenom pro sebe, kterého jsem znal. Dveře jeho domu byly dokořán jako vždycky. Přeběhl jsem po vyšlapaných dlaždicích v chodbě, vyklusal do skřípavých dřevěných schodů, ve druhém patře zabočil na pavlač. V kuchyni se svítilo. Zaťukal jsem na dveře s nálepkou Čtěte Revolver Revue, ale nic se nedělo. Vrátil jsem se na pavlač. Světlo v kuchyni mezitím zhaslo.

Zašeptal jsem do škvíry po vysypaném kytu. „Brajgl! Otevři, fofrem! To jsem já!“

Jak bylo v domě ticho, teď jsem zaslechl kroky. Několik párů šourajících se papučí, které se sunou k pavlačovému zábradlí, aby jejich majitelé vykoukli, stáhli se k telefonu a vytočili známé číslo. Stejně jako když volali esenbáky při Brajglových mejdanech. Podle nich dostal přezdívku, taky díky hospodské debatě, jak správně vyslovit jméno malíře Brueghela.

Přitiskl jsem ucho na dveře, ty se otevřely a já propadl do tmy. Do někoho jsem vrazil, několik vteřin jsem čekal, že dostanu ránu. Rozsvítilo se a Brajgl se zatvářil podobně nechápavě, jako když mě před lety nechtěl pustit z tanku.

„Co tady děláš?“ vyhrkl.

Kouknul jsem na důvěrně známé plakáty na Pražské jazzové dny na stěnách předsíně.

„Zdrhám z tý demonstrace,“ vysvětlil jsem. „Tys tam nebyl?“

„Ne.“

Takhle to bylo s Brajglem vždycky. I když jsme byli kamarádi, občas se na mě díval, jako bychom se viděli prvně.

„Sebrali mě… hele, já teďka nemůžu domů. Co kdyby mě vyhmátli.“

„A co já s tím?“

„Vždyť ty přece znáš lidi! Z undergroundu! Z Charty!“

„No právě!“ ztišil Brajgl hlas do šepotu. „Všichni o mně vědí, že jsem zapojenej! Jakmile začnou sbírat disidenty, budu první na ráně! Proč myslíš, že jsem zhasnul? Stará Jirásková má uši jako rys, a má na mě pěknou pifku. Možná právě teď volá fízly! Dupal jsi po schodech jak bejk. Copak ty, ty se máš! Kdežto já… já teď čekám… no to je jedno.“

„Aha, máš nějakej úkol,“ podíval jsem se na Brajgla s obdivem. Tak na těch jeho řečech přece jenom něco bylo. Zmiňoval občas jména disidentů tak důvěrně, jako by si s nimi tykal, vykládal, jak byl v těch pravých hospodách, kde se nadávalo na režim a domlouvaly se akce. Vyprávěl o utajených koncertech zakázaných kapel. Neměl jsem, jak bych se o nich dozvěděl.

„Právě čekám, že nějakej dostanu,“ pronesl Brajgl věštecky.

Nakoukl jsem do bytu, který byl zařízený nesourodou směsí chátrajícího nábytku. Z malého pokoje vyčníval sektorový gauč, takže nešly zavřít dveře. V kuchyni jsem zahlédl zástup flašek, postupující do volného prostoru. V dřezu se vršilo špinavé nádobí jako vždycky. U nás se umylo, jakmile jsme dojedli, a Olda pak ještě pečlivě utřel stůl. Přischlé zbytečky strhl nehtem.

Od gramofonu se táhly dráty k bednám rozmístěným všude po bytě. Knihovna postavená z fošen a cihel byla vyzděná knihami na několikerý způsob, vedle sebe, přes sebe, nad sebou. U věkovitých wavek jsem měl své místo, kde jsem si na podlaze dával tašku pod hlavu a usínal, zatímco ostatní ještě kecali. Jednou esenbáci kvůli randálu z muziky opravdu dorazili. Brajgl s nimi vyjednával přes pootevřené dveře na řetízek, stáhnul muziku, a když odjeli, zase ji pustil na plné pecky.

„Zatím nepřijeli, tak o tobě ta kráva asi neví. Mohla by tě ale zblejsk­nout, až budeš padat. Radši to fakt necháme na ráno,“ zamumlal Brajgl. Zavedl mě do pokoje s gaučem. Posadil jsem se na něj, koukal do tmy a uvažoval, co kdyby sem opravdu vlítli. Hromosvod se táhl několik metrů od okna.

Probral jsem se za svítání, chvíli poslouchal tiché, neurčité zvuky z domu. Pak jsem znovu usnul a zaspal Brajglův odchod. Listoval jsem jeho knížkami, dokud se nevrátil z města a neřekl mi, ať už jdu. Zeptal jsem se ho, jestli by nevěděl o někom, u koho bych mohl přespat.

„Copak nechápeš, že můžu mít napíchnutej telefon?“

„Tak jim zavoláme z budky.“

„A co když maj v kvartýru štěnici? Nemůžu ti dát žádný číslo. Nemůžu říct žádný jméno. Nemůžu nic!“ Koukal jsem na něj, ale už se zase tvářil, jako by mě viděl poprvé.

Snímky ze svatby

Ve svatební den ke mně brácha přišel do pokoje. Poprosil mě, ať mu zapnu manžety u košile. Zápasil jsem s knoflíčky, v prstech se mi smekala tuhá látka s pořádnou dávkou umělotiny. Michal se tvářil jako vždycky, ale ruku měl celou zpocenou.

Otevřela nám nějaká dívka. Připomněla mi Izabelu, teprve po několika vteřinách zmatku mi došlo, že je to někdo jiný. Měla podobně podlouhlou tvář a úzké oči, ale tvářila se daleko přátelštěji, dokonce vesele, jako by právě dovyprávěla nějaký vtip a čekala, že se rozesmějeme. Vlasy měla jednoduše stažené dozadu.

„Ty se teda ksichtíš, Michale, jako bys šel na funus,“ řekla mu. S vlídností, která se nedala přeslechnout, promíchanou se stejně nepřeslechnutelným výsměchem. Iza se objevila v nadýchaných bílých šatech, s vlasy trčícími z divokého účesu do všech stran, a s kadeřnicí za zády. „Pusť je dál!“ křikla na sestru a zmizela v bytě.

Z obřadu si toho moc nepamatuju. Díval jsem se na bráchu, jak schlíple stojí vedle nevěsty a nevěřícně si zajíždí prstem za límec. Postaral se aspoň o jediné zpestření obřadu, když na otázku oddávajícího řekl jasně.

Chlapík v brýlích s mohutnými kovovými obrubami, co mu zakrývaly půl obličeje, vytřeštil oči. „Snoubenče! Jestli neodpovíte podle zákona, nemůžu vás oddat!“

„Jasně,“ vypadlo znovu z bráchy. Díval jsem se na černou látku obleku mezi jeho lopatkami. Připadalo mi, že se chvěje. Brácha stál toporně zpříma a chystal se zřejmě opakovat svou odpověď, dokud všem nedojde, že z něj nic jiného nedostanou.

„Rozuměl jste mi?“ naléhal chlap s červenými deskami s dvou­ocasým lvem, co měl nad hlavou rudou hvězdu. Z bráchy konečně vypadlo ano.

Rozduněla se hudba z jukeboxu, Iza popadla Michala za zápěstí a vytáhla ho na parket. „Já se chci bavit!“ zalykala se smíchem. S hlavou dozadu mu položila napjaté ruce na ramena. Začal se vlnit, ale zdrženlivě, pořád kus od ní.

Fotky pořídil profesionální fotograf, připitý chlapík, který si s tatínkem Izy a Azy tykal a ohýbal se v záchvatech burácivého chechtotu. V příslušném albu je i snímek tančícího Michala. Je mu dobře vidět do obličeje, fotka zachytila i jeho pomalé tempo, ale zmizel ten prázdný prostor mezi nimi.

Rozjely se Rivers of Babylon. Někdo mě vzal za ruku. „Půjdeš si se mnou trsnout, švagříčku?“ zeptala se mě Aza. Octli jsme se na parketu, který okamžitě zaplnily výskající páry. Aza si mě přitáhla k sobě, při ploužáku mě sevřela v objetí. Voněla jinak než Michalovy holky. Jako by z ní vycházelo něco sveřepého, vůně kytek, z nichž se dá uvařit čaj na usnutí stejně jako lektvar, který člověku obrátí vnitřnosti naruby.

Po pár písničkách mě odvedla do chodby. Sedli jsme si na schody, pak se posunuli o pár stupňů výš, až jsme skončili před zamčenými dveřmi do patra. Byl jsem trošku roztřesený. Dřepěl jsem tady s holkou, já, ne brácha. Že byla starší, to byla sice komplikace, ale ne omluva. Měl jsem mít kecy, naklánět se k ní, brát ji kolem ramen, potěžkávat její prameny vlasů a nechávat si je vyklouznout z prstů.

„Tak co, myslíš, že to Michalovi vyjde?“

Pokrčil jsem rameny. Byl jsem rád, že Aza promluvila první a že ode mě neočekává žádný frajerský výkon. Uvolnil jsem se a zároveň mě napadlo, jestli bych ze sebe přece jen něco nevykřesal. Jako bych se dotkl bílé bavlny.

„Iza je pěkně divoká. Já taky. Se mnou by ale všechno bylo jiný.“

Nechápal jsem, proč mi to říká, a nejspíš to na mně bylo vidět.

„Nebuď celej zděšenej. Svatba nemusí bejt taková hrůza. Stačí najít někoho, někoho… ach jo, zase plácám.“

Aza mi položila hlavu na rameno. Objal jsem ji, ani jsem nevěděl jak. Snad proto, že Aza mě nikam netlačila, nepokoušela se do mě nakouknout, jenom tady seděla vedle mě.

Zeptal jsem se, proč se jí říká Aza. Bylo mi jasné, že Iza vznikla z Isabely, ale nechápal jsem, jak přišli na Azu. „Podle sestry,“ zamumlala, a to bylo všechno. Pak mi pošeptala: „Michal si měl radši vzít mě!“

18. 11. 1989, Vyšehrad, Praha, 11:02

Vyrazil jsem k Vyšehradu. Pouštět se do centra nemělo smysl, tam bych narazil na hlídky. Připadal jsem si ještě nápadnější než včera, takhle za denního světla.

