III. ČÁST  CHATOVÁNÍ

Ahoj, babylónský řeky

O osm let později uvidím plakát festivalu s mohutnou šipkou, přimalovanou fixou. Visí na plaňce vražené do země. Práci ve firmě mám v paži, posledních pár let si říkám, že bych měl zkusit něco jiného. Dál se vozím v autě s Azinými krabicemi, a užívám si, že mě nic do žádné změny nenutí. Dávno jsme přestali prodávat hotové produkty. Specializujeme se na prostředky, se kterými si lidi sami vypěstují, co chtějí.

Projedu vesnicí, za kterou se silnice změní v polní cestu, a ve zpětném zrcátku uvidím oblaka prachu. Přibrzdím u postav, co pomalu kráčejí po jejím okraji. Vychutnávám si jejich pestrobarevné ohozy, barevná trika, kalhoty z armyshopu, dredy, čepice, šátky, ten karneval, který právě začíná.

„Trochu to rozjeď, ne?“ procedil by Michal mezi zuby. Tohle vždycky říkal Oldovi, jakmile jsme se octli na cestě bez asfaltu, a pak ze zadního sedadla blaženě pozoroval sloupy prachu. Nezrychlím, protože lidí přibylo.

Otevřou mi bránu v plotě z drátěných dílů. Auto se rozkolébá po trávníku k místu, kde má stát náš stánek. Už tam na mě čeká Petr, co jsme ho najali, když se firma rozšířila. Vyrazil dřív, s kamarády, a já jsem proti tomu nic neměl. Pořád ještě rád cestuju sám. Pozoruju ho zdálky a uvažuju, jestli jsme si doopravdy podobní, jak mi někdy připadá. Něco v jeho úsměvu je mi povědomé. Nejspíš to přesvědčení, že štěstí je normální stav. V žádném případě z něj ale neplyne, že by si Petr nechal všechno líbit. Jeho úsměv je zároveň jeho zbraň, i když ji používá výhradně k sebeobraně. Postavím s ním stánek a řeknu mu zhruba, na co má zákazníky upozornit. Basy, které sem doléhají od stagí, se mnou začínají šít.

Muzika mě dovleče doprostřed zástupu, jako bych byl na neviditelných vlascích, zaseknutých pod kůží. Na pódiu se kymácí nepravděpodobný band s mohutnou dechovou sekcí a kloboučky na hlavách. Ucítím, jak mi hudba proniká tělem. Změť vlasů, šátků a klobouků kolem se skládá do vzoru, který najednou dává smysl. Místo kostí mám teď stanové tyčky, pevné a ohebné zároveň. Místo morku v nich pulsuje energie. Hudba mi podrazí nohy, abych mohl vyskočit. V jednu chvíli jsem ještě na suchu, v dalším okamžiku sekám figury jako tempa. Plavu v té vodě, která mě vystřelí vysoko nad hladinu.

Kapela přidá na tempu a dav okamžitě zrychlí, jako by běžel na místě. Jsem s nimi, ale jinak než na Národní, kde jsem nedokázal křičet hesla. Tady po mně nikdo nic nechce. Nemusím mít dlouhé vlasy jako kdysi na koncertech. Žádná Alena ode mě neočekává, že budu dost blízko – nebo dost daleko. Nikdo si mě nevšímá. Pozoruju ty tváře rozšířené úsměvem. Tohle kdybys, brácho, zažil.

Nikoho nezajímá, že tady poskakuju ve věkovitých botách z něčeho, co vypadá jako semiš, ale není. Nepřítomnost problémů mě roztahuje zevnitř, jako kdybych se octl ve vzduchoprázdnu a měl ho zaplnit. Cítím, jak se mi zvětšuje srdce, mozek, žaludek. Jak roste něco uvnitř, co bylo od Michalovy smrti zvadlé jako starý balónek, ze kterého vyprchal plyn.

Nemusím na nic myslet, takže jedu naplno. Staré příběhy vyplouvají ze zakalené přehradní nádrže paměti. Vzadu v hlavě mi naskočí naše překladatelské pokusy. Brácha za mnou tehdy přišel do pokoje, prý by se konečně rád dozvěděl, o čem se zpívá v Rivers of Babylon. Zeptal jsem se ho, odkud vzal text. Zamumlal, že mu pomohli kolegové z boje proti vnitřnímu nepříteli. Protože ta pís­nička je náboženská. Nepřiznal jsem, že se svou středoškolskou angličtinou se na překlad necítím. Chtěl jsem Michalovi pomoct, něco mu vrátit. Za ty prázdné patrony.

By the rivers of Babylon, there we sat down

Ye-eah we wept, when we remembered Zion, zakroužkoval Michal nehtem první dva řádky.

„No, by, to je jako ahoj, když se loučíš,“ začal jsem opatrně, „a pak je tam něco, jako že jsme byli smutný. Rivers jsou jednoznačně řeky, řekl bych.“

„Aha!“ rozzářil se Michal. „Brácha! Žádnej strach. Nesmíš to brát moc inťoušsky! Nepotřebujem mít úplně přesnej překlad, spíš tak jako vodhadnout, co tam je! Jasný? Podle tý muziky. Pamatuješ si ji, ne? Tohle bude něco jako Ahoj, babylónský řeky, co jsme se v nich cachtali. – Dobrý, ne?“

„Ye-eah mi teda nic neříká…“

„Nebude to nějakej povzdech? Něco jako bezva nebo tak něco? To bude stopro vono!“

„… we wept, jako že jsme zametali, asi. Zion, no jasně, to bude značka, jako dopravní značka.“

„Nádhera! Tak proto vnitřní nepřítel zbystřil! No jasně, voni vytrhali značky, při nějakejch výtržnostech asi. Brácha! Mám druhej verš: Pěkně s náma zametli, ale my jim vyrvem značky! Dokonalý, ne?“

Michalovo nadšení mi přišlo důležitější než přesný překlad.

Olda vzal po Michalově smrti ten kus papíru, pokrytý jeho rukopisem, a zase ho položil. Máma se nabídla, že to zkusí. Přišla zpátky se zvláštním úsměvem, zřízenec v Pohřební službě si přečetl první verš, pak druhý, zarazil se a sáhl do svých lejster najisto. Na Michalově parte stálo „Při řekách Babylónských tam jsme sedávali, a plakávali… Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své… dotazovali se nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky… Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?“ (Žalm 137:1–4).

Dojde mi, odkud znám kloboučky, co je má naražené kapela. Přesně takové nosíval Olda. Vždycky mi přišlo, že vypadají moc slušňácky – úřednicky a páprdovsky. Najednou vidím, jakou mají šťávu.

Ahoj, babylónský řeky, zní mi v hlavě a vrací se mi, jak to všechno bylo.

Ten den ráno jsem v umyvadle našel zbytky Michalových vousů. Pokaždé, když u nás přespal, ho po sobě neumyl, a máma se naštvala. Tak jednou týdně se stavoval, i když už konečně dostal byt. Měl tam jen základní nábytek a věci, které mu dali naši. Všechno nechal lze, včetně Izabelky.

K večeru jsem si pouštěl na jeho starém kotoučáku Abbu. Pořád se chystal, že si ho odveze, ale nikdy si ho nevzal. Na stěně poblikávala barevná hudba.

„Ztlum to!“ rozrazila máma dveře pokoje.

„Fakt musím?“ Chystal jsem se přidat zvuk, a teprve pak ho stáhnout.

„Michal se zastřelil,“ vyhrkla. Vstal jsem od magiče a až ve dveřích jsem si uvědomil, že bych ho měl vypnout. To, co se neslo z obýváku, jsem odmítl poznat, i když jsem okamžitě věděl, co to je.

Olda ležel na gauči, ruku přes oči. Měl šlachovité předloktí, jako kdyby celý život strávil v sedle, lapal dobytek do lasa a příležitostně tasil kolt. Objal jsem ho. Jeho vzlyky otřásaly námi oběma. „Jsem tady s tebou,“ řekl jsem několikrát. Nebylo důležité, co přesně ta slova znamenají.

Aby to všechno mělo nějaký smysl

Někdy před festivalem se mi ozvala ta redaktorka. Na její facebookovou nabídku přátelství jsem odepsal, že si mě nejspíš s někým plete. Něco na fotce mě ale zarazilo, ty intelektuálské brýle, ty ostře namalované rty jsem přece už někde viděl. A pak jsem si ji konečně vybavil. Vzpomněl jsem si, jak po mně chce sepsání mých zážitků pro brožuru, jak sedím mezi psacími stroji a jak se mi to nedaří.

Naťukal jsem, že jsem v Listopadu zažil úplně totéž, co všichni ostatní, což jsem pokládal za závěr konverzace. Nová zpráva mi cvrnkla do noťasu snad jen o pár vteřin později. O to jí právě jde. Hledá autentické svědky, teď, rok před dvacátým výročím, je potřeba dát všechno konečně do pořádku.

S překlepy, zato rychle jsem se zeptal, co chce napravovat. Představy, názory, závěry? Nebo snad časy, trasy průvodu, počty zraněných? Policejní protokoly? Neměla by jít spíš za disidentem, který kdysi fascinoval mámu s Oldou? Slíbil už rozhovor konkurenčním novinám, odpověděla. Nezajímají ji všeobecně známé osobnosti, ale lidi, co tam byli, a doslechla se, jak se Michal zachoval na Národní třídě.

Měla o něm docela dobré informace, věděla o jeho žlučníkovém záchvatu, i o tom epileptickém, a tady mě nachytala – když napsala, že všechny jeho trable by měly mít nějaký smysl. Třemi slovy jsem jí napsal o jeho smrti. Odpověděla mi, jako kdyby mou zprávu vůbec nečetla. Doufá, že spolu dáme dohromady pěkný článek a Michal konečně přestane vypadat jako totální loser.

Začal jsem něco sepisovat. Nejdřív jsem to ťukal do chatu, jenže vždycky jsme byli uprostřed nějaké historky a museli jsme přestat, protože ji napadaly upřesňující otázky a já jsem ztrácel nit. Pak jsem jí posílal maily, které se protahovaly, až jsem k nim začal připojovat přílohy. Nakonec jsem si otevřel nový wordovský dokument. Nevěděl jsem, odkud mám začít, a po pár pokusech jsem zjistil, že od konce.

Rozhodně bylo jednodušší zachytit ska fest roku 2008 než jeden listopadový večer roku 1989. Váhal jsem, od čeho se odpíchnout. Od popisu, jak se tehdy leskla dlažba? Měl jsem ji před očima, ale vylíčit jsem ji neuměl. Mám vzpomínat, jak se na jejím povrchu odráželo světlo pouličních lamp, těch šedivých socialistických zářivek s oblým ramenem? Nepřipomínaly šibenici, nic tak dramatického, spíš potrubí, které vede odnikud nikam. Šlo by vylíčit, že jejich oranžové světlo bylo úplně jiné, než jaké mají lampy dnes? Slabší, kalnější…

Co by měl člověk vlastně prožívat při revoluci? Ze všeho nejvíc jsem si tehdy na Národní uvědomoval svůj strach. Myslel jsem na mámu, jak se o mě bojí. Byl jsem to vlastně já, kdo se na někoho díval otvorem ve stropě.

Teď, anebo nikdy, takhle by to řekl Michal. Michal měl být včele průvodu, Michal měl být revolucionář, protože byl daleko větší frajer než já. Tohle jsem samozřejmě nemohl Báře napsat.

Sbíral jsem fotky ze sedmnáctého, které jsem našel v novinách. Prohlížel jsem si kordón a uvažoval, která z bílých přileb patří Michalovi. Z těch snímků ale něco vyprchalo. Slabé světlo tehdejších lamp ještě víc vybledlo, tma kolem nich ztratila svou hloubku. Kordón působil jako parta trumberů, co se na zahrádce chystají na postřik ovocných stromů nebo na otevření včelínu.

A ty svíčky vypadají taky jinak. Tehdy to bylo světelné moře, které nás bezpečně oddělovalo od kordónu, teď z nich zbyly dušičkové plamínky. Bál jsem se, že mi od nich chytnou kalhoty, když jsme se mezi nimi s holkou v červené bundě proplétali. Dnes vidím, kolik mezi nimi bylo volného místa.

Nejpodstatnější je, co na těch fotkách není. Nejsem tam já, s tím bych se smířil snadno. Není tam ale ani brácha, a přitom jedna z bílých přileb musí patřit jemu. Dívám se na někoho, koho nevidím.

Začaly vycházet články o Národní třídě. Lidé psali o demonstraci jako o největším zážitku svého života, ale jejich vzpomínky vyznívaly podobně mdle jako moje. Připadalo mi spíš, že se za něco stydí, a ještě ke všemu pořádně nevědí za co.

Bára se chtěla sejít, protože i když jsem jí poslal spoustu materiálu, nehýbali jsme se podle ní z místa. Nijak jsem se schůzkou nespěchal a pokračoval v psaní. Bavilo mě přehrávat si dialogy. Vybavoval jsem si je s podivnou lehkostí, jako by se všechno stalo v nich. Nechtěl jsem, aby mě z nich Bára vytrhla.

Michalův byt

Zaparkovali jsme u nízkého paneláku, kolem byly vzrostlé stromy. Musely tam zůstat z doby, kdy sídliště ještě nestálo. Vyšlápli jsme tři patra schodů, Olda se ne a ne trefit klíčem do zámku.

