II. ČÁST  SVOBODA

Měřítko 1 : 1

Už jsme si nemuseli dávat při vylepování plakátů pozor. Většinou k nám přišel někdo z místních a převzal si je. Pokud ještě bylo kam je dát.

Bloudil jsem fakultou, procházel jsem jedno patro za druhým. Prostorem nad schodištěm se nesly zvláštní zvuky. Jako by tam nějaký záhadný orchestr hrál na právě zkonstruované nástroje hudbu z budoucnosti. Nakoukl jsem do auly, kde seděl student u piana. Ozvučil si ho mikrofony, kterými se přenášely diskuse z přeplněné auly ven. A v prázdných chodbách se melodie lámaly, splétaly se, zašmodrchávaly, jak bojovaly s vlastními echy, až z nich bylo něco úplně jiného. Ničemu nepodobného, a k neposlouchání.

Alena na mě zavolala z balkónu. Schody jsem vzal po dvou a přitiskl ji k sobě. Sevřel jsem pramen jejích vlasů mezi zuby, jako bych v nich mohl najít nějakou osu nebo strunu. Zkoušel jsem, kdy mi zaskřípe v zubech.

„Vzala jsem spacáky,“ špitla. Jak byla obvykle někde daleko, teď mi připadala neskutečně blízko. Nechtěl jsem propást tu chvíli, kdy mě potřebovala. Do auly se zatím začali trousit profesoři. Stahoval jsem Aleně na podlaze džíny a dole se diskutovalo, jestli se připojit ke studentským požadavkům.

„Vážení kolegové, je někdo proti?“ ozvalo se. „Takže jenom jediný hlas?“ řekl někdo, kdo si dával moc dobrý pozor, aby nedal najevo žádné emoce.

Snažili jsme se nesmát, a pak jsme už jenom mlčeli. Jako bychom se chtěli vyhnout slovům, která vždycky znamenají něco trochu jiného. Když jsem jí vyprávěl o mámě s jejími vitamíny, o Oldovi s jeho podomácku vyráběným nábytkem a o Michalovi, přikyvovala.

Žila sama s tátou, o kterém mi dohromady nic neřekla. Odehrálo se mezi nimi něco neblahého, vždycky se zarazila těsně před konkrétním příběhem. Nevadilo mi to. Ve svém mlčení byla pěkně sexy. Hezky s tím kontrastovaly ironické poznámky, které z ní občas vypadly.

Chvíli byla daleko, a najednou se ke mně přitulila. Udělala pokaždé zvláštní, prudký pohyb, rychle sklonila hlavu a se zvláštním zavlněním celého těla ke mně přilnula. Pak se zase stáhla zpátky.

Vždycky měla na sobě něco z bílé bavlny, košilku nebo kalhotky. Žádné ozdoby, žádné krajky. Pořádně jsem ji neznal, uvědomoval jsem si, a tím víc jsem ji chtěl. Bílá bavlna sálala, až jsem se musel nadechnout, jako by ve vzduchu kolem mě bylo málo kyslíku. Zavíral jsem oči, nacházel Alenu po hmatu, a pak jsem se podíval do jasnovidné slepoty.

Holka s intelektuálskými brýlemi v černých obroučkách mě zastavila na chodbě. Oči měla nenalíčené, zato na rtech křiklavou rtěnku. Slyšela od někoho o mých příhodách po fabrikách a poprosila mě, abych něco sepsal. Ze studentských zážitků měla vzniknout brožura. Posadil jsem se za psací stroj dole v posluchárně, teď už jich bylo spousta volných.

I když jsem vyťukal slova a poskládal z nich věty, dohromady nefungovaly. Zážitky z Národní se mi nepodařilo popsat vůbec. Z Michala se stala nejasná figura, taky proto, že jsem neuměl vysvětlit jeho chování v kordónu. Bylo mi jasné, že musím vynechat, jak mě díky němu pustili z Vyšehradské. Jenže bez toho moje Národní nedávala smysl. Nakonec jsem se pokusil vylíčit, jak si nás odvedli v severních Čechách. Jednání těch policajtů jsem ale už vůbec nedokázal věrohodně podat. Textu něco chybělo, možná pohled někoho jiného. Alena odmítla o něčem takovém vůbec uvažovat.

S bráchou jsme se už před Listopadem nevídali zrovna často. Objevil se u nás 25. prosince, ale zdržel se jenom chvíli. Pohádal se s Oldou a s mámou, když se ho zeptali, proč nepřivezl ukázat malou, a šel.

Vypravil jsem se k nim někdy v lednu roku devadesát. V neděli ráno, ulice byly vyčištěné chladem a zároveň plné zaschlé špíny. Stoupal jsem od Hlavního nádraží na Žižkov, míjel ty samé odpadkové koše, popelnice a vybledlé nápisy nad obchody, jako by se žádná revoluce nekonala.

Už dole v domovním vchodu se mi zdálo, že slyším Izabelu. Sotva jsem zazvonil u jejich dveří, rozrazila je dokořán. Jako by někoho čekala, nebo jako by se chystala odejít. Uviděla mě a protáhla tvář. Pak se na mě přece jenom přátelsky zašklebila. „Máš tady bratříčka, marode!“ zavolala.

Dveře vedly rovnou do kuchyně, na kterou navazoval obývák a ložnice. Z velkého hrnce na sporáku stoupala pára. Izabela se u něj zastavila, já jsem pokračoval dál. V obýváku měli postýlku a v ní si povídala Izabelka. Usmál jsem se na ni, tázavě se na mě podívala. V ložnici, pod oknem, ležel v posteli brácha a koukal do stropu. Byl bledý, zastlaný stránkami rozsypaných novin. Vypadal trochu jako dítě, které si myslí, že se schovalo, i když je skoro celé vidět.

„Furt sem lezou ty tvoji kamarádíčci!“ křikla Izabela z kuchyně.

„Vždyť je to jenom brácha,“ namítl Michal chabě.

„A ty se s ním nekamarádíš?“

„Izi, prosím tě, nepřekrucuj všechno!“

„No to jsou mi novinky! Tak ty už nejsi kámoš ani s bráchou! A s kým teda?“

„Vysvětluju ti to furt dokola, Izi,“ povzdechl si Michal.

„Neslyším! Dělám se ti tady s baštou, i když bych s tím nejradši sekla! Musíš přidat! Na hlase! I jinde! Už dávno jsme odsuď měli vypadnout. Ty si snad libuješ, že trčíme v takovýhle díře.“

„V panelasu bydlej všichni,“ namítl Michal tak tiše, že ho nemohla uslyšet.

Napůl jsem čekal, že rozházené noviny jsou Informační servis, ze kterého měl později vzniknout Respekt, ale byl to Stadion.

„Co ti je?“ Můj hlas zněl nejistě, jak jsem sám slyšel.

„Já nevím.“

„Něco ti chybí?“

„Přesně.“

„A víš co?“

„Ne!“

Nemusel jsem pokračovat. Brácha byl na tom podobně. Ani já jsem se nějak neuměl toho lednového vzduchu pořádně nadechnout.

„Heleďte, vy dva,“ oslovila nás Izabela, „pojďte se nadlábnout.“ Odšourali jsme se do kuchyně, skrčili se nad talíři, ze kterých kouřila morková polévka. Izabela náruživě hltala horký morek. Bylo v ní tolik života, čišela z ní energie, a brácha vypadal tím bezbarvěji. Než bychom se na sebe s Michalem podívali, radši jsme klopili oči do voňavé páry.

Jedl stylem, který máma nemohla vystát. Lokty dal od sebe, sklonil se nad talíř, až mu do něj visela patka. Dával si záležet, aby se hrbil. Choval se tak uvolněně, až v tom byla křečovitost.

„Já… ani jsem ti nepoděkoval, jaks mě vysekal, víš z jakého průšvihu. Tam na Národní. A pak ve Vyšehradské. To bylo, hele…,“ hledal jsem slova.

„No tak uzávěru jsme udělali pořádnou,“ spustil, jako by mě neslyšel. „Tři řady. Za náma technika. A posily, kdyby to náhodou protrhli. Až k uzávěře si netroufali – zastavili se nějaký dva metry před ní, však jsi tam byl. No a druhá uzávěra se udělala za nima. Byl to rukáv. Víš, co je rukáv, ne? Obklíčení a vytlačení demonstrantů. I když todle bylo spíš vajíčko, teda úplný vobklíčení. A pak se holt zakročilo. Ale ve vší slušnosti! Já náhodou vím, co se používá na Západě! Gumový projektily! Slznej plyn! My jsme byli nevozbrojený, dyť jsme měli jenom štíty a obušky! A jaký! Ne ty černý. Pěkně bílý! Z Itálie! Měkoučký!“ zasnil se brácha. „Kluci si s nima kolikrát zablbli i na ubytovně. Ani to moc nebolelo, když se do toho člověk úplně nevopřel.“ Zkroutil se nad stolem a chytil se za břicho.

„Takhle se drží za panděro v jednom kuse!“ vysvětlila mi Izabela.

„Mám něco se žlučníkem,“ postěžoval si brácha.

„V tom to není,“ pokračovala Izabela nemilosrdně. „Ty prostě nedovedeš skousnout, co se tady stalo. Nedokážeš se znovu rozjet.“

„Ne že by se mi stejskalo po secvičných, jak jsme je dělali na vojenským letišti. Zvládali jsme je fakt jako v reálu, měli jsme tam normálně čáry podle toho, jak jsou ulice kolem Václaváku. A měřítko 1 : 1, vole, 1 : 1. Žádný 1 : 72 jako u těch zatracenejch leteckejch modelů, co jsem si s nima vždycky akorát zapatlal prsty. Tak to mi teda fakticky nechybí,“ řekl brácha. Snažil se být nad věcí, ale tvář měl zkřivenou.

„Vždyť já… auuu!“ zavyl. Odstrčil talíř, odšoural se do obýváku. Z polévky se pomalu přestávalo kouřit.

„Tak co, študente, co kdybys bratříčkovi píchl? Copak nevidíš, jak ho ta vaše revoluce sebrala?“ popichovala mě Izabela. V jejím hlase jsem uslyšel prosebný tón.

„Mám to dojíst?“

„Ne, helfnout mu, aby se dal zas dohromady.“

„A proč si myslíš, že zrovna já jsem ten pravej?“

„Přece jste vyhráli, ne? Tak kdo jinej by to měl udělat?“

Její ironie na mě měla zvláštní účinek. Najednou jsem dokázal natáhnout vzduch až dolů do plic. Řekl jsem Izabele, že něco zkusím, minimálně zavolám Budišovi.

Překvapeně zvedla obočí: „No fajn. Zase se stav. – Jo, a pozdravuje tě Aza.“

Ani daleko, ani blízko

Stalo se to na koncertě Už jsme doma. Kapela dohrála, kytarista si utíral zpocenou tvář do ručníku. Naservírovali obvyklou dávku energie, která se zasekávala jak ozubené kolo do řetězu. Stroj jejich hudby se ovšem pohyboval příliš rychle. Jako by chtěli něco přesně vyslovit, a zároveň všechno vychrlit naráz. Řetěz se opožďoval za zuby. Basák na úplném konci, po přídavcích, udělal pár klopýtavých kroků, strhnul si nástroj z krku a říznul s ním o pódium. „Nepřestávej,“ zamumlala Alena. Se zavřenýma očima sebou škubala do rytmu, který už slyšela jenom ona. Sklonil jsem se k ní, zahryzl se jí do vlasů. Cukly sebou a já šel za nimi.

„Ještě,“ zašeptala Alena, když jsem se zastavil.

„Ještě!“ křikla, jako bych ji neslyšel.

Lidi se trousili k šatně a na poslední metro.

„Pojď už, Ali,“ řekl jsem.

„Jestli odsud teďka odejdeš, nechám tě,“ zamumlala.

Začal jsem střízlivět. Všiml jsem si, že nás opatrně obcházejí. Alena dál vrtěla hlavou, jako by přesvědčovala samu sebe. Bylo v ní něco lhostejného a přitom divokého, co mi někdy připadalo cizí a jindy mě přitahovalo. Cítil jsem to vlastně pořád, jenom někdy jsem si namlouval, že ne. Popadl jsem ji do náruče. Nepřestávala sebou šít, ale já jsem ji snadno zvedl z parket, přece jen měla nějakých padesát kilo plus.

„Ne,“ zaprosila, a teď mě to právě začalo bavit. Vynesl jsem ji do schodů. Čekal jsem, že bude křičet, možná mi vynadá, jenže mlčela jako ryba.

„Seš nametená?“ zeptal jsem se jakoby nic. Věděl jsem, že tohle by bylo až moc jednoduché. Alena neztrácela soudnost, ani když v sobě měla půl litru vodky.

„Jdu na tramvaj,“ řekla. „Doprovodíš mě?“

Schlíple se opřela o stěnu, seběhl jsem dolů pro kabáty. Nastoupili jsme tam co vždycky, na zadní plošinu druhého vozu. Alena se ke mně najednou přitulila: „Potřebuju, abys ode mě nebyl tak daleko, ale zase ne moc blízko. Já vím, že je to těžký. Prosím tě, aspoň to zkus.“

Přitiskla se ke mně ještě víc. Sklonil jsem se k ní, její vlasy jsem měl v očích. Sepjala mi prsty za krkem a odrazila se od podlahy. Vzal jsem ji za boky, zajel zkusmo za okraj džín, a pustil se po jejím tričku nahoru, tou teplou skulinou pod svetrem. Cítil jsem, jak chce, abych pokračoval, ale najednou se ode mě odtáhla. Hnala se ke mně, zároveň ode mě zdrhala. Na své zastávce vyskočila z tramvaje a vyrazila do tmy. Bezradně jsem sledoval, jak mizí mezi paneláky. V našem vztahu byla nějaká podivná průrva. Něco, kudy propadávalo to, co nás drželo pohromadě. Nikdy jsem nebyl u ní doma. Měl jsem jenom telefonní číslo, a stejně to většinou zvedl její táta.

Nekvalitní tisk

„Jak mu ty vlasy visí do čela, vypadá tak…,“ snažila se najít vhodný výraz máma.

Olda navrhl, že neupraveně. Noviny pořád ještě vycházely na mizerném papíře a černobílé fotografie se skládaly ze snadno rozeznatelných teček. Na první straně se teď ale usmíval disident s fešáckým knírkem. Už jen ten výraz působil neuvěřitelným dojmem. Politici se doteď tvářili, jako by byli u výslechu, nebo jako by ho sami vedli.

„Kdepak!“ řekla máma šťastně. „Spíš bohémsky!“

„Já vypadám taky bohémsky?“ zeptal jsem se nevinně. Vlasy mi už zase začaly dorůstat.

„V každém případě už nevypadáš neupraveně,“ zasmál se Olda za rozevřenými stránkami. Přesně tohle slovo použila moje třídní.

„No počkej,“ zarazila se máti. „Já jsem ho přece nenutila, aby se ostříhal pro nic za nic. Že si děláš legraci zrovna ty. S tím svým průšvihem bys měl vědět, jak se tyhle věci braly vážně.“

Chytil jsem se příležitosti a zeptal se, o co šlo. Jenom tak nenápadně, abych nezaplašil případnou odpověď. Olda se podíval na výtisk, jako by mohla být v něm. Pak ho pečlivě složil a dal na stůl.

„No dobře. V roce devatenáct set šedesát jsem byl s kolegy na pracovním pobytu v Berlíně. V institutu, co dělal podobný výzkum jako my. Město bylo rozdělené na východní a západní část, ale ta zeď ještě nestála.“ Olda si noviny znovu vzal a jak mluvil, uhlazoval je, jako by se nechtěly poddat.

„Zajeli jsme se podívat na západní stranu,“ vykládal rozvážně. Skoro se mi zdálo, že místo tváře mi nastavuje svůj zátylek. „Jen tak, jako turisti. Opravdu jsme neměli nic v plánu.“

Měl jsem chuť říct, že není před žádnou komisí.

„Jeden z kolegů tam zůstal.“

Čekal jsem, co bude dál. Pořádné dobrodružství mělo teprve začít. Olda se odmlčel a tu další větu, na kterou jsem čekal, vynechal.

„Počkali jsme na něj půl hodiny, pak jsme se vrátili.“

To nebyla ta věta. Pořád nepřicházela. Asi jsem vypadal tak nechápavě, že znovu spustil.

„No a začali jsme mít problémy, prý jsme o jeho emigraci věděli dopředu a nic jsme neudělali.“

„To vám snad nemohli vyčítat, ne?“

„Oni nás dokonce obviňovali, že jsme na něj nečekali dost dlouho.“

„Kdo to nezažil, ten to nepochopí,“ zavrtěla hlavou máma. „Kdyby tak někdo dokázal vysvětlit dnešním mladým, jaké byly poměry. Třeba tenhle disident,“ ukázala na složené noviny, z nichž vykukovalo jedno usměvavé oko na titulní straně. Slovo disident jsem od ní uslyšel prvně.

„Ten disident byl uklizený v kotelně,“ poznamenal Olda.