Branka vyšehradského hřbitova zela dokořán a já jsem k ní zamířil, na hřbitově jsem esenbáka nikdy nepotkal. Nebyla tam ani noha, jak se dalo v sobotu dopoledne očekávat. Došel jsem k hrobu pokrytému kyticemi a svíčkami, po demonstraci na Albertově se mělo jít vlastně sem, uvědomil jsem si. Daleká cesta má, marné volání, přečetl jsem si z náhrobku. Zapálil jsem pár svíček a přikrčil se nad ně, abych si ohřál dlaně.

Město se zdálo nepřirozeně klidné. Nevím, jestli to zavinilo napětí, ale brzy se do mě dala zima. Chtě nechtě jsem se blížil k centru. Po hodině co nejpomalejší procházky, která by ještě nepůsobila podivně, jsem se dostal na Karlovo náměstí. Lavičky byly sklizené na zimu a chodníky v parku se zdály být nesmyslně široké. Zastavil jsem se před zavřeným automatem Černý pivovar, opřel se o zeď vedle velkého okna.

V narůžovělém dopoledním vzduchu se vznášely barokní lucerny, ozdobné věžičky kostela svatého Jana na Skalce. V létě jsem si dával v automatu pivo, postával s ním venku, a lucerny vykoukly z pěny na dně půllitru, když jsem dopíjel.

U okraje chodníku přibrzdil taxík. Řidič se na mě podíval a kývl. V jeho výrazu bylo něco, co mě přimělo přejít ty dva metry chodníku mezi fasádou a obrubníkem.

„Nepotřebuješ někam odvízt?“ zeptal se. Něco tady nehrálo, neptal se jako taxikář. Neodhadoval, co ze mě může kápnout, spíš nabízel, ať se pustím za ním. Jako by věděl, v jaké jsem kaši.

„Pojď si aspoň sednout do auta, ať ti není kosa. Nemám žádný rito, stejně bych se postavil a čekal.“ Zevnitř se táhlo lákavé teplo. Pohodlně jsem se opřel a zlehka uvažoval, jestli se mnou nevystartuje na fízlárnu. Na taxikáře vlastně moc nevypadal, měl na sobě obyčejný tmavý svetr.

„Byls tam včera?“ zeptal se mě. Kývl jsem hlavou. Trochu jsem čekal, že teď se auto rozjede. Prozatím jsem si aspoň vychutnával teplo.

„Jakmile jsem se to dozvěděl,“ začal řidič jakoby pro sebe, „zajel jsem do centra. A začal jsem je vozit. Někdo ke mně doběhl s fízlama za zadkem, někomu jsem musel pomoct, aby vůbec dokázal vlízt do­vnitř. Párkrát jsem se takhle otočil.“

„To jste měl dobrej kšeft,“ poznamenal jsem.

„Vozil jsem je zadarmo, kámo.“

Kolem taxíku pomalu proplul vůz Veřejné bezpečnosti. Oči pod čepicí po nás pátravě přejely, taxikář vytáhl peněženku, jako by mi vracel zpátky. Soustředěně se jí probíral, dokud se žlutobílý žigulík znovu nerozjel.

„Měli bychom vypadnout, vypadáme podezřele,“ řekl taxikář a strčil si peněženku do kapsy.

„Tak já vylezu.“

„Nic takovýho po tobě nechci.“ Rozjel se, zabočil do Resslovy ulice. Pomalu jsme sjeli k nábřeží, doploužili se k Národnímu divadlu. „Teda, donekonečna s tebou jezdit taky nemůžu,“ poznamenal.

„Potřeboval bych se někam zašít.“

„Hm. Jasná zpráva. Jenže kam, viď. Vlastně… něco bychom mohli zkusit. Včera mi kunčofti říkali, že dneska dopoledne vymizí z Prahy. Prej je zabásli už při Palachově týdnu, tak se chtěj radši ztratit, kdyby mělo něco přijít.“ Mlčel jsem a taxikář žádnou reakci očividně neočekával. Přidal plyn, přejel most 1. máje a na smíchovské straně zabočil do postranní ulice.

„Vy se s nima znáte?“ prohodil jsem, abych něco řekl.

„Ne. Nabídli mi svůj kvartýr, kdybych se sám potřeboval zdejchnout.“

Redaktorka s tvrdým pohledem nejspíš řekne, že je v tom moc dialogů. Jestli rovnou nepoužije slovo kecy. A bude mít pravdu, jenomže já vím, že všechno se odehrávalo právě takhle, ve větách, co se řekly, nebo ani neřekly. Nemám jinou možnost než pokusit se popsat ty řeči, anebo možná kecy.

Zkulturnit se

Znovu jsem se s Azou uviděl, když začaly problémy s vlasy. Vytvořily mi kolem hlavy černou svatozář. Cítil jsem se, jako bych šel proti větru, i když bylo bezvětří. Brajgl je měl rovné, takže mu splývaly podél tváře a daly se okázale nedbalým pohybem shrnovat za uši. Stahoval si je taky do ohonu a ten si vrážel pod džísku. Jakmile jsem se pokusil nacpat si vlasy pod mikinu já, při každém pohybu se draly na svobodu.

„Víš, jak dlouhý vlasy jsou dlouhý?“ zeptal se mě Brajgl ve druháku na gymplu. Brácha měl jít na vojnu a zdálo se, že se na to těší. Já jsem se kamarádil s Brajglem, který už zapustil a rozhlašoval, že se jí za každou cenu vyhne. Popsal mi, jak simulovat duševní choroby a podrobně vylíčil, jak se fiknout. Varoval před pořezáním zápěstí napříč, kde člověk musí zdolat šlachy, daleko lepší je to podélně. A když se mu zdálo, že ho neberu dost vážně, přešel k radám, jak se říznout do krku a nepodřezat se přitom.

Věděl, jak rychle rostou vlasy a jak je popohnat. Vyprávěl o injekcích s vitamínem B, které člověk mohl vyloudit na příbuzných – doktorech, popisoval bylinné nálevy, co se daly připravit podomácku. Nadšeně pokrýval stránku vytrženou ze sešitu výpočty, za jak dlouho vlasy pořádně narostou, a jak zrychlí, pokud se jim trochu pomůže.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Dlouhý vlasy jsou dlouhý, když je čapneš pod bradou a vyčuhujou ti ven.“ Z pěsti mu opravdu vykoukly roztřepené konečky. Pokusil jsem se to gesto zopakovat, jenže moje vlasy se kudrnatily všemi směry. Nespadaly k ramenům, z dlaně se hned pokoušely vyklouznout. Vypadalo to, jako kdyby mi na hlavě vybuchla bomba, poznamenal Brajgl.

„Prosím o klid, zvlášť vy dva, nejste u kadeřníka,“ řekla profesorka.

Pustil jsem vlasy. Zvedly se mi. Zašklebil jsem se na Brajgla, který se zatvářil otráveně. Měl jsem chuť zeptat se ho, jestli dlouhé vlasy budou dlouhé, i když mi budou vykukovat z pěsti nad hlavou.

Líp než Brajglovi mi šla jediná věc, a to byl tanec. Tehdy před Listopadem se lidi na koncertech moc nehýbali. Postávali ve lhostejných pózách, s vlasy zastrčenými za ušima. Brajgl zůstal obvykle sedět, anebo nezúčastněně strnul, opřený ramenem o stěnu. U stolu se naklonil ke starším máničkám a vyměňoval si s nimi spiklenecké, znalecké komentáře. Posílal mi odtamtud nedbalá kývnutí, když už jsme se náhodou potkali.

Já bych nevydržel na místě. Podupával jsem, pohupoval jsem se. Dokud jsem měl ruce v kapsách, byl jsem ještě jakž takž v klidu, ale jakmile jsem je vytáhl, začal jsem tancovat a vlasy se mi rozprskly. Hlava mi vybuchla a táhla mě někam nahoru.

Třídní profesorka se zaměřila jenom na mě.

„Zkulturnit se.“

„Dát tu věc do pořádku.“

„Přestat už konečně provokovat.“

Svíral jsem pod lavicí ve zpocených prstech Rimbauda ze školní knihovny, uvnitř byl jeho obrázek s vlasy, které mu visely přes límec. Mlčel jsem, protože jsem neměl co odpovědět. A profesorka to vytáhla na mámu při třídních schůzkách.

„Teďka v týdnu se ostříháš, viď,“ řekla mi, když přišla ze školy. „Normálně se ostříháš a bude to.“ Snažila se, aby za větou nebyl otazník.

„Jsi rozumný kluk,“ pokusil se mě povzbudit Olda.

„Představ si, že kvůli pačesům mu nemůže napsat doporučení na vysokou!“

„Dneska už se to tak nebere, ne?“ zadoufal Olda.

„Jak, nebere? Stejně mu za to při přijímačkách strhnou body!“

„No já myslím ve srovnání s padesátými lety. Nebo se sedmdesátými. Ne že by teďka…“

„Že prý nebere! Vždyť ten tvůj problém řešíme doteď!“ Nevěděl jsem, jaký měl Olda problém, a zajímala mě v tu chvíli jediná věc. Abych se nemusel ostříhat.

„A jak nenásilně mi to řekla – aby ses trochu zkulturnil!“ obrátila se na mě máma. Teď už vyčítavě.

„To mi přijde, jako když Rusové sestřelili to korejský dopravní letadlo a ve zprávách říkali, že zastavili jeho let,“ poznamenal jsem. Sám jsem slyšel, jak mi začal skřípat hlas. Měl jsem vztek, a mohl jsem ho mít jenom na sebe.

„Nebudeme se snad bavit o slovíčkách,“ pronesl Olda opatrně. Už za novinami, které si právě otevřel.

„Chováte se přesně jako oni,“ řekl jsem, i když jsem nic takového říct nechtěl.

Máma neřekla nic. Otočila se, hmátla po zásuvce a trhla, až se na zem vysypaly příbory. U nohou se jí v kovovém třesku zkřížily nože. V napřažené ruce sevřela nůžky.

„Copak si nevzpomínáš, jak Michala nechtěli vzít na průmyslovku, kvůli té tvé věci?“ pustila se do Oldy.

„To nebylo kvůli tomu,“ namítl.

„To nikdy nemůžeš vědět.“

Olda otevřel pusu a zase ji zavřel.

„Možná s dlouhými vlasy odmaturuješ,“ řekla mi. „Bez doporu­čení si ale můžeš nechat o vysoké jenom zdát. Půjdeš na vojnu, a já slyším od psychologů o vojácích, co je rozmačkal tank, nebo spáchali sebevraždu. Opravdu to chceš takhle?!“

„Tank má průzory, přece.“

„Po celém obvodu asi těžko,“ poznamenal Olda opatrně.