„Co to tu tak smrdí?“ řekl na prahu. Vždycky se hned po večeři stavěl ke dřezu, aby bylo nádobí co nejdřív umyté, protože jinak zapáchá, jak pronášel s důrazem na ten superkorektní termín. Máma jen sevřela rty.

Na posteli v ložnici ležela zmuchlaná deka v zašlém povlečení. Na poličkách pár knížek, které jsem si pamatoval z našeho bytu. Přesně jsem si je vybavil v knihovně, když jsme se s mámou k Oldovi nastěhovali. Stávaly vedle stojánku s dýmkami, který jsem si tenkrát rád prohlížel a čichal tu zvláštní, ničemu nepodobnou vůni. Dýmky časem někam zmizely, nejspíš si na jejich místo dala svoje knížky máma.

Na zdi vedle Michalovy postele visel obraz, jenž patříval Oldovi. Byla to malůvka v romantickém duchu, ovšem pro měšťanské použití. Podzimní řeka se sklovitě leskla mezi stromy, které měly detailně vypracovaný každý list. Obraz mohl být ze začátku dvacátého století stejně jako z třicátých let, v každé době se najde někdo, kdo si chce něco podobně líbezného pověsit do obýváku. K Oldovi doputoval od příbuzných, jimž kdysi velkouzenářství zadělalo na prosperitu a později na problémy.

Olda opakoval Michalovi, že obraz má velkou cenu a nikdy ho nesmí prodat. Když spolu probírali bráchovy dluhy, Olda se na něj vždycky zeptal. Bral ho jako poslední pojistku, kdyby došlo na opravdový průšvih. Plátno bylo teď protržené. Že by se brácha střelil tady? Na podlaze ležely střepy.

„Někomu se rozbila láhev,“ poznamenal Olda. Vytáhl z kapsy igelitovou tašku, pečlivě ji rozprostřel a začal do ní sklo skládat. Padalo mu z rukou, sehnul jsem se vedle něj. Pokračovali jsme v úklidu, zpod postele jsme lovili zmačkané krabičky od cigaret, špunty od šampaňského, zátky od piva, prázdné lahve, konzervu se zeleným zbytkem lančmítu. Olda otevřel okno: „Že by ten lančmít? Nebo něco v lednici? Nepodívala by ses, prosím tě?“ Máma stála mlčky ve dveřích.

Olda zamířil do kuchyně a ona na okamžik zaváhala, než ustoupila. Šel jsem za nimi. A tam, tam jsme uviděli odštípnutý lak na dvířkách u linky. Ta dírka vypadala nevinně, jako by někomu odskočila vrtačka, když připevňoval pantík. Došlo mi, že v obraze nebyl kulatý průstřel, ale skoba.

„Promluvila jsem si s policajty, mám mezi nimi pár svých klientů. Třeba poručík Jaryš, jak se kvůli pití rozvádí. Michala našli sedět tady na zemi.“

„Měli bychom se podívat, aby někde nezůstalo něco důležitého,“ pobídla mě a já jsem šel vděčně za ní. V zásuvkách v ložnici jsme objevili desítky nezaplacených složenek. Pár odpovědí z obchodů se starožitnostmi, v nichž Michala i s jeho nabídkou vzácného obrazu s krajinou posílali k šípku. Ani jeden pohled z dovolené, ani jeden dopis, žádné fotografie. „Jako by žil úplně sám,“ poznamenala máma.

„Pomohl bys mi to odsunout?“ ozval se Olda z kuchyně. „Něco tam asi zapadlo.“ Postavil jsem se k druhé straně linky, ale nedokázali jsme s ní hnout.

„Tak teďka pořádně,“ hlesl.

Nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Bolest se změnila ve vztek, i když jsem nevěděl na koho. Něco ruplo, zazvonily šrouby vytržené ze zdi, a my jsme poponesli linku doprostřed kuchyně.

A tam vzadu to bylo. Skvrna zčernalé krve, ve které zatuhly vajgly, skořápky od vajíček, zmačkané lístky na tramvaj. Pustil jsem linku na podlahu.

„Díky,“ řekl Olda. Hmátl po tašce se saponáty, kterou si přinesl. Z komory vytáhl kbelík a pustil vodu naplno. Postupoval promyšleně a ve stejnoměrném tempu, jako vždycky. Znovu jsem si uvědomil ten neodbytný puch. Ruka, která mi svírala žaludek, se mi ho pokusila procpat krkem.

Lék proti smrti

Bára se skláněla v Indigu nad vytištěným textem a bezradně v něm rozmisťovala nečitelné značky. „Chtělo by to míň dialogů,“ navrhla.

„Ty jsou přece nejdůležitější.“

„Člověk by řekl, žes žádnou revoluci nezažil.“

„Taky mám ten dojem.“

Sledovala mě přes svoje přísné brýle. Pak se rozpovídala. Můj text není o sedmnáctém listopadu, řeším si v něm svoje problémy. Jako bych říkal, že změna se nestala na Národní, ale v hlavách lidí, kteří tam ani nemuseli být.

„No jasně že v hlavách,“ odpověděl jsem. Celou dobu jsem tušil, že by chtěla mluvit o něčem jiném. Několikrát se zarazila těsně předtím, než se rozpovídala o svém životě. Tvářil jsem se, že jsem si ničeho nevšiml. Dokázal jsem si představit, co by začala líčit. Osudové setkání s nějakým volem, kterého v zamilovanosti neprokoukla, a pozdější snahu zapomenout na něj díky práci. Zřejmě každá holka musí narazit na svého idiota. Izabela měla budoucnost s Michalem dokonale pod kontrolou, a stejně jí to nepomohlo.

Věděl jsem, že kdybych ji pozval na panáka, určitě by neodmítla. Jenže už jsem byl jinde než na fakultních schodech, kde Alena kývla a já ochotně běžel za ní. Věděl jsem, že Aza mě čeká ve svém pestrobarevném bytě, a přitom se nic nestane, když se zdržím nebo nepřijdu vůbec. Spíš než panáka bych si dal společnou projížďku na kole. Na tohle Bára nebyla stavěná.

Dál řídím auto s Azinými zásilkami, které vykládám v prodejnách se zdravou výživou, v kulturních a duchovních centrech, v knihovnách, v rockových klubech a na soukromých adresách. Od svazu zahrádkářů naše zákazníky odlišuje to, že jde o způsob života, který nekončí péčí o záhonek.

Popisují mi, s jakou fascinací pozorují rostlinky, které právě vykoukly ze semínek. Táhne je nahoru neviditelná energie, síla, co tady někde je a potřebuje jenom zájem, a vodu (případně specializovaná hnojiva, která rádi dodáme). Žasnou a diví se svému úžasu, jak se jim v květináči souká do výšky paralelní svět. Stonky se hrnou vzhůru s takovou vehemencí, že jsou silnější nahoře než dole, než se srovnají. Něco je tam, kde nebylo nic. Svoboda na místě, kde bylo jenom prázdno. S něhou mi líčí, jak se u kytek nejdřív ukážou dva první, okrouhlé lístečky, které později odpadnou.

Občas pustím místo cédéčka rádio. Na všech stanicích hrají to samé, rozjásaný ženský hlas procítěně pěje na pozadí splavných smyčců a kláves, případně chlapský hlas klukovsky mudruje a do toho brnká kytara – jako by ti lidi zešíleli nadšením a zároveň si radostně uvědomovali, že nemají dvakrát pod čepicí. S úlevou vrazím cédo znovu do škvíry.

Azini klienti vdechnou kouř a dostaví se radost. Všechno kolem, celá kultura hulení, to je jen taková frajeřina. Možná i Michalovo frajerství byl vlastně jenom lék, protože je nakonec jedno, jestli si člověk ubalí jointa nebo postaví barevnou hudbu. Vzpomenu si na mámin zázračný medikament proti alkoholismu. Věci zapadají dohromady. Jestli někdo věří na účinek chemikálií a někdo jiný zase na byliny, je celkem jedno. Všichni toužíme po tom, aby štěstí vyrušilo smrt. Aspoň na chvíli.

Jednou jsme si sedli

„Měli jsme tě nechat doma,“ hlesla máma, sedící vedle mě na posteli. „Vezmeš si aspoň nějaké knížky?“

Mechanicky jsem si prohlédl názvy na hřbetech a vylovil jsem oranžovou knížku z Květů poezie. Klaviatura srdce od Else Lasker-Schüler měla natrženou vazbu a zohýbané rohy stránek. U básně Tobě kdosi načrtl propiskou divokou, do sebe zatočenou spirálu. Měla podivnou razanci. Žádnou hravost dětských čmáranic – razanci rány pěstí.

Olda přišel k posteli a z výšky na ni dopadl. Proto pláču, / že při tvém políbení / tak docela nic necítím, / že kromě prázdnoty / nic pro nás není. / … Chtěla bych, aby přišel jižní vítr, aby ti donesl můj vzkaz, / aby ti ho tóny konejšivými / zazpíval tiše do krve. Knížka se na místě s básní sama otevírala.

„Běží vyšetřování, jestli to Michalovi někdo neudělal. Kvůli těm jeho kšeftům s auty,“ pokusila se máma vymyslet další z léků, který by zabral na skutečnost.

Vyšel jsem z místnosti, ale neměl jsem kam jít. Opřel jsem se zády o dveře bytu. Máma s Oldou zůstali sedět vedle sebe.

Sevřelo se mi srdce, když mi došla přitroublá alegoričnost obrazu nad nimi. Košaté stromy na břehu, obsypané listím a objímající se, stály vždycky ve dvojici. Jenom jediný strom neměl ani list. Naprázdno lomil křečovitými, stařeckými větvemi. No a samozřejmě, tenhle strom byl sám. Máma s Oldou mlčeli jako na předním sedadle auta.

Doma jsem si šel umýt ruce. Těšil jsem se na proud teplé vody, který si pustím na zápěstí. V umyvadle byly pořád ještě zbytky Michalových vousů. Olda si stoupnul vedle mě. Roztočil kohoutek, pustil jenom teplou. Začal umyvadlo pečlivě mýt. Teď už musela téct vařící.

Chlapík z krematoria pro nás přišel do předsálí a zpomaleně nás zavedl dovnitř. Obřadně ustoupil stranou. Zůstali jsme stát vedle sebe.

Za sklem ležel Michal. Vypadal unaveně, jako by večer předtím vytáhl osmnáct kousků a vagón cigaret. Tvářemi mu prorážely vousy. Nějak se ti to nepovedlo, brácho, napadlo mě. Vlastně jsem přesně nevěděl, co se mu mělo podařit. Na okamžik jsem se mu chtěl podívat do očí.

Lišil se od všech mrtvých, které jsem viděl ve filmech s Vinnetouem. Leželi tam, ale bylo jasné, že se zvednou, jen co kamera poodjede. Old Shatterhand vždycky vyskočil ještě v záběru, protože se jenom kryl.

„Nemohli jste ho líp oholit?“ zeptala se máma zřízence.

„Tkáně se v posmrtném procesu stáhnou a vousy ještě trochu povylezou,“ úslužně vysvětlil chlapík.

„To mi nemusíte vysvětlovat. Jsem lékařka.“ Máma se pokoušela o svůj profesionální tón.

„Udělali jsme všechno podle předpisů,“ pokrčil chlapík rameny. „– Neviděli jsme se už někdy, paní doktorko?“

„Ne,“ řekla bezbarvě.

Chlapíkovi její odpověď nestačila. Najednou ožil, viděl jsem na něm, jak se chce pochlubit, že všechno zvládá. Očividně nezrecidivoval.

„Na tom už stejně nezáleží,“ zahučel Olda. Chlapík se na mámu dál vděčně usmíval. Ještě by bráchu přeholil, navrhl, ze staré známosti.

Uvědomil jsem si, že Michal má podivný výraz, něco mezi úsměvem a úšklebkem. Mohl být poslední grimasou tvrďáka, kazil ho ale zvláštní stín. Náznak překvapení. Jako by brácha v poslední vteřině zahlédl něco, co vypadalo úplně jinak, než si představoval. Ležel v truhle podivně nakřivo.

„V Jugoslávii jsme projeli celou magistrálu,“ zašeptal Olda. Nechápal jsem, o čem mluví. Pak jsem si představil Michala, jak se povaluje na zadním sedadle.

Takhle to teď bude, napadlo mě. Do krematoria se odteďka budu vracet. První smrt otevírá cestu těm dalším. Jednou jsme si sedli, a už se povezeme. Tenhle šofér nás pozve do auta, které má dětskou pojistku na všech dveřích. Připustit si to – opravdu si to přiznat, ne jenom nechat si tu myšlenku proběhnout hlavou – znamená uvěřit, že i já můžu dostat epileptický záchvat. Rozvést se. Přijít o dítě. Sebevražda není odpověď – spíš čára pod definitivním soupisem otázek.

Ještě před pohřbem k nám neobratně přistupovali lidé, které jsem nepoznával. Kymácející se chlapíci s lehce pokřivenými úsměvy museli být Michalovi kolegové. Dva mi byli povědomí, i když jsem nevěděl odkud. Pokoušel jsem si je zařadit, zatímco mi pumpovali rukou. Možná kdysi postrkovali Michala do zubařské ordinace. Jeden z nich vypadal trochu jako policista, co mě pustil z Vyšehradské. Chyběly mi tam holky s mohutně nalíčenýma očima. Poznal jsem vlastně jedinou – Azu.