„Topiče dělal až později,“ upřesnila máma, která si jeho životopis pečlivě nastudovala. „Nejdřív pracoval jako zahraniční zpravodaj v rozhlase, sjezdil kus světa. Je opravdu šarmantní.“

„V komunistickém rozhlase?“ zeptal jsem se.

„A já byl v dolech,“ řekl Olda skoro omluvně.

„Jak, v dolech?“

„To nevíš, že jsem byl v dolech?“

„Jo, ale neměl jsem ponětí, že to souviselo…“

„No, výzkumák se za mě postavil. Jenže abych se dostal z průšvihu, musel jsem jít na brigádu na šachtu. Jako že dobrovolně, vylepšit si kádrový profil. Chytil mě tam důlní kombajn, tak mě naštěstí rychle pustili.“

Vybavil jsem si jeho zdeformovanou nohu. Viděl jsem ji každé léto a pokaždé jsem měl pocit, že jsem ji zahlédl prvně. Jela s námi na dovolenou jako někdo navíc, příliš velká, zjizvená. Vypadala jako model nohy, a ještě nepovedený.

„Táhlo se to se mnou vlastně až doteď. Vždycky mi připomněli, že jsem prý zklamal a nedá se mi věřit. Do výzkumáku jsem se vrátil – na nekvalifikované místo. Aspoň mě nikdo nenutil, abych říkal pitomosti. Nemusel jsem se tvářit, jak jsou ty sovětské výmysly, co jsme je museli kopírovat, dokonalé. Naposledy to vyplavalo, když jsi měl jít na vysokou.“

„Tvoje třídní nám naštěstí pomohla.“

Vytřeštil jsem na mámu oči.

„Zachovala se skvěle!“

„Bezvadná ženská,“ souhlasil Olda. „Taková odvážná.“

„Vždyť mě přinutila, abych se ostříhal?!“

„Po třídních schůzkách si mě vzala stranou. S dlouhými vlasy možná odmaturuješ, ale na vysokou tě nevezmou. Podívají se do tvých materiálů a přečtou si, že máš tátu emigranta. S ním aspoň neudržuješ styky. Žiješ ovšem v jedné domácnosti – se skoro-emigrantem. Naštěstí navrhla, že ty emigranty nějak zakamufluje, a měla jenom tuhle jednu jedinou, malou podmínku,“ řekla máma.

„Tobě to tak možná nepřišlo, ale ta podmínka byla opravdu nepatrná,“ doplnil Olda. „Něco jako když jsem sepsal pro Michala prohlášení o svých postojích k emigrantům, aby mohl jít k esenbákům. Naprostá formalita.“

Mlčel jsem.

„Tu pasáž o emigraci vynechala.“

„Vždyť ty jsi neemigroval! I když jsi na tom byl vlastně hůř, než kdybys odjel.“

„Ty jsi na tom byl hůř, bohužel,“ poznamenal Olda.

„A… proč jste mi to aspoň neřekli?“

„Pověsíš už tam ten plakát?“ přerušila nás máma.

Olda přinesl z obýváku plakát Občanského fóra, vsazený do vlastnoručně vyrobeného rámu. V dolní třetině byly podpisy zakládajících členů. Neptal jsem se, jestli z výboru ve výzkumáku nebo v nemocnici. Olda pověsil plakát na hřebíček, kde jsme předtím měli hodiny.

Když chceš buchtu zaujmout

Michal se u nás teď pravidelně stavoval. Vždycky vypálil pár vtípků, po kterých máma stáhla rty, a Olda se opatrně usmál. Konečně přestal pochůzkařit a stal se řidičem. Olda se ho už neptal, kdy z něj bude detektiv. Budišovi jsem se neozval, protože se mi zdálo, že Michal se dal dohromady.

Pak mi začalo připadat, že mu není dvakrát do řeči. Věděl jsem, že na přímou otázku se od něj nejspíš nic nedozvím. Zašel jsem tedy do obýváku, kde se Michal s Oldou usadili. Netvářili se dvakrát nadšeně, ale nechali mě tam. Mlčeli u televize. Šel v ní zrovna pořad o smrti nějakého studenta, kterého našli pár měsíců před revolucí mrtvého. Chodil na ekologické demonstrace, a protože je režim bral jako politické, novináři teď zkoumali, jestli za jeho smrtí nestála Státní bezpečnost.

„Student měl na nohou bělostné tenisky,“ vykládal hlas z obrazovky, „ovšem jeho tělo se našlo v bažinatém terénu. Těžko jím mohl projít v čistých botách.“

Olda se začal vyptávat Michala na nějakou nehodu. Oba dva fixovali očima obrazovku. Na Oldovi bylo znát, jak moc se snaží mluvit klidně.

„Už jsem ti všechno vysvětlil, přece. Nemohl jsem za to. Ten debil do mě najel,“ řekl brácha. Snažil se o totéž: aby v jeho hlase bylo co nejmenší napětí.

„Příčina smrti zůstává nejasná,“ vykládal hlas z obrazovky.

„Jakmile máš problém, vždycky tvrdíš, že za něj může někdo jiný,“ podotkl Olda. Michal neodpověděl.

„Při vyzvednutí těla jako by se vyšetřující orgány snažily, aby smazaly všechny stopy – z bažin ho odtáhl traktor,“ pokračoval hlas.

„Jaké to pro tebe bude mít následky?“

„No žádný. Maximálně mě přeřaděj.“

„Kdo mohl mít zájem, aby se nezjistilo, jak student zemřel?“

„Copak už nebudeš šoférovat? Vždyť jsi sotva začal?“

„Ale jo. Jenom nebudu vozit hlavouny. Všechno je v pohodě.“

„Zjistit, kdo organizoval vyzvednutí těla z bažiny, je dnes samozřejmě prakticky nemožné.“

„A koho budeš vozit?“

„Normálně, kluky. Na secvičný. Tam, na letiště.“

„Aha, takže budeš řídit autobus. No výborně. Ty, s tvou průmyslovkou!“

„Já ji přece nedodělal, tati!“

„No právě. A na jaké letiště? Proti komu se vlastně cvičíte, teď, když je všechno jinak?“

„Útvar musí bejt připravenej pořád, tati,“ vysvětlil Michal, který si očividně přál, aby se ho už nikdo na nic neptal. „Pro každej případ.“

„Já mám stejně pocit, že jsi tu bouračku zavinil ty. A nejspíš v tom bylo pití, nepletu se?“ povzdechl si Olda.

Na obrazovce se objevil kriminalista, který komentoval nynější vyšetřování. S překvapením jsem v něm poznal vyšetřovatele, co mě pustil v severních Čechách.

Michal se najednou zvedl a vyběhl z obýváku. Práskl za sebou dveřmi, jako by ho Olda naštval nebo urazil. V třísknutí bylo přiznání, že se nic takového nestalo.

Našel jsem ho, jak sedí na kraji mé zválené postele. Neměl kam jít, protože z jeho bývalého pokoje si naši udělali ložnici. A v kuchyni měla máma na stole psací stroj. Ťukání se zrychlovalo a zpomalovalo, na chvíli přestalo, ale vždycky se znovu rozjelo.

„Ty jezdíš napitej?“ zeptal jsem se ho.

„Hele, brácho. Žádnej problém. Řízení je co? No co?“ Brácha nevydržel sedět na posteli. Vyskočil a začal přecházet po pokoji, na­jednou to byl zase on.

„No hlavně žádný uvažování, jak si myslíte vy hlavy nacpaný knížkama. Když mi tam nějakej debil vjede, není čas na mudrování. Buď na to skáknu, vyšlápnu spojku, přešaltuju, dupnu na plyn, a hele, musím to udělat rychle a přitom tak jako plynule, jo, – nebo jsem v kelu. Prostě musíš mít auto v paži, a v tom ti kapka chlastu jedině pomůže. Aspoň já teda řídím piclej daleko líp než nasucho.“

„Máma mi půjčila knížku o vlivu alkoholu na řízení,“ zmínil jsem pokus, který spoléhal na mou čtenářskou vášeň, „a neurologové tam popisovali rozdíly mezi tím, jak si připadáš, když jsi namazanej, a jak řídíš ve skutečnosti…“

„Nervologii dělaj papírový hlavy! Nebo mi snad nevěříš? Mně, pro­fesionálovi?“

„Tak kdo to do tebe nabořil?“

„Je fakt, že jsem trošku přehlíd přednost v jízdě, upito jsem taky měl, všechno by ale bylo v cajku…“

„To asi těžko, ne?“

„Fakt, kočírovalo se mi bezvadně. Než mi tam vjel ten trotl. A než přišli ty trotlové fízlové. Dneska se už na policajtskou solidaritu úplně kašle! Tvářili se, že jsem snad v ještě větším problému, když jsem poliš. To se ta revoluce nemusela dělat, fakticky.“

„Jo, takže jestli studenta v bažinách zamordoval někdo od vás, tak ho kolegiálně pokrejete?“

„Nehraj si na vyšetřovatele a nekoukej na mě tak srandovně přísně. Každej má svejch problémů dost a nebude si přidělávat další tím, že by vraždil studenty.“

„Leda že by ten problém byla právě vražda.“

„Jaká vražda, pořád?“

„Co když ho umlátili u výslechu?“

„To by bylo maximálně zabití, ne? Hele, nevyšiluj jako tatík. Jak teďka vypěnil kvůli secvičným…“

„No spíš kvůli tomu, že budeš řídit autobus, ne? A navíc, vždyť má pravdu. Proti komu se chcete trénovat, Michale? Vy už proti nikomu nikdy zasahovat nebudete!“

„Nebuď bláhovej, knihomole! Za pár let rupne někomu z tvejch kámošů v bedně a udělá demonstraci jako na Západě! Budou se házet šutry, zapalovat auta, rozbíjet vejlohy!“

„Jako komu rupne v bedně, prosím tě?“

„No třeba tomu tvýmu Brajglovi!“

Vyprskl jsem smíchy.

„Brácho, ty vůbec neznáš lidi.“

„Brácho, ty neznáš lidi!“

„Co Iza?“ změnil jsem radši téma.

„Ty vole,“ změkl. „To je můj vopravdovej problém. Ta se z tý nehody může zbláznit, a hlavně z autobusu. Vyhrožuje mi, že se se mnou rozvede. S autobusákem prej žít nebude. A malou že už neuvidím ani náhodou.“

„Snad se zas udobříte, ne?“

„No nevim. – Co ta tvoje Alena?“

„Nemůžu se v ní nějak vyznat. Prej nejsem dost blízko – nebo zase dost daleko.“

„To tě na ní právě baví, ne?“

„Jo, jasně. Jenže…“

„Jestli vám vázne vztah, neříkáš jí ty pravý věci. Hele, když chceš buchtu zaujmout…“

Něco, co by mu udělalo radost

Za Michalem jsem teď chodil do jeho policajtské hospody. Nemělo smysl stavovat se u něj doma, kde mě Izabela akorát zahrnula výčitkami. Jako bych za něco mohl, nebo jako bych mohl něco změnit.

Zastihl jsem ho většinou ve výborné náladě. Povídal si s někým ze štamgastů, což už většinou nebyli policajti. Jak je postupně propouštěli, stávali se z nich například taxikáři. Taky se stěhovali bůhvíkam, jenom Michal zůstával. Obřadně mě představoval mužům, kteří mi připomínali máminy klienty a upírali na mě stejný, vševědoucí a zároveň nicneříkající pohled.

S Michalovou energickou ukecaností kontrastovalo, jak vypadal. Zhubl, zežloutl a připadalo mi, že na mě nedokáže pořádně zaostřit. Někdy se mi ani nedíval do obličeje, ale někam nad rameno. Vlasy mu prořídly a narovnaly se. Patku měl přilepenou k čelu. Stahoval dolní ret přes zuby, aby zakryl mezery, a zapaloval si jednu od druhé. Pod očima měl mapy předčasně potemnělé kůže.

Když Iza zavolala, máma s Oldou zrovna propírala Michala a jeho potíže. Olda ho bránil, že má těžké období, a máma namítala, že ho má, co ho zná. Ráda by si s Michalem promluvila, ale nemůže, vždycky se s Oldou zavřou u televize. Olda se bránil, že citlivé věci se musí probrat mezi čtyřma očima. Máma vykládala o profesionální pomoci, kterou Michal potřebuje.

Iza se zalykala v telefonu, protože Michal dostal křeče. Nejdřív jsem si vzpomněl na svou návštěvu u nich. Zeptal jsem se mámy, proč si nezavolají pohotovost, a ta na mě vyjela, že brácha je v bezvědomí. Jeho žlučník jsem mohl pustit z hlavy a zároveň jsem se začal doopravdy bát.

Cestou se Olda najednou zarazil, strnul s rukama na volantu a nakonec se obrátil na mámu s nevyslovenou prosbou. Viděl jsem to zezadu, takže jsem si vlastně jenom všimnul, jak ztuhla. Beze slova si vyměnili místa. Pomalu, hladce se rozjela a přeřadila stejně spolehlivě jako vždycky, ani o okamžik dřív a ani o okamžik později, než bylo třeba. Když jsem si tuhle chvíli přehrál později, uvědomil jsem si, že jsem uviděl první signál Oldovy slabosti. Old Shatterhand se přitom dostal z každého průšvihu, to Vinnetou byl ten zranitelnější.

Před domem stála sanitka s blikajícím majákem. Rozběhl jsem se po schodech, ale žádné kroky se za mnou neozvaly. Olda zůstal stát pár schodů pode mnou, držel se za hrudník a máma ho podpírala. Pootevřenými dveřmi bytu jsem zahlédl chlapíka se složenými nosítky. V obýváku se doktor skláněl nad Michalem, který ležel na gauči. Na moment jsem zadoufal, že ho jenom nemůžou vzbudit, protože to přepísk na tahu. Vyjevená Iza z něj nespouštěla oči.

Jakmile máma vstoupila do bytu a řekla, že je doktorka, lékař z pohotovosti už mluvil jenom s ní.

„Nebere takhle náhodou něco, paní kolegyně?“

„No občas se společensky napije, ale…,“ kolísal mámě hlas.

„Tak to bude abstinenční syndrom,“ nenechal ji dopovědět. Řekl to lhostejně, jako něco, co se stejně nedá popřít. „Dostal holt epileptický záchvat.“

„No dovolte, Michal není žádný alkoholik! Myslíte, že bych něco takového nepoznala?“ pustila se do něj. Přebíhala očima z doktora na Oldu.

„Už se probírá,“ přerušil je Olda. Michal se překvapeně podíval na otevřenou doktorskou brašnu, která ležela na stolku.

„No vidíš, mladej,“ usmál se na něj doktor. „Obyčejnej epilepťák.“

„Co se stalo?“ zeptal se Michal.

„Jak ti je?“ ignorovala jeho otázku máma.

Michal se pokusil posadit. Znovu se zeptal, doktor odpověděl, že v podstatě nic, a Olda trochu nesouvisle poznamenal, jak nás Michal vyděsil. Máma bráchovi vysvětlila, že měl záchvat, tím svým profesionálním tónem, co měl působit jako obrana před informací. Michal se jakoby schoulil do klubíčka, i když zůstal natažený na zádech.

„Uslyšela jsem rány. Vběhla jsem sem, a ty… ty jsi ležel napůl pod gaučem. Měl jsi křeče, a mlátil jsi s ním o zeď,“ dostala ze sebe Iza.

Michal si pamatoval, jak se mu zatočila hlava, a nic víc. Máti mu vysvětlila, že ho sanitka vezme na neurologii. Zeptal se, jestli tam opravdu musí. Řekl neurologie, a ne nervologie. Konečně pořádně otevřel oči, jenomže měl pohled cizího člověka.

„Jako bych viděla nějakou figurínu. Takovou tu, co na ní testujou bezpečnost při umělejch bouračkách,“ dopověděla Iza.

Olda vzal Michala za předloktí, já ho podepřel z druhé strany. Usadili jsme ho v sanitce, nastoupili do forda a jeli za ní. Na neurologii sestra zavedla Michala do pokoje. Ve světle lampy z ulice jsem zahlédl pár obsazených postelí.

Cestou zpátky se máma rozpovídala. Už dávno si všimla, že Michal začíná mít problémy s pitím, jako profesionálce jí nemohly uniknout. Ve vlastní rodině je ale každý doktor bezmocný. V kuchyni bych tyhle řeči pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tady jsem je nemohl neslyšet.

Čekal jsem, co řekne Olda, protože teď to bylo na něm. Visel jsem očima na jeho zátylku a pokoušel se přemluvit ty zmenšené lidi, co tam někde byli, aby poslali zprávu. Jenže nedělo se nic.

Pak nám máma vysvětlila, jaké můžou být další příčiny záchvatu. Epilepsie se začala jevit jako celkem přijatelná varianta.

Při návštěvách jsem pozoroval ostatní pacienty. Na pokoji ležel chlap kolem třicítky, měl výrazné oči, vysoké tváře, plné rty. Jeho obličeji odpovídalo atletické tělo, ze kterého jsem viděl široká ramena, svalnatá předloktí. Přestávaly mu fungovat nervy a postupně se propadal do nehybnosti. Z postele už nedokázal sám vstát, i tak si to v noci dělal v jednom kuse, jak mi Michal pošeptal. Kdo ví, jak dlouho ještě bude moct, dýchnul mi horce do ucha a mně přišlo, že se konečně probírá.