„Michal šel taky na vojnu,“ řekl jsem.

„Ty nejsi Michal. Ty jsi úplně jiný!“ vykřikla máma.

Olda řekl: „Ostříháš se.“

Olízl jsem si rty, nadechl se – a nedostal ze sebe nic, jenom jsem zavrtěl hlavou. Máma sekla nůžkami před sebe, do růžovohnědého povrchu stolu. Zůstaly v něm trčet na jedné nožce.

Vyběhla z kuchyně do obýváku. Za sklem dveří se rozprostřelo ticho. Olda se na mě podíval. „Nemůžeš to udělat kvůli ní?“ zeptal se. Nemůže to ona nedělat kvůli mně? nezeptal jsem se.

Do týdne jsem seděl před Azou, která podomácku stříhala vlasy. „Michala je mi líto,“ oznámila mi a její tón zastudil ještě víc než nůžky na mém krku.

„Proč?“ zeptal jsem se na židli, postavené na rozprostřených novinách.

„On Izu nezná. Já ano. Už teďka ji přestal zajímat. Potřebuje ho ještě kvůli holce, pak se ho zbaví.“

„Vždyť je stejně na vojně, tak jak jí může pomoct?“

„Nechce bejt žádná svobodná matka, tak má holt manžela – frajera, kterej právě kvůli tomu svýmu frajerství nepochopí, o co vlastně kráčí.“

Cestou od Azy už jsem žádný vítr ve vlasech necítil. Připadal jsem si prázdný, jako bych se měl vznést do vzduchu. Připomínalo to strašidelný sen z dětství, ve kterém přestala platit zemská přitažlivost. Vzpomněl jsem si na Michala. Jestli někomu nehrozilo, že spadne do nebe, tak to byl on. Vyšlapoval si, jako by každým krokem zpevňoval půdu pod nohama. Neměl jsem o něj strach. Nedovedl jsem si představit, že bych ho mohl mít. To všechno přišlo až později.

18. 11. 1989, Plaská ulice v Praze, 20:15

U domovních dveří se objevil vousáč v triku s dlouhým rukávem. Nožičku brýlí měl slepenou leukoplastí. Taxikář s ním prohodil pár slov, ukázal ke mně. Chlapík za mnou rychle zavřel dveře, ještě než jsem stačil mávnout na odjíždějící taxík. Mlčky jsme vystoupali do třetího patra. Uvažoval jsem, proč všichni tihle lidi v opozici musí mít vousy, a vzpomněl jsem si na Oldu, který byl vždycky dokonale oholený. Muž mě pustil do bytečku. V předsíni postávala holka se zafačovanou rukou, o stěnu se opíraly dva batohy.

Až budu chtít vypadnout, ať za sebou zaklapnu dveře. Dole se nezamyká. Nemám radši svítit, mám být potichu. Kdyby někdo čmuchal, ať to vypadá, že v bytě nikdo není. A jestli sem vlítnou, klidně jim můžu říct pravdu – že se vůbec neznáme. Holka se pokusila hodit si batoh na rameno, zkřivila se jí tvář. Vousáč se navlékl do svého a zvedl ten její za popruhy.

„Kdy se vrátíte?“ zeptal jsem se.

„V lednici je nějaký jídlo,“ řekl, jako by mě neslyšel. Přibouchl za sebou dveře, těsně předtím, než zapadly, je zastavil nohou a nechal potichu vklouznout do rámu.

Byt se skládal z pokoje s vestavěným patrem na spaní a z kuchyně. Vylezl jsem po schůdkách nahoru. Nechtělo se mi lehat cizím lidem do postele, vzal jsem si peřinu a snesl ji na odřený gauč. Nakoukl jsem oknem do vnitřního bloku a pak jsem od záclony uhnul. Lehl jsem si, zmohla mě únava. Aspoň chvíli jsem nemusel dávat pozor.

Brzy se zešeřilo, čekal jsem, kdy se naproti začnou rozsvěcovat okna. Nic takového se nestalo, jako by domy kolem byly prázdné. Otevřel jsem dvířka lednice, nerozhodně před ní postál. Nakonec jsem zašel do předsíně, vzal si ze stolečku telefon a posadil se s ním v pokoji na zem, co nejdál od vchodových dveří. Věděl jsem, že se prostě musím ozvat, a napíchnuté linky jsem pustil z hlavy. Napadlo mě, že bych měl aspoň nějak maskovat svůj hlas, jako ve filmech, tak jsem vytáhl kapesník. Když jsem uviděl, v jakém je stavu, zase jsem ho schoval.

„Haló. Haló! Haló!“ ozvala se máma. „Jsi to TY, nebo MICHAL? Haló? Funguje to? Slyšíte mě? Haló!!!“

„Funguje to.“

„No sláva bohu! KDE JSI?“

„Jsem v pořádku. Žádné vitamíny nepotřebuju,“ pokoušel jsem se vybavit si něco, co by mohlo posloužit jako kód.

„Zadrželi tě?“

„Já chci jenom říct, že vitamíny mám,“ cítil jsem, jak bůhvíproč rudnu.

„NEJSI V NEMOCNICI? A KDE JE MICHAL?“

„Jsem u přátel,“ vypravil jsem ze sebe. Ze sluchátka byla cítit vůně cigaret. Jinak než v budce, protože tady jsem znal kuřáka.

„Oldo, promluv s ním, prosím tě. Nechce říct, kde je.“

„Haló?“ ozval se Olda.

„Mám to pod kontrolou,“ řekl jsem.

„Všechno jasné. Nemusíš nic vysvětlovat. Ozvi se, až to bude možné,“ vyslovoval Olda jasně a pevně, jako by ho měl někdo každou chvíli přerušit.

V bytě už byla tma. Pustil jsem si zprávy, hodil přes sebe i televizi peřinu, stáhl jsem zvuk a skrčil se. Z krátké informace, že svátku studentstva bylo zneužito k protisocialistické demonstraci, kterou Veřejná bezpečnost musela rozpustit, jsem se toho moc nedozvěděl. Nakonec jsem si řekl, že se snad nic neděje. Pak jsem si znovu lehl na gauč. Nemohl jsem usnout, protože jsem se prospal přes den. Nechtěl jsem se hrabat v knihovně, to by se neobešlo bez rozsvícení. Musel jsem nějak přečkat mrtvý čas do rána. Po zdech plula nezřetelná světla z ulice, jako v našem starém bytě. Najednou jsem si nebyl jistý, kde vlastně jsem. Měl jsem pocit, že u Oldy, a že Michal je hned za zdí, ve svém pokoji. Probral jsem se. Pak jsem přece jenom usnul.

Číslo

Cesta za bráchou na vojnu se podobala našim rodinným výletům. Jako obvykle jsem seděl za řidičem. Místo vedle mě bylo ale prázdné.

Za kasárnami se zvedalo listnaté úbočí kopce. Brácha přišel na bránu a tvářil se stoprocentně frajersky. Skoro se na mě nepodíval, bránil mu vtom ostatně štítek vojenské čepice, posunuté tak hluboko do čela, až mu skoro zakrývala oči. Vydali jsme na procházku. Táhli jsme se půl metru od sebe, jako bychom šli náhodou stejným směrem, ale neznali se.

Na louce za kasárnami stálo pár postav v zelených kombinézách. Nad jejich hlavy vylétl plamínek. Máma se zeptala, jestli je to světlice, Olda ohnivou čáru nedůvěřivě pozoroval.

„Kluci chytaj hraboše,“ vysvětlil Michal ledabyle. „Polejou je kanagonem, zapálej a vyhoděj do vzduchu. Říkaj tomu raketa, che.“

Máti skousla ret, otočila se a vykročila k autu. Olda chytil Michala za rukáv: „Musíš takhle provokovat?“

„Copak to nechápeš, že doma nebylo k vydržení? Tak jsem teda vypadl na vojnu, a je to stejná pakárna! Navíc, já žádný hraboše nezapaluju!“

„Proč něco neřekneš důstojníkům!?“

„A tys po tom svým průšvihu hnedka běžel za šéfama? Asi ne, viď? Aby se náhodou neprovalilo, žes chtěl zmizet taky!“

„Michale! Já tě ujišťuju, že jsem…“

„No to je jedno. I odsud se dá vypadnout. Když se upíšeš esenbákům, pustěj tě po pěti měsících.“

„Počkej, ty budeš…?“ zarazil se Olda.

„Jo,“ řekl hrdě Michal. Pod štítkem čepice se ale díval pěkně nejistě.

„Možná, třeba je to řešení, když vezmeme v úvahu celkovou si­tuaci,“ nutil se Olda do střízlivého tónu. Radši bych viděl jeho zátylek než jeho tvář. „Budeš u kriminálky?“ zeptal se.

„Tati! Nejdřív musím zmizet vodsuď. Víš, co si každej večer říkáme? Zapadlo sluníčko za Plešivou horu, další den v prdeli, sláva pánubohu_!_“

„Michale!“ zarazil ho Olda, ale jenom na oko. Chytil bráchu za rukáv: „Tak po pěti měsících?“ Znovu jsem zaslechl v jeho hlase zběsilý optimismus, přesvědčení, že všechno musí dopadnout dobře, když si to budeme dost přát.

„Číslo!?“ zeptal se sám sebe Michal. „Devadesát sedm!“

I já jsem pochopil, že jde o dny.

Snad aby nám udělal radost, začal Michal líčit svou budoucnost v nejrůžovějších barvách. Jakmile se upíše policajtům, bude nosit uniformu jako mazáci. Řemínky u kanad zapnuté do kříže, kabát na zádech složený do pádla, zvednutý límec. Olda ho poslouchal a uhlazoval si učesané vlasy. Máma už seděla v autě. Nefotografovalo se.

„Co jsi měl vlastně za problémy?“ zeptal jsem se Oldy cestou na parkoviště.

„Hele, ty mlč, jo?“ obořil se na mě.

19. 11. 1989, Národní třída v Praze, 10:12

Přešel jsem most zpátky na druhou stranu. Chtěl jsem se podívat, co se děje v centru, a jestli je všude klid… dál jsem neuvažoval. U Národního divadla jsem uviděl ve skupince lidí povědomou tvář. Neoholený kluk na ježka na mě kývl. Vzpomněl jsem si, že jsme se viděli na přednáškách na fakultě. Moc lidí jsem ještě neznal, chodil jsem tam sotva dva měsíce – zahřálo mě to u srdce.