„Kdybych si ho vzala já, nestalo by se to,“ šeptla mi do ucha. Nevěděl jsem, co odpovědět.

Budiš postával mezi ostatními, plný energie jako vždycky. Podupával si, těkal pohledem z jednoho na druhého, jeho kudrnaté vlasy vypadaly nepatřičně vesele. Občas se podíval na Oldu, občas na mě. S nikým z nás se nedal do řeči.

Když se rakev dala do pohybu a my se zvedli z lavic, uvědomil jsem si nečekaný pohyb. Olda vedle mě zavrávoral a zdušeně, něžně vykřikl: „Michale!“ Zatápal kolem sebe a našel mé rameno.

Černá hvězda

Dívám se po holkách kolem sebe, všechny vypadají, jako by za sebou ještě neměly setkání s prvním osudovým kreténem svého života, a jako by k němu ani nemuselo dojít. Čtu v jejich úsměvech, ze kterých vidím vždycky jenom náznak. Zezadu, přes rameno, z poloprofilu. V nepravidelném světle, plném záblesků a stínů, si jsem jistý, že bychom se mohli vyhnout slovům, která vždycky znamenají něco jiného. V pauzách si je prohlédnu pořádně. Pokaždé vypadají jinak.

Rád bych uviděl holku s ofinou, kterou jsem potkal sedmnáctého listopadu. Párkrát mám pocit, že ji vidím. Je to bezpečně ona, dokonce má na sobě červenou lyžařskou bundu. Pak si uvědomím, že v červenci asi těžko. Ta dívka si samozřejmě jenom oblékla veselou košili.

„Nemáš program, kámo?“ zeptá se mě kluk na ježka. Drží se ho slečna s vlasy sestřiženými nad čelem, přátelsky po mně pokukuje. Mechanicky mu podám skládačku, kterou jsem dostal u vchodu. Vzápětí mě zahalí voňavý mrak, jak si někdo přede mnou zapálil jointa. Podívám se na kluka, který se usměje a pokrčí rameny.

„Dej si aspoň tohle,“ nabídne mi plastovou láhev zeleného čaje. Její obsah je tmavší, než by měl být. Napiju se, ucítím bylinnou kořalku. Dávám si Michalovu zdravotní dávku – a kapela na pódiu nemá ani špetku té posvátné připitomělosti, co se vznášela kolem jeho Abby.

Dechová sekce podklesává v kolenou, jak se opírá do lesklých nástrojů. Kytarista se sklání nad hmatníkem a basák se propadá do sebe. Občas se po sobě podívají. Poletují mezi nimi zárodky úsměvů, náznaky grimas, slova, co nemusejí zaznít. Jsou oblečení v prapodivné kombinaci kalhot z armyshopu, sáček, kloboučků a triček. Na scénu vletí zpěvák, zamává rukama, jako by padal, a pak se chytí mikrofonu.

Nad pódiem visí znak festivalu – černá hvězda v bílém poli. Vzpomenu si na hvězdy, co jsme je malovali na věže tanků. Tahle neznamená nic než černou hvězdu.

Chodím mezi lidmi a sleduju, jak kluk s bradkou objímá zezadu svou slečnu, hladí jí bříško v červeném tričku, vyjíždí na žebra. Ona blaženě spíná ruce za jeho hlavou, se zavřenýma očima. Hubenému borci ve větrovce ujíždí země pod nohama, ale s vybalancovaným pivem v ruce něco hustí do přítelkyně. Ta ho poslouchá se shovívavým úsměvem. Další týpek loví holku do šátku, přehazuje jí ho kolem krku, jako kdyby byla mustang, a ona seká do vzduchu kopyty a pokouší se zařehtat, až se oba svezou na zem v záchvatu smíchu.

Tihle lidi nikdy nebudou dusit druhé a sami se nenechají. Nezmátne je politik, který se výhrůžně dívá přes předsednický stůl. Nerozklepou se jim kolena z uniforem, ani ze sebejistých pánů v civilu.

I kdyby moje iluze měla trvat jen pár hodin, po kterých se zase vrátíme zpátky do svých životů, nebo i jen pár minut, než dohraje tahle kapela, stojí to za to.

Muzika se táhne a opakuje ve stejných rytmických figurách. Roste do pater a probourává se do sklepů. Je roztančenou sochou, která se dokončuje tím šroubovitým pohybem.

Ta hudba je vlastně primitivní. Má průzračnost a jednoznačnost okenní tabule, prvního řezu skalpelem nebo sexu. Opakuje se, jako se opakují šamanské zpěvy, rytmy súfistů, taneční figury dervišů, refrény gospelů, riffy starého blues. Slyším její přiznanou nepůvodnost, příchuť rokenrolu poslouchaného z amerických rádií, pochodového břesku školních dechovek v Karibiku a povinného vyzpěvování v kostele.

Sekám svoje taneční figury. Cítím basové vibrace v žaludku a kromě nich zvláštní jistotu. Ta muzika nic nesděluje, a přitom díky ní zapomenu na všechny informace. Jako bych konečně mohl vypadnout z číselné řady od narození k smrti, uhnout z obkročáku vztahů, přestat hrát automaty džobů. Konečně netrčím. Čas změkl, táhne se podle toho, jak mrskám rukama a nohama. Riffy jsou jak obratle v téhle páteři.

Michal se na svých diskotékách vždycky snažil někoho sbalit. Tančím mezi lidmi, kterých si nevšímám, a přitom je mám na dosah ruky.

Teorie tří O

Svůj text pro Báru jsem psal do noťasu rychle, jako bych chatoval. Pořád v něm ale něco scházelo. Snažil jsem se vylovit z paměti nějaký důležitý detail, a pak jsem si vzpomněl na jeden rozhovor s Michalem. Zeptal jsem se ho tehdy, proč ho Iza vyrazila.

Brácha jenom potřásl hlavou. Hltavě se napil džusu, jako by mu z mé otázky vyschlo v krku, neuspěchaně si utřel horní ret.

„Proč, proč,“ zažbrblal.

„Nějaký důvod snad musela mít?“

„Já tomu říkám tři O!“ vystrčil na mě Michal tři prsty. „To je to, vo co ženský stojej. Za prvý chtěj bejt objekty. Za druhý oběti. A za třetí jde prostě vo vobchod.“

„Jaký objekty, prosím tě? To zní jako objekty sledování! Nepouží­váš na ně doufám policejní metody?“ pokusil jsem se zažertovat.

„Ale houby,“ znovu se hltavě napil. „Chtěj bejt objekty, protože vyžadujou, aby se všechno točilo kolem nich.“ Michal trochu ožil, v očích se mu blýsklo. „Není to zkrátka rovnej vztah, jako máme my dva, například. Nepotřebujeme, aby každá blbost byla podle nás, kdežto ženská takhle uvažuje vždycky.“

„Hm. Co že bylo to druhé O?“

„No a přitom vyžadujou, abys je litoval. Nemůžou tohleto, nemůžou támhleto. Prostě chtěj bejt oběti, a ty je musíš zachraňovat – ale ne normálním způsobem.“

„Jako jakým?“

„Když někdo už nemůže. Nemysli si, při výcviku se to stane raz dva, uvízneš na opičí dráze, ne že se tam zašprajcneš, ale že jsi vyšuměl. No a potřebuješ, aby ti někdo píchl. Stačí, když tě bouchne do ramene. Nabudíš se a jedeš dál.“

„Takže jsi Izabelu dost neplácal po rameni?“

„A ženská si neřekne. Samozřejmě, na vopičí dráze se taky nevykecáváš. Nemusíš – visíš tam a každýmu je všechno jasný. Jenže ženská se takhle tváří, ještě než na nějaký zatracený opičí dráze vůbec uvízla.“

„A to třetí O?“

„To je to nejdůležitější. I když tě ženská sebevíc miluje, její mozek jede dál, fachčí za studena, emoce nemoce, chci říct ne-e-moce. Neustále dělá skóre, co dostává za to, co dává, a jestli vydělává nebo tratí. Kruci, vždyť já bych pro Izabelu udělal…“

„Co?“

„Co! Co! To snad víš sám, s tou svou kolombínou, která tě chtěla furt mít u sebe! Cokoli!“ Brácha ponořil pohled do sklenice. „Mně ti ani nevadilo, jak mě Izabela stírala. Nemysli si, že jsem to necejtil. Naopak, čím byla vode mě dál, tím víc mě přitahovala. Zním asi jako cvok, ale fakt nekecám. Hele, my jsme spolu už nakonec nespali, teda nevrzli jsme si. A i tak jsem cejtil, že jsem zaháčkovanej. Vždycky jsem ji začal opatrně vobírat, jo, věděl jsem, že nebude nic, a stejně to bylo úplně jiný než s ostatníma ženskejma. Hladil jsem ji, a ten žádnej výsledek, ta beznaděj tomu dávala takový napětí. Nic se nedělo – ale mohlo. Nakonec, když přišel pravej moment, jsem si dal její ruku na stehno, ještě ji posunul… a člověče, to byly gejzíry, to byly ohňostroje. Věděl jsem, že Izabela na mě v zásadě kašle, a stejně jsem ji žral. Když si srovnám ženský, co jsem s nima něco měl, tak proti Izabele byly všechny nulový. Dávaly mi zvesela – ale bez tohodle kouzla. Řekneš si nejspíš, že je pěkná mrcha, vodkejvu ti to a zároveň jsem si jistej, že je ta nejlepší ženská, jakou jsem potkal. Dopad jsem jako debil, co?“

„Ty bys mohl psát do novin,“ řekl jsem. „Nechte si poradit od strážmistra Michala, co s láskou. Nebo, hele, nechtěl bys napsat o sedmnáctém listopadu? Pořád jsou kolem něj nejasnosti.“

„Co mám jako vysvětlovat?“

„Proč jste vlastně na Národní zasahovali.“

„Brácho! To bys měl napsat spíš ty!“

„Já?“

„Vzpomeň si, cos mi vyprávěl. Jak jsi šel na demonstraci, ale nechtěl jsi vystresovat mámu. Když se na Albertově dokecalo, snažil ses zmizet. Ostatní nesli kytky na Slavín a ty ses chtěl vypařit, no tak jsi zahnul na nábřeží, a kam jsi mohl jít jinam než do centra. Takovejch pošuků tam bylo…“

„Ty ses pomátl, ne?“

„Co si myslíš, že s Budišem probírám, kromě ženskejch a auťáků? No přece jak se to tehdy semlelo. A podle hlášení, co si je stáhnul pro vlastní potřebu, přesně takhle. Takže na Národní dostala ty lidi vlastně naše máma a vo tom bysme snad radši do novin nic dávat neměli. Dyť by nám nikdo nevěřil – a měl by recht. Já sám už si nejsem jistej, jak se všechno semlelo.“

Brácha vytáhl zmačkané sparty. Tyhle cigarety mi nikdy nechutnaly, ale Michal se mě nezeptal, jestli chci. Znalecky klepnul s krabičkou o stůl, povyjely ven, jednu jsem vytáhl, brácha mi připálil. Chvíli jsme dýmali a teprve pak mi došlo, že už se nechystá říct nic dalšího.

Můj text se nedá publikovat, řekla mi dramaticky Bára, když jsme se znovu sešli v Indigu. Postěžovala si, že nakonec bude muset sepsat článek jako vždycky. Vytahat věci z internetu, poskládat je, a hlavně dbát, aby v nich bylo to, co lidi už vědí. Přesně to si totiž chtějí znovu přečíst.

Největší smysl pro ni nakonec mělo setkání s Budišem. Brala ho nejdřív jenom jako prostředníka, který ji zavede k neznámým účastníkům sedmnáctého listopadu. Budiš to má ale daleko lépe srovnané než já. Nejen že je dokonale v obraze – dozvěděla se od něj spoustu věcí o Michalovi, o disidentech, o všem možném – on taky perfektně umí vyložit souvislosti. Lituje, že to musí postavit takhle, protože policajtům nijak zvlášť nefandí, ale Budiš je daleko věrohodnější než já. Informacemi od něj doplní všeobecně známý základ, a za rok svůj článek pěkně zrecykluje, protože má nakonec víc materiálu, než může použít.

Měl jsem připravené fotky z Oldových alb, na kterých nebyl jediný policajt s obuškem, ale zato na nich bylo všechno ostatní. Vůbec jsem je nevytáhl z tašky.

Bára na mě celou dobu koukala, jako kdybych měl vysvětlit, proč mé vzpomínky byly k ničemu. Nevěděl jsem, co říct. Úplně jsem textu propadl, ne proto, abych dal něco dohromady, ale abych se něčeho zbavil. Tohle byl možná smysl psaní: zařídit, aby minulost konečně přestala prosakovat do přítomnosti. Spisovatelé musejí být šťastlivci.

Její namalované rty zářily jak maják, vysílající signály za bílého dne. Očividně chtěla, abych jí konečně řekl něco o sobě a přestal všechno filtrovat masomlejnkem textu. Snad bych natáhl ruku a narovnal jí nožičku brýlí, co jí pořád vyjížděla zpoza ucha, znervózňoval mě ale její upřený pohled. Navrhl jsem, že zatáhnu účet, a Bára naštvaně hodila na stůl peníze.