Vedle atleta byl čtyřicátník, kterého na motorce porazilo auto. Vyjížděl právě z parkoviště, takže všechno se odehrálo v minimální rychlosti, ale svalil se a noha mu zůstala vespod. Kromě rozdrcených kostí mu jeho harley přerušil nervy. Tenhle chlap s obtloustlým, neurvalým ksichtem měl velkou, pohyblivou hubu, v jednom kuse v pohybu. Mluvil o motorce. O své noze. Bráchovi už všechno řekl, tak to teď hustil do mě. A pěkně spěchal, aby ze sebe stihl dostat co nejvíc, dokud tam jsem. Jeho oblíbeným tématem byly aktivity Státní bezpečnosti během revoluce.

„To víš, vo tom studentovi, ne? Při vylepování letáků na nádraží si jako poslední pamatoval, že dostal injekci zezadu do krku. Probral se někde úplně jinde! No kdo to asi tak mohl udělat, co? Kdo má takový injekce?“ Mlel a mlel, v té jeho rozkecanosti byl ale podtón, který mě dráždil a zároveň jsem mu chtěl přijít na kloub.

„Pořád necejtím nohu. Nechápu, co mi tam mohla ta motorka natropit. Bejt vyřazenej z provozu zrovna teďka, když máš tolik příležitostí! Jenom aby se to ještě nevotočilo. Aby nás tady nevyhmátli. Já byl celej život proti režimu, škodil jsem jim, jak jsem moh, bral jsem matrijál a teďka se musim koukat, jak maj starý struktury všechno vobšancovaný. Slyšels vo tom studentovi, co mu dali na nádraží tu injekci? Kdo mohl tohle udělat? No přece ty svině estébácký!“ vlnila se huba.

„Rozumíš, a harleyovi se nestalo vůbec nic. Mohl bych na něm z fleku jezdit! No je v tom nějaká logika? Možná je, ale nějaká jiná. Třeba mě chtěli sejmout, protože jsem sabotoval. Chlap mohl klidně patřit k nim. Na ksichtě mu nic nepoznáš, a že měl normální doklady? Těch voni měli haldy, no ne?“

Pak mi došlo, co je vespod jeho žvanění. Nehoda ho nevyhodila jenom ze sedla motorky. Až doteď si asi nikdy doopravdy nepřipustil, že jednou zemře. Tajemné postavy s injekcemi na nádražích nebyly nic jiného než jeho smrt, která mu taky jednou dá injekci zezadu, a řeči o Státní bezpečnosti znamenaly pokus dát tomu všemu nějaký smysl.

Zašel jsem za Izou pro Michalovy věci, mlčky mi zabalila jeho župan. Poprosil jsem ji, ať pošle bráchovi něco, co mu udělá radost. Zarazila se. Pak pokrčila rameny: „Vím já, čím se bavil, když byl pořád v čoudu?“ Rozběhla se do ložnice a kopla do krabice, která vykukovala zpod postele, ať si ji odvezu. Dřepl jsem si a uviděl drátky a barevné žárovky.

„Táhl jsem to pár dní po hospodách,“ šeptal brácha, „přespával jsem u známejch nebo u štamgasta, co tam zůstal do zavíračky. Stavoval jsem se doma jenom pro nějaký to voblečení. Vyhrožovala, že mi vyhodí z vokna barevnou hudbu. Nakonec řekla, ať vypadnu nafurt. Nebyl jsem úplně ve formě, po předchozím dni, ale snažil jsem se sebrat. Strašně jsem ji potřeboval přesvědčit, ať neblbne. Chtěl jsem jí povědět o svejch plánech, jak nás vysekám ze všech trablů. A najednou jsem ti měl sladko v žaludku, jako na houpačce, začala se mi točit hlava a hlavně, hele, slova začaly znamenat něco úplně jinýho. Řekl jsem třeba barevná hudba, a přitom jsem si nebyl jistej, co to má bejt. Jako že barevná hudba, jasně, ale možná taky elektřina, cigáro, kořalka… V hlavě se mi začala motat spousta významů, jeden vystřeloval z druhýho, byl to takovej jako vír, já jsem byl vlastně blaženej, že se přede mnou všecko votevírá, pak jsem šel do kolen a…“

Vlastnické vztahy

Vzali mě s sebou, když se jeli podívat na dům, kde si máma chtěla zařídit soukromou praxi. Na zadním sedadle jsem si sedl doprostřed. Řídil Olda. Zastavili jsme před domkem na Kačerově, máma stiskla tlačítko zvonku, tak ohmatané, že bylo skoro průsvitné, a po několika minutách se vyšourala ženština ve vytahaných teplákách a s cigaretou. Na hlavě se jí ježila špinavá trvalá. Připomnělo mi to trochu mé vlastní vlasy, když mi odrůstaly a trčely nezvladatelně nahoru. Teď už jsem je nosil secvaknuté sponou, ze které jsem sloupl ozdobnou umělou hmotu.

„Vy jste od soudu?“ zamžourala na nás babice.

„Já jsem alkohololožka,“ usmála se na ni máma. Uměla tuhle informaci říct naprosto samozřejmě, a zároveň jako signál. Něco těm lidem sdělovala a na něco se jich přitom ptala.

„Já s chlastem žádný problémy nemám! Už dávno ne.“

„Jsme tady kvůli pronájmu prádelny,“ objasnil Olda.

„Aha. Jasně,“ zadrmolila baba. Měla problém trefit se s cigaretou do pusy, ale nakonec se jí to povedlo. Zamířila do domku. Olda vykročil jako první a za ním máma, tím svým svižným, profesionálním krokem plným odhodlání.

Založit si praxi pro ni hodně znamenalo. Na protialkoholní klinice začínala pracovní doba v sedm ráno, roky musela vstávat o půl šesté. Ve vlastní firmě by se mohla zařídit podle sebe. Navíc by od dveří našeho bytu zmizeli recidivující alkoholici. Tvrdila, že by si domů už nikoho nepustila, a my se tvářili, že jí věříme.

Babice nás upozorňovala, kudy musíme projít potmě, protože nefunguje světlo, a prokládala to stesky, co zmůže sama ženská. Zaskřípěly kovové dveře, na betonové podlaze ležel kalný pruh světla zvenčí. V prostorné místnosti s betonovou podlahou se zvedala cementová vana obklopená obrovskými hrnci a mohutný mandl se zašlými válečky.

Máma se jenom podívala na Oldu, který se zkusmo dotkl zdi. „Má to izolaci?“ zeptal se.

„Barák postavili někdy ve třicátejch letech. A jak ho zmákli, ví jenom pámbů. Ta famílie je už dávno v tahu.“

„Takže izolace by se musela udělat znovu,“ usoudil Olda. „Co elektroinstalace, je původní?“

„No sem tam nějaká žárovka nefunguje, jak jste viděl,“ připustila babice.

Olda vzal za šňůru s vypínačem a zatáhl za ni. Vyvalila se omítka a kousky cihel. „Aha,“ poznamenal.

„Šlo by to spravit?“ zeptala se máma. V jejím hlase bylo pořád ještě slyšet nadšení.

„Musela by se udělat celková rekonstrukce,“ rozvážně odpověděl Olda.

„Tak máte zájem?“ zakřehotala babice.

„Tenhle barák patří vám?“ Důraz v Oldově hlase mě přinutil vzhlédnout. V místnosti se rozsvětlilo, když se ženština pohnula od sklepního okénka. Zabafala z cigarety a neochotně vysvětlila, že dům se snaží dostat zpátky jedna paní. Patřil její rodině, než emigrovali, a zabavil ho stát. Babice zavěštila, že se jí to nepodaří.

„Jenže jestli ano, naše smlouva o pronájmu bude na nic,“ řekl Olda.

„Oni by se vám líbili, ta famílije. Zůstali po nich věci, jsme si je s Kadlem prohlídli vobčas, když byl ještě naživu. Fotky a tak. Museli holt vodjet narychlo, v osmašedesátým. Vy byste se určitě dohodli, jak na vás koukám. Vy jste taky takoví fajnoví lidi. – Viděli jste už všechno, že jo?“

Babice nám na chodbě mávla na pozdrav a překvapivě rychle vykulhala do poschodí.

„Myslíš, že by to šlo?“ zeptala se máma, sotva jsme byli před vrátky.

„Ty vlastnické vztahy mi dělají starost,“ uvažoval Olda. „Na druhou stranu, i kdyby dostali dům zpátky, k čemu by jim byla prádelna. My bychom ji mezitím dali do kupy…“

„Bez prádelny by se obešli, určitě se jim v emigraci dařilo. – Stejně, řeknu vám, začínat s mou celoživotní zkušeností v prádelně…“

Cítil jsem, jak se její radost láme. Chtěl jsem říct něco, co by dokázalo, že její život za něco stál. Snažil jsem se něco si vybavit.

„Zase máme opravdovej bourák. Na ten se všichni nezmůžou ani na Západě, že ne?“

„Hm,“ odpověděl Olda, když se máma k ničemu neměla.

„Před lety mi cortina přišla jako fantastický auto. Jak to, že se tady vůbec dala koupit?“

Olda se na mě zvláštně podíval: „No, jenom v Tuzexu. Když jsi měl bony – anebo když jsi měl valuty.“

„A…?“

„Potom, co mě vyhodili ze školy a musel jsem na šachtu, mi začaly chodit marky. Žádná velká částka, ale zato pravidelně. Posílal je ten kolega, co tam tenkrát zůstal.“

„A proč jste mi tohle nikdy neřekli?“ dostal jsem ze sebe.

„Protože mi to bylo, no, vlastně trapné. Že si tady ani nemůžu koupit pořádné auto.“

„A ta felicie, co jsi v ní jezdil s Michalem do Jugoslávie, to nebyl bourák?“ snažil jsem se zachránit situaci. Olda zaváhal, pak zavrtěl hlavou.

Jestli bude chtít redaktorka tohle vynechat, klidně může. Samozřejmě vím, že se sedmnáctým listopadem souvisejí mé rodinné historky hodně volně. Nemůžu jenom zapomenout na auto koupené za cizí peníze a na plán založit si praxi v prádelně, na ty dva pokusy vést normální život. Cortinu jsem od té doby párkrát na ulici zahlédl a vždycky mě překvapilo, jak je ve skutečnosti malá. Vypadá mezi současnými vozy tak trochu jako model, který si někdo slepil ze stavebnice. Nechápu, jak se dovnitř mohli vejít čtyři lidi.

Stroboskop

„No dobře, pokusíme se ho protlačit na tomograf. Nemusím vám vysvětlovat, jak je to složité, má ho jenom jedno specializované pracoviště,“ řekl profesor mámě na chodbě a ona zbožně přikývla. Tvářila se jako její klienti.

Věděl jsem, že bráchovi pomůžu, když s ním pojedu, protože Michal vyšetření nesnášel. Z neurologie ho vezl saniťák s cigaretou v koutku pusy, který odsunul okénko mezi kabinou a prostorem pro pacienty, a křikl na něj, co ho skříplo. Musel řvát, aby překřičel rachot motoru.

„Měl záchvat!“ zařval jsem nazpátek, když se brácha k ničemu neměl.

„Jo, to bude epoška! To budeš mít záchvaty třeba každej měsíc! Když budeš mít štěstí! Cha!“

„A když ho mít nebude?“

„Tak každej druhej den.“ Neměl jsem, co bych zařval nazpátek.

„Anebo každej den, několikrát. Se ale neboj! Tě nacpou antiepilé… antiepilékama! Tě sice zkrouhnou, ale nebudeš se válet po ulici s pěnou u huby!“

„Jak ho zkrouhnou?“

„No řikaj tomu vedlejší účinky, ty tě sejmou. Si myslíš, že si ještě vrzneš? Na to zapomeň, kamaráde. V takovým budeš klidu.“ A saniťák se pustil do srovnání, jestli je lepší epilepsie nebo problémy s pitím, které měl on sám. Důrazně a zvesela se nám svěřil, že chlast je daleko menší průser. On sám byl na léčení, pak nějakou dobu nenasával a teďka si normálně dá pivo, pár piv, ne každej den, i když zápisky si teda nevede, a žije si fajn. Kdežto s epilepsií člověk nikdy neví, kdy to s ním sekne.

Doktor s napjatým výrazem vysvětlil Michalovi, že zákrok je bezbolestný. Lidi si kolikrát myslí bůhvíco, když uvidí někde v časopise mozek naporcovaný na plátky. Uzavřel, že nebude zabíhat do podrobností, protože bychom tu byli hodinu, a přikázal mu, aby si lehl na bílé lehátko před přístrojem.

Brácha měl za hlavou kulatý otvor. Uvažoval jsem, jak se tam vejde, byl jsem rád, že se dívá na mě. Lůžko sebou cuklo a začalo Michala zasouvat. Nad obličejem mu zůstalo pár centimetrů volného prostoru. Ruce a nohy mi vychladly. Zároveň jsem se zpotil. Z představy, co se může stát uvnitř.

V ten okamžik jsem uslyšel zdušený řev, údery do stěn přístroje a konečně hlas doktora, který vstoupil do ordinace. Michal vyjel ven celý rudý. Nepřítomně otáčel hlavu ze strany na stranu. Založil si ruce na prsou, pak se křečovitě chytil za ramena.

„Někdo má s vyšetřením problém,“ připustil doktor nevesele. „Ten úzký prostor a tak dál. Proto jsem se pána ptal, jestli ví, o co jde.“

„Vždyť jste se ho neptal,“ poznamenal jsem.

„No, přímou otázku jsem nepoložil. Kdybych měl každému vysvětlovat, co je to tomograf, byli bychom tady hodinu. Hlavu nikomu nerozřežeme, samozřejmě! Chystají se prý namontovat do roury tlačítko, aby lidi mohli dát signál. Já jsem proti, mačkali by ho v jednom kuse. Budeme pokračovat?“

Díval jsem se na Michala a měl jsem pocit, jako by se v něm už dlouho něco ohýbalo. A teď to prasklo.

„Prosím vás!“ zachroptěl Michal a ani mně nebylo jasné, co chce.

„To se opravdu tak bojíte?“

Zavrtěl hlavou.

„Pokračujeme?“

Zavrtěl hlavou.

„Podívejte se, já nemám čas se s vámi babrat. Vy evidentně nemáte představu, jak dlouho se na vyšetření normálně čeká!“

„Chytni mě za nohy, brácho,“ zaskřípal Michalův hlas.

„Proč?“

„Čapni mě za kotníky! Kdyby něco, tak mě z tý roury vytáhneš. A drž mě pevně, jo?“

Doktor nad námi postál, potřásl hlavou. Svíral jsem Michalovy kotníky, propadal jsem se do prohlubně, která se otevřela ve žlutém linu pod mýma nohama, a najednou mi bylo, jako by Michal držel mě.

Sestra v další ordinaci namatlala Michalovi hlavu gelem a navlékla mu postroj, který mi připomněl noční síťky na vlasy ve starých filmech. Pod něj zasunula elektrody. Teď už to vypadalo spíš na elektrické křeslo. Tenhle doktor naštěstí všechno vysvětlil do detailů.

„Lehněte si. Budete dýchat podle mých pokynů, otevírat a zavírat oči. Pak začne blikat světlo. Má stroboskopický efekt, provokuje tedy váš mozek, aby v něm došlo ke změnám vlnových frekvencí. Jako u epileptického záchvatu.“

„A… pane doktore, nemůžu…?“

„Můžete cokoli. Potřebujete si ještě odskočit? Napít se?“

„Nemůžu přitom dostat záchvat?“

„Milý pane,“ spustil doktor, „jde o nutnou diagnostickou záležitost, která nám pomůže pochopit, jak na tom jste.“

„A nemůžu dostat záchvat?“

„Jestli máte epilepsii, milý pane, tak to nikdy nejde vyloučit.“

Michal zavřel oči a sestra mu posunula před obličej držák se světýlkem. Poprosil jsem, jestli tam můžu zůstat, doktor se na mě podíval a kývl. Sestra na odchodu zhasla. Zlehka jsem se pootáčel na bílé, kulaté židličce vedle Michala.

„Otevřte oči. A zase je zavřete. Zhluboka dýchejte.“ Doktorův hlas zněl odkudsi zvenčí, soustředěný a klidný, jako by zrovna jemu záchvat za žádných okolností nehrozil. Světlo blikalo nejdřív celkem pomalu, a potom zrychlilo.

„Zůstaňte v klidu,“ uslyšel jsem. Držel jsem Michala za ruku, která zvlhla potem.

„Uvolněte ústa!“ ozval se doktor znovu. „Když budete mít zaťaté čelisti, zkreslíte záznam.“

A pak jsem si uvědomil, co mi to nepravidelné blikání připomíná. Takhle nasekaly sluneční svit stromy, když jsme v cortině uháněli alejí. Pošeptal jsem Michalovi, že jako šofér musel zažít něco podobného mockrát, a nikdy záchvat nedostal.