„Jdeme na Strahov,“ řekl významně. „Na vojenskou katedru. Asi víš, kvůli čemu, ne?“ Ta jeho přímočarost na mě udělala dojem. Oči mu jenom hrály, žhnula v nich energie, rozvíjelo se v nich několik scénářů naráz. Nemusel nic říkat, a stejně bylo jasné, že těch pět šest studentů vede on. Znovu jsem přešel most, tentokrát s nimi. Rychlým tempem jsme se vydali do kopce.

U Máchova pomníku se zeptal, kdo umí zacházet se samopalem. Pár lidí se přihlásilo, protože chodili na vojenskou katedru. Vzpomněl jsem si na branecký kurs na gymplu a radši jsem neřekl nic. S Braj­glem jsme na něj manifestačně kašlali a při soutěžích v rozborce a sborce samopalu jsme okázale dávali najevo, že samopal možná rozebereme, ale dohromady už ho nedáme. Dlouhými pružinami jsme se kašpárkovsky tloukli po hlavách.

„Jak to zmáknem?“ zeptal jsem se.

„Když tam nikdo nebude, vypáčíme dveře. Jestli postavili stráž, já nevím, pokusíme se ji přesvědčit, aby se přidala k nám. No a kdyby došlo na nejhorší, tak… tak…“

„Tak nás všechny zašijou,“ doplnil jsem ho.

Prošli jsme pod stromy ke strahovským kolejím. Když se kluk zeptal, kdo půjde zjistit situaci, přihlásil jsem se a nechal si vysvětlit cestu. Pokud by před katedrou stála hlídka, mám se nepozorovaně vrátit. Pomalu jsem kráčel po asfaltovém placu a uvažoval, jestli je nějaká šance, že by katedru hlídal Michal. Potřeboval jsem se s ním už vidět.

Přihnal jsem se zpátky. „Jsou tam policajti v bílejch přilbách, s těma dlouhejma pendrekama,“ vyhrkl jsem. „Asi mě zblejskli, myslím, že mě viděli zdrhat sem.“

Nemohl jsem popadnout dech, tak jsem zněl asi dost věrohodně. Nikdo nečekal, až se kluk rozhodne. Vyrazili jsme ostrým krokem zpátky – neutíkali jsme jenom proto, abychom nebyli ještě nápadnější.

Pokračovali jsme Karmelitskou, už jenom já a kluk na ježka. Když jsem se ho zeptal, jestli by mě u sebe nechal přespat, okamžitě kývl. U nás doma by se nějaká neohlášená návštěva těžko mohla objevit. Takhle k nám chodili jenom mámini klienti. Spal jsem na podlaze v pronajatém bytě na sídlišti, kde bydlelo ještě několik dalších studentů, kteří odjeli na víkend. Před usnutím jsem si představoval, co kdybych u kolejí opravdu narazil na Michala. Napůl jsem si to přál a napůl jsem si nebyl jistý výsledkem. Jestlipak bys měl opravdu všechno pod kontrolou, brácho.

Dárek do domácnosti

Michal se po esenbáckém výcviku nastěhoval k Ize a k Izabelce na Žižkov. Měl nárok na služební byt, Izabela mu pravidelně vyčítala, že se dost nesnaží, a Michal nad tím vždycky mávl rukou. Vybavuju si z té doby hlavně pach jeho uniformy. Prokouřená umělá tkanina pořádně smrděla, jenže ten zápach zároveň patřil k Michalovi, a tak jsem ho měl vlastně rád. Obvykle jsem to byl já, kdo otevřel dveře, když u nás zazvonil. Stál na zápraží s čepicí naraženou tak hluboko do čela, že jsem z něj viděl jenom jeho frajerský úsměv. Několikrát se ho Olda zeptal, jestli vidí na cestu, a Michal ho několikrát usadil, že spoléhá na svůj profesionální čuch.

Jednou přišel na návštěvu s podivným balíčkem. Bylo v něm něco podlouhlého, ledabyle zabaleného v novinách. Významně to položil v kuchyni na stůl a řekl, že má pro nás dárek. Něco užitečného, pokračoval trochu křečovitě.

Máma s Oldou se na mě podívali a já jsem se zachoval, jako bychom byli u stromečku, kde jsem coby nejmladší rozdával dárky. Popadl jsem ten předmět a bleskově ho zhodnotil. Tohle nebyly žádné ponožky, kapesníky ani nic podobného z obávané kategorie měkkých dárků. Vzal jsem za okraj novin, abych se podíval, jestli na nich není napsané jméno, předmět se mi roztočil v rukou a z papíru vylétl temný válec, který zmizel pod stolem. Brácha se sehnul a obřadně ho předal. Olda potěžkal matnou hmotu, z jejíž rukojeti viselo kožené poutko.

„Co to…?“ zeptal se nevěřícně.

„Napadlo mě to na pochůzce. Že byste potřebovali nějakou vo­chranu. Kdyby se sem někdo vloupal a vy byste byli doma. Nebo kdyby někomu přeskočilo.“

„Komu by mělo přeskočit?“ zeptala se máma.

„No někomu z těch norků, co se tady slejzaj,“ prohodil Michal jakoby nic. Olda se nadechl. Bylo na něm, aby zopakoval argumenty, které máma řekla už mockrát.

„Já vím. Já vím. Jsou to klienti, který potřebujou pomoc,“ předešel ho Michal.

Máma se při takové příležitosti většinou rozpovídala o svém alkohologickém výzkumu. V ordinaci na něj neměla pořádné podmínky a klienti u nás doma pro ni představovali vítaný výzkumný materiál. Myslím, že taky čerpala sílu z jejich úpěnlivého obdivu. Kolikrát jsem viděl, jak se do ní z něčího zuboženého obličeje přelila prosebná energie. Máma se už ve dveřích rozzářila, začala se chovat uvolněně a sebevědomě zároveň, profesionálně modulovaným hlasem zvala klienta dál. Sklouzl po mně nepřítomnýma očima a už se přisával na svou paní doktorku.

„Co já jsem zažil s ožralejma na hlídkách… někdy je prostě musíš přetáhnout dřív, než oni majznou tebe,“ uzavřel brácha. „Tuhle jsme jednoho přivezli na záchytku, a když ho chcem předat, tak se votočil a napálil mi jednu pěstí. Popadl jsem zrovna takovejhle pendrek a hupsnul jsem na něj, až mi ulítla čepice, to jste měli vidět…“

„Asi jsem zrovna neměla službu,“ podotkla máma.

„Tak ti, Michale, děkujeme,“ dostal ze sebe Olda. „Jak dlouho budeš ještě pochůzkář? Neměli by tě taky někdy povýšit?“

„Maj mě tak rádi, že si mě chtěj nechat,“ usmál se brácha. Přistoupil ke stěně, na které visely hodiny, sundal je a položil na stůl. Pověsil místo nich obušek. Pochválil si, jak to tady prokouklo. Už poběží, ať si můžeme odfouknout, protože nám nejspíš krapet vyrazil dech, poznamenal. Ticho v kuchyni nabíralo na váze.

Jakmile Michal zmizel, máma se postavila na špičky. Pokusila se dosáhnout na obušek, zatáhla za jeho konec, a když se Olda konečně probral a vstal ze židle, ze zdi se vyvalil bílý oblak. Máma s bělostnými vlasy svírala pendrek. Položil jsem hodiny zpátky na stůl. Olda přinesl mističku, špachtli a pytlík sádry. Převzal od mámy pendrek a položil ho vedle špachtle, jako by patřil k nářadí. Rozvážně zasádroval do zdi dřevěný špalík s natlučeným háčkem. Pak odešel do garáže, aby o_betřel_ auto, jak říkal. Obcházel ho tam s hadrem přiloženým na dokonale se lesknoucí lak.

Chodil tam taky, aby zapracoval na dalším kousku. Garáž měl vybavenou ponkem, přihrádkami s nářadím srovnaným podle velikosti a dokonce i malým soustruhem. Byt byl už kompletně zařízený, dál ale stavěl nové kusy nábytku a vyptával se mezi kolegy v práci, jestli by někdo neměl zájem.

Ulevilo se mi, když jsem uslyšel psací stroj.

Někdy v té době se Michal začal zmiňovat o Budišovi, se kterým se poznal u esenbáků. Jednou se u nás zastavili, čekal jsem policajta jak z detektivky, a byl jsem docela zklamaný. Měl nicneříkající výraz, těkající oči a všední kudrnaté vlasy. Vypadal jako někdo, vedle koho stojíte půl hodiny v autobuse a stejně nemáte šanci si ho zapamatovat. Na druhou stranu byl pěkně ukecaný, a když jsem poslouchal ten proud vtípků, sebevědomých prohlášení a přehánění, někoho mi připomněl.

Pak se u nás objevil Budiš bez Michala.

„Víte, jak se tváří na zubaře,“ pronesl po pár úvodních fórcích, na které Olda s mámou nereagovali. „Tu díru tam má už dlouho. Kdybyste ho viděli, jak se kroutí u jídla. Jenom když si lokne kafe… Musíme s tím něco udělat.“

Olda přikývl, máma začala mluvit o slabé medikaci, která by na nepřekonatelný strach určitě zabrala. Budiš řekl, že panáka už vyzkoušeli a nijak nepomohl. Popsal nám svůj plán. Bylo jasné, že jediný, kdo přichází v úvahu, jsem já, protože Olda rovnou zavrtěl hlavou.

„No snad to zmákneš, mladej,“ řekl mi Budiš trochu pochybovačně.

Ve smluvený den jsem se posadil na oblýskanou lavici v zubařské čekárně. Posedávalo tam dalších deset – patnáct lidí, někteří si tiskli k ústům kapesníky. Všichni měli prázdné, do sebe ponořené výrazy. Když se objevili ti dva, brácha brzdil jak dítě, které nechce do školky. Vstal jsem a Michal po mně sjel překvapeným pohledem.

Zvedli se dva mladíci bez kapesníků, přitočili se k Michalovi, jeden ho popadl za paži, druhý se postavil za něj. Budiš zabušil na dveře ordinace. Z lavice se ozvaly nezřetelné protesty. Paní v omše­lém baretu řekla pěkně nahlas, ať nepředbíháme, a podívala se po ostatních. To už se otevřely dveře a Budiš oznámil sestřičce, že jsou z Veřejné bezpečnosti. Lidé na lavici ztichli. Michal podklesl v kolenou, chlapíci ho napůl vtlačili, napůl vnesli dovnitř.

Po neskutečně dlouhé době vyběhl ven a vystřelil k východu. Budiš se vyklátil se širokým úsměvem, prohodil, že nakonec přišlo víc kolegů, než čekal, a že Michal na mě může být hrdý. Nikdy jsem s ním o tom nemluvil.