Podíval jsem se na její facebookový profil, jako bych tam mohl najít vysvětlení. A pak jsem začal pátrat po dalších známých. Nakonec jsem zadal do vyhledávače Alenino jméno. Nenapsal jsem jako tolikrát předtím Alena ani Ali. Vyťukal jsem do vyhledávače Ála, protože jsem si vzpomněl na jejího tátu. A byla tam, s vlasy visícími podél obličeje jak nějaká rockerka. Možná takhle působil její překvapivě tvrdý výraz. Srdíčko na začátku pěšinky vypadalo ještě absurdněji než dřív. Koukl jsem na její přátele – samí Španělé. Poslal jsem jí nabídku přátelství.

Neodpověděla mi a Bára se už taky neozvala.

Proč ženský trápěj chlapy

Po Michalově pohřbu se jelo do hospody, zakouřeného podniku s chabým osvětlením. Personál se tvářil profesionálně zdrceně. Bylo to ještě horší, než kdyby se netvářil nijak. Mlčky jsme přihlíželi, jak na stolech přistávají talíře s rychle chladnoucími roštěnkami. Jeden z číšníků mámu zkoumavě pozoroval. Jindy jsem se pozorováním jejích klientů docela bavil, teď jsem si jenom přál, aby mlčel. Mohl jí říct, že abstinuje, nebo že má recidivu – obě možnosti potvrzovaly, že Michal to projel, a my s ním.

„Ne,“ zašeptala máma. Do salonku vstoupila Aza.

„Řekla jsem si, že by tady měl být někdo od nás, kdyby se malá jednou ptala,“ vysvětlila. Olda se vztyčil, objal ji a vtlačil na lavici vedle mě. Objednala si dvojku vína, přidal jsem se. Spiklenecky jsme si ťukli. Kolem nás se znovu rozproudil hovor, Aza se na mě usmála a já měl na okamžik pocit, jako bychom pořád ještě seděli na schodech o Michalově svatbě.

„Fakt si myslíš, že by dopadl jinak, kdyby si vzal tebe?“

„To se jen tak říká. Udělal pitomost, ten tvůj bratříček, s Izou. Neměl holt odhad na lidi.“

„Ba ne, kdybys viděla, jak balil holky…“

Někdo u stolu se hlasitě zasmál. Mrňavý policajt, Michalův kamarád, vyprávěl nějakou historku a lidem cukaly koutky v očekávání pointy. Díval jsem se na Azu. Poslouchal jsem ji, i když zrovna nic neříkala.

„Jak ho dali k tomu autobusu, jsme s nim trochu ztratili kontakt,“ zvážněl chlapík. „Naposledy jsem ho viděl před pár měsícema, a byl dost rozhozenej. Mrzí mě, že jsem na něj neměl chvíli. Ale znáte to, každej má svejch starostí nad hlavu.“

Znovu se rozpovídal: „Máme těžký časy, pani doktorko. Ty podnikatelé – zákony dodržovat nedodržujou, a pak to jde tlustým do tenkejch. Všechno maj posichrovaný přes kamaráčofty, jenže kamarádíčkové uhnou. Jo dřív, já neřikám, že ten starej režim byl lepší, i když všechno tak ňák platilo. Vod toho jsme tady byli my, no ne? No a teďka, když má každej plnou hubu svobody, jako že bez polišů, tak ať se pak nedivěj. Ale pani doktorko. Každá násilná smrt se vyšetřuje. A Michal byl kolega, tak si dáme zvlášť záležet. To se zjistí.“

„Co?“ zeptal se Olda.

„Jestli ho někdo picnul,“ odpověděl policista optimisticky.

„A jestli ne?“

„Tak to aspoň nebude vražda, no ne?“

„Izu zlákaly asi prachy,“ řekla mi Aza. „Policajti mívali slušnej plat. Stejně, ten Michal… policajt, co úplně tragicky neměl odhad na lidi. Takhle vlastně fungujou ve spoustě fórů, ne?“

„Hele, nepřeháníš trochu? Já jsem měl bráchu rád. A byl to frajer!“ Nezněl jsem moc přesvědčivě. „Proč jsi tady, Azo?“

„A co když si chci prostě popovídat? Nemysli si, já jsem Michala žrala, jenom o něm mluvím napřímo. Snad se nemusíme chovat jako tenhle podivnej spolek, ne?“

Policajtům tály účinkem panáků výrazy, chechtali se a zase se snažili ovládnout. Vybavil jsem si Michala. Brácho. Asi by tě fakt nenadchlo, kdybych o tobě sentimentálně básnil.

„No jo, on byl Michal někdy taky pěkný pako,“ řekl jsem zkusmo.

„Ta jeho šílená patka!“ uchichtla se Aza.

„Nebo ty džíny! Víš, jak si je drhl cihlou? A jakou poslouchal uhozenou muziku!“

„Mně se ABBA náhodou docela líbí. Je ale fakt, že ta jeho barevná hudba se mi hned nezdála.“

„Proč?“

„Chlap, co si k manželce odstěhuje barevnou hudbu, asi nebude úplně v pořádku.“

„Takže jsi ho měla za pošuka?“

„A to právě ne, švagříčku.“

„Tys ho teda uznávala? Nakonec řekneš, že byl frajer. A mám tě!“

„Ne, já jsem jenom brala vážně, jak si na frajera hrál.“

Měla na sobě hladký černý svetr, kterého jsem se chtěl dotknout. Nejspíš tváří.

„Jenom jsem tě trápila. S těma řečma, že se mnou by to dopadlo jinak. Výsledek by byl stejnej.“

„A pročs mě trápila?“

„Proč ženský trápěj chlapy. To fakt nevíš? Aby jim daly příležitost ukázat, jaký jsou frajeři.“ Aza se zvedla a odkráčela na toaletu. Bezmyšlenkovitě jsem vyrazil za ní. Neuvažoval jsem, co podniknu, víno v hlavě mi dávalo jistotu, že sice možná nejsem frajer, ovšem můžu se o to pokusit. Aza nevypadala překvapeně, když mě našla v chodbičce. Vyšla mi vstříc, a nechtěla kolem mě proklouznout. Dala mi ruce na ramena. Měla nádherně teplé boky, i když někde v ní jsem cítil tvrdou osu. Objal jsem ji, abych našel to ostří, tu strunu, až vydechla. Vyjel jsem jí rukama na žebra. Políbila mě. Odtáhli jsme se od sebe, chvilku jsme se na sebe dívali. „Čas vypadnout,“ poznamenala.

„Tak proto jsi přišla?“ zeptal jsem se jí.

„Na to budeš muset kápnout sám.“

Policajti se domlouvali, ve které hospodě budou pokračovat.

Aza se rychle rozloučila, podala mi zběžně ruku jako všem ostatním. Máma zamířila ven s klíčky od auta v ruce a já se přidal k Oldovi, který platil.

Plány praxe

Několik dní po Michalově pohřbu jsem se zastavil u našich. Seděli v kuchyni sklonění nad plány. „A tady by byla čekárna,“ řekl Olda, jako by existovalo tisíc jiných možností, kam ji umístit.

„Víš, já si tím nejsem jistá.“

„Tou čekárnou? V pořádku. Připravil jsem několik variant,“ šustil Olda soustředěně papíry.

„Ale ne. O čekárnu nejde. Nevím, jestli se máme zrovna teď pouštět do praxe. Po tom, co se stalo Michalovi…“

„No já nevím,“ doloval ze sebe Olda slova, „co s tím má Michal společného.“

„Vidím na tobě, jak se trápíš.“

„Copak nezbývá jenom dořešit plány? Vždyť už jsem rozjednal s firmou, čím začnou! Máme jim poslat zálohu.“

„Ještě pořád si nejsem jistá.“

Oba dva se na mě podívali. Pochopil jsem, ale nechtěl jsem odejít. Pro jednou se něco dělo přímo přede mnou a já potřeboval vědět, jak to dopadne.

„Nechápu, proč sis s Michalem nerozuměla,“ hlesl Olda.

„Mluvíte o té praxi, ne?“ odkašlal jsem si. Měl jsem pocit, že brácha je tady s námi, opírá se o futro, táhnou z něj cigarety a dělá posměšnou grimasu. Zároveň jsem pochopil, jak v těch chvílích musel připadat mámě a Oldovi. Jako by mi najednou přibylo pár let. Člověk asi zestárne v okamžiku, kdy rozumí svým rodičům.

„Nezatáhnu nás všechny do nějakého pochybného dobrodružství. Zítra té paní zavolám, snad to pochopí. Stejně se bála restituentů, tak se máme na co vymluvit,“ řekla máma.

Olda vstal od stolu. Popadl plány, viděl jsem na něm, jak moc je chce zmačkat. Nakonec je pečlivě složil a uhladil, aby lícovaly, odešel do obýváku a zavřel za sebou dveře.

„S Michalem to byla chyba,“ řekla máma.

„Co jako?“

„Podcenila jsem jeho povahu. Nevěděla jsem… Kdybych si dovedla představit, co všechno…“

„Tak co?“

„Nevím.“

Vybavil jsem si je na předních sedadlech, rozvážného Oldu a její pohled, když se k němu otočila. Byl v něm obdiv, uznání a důvěra, nejenom, byla tam taky láska, a nedala se popřít.

„Vzpomínáš si na záplavy cestou do Jugoslávie?“ zeptal jsem se.

„Jak byla uzavřená silnice?“

„Byla jsi zoufalá, jestli se tam vůbec dostaneme.“

„No a?“

„Olda zůstal dokonale klidný. Nejdřív našel objížďku, a když byla taky pod vodou, pomalu se tamtudy rozjel. Do auta nám začalo téct. Čvachtali jsme s Michalem nohama jak v lavóru. Olda vykládal, jak vysoko je motor, ani na okamžik nezapochyboval, že bychom se nedostali na druhou stranu. Pak ses uklidnila i ty. Přesně si vybavuju, jak ses na něj tehdy dívala.“

„No a co?“ roztřásl se jí hlas. „Jaký to má teďka význam?“

Vstal jsem. Sebral jsem plány, uhladil jsem je a uvědomil jsem si, že opakuju Oldovy pohyby. Položil jsem papíry před mámu, která na ně zůstala zírat. Pak jsem odešel do obýváku.

„Nemohl ses pokusit ty vztahy mezi mámou a Michalem urovnat?“ nezeptal jsem se. „Opravdu jí vyčítáš Michalovu smrt?“ nepokračoval jsem. „Kdybys mohl vrátit čas, vzal by sis ji znovu?“ neřekl jsem.

„Co kdyby sis ten suterén pronajal ty?“ zeptal jsem se. Olda pokrčil rameny. „Mohl bys tam mít pořádnou dílničku, místo garáže. Takovou jsi vždycky chtěl, ne?“

„Vlastička má pravdu,“ poznamenal hluše. „Teď, po tom všem, se mi nechce zatahovat vás do nějakého pochybného dobrodružství.“

„Ale…“

„Opravdu se na to necítím.“

Koukal jsem na něj z profilu, nějak takhle ho máma musela vídat z místa spolujezdce. Položila zatím v kuchyni na stůl psací stroj, váhavě se rozklusal kůň mého dětství. Vrátil jsem se. Počkal jsem, až zvedne oči od kláves, a zeptal jsem se jí, jestli by praxi přece jenom neměla zkusit. Třeba by tam konečně dopsala svou knihu.

Místo odpovědi se zvedla a zamířila do jejich ložnice, kde otevřela skříň. Nenapadlo mě nic jiného, než že přinese svou krabici se šperky. Místo ní svírala v rukou mohutný svazek papírů, se kterým bouchla o stůl.

„Tohle je tátova habilitace o alkoholismu. V padesátých letech mu ji zakázali publikovat. Byla už v kartáčových otiscích.“ Věděl jsem, že její dávno mrtvý otec měl za minulého režimu potíže, o jeho knize jsem ale neměl ani tušení.

„A nemohla by se vydat teďka?“

„Už je dávno překonaná, zajímala by leda historiky. Chci dokončit aspoň tu svou knížku. Vyprávěla jsem ti přece, jak moc táta chtěl, aby ze mě byla doktorka. Praxe by teď znamenala jenom starost navíc. Radši zůstanu v kuchyni.“ Sklonila se a její prsty uhodily do kláves.

Vzpomněl jsem si na fotku, která se mi dostala do ruky, když jsme se jednou přehrabovali ve starých dokumentech. Máma je na ní mezi svými rodiči, co mají lehce nepřirozené výrazy, jaké člověk nasadí při focení. Přibližně jako lidé s brýlemi, když si je musejí sundat. Ona se zato tváří naprosto přirozeně, radostně, trošku vytřeštěně, jako by se něčím ohromně bavila a byla si jistá, že ostatní se co nevidět rozesmějí taky. Z jejího úsměvu vyzařuje víra, že štěstí je normální stav. Má na sobě bundičku s kapsami na prsou, dnešním slovem alternativní, má sukni, které by se dneska řeklo hipísácká, indiánské copánky se jí kroutí na ramenou. Vypadá jako holky, co po nich pokukuju na festivalech.

Hranice

Trombonista s kšiltem dozadu několikrát poskočí do rytmu, pak rutinně přiloží svůj nástroj k puse, ani o vteřinu dřív, ani o vteřinu později, namířený přesně na mikrofon. Saxofonista stojí rozkročený, všechna jeho energie se vlévá do klapek a náústku. Kytarista v mikině s přehozenou kapucí sází riffy a vrhá do publika napůl pobavený, napůl ironický úsměv. Klávesák se kymácí za klávesami, bicmanovi visí z pusy cigareta. Trumpetista zvedá svůj nástroj do výšky. Mezi nimi proplouvá zpěvák s dredy až na břicho, a hlubokým hlasem to všechno hrne před sebou.