V ordinaci se rozsvítilo. Uviděl jsem Michalovy prsty u nohou, jak se pohybují v pravidelném rytmu. Tančily uvolněně, jako by brácha vyšlapoval spojku a přidával plyn, rychle a tak jako plynule.

Abstinenční syndrom

„Co ti teda je?“ zeptal jsem se ho, když ho konečně pustili. Chvíli se na mě vydržel dívat přes okraj sklenky s džusem, pak sklopil oči a napil se. Lokl jsem si z půllitru. Pokrčil rameny, doktor od EEG mu prý řekl, že nález je v podstatě normální. Je tam nějaká nepravidelnost, co k ní Michal přišel nejspíš při porodu, kdy se málem uškrtil na pupeční šňůře. Epilepsie to ale není.

Zvedl jsem půllitr: „No tak jsi zdravej! Na zdraví!“

„Na zdraví,“ pípnul Michal.

Pak mi vysvětlil, co je abstinenční syndrom. Vzniká, když člověk začne střízlivět. Jak jeho organismus odbourává alkohol, vyplavují se mu z mozku různé minerály, nastane chemická nerovnováha a výsledkem jsou křeče. Michal mluvil záměrně lhostejně a já jsem v jeho hlase uslyšel aspoň náznak bývalého frajerství – anebo jsem si to přál. Pak se mi přiznal, že představu dalšího záchvatu nedokáže pustit z hlavy.

„Člověče, vono je to snad horší, než kdybych dostával čtyři denně.“

„Vždyť nepiješ, ne?“ snažil jsem se ho povzbudit.

„Doktor mi řekl, že si můžu dát zdravotní dávku. Jednu alkoholovou jednotku, cha. – Pivsona, dvojku vína nebo panáka. A já se stejně bojím. Radši si nedávám vůbec nic, a stejně to nedokážu dostat z makovice,“ stěžoval si Michal.

„Nejdřív jsem měl jenom takovou jako vzpomínku. Vzadu v hlavě někde. Teď kdybych měl záchvat, napadlo mě. Víc nic. Pak jsem si začal představovat, co kdybych ho fakt dostal. V metru špekuluju, jestli sletím z jezdících schodů, v tramvaji fantazíruju, jak mě přicvaknou dveře, no prostě kde je víc lidí, tak se vidím, jak se jim válím u kotníků. Do výtahu nemůžu vůbec. Do kina ani náhodou. A co teprve šoférování, to je teda síla, člověče, představ si, že bych sebou sekl za volantem! Zapřenej do plynovýho pedálu! Každou chvíli musím stavět, abych to vydejchal. Když jedu sám, v klidu pauzíruju. Ale s lidma? To jim mám furt říkat, že musím s pískem?“

Doktor mu vysvětlil, že zatím není důvod brát mu řidičák. S jeho diagnózou by se o něčem takovém uvažovalo při dalším záchvatu. Já jsem to bral jako dobrou zprávu a Michal jako záruku, že záchvat dostane.

Zkoušel mu různě předcházet. V nemocnici zjišťovali, jestli nemá poruchu metabolismu. Na nic sice nepřišli, Michal s sebou teď ale všude nosil svačinky. Jakmile měl pocit, že to na něj jde, pouštěl se do nich. Pocit nasycení jako by dovedl zastavit ten roztáčející vír. V jeho hospodě věděli, oč jde, a nechávali ho zakusovat se do obloženého chleba. Aby dodržoval pitný režim, nevycházel z domu bez termosky s bylinným čajem. Pořád znovu se mu rozbíjela. Jednou jsem ho viděl na ulici, jak stojí nad kanálem a vylévá ji. V proudu čaje se zaleskly střepy z vnitřní nádoby. Michal vyklepal poslední kapky nebo střípky, a hodil termosku do koše.

Doktor mu vysvětlil, že existují techniky, jak záchvatu předejít. Mozek se musí zaujmout nějakou početní operací, nebo básní, kterou si člověk zkouší vybavit. Nevím, jestli ho nechtěl jenom uklidnit, ale Michal to vzal smrtelně vážně.

Zničehonic, uprostřed našeho rozhovoru začal přeříkávat čísla. „Sedm a čtrnáct se rovná…, přičteme dvacet devět… vydělíme třema…“ Mumlal ty věty s očima navrch hlavy, někdy dokonce vstal a deklamoval je nahlas, až hospoda ztichla. Občas se vyřítil ven a pohyboval pusou před umouněným, prázdným výkladem.

„Nedonesl bys mi nějakou básničku, brácho?“ poprosil mě tehdy. O poezii se nikdy předtím nezajímal, četl vlastně jenom mayovky, které jsem po něm zdědil. „Sure, Mr. Shatterhand,“ zavtipkoval jsem a on mi odpověděl překvapeným pohledem.

Přinesl jsem mu Ferlinghettiho, Ginsberga a Corsa, které jsem tehdy hltal, ale jejich texty mu přišly jako zmatené opilecké obrazy. Dotáhl jsem starou čínskou poezii, v které mu zase připadalo obrazů příliš málo. Nakonec jsme objevili, že si může vybavovat zrychlení u aut. „Mercedes na 100 za 1,8…,“ odříkával od té doby.

„Kdy budeš víc se mnou?“ zeptala se mě Alena. Stáli jsme ve frontě u stánku na Žofíně, zatímco kapela zvučila. Chystala se zahrát na pódiu postaveném kdysi pro promenádní orchestr. Rock se teď hrál i uprostřed Staroměstského náměstí, a při akci na podporu klubů kapely koncertovaly na pódiích v ulicích nepřetržitě několik dní.

Alena se postavila vedle mě, i když mohla zůstat sedět u stolu. Věděl jsem, že jí vadí, kolik času trávím s Michalem. Věřila, že si musí vyřešit svůj problém sám. Víckrát mi to řekla a já jsem jí neuměl odpovědět.

Snad proto jsem dostal vztek. Zhluboka jsem se nadechl, chytil jsem ji kolem pasu, zahryzl se jí do vlasů. Jako tehdy v klubu jsem ji chtěl odtáhnout někam, kde se přestane vzpouzet. Čím víc jsem ji tisknul k sobě, tím mi připadala dál.

„Přeskočilo ti?“ vyjekla. Už jsme byli na řadě.

„Právě že ne!“ zasmál jsem se. „Dvě piva!“ řekl jsem barmanovi. Měl seprané tričko a vlasy do ohonu, jako by přišel na koncert jako divák, a pak vzal tenhle vedlejšák.

„Pojď si sednout,“ vrazil jsem jí kelímek do ruky. Když jsme dorazili ke stolu, kapela spustila a já zamířil před pódium.

Měl jsem jí vysvětlit, jak na tom s Michalem jsem. Musel bych ale popsat celou naši společnou historii od okamžiku, kdy jsem ho uviděl stát vedle cortiny před branou pionýrského tábora. Měli jsme s Alenou nevyslovenou úmluvu, že se vyhneme slovům, která vždycky znamenají něco jiného. Teď po mně chtěla, abych něco řekl. Také jsem nesnášel mlčení, které panovalo u nás doma v obýváku. Jenže nevěděl jsem, jak začít.

Uvažoval jsem, kam se poděla její svobodomyslnost. Rozhodla se pro mě na schodech fakulty a odvedla si mě s sebou. Celou dobu jsem se sám sebe ptal, jestli má nějakou mez, kde se zastaví. Žádná doteď nebyla v dohledu a já jsem šťastně a jednoduše šel za ní. Najednou jsem viděl ten limit. Nevěděl jsem, v čem přesně spočívá, ale byl tady.

Na pódiu se konal nadšený pokus o hardcore, basa a bicí bublaly v obstojném rytmu, i když songy byly jeden jako druhý. Počítal jsem s tím, že Alena půjde se mnou, našel jsem si místo, kde se nevalný zvuk spojoval a nechal jsem tu hladinu, ať se mi přelije přes hlavu. Pak jsem otevřel oči, pod podrážkami jsem cítil štěrk a v puse prach. Někde u stromu jsem zahlédl povědomou postavu, jak si zapaluje. Mávl jsem, ať se přidá, nikdy jsme si spolu vlastně nezatancovali. Pak mi ho zakryli diváci.

„Nezbláznil ses?“ rozkřikla se na mě Alena. „Co to vyvádíš? Copak nic nechápeš?“

„A co je tobě? Kdyby sis šla se mnou zaskákat, bude nám oběma líp!“

„Něco se s tebou stalo,“ dýchala mi Alena do tváře. „Ty chceš bejt fakt jako ten tvůj brácha?“

„To ty ses změnila, ne já. Nevím, co po mně chceš.“

„Jak se můžeš takhle ptát? Kvůli tomu kreténovi si mě nevšímáš… stejně mu nedokážeš píchnout… a já už toho mám dost,“ vychrlila. „Vidím tě, jak tady skáčeš jak šílenec, a říkám si, co já mám s tímhle člověkem společnýho.“

Zůstal jsem na ni civět. Připadala mi teď starší o pět, o deset let. Srdíčko, které jí dělaly vlasy u pěšinky, vypadalo ještě nepatřičněji než jindy. Dětská ústa měla bezmocně sevřená. Otočila se a vyrazila k východu.

Kapela dohrála a sklidila řídký potlesk. Zahlédl jsem nějaký pohyb pod kaštanem, koutkem oka, někde, kam už jsem skoro neviděl. Brácha měl hlavu tázavě skloněnou k rameni. Vědoucně se zašklebil, pokrčil rameny, cvrnkl nezapálenou cigaretu do vzduchu. Vyletěla někam mezi větve a racky, do měkkého světla městského odpoledne. Vzápětí mi zmizel mezi lidmi, kteří vyrazili k baru. Když jsem došel na to místo, žádná cigareta tam neležela a Alena byla pryč. Jakmile jsem se s Michalem uviděl, zeptal jsem se ho na ten koncert, ale jenom se na mě nechápavě podíval.

Vstupní kapitál

Michal změnil hospodu a já se nemusel ptát proč. Frajeři obvykle nedostávají z chlastu záchvaty a nepotřebují si opakovat zrychlení aut. Na druhou stranu měl teď zdravější barvu a lépe na mě zaostřoval, zatímco otráveně seděl nad sklenicí džusu v pajzlíku na rohu dvou žižkovských ulic, kde u vchodu blikaly hrací automaty. Nakonec se stejně vrátil do policajtské hospody, akorát že jsem ho tam vídal už jenom s kapitánem Budišem.

Když jsem přišel k jejich stolu, obvykle zmlkli. Rozjížděli tehdy svůj kšeft s auty a Michal překypoval energií. Dělal prudká gesta, nahlas se smál a zároveň dával najevo, že všechno je tak trochu tajné. Pod různými záminkami jsem chodil do obýváku, kde se Olda zavíral s Michalem, abych se něco dozvěděl. Zaměřili se na ojetiny z Německa, kam vyráželi o víkendech. Přiváželi je na lafetě přivěšené za Budišovým passatem. Michal několikrát důrazně řekl, že tuhle šanci nespálí. Za volantem ho už nikdo napitého nenachytá.

Byl přesvědčený, že se musí v byznysu prosadit co nejrychleji, dokud nezačnou platit nové zákony, které nynější příležitosti sešněrují. V jeho tónu jsem slyšel Budiše. Vykládal, s kolika se zná majiteli bazarů a všichni byli v jeho podání frajeři. Někde v Německu uviděl u prodejce starý plakát Boney M. Přehrál mi pantomimu, s jejíž pomocí se snažil sdělit, jak tuhle kapelu miloval. Také se pokusil Oldovi vnutit nové auto z druhé ruky. Nebo aspoň náhradní díly z vrakovišť, za zlomek původní ceny. Olda jenom vrtěl hlavou.

S Alenou jsem se delší dobu neviděl. Začal jsem chodit do klubu Stalin pod někdejším pomníkem. Betonové chodby osvětlené reflektory měly na podlaze písek, trosky odstřelené sochy sahaly až ke stropu. Ve vzduchu se vznášel prach, přes sklo bylo vidět do pirátského rádia. Mohl jsem tam vejít v sobotu večer a vynořit se v neděli ráno. S Alenou jsme v tomhle klubu nikdy nebyli.

Jednou se u nás Michal s Budišem zastavili cestou z Německa, když jsem byl doma sám. Poručili si turka. Přelil jsem kafe třikrát, jak mě to naučil Olda.

„Sedej, mladej,“ řekl mi Budiš, když jsem přinesl hrnky, které měly ulito na podšálcích. „Tak co teďka rozjíždíš?“ Řekl jsem pár slov o fakultě.

„Škola!“ povzdechl si. „Pro mě byla největší škola vobyčejnej život. Na hlídkách zažiješ nejrůznější případy, a pak seš taky na všechno připravenej. Co máš co dřepět v lavici, když se to tady konečně začalo rozjíždět? Dyť máš celou budoucnost před sebou!“

„Přišli tam profesoři, kteří předtím nemohli učit, a je to fakt zajímavý,“ nechtěl jsem se dát.

„Michale, ten tvůj bratříček si sedí na vedení nebo co. Tydlencty příležitosti se vopakovat nebudou!“

„Na byznys nemám buňky.“

„Tak tomu říkej jinak, třeba prosperita. Snad máme společnej cíl, moct konečně slušně žít, ne? Porozhlídni se za hranicema, co tady chybí, a pusť se do toho. My tě do Německa klidně vememe, aby sis moh vobhlídnout realitu v reálu.“

„Ve Slovanské knihovně otevřeli studovnu s knihama, co byly na indexu.“ Váhal jsem, jestli mám popsat dojem, který na mě udělala prvotina Ivana Blatného. Silné stránky vydávaly sladké aroma, doplňující spolehlivou vůni plátěné vazby. Jednotlivé znaky se výrazně vtiskly do papíru, vytvářely malá, přesně ohraničená jezírka. Z nich vznikla slova, která měla kolem sebe dost volného prostoru. „Mě spíš zajímají knížky. Konečně začaly vycházet.“

„Copak má dneska někdo čas na čtení? Je spousta jinejch věcí na světě, mladej. Kompjůtry, příkladně. Hele, nebo ty jejich vobchody s tureckým žrádlem, co tam maj na každým rohu, a nemysli si, žerou to i bílý.“

„Jenom auťáky nech na pokoji, protože ty jsme vobsadili my,“ nafoukl se brácha nad kafem.

Do Německa mě nikdy nevzali, zato jsem se s nimi vypravil do bazaru, kam vozili své kaufy. Šéfoval mu ramenatý chlap, bývalý policajt. Když jsem neprozřetelně přiznal, že mi auta nic neříkají, naštval se. Ti dnešní mladí nemají o nic zájem, protože jim všechno spadlo z nebe. To byl ten převrat k ničemu, rudnul. Zeptal jsem se ho, co dělal za revoluce on, a chlap mě požádal, ať vypadnu. Pak jsem zahlédl povědomý obrys.

„Kolik byste chtěl za támhleten bourák?“

„Za tu starou šunku?“

„Náhodou, cortina je pořád ještě fáro, ne?“

„No jo. Dal mi ji do komise jeden dědula. Roky ji pigloval, tak si nedokáže přiznat, že dostane jenom pár šupů. Ustrnul jsem se nad ním, však mám taky tátu. Celej život poctivě makal a má z toho, víš co. Nechám to tady nějakou dobu postát, kdyby se přece jenom někdo našel. Nebo že by sis tu káru koupil ty, mladej? Nakonec tě auťáky přece jenom berou za srdce, co?“

„Stejně nemám prachy.“

„A to je přesně to, vo čem mluvím,“ pokrčil rameny Budiš. „Jo, ty dnešní mladý. Příležitostí maj mraky, jenže je neuměj popadnout za pačesy.“

„Stav se, až dáš nějakou škváru dohromady,“ řekl mi bazarista. „Domluvili bysme se. Mně se cortina taky líbí, i když je už vodkecaná.“

Michal s Budišem se u nás ještě párkrát zastavili. Ozvali se domácím telefonem a chtěli už mluvit jenom s Oldou, ani nešli nahoru. Postávali pak společně na chodníku, obhlíželi zboží na lafetě a vyměňovali si znalecké komentáře.

Michal se nejdřív objevoval s rozzářenýma očima, pak s nastříklými spojivkami a nakonec s očima kalnýma jak po tahu. Budiše teď proklínal, jindy zase chrlil historky z doby, kdy oba dělali pochůzkáře. Z garáže si vyzvedl fichtla, kterého mu Olda kdysi koupil. Kvůli práci, jak mi neochotně vysvětlil. Když jsem se ho zeptal, jestli se chystá jezdit plochou dráhu, zašklebil se. Chtěl ho prodat, aby získal vstupní kapitál. Zapochyboval jsem, kolik za něj tak asi může dostat. Zašklebil se ještě o něco víc.