20. 11. 1989, Václavské náměstí v Praze, 9:38

Bylo pondělní dopoledne s mlžným oparem ve vzduchu, nevyspalé a podrážděné. Kluk vyrazil na fakultu, na Václaváku jsme se rozloučili. Nebyl jsem si jistý, jestli mám jít s ním. Na podstavci sochy stál hubeňour v černém pleteném svetru, plandajícím z rozepnuté bundy. Zrzavé vlasy mu svítily. Předčítal něco z papíru, poslouchalo ho pár lidí a další ho rychle obcházeli.

Uvědomil jsem si, že slyším prohlášení studentů, požadující prošetření pátečního zásahu. Po pár větách se řečník zakoktal a omluvně utrousil shit._ To bylo poprvé, co jsem tenhle výraz uslyšel v téhle souvislosti. Začalo mi připadat, že se snad opravdu může něco změnit._

Trochu bezradně jsem se pustil po Václaváku dolů. Na rohu Opletalky jsem uviděl dvě zelené uniformy. Ještě než jsem na ně zaostřil, uvědomil jsem si něco zvláštního. Nepostavili se doprostřed chodníku a nedívali se chodcům zkoumavě, výhrůžně do tváře. Drželi se při domovní fasádě, jako by lilo. Pak jsem si všiml, že jeden z nich má čepici do čela.

„Brácho,“ řekl jsem. Ten druhý se varovně rozkročil.

„Dobrý,“ utrousil Michal a esenbák s úlevou zvadl.

„Kdes byl?“ zeptal se mě brácha. Mávl jsem rukou někam za sebe, zajímalo mě, co on. Pokrčil rameny, ukázal na svou uniformu.

„Ty, hele, díky moc. Hnedka mě pustili. Seš vážně dobrej…,“ vychrlil jsem ze sebe. Nejradši bych se Michala zeptal, jak to zařídil, ale nebyl jsem si jistý tím druhým. Všiml jsem si, jak si nás lidi na širokém chodníku prohlížejí. Kdykoli mě předtím legitimovali, všichni klopili oči k zemi.

„Myslíš, že můžu domů?“

„Copak ty nejdeš do školy?“ zeptal se Michal. „Je pondělí, ne?“ Chvilku jsem uvažoval, jestli se vyhnul odpovědi, nebo to byla rada. Michal mě přece dokázal dostat z fízlárny, tak proč by mě posílal do průšvihu, dumal jsem. Možná mi naznačuje, že doma je riziko přece jenom větší.

„Tak už plav,“ řekl mi ještě, „a my se pěkně vrátíme,“ navrhl svému parťákovi. Ten okamžitě, s chutí vykročil do Opletalky. Brácha mi napůl posměšně zasalutoval, a pustil se za ním.

V podloubí před fakultním vchodem bylo neobvykle rušno, jako by ve stejnou chvíli začínala a končila spousta přednášek. Protlačil jsem se dveřmi, které zůstávaly otevřené, a všiml jsem si pohledu vrátné v kukani. Snažila se předstírat, že tam není. Nad babicemi ve vrátnici jsme už stačili zvítězit. V tu chvíli jsem se stal součástí toho davu.

Nechal jsem se strhnout proudem, vynesl mě do mezipatra a pak do největší posluchárny. Vmáčkl jsem se dovnitř. Místo profesora v šedém saku sedělo za katedrou pár kluků ve svetrech, v košilích, v trikách. Diskutovali, jestli stávka má být okupační, nebo jestli máme na noc vždycky zmizet.

Uvědomil jsem si pohled odněkud ze strany. Pozoroval mě plešatý kluk, co mě vyslýchal v bytě u Národní, zřejmě váhal, jestli má po mně vystartovat. V tu chvíli se začalo hlasovat, kdo je pro okupační stávku. Zvedl jsem ruku nahoru a přidal i druhou, abych dokázal, že sem patřím. Odhlasovalo se, že stávka bude okupační. Ozval se nadšený povyk, ve kterém se můj hlas ztratil. Poprvé jsem zažil ten pocit. Ječíte ze všech sil, víte, že hulákáte, a přitom se neslyšíte, protože existuje jenom jeden, společný řev. Když jsem se znovu podíval na plešatého, vzrušeně se bavil s lidmi kolem sebe.

Nechal jsem se vynést proudem studentů ven a po schodech dolů. Někdo na mě zavolal, nějaký neznámý dívčí hlas. Stála přede mnou na vyšším schodě, v džínách zastrčených do semišových kozaček a v koženém kabátku, co měl tu a tam rozpárané švy. Vypadala jako voják před útokem, až na to, že se jí po ramenou kroutily dlouhé, tmavě hnědé vlasy. Nad čelem, na začátku pěšinky jí dva prameny dělaly půlobloučky ve tvaru srdíčka. Doplňovala je dětská ústa, do rovnováhy to vracel lehce posměšný výraz kolem nich. V ruce svírala rukavice spolu s nějakými papíry. Vráželi do mě studenti, kteří se snažili dostat nahoru nebo sestoupit, a já se nehýbal z místa.

Pod tím ošoupaným kabátkem, který jí byl moc velký, měla něco sametového, co jí pěkně kopírovalo prsa. Hleděl jsem jí do tváře, plné života – zrůžovělé, jako by právě přiběhla z mrazu a ten ještě přežíval v její pleti, i když už neměl šanci. S překvapením jsem si uvědomil, že ji beru za prsty. Třásli jsme si rukama, jako bychom neměli nikdy přestat, teprve se zpožděním mi došlo, o čem mluví. Alena se mě ptala, jestli s nimi pojedu do fabrik vysvětlovat, co se stalo na Národní. Pamatuje si mě prý z přednášek.

Nepřemýšlel jsem, co bych měl dělat. Nepředstavoval jsem si žádná pro a proti. Nemyslel jsem na otce emigranta, kterého jsem nikdy neviděl. Nevzpomněl jsem si na Michala, můžu ho přece potkat znovu, a tentokrát třeba bude mít jiné rozkazy. Neptal jsem se sám sebe, jestli proniknu dalším kordónem. Tahle možnost, to byl průlez ven z tanku, kam se natlačili kluci. Otevřené dveře do pokoje, kde jsou všichni starší než já. Jako bych znovu zažíval ten samozřejmý pocit štěstí, který jsem znal kdysi.

Představil jsem si, co by řekl Michal, pak jsem se nadechl a co nejsuverénněji pronesl: „Jasnačka.“ Znělo to trochu nepřirozeně, ale naštěstí se usmála.

Vyšli jsme před fakultu a zabočili do Široké, kde stál u chodníku fiátek, vybledlá vínová barva připomínala základní nátěr. Nasoukal jsem se na zadní sedadlo a Alena se usadila přede mě. Za volantem seděla taky holka, ze které jsem viděl jenom orientální sponu v týle. Vlasy se jí zpod ní rozbíhaly do všech stran jak měděné drátky.

Obvody

Bylo mi jasné, že stát se policajtem znamená vlastně pokračování Michalova frajerství. Jenom se posunul ještě někam dál, přidal plyn.

Stejně jsem se ho ale musel zeptat.

„Hele, brácha, já nechápu, jak ses mohl dát k fízlům?“

„Ty kluci nejsou špatný. Mně zase nedochází, jak můžeš mít pačesy jak magor. S takovou vizáží se budeš kamarádit zase jenom s magorama.“

„Ty seš magor, brácha?“

„My se přece nekamarádíme, ne?“

„Ani trochu?“

Michalova ruka mě bacila do ramene.: „No tak jasně že se kamarádíme. Vždyť jsme chlapi, ne? Ty se dokážou přátelit, s ženskejma je to vždycky složitější…“

„Neříkej mi, že to nemáš zmáknutý? Takovej frajer…“

Michal jenom potřásl hlavou. Nerozuměl jsem mu. Vzpomněl jsem si na jeho holky a hned jsem si vybavil, jak tancoval. Uvolněně se nakláněl na pravou stranu. Při rychlejších kouscích se nezúčastněně vlnil, kdežto při ploužácích šeptal holce něco do ucha a ona se vždycky trochu zarazila, pak se malinko usmála a rychle se na něj podívala, jako jestli to myslí vážně.

Jednou jsem se Michala zeptal, co jim vlastně říká.

„Důležitý nejsou ty slova, důležitej je tón. Ani nemůžeš říkat něco bůhvíjakýho. Naopak, je nutný udržet si vod nich dištanc, aby se samy chtěly na tebe přilepit.“

„Co jim teda říkáš?“

„Zkoušel jsem různý věci. Taky jsem se párkrát pěkně spálil, to když jsem si ještě myslel, že jde vo to, co kvákám. A pak jsem byl jednou s Barunkou.“

Dobře jsem si ji pamatoval. Barunka s broskvovými tvářemi na mě udělala velký dojem.

„Hráli zrovna hodně pomalej ploužák. A znáš to. Vznikaj situace, kdy jako bys měl něco říct. Je to ve vzduchu, ta buchta nečeká na nic jinýho. Byl jsem celej nervózní, nechtěl jsem plácat stejný kraviny, který jsem naplkal všem před ní. A najednou to ze mě vypadlo.“

„Co?“ naléhal jsem na Michala.

„Něco vo vobvodech.“

„Obvodech?!“

„Tenkrát jsem si šteloval barevnou hudbu, no. Vylítlo mi to z pusy, ani jsem nevěděl jak. A Barunka se tak jako zatetelila.“

„To vždycky mluvíš o obvodech?“

„Je úplně jedno, co jim říkáš. Musíš ale kecat vo něčem, co tě fakt zajímá. Musej to z toho ucejtit.“

„Co jako?“

„Hele, vykládám klidně třeba o turisťáku. Vono taky záleží na situaci. Musej prostě uvěřit, že tím žiješ, v tu chvíli si pomyslej, že takhle vážně budeš brát i je, a máš je chycený. Já vždycky odhadnu podle muziky, vo čem žvanit.“

Příležitost vyzkoušet si Michalovu taktiku přišla na pionýrském táboře, kde uspořádali diskotéku pro děti. V náručí jsem měl Lízinku a toporně jsem přešlapoval na místě. Při rychlejším kousku jsem se mohl aspoň parodicky zmítat a frajersky předstírat, jak jsem nad věcí. Při ploužáku jsem čelil tomu, že držím holku, co má ruce na mých ramenou. Po očku jsem sledoval ostatní, kteří pozorovali mě. A pak se mě Lízinka zeptala, jestli ze mě teda něco vypadne. Začal jsem blábolit o bráchovi, ale brzy jsem zmlknul.