Hudba se vyvalí z beden a způsobí v davu blaženou vlnu. Zatetelení trvá několika vteřin, než tanečníci okopírují rytmus. Už jsou dobře rozjaření, a ve vůni sluncem spálené a nohama zmandlované trávy, okořeněné prachem, naskakují na vagón skladby. Jsem akorát uprostřed, kde je nejlepší zvuk, hned vedle svazku kabelů od pódia k mixáku. Uprostřed bublající kaše tanečníků, zaseklý v pastě muziky, kterou shora sprchuje chladný vzduch červencové noci.

„Jo Fástfůdy, ty já můžu,“ libuje si někdo za mnou.

Někdy kolem druhé ranní mi rachot kapel začne splývat. Mám teď v těle odhadem jedenáct hodin tance. Opožďuju se v tempu a tleskám, i když ostatní už přestali. Od hlavní stage se odpotácím k těm DJským, kde mi rytmus znovu zacuká nohama. Pozoruju tanečníky, jak poskakují ve tmě rozřezané reflektorem, ale táhne mě to dál. Propletu se mezi stany, koukám, kolik jich přibylo, a dívám se po poznávacích značkách aut. U těch cizích vždycky zaostřím, jestli nejsou náhodou ze Španělska. Představuju si dodávku tamních alternativců obsypanou samolepkami. Nakoukl bych dovnitř, a pokusil bych se rozeznat vlasy stáčející se nad čelem do nepravděpodobného srdíčka.

Najdu svůj auťák. Mohl bych složit sedadla, rozhodit spacák a dál to neřešit, já ale vytáhnu stan. Kleknu si a začnu kutat, nejdřív kapesním nožem, pak kolíkem od stanu, a až po chvíli mi dojde, že buduju odvodňovací stružku. Podívám se na oblohu plnou hvězd a ušklíbnu se sám sobě. Tenhle stan nemá komplikovanou konstrukci, střechu nemusí nasazovat několik lidí. Pružné tyčky mi stejně skáčou z rukou. Nevykašlu se na to. Naopak si dávám záležet, aby stěny byly vypnuté.

Vklouznu do spacáku a rozpřáhnu ruce. Ruce mi kloužou po černém vikslajvantu podlážky, jako bych letěl anebo plaval. Nahrnu si oblečení pod hlavu a zavřu oči. Nemůžu usnout, namlouvám si, že kvůli rytmům, protože stage ještě pořád jedou, vím ale, že je to jinak. Všechno se mi dokonale vrátilo, Michalova smrt, jeho byt, pohřeb. A také ten starý pocit. Něco jako pálení, u kterého nevím, kde ho vlastně cítím, tupý tlak přicházející odnikud, blivno z nesnědeného jídla a kocovina z alkoholu, kterého jsem se ani nedotkl.

Měl jsem s Michalem mluvit. Pamatuju si, proč to nešlo, ale vůbec to nepomáhá.

Omotám si mikinu kolem hlavy, takže odfiltruje všechno kromě rytmu. Vnímám už jenom basy. Soustředím se na něco, co je těsně za hranicí toho, kam ještě vidím.

Auto, které předjíždím

S mámou si rozumím, protože si s ní skajpuju. Vozím s sebou noťas a k večeru zastavím poblíž restaurace nebo kavárny, kde se dá chytit signál. Když byla máma u ušaře, ukázalo se, že hůř slyší na pravé ucho, skypová sluchátka by měla pomoct.

Sedím v autě, vzadu jsou narovnané krabice s Azinými přírodními produkty. Na nich mám položené sako od staré esenbácké uniformy a čepici. Počkal jsem si na dobu, kdy čepičáři prodali originální hadry, a začali si je nechávat šít. Jeden z nich od nás pravidelně odebírá zboží, takže mi tyhle kousky nechal zadáčo. Vzpomínání na Michala mi jde ještě líp, když si navléknu zelené sako a nasadím si čepici. Sedím v autě, pozoruju se ve zpětném zrcátku a říkám si, co by Michal prohodil frajerského.

Mohl bych si pronajmout pokoj v penziónku, Aza by mi ho proplatila. Radši si vozím karimatku a spacák. U citroenu xsara picasso se dvě zadní sedadla dají snadno složit a naskládat na to třetí. Nohy dám do mezery mezi předními sedadly, které obsadím krabicemi, nad hlavou mám sklo pátých dveří, a nad ním nebe. Ležím tam, jako jsem lehával pod peřinou, když mě Michal zasypal prázdnými nábojnicemi. Pustil jsem podnájem. Prozatím bydlím tady, i když je mi jasné, že léto skončí a pak se budu muset rozhodnout. Možná se pomalu, nepozorovaně stěhuju do Azina bytu.

Používám Oldův starý mobil, ani simkartu jsem si nevyměnil. Máma si už zvykla, že když se jí ozvu, objeví se na displeji jeho jméno.

A přibývají další telefony. Říkám si o ně známým a vysvětluju, že neskončí v popelnici – budou mít své místo u mě v krabici vyhrazené jenom pro ně. Čas od času jeden z nich vylovím. Sleduju, které klávesy jsou ochozené, snažím se poznat, čím asi jeho majitel žil a co mu lezlo na nervy. Z opotřebovaných kláves odhaduju zprávy, dávno vyťukané, odeslané a vymazané příjemcem. Z ošoupané kastličky dedukuju, ke kterému si ho dával uchu, jestli ho nosil v kapse nebo v pouzdře. Než mobil uložím do krabice, párkrát ho protočím v prstech, jako bych se z něj chystal zavolat.

Někdy myslím na ty milióny mailů, které zůstanou na serverech, když jejich majitelé umřou a nikomu neřeknou heslo ke svému účtu. To se přece nedělá. Snadnost e-mailu je snadnost smrti, u esemesky tím spíš. Svými kejkly vyvolávám dávné zprávy na povrch. Čerpám energii, která tady kdysi byla a nemohla se přece jen tak ztratit.

A vozím si taky foťáček. Nezajímají mě ale žádné scenérie, a už vůbec ne lidi. Mám ho vedle sebe na předním sedadle, abych po něm mohl hmátnout, když mě něco dostane. Drásavě světelná obloha za soumraku, křivý strom na prázdném horizontu, oblouk silnice, po kterém se stáčí můj pohled. Nezpomalím a vyblejsknu to naslepo. Vznikne klasický snímek před anebo po, na kterém hledám, co se stalo mezitím.

Mám s sebou i krabici s knížkami. Čtu si, když na chvíli zastavím na okraji silnice nebo u pumpy. Stránky knížečky z edice Květy poezie se snažím obracet co nejopatrněji, ty pomačkané bych chtěl narovnat a uhladit. U básně Tobě si posté prohlédnu podivnou spirálu. Je jako plánek, jak se někam dostat, nebo jak odněkud zdrhnout.

Při další zastávce vytáhnu anglickou knížku od Tibora Fischera The Collector Collector, kterou mi dal jeden majitel knihkupectví od cesty, a zvesela si překládám. Na každého šampióna připadá tisícovka soupeřů a další dva tisíce těch, kteří s ním mohli stát na startu, jenže nějak nedorazili, nebo byli zrovna nachlazení, případně smutnili kvůli lásce, nebo se neobtěžovali s přihláškou. A šampióni, ti nevědí o životě nic. Vyhrávat, to není život – zato boj o třetí místo ano. Metály ale samozřejmě dávají ti za vodou, vítězové, a poražení je nedokážou pustit z hlavy, protože si myslí, že se od nich můžou poučit. Jaký je rozdíl mezi člověkem s milióny a bez miliónů? Ty milióny.

Já nezávodím. Když na dálnici přece jenom někoho předjíždím, kouknu se napravo, abych se bezpečně dostal před něj. Silueta řidiče mi občas připomene Michala anebo Oldu. Lehce uberu plyn, představuju si, že jsou to opravdu oni, a pár okamžiků se vznášíme vedle sebe.

Konečně zaberu. Probudí mě šustění tropika a rozepínání stanového zipu. Uslyším se, jak ochraptělým hlasem, placatým jako plech, říkám: „Ale copak, copak?“ Někdo mi odpoví podivně střízlivě: „Spletl jsem si stan.“

Chňapnu ho za zápěstí. Snaží se mi vytrhnout, až mě napůl vyvleče ven. Vymotám se ze spacáku, vyskočím na nohy a praštím ho do ramene, až se svalí do trávy.

„Chytil jsem čórkaře!“ vykřiknu mezi stany. Krev se mi nalije k srdci, a do hlavy. Kolem se ozývají obvyklé zvuky stanového městečka, mix smíchu, volání a rozhovorů, podmalovaný basy ze stagí, co pořád ještě jedou. Nikdo nereaguje.

Kluk sedí u mých nohou. Sjedu ho pohledem a něco mi ty světlé vlasy, co mu visí do čela, připomenou. Spustím se do mokré trávy vedle něj, volnou rukou zašmátrám ve stanu a vylovím bundu, na kterou si sednu.

„Co blbneš?“ zeptám se ho. Přísahal bych, že hodí hlavou do strany, jako Michal. Ale to by musel mít patku.

„Spletl jsem si stan,“ zopakuje.

„To ti tak věřím. Proč to děláš? Fakt taháš prachy lidem zpod hlavy?“

„Opravdu jsem si spletl stan. Mám hlavu v pejru, jsem v pěkným průseru,“ začne a já bych mu nejradši řekl, ať si nevymýšlí. Následuje obvyklá story s rozvedenou matkou, s otcem v nenávratnu, s průšvihy ve škole, s džoby na pár týdnů. Čůráčí hlava, označuje se, když popisuje svoje úlety. Pro tu malou pravděpodobnost, že mluví pravdu, ho nenechám být. Když vidím, jak se klepe zimou, sáhnu pro mikinu a hodím mu ji. Pustím ho, protože teď už se očividně nechystá zdrhnout.

Kecáme, dokud nezačne svítat. V šedém světle se Michalovi ani trochu nepodobá. Vytáhnu láhev vína, kterou s sebou vozím pro každý případ. Kluk má na řetízku kapesní nůž, mezi čepelemi vybere vývrtku.

„Ne, to si nech,“ řeknu mu.

„Jseš cvok, ale dobrej cvok.“ Vrátí mi mikinu a zmizí mezi stany.

Jak bych se zachoval já

„Haló, haló!“ provolává máma. „HALÓ!“

„Já tě přece slyším, kristepane.“

„Tak proč něco neřekneš? – Jak ti je?“ ptá se, jako by mi mělo být špatně.

„Ty přece víš, že dobře.“

„No nevím. Já jenom doufám, že na sebe dbáš. Byla bych ráda, kdyby ses neodbýval s jídlem a zachovával pitný režim, a taky bys měl vědět, co máš pít.“ Nějak jí nedokážu říct, že jím hlavně zeleninu a skoro nepiju, jako bych zachovával Michalovy zdravotní dávky.

„Pro boha živýho!“ vypadne ze mě.

„To ti nemůžu nic říct, aby ses hned nezačal rozčilovat?“

„Včera jsem byl na festivalu,“ vyšlu pokusnou větu.

„Měli tam něco k jídlu?“

„A jeden kluk mi připomněl Michala.“ Slyším ticho na druhé straně.

„Proč mi to říkáš?“

Cítím, jak se mi pod sluchátky potí uši: „Víš, já nevím. Jenom jsem si říkal, že možná všechno mělo být jinak. Třeba jsi mohla nechat Michala plavat, rozumíš, ať si žije po svém.“

„Já jsem se mu jenom snažila pomoct! Aby si neničil zdraví! Aby to nebyl jenom takový frajírek – jenomže on na víc prostě neměl.“

„Aspoň něco.“

„Sám přece víš, že žádný frajer nebyl. Konečně si to připusť. Ono taky po všem, co zažil jako dítě…“

„Co?“ chytám se příležitosti.

„Copak jsem ti nikdy neřekla, co se stalo s Oldovou první manželkou?“

Nemůžu mlčet víc.

„Měla srdeční vadu a umřela doma, když byli Olda s Michalem na procházce. Nejdřív mu nic neřekli. Olda ho nějak vymanévroval z bytu a nějakou dobu ho nechal u svých rodičů, kteří předstírali, že musela do nemocnice. A tehdy to nejspíš začalo. Ze soucitu ho rozmazlili, až začal mít dojem, že se o něj vždycky všichni postarají. Nikdy se toho nezbavil. Nebyl frajer, opravdu ne. Víš, mně ti ho kolikrát bylo líto, nemohla jsem s ním ale tuhle hru hrát, pro jeho vlastní dobro, myslím.“

Ze stínu pochybnosti v mámině hlasu se mi rozbuší srdce.

„Mohli jsme se aspoň tvářit, že je frajer.“

„Ke konci už se tak netvářil ani on.“

„Já jsem ho přece taky znal… Kdybys ho viděla na Národní…,“ řeknu vyčítavě, i když se snažím znít neutrálně.