Najednou nechtěl mít s Budišem nic společného. Vykládal, že se bude orientovat na domácí trh. Dopadlo to tak, že kupoval opravdové rachotiny, které se pokoušel dát dohromady a znovu je prodat. Olda se mu snažil pomoct, jenže v garáži měl vybavení spíš na výrobu nábytku. Michala napadlo, že bude s jeho výtvory obchodovat, a Olda byl proti.

Michal pak začal závodit v přestavěném žigulíku. Zastavil se v kožené bundě poseté nášivkami s emblémy automobilek, která vypadala jak z východoněmeckého filmu, aby důležitě předal Oldovi diplom. Podle jeho přezíravosti a zároveň nervozity jsem pochopil, kdo jeho pokus financoval.

„Jestli to takhle půjde dál, dostanu se z amatérský kategorie…“

„U nás jsou i profesionálové?“ zeptal se Olda jakoby nic. „Nejsou ty závody jenom amatérské?“

„My jim říkáme rallye. – Ještě nějakou dobu budu muset sypat do soutěží prachy. No však víš, fáro potřebuje na každej závod nový vobutí. Pak ale přijdou firmy, budou chtít, abych jezdil za ně, a volepí mě zlatem… Jenom co párkrát vyhraju.“

Olda pokýval hlavou, položil ruku na stůl, jako by na něj chtěl zabubnovat prsty, a zase ji stáhl. „To bys jako odešel od policie?“

„Šofér jako šofér, no ne? Když mám svoje jméno na dvířkách, hnedka se cejtím jinak. Ty bys nebyl rád, kdybych už nekočíroval autobus?“

Na jeden Michalův závod jsem se s Oldou vypravil. Ve svahu za prorezlým plotem postávali chlapíci v bundách podobných té Michalově. Na startu se seřadily vyšperkované starší škodovky a žiguly s vyboulenými blatníky, širokými koly a ochrannými rámy uvnitř. Jak stály vedle sebe, nemohl jsem Michala najít. Ruka v rukavici zamávala naším směrem. Strčil jsem do Oldy, aby si jí všiml, ať už patřila komukoli. Auťáky se rozjely, natlačené na sebe, a hned vystřelili ti nejrychlejší, jako na neviditelných lánech.

Chlapi si krátili čekání klábosením o fárech, náhradních dílech a o šoférování. Olda dával k lepšímu svoje odborné názory. Soustředěně se pouštěl do detailů, semišové řidičské rukavice fešácky svíral v dlani. Pak se kolem přehnaly vozy, co se prosadily hned v prvním kole, dvířka ostříknutá blátem. Michala jsem nikde neviděl. Nebyl ani mezi těmi, kteří se společně vřítili do cíle po osamělých vítězích. Pak se začali trousit opozdilci, zvolna, jako by se otráveně vraceli na parkoviště před samoobsluhou, protože zapomněli koupit mléko. Nakonec se z lesa vyvlekl Michalův žigul, který zastavil ještě před cílovou rovinkou. Michal si sundal helmu, hodil ji dovnitř a práskl dvířky. Po okraji dráhy se doklátil k nám.

„Nějak to netáhlo. Co můžu taky dokázat s takovou kraksnou. Jo, kdybych měl lepší… Fakt, tati, kdybys mi trochu píchnul…“

„Já ti přece pomáhám.“

„Copak to nevidíš? Kde jsem mohl bejt? Opravdu je ti to fuk?“

Olda jenom potřásl hlavou. Vítězové se stavěli na stupně stlučené podomácku z prkýnek, ale když je obklopil dav, nebylo to vidět. Líbaly je dlouhovlasé krasavice jako ze západních časopisů.

„Pomůžu ti,“ řekl Olda, „abys měl auto příště v pořádku.“ Michal seděl cestou zpátky na mámině místě a vykládal, co všechno by se mělo udělat jinak.

Když jsem za nimi přišel příště do obýváku, měl už zase svou starou džínovou bundu a vybledlou mikinu. „No, ustřelilo mi to a holt jsem auťák zrušil. Bylo tam nějaký bláto nebo co, vlastně vono nepršelo, tak jestli olejová skvrna.“

„Hlavně, že se ti nic nestalo,“ řekl Olda. Brácha rychle kývl.

„Musím schrastit prachy na vopravu. Myslel jsem, že ho dám rychle do cajku, ale bojím se, aby nebyla hnutá kastle. Až ho sešteluju, stejně ho budu muset prodat. A potom…“

„Potom co?“

„Potom budu potřebovat novej, no.“

„Kolik tedy potřebuješ na opravu toho starého?“ Oba se na mě podívali a já se zvedl.

V kuchyni máma pozorovala klávesy na psacím stroji.

„Nejde ti to?“ zeptal jsem se, a ona se horlivě pustila do psaní.

Snažila se tehdy Oldu přesvědčit, ať vysvětlí Michalovi, že když nebude při rozvodu trvat na stycích s Izabelkou, přijde o ni. Olda s ní v podstatě souhlasil, Michala ale přemluvit nedokázal. Máma pokračovala v naléhání a večer často končili jeden v kuchyni, druhý v obýváku.

Michalovi znovu začal ujíždět pohled nad moje rameno. Patka mu splihle visela do čela a už se ani nesnažil, aby si zakrýval vypadlé zuby. Zase před ním stál půllitr a rovnou taky panák, prsty žluté od kouření se mu třásly. Jednou jsem ho našel, jak se potácí po lokále a somruje cigára; pokusil se mě přesvědčit, že si jenom dělá legraci.

Alenin táta mi tvrdil do telefonu, že neví, kde Alena je. Neznělo to, jako by si vymýšlel. Na studijním oddělení mi odmítli potvrdit, jestli dál studuje. Spolužáci z jejího oboru krčili rameny. Vyhlížel jsem ji na schodech a na chodbách, ale nikdy jsem ji nepotkal. Její táta mi po několika dalších ustaraných rozhovorech navrhl, abychom se sešli.

Očekával jsem domácího tyrana a překvapilo mě, když jsem uviděl sportovně vyhlížejícího čtyřicátníka s knírkem a delšími vlasy, ve větrovce.

„Alena je pryč,“ řekl mi rovnou.

„Nestalo se jí něco?“ vyletělo ze mě.

„Ne, ne,“ pokoušel se o úsměv. „Není to prvně. Víte, Ála je takový ptáček, který se vždycky jednou za čas sebere a odletí na jih nebo bůhvíkam. Jenom kdybych věděl, že je v pořádku. Neřekla vám, kam se chystá?“

„Ne.“

„Nenaznačila aspoň něco?“

„Kdepak. Ona se do detailů nikdy moc nepouštěla. Třeba by vám poradili na fakultě, mně nic neřekli…“

„To zas ne. Nebudu si hrát na detektiva. Navíc mám pocit, že tentokrát to myslí opravdu vážně. Třeba je už někde v cizině, vždycky si přála cestovat. – Nestalo se něco, kvůli čemu by chtěla odjet?“ zeptal se mě najednou.

Tak tady byla ta otázka, kvůli které jsme se sešli. Rád bych mu všechno popsal. Neměl jsem ale co, kromě těch zvláštních okamžiků, kdy se mi Alena začala ztrácet. Uvažoval jsem, nakolik jsem ji znal. A vycházelo mi, že jsem se ani nesnažil ji poznat, protože ta vzdálenost mezi námi mi vyhovovala. Jako by vylučovala riziko, že se v ní ukrývá nešťastný konec.

„Napadlo mě… asi je to blbost.“

„Pokračujte, prosím vás. Každý detail může mít význam.“

„Jednou na stopu… začala básnit, co kdybychom jeli furt dál. Na Západ. Až do Španělska. Kdybyste viděl, jak jí přitom zářily oči…“

„Hm. Takže Španělsko. – Řekněte mi: Nevyčítala mi něco?“

Popsal, jak se kdysi rozvedl s Aleninou matkou, a Alena to nějak nedokázala zpracovat. Postupně mi došlo, co se mi snaží říct. Obhajoval se, že on za rozvod nemohl.

„Ála byla vždycky silná osobnost. Možná až moc silná,“ snažil se najít nějaké vysvětlení, proč něco nezafungovalo.

„A taky svobodomyslná,“ přihrál jsem mu.

„Možná až příliš. Nic jsem jí nevyčítal. Vždycky jsem se jí snažil dopřát vlastní prostor,“ odříkával, a kupodivu to znělo jako obžaloba.

Nechápal jsem, co se děje. Starý režim byl pryč, život se měl konečně rozběhnout naplno. Jenže my jsme byli jako horolezci, kteří na vrcholu v euforii vyplivli hubici s kyslíkem. Lidé kolem mě se dostávali do problémů, a vlastně ne proto, že by dělali chyby. Ze všech sil se jich snažili nedopouštět.

Než se Alena ztratila, hledali jsme si podnájem. Navštívili jsme pár adres obývaných podsaditými děduly v teplácích, vyschlými stařenkami, rozvedenými ženskými s naondulovanými vlasy, co nám koukaly přes rameno, jestli za námi nestojí jejich bývalý. Alenino nadšení mi ještě nějakou dobu vydrželo a podařilo se mi najít byt, tedy spíš byteček. Pokoj byl obrácený do vnitrobloku jednoho z vinohradských domů z devatenáctého století. Miniaturní kuchyň se vměstnala do chodbičky. V pokoji stála válenda s trubkovým, chromovaným rámem a skříň, obojí z třicátých let. Přivezl jsem si od našich jenom knížky.

Na podlaze pokoje byly původní parkety, vydržely nějakých sto let a dalších sto ještě klidně vydrží. Vysedával jsem na nich s konvicí čaje u ruky a s vyhlídkou na psací stroj. Začal jsem tehdy psát recenze na knížky, lektorské posudky a rozhlasové pořady, a z honorářů jsem dokázal dát dohromady na nájem.

Hlavní důvod, proč jsem se odstěhoval, byla ale Michalova smrt, po které jsem to už nemohl doma vydržet.

Za oknem rostl bezový keř. Ve větvích měl zamotané cáry igelitu, které se v sebemenším vánku vzdouvaly. Měl jsem ten pohyb pořád před očima.

Aza a její úsměvy

„Ten kretén,“ řekl jsem. A myslel jsem bráchu. Aza se na mě podívala přes okraj své sklenky s vínem. Všechny její sklenice vypadaly, jako by je vyhrabala někde na smetáku, každou jinde. Některé měly tvar osmibokého hranolu na silné nožce, jiné byly válcovité, z tenkého skla, pokryté vybroušenými vzory. Ta moje házela duhové odlesky, jak jsem s ní otáčel v prstech.

Musel jsem to říct. Pořád jsem na něj myslel a necítil jsem žádnou lítost, ale palčivý vztek. Doma se rozprostřelo velké mlčení.

„Proč si to udělal?“ pokračoval jsem.

„Tebe neštve, že si to udělal.“

„A co mě teda štve?“

„Přece že to udělal nám ostatním. No ne?“ Znovu mi dolila. Začínal jsem mít v hlavě, myslel jsem, že se uklidním, jenže jsem se cítil ještě hůř. Aze se vlnily vlasy po ramenou, vyzařoval z nich klid. Soustředěně mě sledovala úzkýma očima.

„Furt čekáš, že se Michal vrátí a všechno ti vysvětlí. Pustí barevnou hudbu a řekne nějakej fór. Jenže nic takovýho se nestane.“

Kývl jsem, protože to sedělo. Měl mě bouchnout zezadu do ramene. Brácho. Vole.

„Kdyby aspoň něco řekl.“

„Když umřeš jako on, tak tím něco říkáš dost nahlas, ne?“

„Já myslím předtím.“

„Stavil se u vás, ne?“

„To jo.“

„A vypadlo z něj něco? – Tak vidíš.“

„Za tebou nepřišel?“ Zavrtěla hlavou.

„A za…?“

„No náhodou vím, že u Izabely byl. Nemá cenu, aby ses jí vyptával. Nemluví už ani se mnou.“

Lokl jsem si vína, Aza mi rychle dolila.

„Přestaň mu to vyčítat. A hlavně, nemusíš se cítit provinile. Michal tím nechtěl říct nic, co bys nevěděl.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“

„Protože jsem ho znala, a tebe mám taky prokouknutýho. Nemysli si, já si na něj vzpomenu docela často. On byl trošku srandovní, s tím svým frajeřením, ale aspoň předstíral, že je frajer. – Co chceš dělat ty?“

„Jak jako?“

„Teďka jsi v posledním járu, ne? Co potom?“

Uvědomil jsem si, že pořádně nevím, čím se živí Aza.

„Hm, doteď jsem makala na byťáku, pěkná nuda. Jeden z mejch životních omylů. Uvažuju, že bych se pustila do něčeho vlastního. Láká mě léčitelství.“ Vybavil se mi dotek jejích prstů, když mě stříhala.

„Založila by sis praxi?“

U úst se jí udělala krásná vráska, které jsem si doteď nevšiml. „Spíš bych se chtěla pustit do byznysu s bylinama. Nemyslím tím žádnej heřmánek. Existuje spousta zajímavějších kytek, a nejen u nás, dají se vozit z ciziny. Skvělí bylinkáři jsou jihoamerický indiáni. Samozřejmě, něco vypěstuješ taky tady.“

Aza se nepřestávala usmívat. Zatoužil jsem zvednout se, posadit se k ní, vzít ji kolem ramen. Od okamžiku, kdy jsem ji objímal v hospodě po Michalově pohřbu, jsme se nikam dál nedostali. Nebyl jsem si jistý, zdali o něco takového stojí. Uvažoval jsem nad každým jejím úsměvem, a pokaždé mi vyšlo něco jiného.

„Napadlo mě, jestli bys do toho nešel se mnou?“

„Musím dodělat školu.“

„Snad bys mi mohl aspoň občas pomoct? Z těch článků nemůžeš mít dohromady žádný peníze. Viděli bychom se častěji. Docela si rozumíme, ne?“

„Jasně. Víš, že máš hrozně hezký…?“ vypadlo ze mě.

„Co?“

„Ale nic!“

„No tak se vymáčkni.“

„No, vrásky!“

Aza se rozesmála. „Tak tohle mi ještě nikdo neřekl, a že se kolem mě pár frajerů motalo. Na tohle by se tvůj bratříček nezmohl.“ Zvážněla.

Nohy mě samy donesly k ní, na prastarou pohovku s popraskaným koženým povrchem. Přisedl jsem si a ona mi položila hlavu na rameno. Objal jsem ji. Chvíli jsme takhle zůstali. „Pohlaď mě,“ zašeptala.

Chtěl jsem, zároveň mě něco drželo zpátky. Konečně jsem zvedl ruku, abych ponořil prsty do Aziných vlasů. Měly napůl zlatavý, napůl kaštanový odstín.

„Ne, vlasy ne,“ zamumlala Aza. „Po tváři.“

Poprvé jsem se dotkl její pleti. Aza mě sevřela, teď už jsme se objímali jinak, už jsme nebyli dva příbuzní, kteří se povzbuzují v těžké životní situaci. Pohladila mě po rameni, sjela mi na hrudník, pak se posunula na břicho. Já jsem jí laskal boky a z nich jsem nenápadně vystoupal na žebra. Pořád ještě se zdálo, že o nic nejde. Oba dva jsme ale věděli, že se právě pouštíme někam, odkud se jen tak nevrátíme. Aza porazila nohou láhev s vínem. „Nech to plavat,“ broukla.

Dlouze mě zkoumala jemnými špičkami prstů. Pak se stulila na bok, s ukazováčkem v ústech, ponořená do sebe. A stejně mě zahřívala svým teplem.

Když bylo po všem, Aza se rozesmála, zatleskala mi a políbila mě.

Vracel jsem se zpátky do svého prázdného pokoje s igelitovými cáry za oknem a uvažoval, jestli bych to neměl s prací pro ni zkusit. Z honorářů jsem sotva přežíval, žádnou stálou práci jsem si nehledal. Nedovedl jsem si představit, že bych se pro něco nadchl, jako máma pro praxi nebo Olda pro svůj výzkumák.

Prošel privatizací, které Olda fandil, i když si jejím výsledkem nebyl moc jistý. S podnikem to začalo jít s kopce a nakonec poprosili ty, kteří měli nárok na důchod, aby odešli. Nikdy jsem si Oldův věk neuvědomoval, snad kvůli jeho světlým vlasům, které hodně nenápadně zešedivěly. Kdyby se začal ohánět svými zlepšováky, možná by ho tam nechali, jak to zvládli někteří kolegové, kteří sice za sebou nic podobného neměli, ale drželi se místa zuby nehty. On šel radši do důchodu. Myslím, že jsme s mámou čekali, co bude teď. Asi jsme doufali, že má plán, o kterém nám neřekl, jenže – nestalo se nic. Rty měl stažené do přímky, jako by došlo na jeho slova, a on z toho neměl žádnou radost.

Trávil pořád víc času na chatě. Měl ji už kompletně zařízenou, tak se pustil do drobností, jako byly konzole s ozdobnými hlavami, nebo aspoň přerovnával polena u plotu. Hromada zařezávala dokonale.