Dál už neřekla nic. V zoufalství jsem ji sevřel pevněji. Lízinka mlčky přešlapovala na místě. Radši jsem se zaposlouchal do hudby, a něco jsem přece jenom zaslechl. Elektrické varhany vytvářely vlnící se plochy, hlas zpěváka se vznášel nad nimi.

„Na dně tropického moře je bílý písek, a nad ním se prohánějí pestrobarevné rybky,“ začal jsem. „Proplétají se mezi žebry lodí, které tam ztroskotaly. Zmateně kličkují v hrudních koších, protože všude leží kostry. Voda proudí prázdnými očními otvory. Jemný písek se ukládá do lebek. Daleko odtud, na břehu, stojí někdo, kdo čeká na ty lodě…“ Napadaly mě další a další věty.

Podobně jako ve škole, když jsme psali slohy. „Nepište tam žádné romány,“ varovala nás obvykle učitelka. Vždycky jsem měl chuť přesně tohle udělat.

A pak to přišlo. Lízinka se mi proměnila v rukou. Nezačala tančit rychleji, spíš se mi položila do náruče. Na rtech se jí objevil úsměv a její ruce na mých ramenou obživly.

Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak Michalovy vztahové problémy začaly. Jeho rady přece fungovaly. Jak je to možné, brácho?

20. 11. 1989, Kladno, 13:12

Zastavili jsme před fabrikou na skoro prázdném parkovišti. Z budky vyšel vrátný v šedomodré uniformě, důležitě si zaklesl ruce za opasek. Nenápadný starší chlapík ve vybledlých modrákách k němu přistoupil, něco mu řekl a zamával, ať jdeme dovnitř. Vrátný nám uhnul, ale sjel nás podezřívavým pohledem.

Chlapík nám na vykachlíkované chodbě oznámil, že se kvůli nám sešlo celé vedení. Podle toho, jak mu holka se sponou poděkovala, to musel být nějaký její příbuzný. A už jsme stáli uvnitř místnosti osvětlené zářivkami. Před námi posedávalo za dlouhým stolem devět mužů v šedých pracovních pláštích nebo podobně nevýrazných oblecích. Sledovali nás unavenýma očima, ve kterých se lhostejnost mísila s nedůvěrou, nebo rovnou s podezřením.

„Tak vás vítáme, páni studenti,“ pronesl zvolna muž s nejunavenějšíma očima. Výraz páni studenti ani okázale ledabylý tón nevěstil nic dobrého. Po nepříjemné odmlce se nás jiný chlap, přes hlavu mu běžela přehazovačka, zeptal, co jsme jim přinesli.

„Chceme vám říct, co se doopravdy stalo na Národní,“ začala holka se sponou.

Muž, který promluvil první, jenom pleskl rukou do novin před sebou: „Co nám budete vykládat? Všechno víme. Napadení pořádkových sil, zranění příslušníci. – Co jste asi tak mohli čekat?“

„A vám není divné, že jsme za vámi přišli? Proč bychom se chovali takhle nesmyslně, kdybychom se poprali s policajtama?“

„Jak to teda bylo – podle vás?“ zeptal se ten s přehazovačkou.

„Naše demonstrace byla mírumilovná,“ ozvala se Alena. „Dokud jsme se nedostali na Národní, nic se nedělo. A…“

„Proč jste tam ale, slečinko, zůstali trčet? Na tý Národní? Já to tam náhodou znám moc dobře, jezdíváme tam na nákupy,“ ujal se slova chlapík s přehazovačkou. „Vy si asi myslíte, že nám můžete něco nabulíkovat, protože jsme pitomý Kladeňáci, co dělaj ve fabrikách, kdežto vy jste holt Pražáci, co? Vy víte všechno nejlíp, že jo?“

„Láďo,“ poprosil ho chlap, co nás oslovil jako první. „K věci.“

„Tak dobře,“ souhlasil Láďa. „Proč jste zablokovali dopravu? Co si podle vás můžou myslet obyčejný lidi? Který přijedou do Prahy na nákupy, třeba? A nedostanou se ani do Máje? Teďka pomalu před Vánocema? A proč se tam nedostanou? Protože nějaký zmetci seděj na kolejích!“

Rozbušilo se mi srdce, jako když jsem stál před kordónem. Patetická přehazovačka zakrývající pleš byla směšná, ale nějak ho opravňovala, aby se takhle ptal. Nevypadal ani trochu jako Olda, a stejně tam nějaká podobnost byla.

„Vzpomenete si, jak Národní vypadá?“ ozvala se holka se sponou. „Víte, kde je jazykovka? Ne? Tak si představte, že tady, co sedíte, je policejní kordón.“ Zapátral jsem v jejich očích. Dívaly se pořád stejně.

„Další kordón stál vzadu. Jakože za náma, tady, kde máte ty výkresy. Takže i kdybychom chtěli odejít, neměli jsme kudy.“

„Jak to bylo s těma lešenářskýma trubkama,“ rozpovídal se ob­tloustlý chlapík, „co jste si je vzali na esenbáky?“

„A pak nás zadní kordón začal tlačit proti přednímu.“

Chlapi trochu zvedli hlavy.

„Já bych neuměl rozebrat lešení,“ podotkl jsem přiškrceným hlasem, ale nikdo si mě nevšímal.

„Na Národní žádné lešení nebylo,“ řekla holka se sponou.

„Co ta červená barva? Prej jste ji rozlejvali, aby vypadala jako krev,“ ozval se další z chlapů.

„Kolik bychom jí asi museli mít? Víte, kolik plechovek je potřeba na kus plotu? A jak bychom je tam dostali?“ řekla Alena.

„Nemoh je tam někdo hodit auťákem?“

„V průvodu žádný auta nejely. Těžko by mohly přijet později, když Národní byla obšancovaná. – Jo, a vy byste při takovýhle akci riskoval, že vám někdo odře auto?“ pokračovala. Obdivoval jsem ji, protože sázela své věty dokonale přirozeně, trochu nedbale, jako by si byla dopředu jistá, jak zaúčinkují. Pořád byla vlastně o pár kroků napřed. Někde, kam jsem neviděl. S chutí jsem ji následoval. Připadala mi starší než já, a její dětská tvář to jenom zdůrazňovala.

Všichni asi uvažovali, kolik barvy je třeba na plot, případně v jakém stavu je jejich auťák.

„A když nás zadní kordón namáčkl proti tomu přednímu,“ ztišila holka se sponou hlas, „bylo tam tak málo místa, že se nešlo nadechnout. Najednou bylo důležitý, jak jste vysokej. Není nic příjemného, dusit se s pusou v něčím kabátě. Bála jsem se jako nikdy v životě. Začala jsem brečet, a že na to moc nejsem.“

Teď už všichni poslouchali.

„Ven vedla jediná cesta. Podloubím. No a tam stáli esenbáci, a mydlili nás obuškama,“ dopověděla Alena.

„Ale…,“ ozval se Láďa.

„Fakt. Mohli jste si leda zakrejt hlavu rukama. Tak jste dostali přes ně.“

„Ehm… děkujeme vám,“ řekl šéf, co se probral z únavy. „Omluvte nás, že jsme byli trochu nedůvěřiví. Netušili jsme, že nám dokážete celou věc takhle popsat. Když to shrnu, naše orgány nic nezanedbaly. Měly jednoznačně celou situaci pod kontrolou… na druhou stranu, studenti nedělali problémy… a z toho vyplývá… z toho vyplývá… že…“

Rozloučení se obešlo bez podání ruky. Otevřeli jsme dveře, zvedl se průvan, vydýchaný vzduch prchal kolem nás. Ten s přehazovačkou vypadal najednou jako indián, vlasy mu visely z jedné strany až na prsa.

Vrátný se k nám přitočil před svou budkou: „Před Prahou prej stojej tanky. Rozmašírujou vás i s tímhle vaším prdítkem,“ ukázal k fiátku, „a budete mít po srandě.“

Doběhl nás chlapík v modrákách, který nás sem přivedl. „Mirek zavolal policajty!“ vyhrkl. Vrátný udělal chabý pokus zastoupit nám cestu.

Oběhli jsme ho, naskákali jsme do fiátku, kterému se protočila kola v rozbředlém sněhu, a pak jsme se přece jenom rozjeli. Alena se na mě usmála, jako bych ve fabrice bůhvíco předvedl.

„Byli jste perfektní,“ konstatovala řidička.

„Stejně jsou vaši dobrý, že ti půjčili auťák,“ vypadlo ze mě.

„To je moje. Dal mi ho táta,“ odpověděla. Radši jsem se neptal, kdo je její táta.

Šli jsme se porozhlédnout po fakultě, už jenom s Alenou. V posluchárně v přízemí se malovaly plakáty. Studenti se v podřepu rozmachovali štětci po papírech rozložených po podlaze. V další učebně byly psací stroje, snesené nejspíš z celé budovy, a za každým hlava skloněná nad klávesnici. Ozývalo se jednolité ťukání, které nesláblo a nezesilovalo. Ve druhém patře jsme zašli do posluchárny proti schodům. Vzniklo tam něco jako kantýna. Před tabulí stály várnice, za nimi studentky s velkými naběračkami a s ruměnými tvářemi. Dostal jsem guláš, který dovezli taxikáři jako dar z nějaké restaurace, Alena si řekla o polévku a přibrala pomeranče a jablka.

Uvažoval jsem, co mě na ní tak bere. Chovala se ke mně, jako bychom se znali roky, a přitom bylo jasné, že si chce nechat spoustu věcí pro sebe. Cítil jsem teplo jejího těla, protože tahle posluchárna měla sedátka napevno přimontovaná k lavicím, dost natěsno vedle sebe.

Tu noc nás poslali do ulic, abychom zjistili, jestli někde nečeká vojenská technika. Procházeli jsme se po prázdné dlažbě. Jízdní dráha byla neskutečně široká, jako by všechna auta, co tady normálně parkovala, někam zmizela. Nechávali jsme mezi sebou nevinnou mezeru. Zároveň jsem si vychutnával, jak jsme si vzájemně přizpůsobovali tempo, jak jsme odhadovali, kam ten druhý zabočí, a snažili se zařídit podle něj. Vyzkoušel jsem pár telefonních budek, abych se zkusil ozvat našim, ale ani jeden automat nefungoval.