„V dopise na rozloučenou napsal, že…“

„Cože? On nechal dopis na rozloučenou? Proč jste mi o něm neřekli?“

„Policie ho vrátila teprve nedávno. Nevím, co na něm tak dlouho zkoumali, protože o Michalových kšeftech tam není ani slovo. Chápu, že chtěli vyloučit vražedný motiv, ale stejně…“

Točí se mi hlava. Najednou lituju, že nesedím proti mámě v obýváku. Chtěl bych vidět, jak jde ke skříňce s výklopnými dvířky a začíná v ní lovit. Odhaduju její pohyby aspoň podle toho, co slyším ve sluchátkách. Naštěstí má její počítač citlivý mikrofon. Pauzy trvají příliš dlouho, než aby odpovídaly realitě. Nemůžu popadnout dech.

„Tati,“ zatřese se jí hlas, „vím, že jsem všechny zklamal. Nemá cenu, abych se tvářil, že je to jinak. Prubnul jsem hodně věcí, ale nikdy neklaply. Já nejsem na nic dobrý. Izabela mi poslala dopis, když mě vyhodila. Chtěla, abych si nechal poradit od tebe. Tvůj táta je pro tebe bůh, napsala mi. Asi jsem se tě styděl.“ Máma už nedokáže pokračovat.

Začneme radši mluvit o mé zítřejší trase, a stane se něco zázračného: normálně se bavíme. Opravdu jsme si museli projít tím vším, abychom si mohli popovídat? uvažuju a mechanicky říkám vzdálenosti v kilometrech.

Strčím cédéčko do přehrávače, zatímco se mi zavírají windows. Zaklapnu noťas, nastartuju a zařadím. Jak koukám do zpětného zrcátka, jestli mě při výjezdu na hlavní někdo nesejme, přehrávač zase vypnu. Přijde mi, že těsně za hranicí mého zorného pole se sbírá to, co mi chtěl Michal říct. Nesmím se tam dívat. Řídím a plně se soustředím na všechny pohyby volantu, řadicí páky a pedálů. Zůstává to někde ve slepém úhlu.

Druhý den ve sluchátkách trpělivě poslouchám, jak máma vykládá: „Přišel za mnou znovu pan Pešek, pamatuješ si ho přece, ne? No, zrecidivoval. Tak se ho ptám, copak jste nevěděl, jak to dopadne?“ Nechám ji popsat nevyhnutelný pád pana Peška, a pak se nenápadně zeptám: „Chybí ti Olda?“

„Zařizoval spoustu praktických věcí, mohla jsem se věnovat jenom své práci. Chodil na poštu, platil složenky, sledoval, kdy končí pojištění a tak. Najednou jsem se musela začít starat, jak zařídit patro na chatě.“

„Já vím, já jsem pořád v čudu…“

„Proto to neříkám. – Obešla jsem sousedy, abych posbírala kontakty na řemeslníky. Probrala jsem doma šuplíky, přečetla všechny smlouvy…“

Ani jeden z nás nevěřil, že Olda zemře, dokud se to nestalo. O Michalově smrti pochybuju doteď.

„Vzpomeneš si někdy na naše dovolené?“

„Musela jsem připravit jídlo do zásoby, kdepak jít tam na nákup…,“ slyším, jak mi máma mizí.

„Zase bych se rád svezl v cortině,“ řeknu neutrálně.

„Vždyť hrozně houpala.“

„Mně to nevadilo.“

„Kolikrát ses v ní pozvracel.“

„To je fuk. Když jste seděli vepředu, Olda za volantem a ty vedle něj, vypadali jste fantasticky.“

„Jak?“

„Jako že všechno zvládnete.“

„Dětské vnímání reality může být svérázné,“ pronese máma profesionálně, já ale dobře rozeznám tu puklinu, tu škvíru, kudy se můžu protáhnout dovnitř.

„Mně připadá, že iluze jsou potřeba. Zpětně mi přijde hrozně cenný, že jste dokázali uvěřit vašemu vztahu, i když třeba…“

„K čemu jsou mi nějaké iluze?“ nedá se máma. „U Oldy jsem viděla, jak rychle můžeš spadnout až úplně dolů.“

„Dneska už je přece spousta nových léků…“

„Já nemluvím o nemocech. Stáří není nemoc. To je právě ta hrůza. Víš, když jsem začala po Oldově smrti vyklízet garáž, přebírala jsem všechny ty plastové krabičky, co v nich měl šroubky. Ještě nedávno je držel v ruce a já se teď měla rozhodnout, co s nimi. A pak jsem přišla na tu pikslu. Nejdřív jsem ji chtěla otevřít. Naštěstí jsem to neudělala. Vedle ní byl ten pendrek, jak nám ho Michal tenkrát přinesl. Tak mi to došlo. Oldova urna taky ještě není uložená. A pak jsem si představila, co kdyby se něco stalo se mnou. To už budeme mít tři urny. Tohle je stáří – piksla, do které spadneš, a postarat se musí někdo jiný.“

„Já bych samozřejmě…,“ začnu.

„Věčně jsi někde pryč. – Nic ti nevyčítám,“ vyčítá mi máma.

„Říkal jsem ti, že přijedu vždycky, když bude potřeba. Třeba na ty tvoje hovory s Budišem. Myslím, že na mě celkem slyšel.“

„Asi bys mi stejně nepomohl. Poradila jsem se s právníky, a co nezaplatil Olda, je opravdu na mně. Tohle je zkrátka společné vlastnictví. To je manželství.“

„Copak jsem ti neříkal, že aspoň část peněz ti pošlu?“

„Nepřipadá v úvahu,“ odpoví máma klidně, jednoznačně. Připadám si, jako bych slyšel Oldu. „Moje alkohologie má brzo vyjít. Honorář holt padne na dluhy.“

„A jaké to tedy bylo?“ zeptám se a doufám, že mi hned porozumí. Nevím, jak bych se měl zeptat přesněji.

„Kolikrát mě napadne, jestli jsem neměla zůstat sama. Jaký bych asi měla život, kdybych se podruhé nevdala?“

„No jaký?“

„Třeba lepší, co já vím?“ Slyším v jejím hlase, že si tím není vůbec jistá.

Když se vezu naším firemním autem, hledám u silnice cedule, kolem kterých jsme kdysi dávno projeli. Nedávno jsem uviděl zrezlou reklamu na navíjení motorů a vzpomněl jsem si, jak se máma tehdy divila, co je to za pitomost, a jak jí Olda vysvětloval ten termín s trošku komickou vážností technika. Nejradši bych ceduli ukradl. Nakonec ji tam nechám, ať si nad ní může lámat hlavu někdo jiný.

Dojdu na kraj lesa, svezu se na zem, která už stačila proschnout, a natáhnu se. Konečně jsem se dostal tak daleko, abych přestal slyšet basy ze stagí. Lituju, že jsem si nevzal jeden z těch kloboučků, co ležely na poličce v Oldově skříni. Když mi je máma nabídla, nevěděl jsem, co s nimi. Nakonec si rozprostřu přes obličej šátek.

Když se probudím a zajdu ke stánku, Petr už tam postává a usmívá se jako vždycky. Obchody šly včera dobře, shrne krátce, a já se nemusím ptát na čísla. Vím, že by mi je řekl z hlavy a že bych si je stejně nedokázal dát do souvislostí. Zdvořile mi oplácí můj pohled. Petr mi připadá dospělejší, než se to může někdy podařit mně. Jako by měl za sebou věci, o kterých se nikdy nic nedozvím. Nebo jako by mi moje zkušenosti byly k ničemu.

V čajovně si objednám šíšu s melounovo-citrónovou příchutí. Popíjím jednu misku zeleného čaje za druhou a čekám, až zaberou. Pomalu se vynořuju nad hladinu včerejší noci. Ve vedlejší partičce si všimnu holky se světlými copánky, v oranžovém tričku a oranžových kalhotách. Sedí mezi vlasáčem s kozím vouskem na bradě a v etnické haleně, týpkem s náznakem číra, a nakrátko ostříhaným klukem naboso, co dělá tak důvěryhodný dojem, jak je možné jenom u člověka, kterého neznáte. Vytáhnou dlouhé cigaretové papírky, zaváhají. Pochopitelně doputují k panu důvěryhodnému a on se nad nimi soustředěně skloní. Začíná se mi rozjasňovat.

Ať se do něčeho nenamočíš

V prázdné chodbě se znovu objevil chlapík s pramenem vlasů do čela, teď už bez baloňáku. Měl na sobě zmačkaný oblek, který kupodivu nepůsobil úřednicky. Možná to bylo tím, jak na něm visel. Muž ho vyplňoval, jen aby se neřeklo, levé rameno saka mu sjíždělo někam k paži, košili měl povytaženou z kalhot a uzel kravaty povolený. Pohybem hlavy nařídil esenbákovi, ať zmizí. Pak si mě důkladně prohlédl. Otevřel křídlo dveří do ulice, zajistil ho. Cestou zpátky, za lítačky, jsem mu už nestál za pohled.

Zůstal jsem nerozhodně stát u zdi. Z ulice ke mně zavanul chlad, zahlédl jsem lesknoucí se dlažební kostky. Je to past, uvažoval jsem překotně, jakmile vylezu ven, budou tam na mě čekat. A obviní mě. Obviní mě, že… aby…

Chlap znovu prošel lítačkami. „Bóže, to je práce,“ povzdechl si. Došel ke mně, popadl mě za loket a zamířil se mnou na ulici.

„No tak běž,“ řekl bezvýrazně. Nebylo v tom nic, ale nebylo v tom ani nic jiného. Opatrně jsem udělal pár kroků. Chlap si ve spojených dlaních zapaloval cigaretu.

„Ale proč?“ zeptal jsem se.

„Někdo se za tebe přimluvil,“ utrousil. „Hele, my víme moc dobře, co jsi zač. Tak dej bacha, ať se do něčeho nenamočíš.“

Věděl jsem, že bych se měl zeptat na ostatní. Zkusit je dostat taky ven, aspoň tu holku v červené bundě. A kdyby to nevyšlo, zůstat tam s nimi. Věděl jsem to, ale vzpomínka na upatlanou zeď a na výrazy esenbáků byla příliš čerstvá, a už jsem stál na ulici.

Dělal jsem dlouhé kroky, ale držel jsem se, abych neběžel. Uvědomil jsem si, že jsem v Benátské, nedaleko máminy záchytky. Ve Viničné jsem začal sprintovat a hnal jsem se, dokud mi nedošel dech. Mohl jsem si to ušetřit, protože mě nikdo nepronásledoval. Sklonil jsem se a pokoušel se přimět žaludek, aby zůstal dole.

Michal mě z toho přece jenom vysekal, honilo se mi hlavou. A pak jsem si přehrál, co mi říkal ten chlap. Už to na mě nepůsobilo tak nevinně, tón jeho hlasu se mi najednou zdál výhrůžný. Nechystají se mě přece jenom sledovat? Znovu jsem se rozběhl. Zamířil jsem tam, kde by mě určitě nehledali – kde to všechno začalo.

Prořezávání stromů

Máma mi zavolá, když na chatě prořezávají stromy. Některé z nich tam kdysi zasadil Olda, teď jsou z nich dospělé smrky. Kvůli příliš mělkým kořenům by mohly spadnout na auto nebo na chatu. Něco v jejím hlase mě přiměje, abych jí okamžitě slíbil, že přijedu. Jsem v Mělníku, a když se otočím a projíždím centrem, snažím se poznat, kde jsme v listopadu ’89 lepili plakát, ale nepovede se mi to.

Zahrada je skrytá pod půlmetrovou vrstvou větví, v níž svítí nařezané špalky. Máma stojí v tom dopuštění v gumovkách a v pracovních rukavicích. Oči má zvětšené brýlemi, jako by mě napjatě pozorovala. Barví si vlasy, ve kterých se jí objevila Oldova šedivá, ale jinak vypadá pořád stejně.

Chlap visí v půli stromu s motorovou pilou. Druhý drží horní třetinu kmene ve smyčce jak vzpínajícího se koně, aby ji strhl správným směrem, až přijde ta chvíle. Začnu odnášet špalky a skládat větve na hromadu. Brzy zjistím, že to chce nějaký systém.

Vzpomenu si na Oldovy vyrovnané kupy polen a pokouším se vybavit si, jak je vlastně skládal. Napadne mě zadat „stavění hranice“ do vyhledávače, jenže tady není pokrytí, pak sáhnu po mobilu a dojde mi, že o tomhle nemá nikdo z mých známých ani páru, a nakonec pokorně prozkoumám nízkou hraničku, co zbyla u plotu. Vypadá celkem samozřejmě, snad proto mi dá pořádně zabrat, než zkonstruuju svou vlastní.

Brzy ucítím, jak po mně teče pot. Mám na sobě zrovna svoje nejlepší džíny, černou košili a modré sáčko, svůj ofišl byznys ohoz. Michalovi by asi nepřišlo, že vypadám jako frajer, já se ale cítím na maximu. Zeptám se mámy, jestli nezbylo něco po Oldovi, a za chvíli stojím na zahradě v jeho teplákách a botách. Natáhl jsem si ještě jeho tričko. Zavětřím přitom, jestli v něm nezbyla jeho vůně, ale cítím jenom zavlhlý pach chaty.

Máma na přeskáčku vykládá, jak se domlouvá s řemeslníky na dokončení patra. Nábytek objednala u jednoho truhláře, který má dílničku jako Olda. Slibuje mi plány, kudy povede do podkroví voda.