Znovu začal vyrábět nábytek, který nabízel někdejším kolegům a přátelům. Objevoval se před jejich byty s autem, vyložil křeslo nebo stolek a přemlouval je, aby si ho vzali. Vyprávěl nám, jak dokázal vnutit křeslo kamarádovi, který měl malý byt. Odvezl si od něj stojan na kytky, a ujišťoval nás, jak na tom vlastně vydělal.

Vracel se z chaty, když měla Izabelka narozeniny. Přijížděl se zabaleným dárkem – papír přesně seděl, adresa byla pečlivě napsaná na řádcích, které pak vygumoval. S balíkem se vydával na Žižkov a zase se s ním vracel zpátky. Za dva týdny přijel z chaty, aby si vyzvedl nedoručenou zásilku z pošty.

Jednou jsem se za ním o víkendu stopem vypravil. Na Smíchově mi zastavil chlapík s baseballovou čepicí otočenou dozadu, který nechával pravou ruku na řadicí páce. Mluvil o prameni na svém pozemku někde u Mníšku. Vypočítával, kolik stojí umělohmotná láhev, do níž se voda stočí, jaké budou náklady na dopravu a kolik si strhnou v obchodech. Zastavil se vždycky předtím, než se dopracoval k vlastnímu zisku. Zeptal jsem se ho, jestli voda náhodou nepatří mezi přírodní zdroje, které jsou majetkem státu. Vysmál se mi, že v chemičce ji opravdu nevyrábějí, a začal si ze mě dělat legraci, jestli mi snad chybí doba, kdy státu patřilo úplně všechno. Že na to nevypadám. Vysadil mě u Dobříše a já pokračoval pěšky.

Aza si našla kontakty na různé cvoky, kteří jezdili do jižní Ameriky a vozili odtamtud byliny. Na hranicích jim nedělali potíže, protože neměli páru, o co jde. Taky se dala dohromady s domácími pěstiteli. Možná má pravdu, uvažoval jsem. Aspoň malý vedlejšák bych si v její firmičce mohl střihnout.

Došel jsem do zatáčky, odkud už měla být vidět chata. Nad korunami stromů se zvedalo něco nečekaného. Důvěrně známou střechu z opršených, eternitových tašek vystřídala konstrukce z bělostných trámů. Přidal jsem do kroku, nakonec jsem už skoro běžel. Opálený Olda tahal nahoře za lano, vedené přes kladkostroj.

„Proč jsi nic neřekl?“ křikl jsem.

„A co jako?“ Oldovi se napínaly svaly na předloktích a náklad stoupal stejnoměrně vzhůru.

„Že potřebuješ pomoct!“

„Já to v pohodě zvládnu sám. Počkej. Ukážu ti plány.“ Vhoupl trám dovnitř a otřel si čelo. Pak se pod ním zachvěl žebřík.

Usadil mě u stolu. Otevřel dvě piva, beze slova jsme si ťukli. Napil se a odešel do ložnice. Přinesl hromadu papírů, které přede mne rozprostřel. Uhladil je. V tom pohybu byla něha, jakou jsem u něj dlouho neviděl.

„Tady bude dětský pokoj, a tadyhle kuchyňka. Rozumíš, rodina může být nahoře úplně sama. Nebude rušit ty dole.“ V přízemí byla ložnice našich.

„Jaká rodina?“

„Chtěl jsem se do toho pustit už dávno. Konečně mám čas, když jsem v důchodu. Celé roky jsem šetřil, tak teď…“

„Počkej – jaká rodina?“

„Nejdřív jsem samozřejmě myslel na Michala. Pořád jsem doufal, že se dá s Izou ještě dohromady. Mohlo to klapnout, ne? Vždyť měl celý život před sebou. No. No a teď… snad nechceš zůstat sám, ne?“

„Jak, sám?“

„S Alenou chodíš už dlouho, viď? Třeba to dopadne.“

„Víš, my jsme se asi rozešli.“

„Jak, asi?“ Olda dopil pivo. Zvedl ze stolu kovovou zátku a upracovanými prsty ji přitiskl na hrdlo. Jako by si až teď uvědomil, že uvnitř nic nezůstalo, zase ji strhl a hodil do smetí. Láhev postavil k noze stolu.

„Půjdu se projít,“ řekl jsem. „Jestli teda nechceš pomoct.“

Vystoupal na žebřík, já jsem přeskočil nízký plot a s knížkou v ruce jsem zamířil na pole nad chatou. Rostla na něm kukuřice. Po nějakých sto metrech jsem sebou plácl na zem, ale nezačal jsem si číst. I když jsem byl schovaný, pořád jsem to dobře viděl. Ta konstrukce mě přitahovala, její žebra svítila proti nebi jako obrácená kostra lodi.

Olda mi večer nad dalším pivem začal vyprávět, jak chtěl postavit opravdovou loď. Tehdy, když jezdil s malým Michalem na Jadran. „Ten by se z toho zbláznil,“ opakoval.

Přívěsy na loď nebyly k mání, proto začal vozíkem. Našel si inženýra Janotu, který stavěl na dvoře svého rodinného domku karavan. Základní kostra prý měla společné rysy, takže si pomáhali. Janota spěchal a odjel jako první. A pak už nemělo cenu pokračovat, protože zůstal na Západě. Karavan si postavil asi proto, aby mohl využít dutin v jeho konstrukci.

Olda tentokrát devizák do Jugoslávie nedostal. Začali ho předvolávat k výslechům a vytáhli na něj i tu starou věc z Berlína. Nakonec přívěs rozmontoval.

„A víš, kolikrát mě pak napadlo…,“ uvažoval Olda s přimhouřenýma očima, „kdybych dokončil ten vozík a pak i loď… Víš, jak ráda máma jezdila k moři. Třeba by ji to bavilo. A kdyby Michala plachetnice opravdu chytly, možná by si líp rozuměli. Později by vzal k moři Izu a snad by zůstali spolu, kdo ví.“

„Za to přece nemůžeš.“

„Jasně, za všechno může Janota. Mohl mi říct, co chystá. No tak si teďka stavím aspoň tohle.“

„Tuhle loď?“

Olda se usmál.

„Fakt by felicie utáhla za sebou plachetnici?“

„Pomůžeš mi? Chci ještě něco dodělat,“ řekl, jako by mě neslyšel. Znovu se ozval už shora: „Přines mi rašpli!“

V garáži jsem zaváhal nad ponkem zasílaným nářadím, hmátl jsem po nástroji s ohmatanou rukojetí. Vyšplhal jsem na žebřík a prvně se octl v budoucím podkroví.

„Jé, tady je fajn.“

„Líbí se ti tu? Kdybys sem chtěl někoho přivést…“

„No?“

„No nic, jenom že můžeš.“

Podal jsem mu nástroj. Podíval se na něj, potěžkal ho v ruce. „Ty fakt nerozeznáš rašpli od pilníku?“ zeptal se. „Pusť mě dolů.“ Uvelebil jsem se v koutě místnosti, která ještě nebyla. Pozoroval jsem jeho přesné, úsporné pohyby.

„Kdybyste chtěli přijet už teďka, spali byste dole v obýváku.“

Teď už nebyl potřeba žádný devizový příslib. Stačilo koupit si v mezinárodní pokladně jízdenku, za peníze, které jsem dostal k narozeninám. Na nádraží v Benátkách jsem vystoupil pozdě večer a hned před vchodem narazil na řadu těl ve spacácích. Už se rozednilo, když jsem ucítil dotek, něco tvrdého mi lehce, ale důrazně poklepalo na holeň. Otevřel jsem oči a uviděl nohavici s operetním lampasem. Vyjel jsem pohledem nahoru, setkal se s úsměvem policajta. „Buon giorno,“ řekl mi. V opálené ruce měl bílý, krátký obušek.

Bloudil jsem Benátkami a snažil se zvyknout si, že vypadají přesně jako na fotografiích a ve filmech. Postupně jsem si uvědomoval, jak moc jsem se jich dobrovolně vzdal. Věděl jsem přece, že se do nich nikdy nepodívám.

Kafetérie měla stolečky rozložené na chodníku. Ze dveří vyšel číšník s komínkem popelníků. Strnul, jak kdyby měl sólo výstup na divadle, a začal popelníky posílat do prostoru. Roztáčel je, takže se vznášely jak létající talíře a měkce dosedaly na stolky dva, tři metry od něj. Nemusel se hnout z místa.

Najednou mi došlo, jak tenhle člověk asi mohl vnímat svět, ze kterého jsem přicestoval. Taky pro něj musel mít váhu obrázku, záběru v dokumentárním filmu o totalitě. Proč by se o něj měl zajímat. Jeho kumšt přece fungoval bezchybně. Popelníky přistávaly na stolcích a pečetily pocit, že všechno je v pořádku a člověk může být jenom šťastný. Číšník zachytil můj pohled, pozval mě ke stolku. Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem na to neměl.

Vrátil jsem se, začal pracovat pro Azu, a pustil jsem se do angličtiny.

Zvláštní význam trvalé

S Azou to bylo zvláštní. Ani jsem pořádně nevěděl, jestli spolu něco máme. Nechtěla se držet za ruku, a když jsem ji vzal za dlouhé prsty, ucítil jsem, jak tuhne.

„Co se děje?“

„Co by?“

„Jsi taková jako napružená.“

„To se ti jenom zdá. Nebo máš nějakej problém? Chceš se hádat nebo co?“

„Ne, ale…“

„Nebo se ti stejská po Aleně?“

„Tos nemusela.“

„Vždyť je to pravda. Pořád se mi snažíš dostat pod kůži, jako bych něco zatloukala, asi jak jsi navyklej od ní. Jenže já jednám napřímo. – Je tak strašně těžký, chodit spolu jenom takhle?“

„Jak?“

„Ty mi nerozumíš?“ A to už se Aza rozesmála. „Jenom tak,“ zopakovala. „Jakoby nic.“

Chodil jsem s ní tedy jenom tak, anebo spíš vedle ní. Nechytal jsem ji za ruku, nebral jsem ji kolem ramen a hlavně se nedotýkal jejích vlasů.

„Proč si na ně nenecháš sáhnout?“ zeptal jsem se jí konečně. Napřímila se na starodávném gauči, až péra zavrzala. Zachytil jsem ironický pohled andílka, který tančil na stolku s popelníkem u nohou. K jeho provokativnímu výrazu přispívalo, že na hlavičce měl nasazenou interbrigadistickou čapku po Azině dědečkovi, který bojoval ve Španělsku. Přivezl si odtamtud manželku. Čapka spadala andílkovi přes jedno oko. Do jeho baculatých ruček Aza vložila břitvu, taky po dědečkovi.

„Měla bych ti asi povědět o Jáchymovi.“

„A to byl kdo?“

„Jáchym byl… prostě Jáchym.“

„Takže tys byla vdaná?“

Aza žertovala o všem možném, ale když jsme došli na její minulost, vždycky se zarazila.

„Nebyla. Nebo vlastně jo.“

„Tak jak teda?“

„Ženská se může dostat ve vztahu tak daleko, že už je vlastně jako manželka. To byl přesně tenhle případ, a to byla taky ta chyba.“

„Nerozuměli jste si?“

„Jáchym byl byznysmen. Začal s počítači hnedka po Listopadu, nejdřív je sám vozil favoritem z Německa, no a pak rozjel kšefty ve velkým. Rozumíš, já jsem samozřejmě věděla, že moje chaotičnost s jeho racionálností nejde dohromady.“

Čekal jsem. Věděl jsem, že Aza mi musí říct všechno sama. Radši jsem se rozhlédl po obýváku. Starý lustr vydával proměnlivý třpyt, jak se pohupovaly šňůrky s korálky na stínidle. Lovecký pes na mazanici na zdi měl mordu zakrytou šátkem, připíchnutým k rámu.

„Jenže asi právě to mě na něm bralo. Že je jinej. A hlavně, v lásce podle mě… no…“

Mlčel jsem.

„No podle mě k lásce patří to, že přijde moment…“

Nehýbal jsem se. Dával jsem si záležet, aby bylo jasné, že takhle zůstanu. Budu tady, jako bych tu vůbec nebyl.

„… kdy do ní skočíš po hlavě. Samozřejmě víš o rozdílech mezi váma. Nebereš je ale v úvahu, nebo teda jo – a rozhodneš se je nebrat – protože jinak by ses nikam nedostal.“

„Kam jako?“

„To nevíš, ale můžeš se tam dostat jenom bezmyšlenkovitě. Nadechnout se – a hupsnout. Po hlavě.“

Uvažoval jsem, jestli do vztahu s Azou skáču, nebo spíš padám.

„On byl takovej, že potřeboval mít všechno na svým místě. Třeba jenom příbory. Jakmile jsem je dala trochu nakřivo, no prostě nebyly rovnoběžně a kolmo na hranu stolu, tak…“

„Řval na tebe?“

„Ne, on byl takovej decentní. Ale zatvářil se, že jsem nějaká nižší bytost jako, chápeš? Zkrátka mi dal najevo, jaká jsem kráva, a já kráva, jak jsem ho baštila, tak jsem mu to žrala. Měla jsem asi pocit, že tím víc mě bude milovat.“

Když Aza servírovala, vytáhla talíře namátkou, klidně mohl být jeden mělký a druhý hluboký. Příbory, taky různorodou sbírku, měla naházené v jakési mosazné nádobě ve tvaru obří lastury, zřejmě bývalém květináči. Hromádka ubrousků ležela na stole, spolu s kořenkami z různých souprav.

„A pak se stalo to s vlasama,“ řekla Aza.

Odmlčela se. Došel jsem k lednici, vytáhl nedopitou ludmilu v baňaté lahvi, nalil do čajových šálků. Sklenice se o sebe opíraly v dřezu. Aza si vzala hrneček do obou rukou, jako by se o něj chtěla zahřát.

„Nosila jsem vlasy podobně jako teď. Dlouhý, bez pěšinky.“

Přikývl jsem. Doteď si je prostě shrnovala dozadu a svazovala tím, co jí přišlo pod ruku.

„No a Jáchym navrhl, jestli bych si neudělala trvalou. Řekl to tak zvláštně. Nejdřív mi nedošlo, o co mu jde.“

„Abys vypadala jinak?“

„Ne. On chtěl, abych vypadala jako dokonalá kráva. Rajcovalo ho to.“

„Něco takovýho si nedovedu představit.“

„Proto jsme taky spolu, ne? – Potřeboval to prostě dělat nějaký krávě.“

„Fakt?“

„Teďka víš všechno.“

Aza sklonila hlavu na stranu, asi abych ji pohladil, neodvažoval jsem se ale pohnout. A pak promluvila. Zachraptěla, skoro ji nebylo slyšet: „Po vláscích…“ Když jsem se nehýbal, dodala už zřetelněji: „Pohladit.“ Natáhl jsem ruku, Azina hlava mi vklouzla do dlaně. Sáhla si do zátylku a strhla si třpytivou šňůrku. Zahlédl jsem skleněné korálky, co visely pod lustrem.

„Ta břitva je opravdu po dědovi?“

„No jasně. Líbí se mi na něm, jak vydržel s babičkou celej život. Nejdřív ve Španělsku a pak tady.“

„Chodila jsi k nim často?“

„Umřeli, když jsem byla docela malá. Vlastně je to výhoda.“

„Jaká, proboha?“

„Můžu si tady, v jejich bývalým kvartýru, představovat, jak si notovali. Sestřička má naštěstí vlastní bydlení. Máti se odstěhovala ke svýmu šamstrovi.“

„A proč tady tu břitvu vlastně máš?“

„Já ani nevím. Vypadá ale dobře, ne? A kdyby sem dorazil někdo, koho jsem nezvala, tak se může hodit.“

„Jako třeba Jáchym? Že by ses mu pomstila?“

„Já mám spíš chuť pomstít se sama sobě.“

„Za co?“

„Že jsem byla taková kráva.“

Leželi jsme s Azou v posteli. V nohách jsme měli shrnutý přehoz, vypadal jak spíchnutý ze starých divadelních opon. Nad postelí se táhla tmavá polička, na níž měla Aza narovnané své cennosti. Chromovaná lampička, ukradená prý z hrobu na Olšanech, stála vedle šejkru, úlovku z hospody. Leskly se tam dózy bez víček. Skleněné zátky bez lahví.

„Tohle je pro mě důležitější, než si myslíš, tyhle doteky,“ řekla Aza.

Hladil jsem ji po hřbetě ruky, která spočívala na mé hrudi.

„Naplno mi to došlo nedávno, na ulici. Potkala jsem milence.“

„No a?“

„Co se na mě Jáchym vybodl, tak když jsem uviděla, že se někdo líbá, nebo i jenom vede za ruce…“

„Závidělas jim?“

„Je znát, že jsi tímhle ještě neprošel. Ne. Nechápala jsem, co dělají.“

„Jak, co dělají?“

„No, působilo to na mě, jako by, hmmmm, používali tuhle břitvu místo kartáčku na zuby.“

„Zvláštní?“ Hladil jsem Azino rameno a pomalu se blížil k jejím vlasům.