Spali jsme ve spacácích na parketách posluchárny. Probíral jsem se jejími vlasy, zkoumal okraje uší, obočí, víčka a nos, až se tlumeně rozesmála. „A teď spát,“ stopla mě, „zejtra si musíme najít větší soukromí.“

Nemohl jsem usnout. Snažil jsem se rozeznat její dech mezi oddechováním ostatních. Nakonec jsem ho bezpečně uslyšel, nebo mi to aspoň tak připadalo.

Redaktorka bude muset vydržet, že příběh 17. listopadu se stává příběhem Aleny, tak jako se předtím stal příběhem Michala. Davové scény nemůžu nabídnout. Historie se pro mě odehrávala vždycky ve dvou, maximálně ve čtyřech lidech.

21. 11. 1989, Mělník, 18:07

V Široké parkovala u chodníku omlácená bílá dodávka – barkas. Nalezli jsme do vymrzlého auta a vyrazili. Na podlaze mezi sedadly nadskakovala hromada plakátů, letáků a dalších květů revoluce. Vzali nás s sebou Alenini známí, zábava ale vázla, protože včera je odchytli a nechtěli je pustit z fízlárny.

Do vesnic za Prahou jsme dorazili mlčky. Snažili jsme se pracovat rychle, než někdo zavolá esenbáky. Lepili jsme to na autobusové zastávky, s obzvláštní chutí na agitační skříňky komunistické strany. Sklo bylo nemilosrdně prochladlé a izolepa na něm nedržela.

Se soumrakem nám zbylo už jen pár kousků. V Mělníce jsem si vzal velký plakát a zamířili jsme s Alenou k nákupnímu středisku. Lepicí páska se tentokrát chytla docela snadno, obdélník balicího papíru nabízel slogan SVOBODNÉ VOLBY! Připadalo mi, jako by šlo slova, která právě teď někdo vymyslel. Nějak takhle jsem to měl s Alenou. Jít vedle ní, mluvit na ni, inkasovat její úsměv, všechno to bylo docela obyčejné, a zároveň to mělo úplně novou příchuť.

„Vy tam!“ dolehlo k nám. Nevšimli jsme si, že se blíží hlídka. Alena mě chytla za rukáv. Rozhlédl jsem se, kudy zdrhnout, jenže útěkem bychom se jenom přiznali. Rychle jsem uvažoval, jestli nás vůbec zahlédli při vylepování. Z druhé strany k nám přicházel starší manželský pár v dlouhých kabátech.

„Chytni se jich!“ sykla Alena. Bez řečí nám udělali místo. Zavěsili jsme se do nich, Alena začala něco plácat o nějaké rodinné oslavě.

„Kdo všechno přijede?“ inteligentně navázal pán.

Esenbáci nám sice věnovali podezřívavý pohled, ale nechali nás projít. Za rohem jsme se od dvojice odpojili. Běželi jsme mezi keři a domovními zdmi. U barkasu už na nás čekali, na podlaze auta se válely tři zbylé plakáty.

Zastavili jsme se u Alenina strýčka ve vesnici kousek před Prahou. Jeho žena nám přinesla obložené chleby a on fotky z osmašedesátého.

„Tady jsem se krčil, u okna, a vyblejskl jsem je jednoho po druhém. Škvírou mezi záclonou a zdí, protože kdyby mě zahlídli… Však se podívejte. Měli jsme to schovaný celý roky.“

Okukovali jsme skoro identické snímky, na kterých se v polosvětle záclon posouvala hranatá vojenská technika, jakoby bez vojáků.

„Nedalo se nic dělat. Nedalo se dělat nic jinýho. Co taky jenom s foťákem.“

Zbylé plakáty jsme chtěli použít před centrem Prahy, kde jich ještě nebylo tolik. Když jsme je vylepovali, ozval se jakýsi tichý a přitom důrazný hlas. Za námi stáli dva muži v silonových bundách.

Lidé v těch lesklých neprodyšných látkách vypadali podobně jako mléko v igelitovém pytlíku. Ty materiály jim musely vadit, i když si to třeba nepřipouštěli. Tihle dva v nich zato vypadali upřímně spokojeně. Jeden měl nízkou beranici, od pohledu pravou, co musela něco stát, druhý pletenou lyžařskou čepici s klikyhákem, který chabě napodoboval nějakou západní značku.

„Vy jste studenti, že?“ oslovil mě ten v beranici a nečekal na odpověď. Usmíval se, jako bychom se roky přátelili.

„Výborně to děláte. A víte, my bychom vám chtěli trochu píchnout, jak se říká. Kolega je nemluva. Ale chce vám taky píchnout, viď. Něco bychom pro vás měli. Letáky. Sami jsme je vytiskli. Ať vidíte, že i my, pracující, teda vlastně pracující inteligence, jsme něco jako pracující inteligence, že jo, Járo? – taky něco děláme!“

Muž v čepici němě kývl.

„No tak nám to ukažte,“ řekla Alena. Chlapíci rozepnuli zip na sportovní tašce, kterou měli mezi sebou. VYZYVÁME PRACUJÍCÍ, ABY ZACHOVALI ROZVAHU! stálo na prvním letáku. DĚLNÍCI VOLAJÍ PO KLIDU A POŘÁDKU! oznamoval druhý. AŤ ŽIJE LID! černalo se na třetím, s větou na druhé řádce, vyvedenou menším písmem: A LIDOVÁ DEMOKRACIE!

„No to je skvělý!“ zazubila se na ně Alena. „Kolik nám jich můžete nechat?“

Prohlíželi si nás, zřejmě překvapeni její reakcí.

„Rozvezeme je po školách, oblepíme celou Prahu!“ jásala. Chlapi nám mlčky podali tašku.

„Vyložíme si to a hned vám ji vrátíme,“ nabízela Alena.

„Ne ne, jen si ji nechte. Jako na podporu. Toho, toho našeho, no však víte,“ dal se na ústup chlapík v beranici. Chlap v čepici si nás naposledy mlčky změřil a vyrazil za ním.

Alena řekla řidiči, aby zastavil u prvního parku. Dotáhli jsme tašku pod zasmušilé stromy a obrátili ji dnem vzhůru. Přistrčil jsem k papírům zapalovač, ale nechtěly se rozhořet, museli jsme z nich vyrobit papírové koule.

Šlapal jsem za Alenou po fakultní chodbě a polykal naprázdno. Co krok, to polknutí. Kráčel jsem v kouřové stopě, která se jí zachytila v kabátku. Byla jenom krok přede mnou, a přitom zůstávala daleko. Chtěl jsem, aby všechno zůstalo přesně takhle. Protože jenom tímhle způsobem to dokážeme zvládnout jinak než máma s Oldou nebo Izabela s Michalem. Ve druhém patře Alena vyzkoušela jednu kliku za druhou. Konečně jedny dveře povolily a my jsme se octli v jakési předsíni, odkud se šlo nejspíš do pracoven. Jejich dveře už byly zamčené.

„Počkej tady, ať nám to nikdo nevyfoukne,“ řekla Alena. Za chvíli se znovu objevila se dvěma spacáky. V jedné podlouhlé místnosti jich byla k volnému použití celá hromada, jak je tam nechali jejich majitelé. Beze slova jsme je vyklepli z futrálů. Jeden měl na sobě Sněhurku, pobíhající mezi lucerničkami trpaslíků, druhý nepravidelnou, ponurou skvrnu, asi od kafe, připomínající mozek napadený nějakou děsivou chorobou.

Rozepli jsme spacák s flekem a prostřeli ho na zem. Alena si sundala kabátek. Vyhrnula si vínové sametové triko s dlouhými rukávy, pod ním už měla jenom bílé tričko.

Objal jsem ji, ale vyvlekla se mi. Shodila mi z ramen vojenskou bundu. Škubla opaskem u mých manšestráků, a to už jsme se sunuli do pokleku. Líbal jsem její zavřené oči.

Leželi jsme pak vedle sebe, bylo příjemné cítit studený vzduch na rozpálené, zpocené kůži. Alena byla nejdřív někde daleko, pak jsem ji mohl sevřít tak, až to zabolelo, a znovu někam odletěla. Přetáhl jsem přes nás spacák.

Vzpomněl jsem si na Michala, jak přijel z vojny na opušťák. Najednou stál u mě v pokoji, kde jsem byl schovaný pod dekou, s rozsvícenou lampičkou, s rozevřenou knížkou.

Deka zmizela a brácha se kymácel nade mnou, umělohmotná kravata mu visela na stranu. Zalovil v kapsách, vytáhl prázdné nábojnice. „Tady máš,“ řekl velkoryse. „A teď si dál chrápej,“ hodil přese mě deku. Knížky si určitě všiml, ale té mé čtecí mánii nikdy nerozuměl. Člověk pod přikrývkou měl podle něj spát. Ležel jsem v patronách, které mě studily, a byl jsem šťastný.

Zauvažoval jsem, co když sem vtrhnou esenbáci. Zahemží se v přízemí, s dupotem se rozběhnou po schodištích. Nejdřív projdou posluchárny a nakonec rozrazí dveře do našeho kamrlíku. Představil jsem si, jak jejich bílé přilby zasvítí na chodbách.

Naházel jsem na sebe oblečení. Na druhé straně chodby jsem uviděl tělo, které se pokoušelo vejít na černou koženkovou lavici. Na okamžik jsem měl pocit, že je to Michal. Pak jsem poznal kluka, který četl na Václaváku prohlášení studentů. Ležel nepřirozeně zkroucený v plandavém černém svetru, přes nohy měl hozenou bundu. Nechápal jsem, jak v téhle pozici mohl usnout.

„Kdes byl?“ ozvala se Alena ospale, když jsem za sebou zavřel dveře.

„Měl jsem pocit, že jsem zahlíd bráchu.“

„On je taky student?“

„Ne, policajt.“

„Ty nejsi normální,“ zamumlala.

„To je asi fakt.“

23. 11. 1989, náměstí Krasnoarmějců v Praze, 9:21

Jakmile jsem uviděl mámu s Oldou u fakulty, byl jsem si jistý, že se něco změnilo. Předtím se o politiku nezajímali. Dívali se sice na televizní zprávy, ale mlčeli. „Vidíte ty jejich tlamy?“ nemohl jsem se udržet. Hledal jsem mezi tvářemi politbyra svého oblíbence, chlapa s pochmurně sevřenými rty mezi syslovitými tvářemi. Výhružně se nakláněl dopředu nad předsednickým stolem. Sebejistota se v něm prolínala s hlubokou nedůvěrou ke všemu, co bylo před ním.