Něco se musí udělat s balíky, co Olda posílal Izabelce, shodneme se. Narovnám je do auta, s rozvahou a s přehledem, abych úplně vyplnil volný prostor. Vím, kdo z našich odběratelů má dceru. Jasně, nejdřív je musím rozbalit, protože Olda k nim pravděpodobně přiložil dopis, a pak je zase zapakovat. Tuším, že zrovna tohle nebude jednoduché.

„Stejně se Michalovi nedá upřít jedna věc.“ Nedívám se na ni. „Jak mě dostal ven.“ Nemusím upřesňovat čas ani místo.

„Poručík Jaryš. Ve Vyšehradské sloužil poručík Jaryš, kterého jsem měla v péči.“

„Co má Jaryš společného s Michalem?“

„Právě že nic. Bylo mi jasné, že na tu demonstraci půjdeš. Nevrátil ses, tak jsem obvolala kolegy a potom klienty. V Bartolomějské jsi nebyl, aspoň jsem se ale dozvěděla, že vás rozvezli po menších okrscích. No a brnkla jsem Jaryšovi.“

„Jak ses mohla takhle doprošovat? Chvíli předtím do nás řezali obuškama! Do smrti na ty rány nezapomenu.“

„Poručík Jaryš byl vyšetřovatel, ten nikoho nemlátil. Kdysi to musel být štramák, než se dal na pití. Jak mu visely vlasy do čela… no elegán.“

„A co ty ostatní lidi, který zašili se mnou?“

„Od Michala bys to vzal, kdyby tě odtamtud dostal on?“

„V pondělí po sedmnáctým jsem ho potkal na Václaváku. Poslal mě na fakultu, kde začínala stávka. Musel být v obraze.“

„No, Oldovi vyprávěl, že ty první dny vůbec nevěděli, co se děje. Kam jinam bys měl v pondělí jít než do školy? Nedělej z Michala hrdinu, prosím tě.“

Podívám se mámě do rozšířených očí. Mlčím a uvažuju. Nakonec popadnu špalek, sehnu se a jsem rád, že mi není vidět do tváře.

Nabídnu se aspoň, že jí pomůžu prodat krajinku se stromy. Olda spravil díru v plátně dokonale, nikdo by nepoznal, že tam nějaká byla. Zastavím se v obchodě s obrazy, požádají mě o fotku. Je zvláštní postavit se s foťákem před plátno, které důvěrně znám. Po dvou týdnech přijde uctivá odpověď, jak jsou prý rádi, že jsem si vybral právě je. Majitel mě v obchodě požádá, abych opřel obraz o zeď. Vytáhne zařízení, vyhlížející jako hranatá lupa zapojená do sítě, a pod paprskem světla si začne krajinu prohlížet. Stojím tam s mámou, která se profesionálně usmívá. Nikdo jí nenabídne židli. „Takovou šikovnou věcičku by potřebovala moje dermatoložka,“ obdivuje máma vybavení. Nechci si s ní povídat o melanomech, ale pobaví mě to.

Majitel na nás vrhne rychlý pohled: „Víte, myslel jsem si, že by mohlo jít o (nesrozumitelné jméno) školu, ale bohužel se jedná o něco jiného. Ono na fotkách detaily neuvidíte. Nevím, jestli je tahle záležitost vůbec prodejná.“ Stojíme tam a mlčíme.

Znovu se podívá na mě, a pak se koukne na mámu. Vysouká ze sebe, že by si obraz za pár tisíc přece jenom vzal. Tuším, že na něj udělal dojem její udržovaný plášť, kabelka přes rameno, kterou si neodložila, a ještě něco dalšího.

Zadívám se na ni. Je maličko rozkročená, paže má volně podél těla. Vypadá trochu jako tučňák, který nás oba bezelstně, ale vědoucně pozoruje.

„Olda si myslel, bůhvíjakou to nemá cenu,“ poznamená v autě, její smířlivý tón mě uklidňuje a ničí zároveň.

Setkání

Zrovna si říkám, jak musím partičce odvedle připadat. Překvapí mě, když mi holka s copánky řekne: „Nechceš si dát taky brko?“ Přestěhuju se na jejich kus koberce i se svou šíšou, abych se revanšoval.

Sleduju, jak klukovi-baliči přesně běhají prsty. Utrhne další kousek z papírových desek notýsku a poskládá z něj filtr. Dlouhý cigaretový papírek se mu začne svíjet v rukou jako kytka, která zrychleně roste v dokumentárních filmech, a za pár okamžiků se změní v kónický válec, zavinutý na širším konci do špičky. Kluk zvedne špeka kolmo a zapálí odstávající zbytek papírku. Zažehne ho. Pak ho pošle. Holka si vloží brčko mezi rty. Podrží dým v plicích a podívá se někam nad nás. Vlasáč to do sebe vtáhne s natěšeným úsměvem, balič vdechne zamyšleně, zhodnotí účinek, souhlasně potřese hlavou.

Natáhnu a počkám, až se to stane. Svět sebou mrskne, posune se do jiného úhlu, neviditelná ruka mě vezme za vlasy vzadu na hlavě. To podstatné se děje za hranicí, kam už nevidím.

„Co ty tady vlastně děláš, týpku?“ zeptá se mě vlasatec s kozím vouskem. Mohl bych říct jméno firmy, jenže nechce se mi. Tuším otázky, které by následovaly, a já teď nemám chuť bavit se o našem sortimentu.

„Užírám se,“ vypadne ze mě a všichni se rozesmějí. Řekl jsem pravdu, samotného mě to překvapuje a partičku asi ještě víc. „Užírám se, ale jsem frajer!“ dodám.

„Jóóóó?“ zeptá se mě holka s copánkama, která do toho vloží všechnu skepsi, co v sobě ženská dokáže nashromáždit. Dívá se na mě zároveň celkem laskavě, byť maličko ironicky. Najednou se to ve mně zváhne, tráva zafunguje nějak nesprávně. Jako bych dokázal uvidět tuhle partu za pět, za deset let, ve výběhu vztahů, v čekárně diagnóz a v kanclech pracovních poměrů. Váhám, kdo z nich bude Oldou a kdo Michalem, a nepřeju nic takového ani jednomu z nich.

„Sledujte,“ vyškrábu se na nohy. Odpochoduju k autu, natáhnu na sebe uniformu. Vidím sám sebe odkudsi z výšky, jak rázuju prkennými kroky k hlavní stagi, kde probíhá zvukovka. Dorazím k zábradlí dva metry před pódiem, přehodím přes ně nohu, to už ze stran vyběhne ochranka. Jakmile se vyšplhám nahoru jako kovboj na hřbet koně, strhnou mě dolů, odtáhnou a vyhodí ven. Teprve před zábradlím mi dojde, že nevím, co jsem měl vlastně v plánu.

Zůstanu tam stát a ze setrvačnosti dál koukám na pódium. Ochrankáři si o mně s někým povídají. Ten člověk má na sobě černé sekuriťácké kalhoty, k nim ale barevné tričko a khaki klobouček. Protáhne se mezi zábranami a zamíří ke mně, už podle stylu chůze se mi něco začne zdát. A pak se mu podívám do očí a vidím, že se dívá napůl nejistě a napůl pobaveně. Mezi vráskami a strništěm vidím Brajglův někdejší obličej.

„Čau… jak se máš?“

„Co jsi to, prosím tě, vyváděl?“

Naše otázky se protnou, ani jeden se necítíme na odpověď.

„Ty tady šéfuješ ochrance? Jsem myslel, že jsi anarchista,“ řeknu bez otazníku. Všimnu si složitého vzorce, který má vyholený do skráně, jinak je zřejmě na ježka. Sedneme si do stínu u stánku.

„No jo, začal jsem organizovat ochranku při anarchistickejch koncertech. Někdo musel dávat bacha, aby tam nevlítli skini. A vidíš, teď se tím živím.“

Marně hledám, jak navázat. Chci se zeptat, co se s ním za ty roky stalo, ale nemůžu najít ten správný tón. Dívám se na jeho sestřih, vstřebávám vrásky a skepticky sevřené rty, cítím ty tektonické pohyby pod terénem tváře, mlčím.

„Jak se má tvá máma?“ zeptá se. „Tehdy mi opravdu píchla.“

„Takže to dopadlo?“

„No jo. Fakt mi pomohla se z vojny vyvlíct.“

Když jsem ho za ní poslal, popovídala si s ním o jeho duševních stavech, doporučila ho svému známému psychiatrovi, a ten ho vybavil nějakým papírem, se kterým měl šanci zapůsobit na odvodní komisi. „Je to takový citlivý mladík,“ řekla mi a víc nic, když jinak mluvila o klientech v jednom kuse. Tušil jsem, že si něco nechává pro sebe, protože zrovna v tomhle případě asi nepostupovala úplně podle předpisů.

„Jsme se hodně dlouho neviděli, co?“ zeptá se s lehkým náznakem výčitky.

„A co teďka? Stojí to za to?“ vypadne ze mě.

V Brajglových očích se mísí údiv s touhou odpovědět.

„Co jako?“ zeptá se, jako by nevěděl.

Mávnu rukou kolem a dám si záležet, aby to gesto zahrnulo festival i nás dva.

„Všechno.“

Křením se na něj, protože je mi jasné, že se ptám jako debil.

„A u tebe?“ odpoví Brajgl otázkou.

„Jo, dobrý,“ řeknu a netrápím se tím, jestli je to pravda.

Pod vlajkou

Zavěsil jsem. Holka v červené bundě stála ještě pořád před budkou. Tvář pod pískovou ofinou jí zbledla. „Všechno je v pořádku,“ oznámil jsem podobným tónem, jakým jsem předtím uklidňoval mámu. Měl jsem pocit, že když se mi to podařilo s ní, zvládnu to s každým. „Zablokovali Národní!“ vyhrkla.

„Tak půjdem na opačnou stranu,“ navrhl jsem.

„Zablokovali ji z obou stran!“

Natáhl jsem se na špičky a uviděl řetěz bílých přileb. Holka se třásla strachy. Ani jsem nevěděl proč a vzal jsem ji za loket. Připadalo mi, že teď dokážu všechno vysvětlit i policajtům.

Protlačili jsme se stísněným davem kupředu, konečně jsme vstoupili do volného prostoru před první řadou, kde na dlažbě hořely svíčky. Táhl jsem ji za sebou. Před námi už stál kordón policajtů v bílých přilbách, s plastovými štíty a s bílými obušky. Těkal jsem očima z jednoho na druhého, až jsem zůstal hledět na toho přímo přede mnou. Všiml jsem si, že má mazácky zvednutý límec s kožešinkou. Podíval jsem se mu k pasu, i když pádlo jsem samozřejmě vidět nemohl, to by měl vzadu. Koukl jsem se mu aspoň na nohy. Kalhoty měl spuštěné přes kanady, vsadil bych se ale, že řemínky na nich měl do kříže.

Rozklepal jsem se. Jít sem byla přece jenom blbost. Chtěl jsem něco dokázat Brajglovi, spolužákovi z gymplu, který měl vždycky vlasy o něco delší než já. Že i když jsem se dostal na vysokou a on začal dělat nočního hlídače, nic to neznamená. Taky že jsem se kvůli přijímačkám nechal ostříhat. Teď mi to všechno přišlo dokonale nesmyslné. Podařilo se mi nejspíš jedno jediné: přesvědčil jsem mámu, že na demonstraci nejsem, a možná ani to ne.

Pak jsem zvedl hlavu a pokusil se podívat mazákovi do očí. Neuviděl jsem nic, protože v plastovém štítu přilby se odrážely svíčky. Policajt se pohnul, zvedl obušek nad hlavu a podivně pomalu se rozpřáhl. Ještě jsem si všiml, že ti druzí s něčím takovým zřejmě nepočítali, protože mu začali překvapeně dělat místo. Holka mě táhla za ruku zpátky, abychom se schovali mezi demonstranty. Rána ale nedopadla. Místo toho si policajt vrazil obušek do podpaží levice, a chňapl po mně. Pokusil jsem se uhnout, ale prsty v černé kožené rukavici se mi sevřely kolem paže. Vyškubl mou ruku z holčičí dlaně.

Najednou jsem byl na druhé straně kordonu a on mě napůl vlekl, napůl nesl k Máji. Zdálo se mi, že jsem zaslechl, jak kleje: „Zasranej vobuch.“

„Zatčené do vozidel!“ vykřikl chlapík v koženkovém kloboučku.

Můj průvodce zase zabručel něco, co znělo kupodivu jako: „A doprdele.“ Pokusil jsem se mu vytrhnout. Zasyčel mi do ucha: „Nedělej problémy.“ Teprve když dodal vole, konečně mi došlo, kdo to je. Vzápětí mě protlačil mezi kordónem a domovní fasádou zpátky do davu. Zůstal jsem stát proti němu. Teď jsem viděl jeho oči jasně. Dívaly se pobaveně.

Za kordónem zazněl rozkaz, řada se pohnula vpřed. Bílé obušky se zvedly a pak jsem poprvé zaslechl ty duté, mlaskavé, překvapivě hlasité rány, které vydává lidské tělo. Ze zástupu se ozval pískot, co přešel do řevu. Ve výškách se prosadily holčičí hlasy. A pak se ztratily v jediném víru, už bych jednotlivé výkřiky nerozeznal. Dělo se to rychleji, než jsem byl schopen sledovat. Netušil jsem, jak těžko se to jednou bude popisovat, až budu muset. Až se mě bude vyptávat redaktorka s ostře namalovanými rty.

Brácha se rozpřáhl obuškem, ale těsně nad mým ramenem přibrzdil. I tak mě ta rána srazila do kolen.