„Nepochopitelný. A protože jsem si pamatovala, že mi to kdysi připadalo běžný, přišla jsem si divná já. S Jáchymem jsme se přece normálně líbali, jako všichni.“

Chlácholivě jsem jí přejel rukou po šíji a ucítil, jak napětí polevuje.

„Kdežto s tebou se to spravilo.“

„Vrátilo?“

„To je na tobě nádherný. Jak ty se snažíš věci, o kterých nemáš páru, převyprávět. Protože si strašně přeješ, aby dobře dopadly. Ne, nic se nevrací. Na Jáchyma kašlu. Nikdy neprožiju nic takovýho jako s ním – ale třeba něco jinýho.“

„Jako že se mnou, Azo?“

„Jsem na tebe trošku stará, chlapečku. Najdeš si nějakou frešku. A já zas někoho věkově víc v lajně, nějakýho starýho vlčáka.“

„Co Jáchym dělá teďka?“

Slunce sem vpadalo přes potrhanou záclonu, ve sloupu světla se vznášel prach. Na první pohled se zdálo, že se nehýbe. Člověk musel chvíli počkat, aby ten nepravidelný vír uviděl.

„Jáchymek, ten se má fajn. Vyženil dcerušku, ani si ji nemusel uplichtit, a ulovil ji pořád ještě v takovým věku, že z něj bude bez problémů její tatínek.“

„Stejně nechápu, jak tě mohl nechat. Nedovedu si představit ženskou, která by byla fantastičtější než ty. A nemluvím jenom o tom, jak vypadáš. Už jenom když stojíš u linky, vaříš čaj a… nakláníš hlavu – jsem z toho hotovej.“

„Jseš milej. Mimochodem ta jeho nová baba je mi dost podobná. Máme taky stejný číslo nohy.“

„Jak tohle víš?“

Aza pod mými prsty tentokrát neztuhla.

„To si myslíš, že nevím, jakou má sestřička nožičku?“

„Cože?“

Znovu jsem se dotkl jejích vlasů, a Aza se mi schoulila do náruče.

„Teďka víš už fakt všechno.“

„Ale Iza… Iza přece není nic pro byznysmena! Vždyť je spíš taková praštěná!“

„Však to máme společný, kromě čísla bot. Jenže Iza ví daleko líp než já, co chce. A taky to dostane.“

„Proč se ti vlastně začalo říkat Aza?“

„No podle sestřičky. Ta byla vždycky ve všem první. A vždycky to tak bude, jenom teďka jsem už nad věcí.“

Stejně přirozeně, jako jsem chodil za Azou domů, jsem pracoval pro její firmu. Nejdřív jenom na výpomoc, a jakmile jsem dokončil školu, naplno. Udělal jsem si řidičák a objížděl republiku s dodávkami pro rozrůstající se síť zákazníků. Uvědomil jsem si přitom, že tady vzniká něco nového. Těm lidem nešlo jenom o naše substance, pídili se po nich jako po prostředcích, které by jim otevřely skryté, neznámé průhledy někam jinam. Jako by je bavilo objevovat slepé úhly. Jejich zájem je sbližoval, začínali tvořit komunitu, která byla ale dost různorodá. Možná je spojovalo to, že proti obyčejnému světu se nijak dramaticky nebouřili, zlehka se usmívali a žili si po svém.

Zjistil jsem, že mi vyhovuje být sám v autě, kde můžu poslouchat muziku a uvažovat o Michalovi, o mámě, o Oldovi, celé hodiny.

Bypass

„Je v nemocnici,“ vychrlila na mě máma hned v předsíni. „Má infarkt. Je zázrak, že to vůbec přežil – ještě že byl vedle soused, který zavolal záchranku.“

Klíčky už měla připravené v ruce. Můj firemní vůz stál u chodníku, máma si ale sedla do jejich auta. Před nemocnicí si bleskově natáhla bílý plášť.

„Takhle se líp dostaneme dovnitř,“ vysvětlila.

„Jsi snad příbuzná pacienta, ne?“

„Je lepší, když budu především lékařka.“

Olda se zavrtěl na posteli. Prsty se zažloutlými nehty sevřely okraj přikrývky. Chtěl se posadit, ale nepovedlo se mu to. Vinuly se kolem něj hadičky, jedna z nich končila pod mohutnou náplastí v jeho předloktí. Po straně postele visela umělohmotná nádoba, do poloviny plná tmavě žluté tekutiny. Chytil jsem ho za ruku, teplou jako vždycky.

„Posaď se, pomůžu ti.“

„Bude lepší, když zůstane ležet,“ řekla máma. „Kdo je tvůj ošetřující lékař?“ Ptala se rázně, jako by věřila, že když se jí podaří být dost doktorkou, Olda se uzdraví.

„To mi neřekli.“

„Zeptám se.“

„Já bych radši…“

„Potřebuješ ovoce? Minerálku? – Postarej se o něj, prosím tě, já musím ze všeho nejdřív oběhnout personál,“ obrátila se na mě.

„Chtěl jsem jí říct, ať si nedělá starosti,“ řekl Olda nešťastně, když zmizela. „Už jsem všechno s doktory probral. Nejspíš mi udělají bypass.“

„Co to je?“

„Zajímavá věcička, technicky mě docela nadchla. Vytvoří mi propojení mezi ucpanou cévou a tou funkční – nemáš kus papíru?“

Prohledal jsem kapsy. Vytáhl jsem pomačkaný list, na který jsme včera s Azou na přeskáčku psali báseň. Každý vymyslel jeden verš na téma, co mu vadilo na předchozím partnerovi. Zůstala nedokončená, protože nás to brzy přestalo bavit.

Podal jsem papír rubem nahoru Oldovi. Zeptal se mě, jestli si pamatuju na jeho plán vodovodu a kanalizace na chatě. Vzpomněl jsem si na poklidný podvečer, který jsme strávili vysvětlováním, Olda tehdy se zápalem líčil, jak vyřešil problém s přepadem. Teď mi vysvětloval krevní oběh tak nadšeně, až se přitom posunul po polštáři nahoru.

„Proč neležíš, proboha?“ vykřikla máma ode dveří. Přivedla doktora, který se tvářil zdvořile nezúčastněně.

„Vašemu manželovi už jsem všechno podstatné sdělil, paní kolegyně,“ řekl preventivně.

„Tys pro to ovoce nedošel?“ zeptala se mě.

„Víte, paní kolegyně, my nebereme infarkt jako chorobu,“ pokračoval.

„A jako co? Jako přirozený stav organismu?“ Dívala se střídavě na doktora a na nás. Bylo mi jasné, co od něj chtěla – ujištění, že se rozhýbe k nadprůměrnému výkonu, protože průměrný by nemusel stačit.

„Stav vašeho manžela je stabilizovaný,“ nedal se přimět k dramatičtějšímu tónu. „Případná operace má dobré vyhlídky. Shodli jsme se s pacientem, že bypass považujeme za hladce proveditelnou, technickou záležitost.“

„Pane doktore! Maluju tady synovi plánek…“ Nepamatoval jsem si, jestli Olda někdy předtím použil tohle slovo. Měl jsem chuť vylovit ho z postele a odtáhnout někam do bezpečí, jako když mě Michal popadl před kordónem.

„Musíš být v klidu!“ řekla máma.

„Pro vašeho manžela je samozřejmě důležité, aby se nenamáhal, paní kolegyně… ale taky aby nebral svůj stav příliš vážně.“

„Vy snad chcete říct, že není nemocný? Pane kolego, vy mu musíte všechno vysvětlit do detailu! Jinak se sebere a znovu odjede na tu zatracenou chatu!“

„Pacient by měl mít něco, na co se může těšit.“

„Dojdeš konečně pro ty mandarinky?“ obrátila se na mě máma.

„Radši běž,“ pobídl mě Olda. „Já ti ten bypass vysvětlím pak.“ Když jsem odcházel, ohlédl jsem se za ním a uvědomil si, že jediný z nás se tváří docela klidně.

Příště jsem u něj našel Budiše, který si rozložil po jeho dece papíry popsané čísly. Zrovna říkal, jak oceňuje, že s ním Olda mluví i za těchto podmínek. Jakmile mě uviděl, lejstra sbalil.

„Na shledanou a brzy se uzdravte!“ zavolal po cestě ke dveřím.

„Co chtěl?“ zeptal jsem se.

„Po Michalovi zůstaly dluhy,“ poznamenal Olda jakoby nic. „Už abych byl v pořádku. Snad mě budou operovat co nejdřív.“

Copánek

Když se Olda vrátil z nemocnice, jako by se nic nezměnilo. Svlečený do půl těla dál pracoval nahoře v podkroví. Opálená kůže se mu napínala na předloktích, po hrudníku se mu táhla dlouhá jizva. V nemocnici si rozepnul pyžamo a ukázal mi vrstvu náplastí. Pochlubil se, že mu přesekali žebra, aby se dostali dovnitř.

Nezměnilo se nic. Až na to, že na chatě s ním teď často pobývala máma, plná obav, aby některý její klient neměl problém. Občas nesměle uvažovala, jestli jsou pokoje nahoře vůbec potřeba. Olda odpovídal, že pro děti budou ideální.

Už jsem si nepamatoval, jak Izabelka vypadá. Mohl jsem poprosit Azu o její fotku, ale nikdy jsme se k tomu nedostali. O rodině jsme si povídali málokdy, Aza naplno prožívala momenty, kdy jsme byli spolu, drobné situace, příhody, historky. Sama se je pokoušela vyvolat, pozvala mě třeba na cyklistickou projížďku. Pořídila si kolo a jezdila na něm po Praze vyřizovat kšefty i jen tak pro potěšení. Představoval jsem si, že má na hlavě interbrigadistickou čapku a břitvu zastrčenou za opaskem.

Vypravil jsem se do sklepa pod naším starým bytem, kde jsem nebyl snad od maturity. Vedle Oldových běžek s archivním vázáním tam stálo, zasypané prachem, mé kolo. Šlapky vypadaly, jako by je něco ožvýkalo, a neotáčely se v pedálech. Kola se kvedlala v bačkorách ze splasklých pneumatik. Brzdy sice skřípěly, ale zato nefungovaly. Do hliníkových blatníků se zažrala špína. Nasunul jsem vrak do auta, jako bych byl sanitář a nakládal pacienta v bezvědomí, co to bude mít brzy za sebou.

Chlapík v malé opravně, kterému vybíhaly kotlety od uší až k nosu, vyšel zpoza pultu a vydal tiché, překvapené, bolestné hůůůůůůů. Za dva týdny jsem vyvedl kolo před obchůdek a neohrabaně na něj nasedl.

Cítil jsem vítr ve vlasech. Chodci mi připadali nemožně pomalí. Než se rozhoupali, kterým směrem vykročí, prosmekl jsem se kolem nich. Kličkoval jsem mezi auty, která znehybněla na světlech, jako by se nikdy neměla rozjet.

Aza na mě čekala v přilbě, vzadu jí vykukoval copánek. Měla na sobě džíny a flísovou mikinu. Z uší jí visely náušnice, které vypadaly, že si je sama vyrobila. Dorazil jsem v džínách a v saku po Oldovi, co pamatovalo lepší časy.

Navinul jsem si její copánek na prst. Přitáhl jsem si její hlavu k sobě, až se začala vzpírat. „Bacha,“ poznamenala Aza. „Nejsem žádnej Jáchym,“ řekl jsem. „To doufám,“ rozesmály se její vrásky, pukliny v nejjemnějším porcelánu.

Po očku se ohlížela. Čekala na mě na rozích, kde jsme měli odbočit, zatímco jsem trochu bojoval s obrubníky, dlažebními kostkami a kolejnicemi. Obloukem jsme se vrátili k Azinu domu, znovu jsem si navinul její copánek na prst. Teď už se nebránila. Břitva se povalovala vedle popelníku.

Pak jsme leželi vedle sebe v posteli. Vydechl jsem: „Ty jsi taková…“

„No, copak z tebe asi vypadne? Doufám, že něco neotřelýho?“ po­smívala se mi.

„Taková…,“ pokoušel jsem se najít obrysy něčeho, co mi unikalo.

„Líbím se ti teda?“ špitla Aza.

„Taková kooperativní!“ vyhrkl jsem.

Aza se rozesmála.

„Máš neuvěřitelně jemné prsty. Jak ses mě dotýkala a sledovala, co to se mnou udělá…“

„Prej kooperativní! – Že bychom si založili družstvo?“

„No a proč ne? Když vidím ty tvoje interbrigadistické pamětihodnosti, tak si říkám, jak to, že máš soukromou firmu? Nejseš takhle náhodou kapitalistka?“

„Možná, ale znáš mě. Nejdřív pokreju mzdy druhých, a teprve pak vyplatím sebe. Mimochodem, děda s babičkou nadávali na minulej režim v jednom kuse. Byl pro ně málo levicovej.“

„To se teda spletli, že se sem po válce vrátili.“

„A ty se třeba pleteš ve mně.“

„Ty nejsi režim, ale ženská. A jaká pěkná.“

„Hmmmmmmmm.“

Plácali jsme, co nám slina na jazyk přinesla, protože o slova tak úplně nešlo.

Diagnóza

Oldovo srdce se zhoršovalo. Zastavoval se, aby se chytil za dokonale zahojenou hruď s potemnělou jizvou. Lahvičku s nitroglycerinem si nosil i do podkroví. Jednou pro mě zajel k autobusu a u chaty zůstal sedět v autě, i když já už jsem dávno postával venku. Pohled přes čelní sklo mi stačil. Oběhl jsem auto a nabídl mu ruku, Olda se zvolna vysoukal a jako by tím vyčerpal všechny své síly, podlomila se mu kolena. Zřítil se na mě, porazil mě do škvíry mezi autem a betonovým chodníčkem. V hlavě mi tepalo, díval jsem se zblízka na podvozek a čekal, až se zvedne.

Mlčeli jsme, dokud sám nespustil. Dělal si starosti, jak se o sebe dokáže postarat, kdyby mu bylo opravdu bídně. Oba jsme věděli, že máma s ním nemůže být kvůli klientům pořád.

„Kolikrát se vidíte? Dvakrát do měsíce?“

„Tolikrát, kolikrát je potřeba.“

Došel jsem pro pivo.

„Jaký to vlastně je, to vaše manželství?“ zeptal jsem se nad otevřeným lahváčem.

„No…“

„Tak třeba takhle – kdybys mohl vrátit čas, vzal by sis mámu znova?“

Olda sklonil hlavu, nepřítomně hladil palcem hrdlo láhve a mlčel. „Kdybych mohl všechno vrátit zpátky…“ A já jsem viděl, že neuvažuje jenom o mámě. Vybavil jsem si Michala, jak si chodil na verandu zakouřit. „Spoustu věcí bych udělal jinak.“

„Třeba bych tu mohl být častěji. Možná by se tady dalo něco pěstovat. Pole za chatou by se pronajalo, mezi kukuřicí by se udělaly políčka…“

„Prosím tě, je to legální? Víš, po těch Michalových problémech…“

„Vždyť jde jenom o kytky. A co není legální, určitě do pár let bude.“

„Já vím,“ řekl Olda nepřítomně.

Objednával si tehdy knihy z pestrobarevných katalogů, které se začaly objevovat ve schránce. Na objednávky si založil složku, podobnou té, v jaké shromažďoval papíry k bytu, k chatě a k autu. Přicházely bohatě vypravené encyklopedie o všem možném. To máma ještě nějak zvládla, i Oldovy důkladné popisy, jak jsou kvalitní. Jenže pak začaly stejné knihy chodit podruhé. A Olda si nevzpomínal, že už si o ně napsal.

Potom koupil od nějakého cizince dvoje hodinky. Leskly se a vypadaly podezřele mohutně. „Zastavil vedle mě, myslel jsem, že se chce zeptat na cestu. Nejdřív spustil anglicky, naštěstí lámal i němčinu. Měl luxusní brýle se slunečními skly, bílou košili, no vypadal jako z filmu.“

„Filmy jsou jenom filmy…“

„Musel bys ho vidět, byl to takový slušný pán. A pak se mě zeptal, jestli bych nekoupil ty hodinky. Že měl neočekávané vydání a potřebuje na benzín. Chtěl jsem mu pomoct, a také nepropást dobrou příležitost. Ty přece hodinky potřebuješ…“

„Dávno už žádné nenosím.“

„Určitě by se ti hodily.“

„Tobě to nepřipadá trochu… zvláštní, nakupovat věci na ulici?“

„Mluvil se mnou tak vstřícně…“

Pak jsem ho potkal ve městě. Nevšiml si mě. Prošedivělé vlasy měl pečlivě sčesané dozadu, na tváři svůj odborný inženýrský úsměv, který sděloval, že když se dostaneme z bodu A do bodu B, budeme šťastní. Hustil něco do zdrženlivě se tvářícího chlapíka. U nohou měl zaparkovanou kárku a na ní stojan na kytky. Opravený a ošmirglovaný, až pod silnou vrstvou bezbarvého laku svítil.

Chlap se už tvářil netrpělivě. Pootočil se, očividně se chystal zmizet. Olda ukazoval úpěnlivě na stojan a dál se k němu nakláněl.