Olda vždycky vydal nějaký bezeslovný, uklidňující zvuk. Prohrábl si vlasy, uhladil si je. A když jsem se zeptal znovu, máma s Oldou se zavrtěli ve svých křeslech. Vstali, šli pro něco do kuchyně, zase si sedli. U televizních zpráv snadno nastalo ticho podobné tomu, které se rozprostřelo mezi mámou a Michalem.

Teď vyskočili s rozzářenýma očima z auta. Olda přilepil se svou inženýrskou přesností na čelní sklo podomácku vyrobenou trikolóru. Přes stínidlo, které jsme tam měli celé roky, kus tmavě zelené fólie s nápisem RALLYE, co mě celou tu dobu utvrzoval v dojmu, že vlastně žijeme podobně jako na Západě. Na kabátech měli připnuté menší trikolórky.

Odehrávalo se to trochu moc narychlo, ale bylo to lepší, než kdyby se to nestalo vůbec.

„Vezmi si vitamíny!“ podala mi máma napěchované igelitky. „Neboj, jsou pro vás pro všechny. Obešla jsem kliniku a každý kolega mi napsal jeden předpis,“ dodala rychle.

„Co Michal?“ zeptal jsem se.

„Ptal se na tebe,“ řekl Olda.

„Vzkazuje ti, ať se radši moc nepotuluješ po ulicích,“ dodala máma.

„Fakt to řekl takhle?“ vylítlo ze mě pochybovačně.

„Tak se vrátíme?“ navrhl Olda ve snaze přerušit rozhovor, který se nejspíš začal ubírat špatným směrem.

„Řekl vám, jak mě dostal sedmnáctýho ven?“ zeptal jsem se. Neurčitě pokývali hlavou, jako u televizních novin.

Alena domluvila cestu do severních Čech, do toho bolševickýho hnízda. Nějaký její známý dělal v jedné ze severočeských fabrik projektanta. Aleniny názory na politiku jsem znal dobře, nebo jsem si je dovedl bez problémů představit – kdežto o ní jsem pořád nevěděl skoro nic. Jeli jsme tentokrát vlakem.

Alenin známý pro nás přišel na vrátnici. Tentokrát si nás nikdo podezřívavě neprohlížel, dokonce nás vzali rovnou k řediteli. V jeho sekretariátu nás posadili do křesílek, a poprosili, ať počkáme. Sekretářka pak přivedla dva muže v civilu.

„Tak jdem,“ utrousil ten s knírkem.

„Mohl bych vidět váš doklad… chci říct váš… průkaz?“ řekl jsem hlasem, který měl být rázný. Na fakultě nás vyškolili, jak se chovat v případě zatčení. Řídil jsem se podle toho, i když bych estébácký průkaz stejně nepoznal.

„To je zbytečný,“ poznamenala Alena, nastavila zápěstí a drtila muže pohledem. Ten s knírkem se zasmál, kupodivu rozpačitě. Neobratně ji pustil ze dveří před sebou. Když jsme šli zpátky, z chodeb vybíhali dělníci. Myslím, že jsem mezi nimi zahlédl i Alenina projektanta. Mlčky sledovali, jak nás odvádějí. Pochopil jsem, že nemá smysl zachovat se podle další rady z fakulty: ječet a bránit se, abychom nezmizeli beze svědků. Venku nás naložili do šedé volhy.

Vystoupili jsme před bílou kachlíkárnou. „Slečna půjde se mnou,“ řekl ten druhý, ze kterého doteď nevypadlo ani slovo. Přiložila si prsty ke rtům a poslala mi polibek. Chlapík s knírkem mě zavedl do neoznačených dveří, za kterými se objevil záchod.

„Tady – vykonejte – potřebu!“ řekl přísně, a rozkročil se v chodbičce.

Postavil jsem se k mušli, jenže jsem nemohl. Stávalo se mi to v hospodách, když jsem nebyl sám. Jak jsem tam trčel s měchýřem naplněným k prasknutí, přestal jsem věřit, že se z tohohle dostaneme. Znovu jsem byl malý kluk, co ztratil hlavu, když se na něj někdo zamračil. A pak jsem si vzpomněl na Michala. Uvažoval jsem, jak by se asi zachoval. Pohodil by nějaký fórek, zapískal by něco, třeba Rivers of Babylon. Představil jsem si ho na diskotéce, v jeho pokoji… a uslyšel jsem rozpačité odkašlání.

„Zalez si do kabinky, jestli nemůžeš.“ Zaplul jsem dovnitř, konečně to šlo. Venku jsem špitl, že díky, a on se vyhnul mému pohledu.

„No tak mi řekněte, co jste v tý fabrice tropili,“ vybídl mě vyšetřovatel. Přinesl rozvrzanou židli odněkud z chodby, abych si měl v jeho miniaturní kanceláři kam sednout. „Jste student?“

Zaváhal jsem, ale pak jsem vytáhl fotky, kterými nás vybavili na fakultě. Národní třídu na nich vzali shora, z balkónu někde nad jazykovkou. Bílé přilby policajtů vypadaly na pozadí černého davu jako hvězdy. Na těch posledních snímcích už se podobaly Mléčné dráze. Kdyby mohla zhoustnout a utáhnout se do smyčky.

„V tomhle jsme se měli rozejít,“ řekl jsem.

„Hm. – Z kolika řad byly ty uzávěry? A co technika, byla?“ Chlapík se skláněl nad fotkami a mumlal si otázky, jakoby sám pro sebe. Ocitoval jsem pár vět, které zabraly v první továrně na Kladně. Udělal si jednu, dvě poznámky, pak odsunul tužku a papír od sebe.

„Tak běžte,“ nechal mě vyjít z kanceláře.

Alena se ke mně připojila na rohu. Řekla jim, že odmítá vypovídat, a pustili ji hned.

„Nějak ses tam zakecal, už mi byla pěkná kosa. No, když máš bráchu fízla, tak asi víš, jak na ně, co?“ zeptala se s nepatrným náznakem úsměvu.

„Je nevlastní,“ odpověděl jsem něco úplně jiného, než jsem chtěl.

„To nevadí,“ utěšila mě Alena, taky nějak mimo.

Zapluli jsme do nádražní restaurace, kde jsme popíjeli pivo a prohlíželi si hosty. Měl jsem pocit, že by nás měl někdo sledovat. Při druhém pivu jsem trochu zklamaně usoudil, že je to v pohodě.

Po cestě z Hlavního nádraží jsme narazili na bůhvíkolikátou demonstraci. Lidé uvolněně táhli ulicí a mávali na nás, ať se přidáme. Připadal jsem si, jako bychom přijeli z jiného města, nebo rovnou z cizí země. Usmál jsem se na ně a protáhl jsem Alenu mezi nimi na druhou stranu ulice.

Na fakultě jsem za hlavními dveřmi uviděl stoleček a dva studenty. Před nimi se klepala babka s igelitkou pomerančů, v napřažené ruce občanku přepásanou gumičkou.

„Jak můžu vědět, jestli není falešná?“ zeptala se holka za stolečkem. Nespouštěla z babky chladný pohled.

„Já jenom tyhle pomeranče, pro studenty,“ špitla stařena.

Holka se podívala na nás: „Vy jste studenti? Jak to, že nemáte trikolóry?“

„Teď jsme přijeli ze severních Čech, kde nás málem zašili. Takže si dej pohov,“ odpověděla Alena s přehledem. Ušklíbla se na mě a zamířila ke schodům.

Až na mě bude redaktorka tlačit, abych si vzpomněl na jména těch lidí a údaje, kde jsme to vlastně byli, nedokážu jí vyhovět. Pamatuju si pocit zimy, bledě růžové odstíny oblohy, která v listopadu takhle vypadá brzy ráno a v podvečer, pokašlávání startujících aut se slabou baterkou, studené sklo, na které se špatně lepí plakáty, chuť izolepy, kterou jsme trhali v zubech. A pak ten stoleček, co se najednou objevil ve vchodu do fakulty. Zohýbanou občanku. Karmínovou gumičku, omotanou několikrát kolem ní.

24. 11. 1989, náměstí Krasnoarmějců v Praze, 17:27

V jídelně bylo několik novinářů, od pohledu ze Západu. Neměli nějak extrémně dlouhé vlasy, ovšem i když se jim vlnily přes uši, byly dokonale zastřižené. Jejich oblečení mělo také neobvyklý styl. Z jemných svetrů jim vykukovaly barevně sladěné košile, rozepnuté u krku. Byl to slušňácký a neformální ohoz zároveň, až doteď jedno vylučovalo druhé.

Jak se objektivy stočily mým směrem, položil jsem hlavu na složené ruce. Já jsem přece neměl být na žádných fotkách, to Michal byl ten správný hrdina. Cítil jsem teplo vlastního dechu.

Už tehdy jsem si ale rád prohlížel reportáže ze Sametové revoluce. Během let mě začaly zajímat ještě víc. Nehledám sebe. Pátrám po bráchovi, protože věřím, že zrovna jeho přece nemohli přehlédnout.

Ucítil jsem jemné poklepání na rameno. Jeden z novinářů, v tmavé větrovce a s neuvěřitelně modrými obroučkami brýlí, mi něco podával. Papírová chlopeň v krabičce magnetofonové kazety byla pokrytá drobným písmem. Názvům těch písniček jsem nerozuměl, což byl podobný zážitek, jako když jsem se snažil přeložit bráchovi texty Abby. Novinář mi vysvětlil, že jsou to jeho nejoblíbenější songy. Odečítal jsem spíš jeho výraz, tak dobře jsem na tom s angličtinou nebyl. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že nemám magnetofon.

Připadal jsem si jako u německé ambasády, kam mě poslali z fakulty, abych poprosil o namnožení letáků. Bavil jsem se s dokonale oholeným a upraveným mužem, který mě zkoumavě pozoroval z pootevřených vrat barokního paláce. Nevěděl jsem, jak mám říct, že jsem jeden ze studentů – v revoluci? Nebyl jsem si jistý, jestli jím doopravdy jsem, a jestli to můžu takhle formulovat. Člověk ve škvíře s nesnesitelnou vlídností čekal, až vykoktám, co chci.

Teď to bylo stejné. Z novinářova přátelského výrazu mě akorát zaplavovalo horko a zapomínal jsem i slova, která jsem bezpečně uměl. Usměvavě mě přesvědčoval, abych si kazetu vzal – magneťák budu jednou určitě mít. Usmíval se tak široce, až jsem se za něj trochu styděl. Připadal jsem si daleko starší než on. Vzal jsem si ji s pocitem, že je to dárek pro někoho jiného.