Přitlačil mě k zemi. „Lež, vole!“ zařval mi do ucha, vsunul pode mě svůj plastový štít. Poslušně jsem se natáhl, a nade mnou se rozkročily nohy v bagančatech, mezi kterými se houpal obušek.

Esenbáci odtlačili lidi pár metrů od nás. Dav ječel, prosil, holky vzlykaly. Kolem produněly nohy v kanadách, které pokračovaly maskáčovými nohavicemi. Opatrně jsem mrkl nahoru a uviděl červené barety. Najednou jsem měl jednoho z nich nad sebou. Podezřívavě si mě prohlédl. „Co mu je?“ zeptal se bráchy.

„Natřel jsem ho a von se složil,“ řekl brácha.

„Tak ho odtáhni do antonu, ne?“

„Má dost,“ odpověděl brácha.

„Proč leží na tom štítu?“

„No jestli jsem mu nepřerazil hřbet. Šoupnul jsem pod něj radši štít. Jako při bouračce.“

„Au. Hm. Pohlídej, ať ho vidí co nejmíň civilů. Jasný?“

„Provedu!“ zvýšil hlas brácha.

Jeden z červených baretů protáhl kordónem kluka s československou vlajkou. Pokusil se mu ji vyrvat, a když ji nepouštěl, ubalil mu ránu pěstí. Kluk se chytil za hlavu. Vlajka mu vyklouzla a Michal po ní skočil, rychlým, tanečním pohybem ji popadl a roztáhl ji nade mnou.

Ještě jsem zahlédl, jak další baret táhne pištící holku. Všiml jsem si, že pod pískovou ofinou má rozmazané slzy. Znovu jsem měl pocit, že se na mě někdo dívá dírou ve stropě a já nemůžu nic dělat. Vzápětí se na mě snesla vlajka.

Slyšel jsem všechno, co se na Národní odehrálo: povely, mlaskavé údery dopadajících obušků a výkřiky. Slyšel jsem všechno, ale neviděl jsem nic.

Hověl jsem si pod vlajkou, jako když jsem si bral pod deku knížku a četl jsem si. Brácha ze mě serval vlajku stejně prudce jako tehdy. Tentokrát se netvářil ani trochu suverénně, pod zvednutým štítem přilby měl vyděšený výraz: „Padáme. Teď, anebo nikdy.“

Na podobné lehce přehnané výkřiky jsem byl u něj zvyklý. Brácha si připadal jako desperát a věčně si představoval, že bojuje s přesilou. Vyskočil jsem na nohy a zaváhal, co s vlajkou. Nakonec jsem si ji strčil za bundu.

Michal zvedl štít a vyrazili jsme. V podloubí na Národní postávalo pár červených baretů, na nároží hlouček bílých přileb. Kolem baretů jsme proběhli, před bílými přilbami brácha ještě zrychlil. Úspěšně jsme je minuli, jenže sotva jsme urazili pár metrů Mikulandskou, uslyšeli jsme zvolání: „Soudruhu!“

Brácha strnul. Popadl mě za předloktí rukou v černé kožené rukavici. Stiskl asi víc, než si uvědomoval.

Přistoupil k nám chlapík ve světlém plášti, se silnými brýlemi. Dlouze se na nás podíval. Bylo mi jasné, že si sem nevyrazil na procházku.

„Odvádíte zadrženého?“ zazněla otázka s nepochopitelným náznakem úsměvu. „Pročpak na opačnou stranu, než jsou vozidla?“ Do jeho pobavení se přimíchal maličko výsměšný tón. Mužova tvář přitom zůstávala nehybná.

„Myslel jsem, že ho vezmu rovnou na Barťák.“

„Aha. Soudruh je iniciativní. Takové lidi potřebujeme. Při čem jste ho zadržel?“

„Ehm… vytáhl jsem ho z první řady.“ Bráchovi trochu zakolísal hlas.

„Výborně. Takže to možná nebude řadový narušitel, ale jeden z těch, co je sem přivedli! No tak ho na ústředí vemte. Pokračujte.“

Brácha se mnou škubl, vyrazili jsme. Sotva jsme urazili pár kroků, ozval se znovu ten hlas: „Okamžik.“ Brácha neochotně zastavil a muž nás překvapivě svižně doběhl: „Ještě jméno a hodnost.“

Brácha se narovnal, okamžik mlčel, pak po pravdě řekl, kdo je. Vzápětí jsme ostře vyrazili vpřed.

Pospíchali jsme Mikulandskou a já se divil, proč mě brácha pořád drží za předloktí. Pustil mě, až když jsme zabočili do Ostrovní. Opřel se o zeď, pak se sesul do podřepu. Prohmatal si náprsní kapsy, a vylovil balíček spart. Několikrát mu vypadl na zem, než z něj dokázal vytáhnout cigáro. Strnul s nezapálenou spartou v puse. Pochopil jsem, že na podobné číslo se zapalovačem už nemá sílu. Vytáhl jsem z kapsy sirky. Brácha vtáhl kouř tak hluboko, až se mi zdálo, že ho nikdy nevyfoukne.

„Tak to dopadlo dobře, ne?“ odvážil jsem se.

„Ty vole!“ vystřelilo z bráchy zároveň s kouřem. „Teďka vědí, že jsem se pustil do sólo akce!“

„Proč jsi mu teda říkal, jak se jmenuješ?“

„Ničemu nerozumíš“ štěkl na mě. „Dyť to bylo nějaký zvíře! Moc mi nevěřil, ale neměl čas se zdržovat. Kdyby si všiml, že se jménem nějak váhám, klidně by zlegitimoval mě i tebe! A byli bysme v loji voba!“

„Aha, a teďka je v loji kdo?“

„No přece já, ty pako! Myslel jsem, že tě nějak dostanu za kordón a pak se vrátím. Ty vole, dyť ty jsi ze mě udělal dezertéra!“

Automaticky jsem napřáhl k bráchovi dlaň, a on s povzdechem vyklepl z paklíku cigaretu. Než jsem ji dostal ven, ohnula se, ale kupodivu se rozhořela. Brácha se vysoukal na nohy. Udělal jsem něco, co jsem do té doby nikdy nezkusil: natáhl jsem ruku a uhodil ho do ramene.

„Tak se tím dezertérem asi musíš fakt stát, no.“

„Když si představím, co by řekli kluci z pluku… – Co teď?“

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se mě Michal opravdu ptá.

„No coby. Nejdřív se budeš muset zbavit tohohle, ne?“

Brácha se podíval na svou uniformu. „Hm. No tak jo.“

Zašklebil se a najednou z něj byl zase suverén s patkou. Teatrálně odhodil štít do ulice, až třískl do zaparkované škodovky. Strhl si přilbu a chystal se s ní udělat totéž. Varoval jsem ho, že bychom se měli chovat opatrněji. Hodil přilbu do popelnice, obušek natlačil do druhé. Měli jsme docela problém zavřít víko – struna v obušku kladla nečekaný odpor. Společně jsme to zvládli. Brácha si pak stáhl kabátek s mazácky zvednutým límcem a poslal ho za přilbou. Otřásl se zimou v saku od uniformy: „Tak co?“

„Pořád vypadáš jako policajt.“ Natáhl jsem si svou ošoupanou vojenskou bundu z výprodeje západoněmecké armády, která se záhadně dostala do českého obchodu pro myslivce. Omotal jsem si šálu ještě jednou kolem krku. Měl jsem na sobě huňatý svetr a pod ním další. Vlajku jsem strčil mezi ně. Brácha zaváhal, pak si bundu rychle navlíkl: „Vypadám dobře?“

„Jako debil. Sundej si aspoň tu hipísáckou placku, ať moc neprovokuješ.“

„Tuhle muří nohu?“ zeptal se. Odepnul jsem mu ten kousek plechu, který jsem si přivezl z Budapešti, a hodil ho do kanálu.

Zahnuli jsme do pootevřených vrat. Uvnitř jsem uviděl otřískané poštovní schránky, některé bez dvířek, jiné očouzené. U stropu visela žárovka, uprostřed průjezdu se leskla louže krve.

V prvním patře jsem zazvonil na zvonek, brácha to zopakoval na druhé straně chodby. Za dveřmi byli určitě lidé, cítil jsem, že tam jsou. Nikdo neotevřel.

Uslyšel jsem, jak do průjezdu někdo vběhl. Po špičkách jsme vyskákali do dalšího patra. Opatrně jsem stiskl zvonek. Nic. Rozběhli jsme se o patro výš. Na schodišti se rozezněl dupot nohou v těžkých botách. Další sada schodů byla natřená šedou barvou, vedly k plechovým vrátkům na půdu. Vrátil jsem se k posledním dveřím a zvonil jsem tak dlouho, až se vedle jmenovky odloupla mosazná slza kukátka. Uvnitř se objevilo oko, které si mě bez pohybu prohlíželo.

Zíral jsem do něj. Chtěl jsem ho nějak zaujmout, obměkčit, uprosit. Vylovil jsem vlajku, kterou jsem měl pod svetrem, a roztáhl ji před sebou. Zdola se blížil řev „Otevřete! Jménem zákona!“ Teď už kanady zaduněly na schodech pode mnou.

Dveře povolily, objevila se vrásčitá vousatá tvář s mohutnými brýlemi a s ustaraným výrazem. „Pojďte dál,“ řekl ten chlapík, který vypadal, jako by ho ani největší nebezpečí nedokázalo přimět, aby trochu přidal. Skoro v tu samou chvíli, kdy za námi zavřel, dopadl na dveře obušek.

Svaly v nohou se mi napínají, mám v sobě jeden hubený joint a jedno plnoštíhlé pivo, svou zdravotní dávku – a tohle všechno se nikdy nestalo.

Rivers of Babylon

Nohy mi už několikrát ztěžkly, ale vždycky jsem se z únavy vytancoval. Kdy jsem nechal náš stánek Petrovi, před čtyřmi hodinami? Zdá se to být chvilka. Čas se zamotal do sebe a stopnul. Vznáším se nad zdupanou trávou. Mám v sobě jeden hubený joint a jedno plnoštíhlé pivo, svou zdravotní dávku. Někdo mě vzal za vlasy vzadu na hlavě, táhne mě nahoru, a já ho ochotně následuju.

Mrknu nalevo a napravo, ostatní jsou na tom stejně. Holka v bílém tílku kroutí hlavou s dredy staženými do uzlu, jako by ucítila nějakou vůni a nemohla se rozhodnout, o co jde. Kluk v červeném triku mrská horní půlkou těla doprava, doleva, až se zdá, že se rozcvičuje. Týpek na ježka, s čepicí ozdobenou plackami, tančí zasněně zpomaleně. Dredař s bradkou spletenou do copánku se klátí našikmo, následuje své pravé rameno.

Na pódiu se vyloupne kapela složená ze starých Jamajčanů s dědouškovskými fousy a bříšky. Bubeník vypadá, že by měl spíš sedět v Kingstonu na lavičce a sypat ptáčkům, jestli tam mají něco takového ve zvyku. Hrne rytmus paličkou přes virbl. Ta muzika nevyčpěla, i když má v sobě pořád ještě příchuť školní dechovky, nebo možná právě proto. A pak se mezi nimi objeví dáma s kudrnatými vlasy, trochu při těle a hodně v pohodě. Její hlas si mě omotá kolem sebe, jdu do kolen a pak zas nahoru. When I fall in love, it will be forever…, zůstává v klidu, jako by si zpívala pro sebe v kuchyni.

Najednou je to moje máma, přestože zpěvačka Doreen se jí vůbec nepodobá. Takhle máma mluví s klienty, a každý z nich má pocit, že je tam jenom pro něj.

Kapela zmizí, potlesk trvá, já se odpotácím ke stanu s pivem. Na pódiu se objeví další skupina, jenom mlhavě si uvědomím, že spouští tradiční ska. Mozek mi pracuje jinak, euforie ho zaplavuje ze všech stran, tak mi chvilku trvá, než pochopím, co řekl někdo z kapely na začátku. Že tuhle pecku hráli počátkem sedmdesátých let nějací The Melodians, než ji provařila jistá diskotéková partička. Kapela drtí song, v němž okamžitě poznám Rivers of Babylon, a pak se v jeden moment muzikanti rozskáčou.

Publikum ten pohyb okamžitě převezme. Uslyším chřestění řetězů a cinkot klíčů. Lýtka mi zezadu osprchuje vystříklé pivo. Kapela zrychlí, já taky přidám, centimetr za centimetrem se dostávám výš nad zem, abych pod něčím zkoumavým pohledem dopadl zase zpátky.

Utancované nohy se rozbolí. Zachytím tě někde na okraji toho, kam ještě vidím, nebo těsně za ním. Ve slepém úhlu. Trčíš tam docela nehybně. Mám chuť protlačit se k tobě, ale nejspíš bys jenom odhodil patku na stranu a začal mizet. Brácho. Vole. Zůstaň ještě chvíli.

Pěkně s náma zametli, my jim za to vyrvem značky, zpívám si mlčky.

A ty se dáš pomalu do pohybu. Nejdřív se nezávazně vlníš jako na diskotéce. Pak přidáš na tempu, a za chvíli jsi k nerozeznání od ostatních tanečníků. Nakonec z tebe vidím jen poskakující pramen vlasů, a pak už ani to ne. Snáší se tma, ve které se rozsvítily reflektory.