„Nemám zájem, ty… ty cvoku jeden!“ Olda zůstal stát sám vedle kárky. Rád bych mu nějak pomohl, ale nechtěl jsem přiznat, že jsem všechno viděl. Nakonec jsem zůstal tam, kde jsem byl.

Když ochrnul na pravou nohu, udělali mu neurologické vyšetření a našli nádor na mozku.

Jako pilot v džungli

Po vozovce těsně vedle obrubníku popolézal holub. Držel hlavu dolů, jako by ji chtěl strčit pod křídlo a nedařilo se mu to. Svalil se na bok. Bylo mi jasné, že bych mu měl pomoct umřít. Z představy těla prohýbajícího se pod botou se mi zvedl žaludek. Zlomit vaz prsty bych mu nedokázal už vůbec.

„Vyoperují ti to, ne?“ vyzvídal jsem záměrně bezstarostně. Věděl jsem od mámy, že by to mělo jít. Seděl jsem na okraji Oldovy nemocniční postele.

„Určitě. Samozřejmě, hned jsem si nechal nakreslit plánek,“ ožil Olda. A vytáhl náčrtky, vyvedené modrou propiskou na čtverečkovaném papíře. Tentokrát mě nedokázaly uklidnit.

„Mozek mám načrtnutý jenom přibližně. Hlavní je stejně umístění nádoru. Vidíš?“

„Už vím, co ti přinesu.“

„Nic nepotřebuje!“ volala máma s plnými nákupními taškami.

„Ale Vlastičko,“ zaprotestoval Olda slabě.

„Koupila jsem výborné pomeranče, dám ti je do nočního stolku. Cože? Ty jsi od minule ani jeden nesnědl?“

„Když já vůbec nemám chuť.“

„Chuť! O chuť vůbec nejde! Potřebuješ vitamíny!“

„Jenže já…“

„Ukaž! Jeden ti oloupu.“

„Dojdu ještě něco koupit,“ poznamenal jsem. Ohlédl jsem se na Oldu, který mě sledoval prázdným pohledem, a vyšel ze dveří. Nemusel jsem hledat dlouho. V každém knihkupectví teď měli spoustu titulů o lidském těle. Vylovil jsem z regálu velkou knihu o lidském mozku, s tvrdými lesklými deskami.

Olda se rozzářil. Zběžně v ní zalistoval. „Tak se na to podívejme,“ vzal si ze stolku náčrtky. Zahloubali jsme se do barevných ilustrací.

„Půjde na operaci a všechno bude v pohodě, ne?“ řekl jsem mámě.

Odvedla si mě na chodbu: „Nemůžu před ním mluvit. Ano, operovat ho teoreticky můžou.“

„Takže dobrý?“

„Oni si ale netroufají.“

„Proč, proboha?“

„Nemá v pořádku cévy. Hlavně ty v mozku. Nemusel by operaci přežít.“

„No a… co jako… co jako teďka bude?“

„Nevím.“

„On už to ví?“

„Copak mu můžu něco takového říct?“

„Určitě by risknul operaci. Bral by jakoukoli možnost, než takhle… Měl by mít šanci sám se rozhodnout, ne?“

„Já… já mu to říct nedokážu. Já ten jeho optimismus nedokážu snést. Navíc, kdo ví, jestli už není vlastně projevem… no však víš… jestli ještě dokáže vnímat realitu.“ Posteskla si, kdyby tak byl mezi doktory nějaký její klient. Snad by ho mohla požádat, aby Oldovi vysvětlil situaci. Nespouštěla ze mě oči. Vrátil jsem se do pokoje.

„Musím je donutit, aby si trochu věřili,“ spustil Olda nadšeně. „No nejsou to zbabělci? Že by neznali tuhle knížku? Musí se přece najít nějaké řešení!“ Nevěděl jsem, jestli mi nerozumí nebo nechce rozumět. Optimismus mi v každém případě přišel jako docela přijatelný vedlejší projev nemoci.

Když jsem ho uviděl příště, musel jsem se do úsměvu nutit. Olda se netvářil beznadějně – spíš jako by naděje už nepřicházela v úvahu.

„Tak jsem jim to řekl.“

„Co?“

Vzal jsem ho za ruku, byla teplá, zvlněná žilami, se zdrsnělou dlaní. „Že chci radši riskantní operaci než… tohle.“ Něco se odehrávalo pod povrchem. V Oldově těle, ale zároveň v pracovnách lékařů, a v obou případech mimo můj dosah.

„No výborně. Jak se tvářili?“

„Nemůžou mě operovat, protože by ohrozili můj život.“

„Ale ten nádor přece…?“

„Jo. Víš, někdy už mi schází síla pokračovat. Kdybych měl pistoli, skončil bych to.“

Neuklidňoval jsem ho, že všechno bude v pořádku, věděl jsem, že na takovou útěchu nečeká.

„Něco pro tebe mám,“ řekl jsem opatrně. Malinko ožil: „Zvládneš to ty? Žiletkou?“ Snažil se tvářit vesele, ale bylo vidět, jak je unavený.

Ten příběh nás s Michalem fascinoval. Jak si americký pilot ve vietnamské džungli sám vyoperoval slepé střevo. Nejmíň rok patřil k našim oblíbeným tématům, hlavně při cestách autem. Olda popisoval, jak se asi chová sestřelené letadlo, a máma popsala tu operaci, když probíhá na sále.

„Přinesl jsem ti něco na povzbuzení,“ řekl jsem. Už jsem na tom byl podobně jako máma. Taky jsem hledal nějaký zázračný lék.

„Já mám vitamíny od Vlastičky,“ namítl Olda.

„Tohle je něco jiného. Je to… docela přírodní. Na uklidnění, na povzbuzení.“

Olda se trochu napřímil: „Neblázni.“

„Nikdo tady není.“ Druhý pacient v noci zemřel. Jejich postele pořád ještě oddělovala plenta, okno bylo dokořán.

„Neudělá to se mnou něco?“

„To právě doufám.“

„No ale co když vyskočím z postele a…?“

„Tím líp!“

Olda se usmál a já jsem vytáhl cigártašku s modrým a žlutým vykládáním, jediné dědictví po rodině z otcovy strany. Nasypal jsem na papírek zelenou drť, přihodil pár vláken tabáku. Filtr jsem vyrobil z náčrtku na stolku, nemusel jsem se ptát, jestli můžu. Jako vždycky se mi při balení roztřásly prsty, zvlášť když mě někdo pozoroval. Nakonec jsem přece jenom umotal kónický válec a vložil ho Oldovi mezi rty.

„Musíš ten kouř do sebe vtáhnout, ne jako u fajfky. A nějakou dobu ho v sobě udržet. Čím dýl, tím líp.“ Připálil jsem mu, zabafal.

Vzal jsem si špeka a rychle potáhl. Spíš abych se ujistil, že máme opravdu ten relativně slabý, pohodový model. Neviditelná ruka mě vzala za vlasy, v několika vteřinách jsem se uklidnil. Olda se za chvíli začal usmívat. Oči zůstávaly bez jiskry, úsměv ale sílil, jakoby proti jeho vůli, až se mu rozprostřel po obličeji.

Dobře jsem tenhle pocit znal. Lícní svaly se mi radostně stahovaly, zatímco ložisko smutku ve mně bylo dál. Nakonec se ponořilo někam hluboko.

„Hmmmm, nic to se mnou nedělá. Co asi tak dokážou nějaké kytky. Kolega už to má za sebou, celou noc jsem poslouchal, jak sténá. A stejně. Já těm doktorům věřím, víš. Určitě je tady ještě šance. A ne jedna. Jedna vedle druhé,“ sáhl Olda po petlahvi s minerálkou a srazil ji na desku stolku.

„Slyšíš, jak bubnujou?“ usmíval se blaženě. „Venku je nejspíš nějaká sláva.“ Po chvíli soustředění jsem si uvědomil, že zvuk vydává láhev, která se pořád ještě převalovala na stolku, jako by se neměla nikdy zastavit.

„Ááááá,“ blaženě vydechl. „Kdybych věděl, že se mi takhle uleví…“

„To říkají všichni.“

„Jako bych pohnul nohou. Vidíš něco?“

„Ne. Jo. Určitě.“

Olda se zachichotal.

„Pověz mi, jaké to vlastně bylo?“ dostal jsem ze sebe otázku, kterou jsem si dlouho převracel v hlavě. Nevěděl jsem, jestli Olda už není trochu mimo, zároveň jsem nechtěl přijít o svou příležitost.

„Co?“ bezstarostně zamžoural.

„No, s mámou. Ten váš život.“ Díval jsem se na kolena. Nechtěl jsem Oldu přivádět do rozpaků, zeptat jsem se ho ale musel.

„Bylo to dobré.“ Chvíli mlčel, zahleděný do sebe. „Jenom krátké.“

„A kdybys mohl začít znovu…?“

„– A co ty?“

„Co já?“

„Najdi si někoho. Nezůstávej sám. A nedopusť, aby…“

Do pokoje vešla máma: „Co to tady…? Vy jste se zbláznili. V nemocnici se kouřit nesmí!“

„Vlastičko!“

„Proč se tak divně usmíváš?“

„Vlastičko,“ znovu ji oslovil Olda, „není to už jedno?“ Nezeptal se ani trochu zoufale, naopak to byla snad nejveselejší otázka, jakou jsem od něj uslyšel. Napřáhl k mámě šedavé prsty. Mechanicky mu podala ruku a Olda si ji přitiskl ke rtům. Najednou se vůbec nepodobal Old Shatterhandovi. Vlasy mu ostříhali nakrátko, když si ještě mysleli, že ho budou operovat. Vypadal mnohem mladší.

V podvečer stálo na místě, kde se potácel holub, zaparkované auto. Nepodíval jsem se pod něj. Ráno tam byla malá hrouda jako z plastelíny, do jaké se na konci školní družiny smáčkly všechny figurky, co jsme za odpoledne vymodelovali. Trčelo z ní drobné, příšerné peří.

Když jsem ho viděl naposledy, už ani neotevřel oči. Ležel schoulený na boku. Víčka měl soustředěně sevřená.

„Nebolí tě něco?“ zeptala se máma. Všechna rutina z její otázky vyprchala. Olda neznatelně zavrtěl hlavou. Schoval jsem jeho prsty ve své dlani.

„Je ti dobře?“ Na nic lepšího jsem nepřišel. A něco jsem říct musel. Zlehka zopakoval ten pohyb. Jako by se v něm něco sbíralo. Jako by chtěl ještě něco dodat. Jenom mi stiskl ruku. Vypadal jako dítě, které se právě narodilo, jenomže ani nekřičel, ani neplakal, ani se nepohnul.

Na místě spolujezdce

Nabídl jsem mámě, že si sednu za volant, ale zavrtěla hlavou. Napadlo mě, jak musela Oldu respektovat, když ho nechala, aby řídil hlavně on.

Nikdy jsem si toho obchůdku pořádně nevšiml, přitom jsem musel mnohokrát projet kolem. Vypadal trochu jako starosvětská galanterie, kde budou mít knoflíky, nitě a role látek naskládané na sobě. Uvnitř neprodávali nic na kusy ani na váhu. Žádný dřevěný metr neodměřoval tkaninu. Bylo tam docela jiné ovzduší než v nedalekém rozsvíceném nákupním centru. Za stolem seděla žena s účastně sevřenými rty. Vytáhla složku s básněmi.

„Nic tam nechceme,“ řekla máma.

„Vůbec nic? To bude vypadat…“

„Přesně tak.“

Odmítli jsme také křížky, kalichy, kytky, až před námi zůstal holý text na bílé ploše.

Žena se zeptala, kolik chceme kusů a nechala je vyjet z tiskárny. Bylo to všechno zvláštním způsobem jednoduché. Před krámkem jsme se rozloučili, máma zamířila domů pro Oldovy šaty. Nabídl jsem se, že najdu hospodu, kam půjdeme po pohřbu.

Podnik u krematoria měl boxy oddělené žlutými skly, a přestože zrovna nikdo nekouřil, ve vzduchu se vznášela vůně cigaret. Číšnice v černém triku zvážněla, když jsem řekl, proč jsem tady. Nemluvila o soustrasti, naštěstí, jenom se na mě tak podívala. Musel jsem něco říct. Uslyšel jsem vlastní hlas s nepatrným zpožděním, jako ze záznamu. Uvědomil jsem si, že intonuju přesně jako máma.

Zatočila se mi hlava. Požádal jsem o pivo. Našel jsem rovnováhu na barové stoličce, s úlevou jsem ucítil v dlani sklo půllitru. Sotva jsem se napil, sesunul jsem se uvnitř o něco níž, a s každým dalším douškem ještě hlouběji. Druhé pivo jsem si už nedal.

Na obřadu se objevil kolega, který v Berlíně emigroval. Vypadal o dvacet let mladší než Olda. Poslouchal jsem ho, jak nad rakví uvolněně řeční o následcích, které mrtvý nesl za něj. Klid v jeho hlase a pečlivě zvolené formulace se týkaly jiného příběhu, než jaký jsem znal já. Lidi mu málem zatleskali. Bylo mi líto, že nikdo nepopsal Oldu za volantem, jak vybírá zatáčky na jugoslávské riviéře.

Máma mi nabídla Oldův mobil, starou bachratou nokii. Zůstala v ní všechna čísla, esemesky, záznamy o hovorech. Projížděl jsem je, a když jsem narazil na své jméno, snažil jsem si vzpomenout, o čem jsme asi tehdy mluvili.

Zeptala se mě, jestli si nechci vzít něco z jeho věcí. Nářadí už prodala, jak se snažila uhradit dluhy po Michalovi. Budiš na ni podal po Oldově smrti žalobu. Nabídl jsem jí, že přispěju, ale nechtěla o tom ani slyšet. Vzal jsem si jenom Oldovy semišové boty. Teprve teď jsem zjistil, že jsou z umělotiny.

Stávalo se mi, že jsem si vzpomněl na Oldu, a na žaludek mi zatlačila pěst. Byl rok 2000, kvůli změně letopočtu měla zkolabovat počítačová síť. Nějak to nakonec vstřebala, zato já jsem se nemohl zbavit pěsti v břiše. Zjara jsem ji ucítil v Revoluční, kde jsem měl jednání s obchodním partnerem. Rychle jsem zamířil na nábřeží rozdýchat se.

Zaslechl jsem pískot a řev, který musel vydávat pořádný dav. A pak jsem uviděl policisty v přilbách a v černých uniformách. Dělali jiný dojem než esenbáci tehdy na Národní, tihle couvali. Najednou se otočili se a proběhli kolem mě, teď už nedrželi žádnou formaci. Dav je pár metrů pronásledoval, pak spokojeně zpomalil. Zeptal jsem se kluka s palestinou kolem krku, o co jde.

„Seš úplně mimo? To je snad jasný, ne? Sjeli se sem bankéři z celýho světa, tak jim chcem dát znát, že nám teda hlavu nezblbnou. Nejdřív Rusáci, teďka Amerikáni, všechno jedna verbež. Jsme proti tomuhle zkurvenýmu systému. Co se tváříš tak zaraženě? Ty pro ně děláš nebo co?“ Další postavy s šátky přes ústa nás obstoupily.

„Není to fízl?“ zaslechl jsem.

„Dyť má hadry jako my.“

„No právě.“

„A co ty dlouhý vlasy?“

„Třeba nějakýho debila fízláckýho nenapadlo nic lepšího než si je nechat narůst.“

Poblíž se strhl povyk. Postava napůl na ježka, co jí z druhé půlky hlavy vlály dlouhé prameny, se opřela do dopravní značky. Pár rukou se přidalo, ozvalo se lupnutí, a tyč vyjela za potlesku a jásotu ze země. Jeden chlapík si ji naložil na rameno, i s hroudou betonu na konci, ježíšovsky pod ní podklesl. „Brajgle, pojď sem!“ zavolali na polovlasáče, a on k nám došel svým houpavým, neuspěchaným, kovbojským krokem, kterým se pohyboval vždycky, když byl na té pravé akci a měl to pravé publikum.

„Nějak moc se vyptává,“ představil mě kluk s palestinou. Brajgl po mně sjel očima, sebejistýma jako kdysi. Vlasy mu na neostříhané straně visely podél tváře. Koukal se na mě, odhadoval tu změnu, která se se mnou stala, a já jsem dělal totéž. Potom potřásl hlavou a prohodil k ostatním: „Nechte ho plavat.“

Zvedl se řev a pískot, protože proti davu se rozjelo policejní auto. Podle toho, jak řidič dupl na brzdu, mi bylo jasné, že si nejspíš spletl směr. Nesmělými odskoky se pokusil vycouvat. Kolem mě se najednou udělalo volno, protože všichni se rozběhli.

Jakmile se kluk s palestinou dostal vedle auta, vyskočil tak, že by to musel ocenit i Michal, a kopl. Z bočního okénka vyrazil gejzír roztříštěného skla. Někdo zařval raz dva, dopravní značka se rozhoupala a začala bušit do kapoty. Za předním sklem jsem zahlédl obličej zbledlý hrůzou.